Potvrzená řehole (1223)

1. Ve jménu Páně! Začíná život Menších bratří.

Řehole a život Menších bratří jest: zachovávat svaté evangelium našeho Pána Ježíše Krista životem v poslušnosti, bez vlastnictví a v čistotě.

Bratr František slibuje poslušnost a úctu panu papeži Honoriovi a jeho řádným nástupcům a římské církvi. Ostatní bratři jsou povinni poslušností bratru Františkovi a jeho nástupcům.

2. O těch, kdo chtějí přijmout tento život a jak mají být přijímáni

Bude-li někdo chtít přijmout tento život a přijde proto k našim bratřím, ať ho pošlou ke svému provinčnímu ministrovi, protože jen ten a nikdo jiný má mít právo přijímat bratry.

Ministr ať ho důkladně vyzkouší z katolické víry a církevních svátostí. Když to všechno věří, chce to věrně vyznávat a až do smrti přísně zachovávat a není ženatý, ať mu řekne slova svatého evangelia, aby šel, prodal všechno, co má a snažil se to rozdat chudým. Kdyby mu to nebylo možné, stačí mu dobrá vůle.

Totéž platí, je-li ženatý, ale manželka vstoupila do kláštera, anebo složila slib zdrženlivosti a se souhlasem diecézního biskupa mu dala svolení, a přitom je manželka takového věku, že o ní nelze pochybovat.

Ministři a ostatní bratři ať se nestarají o jeho majetek, aby s ním mohl svobodně naložit, jak mu to Pán vnukne. Kdyby však žádal o radu, může ho ministr poslat k nějakému zbožnému člověku, aby podle jeho rady rozdal svůj majetek chudým.

Potom ať dostane zkušební oděv: dva hábity bez kapuce, provaz, kalhoty a kaparon až po pás, ledaže by ministr někdy podle Boží vůle uznal za dobré něco jiného.

Když skončí zkušební rok, ať je přijat k poslušnosti a slíbí, že bude tento život a řeholi trvale zachovávat. A podle příkazu pana papeže nebude smět žádným způsobem z tohoto řádu vystoupit, protože podle svatého evangelia »nikdo, kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží« (Lk 9,62).

Kdo slíbili poslušnost, ať mají jeden hábit s kapucí a druhý bez kapuce, pokud by ho chtěli. Kdo to potřebují, mohou nosit obuv. A všichni bratři mají nosit levný oděv a Bůh jim za to bude žehnat. Oděv si mohou zesilovat hrubými záplatami a jinými kusy látky.

Avšak napomínám a vybízím je, aby nepohrdali a neodsuzovali ty lidi, které vidí nosit jemné a pestré šaty nebo jíst a pít lahůdky; spíše ať každý soudí a pohrdá sám sebou (srov. Mt 11,8).

3. O bohoslužbě a postu a jak mají bratři jít světem

Klerici ať konají bohoslužbu, kromě žaltáře, jak je obvyklé u kleriků římské církve; proto mohou mít breviáře.

Laici ať se modlí 24krát Otče náš za jitřní, 5krát za chvály, po sedmi za první, třetí, šestou a devátou, l2krát za večerní chvály a 7krát za doplněk. Ať se také modlí za zemřelé.

Ať se postí od svátku Všech svatých do Narození Páně. Kdo dobrovolně zachovávají 40denní půst, začínající od Zjevení Páně, který Pán posvětil svým svatým postem (srov. Mt 4,2), buďte požehnáni od Pána; kdo však nechtějí, nejsou jím vázáni. Ať však zachovávají 40denní půst před Vzkříšením Páně. V ostatní dobu jsou povinni postit se jen v pátek. Je-li to zřejmě potřebné, nejsou bratři vázáni tělesným postem.

Radím, napomínám a vybízím své bratry v Pánu Ježíši Kristu, když jdou světem, aby se nepřeli a nehádali o slovíčka (2 Tim 2,14), ani neposuzovali ostatní, ale byli tiší, mírumilovní, skromní, vlídní, pokorní (Tit 3,2) a mluvili s každým uctivě a slušně.

Ať nejezdí na koni, pokud k tomu nejsou nuceni zřejmou potřebou nebo nemocí.

Když vejdou do některého domu, ať řeknou nejprve: »Pokoj tomuto domu« (Lk 10,5.7-8). A podle svatého evangelia mohou jíst ze všeho, co jim předloží.

4. Že bratři nemají přijímat peníze

Přísně zakazuji všem bratřím, aby jakýmkoli způsobem přijímali peníze, ať přímo či nepřímo (srov. Mt 10,9).

O potřeby nemocných a ošacení všech bratří ať se svědomitě starají jen ministři a kustodové za pomoci duchovních přátel podle podmínek místních, časových a chladného podnebí, jak uznají za potřebné. Vždy však ať dodržují to, co bylo řečeno, totiž aby nepřijímali peníze.

5. Jak mají pracovat

Ti bratři, kterým Bůh dal milost, že mohou pracovat, ať pracují svědomitě a s dobrým úmyslem, aby totiž nedali vzniknout zahálce, která je nepřítelem duše, ani přitom nepotlačovali ducha svaté modlitby a zbož?nosti, kterému mají sloužit všechny časné věci.

Jako mzdu za práci ať přijímají pro sebe a své bratry životní potřeby, kromě peněz; a to pokorně, jak se sluší na Boží služebníky, kteří zachovávají svatou chudobu.

6. Že bratři nemají nic přijímat do vlastnictví, o almužně a o nemocných bratřích

Bratři ať nepřijímají nic do vlastnictví, ani dům, ani obydlí, ani žádnou věc.

Jako poutníci a cizinci na tomto světě (srov. 1 Petr 2,11), kteří slouží Bohu v chudobě a pokoře, ať s důvěrou chodí po almužně. Nesluší se, aby se za to styděli, neboť i Pán se pro nás stal chudým na tomto světě (srov. 2 Kor 8,9).

V tom je vznešenost svrchované chudoby, že vás, moje nejmilejší bratry, učinila dědici a vládci nebeského království (srov. Jak 2,5); o věci vás ochudila, zato ctnostmi obohatila. To ať je váš úděl, který uvádí do země živých (srov. Žl 142/141,6). K ní, nejmilejší bratři, přilněte celou duší a pro jméno našeho Pána Ježíše Krista na věky nechtějte mít nic jiného na tomto světě.

A kdekoli bratři jsou nebo se setkají, ať se k sobě chovají jako v rodině. Ať jeden druhému bez obav projeví své potřeby, neboť živí-li matka a miluje svého syna podle těla (srov. 1 Sol 2,7), tím víc má každý milovat a pečovat o svého bratra podle ducha.

A onemocní-li některý bratr, ať ho ostatní tak ošetřují, jak by chtěli, aby byli sami ošetřováni (srov. Mt 7,12).

7. Jaké pokání má být ukládáno hřešícím bratřím

Kdyby některý bratr z ponoukání zlého ducha smrtelně zhřešil a šlo by o takový hřích, který bude vyhrazen provinčnímu ministrovi, je tento bratr povinen dostavit se k němu co nejdříve a bez odkladu.

Je-li ministr knězem, ať mu uloží milosrdné pokání; není-li knězem, ať je dá uložit od některého řádového kněze, jak uzná za nejlepší podle Boží vůle.

A ať se ministr nehněvá ani nerozčiluje pro něčí hřích, protože hněv a rozčilování jsou překážkou lásky v nich i v druhých.

8. O volbě generálního ministra řádu a o svatodušní kapitule

Všichni bratři mají mít vždy jednoho ze svého středu za generálního ministra a služebníka celého bratrského společenství a mají ho přesně poslouchat.

Provinční ministři se mají společně scházet na svatodušní kapitulu tam, kde určí generální ministr, a to jednou za tři roky, nebo v delší či kratší lhůtě, jak to generální ministr stanoví. Na této kapitule mají provinční ministři a kustodové také zvolit zástupce generálního ministra, když zemřel.

Kdyby někdy sbor provinčních ministrů a kustodů shledal, že generální ministr nestačí ke službě a obecnému dobru bratří, jsou ve jménu Páně povinni zvolit si jiného za představeného.

Po svatodušní kapitule mohou jednotliví ministři a kustodové, budou-li chtít a uznají-li za vhodné, svolat ještě v tom roce své bratry ke kapitule.

9. O kazatelích

Ať bratři nekážou v diecézi, kde jim to biskup zakázal. Ať se žádný bratr vůbec neodváží kázat lidu, nevyzkoušel-li ho generální ministr řádu, uznal ho za schopného a svěřil mu kazatelský úřad.

Napomínám také a vybízím tyto bratry, aby ve svých kázáních mluvili slovy promyšlenými a ryzími (Žl 12/11,7; Žl 18/17,31), aby sledovali prospěch a vzdělání lidu, aby mu připomínali hřích a ctnost, trest a slávu, a to stručnými slovy, protože krátce mluvil Pán na zemi (srov. Řím 9,28).

10. Jak mají být bratři napomínáni a napravováni

Bratři ministři a služebníci ostatních ať své bratry navštěvují a napomínají. Ať jim domlouvají pokorně a laskavě a nepřikazují jim nic, co by bylo proti jejich svědomí a naší řeholi.

Bratři, kteří jsou podřízeni, ať si jsou vědomi, že se pro Boha zřekli své vůle. Proto jim přísně nařizuji, aby poslouchali své ministry ve všem, co slíbili Pánu zachovávat a co není proti jejich svědomí a naší řeholi.

Kdyby někde bratři poznali, že nemohou zachovávat ducha řehole, mají a mohou jít ke svému ministrovi. Ten je má přijmout laskavě a dobrotivě a jednat s nimi tak přívětivě, aby ti bratři s ním mohli mluvit a jednat jako pán se svým služebníkem! Tak to má totiž být: ministři ať jsou služebníky všech bratří.

Napomínám bratry a vybízím v Pánu Ježíši Kristu, aby se chránili vší pýchy, marné slávy, závisti, chamtivosti (Lk 12,15), péče a starosti o tento svět, pomlouvání a nespokojenosti.

Kdo nemají vzdělání, ať se nesnaží je získat; spíše ať se snaží o to, po čem mají toužit nade všecko, totiž aby měli ducha Páně a ten aby v nich svatě působil, aby se k němu modlili neustále čistým srdcem, aby byli pokorní, trpěliví v pronásledování a v nemoci a milovali ty, kteří nás pronásledují, ponižují a tupí, protože Pán praví: »Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás hanobí a pronásledují« (Mt 5,44). »Blahoslavení pronásledovaní pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské« (Mt 5,10). »Kdo vytrvá až do konce, bude spasen« (Mt 10,22).

11. Že bratři nemají chodit do ženských klášterů

Přísně zakazuji všem bratřím, aby neměli se ženami podezřelé styky a schůzky, ani nechodili do ženských klášterů, kromě těch, kteří dostali od Apoštolského stolce zvláštní dovolení.

Ať nejsou kmotry mužům ani ženám, aby kvůli tomu nevznikalo pohoršení mezi bratry nebo o nich.

12. O těch, kteří půjdou mezi nevěřící

Ti bratři, kteří by chtěli jít z Božího vnuknutí mezi nevěřící, ať si k tomu vyžádají dovolení od svého provinčního ministra. Ten ať je dá jen těm, které uzná za schopné k takovému poslání.

Konečně ukládám pod poslušností ministrům, aby si vyžádali od pana papeže jednoho kardinála svaté římské církve, který by řídil, chránil a napravoval toto bratrské společenství:

abychom, poddáni a podřízeni církvi svaté, vytrvali v katolické víře (srov. Kol 1,23) a zachovávali chudobu, pokoru a svaté evangelium našeho Pána Ježíše Krista, jak jsme to pevně slíbili.