Rozhovor s bratrem Šimonem

Rozhovor s bratrem Šimonem

Červenec 27, 2015
Františkáni
No Comments

P. Šimon Jaroslav Zuska je známý tím, že ve Španělsku nalezl ostatky sv. Anežky České, jejíž hrob je dosud neznámý. „Dostal jsem se tam, ale chyběl seznam a já měl hledat. Zamkli mě a já nevěděl odkud začít. Hodinu a půl jsem se jen modlil, jak se do toho dostat. Poté přišel správce a zeptal se mne, jestli věřím na zázraky. V ruce měl obálku,“ vzpomíná na tyto chvíle.Tak jsem se narodil v roce 1918, 30. prosince. A to jako poslední z těch bratří a sester, bylo nás 6. Tři kluci a tři děvčata. Nejstarší sestra Anna, ta se potom provdala, měla 3 kluky. Druhé děvče, to byla Marie, … pak byli Vláďa, pak byl Antonín, profesor tady v Brně na universitě, učil taky matematiku a fyziku, pak byla Růženka, a tu jsem neznal, ta zemřela za 2 měsíce. A pak byla Marie, která zemřela v roce 1928, učila se kadeřnicí a instalovali jí ten aparát na sušení vlasů. A byl špatně instalovaný, tak jak ho zkoušela na ruce, nějak elektřina do ní vnikla a zabila jí. A ten instalatér bydlel naproti našemu domu U Rotrů v Hradišti a když umíral, tak maminka musela být u něho. Pak mě chtěla vykládat, ale já jsem jí zarazil – proč vzpomínat nějaké těžké věci. Vím jenom, že pojišťovna neplatila nic a sestra umřela. Tak v Hradišti jsem chodil do té obecné školy, měl jsem jako třídní učitelku, která z módy v roce 22. po 1. světové válce prý vystoupila z církve, ale mě pouštěla, abych já byl ministrantem, abych chodíval na pohřby, i když byla škola. Vždycky mě pustila. Co se mě u ní moc líbilo, a mám na ní vzpomínky z obecné školy, že nás vychovávala, že jsme všichni stejní. A když nás připravovala na první přijímání, tak jsme ve třídě, každej ve svých šatech a jednu šerpu a svíčku. A vycházeli jsme z třídy do kostela, je to blízko v Hradišti a po prvním přijímání jsme se vrátili do třídy a tam jsme měli pohoštění mezi námi. To tenkrát se nesmělo předtím nic jíst, až potom. No a potom si už každý dělal svoji oslavu doma. A s ní, když jsem byl ve Španělsku, nevím, kde sehnala adresu na mě, jsme si dopisovali, několik dopisů. A vím, že se pak vrátila do církve. Zase zpátky.

To je hezký. A čím byli vaši?

 Jo, otec byl zámečníkem, říkali mu, že má zlaté ruce, protože všechny ty moderní klíče, všechno to uměl otevřít, ale bohužel moc pil. A maminka, ta byla jenom doma. Takové náhodné práce, řekněme, venku když někde byl potřeba nějaký úklid, ale čemu se hodně věnovala, že dohazovala služky rodinám. Ony všecy chodily k ní, jestli je nějaká práce a ona po nich chtěla jako ten doklad, jak se chovaly tam, kde byly a dozvídala se a pak je dohazovala těm rodinám, které někoho potřebovaly. A jeden čas, vím, že také byla uvaděčka v kině. Protože, když byly ty filmy Kristus král, tak jsem taky to mohl vidět, ale nikdy jsem to nemohl vydržet do konce. Jsem se rozplakal a musel jsem odejít. Třikrát jsem viděl ten film a nemohl jsem to vydržet. To maminka – jenom takové pomocné práce, ale ona byla zbožná, to já byl ministrant ve farním kostele a chodili jsme jako do kostela, ona vstávala mnohem dřív a když odcházela, tak mě probudila a já jí ještě chytil, než šla do kostela. Jednou se zpletla o hodinu a namísto na šestou jsme šli na pátou. A policajti říkali: „Kam jdete?“ V zimě! Povídám: „Jdeme na mši!“ Povídají: „Ale kde jdete? Vždyť je 5 hodin.“*/ Potom jsme se vrátili a šli jsme zase později. …,bydleli jsme U Rotrů, Rotrovi měli obchod s látkama. A měli 3 syny. A ti 2 študovali v seminárce – jo: Když jeli na duchovní cvičení na Velehrad, tak pan Rotr mě posílal s nima. A potom, když jsem dokončil tu obecnou školu, tak mě poslal do semináře do Olomouce, protože oni tam také byli. No, tam jsem byl akorát rok a ke konci roku mě říkali ti Rotrovi: „Jsou zprávy z domu, že máme všecko vzít a přijet domů.“ No, tak já jsem si vzal všecky svoje věci a přijel jsem domů.

V kterém roce?

 To byl už 30. A maminka povídá: „A co budeš dělat? Já jsem nic neříkal.“ Povídám: „No, tak když už sú tady, tak pudu do gymnázia tady študovat.“ Tak jsem tam šel, zapsal se a študoval jsem v Hradišti.

Ještě bych se chtěl zeptat k tomu dětství: Jestli jste měli třeba nějaký společný modlitby třebas maminkou a s tatínkem, jako celá rodina, nebo se sourozencema.

 No, to, s otcem jsem neměl jako nikdy. Ale maminka se se mnou modlívala. O něco jsem se naučil, do kostela, jak se chovat. Pak jsme dělávali, vždycky na 1. května výlet, nebo pouť, na Hostýn. Organizovali z Hradiště. To bylo známé. Vždycky na prvního. A když jsem študoval gymnázium, tak ta oficielní mše pro študenty byla u františkánů.

Kdo tam tenkrát byl z františkánů?

 Tenkrát tam byl Minařík, byl tam Paskal sakristán, měl takovou děravou hlavu a takový flastr. Jo, Peregrin tam byl, také. A už si nevzpomínám.

Jo, to nevadí.

 A v kuchyni byl Kolek. Bratr Bartoloměje. Myslím, že Prokop Kolek. Taky jsem byl na jeho hrobě. No a tak jsem na tu 1. mši tam šel, ale pak jsem šel za prof. Mikulkou. Povídám: „Prosím vás, vy víte, že chodím ministrovat do farního kostela v neděli a ve všední den. Tak mě dovolíte, abych sem nechodil na tu mši a mohl chodit do farního kostela.“ Proto říkám, že jsem měl františkány přes ulici a nemohl jsem je cítit. No. …Byl jsem v kvintě. Hledali chlapce na Porciunkuli. Maminka byla ve 3. řádě, dala si jméno Klára. A ta jejich, co se stala všecko ve 3. řádě, byla na Porciunkuli u nás. „Tož, hledám nějakého chlapce spolehlivého na ty otčenášky a na mše svaté, aby to přijal.“ No a tak hledala a odpoledne přišla a zase: „Našla jste někoho?“ „Nenašla“ A maminka: „Chlapče, mohl bys jim pomoct.“ No, já jsem neuměl mamince odporovat, tak jsem šel. No, a začali jsme s těma otčenáškama, tam, tady v Hradišti jako ta Porciunkule, to je úžasná pouť! Spousta autobusů, co přijedou zpovídat se, a na otčenášky a na mše svaté. Tak jsem zapisoval a Prokop, ten kuchař, mi v jednu chvilku tak vzal, ukázal mě klášter, abych ho viděl, ale neobědval jsem s bratrama, nýbrž v kuchyni. Mě jako pozval na oběd. A když mě tam provázel, jsem otevřel jednu knížku a něco jsem tam zahlédl a povídám: „Nemohl bys mě půjčit tu knížku?“ Říká: „Ne, to je zakázané, to se nesmí půjčit ven.“ No, tak jsem odešel a dokončil jsem práci, za 14 dní jsem se vrátil, povídám: „Kdybych chtěl vstoupit, co mám dělat?“ Tak mě dal adresu sem do Prahy, na Vyskočila. Tak jsem mu napsal, že sú v kvintě a odepsal mě: „Dokonči sextu a ozvi se.“ A ty moje papíry co jsem mu poslal prvně, ty mi nedal. A já jsem mu na to odpověděl, že bych vstoupil jako bratr. K práci. A vrátil mi všecku dokumentaci: „Co jsem ti napsal udělej! Dokonči sextu a ozvi se.“ Doma nikdo nic nevěděl – já schoval papíry a tak to bylo. Ale ve třídě jsem začal říkat, že dokončím rok a půjdu k františkánům bylo nás asi 24 kluků a 12 děvčat. Dokonce, jeden čas, profesor latiny, ten věděl, že sú moc náboženskej a všecko, tak mě pasoval svojím křivákem na rytíře, jako jó. Ve třídě. A tak jsem dokončil sextu, jsem napsal a teď jsem potřeboval podpis od otce. No, to bylo v roce 1936. Já ještě neměl 18 roků, mě scházelo půl roku. A otec říká: „A!“ A já rád jezdil na kole. A tak říká: „Vem si kolo a jeď si tam někam do světa a přemýšlej o tom 14 dní.“ No tak jsem z Hradiště vyjel, byl jsem u bratra, někde Vizovice, on tam učil, a dojel jsem až někde do Valašského Meziříčí a tak jsem se toulal a kolem po známých a po příbuzných vzdálených a pak jsem se vrátil a povídám: „Tak taťko, podpíšete mi to?“ „Ty chceš jít tam doopravdy?“ Povídám: „No, já sú rozhodnutý.“ No tak mi to podepsal a už to bylo. Pak jsem to poslal do Prahy a dostal jsem odpověď nějak na porciunkuli 5., po porciunkuli tady v Praze. Tady jsme se sešli, bylo nás 8. Ještě v refektáři se ptal, jestli každej má to, co mu napsal.

To byl tenkrát Vyskočil jo?

 Vyskočil, a on napsal kolik prádla a jaké prádlo máš mít s sebou. Povídá: „Tady,“ jenom jeden jako vstal, že to nemá všechno. „Tak to já ti to dokoupím, ale tady všichni vstupují stejně. Aby nikdo nemohl říkat, že přinesl víc a nebo méně.“ A pak nás poslali do Kadaně. V Kadani jsme začali duchovní cvičení, týden. Ty s námi měl Pater Joachim Pocházka, který potom musel odejet a nedokončil ty duchovní cvičení – dva dny. Musel odjet do Argentiny.

A proč musel odejet?

 Protože je tam spolek svatého Rafaela posílal jako kněze pro ty, co se tam vystěhovali, protože tam vyjelo nějakých 40 000 Čechů. Do Jižní Ameriky. A on tam jel, byly těžkosti, tak jel jako periodista.

Co to znamená?

 Periodista – dopisovatel do novin – aby se mohl pohybovat. Po tej Jižní Americe. A dokončil ty duchovní cvičení Metoděj, kterej byl magistr noviců. No a začali jsme ten noviciát osm.

Co vás táhlo právě k františkánům? Vždyť se jedná o chudý a žebravý řád.

Právě to mne oslovilo. Mé rozhodnutí mi přitom přijel rozmluvit můj rodný bratr Antonín. Chtěl, abych raději přešel do semináře, že bych se potom coby farář mohl postarat o stárnoucí rodiče. Přemlouval mne i tehdejší farní ekonom z Uherského Hradiště, kterému jsem pomáhal s matrikou. Nabízel mi, že by mi pobyt v olomouckém semináři hradili kněží. Já jsem ale oběma dal stejnou odpověď: Buďto vydržím, anebo pověsím hábit na hřebík.

 Kdo byl váš novicmistr, teda?

 Metoděj Řezníček.

Řezníček. A pamatuješ ještě, kdo tam s tebou ještě všechno byl teda? Nebo někoho z nich jenom?

 No první byl Barabáš, který byl – bylo nám tam zima, dostali jsme na zimu svázané kousky deky a on si opatřil někde přes sestřičky jako deku. No, jak na to přišli, tak musel odejít. …No a taky jsme měli půlnoční chór. A vím, že on jednou spadnul a měl pěnu u pusy a všecko, musel být nějaký churavý, takže s tou dekou a tak – odešel. Barabáš. Pak byl, nevím dobře to jeho jméno, pak byl v Moravské Třebové.

František Marášek ,ne?

 Ne, ne. V MT, jako novic a on byl bývalý krejčí, jako starší. Potom byl Jakub, ten taky odešel, potom Jakub, když jsme tady študovali a Jakub byl také starší a dalo mu to moc práce, to študium. A hned se to bralo latinsky. A Kapistrán, jak četl v refektáři, tak vyskočil a že dělá moc chyb v latině. A pak si ho zavolal a řekl mu: „Podívej se, já tě nenechám dostudovat ani vysvětit, protože, neumíš dobře číst. Ale pomůžu ti, jestli chceš do semináře. Tak skončil jako farář.“ Jakub. A ještě nějaký čtvrtý odešel a zůstali jsme: Fabián, Šebastián, Šimon a Tadeáš. Jenomže po noviciátě nás nutili na nátlak řiditele semináře a to byl Beran, že seminaristi mají 8 roků gymnázia a my jenom 6. Tak nás přinutil dokončit. Ty tři poslal k františkánům na Slovensko do Malacek a já študoval reálné gymnázium, tak jsem dělal zkoušku tady na Vinohradech, proti Olšanským hřbitovům. První reálné gymnázium. No, tam jsem dělal zkoušky a ten z francouzštiny nechtěl se mnou ani mluvit. Přišel: „Pište! Corps humain“ Lidské tělo. Odešel a za pět minut se vrátil, vzal mě papír a říkal: „To stačí.“ Tak jsem propadl a ten z fyziky to byl sekretář a taky když jsem dostal vysvědčení a otočil jsem se a povídám: „Mohl bych se zeptat, proč propadám z fyziky?“ Povídal: „Vy jste odpovídal dobře, ale dlouho jste o tom přemýšlel.“ Povídám: „Za přemýšlení to přijmu. Děkuji.“

No a pak mě tady utěšovali jako, že … to zase nějak získám. Nakonec přišel Inocenc, že bych mohl dělat přijímací zkoušku k maturitě a když já jsem se k tomu jako odhodlal, že jí udělám – povídám: „Já to umím.“ Tak oni asi mě chytili za ruku a povídají: „To je spousta knížek! Za těch 8 roků.“ „No já vím, já to všecko umím. Já jsem propadl, protože nechce se mnou mluvit. Nebo, že moc přemýšlím.“ Na to, že mám podat žádost na ministerstvo školství a že oni mě určí, co mám dělat na kterém gymnáziu. A ti mě určili státní gymnázium v Kroměříži. Jo, tak jsem to tam dělal. Měl jsem začít v lednu. Nejdřív měla začít matematika a fyzika a to byla třídní. A on mě řiditel povídá: „On je už tady ten profesor ze zeměpisu a dějepisu, mohli bysme začít už s ním a tím bychom nadběhli trochu. Protože zákon povoluje 2 zkoušky za den a jenom 4 zkoušky za týden. Nemůže se to dělat jinak, protože dá se písemka a nebo ústní.“ No tak já jsem na to kývnul, že také. Teď dělat ten zeměpis, dějepis, to byl zoufalý den. Já jsem se třepal, celé tělo. Byl jsem v kostele pomodlit se. Ani jsem nemohl, jak jsem se třepal a celou cestu, jak jsem jel na gymnázium. Jsem se třepal až i střeva uvnitř. Příjdu tam, zaklepu na dveře a všecko ze mě spadlo, jsem měl úplný klid. Vešel dovnitř, za chvilku přišel ten profesor, začali jsme, řiditel u stolu a my tam dva seděli spolu a začal se vyptávat, něco, já jako bájil. Řekové, jak začali jezdit kolem pobřeží, nebo Italové, jak se rozšiřovali… . Najednou jsem mluvil, mluvil, mluvil, no a tak už jsem měl dvě zkoušky za sebou. A nejhorší strach jsem měl z dějin, protože dějepis jsem nikdy neuměl. A tak jsem dělal ty zkoušky, dokončil jsem je. Latina, ta byla pro mě hračka a matematika, taky, že jsem dovedl do úzkých profesorku. Zkoušela, dávala mě příklady a povídala: „Jak to děláte?“ Říkám: „No, mě dáte příklad, já si něco napíšu a tady je výsledek.“ A pan ředitel: „A co je to, to, to?“ A říká: „Neví jak to dělá, já mu dám text a dělá to správně, vyjde mu to, ale..“ „Tak, tady měření a tady dvojka a dávejte mu příklady“ Tak mě dávali spoustu příkladů, já je jenom psal, ale výsledky mi vždycky vycházely dobře. Říkal : „To už stačí.“ Pak jsem byl v Hájku, abych si odpočinul. Já jsem tam jezdíval už jako študent hrávat na harmonium v sobotu a vracel jsem se v neděli.

Tam jsi byl na rok?

 Prosím?

Na rok jsi tam šel do Hájku?

 Ne, ne ne. Vždycky tady z Prahy!

Jo takhle, aha.

 Když jsem študoval, tak jsem tam jezdil takhle na sobotu hrát na harmonium a na mši v neděli a vrátit se. A tam jsem byl, měli zabijačku a mě to chytilo, takhle a nemohl jsem ani kousat. Teď jsem odjížděl, šel jsem na nádraží tam a přišla nějaká paní s dcerou a takhle mě to tady zcuklo a tak jsem se otočil a díval jsem se do tmy. To byl začátek tetanu. Ještě tady, jak jsem vyšel z nádraží, před „Wilsoňákem“ jsem se musel opřít o dům, jinač bych byl spadnul. Teď jsem nevěděl, mám hledat taxíka, nebo to dojít. No, došel jsem domů a tady je, vydržel jsem to týden doma. V sobotu Isidor mě vrazil do pusy nějaké cukroví. Já jsem najednou spadnul a chytila mě ta křeč, tetanová. A on se ototčil a volal milosrdným bratřím. A přišli pro mě, odvedli mě tam, tam mě vidělo v neděli asi 6 doktorů. A nikdo nic a v pondělí ráno přišel jeden a když se vracel, tak my jsme tam na pokoji byli dva, jeden kanovník a já, tak obcházel mojí postel jako z dálky a nechal papír na stole. Když odešel, já jsem vstal a šel se podívat a „PODEZŘENÍ Z TETANU“. Tak jsem začal plakat, protože, když jsem študoval, syn primáře, byl na gymnáziu, dostal tetan a nemohl ho zachránit, on mu dal všecko, dal mu trubky, aby dýchal a nezachránil ho. A pan kanovník mě těšil, ale já jsem na to moc nedal: „Pánbůh se postará a uzdravíš se.“ Přijeli pro mě, odvezli mě na Bulovku a tam mě začali ty punkce do míchy. Vázali tady za krk a za kolena a ten noční hlídač mě ohýbal, aby mě mohli píchnout do míchy, třikrát…chtěl jsem poslední pomazání, ale nakonec to domluvili tak, že ten kněz …jsem se naučil, co se nemá dělat. Jo a brblal ty modlitby: „Brlrlrlrlrl“ Pane Bože, ať už skončí, ať už odejde. Já nechtěl víc, než přijímání. Ani zpovídat jsem říkal. Jenom přijímání. To mě naučil na celý život. No a dostal jsem se z toho ven!

A v jakým to bylo roce?

To byl Urban už provinciálem.

To už začínala válka, že jo.

 No, to přijdem na to. Když jsem tam byl, tak nás obsadili, ve středu. Já jsem se v pondělí dostal do nemocnice, dávali mi ty injekce a v úterý a ve středu ráno byla poslední – tam byly diakonky. A doktorka, vidim, že všeci chodí se slzama v očích, a doktorka přišla, povídá, že nás obsadili Němci. No a do mého pokoje přišlo 7 Němců. Tak mě převedli na jiné oddělení. Už jsem nebyl na tom infekčním. A no, tak jsem se z toho dostal, přijel jsem domů a povídá mě Urban, že Pán Bůh se mnou něco chce, protože nám ohlásili, že můžeme všechno připravit na pohřeb.

Jo, a poslal mě do Votic, do kláštera, abych si odpočinul. Mezitím přišel z Kroměříže dopis, že musím na písemné zkoušky k maturitě. On mu odpověděl, že ne. A oni, že to je prý nutné, že jsou tady Němci a nevíme, co bude, je to nutné. Tak mě to přišel říct do Votic. A on: „No, tak se poraď s doktorem.“ No a doktoři řekli, že mohu jít, ale nepřipravovat se! No tak jsem, no latinu jsem uměl a ty 4 písemky, no tož, překlad jsem vytáhl ze slovníku, to udělal. Když jsem se ptal jak to, jaké mám známky, tak, že jedničku z latiny. Říkám: „Jak to, dyť mají druzí stejnou úroveň.“ No vy jste to překládal a oni to opisovali. To bylo známé po celém institutu. No tak jsem to udělal a potom jsem měl začátkem června maturitu ústní, to bylo tak zmatečné rychlé dohadovaní. A udělal jsem to všecko. A ti na Slovensku ještě nedokončili. Až koncem června. Ale Fabián to neudělal. Zůstal o rok zpátky. Jo, byla válka, začala se teologie.

To jste studovali kde, tu teologii?

 Nahoře, v semináři.

V Dejvicích.

 Jo, v Dejvicích, jenomže to zavřeli v listopadu jak byly ty bouře, zavírali tam všecky koleje, univerzity našli tam nějaké rádia, krátké vlny. Jsem dostal hezkou facku. Já si klidně do školy, v hábitě a v plášti. No …a vidím vojsko, ale já jdu a on za mnou a dostal jsem facku, že jsem skoro spadl. Protože jsem viděl vpředu nějaký autobus a auta, jak tam nakládali ty kluky z těch kolejí. Tak jsem vzal první elektriku a jel jsem domů. A provinciál nás hned poslal do Čtyř Dvorů, kde jsme měli přebírat klášter. Dole, v Jižních Čechách. Tam by nás nehledali. A Karel byl magistr. Karel Fořt.

Magistr studentů, jako kleriků?

 Jo.

Pak jsme se vrátili, protože seminář otevřel studium venku z Prahy a tady jsme měli Studium catholicum Urbana, tam se učilo pro řeholníky, co bydlí v Praze.

Takže tam jste se učili teologii v Praze, v tom Studiu catholicu.

 Jo. Jeden rok tam byli i Opraem a SJ, SJ potom odešli. A tam jsem to vyštudoval, Tobola měl tu teologii, všecko tady vyštudovali, pak nás tady vysvětili, abychom sloužili v katedrále. Chodili tam zpívat nešpory a na slavnou mši v neděli.

V kterým roce?

 Jak byla válka.

Ne, ale v kterým roce jsi byl svěcený?

 1943. A, tak jsme tam chodili, na ty kněžská svěcení, to trvalo čtyři, pět hodin. Ale bylo 20 nebo 30 svěcených. A v sobotu jako zpívat. Dostali jsme na hábit ten jejich přehoz, jako kanovníci a pomáhali jsme zpívat. To bylo v sobotu odpoledne, neděli dopoledne a v neděli odpoledne. No a ve svatým týdnu jsme zpívali pašije. Šebastián, Tadeáš a já. Šebastián byl „plebs“, Tadeáš evangelista a já bas. Protože, ještě za študia, tady, jsme měli kvartet. Minařík, který byl potom provinciálem, povídal: „Já vám koupím všecky nástroje a noty, které budete chtět, enom hrajte.“ A tak jsme se rozhodili, Šebastián 1. housle, Fabián 2. housle, já jsem hrál violu, ač předtím jsem hrávával housle, ale Tadeáš se nechtěl učit violový klíč. Hrál na basu. A já hrál violu. Ale kvarteto na zpěv: Šebastián byl 1. tenor, Fabián 2., Tadeáš 1. bas a já byl 2.bas. Zpívávali jsme, hodně.

 A kdo vás světil na kněze?

 Eltschkner. Biskup Eltschkner. Já jsem ho potom navštívil v Německu. To bylo za Minaříka. Světil nás. Byli jsme tři. A Diviš, Polák a přisluhoval Stanislav a Karel dělal fotografie z toho.

 Karel jakej?

 Peřt. To byl magistr.

No, a jak třeba vypadala ta františkánská formace, během toho?

 No, když se na to dnes dívám, tak v noviciátě to bylo dobré. Bylo to česky a německy. Jeden týden se mluvilo česky a jeden týden německy. Ale zápisky z formace byly latinsky. A tam tomu Řezníček, jsme měli školu každý den. Obyčejně dopoledne škola, odpoledne se pracovalo. A tady nás měl pater Urban. A moc často nás dával takovou přednášku. Na některé si ještě tak vzpomínám. Nás tady potom bylo, ten noviciát za námi byl silnější, bylo jich hodně, asi 12. A ten měl občas pro nás přednášky a moc dobré, pak nás řídil, co máme číst a potom, jak on začal mluvit v rádiu, tak to nás moc zajímalo. To „Slovo Boží v éteru“. A to bylo právě v té době, když jsme ještě dodělávali tu střední školu a ten br. Antonín, to byl profesor, ten učil matematiku. A mě jako tak jemným způsobem vytáhl Urban z třídy, že tam nemusím chodit. Že jsem ho někdy přiváděl do úzkých v matematice. Ale s otcem Urbanem, ten nás dobře vychovával a učil. Jo, přinutil mě do toho časopisu, co vydávali každý měsíc jednoho svatého. Ale ne ty, co lítají ve vzduchu, víš. Nohama na zemi. Jo, napsal jsem nějaký článek o misiích, nějakou kouli staniolu a všecko. Měli jsme tady kroužek, misijní kroužek. Jeden čas jsem byl předsedou já a druhý čas Petr Pavlíček. Za války bylo lepší, když byl jako Němec on. A měli jsme tady pytle stříbrného papíru a měli jsme pytle známek. To tady bylo a nikdo s tím nehýbal. On jako měl víc styků s Němcama, tak se to prodalo, povídá: „No jo, ale co s tím. Ty peníze jednou padnou.“ Tak jsme dělali ty věci ke mši svaté ze stříbra a nebo zlata. Kalichy se koupily. A nebo ty ornáty. A tím se jako tenkrát zachránilo všecko. Vím, že jako po nás žádali nějaké vozidlo jako JAWU, jako motocykl, ale nemohli jsme za Němců nic udělat. Tak jsme to jako vyřešili takhle: ušetřit, co jsme získali z těch známek. Takže, to říkám, s tou výchovou, Urban se o to moc staral. A potom přišel Minařík. A to za něho magister byl Isidor.

 Jankech? Isidor Jankech?

 Jo. Ten Minařík byl kompozitor a staral se o to svatořečení těch 14 mučedníků, tak to překládal do italštiny, že to tam musí jednou odvézt. Ale Isidor se o nás staral hodně. Taky jsme měli každý týden nejméně jednou až dvakrát nějakou schůzku s ním, abychom mluvili o duchovním životě. A museli jsme číst taky, to nám skoro kontroloval, co čteme. Jenže ta výchova tenkrát tady. Nesměl jsi promluvit. Až °ráno, až bylo po všem, tam už se mohlo mluvit. Jinak večer v neděli večer byla rekreace. No a museli jsme se starat o úklid domu. Vím, že za války, jo to bylo v noviciátě: nebylo chleba a Metoděj nemohl jet domů – nebyly peníze. A jsme na obědě a najednou zvoní zvon, jde tam bratr a někdo přinese 5 kilo chleba. A předtím naříkal představený: „Nemáme chleba, protože nemáme ani z čeho ho koupit.“ A tady jsme drhli podlahu a přišel Urban a taky začal chvilku čistit a povídal: „Chlapci, nemyslete si, jestli se sežene kilo cukru, tak je to pro vás, vy jste první.“ A tak nás jako učil, že.

Že byl hlad i za války?

 No to jo, to jsme zkusili všelicos, ale Pánbůh se postará, to je něco. Já dostával cigarety z toho, mýdlo a na holení a za války, aj pistoli mě tam dvakrát dali. Jednu mě odevzdal a druhou mě tam hodil.

Jak to bylo řešený ekonomicky, vlastně tenkrát ten františkánskej klášter, nebo život bratří?

 Totiž, nás živil svatej Antonín. Jak vejdete do kostela, tak vlevo ten oltář svatého Antonína. Ten měl velikou pověst v Praze. A tam v každé úterý, jeden s pluviálem a diákon a subdiákon – jó a zpívali se slavnostní litanie k sv. Antonínu a potom ten hymnus na sv. Antonína. A po Praze bylo známé, že když něco potřebuješ, tak jdi k sv. Antonínu a něco mu slib a najdeš to. (špatně srozumitelná scéna, jak někdo na Antonínovi vymohl ztracený plášť). Jenomže Martin sbíral všecky ty zbytky po kostele a ten kufříček v pondělí mě odevzdával. Já to sčítával v tom 1. pokoji nahoře. To jsem dostával ten kufříček a musel jsem to všecko poskládat a spočítat. Do banky, oni ti dají takové pásky, jak to máš zabalit, na ty drobné, tak to jsem dělal celý život tady.

To jsi bydlel tam v tom 1. pokoji na zámečku?

 V 1. pokoji nahoře, protože jsem hrál na varhany. A tak to jsem měl s tím práci, …abych to měl hezky uskládané, aby ti to banka přijala.

Takže to byl, vlastně, a žádný jiný příjmy jste neměli mimo toho Antonína.

 No stálý příjmy bylo, že Vyskočil byl jako univerzitní profesor. Pan farář jako farář a já potom jako kaplan. To, jak jsme dostali peníze, tak jsme se sešli u kvardiána a hned jsme to odevzdávali. Ale jinak příjmy nebyly. Ale sv. Antonín nás živil. A ty papírky v tom, co jsem vždycky přečetl, jo, co tam psali lidé, že slíbil třeba 3 000 a že nemůže a že příští měsíc to doplatí a plnili.

A kdo byl slavnější? Antonín, nebo Tadeáš, tady?

 To ti Tadeáš byl pro kapucíny. Ty ho tam měli. Tam chodili taky, to taky, ale nás živil Antonín. To bych vám ani neměl ani říkat, jsme tam chodili v létě oblečení v albě a všecko jenom v trenkách dole pod hábitem, jenom nám ty blechy skákaly z jedné nohy na druhou. To bylo zoufalé, někdy. Ale živil nás tady sv. Antonín. A tím je konec o Praze, ne, jestli máme něco?

Škoda, že nemohu víc, nemám paměť.

Jste ve věku, kdy už můžete hodnotit. Změnil se život v řádu oproti čtyřicátým letům minulého století, kdy jste do něj vstupoval?

 Naprosto! Dříve se kladl větší důraz na vnější věci – chodit v hábitu, bos, ruce mít v rukávech a nedívat se moc kolem sebe. Hábit jsme museli mít na sobě od rána do večera. Když jsem potom emigroval do Španělska, bylo tam obrovské vedro, a tak to nebylo lehké. Musel jsem si ale zvyknout. Dnes se tak nehledí na vnější věci. Mladá generace jde do hloubky. Důležité je, aby byl člověk přesvědčený, že co slíbí, má i splnit. To je mnohem podstatnější, než vnější projevy. Je ale samozřejmě i dnes zvykem, že do kostela a na společenské události se hábit nosí.

V zahraničí žijete od osmačtyřicátého roku. Proč byla nutná vaše emigrace a jakým řízením se stalo, že jste nakonec skončil právě ve Španělsku.

 Po únoru v osmačtyřicátém roce jsem se zúčastnil v Praze jedné manifestace. Na fotografiích byl velmi dobře vidět můj hábit. Odjel jsem proto do Tachova a odsud jsem v noci pěšky přešel hranice. Mohlo to být takových pětadvacet kilometrů. Hranice byly sice hlídané, ale ještě nebyly dráty ani cvičení psi. Prvního dubna jsem už byl v Německu. Zde jsem nejdříve jako ostatní putoval do lágru. Záhy jsem ale dostal pozvání, abych v Římu studoval hru na varhany, protože jsem deset let hrál i v Praze. V uprchlických táborech, ale chyběli kněží. Rozhodl jsem se proto, že zůstanu alespoň rok sloužit. Hned jsem se stal vedoucím tábora. Z počátku tam byla zoufalá situace. Rozjel jsem jazykové kurzy a lektory nejdříve platil ze svých peněz. Poté výuku i placení převzali Američané. Ti vždy říkali, že stačí, abych začal a oni již budou pokračovat. V táboře jsem se ale dozvěděl, že šest lidí z Československa dostalo za úkol, aby mě přivezli živého nebo mrtvého zpět do republiky. Dostal jsem doporučení, abych žil co nejdál od hranic. Do týdne jsem proto odjel do kláštera v Paříži. Tam mne přemlouvali, abych jel do Kanady, že je tam hodně Slovanů, s nimiž si tamní spolubratři nerozuměli. V červenci jsem potom zajel do Španělska. Potkal jsem totiž španělského bratra, který mi dal navštívenku, že tam mohu někdy zajet. Byl z Valencie. Já jsem mu napsal a on to poslal provinciálovi, který uměl německy, protože studoval v Rakousku. Tak jsem získal pozvání. Chtěl jsem poznat Španělsko, ale to jsem ještě nevěděl, že tam zůstanu. Ve Valencii byla veliká středoškolská kolej, která dnes má dva tisíce žáků. Seděl jsem tam ve třídě, díval se na mapu a říkal jsem si, že ze Španělska bych se do Prahy dostal i pěšky, ale z Montrealu ne. Bariéra moře rozhodla o mém dalším působišti.

 Vězení jste unikl o vlásek. Na své české spolubratry jste ale nezapomněl ani v zahraničí.

Kriminálu jsem se uchránil. Bratři, které sebrali, byli zavření od roku 1952 až do roku 1968 . To by mne také neminulo. Měl jsem v životě štěstí, že jsem se dostal do komunity a mohl jsem zde ve Španělsku žít čtyřiapadesát let. Na české bratry jsem se ale nezapomněl a snažil se jim pomáhat. Osmkrát jsem vyjel do Ameriky, abych pro ně vyptal peníze a mohl je podpořit. Šeky jsem potom dával provinciálovi v Curychu a on je přes tehdejší Tuzex posílal provinciálovi do Prahy. Ten tuzexové bony prodával a peníze dál rozděloval. Kromě toho jsem posílal také vlnu, aby mohli uplést svetry pro vězněné spolubratry. Pro nějaké dítě jsem také poslal čistý olej, který zde nebyl k sehnání.

Byl podstatný rozdíl mezi životem bratří v Čechách a ve Španělsku?

Byl. Když jsem tam přijel, bylo to jako bych se vrátil třicet let zpátky. Španělsko bylo po válce rozbité a vše bylo na lístky. V koleji jsme měli i internát, a tak jsem sháněl, co se dalo. Se španělskými četníky jsme byli v dobrých vztazích. Koupil jsem celé nákladní auto bílé mouky, aby se doma upekl chleba.

Je i ve Španělsku nyní krize kněžského a řeholního povolání jako v Čechách?

 Upadlo to. Za Franka byl náboženský život dost oficiální. Například když jsem začínal zpovídat, zjistil jsem, že starosta dal vyhlášku, že mají jít všichni ke zpovědi a přijímání. Děvčata musela chodit do kostela s rukávy až po zápěstí, závojem na hlavě a nesměly mít žádný výstřih. Pokud neměla žena punčochy, nesmělo se jí dát přijímání. Já jsem se kvůli tomu na faráře rozčiloval. Říkal jsem: Ty se díváš po nohách a do výstřihu, jestli ho má malý anebo veliký. Nemáš na mysli, že podáváš přijímání, tak nevím, kam se díváš. Mně je to jedno. Hlavně, že přijímá.

Do řádu a posléze i kněžské služby jste před lety vstupoval s mnohými předsevzetími. Podařily se vám naplnit ideje s nimiž jste k františkánům šel?

 Veškerý čas jsem vyplnil prací. Do Španělska jsem přinesl věci, které tam neznali. Například jsem v koleji tématicky uspořádal knihovnu čítající šest tisíc svazků. Oni přitom vůbec nevěděli, co mají za poklady. Objevil jsem tam například třiatřicet prvotisků. Provinciál zase potřeboval poradit, jak si má uspořádat korespondenci. Postěžoval si mně jednou, že má provinční archiv, a když dá sekretářovi nějaký papír, za týden už neví, kde je. Uspořádal jsem proto i provinční archiv. Poté jsem jezdil po inspekcích klášterů, abych v každém domě ukázal, jak vést archivy. Ve Španělsku tehdy bylo sedmnáct domů. Za rok jsem jel na kontrolu, jestli archiv dobře vedou. Ujalo se to. V roce 1973 mne provinciál zavolal, abych mu dělal sekretáře. Řekl: „Šimone, já bych rád založil provinční knihovnu. Je tady hromada knížek v klášteře a nikdo se o to nestará.“ A tak jsem ji založil.

 Vaši spolubratři mně na vás prozradili, že jste chodící legenda. Údajně se vám mělo podařilo získat ostatky svaté Anežky české. Díky vám potom mohla být po letech svatořečena. Je to pravda?

 Jel jsem v roce 1950 do Říma na zakončení svatého roku. Zde jsem se dozvěděl, že ostatky Anežky České měly být převezeny do Španělska. Spodní čelist měla skončit v Escorialu, kde jsou pochováni králové. Tam je za hlavním oltářem nějakých osm tisíc ostatků. Ty byly sice označené ale chyběl k nim seznam.

V Římu jsem si v roce 1952 vyřídil papíry, abych měl přístup, kam jsem potřeboval. Dostal jsem se tam, ale chyběl seznam a já měl hledat. Zamkli mě a já nevěděl odkud začít. Hodinu a půl jsem se jen modlil, jak se do toho dostat. Poté přišel správce a zeptal se mne, jestli věřím na zázraky. V ruce měl obálku. V právě došlé poště nalezl psaní se seznamem ostatků. Najisto jsme šli do skříňky označené „Of Beate Agnes Pragenzis“. Zde jsem objevil krásný, čistý chrup Anežky České.

Většinu života jste prožil v zahraničí. Stýskalo se vám po domově?

Být v cizině bylo tvrdé. Maminka zemřela a já jsem se to dozvěděl až dva měsíce po její smrti. Ještě předtím mi napsala, že se necítí dobře, a jestli se neuvidíme tady, tak až v nebi. Jednou jsem si udělal výlet z Vídně do Budapešti. Šofér mi řekl: Otče, do Bratislavy jsou to dva kilometry, Jedeme? Já jsem ale věděl, že nesmím…

 Kdy jste se dostal po revoluci poprvé domů?

 V roce 1990, když jsem měl padesát let slavných slibů. Obnovoval jsem je v klášteře v Praze.

Poznával jste krajinu svého dětství? Co jste pociťoval jako hlavní změnu?
Co mne moc překvapilo, byly paneláky a ropné vrty u Hodonína.

Jak vám utkvělo v paměti rodné Slovácko?

Narodil jsem se zde, a tak mám tento kraj rád. Když jsem se po letech vrátil, opravovali v Hradišti právě farní kostel. Františkánský kostel byl proto natřískaný. Stál jsem tehdy u vchodu v hábitu a čekal, jestli někoho poznám anebo jestli někdo pozná po letech mne. A nikdo… A ani já jsem nikoho nepoznal. Najednou mně spadnul celý svět. Cítil jsem se v Hradišti cizí…

Nyní se do vlasti vracíte pravidelně?

Obyčejně o Vánocích a v létě.

 Nevidíte budoucnost církve v naší zemi pesimisticky?

 Ne. Po roce 1975, kdy zemřel Frank, přestali také ve Španělsku lidé chodit do kostela. Bylo to stejné jako u nás po převratu. Mládež ale začala hledat Boha. Nyní jsem v Praze viděl, že do kostela po celý den přicházeli lidé. A nebyli to jen staří, ale i hodně mladí. Souhlasím s tím, že to bude těžká práce pro faráře. Chybu jsme ale udělali právě my kněží. Je tak lehké kázat o hříchu, ale tak těžké kázat o ctnostech. My totiž nejsme na světě jen proto, že nemáme hřešit. To by bylo moc málo. Především máme konat dobro. A na to jsme zapomněli. Dříve se jen kázalo o hříchu a nemluvilo se o ctnosti. Když jdeme ke zpovědi, tak co je odpuštěno, je odpuštěno. Pán se ale také ptá, co kdo udělal pro Něj. Ve zpovědnici ke mně ve Španělsku přišli chlapi a vyznali hříchy. Já jsem jim na to řekl: Dobře, teď už vím, co jsi udělal špatně od poslední zpovědi. Nyní mi řekni, co jsi od té doby udělal dobrého! Když jsi viděl zarmouceného spolupracovníka, zeptal ses ho, co se mu stalo? Když jsi byl kouřit, nabídl jsi příteli cigaretu? Dal jsi někomu přednost ve dveřích? Když někdo potřeboval pomoc, pomohl jsi mu? A to byla těžká otázka. Chlapi mne ale brali. Příští rok ke mně nepustili žádnou ženskou (smích).

 Článek je kombinací rozhovorů br. Jakuba ofm a Blanky Hájkové, která dělala s br. Šimonem rozhovor pro KT.

Napište komentář