Zveme na připomínku přechodu sv. Františka do nebe

Zveme na připomínku přechodu sv. Františka do nebe

Říjen 2, 2018
Františkáni
No Comments

Zveme srdečně na slavnost s jedinečnou atmosférou, při které si připomeneme přechod sv. Františka do nebe (tzv. transitus). Obřad se koná v našich kostelech v předvečer slavnosti sv. Františka, 3. října 2018.

Svatý František z Assisi se rozloučil s tímto světem 3. října 1226 večer. Bylo mu tehdy čtyřicet pět let, z nichž dvacet let činil pokání a poslední dva roky nosil na rukou, na nohou a na boku rány Kristova umučení – stigmata. Na památku smrti svatého Otce Františka se 3. října večer scházejí františkáni na mnoha místech světa ke společnému uctění této události. Tato malá slavnost se nazývá „Transitus“ (Přechod), neboť je to okamžik přechodu sv. Františka z této pozemské pouti do věčné vlasti.

V některých našich klášterech slavíme transitus při svíčkách, na zemi leží hábit, na němž pět červených světel symbolizuje Kristovy rány.

O den později, 4. října, pak slavíme mši svatou ze slavnosti sv. Františka z Assisi, zakladatele tří řádů.

Zveme vás ke společnému slavení!

Foto: Petr Zatloukal / Člověk a Víra.

Přechod sv. Františka do nebe podle sv. Bonaventury

František už dávno předem předvídal svůj skon. Když se blížil ten den, řekl bratřím, že co nevidět má odložit stánek těla, jak mu to zjevil Kristus.

Dva roky od vtisknutí svatých jizev a dvacátého od svého obrácení byl jako kámen chystaný ke stavbě nebeského Jeruzaléma mnoha zkušebnými údery trýznivých nemocí opracován a jako tepané dílo pod kladivem mnohonásobného utrpení přiveden k dokonalosti.

Žádal, aby ho přenesli k svaté Marii v Porciunkuli, aby tam, kde přijal ducha milosti, odevzdal ducha života. A když ho tam donesli, tu aby příkladem pravdy ukázal, že se světem neměl nic společného, těžce nemocen, neboť jeho neduživost vrcholila, položil se v zápalu ducha nahý na holou zemi.

V tu poslední hodinu, kdy ho mohl nepřítel ještě ohrožovat, chtěl nahý zápasit s nahým. Ležel na zemi, odloživ žíněné roucho a podle zvyku pozdvihl tvář k nebi, zcela zahleděn do budoucí slávy. Levou rukou si přikryl ránu pravého boku, aby ji nebylo vidět a řekl bratřím: „Já jsem udělal, co bylo na mně. Ať vás Kristus naučí, co máte dělat vy!“

Když se konečně přibližovala hodina jeho skonání, přikázal, aby k němu zavolali všechny bratry, kteří tam byli a útěšnými slovy je konejšil, neboť se rmoutili kvůli jeho smrti. S otcovskou vřelostí je rozněcoval k božské lásce.

Dále ještě mluvil o zachování trpělivosti, chudoby a víry v duchu svaté římské církve a nade všechna ostatní naučení stavěl svaté evangelium.

Potom nade všechny bratry, kteří kolem něho seděli, roztáhl ruce a držel je v podobě kříže přes sebe, protože to znamení vždycky miloval.

Všem bratřím, přítomným i vzdáleným, mocí i jménem Ukřižovaného, požehnal. A dodal ještě: „Mějte se dobře, všichni synáčkové, setrvejte vždy v bázni Páně, poněvadž nastává pokušení a soužení, vězte, že šťastni jsou ti, kdo vytrvají v započatém! Já spěchám k Bohu, jehož milosti vás všechny odevzdávám.“

Když skončil toto sladké napomenutí, dal si muž Bohu nejmilejší přinést knihu evangelií a žádal, aby mu četli úryvek ze svatého Jana od místa: „Bylo před velikonočními svátky…“ (následoval úryvek o umývání nohou apoštolům).

A sám, nakolik mohl, hlasitě začal žalm: „Velikým hlasem volám k Pánu, hlasitě Pána zapřísahám…“A až do konce jej odříkal.

Modlil se: „Budu obklopen spravedlivými, prokážeš-li mi dobrodiní.“ Konečně, když se naplnila všechna tajemství, přesvatá duše opustila tělo a pohroužila se do propasti Boží jasnosti.

Blažený muž usnul v Pánu.

Napište komentář