Zakusit Boží milosrdenství: Poggio Bustone

Zakusit Boží milosrdenství: Poggio Bustone

Červen 22, 2019
Františkáni
No Comments

V příkrých svazích Rietského pohoří zakusil František z Assisi v hloubi srdce pokoj z Božího odpuštění. Zde nalezl vnitřní svobodu, světlo. Klášter v Poggio Bustone si přiblížíme v dalším dílu seriálu o františkánských místech.

Při cestě do Poggio Bustone nechá poutník hluboko pod sebou Rietské údolí. Z kláštera může obdivovat krásné výhledy na nedaleké městečko i na prudké skalnaté srázy nad sebou.

Svatý František dorazil na místo s prvními bratry v roce 1208. Jen krátce předtím mu Bůh ukázal jeho povolání – jít do světa hlásat evangelium jako apoštolové. Když procházel městem Poggio Bustone, zdravil místní obyvatele slovy: “Dobrý den, dobří lidé”. Dodnes se zde tento pozdrav připomíná.

František zažívá radost z nového povolání. Zároveň je však neklidný. Trápí jej vzpomínka na hříchy svého mládí. Odchází do samoty hor, kde může Pánu předložit svůj stav duše. A Bůh jej zde ujišťuje o svém odpuštění, obléká ho do své lásky. Takto popisuje událost Tomáš z Celana:

Blaženého Františka naplňovala denně vždy víc a více útěcha a milost Ducha svatého. S velikou bdělostí a pečlivostí uváděl své nové syny novým učením na cestu svaté chudoby a blažené prostoty a učil je, jak po ní cílevědomě jít. Jednoho dne však, když obdivoval Boží milosrdenství v dobrodiních, která dostal, a hledal, jak by měl život svůj i bratří utvářet dále, vyhledal si – jak často činíval – místo k modlitbě. Dlouho tam stál s bázní a třesením před Vládcem všehomíra a s hořkostí v duši probíral špatně prožitá léta, stále opakoval: »Bože, buď milostiv mně hříšnému!« A tu mu poznenáhlu začala hlubinu srdce zaplavovat nevýslovná radost a převeliká blaženost. Celý se změnil, neklid duše zmizel, tmy, které ze strachu nad hříchy zahalovaly srdce, zmizely. Nabyl jistoty, že hříchy jsou mu odpuštěny, a probudila se v něm důvěra, že je opět v milosti. Pak upadl do vytržení a byl celý ponořen v proudech světla. Síla ducha se zvětšovala a tu v jasném světle viděl, co přinese budoucnost. Když konečně líbezné světlo zmizelo, viděl se duchovně obnoven a již přeměněn v nového člověka (1 Cel 26)

František zakusit opravdový hluboký pokoj srdce. Ten může dát duši jedině Bůh.

Zkušenost světce s Boží láskou je vyjádřena i v jeho chválách na konci života, kdy v modlitbě říká: “Ty jsi dobro, všechno dobro, nejvyšší dobro. Pán a Bůh živý a pravý.” I dnes je Poggio Bustone poutním místem, kde lidé zakoušejí Boží milosrdenství.

Neskrýval před lidmi to, co viděl Bůh

Dnes můžeme na svazích hor najít jednoduchý klášter, jehož nejstarší část pochází z 13. století. Přilehlý kostel byl postaven v 15. století na místě původní kaple. V dolní části kláštera je možné se zastavit u skalní trhliny, u níž se modlíval svatý František. Symbolicky je do ní vložený dřevěný kříž. Vysoko ve svahu nad klášterem se pod skalním útesem choulí tzv. kaple zjevení.

Svatý František byl velmi radikální. Nechtěl ze sebe dělat před lidmi lepšího, než byl. Úzkostlivě střežil, aby nedělal v soukromí něco jiného, než ukazoval navenek. Tak se stalo i v Poggio Bustone, když se čtyřicet dní postil. Kvůli nemoci však nemohl půst zcela dodržovat. Pokračuje svatopisec:

V jedné poustevně v době čtyřicetidenního postu, který konal ke cti svatého Michaela, jedl pokrm omaštěný sádlem. Byl churav a nesnesl jídla omaštěná olejem. Po skončeném postu takto kázal před četným posluchačstvem: »Vy jste ke mně přišli s velikou úctou v domnění, že jsem světec. Já se ale vyznávám Bohu i vám, že jsem během uplynulého postu jedl pokrm omaštěný sádlem.«

Ba dokonce, i když u někoho obědval nebo mu bratři připravili nějaké občerstvení pro jeho nemoc, ihned říkával před bratřími i ostatními lidmi: »Jedl jsem to a to.« Nechtěl skrývat před lidmi to, co bylo zjevné Bohu.

Podobně v přítomnosti řeholních osob nebo světských lidí, když jeho duch se klonil k pýše, marné slávě nebo jiné neřesti, ihned to přiznal, a to bez omluvy. Proto jednou řekl svým bratřím: »Chci žít v poustevnách i na jiných místech tak, aby mě viděli všichni lidé. Kdyby si pomyslili, že jsem světec, a já podle toho nežil, byl bych pokrytec.«

Když pro nemoc ledvin a zachlazení žaludku mu chtěl jeden kvardián nechat přišít pod hábit kolem pasu kus liščí kůže, protože byla zima, řekl blažený František: »Chceš-li, abych pod šatem nosil liščí kůži, pak mi ji dej přišít i navrch, aby všichni viděli, že ji mám i vespod.« (Zrcadlo dokonalosti 62)

Napište komentář