Pramen holubic, fons columbarum. Takto pojmenoval skalní útes s pramenem vody na úpatí hory Rainiero ve střední Itálii svatý František, když sem roku 1217 dorazil.
Vedle jiných míst, která pamatují přítomnosti světce z Assisi, dýchá Fonte Colombo zvláštní usebraností. Sem se rád František vracel k modlitbě a postu, zde hledal v tichu tvář Milovaného.
Do zdejší kapličky Marie Magdalény a blízké průrvy ve skále se uchýlil také v září roku 1223, kdy chtěl předat řádu Menších bratří definitivní pravidla pro život, řeholi. Na cestě jej doprovázel jeho zpovědník, bratr Lev, a právník Bonizio z Bologne.
Při čtyřicetidenní modlitbě a postu před svátkem sv. Michaela se světec Boha ptal, jaká je jeho vůle pro komunitu bratří. František chtěl žít pouze evangelium, což se odráží v prvních slovech řehole: “Řehole a život Menších bratří jest: zachovávat svaté evangelium našeho Pána Ježíše Krista životem v poslušnosti, bez vlastnictví a v čistotě.” Avšak rostoucí počet bratří (v té době už 5 tisíc) a jejich misie v mnoha zahraničních krajinách vyžadovaly, aby byla pravidla života lépe rozepsána. Tak vznikla současná řehole, schválená téhož roku na řádové kapitule a následně v Římě.
(pokračování níže)
“V řeholi není nic od tebe”
Pozdější prameny zachycují událost, kdy Františka navštívili někteří bratři se stížností, že text řehole je příliš přísný. Pokračuje svatopisec: “Po těch slovech obrátil blažený František svou tvář k nebi a takto Kristu žaloval: Což jsem ti, Pane, neřekl, že tito mi nebudou věřit? A tu všichni slyšeli Kristův hlas, jak ve výši odpovídá: Františku, v řeholi není nic od tebe. Vše, co v ní, je je mé a chci, aby řehole byla zachovávána do písmene, do písmene, bez poznámky, bez poznámky, bez poznámky!”
Dodnes se vedle Františkovy jeskyně nacházejí zbytky stromu, kde se měl Františkovi zjevit Kristus. Na stěně je přibit ve dřevě vyrytý oprýskaný nápis: “Mezi těmito skalami se roku 1223 František postil, modlil a napsal řeholi Menších bratří. Bratr František stále opakoval, že tato řehole je knihou života, nadějí na spásu, jádrem evangelia, úmluvou věčné smlouvy. Chtěl, aby všichni měli její text, uložil, aby jej měli všichni před očima jako cestu pro své jednání, a na čem nejvíc záleží, aby s ní i zemřeli. ” O kousek vedle je napsáno: “Tomu, kdo toto zachovává, dá Pán hojně svou lásku.”
Kříž namalovaný na zeď svatým Františkem
Kousek nad jeskyní se nachází kaple sv. Marie Magdalény. Tuto stavbu František pravděpodobně opravil a na její zeď namaloval kříž ve tvaru písmene Tau, který je i dnes dobře viditelný. Tau Františkovi připomínalo nejen Kristův kříž, ale i výzvu k pokání a obrácení.
„Toto znamení totiž Boží muž velmi ctil a miloval,” napíše později sv. Bonavantura. “Ve svých povzbuzeních je velmi doporučoval; když jednou ve své dobrotě napsal vlastnoručně krátký dopis, podepsal jej tímto znamením. Celá jeho tužba se podle slov proroka nesla k tomu, aby čelo trpících a smutných poznačil písmenem Tau – že se totiž opravdově obrátili ke Kristu.“ (více o kříži Tau zde)
Děsivá operace a bratr oheň
Poslední roky Františkova života byly poznamenány zhoršující se nemocí očí. Na ni upomíná patrový kamenný dům v areálu Fonte Colombo. Rok před smrtí přesvědčil světce bratr Eliáš, aby si nechal oči operovat. Zákrok – vypálení spánků žhavým železem – byl tak děsivý, že Františkovi druhé utekli z místnosti. Avšak stal se zázrak, jak líčí svatopisec:
“Když lékař vložil železný drát do ohně, aby se rozpálil, tu blažený František si dodával odvahy touto řečí k ohni: »Bratře můj, ohníčku, tys vznešenější a užitečnější nad ostatní tvory. Buď ke mně šlechetný v této chvíli; měl jsem tě vždycky rád a budu tě mít rád z lásky k Tomu, který tě stvořil. Rovněž i já ho prosím, našeho Tvůrce, aby tvou palčivost zmírnil tak, abych ji mohl snést.« A požehnal oheň znamením kříže.
My pak, kteří jsme byli u něho, z úcty a lásky k němu jsme odešli, jen lékař zůstal. Po operaci jsme se vrátili a on nás pokáral: »Vy bojácní a malověrní, proč jste utekli? Říkám vám pravdu, necítil jsem bolesti ani palčivosti. A není-li ještě místo dobře vypáleno, ať lékař pálí ještě jednou.«
I lékař se velmi podivil a pravil: »Bratři, říkám vám upřímně: takovou operaci by sotva vydržel nějaký silák, neřku-li tento nemocný, který je tak slabý. Ale ani se nepohnul a ani vzdycháním nedal najevo svou bolest.« (…)
A není divu, že ho poslouchali a ctili oheň i jiní tvorové. Viděli jsme, jak je miloval, jak se z nich radoval, jak jeho duch tolik s nimi cítil, že nesnesl, aby se s nimi hrubě zacházelo. Pln vnitřní i vnější radosti rozmlouval s nimi tak něžně jako s rozumnými tvory. A při tom býval často vytržen do Boha.”
I zde zaznívají slova chvalozpěvu, který složil František na jaře téhož roku: “Ať tě chválí, můj Pane, bratr oheň, kterým osvětluješ noc a on je pěkný, příjemný, mocný a silný.”
