Rozhovor s bratrem Šimonem, ofm

Tak jsem se narodil v roce 1918, 30. prosince. A to jako poslední z těch bratří a sester, bylo nás 6. Tři kluci a tři děvčata. Nejstarší sestra Anna, ta se potom provdala, měla 3 kluky. Druhé děvče, to byla Marie, … pak byli Vláďa, pak byl Antonín, profesor tady v Brně na universitě, učil taky matematiku a fyziku, pak byla Růženka, a tu jsem neznal, ta zemřela za 2 měsíce. A pak byla Marie, která zemřela v roce 1928, učila se kadeřnicí a instalovali jí ten aparát na sušení vlasů. A byl špatně instalovaný, tak jak ho zkoušela na ruce, nějak elektřina do ní vnikla a zabila jí. A ten instalatér bydlel naproti našemu domu U Rotrů v Hradišti a když umíral, tak maminka musela být u něho. Pak mě chtěla vykládat, ale já jsem jí zarazil – proč vzpomínat nějaké těžké věci. Vím jenom, že pojišťovna neplatila nic a sestra umřela. Tak v Hradišti jsem chodil do té obecné školy, měl jsem jako třídní učitelku, která z módy v roce 22. po 1. světové válce prý vystoupila z církve, ale mě pouštěla, abych já byl ministrantem, abych chodíval na pohřby, i když byla škola. Vždycky mě pustila. Co se mě u ní moc líbilo, a mám na ní vzpomínky z obecné školy, že nás vychovávala, že jsme všichni stejní. A když nás připravovala na první přijímání, tak jsme ve třídě, každej ve svých šatech a jednu šerpu a svíčku. A vycházeli jsme z třídy do kostela, je to blízko v Hradišti a po prvním přijímání jsme se vrátili do třídy a tam jsme měli pohoštění mezi námi. To tenkrát se nesmělo předtím nic jíst, až potom. No a potom si už každý dělal svoji oslavu doma. A s ní, když jsem byl ve Španělsku, nevím, kde sehnala adresu na mě, jsme si dopisovali, několik dopisů. A vím, že se pak vrátila do církve. Zase zpátky.

To je hezký. A čím byli vaši?

Jo, otec byl zámečníkem, říkali mu, že má zlaté ruce, protože všechny ty moderní klíče, všechno to uměl otevřít, ale bohužel moc pil. A maminka, ta byla jenom doma.

otevřit celý rozhovor v aplikaci MS Word - 96 kB