Archives

Loading
načítání obsahu..

1. životopis podle Tomáše z Celana

Navigace

Život bratra Tomáše z Celana | I. kniha (začátek života sv. Františka) | II. kniha (poslední roky života a smrti | III. kniha (svatořečení a zázraky) | Zázraky sv. Františka | List z Greccia

Číst dále….

2. životopis podle Tomáše z Celana

PŘEDMLUVA

VE JMÉNU NAŠEHO PANA JEŽÍŠE KRISTA. AMEN.

Generálnímu ministru řádu Menších bratří

Začíná předmluva

Číst dále….

Kniha o divech podle Tomáše z Celana

ZAČÍNAJÍ ZÁZRAKY BLAŽENÉHO FRANTIŠKA

1. kapitola: Podivuhodný vznik jeho řádu

821
1. Rozhodli jsme se v první části zprávy o zázracích našeho svatého Otce Františka popsat především ten úžasný zázrak, který svět zneklidnil, povzbudil a napomenul. Tímto zázrakem byl sám vznik řádu, neplodná plodnost vydala plod různého pohlaví.

Číst dále….

Legenda maior podle sv. Bonaventury

Úvod

1020
1. V těchto posledních dnech se projevila dobrota našeho Spasitele Boha na jeho služebníku Františkovi. Ukázala se všem, kteří jsou pokorní a milují svatou chudobu. Když velebí nesmírné Boží milosrdenství, jak se na něm proslavilo, učí se příkladem Františkova života. Odříkají se zplna bezbožnosti a světských žádostí, žijí podle Kristova vzoru a neustále prahnou po naplnění blažené naděje. On byl opravdu chudičký a zkroušený, a tak vznešený Bůh na něj shlédl s ochotnou dobrotivostí. Nejen že pozdvihl nuzného z prachu světského života, ale učinil ho vyznavačem, vůdcem a hlasatelem evangelní dokonalosti. Dal ho věřícím jako světlo, aby vydával svědectví o světle a připravil Pánu k srdcím věřících cestu jasu a pokoje.

Číst dále….

Legenda minor podle sv. Bonaventury

I. Jeho obrácení

1. ČTENÍ

1330
V těchto posledních dnech se zjevila milost Boha, našeho Spasitele, na jeho služebníku Františkovi. Otec slitování a světel na něho bohatě vylil plnost svého požehnání. Jak jasně z jeho životní cesty vysvítá, vedlo ho to požehnání nejen z tohoto potemnělého světa ke světlu, nýbrž ho ozdobilo a vyvýšilo dokonalými ctnostmi a zásluhami: jedinečným způsobem se totiž na něm stala viditelná úžasná tajemství kříže.

Číst dále….

Úmluva s paní chudobou

Předmluva

1959
1. Mezi ostatními znamenitými a zvláštními ctnostmi, které v člověku připravují Bohu příbytek a přebývání a které ukazují znamenitější a snazší cestu k dosažení Boha, svatá chudoba vyniká nade všemi zvláštní předností a svou jedinečnou krásou překonává slávu ostatních. Je totiž základem všech ctností a jejich strážkyní. Mezi známými evangelními ctnostmi právem zaujímá – podle důstojnosti i jména – první místo (srov. Mt 5,3). Není třeba, aby se ostatní obávaly deště, povodně a vichřice, hrozící zřícením (srov. Mt 7,24-25), jsou-li postaveny na tomto základu.

Číst dále….

Životopis sv. Kláry podle Tomáše z Celana

ÚVODNÍ LIST PAPEŽI ALEXANDRU IV. K ŽIVOTOPISU SVATÉ PANNY KLÁRY

3149 
Ve světě zestárlém a odumírajícím, v němž se pohled víry zatemnil, mravní život zakolísal, mužnost upadla, v době, kdy se špína a neřest spolčily, vzbudil Bůh, který lidi miluje, ve své tajuplné dobrotě nové řády.

3150 
Skrze ně pak podpíral víru a obnovoval mravní kázeň.

Rád bych nové zakladatele Františka a Dominika spolu s jejich věrnými následovníky nazval pochodněmi země, ukazateli a učiteli života. V nich zšeřelému světu zasvitla zář jako v poledne, aby každý, kdo chodil ve tmě, mohl vidět světlo.

3151 
Ani slabšímu pohlaví se nemělo nedostávat pomoci. Vždyť ženy, uchvácené vírem rozkoše, jsou sváděny ke hříchu i cílevědomě a svádí je k tomu větší křehkost. Proto vzbudil dobrý Bůh ctihodnou pannu Kláru a rozžal v ní ženské- mu rodu jasnou a zářivou lampu. A ty, Svatý otče, jsi ji postavil na svícen, aby svítila všem v domě, neboť velikost jejích divů Tě přinutila, abys ji zapsal do seznamu svatých. V Tobě ctíme otce Menších bratří i klarisek, Tebe známe jako jejich živitele, Tebe objímáme jako jejich ochránce, Tebe ctíme jako jejich pána. Přesto, že Tě vedení obrovské lodi církve velice zaměstnává, nevylučuje to jedinečnou a horlivou starost i o malou lodičku.

3152 
Vaše Svatost mé maličkosti uložila, abych prohlédl akta svaté Kláry a popsal její život. Je to dílo, jehož bych se ve své literární nezpůsobilosti zalekl, kdyby mne Vaše Svatost na tento příkaz několikrát znovu neupozorňovala. Dal jsem se tedy do plnění příkazu. Když jsem si ze záznamů nebyl jist, šel jsem k bratřím svatého Františka i do kláštera Kristových panen, protože jsem si řekl, že dějiny směli odjakživa psát jen očití svědci nebo ti, kteří přímo od nich znali pravdu. Zdůrazňuji tedy, že tito svědci mi podle pravdy a zbožně pomohli k dokonalejšímu poznání. Tak jsem shromáždil velmi mnoho materiálu. Od mnohého jsem musel upustit, když jsem se snažil napsat životopis uhlazeným slohem.

3153 
O velkých činech panny Kláry budou sestry jistě číst s radostí. Kéž tam nenajdou temná, nesrozumitelná místa a neulpí na liteře. Muži ať následují nové učedníky vtěleného Slova, ženy ať napodobují Kláru, obraz Matky Boží, novou vůdkyni žen.

A Vy, Svatý otče, máte plnou moc v tomto živou opravit; škrtnout či doplnit, co uznáte za potřebné. Tak to chci a jsem ve všem poddán. Náš Pán Ježíš Kristus ať Vám dopřeje zdar a zdraví nyní i na věčnosti. Amen.

ZAČÍNÁ ŽIVOT SVATÉ PANNY KLÁRY

PRVNÍ KNIHA

Její původ

3154 
1. Obdivuhodná žena, Klára, »jasná« dle jména i ctnostmi, narodila se v městě Assisi z dosti vznešeného rodu. Blaženému Františkovi byla tedy spoluobčankou na zemi, tak jako je spoluoslavenou v nebi.

Její otec byl rytíř, rytířské bylo i celé příbuzenstvo obou rodičů. Přiměřeně poměrům města byl jejich dům velmi bohatý a měli rozsáhlý majetek.

3155 
Její matka jménem Hortulána (tj. zahradnice) měla v zahradě církve zplodit plodnou sazeničku. Sama proto bohatě plodila dobré plody. Ač byla svému muži velmi oddána a domácími starostmi zaneprazdňována, podle svých sil se horlivě věnovala Boží službě i dílům zbožnosti. Ba i přes moře se s poutníky vydala a navštívila ona vzácná místa, která svými svatými šlépějemi posvětil sám Bohočlověk. Vícekrát vykonala pouť do svatyně archanděla Michaela (na Monte Gargano) a s ještě větší oddaností navštívila hroby Apoštolů.

3156 
2. Zkrátka: Strom se pozná podle ovoce a ovoce se doporučuje svým stromem. Na kořenech se objevila plnost Boží přízně a na větévce vykvetla velikost a bohatství svatosti. Když se těhotné paní přiblížil porod, naléhavě prosila v kostele Ukřižovaného, aby jí dopřál ve zdraví přestát porod. A tu zaslechla hlas: »Neklesej na mysli, paní, bez nebezpečí přivedeš na svět světlo, které způsobí, že na zemi bude jasněji.«

Osvícena tímto proroctvím, dala narozenému děvčátku při znovuzrození svatým křtem jméno Klára v naději, že se slíbená jasnost podle zaslíbení nějak vyplní.

Život v otcovském domě

3157 
3. Dívka Klára brzy začala jasně svítit. Už v dětství začala prosvětlovat stíny světa a začala zářit ušlechtilým, bezvadným chováním. Učenlivým srdcem přijímala z úst matky základy víry. Duchem, který ji pronikal a utvářel, se ukazovala jako čistá nádoba milosti.

3158 
Ráda otevírala své ruce chudým a přebytkem svého domu mnohým pomáhala v bídě. Aby její oběť byla Bohu příjemnější, odpírala si vybrané pokrmy a prostřednictvím služebných je tajně posílala z domu, aby jimi občerstvila sirotky. Od dětství s ní takto rostlo milosrdenství, měla soucitné srdce, které se slitovávalo nad bídou nešťastných.

3159 
4. Modlitba pro ni byla nejmilejším zaměstnáním. Povznášení mysli k Bohu jí přinášelo štěstí, takže se postupně začala rozhodovat pro panenský život. Protože neměla modlitební šňůru, počítala své Otčenáše kamínky.

3160 
Když v srdci začala pozorovat první záchvěvy svaté lásky, počala světské zábavy považovat za nevhodné. Pomazání Ducha ji učilo necenit si bezcenné věci. Pod nádhernými jemnými šaty si zvykala tajně nosit kající šat. Před světem se navenek zdobila, vnitřně však oblékala Krista.

Když pro ni připravovali rodiče šlechtický sňatek, nijak nesvolila. Jednou provždy pozemský sňatek odmítla a své panenství svěřila Pánu.

3161 
Tak rozvitý byl její život ctnosti a modlitby už v otcovském domě; tak úžasné byly prvotiny jejího ducha, předehry její svatosti. Vůně svatosti z ní proudila jako z komůrky s voňavkami, třebaže se uzavírala. Nic netušící sousedé ji začali chválit, její tajné skutky nezůstaly utajeny a pověst o její dobrotě se začala šířit mezi lidmi.

Seznámení se s blaženým Františkem a jejich přátelství

3162 
5. Když Klára slyšela vyprávět o tehdy už známém Františkovi, který ve světě jako nový člověk novými ctnostmi oživil zapomenutou cestu dokonalosti, zatoužila co nejdříve ho spatřit a slyšet. K tomu ji vedl Duch svatý, jehož prvotiny oba obdrželi, i když různým způsobem. Také František si však přál vidět líbeznou dívku, jejíž dobrá pověst k němu pronikla, a mluvit s ní, aby mohl zlému světu odejmout ušlechtilou kořist a předat ji svému Pánu. Vždyť šel s dychtivostí po kořisti, aby vylidnil království světa.

3163 
Několikrát navštívil on ji i ona jeho. Návštěvy si zařídili tak, aby božské počínání lidé nepozorovali a aby se nad tím veřejné mínění nepozastavovalo. Když dívka odcházela z otcovského domu, aby se potají sešla s Božím mužem, jehož plamenná slova i činy jí připadaly nadlidské, doprovázela ji důvěrná průvodkyně.

3164 
Otec František ji povzbuzoval, aby pohrdla světem. Ukazoval jí, jak pošetilé jsou světské naděje a jak klamná jsou světská zdání. Líčil jí, jak hluboce oblažuje zasnoubení s Kristem a radil jí, aby perlu panenské čistoty uchovala pro toho skvostného Snoubence, který se z lásky stal člověkem.

3165 
6. K čemu mnoha slov? Na povzbuzování svatého Otce, když ji vřele jako Ženichův přítel pro něho získával, Klára neoddalovala svůj souhlas. Mocně jí otevíral pohled do věčných radostí, a když je Klára spatřila, ztratila zájem o svět. Hynula touhou po věčných radostech a z lásky toužila po nebeské svatbě. Rozplameněna nebeským ohněm tak pohrdla pozemskou marnivostí, že nic z toho, čemu se obdivuje tento svět a čemu tleská, nedotýkalo se její mysli. Také se hrozila svodů těla. Vždyť už předtím se rozhodla, že neuzavře žádné manželství. Ze svého těla chtěla zbudovat svatyni jen Bohu. Proto se horlivě snažila, aby se ctnostmi stala hodnou zasnoubení s velikým Králem.

3166 
Se vším se svěřila Františkovi a po Bohu si ho vzala za vůdce na cestě, po níž se rozhodla kráčet. Od té doby velmi dbala jeho napomenutí a cokoli o Ježíši říkal, přijímala s plamennou duší. Od nynějška nerada nosila šperky a ozdoby. Vše, co svět obdivuje, považovala za smetí, aby mohla získat Krista.

Jak zásluhou blaženého Františka změnila život a odešla ze světa do řeholního života

3167 
7. Náš Otec si pospíšil, aby Kláru vyvedl z temnot světa. Nechtěl, aby zrcadlo její neporušené duše dále zakaloval pozemský prach, ani aby se její něžné mládí déle vystavovalo nákaze světského způsobu života.

3168 
Bylo před Květnou nedělí. S vroucím srdcem se dívka odebrala k Božímu muži, aby se ho otázala, co má dělat a jak dál postupovat, když chce změnit život. Svatý Otec František jí přikázal, aby se ve sváteční den slavnostně oblékla a vyzdobila a s ostatními lidmi šla na svěcení ratolestí. Následující noc měla opustit domov a světskou radost zaměnit za oplakávání utrpení Páně. Když nastala neděle, vstoupila Klára, záříc svátečním leskem, ve skupině urozených žen do kostela. A tam se stalo něco, co bylo předzvěstí toho, co následovalo. Zatímco se ostatní věřící tlačili k palmovým ratolestem, Klára z ostychu zůstala na svém místě. Tu sešel biskup po stupních dolů, šel až k ní a vložil jí palmu do ruky.

3169 
Příští noc se pak na světcův příkaz vypravila v řádném doprovodu z domu a podnikla vytoužený útěk. Protože nechtěla vycházet předními dveřmi domu, s obdivuhodnou silou otevřela vlastníma rukama zadní dveře, které byly zatarasené trámy a velkými kameny.

3170 
8. Opustila tedy rodný dům, město i příbuzné a spěchala k Panně Marii v Porciunkule. Zde drželi bratři u Božího oltáře svatou stráž a pannu Kláru přijali s hořícími pochodněmi. Zde ze sebe shodila špínu Babylóna a dala světu rozlukový list. Rukama bratří odložila i své krásné vlasy a navždy se tu zřekla všech šperků.

3171 
Řád panen nemohl být na sklonku věků probuzen k životu nikde jinde než v kostelíku té, která jako první a nejdůstojnější z žen jediná byla zároveň matka i panna.

To je to slavné místo, kde vzniklo pod Františkovým vedením vojsko chudých; a tak ze všeho je jasně patrno, že Matka milosrdenství chtěla oba řády přivést na svět ve svém příbytku.

3172 
Když tedy Klára před oltářem Panny Marie přijala znamení svatého pokání a takřka před svatební komnatou této Panny se jako pokorná služebnice zasnoubila Kristu, odvedl ji František hned ke kostelu sv. Pavla, kde měla zůstat do té doby, než by se o ni Nejvyšší jinak postaral.

Jak zůstala Klára neochvějně pevná, když na ni příbuzní doléhali

3173 
9. Když se o všem dověděli příbuzní, krvácelo jim srdce a tvrdě odsuzovali uskutečněné rozhodnutí panny. Srotili se, spěchali na místo, kde dlela, a snažili se dostat zpět do své moci to, co už zpět získat nemohli. Používali při tom hrubého násilí, jedovatých řečí i lichotných slibů. Domlouvali Kláře, aby upustila od tak ponižujícího sebeobětování, které se nesluší na její rod, ani v jejím prostředí nemá obdoby. Klára se však zachytila oltářního plátna, odhalila svou ostříhanou hlavu a projevila pevné rozhodnutí ničím se nedat odtrhnout od služby Kristu. S rostoucím odporem příbuzných rostla i její odvaha a její láska podnícená bezprávím stupňovala její síly. Ač boj s příbuznými bránícími jejímu předsevzetí dosáhnout svatosti trval celé dni, její odvaha jít jen za Pánem se nezhroutila a její nadšení neochablo. Mezi všemi nenávistnými řečmi naopak zůstala silná svou nadějí, až od ní příbuzní upustili a dali jí pokoj.

3174 
10. Po několika dnech přešla Klára ke kostelu Sant‘ Angelo di Panzo. Protože tam však její duše nedocházela plného pokoje, odebrala se konečně, na radu blaženého Františka, ke kostelu sv. Damiána. Tam potom spustila kotvu své duše na pevný základ. Místo svého pobytu pak už neměnila, nebyla na rozpacích stísněností místa, ani se nehrozila samoty.

3175 
To je ten kostelík, s jehož obnovou se František se svatým nadšením tolik namáhal a jehož knězi dal peníze na opravy. Je to ten kostelík, v němž zaslechl František při modlitbě hlas z dřeva kříže: »Františku, jdi a oprav můj dům, vždyť vidíš, že se rozpadá!«

3176 
Z lásky k nebeskému Snoubenci se Klára uzavřela do žaláře tohoto klášteříka. Zde zůstávala skryta před vlnobitím světa a věznila své tělo po celou dobu života. V rozsedlině skály se uhnízdila jako stříbrná holubice (Pís 2,14; Jer 48,28), zrodila společenství Kristových panen, vybudovala svatý klášter a položila základ řádu Chudých paní. Zde na cestě kajícnosti postupně spotřebovala své síly, zde rozsévala sémě dokonalé spravedlnosti, zde stoupala vzhůru a svým následovnicím ukazovala cestu. V této úzké poustevně za dlouhých dvaačtyřicet let důtkami kázně rozbila alabastrovou nádobu svého těla, až se dům církve naplnil vůní jejích mastí. Jak slavný život tam vedla, to se ukáže teprve tehdy, až vypíšeme, kolik duší skrze ni došlo ke Kristu.

Jak se všude šířila pověst o jejích ctnostech

3177 
Netrvalo dlouho a pověst o svatosti panny Kláry se velmi rozšířila po okolních krajinách. Ze všech stran šly ženy za vůní jejích mastí. Podle jejího příkladu panny pospíchaly odevzdat se Kristu, provdané usilovaly žít čistěji, šlechtičny a vznešené ženy pohrdaly paláci a zřizovaly si těsné kláštery. Za velkou čest si považovaly žít pro Krista v kajícím rouchu a v popelu. Uchváceno hrdinným příkladem slabého pohlaví bylo k ušlechtilému závodění podníceno i mnoho mladých mužů, kteří pohrdli klamnými nadějemi těla.

I mnozí manželé po vzájemné dohodě se zavazovali slibem zdrženlivosti, muži vstupovali do řádů, ženy do klášterů. Matka zvala dceru, dcera matku k následování Krista, sestra k tomu přitáhla své sestry, teta neteře. Všichni dychtili dokonale sloužit Kristu. Všichni si přáli mít podíl na tomto andělském životě, který vyzařoval z Kláry. Nadšeny Klářinou pověstí usilovaly žít v otcovském domě řeholním způsobem života bez kláštera nesčetné panny, kterým nějaká překážka bránila tam odejít. Svým příkladem zplodila panna Klára tolik výhonků spásy, že se zdálo, že se na ní naplnila prorokova slova: »Osamocená bude mít víc dětí než provdaná« (Iz 54, 1).

O tom, jak se pověst o její dokonalosti dostala i do vzdálených krajin

3178 
11. Boží prozřetelnost se postarala, aby pramen tohoto požehnání, který vyrazil ve spoletském údolí, nezůstal omezen na toto území, ale aby se rozšířil v mohutný proud, jehož vody by oblažovaly město (Žl 45/46,5), to je celou církev. Tyto neobyčejné události totiž pronikly daleko do světa a všude získávaly duše pro Krista. Ač Klára zůstávala uzavřena, začala zářit celému světu a strhovala k uznání a chválám. Pověst o její ctnosti naplnila pokoje vznešených paní, dostala se do paláců vévodkyň, pronikla i do komnat královen. Nejvyšší ze šlechtického stavu se sklonily, aby šly v jejích šlépějích a ve svaté pokoře zapřely hrdost krve a rodu. Ba i některé povolané k vévodským a královským sňatkům, povzbuzeny Klářiným příkladem, nastoupily cestu přísné kajícnosti. A ty, které byly provdané za mocné muže, napodobovaly Kláru podle svých možností. Mnohá města začala stavět kláštery a tyto nebeské stavby vznikají na rovinách i na horských výšinách. Ve světě sílí zachovávání čistoty; pod Klářiným vedením se panenský stav opět rozvíjí k novému životu. A všemi těmito nádhernými květy, jimž dala Klára vypučet, se dnes církev zelená jarní krásou, jimi povzbuzena zpívá: Občerstvěte mě květy, osvěžte mě jablky, protože jsem nemocná láskou (Pís 2, 5). Nyní se však pero musí vrátit k začatému tématu, aby bylo známo, jak Klára žila.

O její svaté pokoře

3179 
12. Klára, základní kámen a vznešený základ svého řádu, se od samého začátku snažila budovat stavbu všech ctností na základě svaté pokory. Blaženému Františkovi slíbila poslušnost a od svého slibu se ani v nejmenším neuchýlila. Za tři roky po svém obrácení odmítla titul a úřad abatyše, raději než stát v čele chtěla být pokorně podřízená a mezi služebnicemi Kristovými spíše sloužit než se nechat obsluhovat. Na naléhání svatého Františka však nakonec vedení Chudých paní přijala. V srdci jí z toho vyrostla bázeň, a ne pýcha; tak nerostla nekázeň, ale bezpodmínečná poslušnost. Čím výše stála totiž v očích druhých vnější důstojností, tím méně si cenila sebe samé, tím ochotnější byla ke službě druhým, čím prostší ve způsobu života.

3180 
Žádnou služebnou prací nepohrdala: svým sestrám lila vodu na ruce, při sedících stála, při jídle sestry obsluhovala. Jen velmi nerada udělovala příkaz, raději dobrovolně sama se pustila do práce, než aby poroučela sestrám.

3181 
Sama utírala sedadla nemocných, omývala je, její vznešená duše se nevyhýbala špíně, neštítila se zápachu.

3182 
Služebným sestrám, které se vracely zvenku, umývala nohy a líbala je. Když jednou jedné sestře umývala nohy a chtěla je políbit, sestra nemohla snést takové pokoření, odtrhla nohu a přitom kopla svou paní do tváře. Ta však nohu sestry znovu jemně uchopila a vtiskla na chodidlo vroucí polibek.

Svatá a pravá chudoba

3183 
13. Chudobu ducha, která je pravou pokorou, dodržovala naprostou chudobou ve všech věcech. Proto nechala na počátku po svém obrácení prodat dědictví, které jí z rodiny náleželo, a všechno rozdala chudým, pro sebe si z toho neponechala nic.

3184 
Když takto opustila svět venku, obohacena uvnitř v duši spěchala za Kristem. Nakonec se svatou chudobou uzavřela tak úzký svazek a tak velice ji milovala, že nechtěla mít nic jiného kromě Pána Ježíše Krista, a ani svým dcerám nedovolovala nic vlastnit. Byla přesvědčena, že drahocennou perlu touhy po nebi, kterou získala prodejem všech svých statků, nemůže nijak mít spolu se zneklidňující starostí o pozemský majetek. V rozhovorech svým sestrám často důtklivě připomínala: Naše společenství se jen tehdy bude líbit Bohu, bude-li bohaté chudobou.

3185 
Jen tehdy bude pevné, když bude stále upevňováno věží nejvyšší chudoby. Napomínala své sestry, aby se v hnízdečku chudoby připodobňovaly chudému Spasiteli, tomu, jehož chudá Matka jako malé dítě položila do úzkých jeslí. Těmito zvláštními připomínkami jako drahými skvosty ozdobila jejich hrud‘, aby do jejich nitra nemohl vniknout žádný pozemský prach.

3186 
14. Poněvadž chtěla, aby její řád nesl čestný název chudoby, vyprosila si od papeže Inocence III., blahé paměti, výsadu (privilegium) chudoby. Tento velkorysý muž se zaradoval z tak žhavé horlivosti panny a řekl, že její přání je zcela ojedinělé, neboť ještě nikdo od Apoštolského stolce podobnou výsadu nežádal. Aby neobyčejné prosbě vyšel vstříc neobyčejnou přízní, vlastnoručně s velkou radostí napsal první návrh výsady.

3187 
Pan papež Řehoř blahé paměti, muž stejně hodný papežského trůnu jako úctyhodný zásluhami, ještě vroucněji světici otcovsky miloval. Když jí domlouval, aby s ohledem na dobu a nebezpečí světa svolila vlastnit aspoň nějaké pozemky, které jí sám velkodušně nabízel, odmítla co nejrozhodněji a nedala se k tomu žádným způsobem pohnout. Tu jí papež odvětil: »Bojíš-li se pro slib, tak tě slibu zprošťujeme.« Ona však řekla: »Svatý otče, na věky žádným způsobem nechci být zproštěna od následování Krista.«

3188 
Zbytky almužen a kousky chleba, které sběratelé almužen přinesli, zvlášť ráda přijímala. Nad celými chleby byla téměř smutná, ze zbytků chleba se však tím více radovala. Ale k čemu ještě mnoha slov? Velmi vážně se snažila připodobit chudému Ukřižovanému v nejdokonalejší chudobě, aby žádná pomíjející věc neoddělovala milující od milovaného nebo zdržovala její běh za Pánem. A hle, staly se dvě zázračné události, které si taková milovnice chudoby zasloužila způsobit.

Zázrak rozmnožení chleba

3189 
15. V klášteře už byl jen jediný chléb, když hlad i čas k jídlu stály přede dveřmi. Světice zavolala sestru pověřenou rozdělováním a přikázala jí, aby rozdělila chléb, jednu část aby poslala bratřím a druhou ponechala doma pro sestry. Z té druhé ponechané poloviny dala podle počtu Chudých paní nakrájet padesát krajíčků a položit jim je na stůl chudoby. Zbožná dcera odpověděla, k tomu že by byly zapotřebí dávné Kristovy zázraky, poněvadž jinak z tak málo chleba není možné udělat padesát krajíčků. Na to Matka odvětila: »Dcero, klidně udělej, co ti říkám.« Dcera si tedy pospíšila splnit příkaz Matky, a Matka pak si pospíšila obrátit se zbožnými vzdechy k svému Pánu Ježíši Kristu za své dcery. A tu ten malý kus chleba Boží štědrostí se množil v ruce rozdělující sestry a všechny v klášteře dostaly postačující dávku chleba.

Druhý zázrak s olejem od Boha darovaným

3190 
16. Jednoho dne Kristovým služebnicím zcela došel olej, takže ani pro nemocné nemohly nic uvařit. Paní Klára, učitelka pokory, vzala nádobu a vlastní rukou ji vymyla; prázdnou pak ji postavila stranou, aby ji vzal bratr, který sbíral almužny. Pak zavolaly bratra, aby sehnal olej. Oddaný bratr si pospíšil, aby rychle odpomohl nouzi sester, a spěchal vzít nádobu. Nezávisí však na tom, že někdo chce nebo běží, ale na Božím smilování (Řím 9,16). Neboť pouhým Božím působením našla se nádoba plná oleje. Modlitba svaté Kláry k útěše sester předešla bratrovu ochotu posloužit. Onen bratr se však domníval, že ho volaly zbytečně, a bručel pro sebe: »Tyto ženy si ze mne dělají šaška – vždyť nádoba je plná!«

Umrtvování těla

3191 
17. Nevím, zda by nebylo lépe pomlčet o Klářině neobvyklém umrtvování těla. Konala totiž takové skutky, že by užaslí posluchači mohli zapochybovat o jejich pravdivosti. Nebylo velké to, že nosila prostý šat a ošumělý plášť z hrubého sukna, který její útlé tělo sice přikrýval, ale sotva zahříval, nebylo zvláštní, že vůbec nenosila sandály. Ani to nebylo zvlášť velké, že se stále postila a spala na malém tvrdém lůžku.

3192 
V těchto věcech totiž zřejmě nezasluhovala zvláštní pochvaly, protože také ostatní sestry v klášteře dělaly totéž. Co však říci tomu, že na svém panenském těle nosila kající oděv z vepřové kůže? A ten, štětinami obrácený k tělu, tajně nosila pod svrchním šatem. Občas používala také tvrdého kajícího oděvu uzlovitě utkaného z koňských žíní, který někdy hrubými provazci uvazovala k tělu. Tento kající oděv jednou půjčila jedné ze svých dcer, když ji o to prosila. Ta jej oblékla, a když pocítila jeho hroznou hrubost, zřekla se jej po třech dnech rychleji, než si jej radostně vyprosila.

3193 
Holá podlaha a někdy roští z vinné révy byly jejím ložem. Tvrdé dřevo sloužilo její hlavě za podušku. Časem pak svému zesláblému tělu prostírala rohožku a pod hlavu si dovolila jako úlevu slámu. Když však vleklá nemoc začala zachvacovat její tělo, s nímž tak přísně nakládala, používala na příkaz blaženého Františka slamník.

3194 
18. Co se postu týče, umrtvovala se tak tvrdě, že skromné občerstvení, jaké přijímala, těžko by ji mohlo držet při životě, kdyby ji neudržovala jiná síla. Dokud byla zdráva, na velký půst a o martinském postu žila o chlebě a vodě. Jen v neděli se napila trochu vína, pokud ho měla. A abys, čtenáři, obdivoval, co nemůžeš napodobit: tři dni v týdnu, totiž v pondělí, ve středu a v pátek v těch postních dobách vůbec nic nejedla. Po dnech skromného jídla následovaly dny dokonalého umrtvení, takže jako by vigílie dokonalého postu byla vystřídána svátkem, kdy byla voda a chléb. Není divu, že si Klára takovou a tak dlouho dodržovanou přísností přivodila nemoci, že strávila své síly a oslabila svou tělesnou konstrukci. Dcery oddané své svaté Matce pro to trpěly s ní a oplakávaly ono mnohonásobné umrtvování, které denně dobrovolně podstupovala.

3195 
Nakonec blažený František a assiský biskup Kláře ten zhoubný třídenní půst zakázali a přikázali jí, aby každý den snědla aspoň půldruhé unce chleba.

3196 
Působí-li obvykle těžká tělesná trápení i útrapy duchovní, u Kláry se projevilo něco docela jiného: při veškerém svém umrtvování si podržela radostné, ba veselé vzezření, takže se zdálo, že tělesné útrapy buď necítí, nebo se jim usmívá. Ze všeho jasně bylo možno tušit, že svatá radost, kterou uvnitř překypovala, přetékala navenek; vždyť velká láska v srdci ulehčuje tělesná utrpení.

Cvičení svaté modlitby

3197 
19. Jako v těle odumřela všem tělesným potřebám, tak se zcela odcizila i světu. Svou duši zaměstnávala neustále svatými modlitbami a Božími chválami. Žhavý poklad své vnitřní touhy pevně zaměřila na Světlo. Protože se povznesla nad oblast pomíjejících věcí, tím více otevřela srdce proudům milostí. Po kompletáři se spolu se sestrami ještě dlouho modlívala; prolévala slzy a tím k slzám podněcovala i ostatní. Když pak druhé sestry šly posílit na tvrdých ložích své znavené údy, bděla dál a neochvějně setrvávala na modlitbách, aby v tichu kradmo zachytila Boží šepot (Job 4,12), když druhé už objal hluboký spánek.

3198 
Často se při modlitbě vrhla na tvář, zem skrápěla slzami a líbala, takže se zdálo, jako by svého Ježíše stále držela v náručí a na jeho nohy nechávala kanout své slzy a tiskla své polibky. Když jednou v hluboké noci plakala, stanul vedle ní anděl temnoty v podobě černého chlapečka a řekl: »Neplač tolik, nebo oslepneš!« Klára mu ihned odpověděla: »Neoslepne ten, kdo hledí na Boha!« A on zmaten se vzdálil. ‚Tutéž noc, když se Klára jako obvykle po jitřní hodince modlila, zalitá slzami, přišel pokušitel opět a říkal: »Neplač tolik, abys nosem nevysmrkala mozek, po tak dlouhé době změklý; k tomu bys dostala ještě křivý nos.« Klára mu pohotově odvětila: »Nic nebude zkřiveno tomu, kdo slouží Bohu.« A on se hned ztratil.

3199 
20. Jak se upevňovala ve žhavé peci vroucí modlitby, jak velice jí pak sládla Boží dobrota, dokazují spolehlivá svědectví. Když se totiž vracela od svaté modlitby, přinášela s sebou z ohně na oltáři Páně tak žhavá slova, že rozplameňovala i srdce sester. Divily se, že z její tváře vyzařovala jakási sladkost a že její obličej svítil více než jindy. Bůh se jistě ve své dobrotě postaral o svou chudou (Žl 68/67,11) a způsobil, že se její duše, v modlitbě zaplavená pravým světlem, zrcadlila v jejím těle. Tak v proměnlivém světě byla neproměnlivě spojena se svým Snoubencem a stále se radovala nebeskými věcmi.

3200 
V pohyblivém kole času, podpírána neochvějnými ctnostmi, v křehké nádobě ukrývala poklad slávy; tělem dlela na zemi, duchem v nebi. Měla ve zvyku k jitřní hodince předcházet své mladší sestry, mlčky je budívala znamením a volala k Božím chválám. Často, když druhé ještě spaly, rozžíhala světla, často vlastní rukou rozezvučela zvon. V jejím klášteře nebylo místa pro vlažnost, nebylo místa pro zahálku tam, kde lenost byla otřásána mocným podnětem k modlitbě a službě Bohu.

O zázracích, které se staly na její modlitby

Nejdříve o tom, jak byli Saracéni zázračně obráceni na útěk

3201 
21. Zde chci věrné podle pravdy vylíčit divy, které se staly na její modlitbu, jak jsou hodny úcty. V oněch bouřlivých dobách, které církev musela v různých částech světa za císaře Bedřicha přestát, dostávalo spoletské údolí často pít z kalicha jeho hněvu. Na císařský rozkaz tam tábořily houfy válečníků a saracénských lučištníků, podobné včelím rojům, aby ničily pevnosti a dobývaly města. Když se jednou nepřátelé ve své divokosti vrhli na Assisi, město, které Pán zvlášť miloval, a když se vojsko už už blížilo k městským branám, Saracéni, zlopověstný národ, který žízní po krvi křesťanů a odvažuje se bezostyšně jakékoli ničemnosti, vtrhli u sv. Damiána až na jeho území, ba do samého kláštera panen.

Paní zmíraly úzkostí, jejich hlasy se třásly strachem a donesly jejich nářky až k Matce. Ta ležela nemocná, nepodlehla však strachu, nechala se dovést ke dveřím a postavit před nepřátele. Před sebou nechala nést stříbrnou skříňku, uvnitř vykládanou slonovinou, v níž bylo s největší zbožností uchováváno tělo Svatého svatých. (Poznámka: Klára tedy nenesla sama monstranci či spíše ciborium, jak ji běžně znázorňuje ikonografie, ale zřejmě je nechala přinést od kaplana. Bylo to pravděpodobně před dveřmi refektáře, kam až Saracéni pronikli.)

3202 
22. Když se v modlitbě zcela odevzdala Kristu, svému Pánu, v slzách mu řekla: »Chceš, Pane, vydat do rukou pohanů své bezbranné služebnice, které jsem vychovala v tvé lásce? Chraň, prosím tě, Pane, tyto své služebnice, které teď sama nemohu ochránit!« Brzy zazněl v jejích uších jakoby hlas chlapečka od nového stánku milosti (Nm 7, 89): »Vždy vás budu chránit!« – »Můj Pane,« mluvila dále, »chraň, prosím, i toto město, které nás pro tvou lásku živí.« A Kristus odpověděl: »Bude muset přestát těžké zkoušky, ale pod mou ochranou obstojí.« Tu pozvedla panna svou tvář zalitou slzami a posilovala plačící sestry: »Zaručuji vám, dcery, že se vám nestane nic zlého, jen důvěřujte Kristu!« A ihned byla opovážlivost těch psů zkrocena a zachvácena hrůzou, takže uprchli přes zdi, na které vylezli a byli poraženi silou modlitby. A Klára hned zakázala těm, kdo ten hlas zaslechly: »Chraňte se, nejmilejší dcery, dokud budu živa, mluvit s někým o tomto hlase!«

Jiný zázrak: Osvobození města

3203 
23. Jindy přivedl Vitalis z Aversy, ctižádostivý a v boji zdatný muž, proti Assisi císařské vojsko, jehož byl velitelem. Po venkově dal vykácet všechny stromy, celé údolí zpustošil a pak začal město obléhat. Hrozivě ujišťoval, že odtud neustoupí, dokud mu město nepadne do rukou. Už to začalo vypadat tak, že se očekával pád města v krátké době. Když se o tom doslechla Boží služebnice Klára, hluboce povzdechla, zavolala k sobě sestry a řekla: »Od tohoto města, sestry, jsme denně dostávaly mnoho dobrého. Bylo by velmi nespravedlivé, kdybychom mu teď, kdy přišel čas, neposkytly tu pomoc, kterou dokážeme přinést.« Nechala přinést popel, sestrám přikázala, aby si odkryly hlavy, nejprve odkryla a posypala vydatně popelem svou hlavu, pak nasypala popel na hlavy sester a pravila: »Obraťme se na Pána! S největší oddaností vyprošujme osvobození města!« Nač bych měl dál vypisovat podrobnosti? Mluvit o slzách panen? O jejich naléhavých prosbách? Druhý den ráno milosrdný Bůh, který dopustí zkoušku, dá také prostředky, jak z ní vyjít (1 Kor 10,13): celé vojsko se rozešlo a ten pyšný člověk musel odtáhnout, aniž splnil svou vyhrůžku. A dál už ten kraj neobtěžoval. Sám původce války přišel brzy mečem o život.

Účinnost její modlitby při obrácení rodné sestry

3204 
24. Nesmím zamlčet ani ten podivuhodný účinek modlitby, která hned na počátku jejího obrácení přivedla k Bohu jednu duši a pak ji chránila. Klára měla totiž rodnou sestru, mladičkou, krví i čistotou se sebou spřízněnou. Toužila po jejím obrácení a v prvotinách svých proseb, které s celou vroucností přinášela Bohu, především vyprošovala jedno: Jako byla ve světě se svou sestrou jedno srdce a jedna duše, aby také stejnou vůlí sloužily Bohu. Naléhavě tedy prosila Otce milosrdenství, aby sestře, kterou zanechala v otcovském domě, svět se ukázal nicotným, Bůh sám se jí stal sladkým a od předsevzetí pozemské svatby ji odvedl ke své lásce, aby spolu s ní se zasnoubila se Snoubencem slávy ve věčném panenství.

Obě se totiž měly obdivuhodně rády a neslýchané odloučení je bolestně postihlo, třebas to každá pociťovala jinak. A božská velebnost rychle vyhověla vyvolené prosebnici a opravdu jí spěšně poskytla onen první dar, o který nade všecko prosila a jehož poskytnutí Boha tím více těší. Po šestnácti dnech od Klářina obrácení k ní přišla Anežka, vedená duchem Božím, sdělila jí skryté tajemství svého rozhodnutí a vyznala jí, že se chce zcela odevzdat službě Bohu. Klára ji objala plná radosti a řekla: »Děkuji Bohu, nejmilejší sestřičko, že mě vyslyšel, neboť jsem byla plna starostí o tebe.«

3205 
25. Po neobvyklém obrácení následovala i podivuhodná obrana. Zatímco totiž šťastné sestry při kostele Sant‘ Angelo di Panzo kráčely ve šlépějích Krista a Klára, která více zakoušela Pána, svou rodnou sestru a novicku vyučovala, vzplanuli náhle příbuzní proti dívkám novou nevraživostí. Když se totiž dozvěděli, že Anežka odešla za Klárou, příští den běželo za nimi dvanáct zuřících mužů ke klášteru. Navenek však svou zamýšlenou zlobu nedávali najevo a předstírali, že chtějí pokojně vejít dovnitř. Pak se však obrátili na Anežku, protože u Kláry už ztratili naději, a řekli: »Jak jsi sem přišla? Seber se a hned se s námi vrať domů.« Když odpověděla, že se od své sestry Kláry nechce odloučit, vrhl se na ni jeden rytíř plný vzteku, nešetřil ranami pěstí a kopanci a chtěl ji za pomoci druhých, kteří ji strkali a tlačili ven, odvléci za vlasy. Když měla být dívka jakoby lvy uchvácena a násilím vytržena z ruky Páně, křičela na Kláru: »Pomoz mi, nejmilejší sestřičko, a nedopusť, aby mě vyrvali Kristu Pánu!« Když tedy násilníci táhli vzpírající se dívku po svahu dolů, trhali její šaty a vyrvanými vlasy značili cestu, Klára v slzách ležela v modlitbě. Úpěnlivě prosila, aby Bůh dal sestře vytrvalost a aby nakonec Boží moc zvítězila nad lidskou silou.

3206 
26. A tu Anežčino tělo, ležící na zemi, zdálo se být tak těžké, že ji ani více mužů nemohlo vší silou zvednout a přenést přes potok. Z polí a vinic přispěchali i další lidé a chtěli jim pomoci, ale ani oni nemohli tělo zvednout ze země. Unaveni marnými pokusy chtěli zázrak přejít posměšným slovem. Říkali: »Celou noc jedla olovo, není tedy divu, že je tak těžká!« Pan Monald, její strýc, ve vzteku zvedl paži, aby Anežce zasadil pěstí smrtící úder. Prudká bolest však najednou postihla ruku, a delší dobu v ní pak cítil trýznivou bolest. Po tomto dlouhém boji přišla na místo Klára a prosila příbuzné, aby zanechali těch sporů a přenechali její péči Anežku, která tam ležela polomrtvá. Když pak s nepořízenou a hořkostí v srdci ustoupili, Anežka se radostně zvedla. Radovala se z Kristova kříže, neboť pro Krista vybojovala tento první boj, a navždy se zasvětila Boží službě. Blažený František jí vlastní rukou ostříhal vlasy a ji i její sestru poučoval o cestě Páně. Protože by však krátké pojednání nedokázalo vylíčit vznešenou dokonalost jejího života, vracím se k vyprávění o sestře Kláře.

Další zázrak: Zapuzení zlých duchů

3207 
27. Nelze se divit, že Klářina modlitba byla účinná proti lidské zlobě, když stačila překonat i zlé duchy. Jedna zbožná paní z diecéze Pisa přišla jednou do Assisi, aby Bohu a svaté Kláře poděkovala, že byla pro její zásluhy osvobozena od pěti zlých duchů.

3208 
Při vyhánění totiž ďáblové doznali, že jen modlitby svaté Kláry jimi pohnuly a vyhnaly je z těla, jehož se zmocnili. Ne bez důvodu měl pan papež Řehoř mimořádnou důvěru v modlitbu této světice, jejíž účinnost zakusil. Často, když vyvstala nějaká potíž, jak se běžně stává, už jako biskup ostijský, ale i potom, když byl povýšen k nejvyšší apoštolské důstojnosti, obracel se pokorně v listech na Kláru s prosbou o přímluvu a zakoušel její pomoc. Jeho pokorné jednání vpravdě zasluhuje, abychom si ho nejen povšimli, ale i horlivě je napodobovali; náměstek Kristův se dožaduje pomoci od Kristovy služebnice s odporoučí se její mocné přímluvě. Dobře věděl, co dokáže láska a jaký přístup k trůnu Nejvyššího mají čisté panny. Jestliže se sám Král nebes dává těm, kdo ho vroucně milují, jak by neměl vyhovovat pokorně prosícím, když je to žádoucí?

Její obdivuhodná zbožnost k Svátosti oltářní

3209 
28. Jak velkou oddanost a lásku měla blažená Klára ke Svátosti oltářní, dosvědčují její plody. V oné těžké nemoci, která ji připoutala na lůžko, nechávala se posadit a podložit si záda, aby mohla sedět zpříma a tkát jemná plátna.

3210 
Z nich zhotovila více než padesát korporálů, vložila je do hedvábných a purpurových burs a určila je pro různé kostely po horách a údolích kolem Assisi. Když se chystala přijmout tělo Páně, rozplývala se nejdříve v horkých slzách, potom k němu přistupovala s chvěním a před Spasitelem skrytým ve Svátosti se třásla neméně než před Vládcem nebe a země.

Jedna zvláštní útěcha, kterou jí Pán poskytl v nemoci

3211 
29. Jako v nemoci stále myslila na Krista, tak ji i Kristus navštěvoval v jejím utrpení.

3212 
V onu vánoční hodinu, kdy svět spolu s anděly s jásotem vítají nově narozené Dítě, odešly všechny paní do kaple na jitřní hodinku a těžce nemocnou Matku zanechaly samotnou. Ta začala myslit na Ježíše a velmi ji bolelo, že se nemohla účastnit chvalozpěvů. Povzdechla si a řekla: »Pane Bože, pohled‘, nechaly mne tu docela samotnou s tebou.« A najednou začal zaznívat až k jejímu uchu obdivuhodný koncert, který zněl v kostele svatého Františka. Slyšela i jásavé žalmy modlících se bratří, slyšela melodie zpěváků, ba i zvuky nástrojů.

To místo nebylo nijak blízko, že by bylo lidsky možné zpěvy slyšet: buď k ní slavnost pronikala řízením Božím, anebo její sluch byl posílen nad lidské možnosti. Co však tento zvukový zázrak překonalo, byla skutečnost, že ji bylo dopřáno vidět i samé jesličky Pána. Když k ní ráno dcery přišly, Klára řekla: »Bud‘ veleben Pán Ježíš Kristus, který mne nenechal samotnou, když jste mě vy opustily. Jeho milostí jsem prožívala celé sváteční bohoslužby, které se dnes v noci slavily v kostele svatého Františka.« (Poznámka: Na základě této události prohlásil Pius XII. 14. února 1958 sv. Kláru patronkou televize.)

Její nejvroucnější láska k Ukřižovanému

3213 
30. Vroucně důvěrné jí bylo oplakávání utrpení Páně. Jeho svaté rány jí byly jak zdrojem bolestných pocitů, tak důvodem, aby se vyhýbala sladším radostem. Slzy nad trpícím Kristem ji opájely a v duchu si často představovala toho, jehož jí láska vtiskla hluboko do srdce.

3214 
Své novicky vedla k tomu, aby nad ukřižovaným Kristem plakaly. Čemu je učila slovy, ukazovala svým příkladem.

3215 
Neboť často, když je k tomu tiše vybízela, dříve než začala mluvit, byla zaplavena slzami. Při šesté a deváté hodince byla obvykle zachvácena bolestí a toužila se obětovat s obětovaným Pánem. Když se jednou v době deváté hodinky modlila ve své cele, udeřil ji ďábel do skráně tak, že na skráni měla modřinu a oko se zalilo krví.

3216 
Aby se pak nepřetržitě ponořovala do hrůz Ukřižovaného, stále znovu rozjímala modlitbu k pěti ranám Páně. Také se naučila Hodinky kříže, jak je František, milovník kříže, složil, a pravidelně se je modlívala s podobnou láskou. Tělo opásávala pod šatem provazem s třinácti uzly, tajnou připomínkou Spasitelových ran. (Poznámka: Ve středověku bylo uctíváno nejen obvyklých pět Kristových ran, ale i třináct a více.)

Památka utrpení Páně

3217 
31. Jednou opět nastal den ustanovení nejsvětější Večeře, kdy Pán svým projevil lásku až do krajnosti. Kolem hodiny, kdy se přibližovala smrtelná úzkost Páně, uzavřela se Klára, plná smutku a hoře, do samoty své cely. Když takto v modlitbě provázela modlícího se Pána a její až k smrti zarmoucená duše se s plnou účastí pohroužila do úzkostného hoře, zachvěla se při vzpomínce na zajetí Pána a jeho vysmívání, a padla naznak na lůžko. Celou noc a celý příští den byla takto ve vytržení, nepřítomný pohled upírala na jedno místo a zdála se být s Kristem ukřižována a zcela necitlivá pro všechno ostatní. Jedna důvěrná dcera se k ní stále vracela, aby viděla, zda si snad něco přeje, ale vždy ji nacházela v témže stavu. Když se přiblížila noc na sobotu, rozsvítila zbožná dcera svíčku a znameními, ne slovem, připomněla Matce příkaz sv. Františka. Světec jí totiž přikázal, že má každý den aspoň něco pojíst. Když tu tedy stála, Klára, jako by se vracela z jiného světa, pronesla tato slova: »K čemu svíčku? Což není den?«

Různé zázraky, které vykonala znamením a mocí kříže

3218 
32. Milovaný Ukřižovaný opětuje lásku milující a ta, která pro tajemství kříže plane takovou láskou, je mocí kříže oslavována znameními a zázraky. Když poznačí nemocné znamením životadárného kříže, nemoc od nich zázračně ustupuje.

3219 
Z mnoha případů se chci krátce zmínit jen o některých. Jednoho bratra, jménem Štěpána, který se pomátl na rozumu, poslal blažený František k paní Kláře, aby nad ním udělala znamení svatého kříže. Věděl totiž o její dokonalosti a ctil v ní zázračnou sílu. Na Otcův příkaz dcera poslušnosti učinila nad bratrem znamení a nechala ho chvíli vyspat na místě, kde se sama modlívala. Ten se krátce nato ze spánku probudil, vstal zdravý a vrátil se k Otci, zbaven duševní choroby.

3220 
33. Tříletý chlapec jménem Matějíček z města Spoleta si strčil do nosu kamínek. Nikomu se nepodařilo kamínek vytáhnout z nosu ven, ani chlapec si jej nemohl vytlačit. V této velké úzkosti a nebezpečí ho dovedli ke Kláře. Když ho poznačovala znamením kříže, kamínek byl vytlačen a chlapec zachráněn.

3221 
Jindy přivedli ke svaté služebnici jiného chlapce z Perugie se silně opuchlým okem. Klára na oko vtiskla znamení kříže a řekla: »Zaveďte ho k mé matce, aby i ona nad ním udělala znamení kříže.« Její matka paní Hortulana totiž následovala svou malou sazeničku a vstoupila do řádu po své dceři; jako vdova sloužila Pánu spolu s pannami v uzavřené zahradě (Pís 4,12). Sotva od ní chlapec dostal křížek, ihned otok z oka zmizel a chlapec jasně a zřetelně viděl. Klára proto tvrdila, že chlapec byl zachráněn zásluhou její matky. Matka však zásluhu přenesla na dceru a vyznala, že není hodna takové pocty.

3222 
34. Jedna ze sester, jménem Benvenuta, trpěla asi dvanáct let vředem pod paží, který hnisal na pěti místech. Boží panna Klára jata soucitem přiložila jí svou zvláštní »náplast« spásonosného znamení. Hned při označení křížem byla dokonale uzdravena od tohoto dlouholetého vředu.

3223 
Jiná ze sester, jménem Amata, ležela třináct měsíců postižena vodnatelností, k tomu ji ještě trýznila horečka, kašel a bolesti v boku. Pohnuta soucitem uchýlila se Klára k svému ušlechtilému způsobu léčby: poznamenala sestru křížem ve jménu svého Krista a hned jí vrátila plné zdraví.

3224 
35. Jiná Kristova služebnice, Benvenuta z Diambra, pocházející z Perugie, před dvěma roky ztratila hlas tak, že sotva mohla ze sebe vypravit srozumitelné slovo. Když jí v noci před Nanebevzetím Panny Marie bylo zjeveno, že by ji paní Klára mohla uzdravit, toužebně čekala, až se rozední. Sotvaže svítalo, spěchala k Matce a prosila ji o znamení kříže, a sotva ho dostala, znovu nabyla řeč.

3225 
Sestra Kristina byla dlouho na jedno ucho hluchá. Proti tomu trápení použila mnoho léků, ale marně. Paní Klára její hlavu dobrotivě požehnala, dotkla se jejího ucha a sestra v té chvíli znovu nabyla schopnost slyšet.

3226 
V klášteře byl velký počet nemocných sester, které byly navštíveny různými trápeními. Podle svého zvyku vstoupila Klára do ošetřovny, pětkrát udělala znamení kříže a hned bylo tímto jejím obvyklým lékem pět sester uzdraveno od svých nemocí.

Z těchto skutečností plyne, že strom kříže byl hluboko zasazen v srdci panny. Zatímco jeho plod občerstvoval uvnitř její duši, navenek vyrážel listy, které působily jako lék.

Denní poučování sester

3227 
36. Jako učitelka neučených a představená panen v paláci velikého Krále vyučovala sestry s takovým uměním a povzbuzovala je k takové lásce k zbožnosti, že to jazyk nedovede vypovědět. Především sestry učila, aby z příbytku srdce vypudily veškerý hlučný neklid, tak aby se mohly oddat výlučně Božím tajemstvím. Učila je, aby se už nenechaly ovlivňovat láskou k pokrevním příbuzným a zapomněly na otcovský dům, a tak se zalíbily Kristu. Napomínala je, aby nedbaly na žádosti tělesné křehkosti a všechny nicotnosti těla podřizovaly vládě rozumu.

3228 
Ukazovala jim, jak lstivý protivník nastražuje čistým duším skryté léčky, jak jinak pokouší svaté a jinak lidi světa. Také chtěla, aby sestry v určité hodiny vykonávaly ruční práce, a hned pak se modlitbou opět v rozehřály k touze po Stvořiteli, utíkaly před tupostí lhostejnosti a ohněm svaté lásky přemáhaly chlad nepobožnosti.

3229 
Nikde nebylo lze najít přísnější zachovávání mlčení, nikde se tolik necenilo a nepěstovalo vše krásné a dobré. Zde ani rozptýlená duše zbytečně nemluvila, ani nerozvážné slovo neprozradilo lehkomyslnou duši, vždyť učitelka sama byla skoupá na slovo a nesmírnou touhu ducha tlumila stručností řeči.

Horlivost, s kterou poslouchala slovo svatého kázání

3230 
37. Prostřednictvím zbožných kazatelů zásobovala dcery potravou Božího slova, z které sama čerpala bohatý podíl. Při naslouchání svatému kázání bývala totiž proniknuta takovou radostí, tak silně potěšena při vzpomínce na svého Ježíše, že se jednou při kázání bratra Filipa z Adrie objevil po boku panny Kláry spanilý hošík a po velkou část kázání ji obšťastňoval svým laskáním.

3231 
Sestra, která toto zjevení Matky si zasloužila vidět, pocítila při něm nevýslovnou sladkost. I když Klára neměla literární vzdělání, přece měla radost, když mohla slyšet učené kázání. Měla za to, že ve slupce slov je skryto cenné jádro a snažila se proniknout k jeho přesnějšímu pochopení a lahodnějšímu vychutnávání. Z kázání kteréhokoli kazatele si dovedla vybrat to, co posloužilo duši. Věděla totiž, že utrhnout občas květ z trnitého křoví není menší známkou moudrosti, než pojídat plody z ušlechtilého stromu.

3232 
Když potom papež přikázal, aby žádný bratr bez jeho dovolení nenavštěvoval klášter Paní, rmoutila se zbožná Matka nad svými sestrami, které měly dostávat méně často pokrm slova Božího, a s povzdechem řekla: »Ať nám teď vezme všechny bratry, když nám vzal ty, kteří nám dávali chléb života.« A hned poslala ministrovi zpět všechny bratry, neboť nechtěla mít k dispozici ty, kteří by obstarávali jen chléb pro tělo, když už sestry nemohly mít ty, kteří by se jim postarali o chléb duchovní. Když se o tom papež Řehoř dozvěděl, hned postoupil zákaz do pravomoci generálního ministra.

Její velká láska k sestrám

3233 
38. Ctihodná abatyše nemilovala jen duše svých sester, ale s obdivuhodnou láskyplnou horlivostí pečovala i o jejich tělesné dobro. Za chladných nocí často vlastní rukou přikrývala spící a chtěla, aby ty, které byly příliš slabé k zachovávání společné přísnosti, spokojily se s mírnějším způsobem života. Trápilo-li některou sestru pokušení, přepadl-li některou sestru smutek, jak se stává, zavolala si ji tajně k sobě a těšila ji se slzami v očích. Ba i k nohám se někdy zarmouceným vrhla, aby mateřskými slovy zmírnila jejich krutou bolest.

3234 
Z vděčnosti za tyto projevy lásky lnuly k ní tyto sestry s velikou oddaností. Matce projevovaly lásku a velikou úctu, v učitelce ctily duchovní důstojnost, ve vychovatelce sledovaly správnou cestu, a v tom všem obdivovaly úžasnou svatost Kristovy nevěsty.

Její nemoci a vleklé chřadnutí

3235 
39. Čtyřicet roků běžela Klára závod o nejvyšší chudobu; a tu se za mnohotvárných projevů chřadnutí blížila vítězné ceně nebeského povolání. Životní sílu jejího těla strávila přísnost pokání, které konala v prvních létech řeholního života. Proto ji později přepadla těžká nemoc, aby tak, jako zdravá byla obohacena zásluhami práce, tak také jako nemocná byla naplněna zásluhami utrpení. Síla se totiž nejzřejměji projeví ve slabosti (2 Kor 12,9).

3236 
Jak dokonalá byla její obdivuhodná síla v nemoci, nejjasněji vysvítá z toho, že za své nemoci, která trvala dvacet osm let, nikdy nereptala ani nenaříkala. Spíše stále mluvila svaté řeči, stále jen vzdávala díky. Třebaže se pro úpornost nemoci zdálo, že spěchá vstříc smrti, zlíbilo se přece Bohu, že její smrt odkládal tak dlouho, dokud ji římská církev, jejímž byla dítětem a zvláštní dcerou, nemohla vyznamenat důstojnými poctami. Když se totiž papež s kardinály zdržoval v Lyonu, Kláru začala trýznit neobvyklá nemoc. Srdce sester pro to zraňoval meč nevýslovných bolestí.

3237 
40. V té době jedna Kristova služebnice, Bohu oddaná panna z řádu sv. Benedikta v klášteře sv. Pavla, měla následující vidění: Zdálo se jí, že stojí spolu se svými sestrami u sv. Damiána u lůžka nemocné paní Kláry a že Klára leží na drahocenném loži. Zatímco sestry plakaly a se slzami v očích očekávaly odchod blažené Kláry, ukázala se v hlavách lůžka líbezná paní a oslovila plačící: »Neplačte, dcery, nad tou, která si jde pro vítězný věnec.

3238 
Nebude moci zemřít, dokud nepřijde Pán se svými učedníky.« A hle, brzy nato papežský dvůr dorazil do Perugie. Když pán z Ostie slyšel, že se nemoc Kláry zhoršila, přispěchal z Perugie, aby Kristovu nevěstu navštívil. Vždyť byl ze svého úřadu jejím otcem, svou starostlivostí jejím vychovatelem a nejčistší láskou stále oddaným přítelem. Nemocnou posílil svátostí těla Páně, ostatní sestry pak povzbudil spalitelnou řečí. Klára v slzách pokorně prosila Otce a jen odporoučela mu svou duši i duše ostatních paní ve jménu Kristově. Především však úpěnlivě žádala na něm tu milost, aby od pana papeže a kardinálů vymohl potvrzení privilegia chudoby.

3239 
Jak pán z Ostie, věrný ochránce řádu, ústně slíbil, tak to i skutkem dodržel. Po roce přišel papež z Perugie do Assisi, takže ono zjevení se naplnilo. Neboť papež, který stojí nad lidmi a pod Bohem, zastupuje osobu Pána. A kardinálové v důvěrném společenství s ním jsou jako učedníci v chrámu bojující církve.

Jak ji pan papež Inocenc v nemoci navštívil, dal jí rozhřešení a požehnání

3240 
41. Boží Prozřetelnost již spěchala, aby s Klárou naplnila svůj úmysl; spěchal Kristus povýšit chudou poutnici do paláce nebeského království. S velkou touhou si již přála být osvobozena z těla zasvěceného smrti a uvidět v nebeských příbytcích vládnout Krista, kterého celým srdcem v jeho chudobě na zemi chudá následovala. Když se její údy starou nemocí vysílily, postihla ji nemoc nová, která oznamovala její brzké odvolání k Pánu a zároveň připravovala cestu k věčnému zdraví.

3241 
Pan papež Inocenc IV., blažené paměti, spěchal spolu s kardinály navštívit Kristovu služebnici, a ten, který její způsob života schválil víc než způsob života kterékoli ženy naší doby, nerozpakoval se papežskou přítomností oslavit konec jejího života. Když vstoupil do kláštera, pospíchal k jejímu loži a podal jí ruku k políbení. Klára ruku se vší vděčností přijata a s největší úctou prosila, aby směla políbit i nohu papeže. Jeden pán z papežova dvora uctivě papežovu nohu pozvedl na připravenou dřevěnou stoličku. Klára na nohu zpředu i po straně vtiskla polibky a uctivě k ní sklonila svou tvář.

3242 
42. Nato s andělským výrazem vyprosila si od nejvyššího Velekněze odpuštění všech hříchů. On však odvětil: »Kéž bych já nepotřeboval většího odpuštění!« Pak jí udělil dar plného rozhřešení spolu s milostí slavnostního požehnání.

3243 
Když všichni odešli, Klára, protože ten den přijala také z rukou provinčního ministra svaté přijímání, pozvedla oči k nebi, sepjala ruce k Bohu a se slzami v očích pravila sestrám: »Chvalte Pána, dcery moje, protože dnes mi Kristus prokázal takovou milost, jakou nemohou nebe i země vyvážit! Přijala jsem Nejvyššího a směla jsem vidět jeho zástupce na zemi!«

Jak odpověděla své plačící rodné sestře

3244 
43. Dcery, které měly brzy osiřet, obstoupily lůžko Matky. Jejich dušemi pronikal meč hořké bolesti. Od lůžka je neodvolával ani spánek, ani je neodtrhoval pokrm, zapomenuly na lůžko i na stůl a sytily se nářkem ve dne v noci.

3245 
Mezi nimi byla i zbožná panna Anežka, která se rozplývala v hořkých slzách a svou sestru úpěnlivě prosila, aby neodcházela a nezanechávala ji samotnou. Klára jí odpověděla: »Nejmilejší sestro, je vůlí Boží, abych odešla. A přestaň plakat, brzy po mně přijdeš k Pánu i ty a ještě než odejdu, udělí ti Pán velikou útěchu.«

Její odchod a co se při něm událo

3246 
44. Bolesti jejího smrtelného zápasu trvaly nakonec více dní. V nich rostla důvěra a úcta lidu. Jako opravdovou světici ji denně poctívali návštěvou kardinálové a preláti.

3247 
Podivuhodné je, že sedmnáct dní nemohla přijímat žádnou potravu, avšak Pán jí dal takovou sílu, že všechny, kdo k ní přicházeli, povzbuzovala k službě Kristovi. Když ji dobrý bratr Rainald napomínal k trpělivosti v bolestech dlouhého mučednictví takových nemocí, upřímně mu odpověděla: »Od té doby, co jsem poznala milost mého Pána Ježíše Krista prostřednictvím jeho služebníka Františka, není mi příliš obtížné žádné utrpení, žádné pokání příliš těžké a žádná nemoc, nejmilejší bratře, příliš tvrdá.«

3248 
45. Poněvadž už byl Pán velmi blízko a stál takřka na prahu, chtěla mít Klára kolem sebe kněze a své duchovní bratry, aby jí předčítali o utrpení Páně a jiná svatá slova. Když se mezi bratry objevil bratr Juniper, skvělý muzikant Páně, který často zpíval o Pánu vroucími slovy, naplněna novou radostí se ho tázala, zda tu nemá něco nového o Pánu.

3249 
On pak otevřel ústa a z výhně svého žhavého srdce pěl slova jak ohnivé jiskry, a z jeho podobenství načerpala Boží panna velkou útěchu. Nakonec se obrátila ke svým plačícím dcerám, a plna chvalozpěvu připomínala jim chudobu a božská dobrodiní. Všem bratřím i sestrám požehnala a vyprošovala milost bohatého požehnání všem představeným klášterů Chudých paní, současným i budoucím.

3250 
Kdo by mohl bez slz vyprávět dál? U Kláry stáli oba požehnaní druhové blaženého Františka, z nichž jeden, Angelus, sám hluboce zarmoucen, zarmoucené těšil, a druhý, Lev, líbal lůžko umírající.

3251 
Opuštěné dcery oplakávaly odchod své zbožné Matky a provázely v slzách umírající, kterou už neměly vídat. Hořce je bolelo, že s ní od nich odchází všechna jejich útěcha, že jsou opuštěny v slzavém údolí a že už je jejich učitelka nebude těšit. Jen pocit studu zdržoval jejich ruce, aby si nedrásaly těla, to však bylo příčinou ještě žhavější bolesti, protože nebylo možno projevit žal navenek. Klášterní předpis nařizoval mlčení, ale síla bolesti z nich vyrážela sténání a vzlykot. Obličeje měly opuchlé od pláče a jejich zarmoucené srdce vylévalo stále větší proudy slz.

3252 
46. Svatá panna však byla obrácena k sobě a takto mluvila ke své duši: »Jdi do bezpečí, máš na cestu dobrý doprovod. Jdi,« pravila, »vždyť ten, který tě stvořil, také tě posvětil; jako matka své dítě neustále tě chránil a miloval něžnou láskou.« Potom připojila: »A ty, Pane, buď veleben za to, že jsi mě stvořil.« Když se jedna sestra tázala, s kým mluví, řekla: »Mluvím se svou požehnanou duší.« Tu však už nebyl daleko onen skvělý doprovod na cestu. Obrátila se totiž k jedné sestře a řekla: »Vidíš, dcero, Krále slávy, jehož já vidím?«

3253 
Také na další sestře spočinula ruka Páně (Ez l,3) a v slzách svýma tělesnýma očima měla obšťastňující vidění. Probodena šípem hluboké bolesti pohlédla na domovní dveře, a hle, vstupoval zástup panen v bílých šatech, všechny měly na hlavách zlaté koruny. Jedna z nich kráčela zářivější než ostatní; z její koruny, podobající se provrtané kadidelnici, vycházel takový lesk, že se noc v domě proměnila v jasné denní světlo. Přistoupila k lůžku, na němž ležela Kristova nevěsta, láskyplně se nad ní sklonila a něžně ji objala. Panny vyňaly překrásnou látku, se svatou horlivostí oblékly Klářino tělo a vyzdobily svatební komnatu.

3254 
V den po svátku svatého Vavřince tato svatá duše skonala, aby došla koruny věčné odměny. Její duch, zproštěn chrámu svého těla. blaženě spěchal ke hvězdám. Buď veleben tento odchod z údolí bídy, který byl pro Kláru vstupem do věčného života! Místo skromné pozemské stravy těší se už z hostiny nebešťanů. Blažená – bude v nebeském království oděna rouchem věčné slávy místo pozemského šatu, který se rozpadá v prach.

Jak přišla k pohřbu panny Kláry římská kurie a zástupy lidu

3255 
47. Zpráva o tom, že Klára zemřela, neslýchaně otřásla všemi obyvateli města. Přiběhli muži i ženy; lidé tam proudili v takových zástupech, že se celé město zdálo jako vymřelé. Všichni ji prohlašovali za světici, všichni říkali, jak byla milá Bohu. Málokdo plakal, spíše zpívali chvály. Přišel i starosta města s četou vojáků a s houfem ozbrojenců, celý večer a celou noc bedlivě drželi stráž, aby se vzácnému pokladu v jejich středu nic nestalo.

3256 
Příštího dne celá kurie, Kristův náměstek s kardinály a celé město šli ke sv. Damiánu.

3257 
Slavnostní bohoslužby už začínaly, bratři se chystali modlit hodinky za zemřelé, papež však nečekaně vyhlásil, aby se modlili oficium o pannách, takže se zdálo, jako by ji chtěl svatořečit dřív než bude tělo pohřbeno. Když však pan kardinál z Ostie namítl, že v těchto věcech je třeba postupovat s menším spěchem, byla sloužena mše za zemřelé. Pak měl biskup z Ostie nádhernou řeč před papežem a kardinály na téma »Marnost nad marnost« a skvěle oslavoval tu, která tak dokonale pohrdla marností.

3258 
48. Svatého pohřbu se zbožně účastnili kardinálové kněží a tělu panny prokázali obvyklé služby.

3259 
Nakonec, protože nepovažovali za bezpečné a důstojné, aby tak drahocenná zástava zůstala tak vzdálena od občanů, za hymnů a chvalozpěvů, za zvuku pozounů a jásavých písní vyzdvihli mrtvé tělo a nesli je s poctami k svatému Jiří. Na tomto místě bylo totiž také nejprve uloženo i tělo svatého Otce Františka.

3260 
A tak ten, který živé otevřel cestu života, měl i mrtvé určitým znamením připravit místo. Zástupy lidu potom spěchaly k hrobu panny, chválily Boha a říkaly: »Jistě svatě a slavně vládne s anděly ta, které se na zemi dostává od lidí tolik pocty. Pros za nás u Krista, první z Chudých paní, která jsi tolik lidí přivedla k pokání, tolik k životu!«

3261 
Několik dní nato byla k Beránkově svatbě povolána i Anežka a následovala svou sestru do věčné radosti, kde obě dcery siónské, sestry rodem, milostí a slávou, jásají v nekonečné Boží radosti. Anežce se skutečně dostalo útěchy, kterou jí Klára před smrtí přislíbila. Jako totiž Anežka pod vedením své sestry přišla ze světa ke kříži, tak nyní, když Klára už znameními a zázraky zářila, i Anežka spěchala z pozemského světla k Bohu s pomocí našeho Pána Ježíše Krista, který s Otcem a Duchem svatým žije a kraluje na věky. Amen.

DRUHÁ KNIHA

Zázraky svaté Kláry po jejím odchodu ze světa

3262 
49. Toto jsou podivuhodná znamení a úctyhodná svědectví zázraků, která mají svůj základ ve svatosti života a v dokonalosti jejích skutků. Jan sice žádný zázraky neudělal (Jan 10,41), přesto však lidé, kteří zázraky dělají, nebudou světější než Jan. Proto by na důkaz svatosti svaté Kláry stačilo hlásat její nadmíru dokonalý život, kdyby jednak lhostejnost, jednak veřejná úcta nežádaly něco jiného. Proto Klára ještě za svého života na zemi byla podivuhodně slavná pro své zásluhy, ponořena pak do propasti věčného jasu je neméně slavná po celém světe světlem zázraků. Ryzí a zaručená pravda nutí mnohé zaznamenat, jejich množství však i mnohé přejít.

Osvobození od posedlosti

3263 
50. Chlapec nazývaný Jakoubek z Perugie nezdál se ani tak nemocen tělesně, jako spíš posedlý velmi zlým duchem. Hned se totiž zoufale vrhal do ohně, hned padal na zem, hned se snažil kousat kamení, až si zuby vylámal. Žalostně si přitom rozbíjel hlavu a zakrvácel tělo. Křivil ústa, jazyk mu visel ven, svíjel se tak snadno do klubíčka, že si často dával nohu za krk. Tato posedlost ho trápila dvakrát za den a ani dva lidé ho nedokázali udržet, aby se nevysvlékl. Hledali pomoc u zkušených lékařů, ale nenašli nikoho, kdo by pomohl. Když jeho otec, který se jmenoval Guidolotus, nenalezl v takovém neštěstí lék u lidí, obrátil se k zásluhám svaté Kláry: »Svatá panno,« modlil se, »světu ctihodná svatá Kláro, tobě zasvěcuji své nešťastné dítě, od tebe úpěnlivě vyprošuji jeho uzdravení.« Pln víry spěchal k místu, kde byla pohřbena, chlapce položil na její hrob a zatímco se ještě modlil, už došel pomoci. Chlapec byl totiž hned zbaven té nemoci a od té doby nebyl už sužován žádným podobným utrpením.

Jiný zázrak

3264 
51. Alexandrina z Fratty v perugijské diecézi byla posedlá velmi zlým duchem. Dostal ji tak do své moci, že ji nechával poletovat jako ptáčka nad vysokou skálou na břehu řeky. Nechal ji sešplhávat po tenké větvi, která visela nad Tiberou, a vznášet se tam, jako by si hrála. K tomu byla pro její hříchy ochromena i její levá strana a zmrzačena ruka, léky vůbec nepomáhaly. Se zkroušeným srdcem se vydala k hrobu slavné panny Kláry, vroucně prosila o její přímluvu a došla vyléčení ze své trojí nemoci. Zmrzačená ruka se totiž narovnala, ochromená strana byla zdravá a od ďábelské posedlosti byla osvobozena.

Jiná paní z téhož místa byla ve stejnou dobu vysvobozena z moci ďábla a četných bolestí.

Uzdravení ze zuřivosti

3265 
52. Chlapec z Francie z doprovodu papežského dvora byl zachvácen zběsilostí. která ho zbavila užívání řeči a uvrhla jeho tělo do obludného neklidu. Nikdo ho nedokázal udržet, hrůzně se svíjel v rukou těch, kteří ho chtěli udržet. Proto ho uvázali provazy na nosítka. Jeho krajané ho proti jeho vůli přinesli až do kostela svaté Kláry a postavili před její hrob, a pro víru průvodců byl náhle zcela uzdraven.

Muž zbaven padoucnice

3266 
Valentin ze Spella tolik trpěl padoucnicí, že se šestkrát za den kdekoli zhroutil. Kromě toho měl jednu nohu kratší a nemohl dobře chodit. Přivezli ho na oslu ke hrobu svaté Kláry, kde zůstal ležet dva dni a dvě noci; třetího dne však, aniž by se ho kdo dotkl, jeho noha zapraskala jako by se lámala a náhle byl od obou nemocí uzdraven.

Slepý nabyl zraku

3267 
Jakobel, syn jedné ženy ze Spoleta, před dvanácti lety oslepl. K chůzi potřeboval vůdce, bez průvodce nemohl nikam jít, jinak upadl. Když ho totiž jednou chlapec, který ho vedl, nechal chvíli samotného, upadl tak, že si zlomil ruku a rozbil hlavu. Když jednou spal u mostu v Narni, zjevila se mu ve snu nějaká paní a řekla mu: »Jakobele, proč nepřijdeš ke mně do Assisi, aby ses uzdravil?« Ráno vstal a rozechvěn vyprávěl vidění dvěma jiným slepcům. Ti mu řekli: »Ano, slyšeli jsme, že nedávno v Assisi zemřela nějaká vznešená paní, její hrob prý oslavuje ruka Páně milostmi uzdravení a mnohými zázraky.« Když to slyšel, neprodleně se vydal na cestu. Na noc dorazil do Spoleta a tam měl opět totéž vidění. Spěchal tedy ještě rychleji, ba z lásky ke zraku se dal do běhu, jako by letěl.

3268 
53. Když však došel do Assisi, zjistil, že u náhrobku panny jsou shromážděny takové zástupy lidí, že se k hrobu nijak nemohl dostat. Pln bolesti nad tím, že se ke hrobu nemůže dostat, vzal kámen jako podušku pod hlavu a ve velké víře usnul před vchodem do kostela. A tu k němu po třetí promluvil hlas: »Jakube, Pán ti prokáže veliké dobrodiní, dokážeš-li vstoupit.« Probudil se a se slzami v očích prosil zástupy, naléhavě opakoval lidem svou prosbu, aby mu pro lásku Boží uvolnili cestu. Když mu ji udělali, zul obuv, svlékl šaty, kolem krku si uvázal řemen a pokorně se dotkl hrobu; pak upadl do lehkého spánku. »Vstaň,« řekla mu blažená Klára, »vstaň, jsi zdráv!« Hned se zvedl, a hle, všechna slepota byla pryč, všechna temnota mu spadla s očí, jasně skrze Kláru viděl jas světla. Velebil Boha, zpíval chvály a vyzýval všechny lidi, aby za ten zázračný skutek velebili Boha.

Uzdravení rozdrcené ruky

3269 
54. Muž z Perugie, zvaný Dobrý Jan Martinův, táhl se svými spoluobčany do války proti Folignu. Došlo k těžké bitvě, při které byl zasažen kamenem a úder mu rozdrtil ruku. Aby získal zdraví, vydal mnoho peněz na lékaře, ale žádné lékařské umění mu nedokázalo pomoci natolik, aby ruka byla opět práce schopná a nemusel ji vláčet jako neužitečnou věc. Zarmoucen nad tím si častěji přál, aby mu byla amputována. Když se však dozvěděl, co Pán koná skrze svou služebnici Kláru, udělal slib, pospíšil si k jejímu hrobu, obětoval voskovou podobu své ruky a položil se na hrob svaté Kláry. A hned, ještě než vyšel z kostela, byla jeho ruka zdravá.

Uzdravení mrzáků

3270 
55. Jistý Petříček z městečka Bettony byl tříletou nemocí zcela vyčerpán. Zdál se být strádáním úplně stráven. Nemoc byla tak bolestivá, že byl jako zlomený, vždy zkřivený a ohnutý k zemi, sotva se mohl pohybovat o holi. Jeho otec s ním chodil po lékařích, zvláště takových, kteří měli zkušenost v léčení kostí. Byl ochoten dát celý majetek za uzdravení syna. Když mu však všichni lékaři naznačovali, že v takové nemoci už žádné lékařské umění nepomůže, obrátil se k přímluvě nové světice, o jejíž zázracích slyšel. Dopravil chlapce na místo, kde odpočívaly drahocenné ostatky panny. Chlapec neležel ani dlouho před jejím hrobem a dostal milost úplného uzdravení. Hned vstal rovný a zdravý, chodil, poskakoval a chválil Boha a vybízel zástup lidí, kteří se seběhli, ke chválám svaté Kláry.

3271 
56. Desetiletý chlapec na statku San Quirico v assiské diecézi byl od narození chromý. Měl zcela tenké nohy a při chůzi je křížil, mohl chodit jen zkroucený a když upadl, těžko vstával. Jeho matka ho už několikrát zaslíbila sv. Františkovi, ale nedosáhla žádného zlepšení. Když však slyšela, že blažená Klára září novými zázraky, dopravila chlapce k jejímu hrobu. Po několika dnech se za praskotu holeních kostí údy narovnaly. Co nedal po úpěnlivých prosbách svatý František, to poskytla božskou mocí jeho učednice Klára.

3272 
57. Jakub z Franka, občan z Gubbia, měl pětiletého synka, který nikdy nechodil ani nemohl chodit, protože měl velmi slabé nohy. Otec nad svým synem naříkal, že je ohyzda domu a hanba jeho rodu. Chlapec lehával na podlaze, plazil se v prachu a pokoušel se za pomoci hole vzpřímit, ale nedokázal to. Přirozenost mu sice dala touhu chodit, ale odepřela mu k tomu schopnost. Rodiče ho zasvětili zásluhám svaté Kláry a chtěli, kdyby se pro její zásluhy uzdravil, aby byl »dítětem svaté Kláry«, abychom použili jejich vlastních slov. Jakmile slib vyslovili, Kristova panna »své dítě« ihned uzdravila tak, že mohlo volně chodit. Rodiče pak spěchali s chlapcem k hrobu panny a radostí poskakujícího chlapce obětovali Pánu.

3273 
58. Paní Pleneria z Bevagne už dlouho trpěla kontrakcí beder a mohla chodit, jen když se opírala o hůl. Nemohla však ani s holí narovnat své tělo a dokázala jen vrávoravě chodit. Jednou v pátek se nechala odnést k hrobu svaté Kláry. S oddaností jí přednesla své prosby a dosáhla, oč s vírou prosila. Druhého dne v sobotu ta, která se k hrobu musela nechat jinými donést, zcela uzdravená se pěšky vrátila domů.

Uzdravení krčních otoků

3274 
Jedno děvče z Perugie mělo už delší dobu velmi bolestivé krční otoky, jímž se lidově říká vole. Dalo se totiž napočítat na jejím krku dvacet žláz, takže krk se zdál silnější než hlava. Matka ji často vodila k hrobu svaté Kláry a světici tu úpěnlivě vzývala o pomoc. Když jednou děvče celou noc leželo před hrobem, vyrazil z ní náhle pot, otoky žláz začaly měknout a zmenšovaly se. Během času zásluhami sv. Kláry zmizely tak, že nezanechaly ani stopy.

3275 
59. Podobný krční otok měla ještě za života svaté Kláry jedna ze sester jménem Andrea. Je opravdu podivné, že uprostřed rozžhavených kamenů se skryla tak studená duše a že mezi moudrými pannami jedna nemoudrá udělala takovou pošetilost. Jedné noci si totiž tak utáhla krk, že se málem zadusila, neboť se domnívala, že takto ústy otok vyplivne, a chtěla tak donutit Boží vůli. Vnuknutím ducha Klára poznala, co se dálo, a řekla jedné sestře: »Pospěš si, běž rychle do přízemí a dej sestře Andree z Ferrary vypít zahřáté vajíčko a pak s ní přijď ke mně.« Ta pospíchala a našla sestru Andreu zbavenou řeči a blízkou udušení vlastníma rukama. Pomohla jí, jak nejlépe mohla, a přivedla ji nahoru k Matce. Boží služebnice jí řekla: »Nešťastnice, vyznej Pánu svůj úmysl, který dobře znám i já. Hleď, co jsi chtěla vyléčit, vyléčí Pán Ježíš Kristus. Změň však svůj život k lepšímu, protože od druhé nemoci, která by na tebe přišla, už uzdravena nebudeš!« A sestra Andrea na její domluvu dostala ducha zkroušenosti a zřetelně změnila svůj život k lepšímu. V krátké době jí vole zmizelo a zemřela na jinou chorobu.

Osvobození od vlků

3276 
60. Krajinu znepokojovali divocí a krutí vlci. Přepadali dokonce i lidi a často se živili lidským masem. Jedna paní, Bona z Monte Galgano v assiské diecézi, měla dva syny. Sotva přestala naříkat nad jedním, kterého jí vlci odnesli, už napadli druhého stejně zuřivě. Zatímco se matka zaměstnávala domácí prací, uchopil vlk za šíji chlapce běhajícího venku a utíkal s kořistí do lesa tak rychle, jak jen mohl. Lidé, kteří pracovali na vinicích, slyšeli chlapcovo naříkání a volali na matku: »Podívej se, máš-li doma chlapce! Před chvílí jsme slyšeli neobyčejný nářek.« Tu matka zjistila, že jí syna uloupil vlk. Hlasitě volala k nebi, krajinu naplnila nářky a takto vzývala pannu Kláru: »Svatá a slavná Kláro, vrať mi mého nešťastného syna! Vrať nešťastné matce její dítě! Neučiníš-li tak, sama se utopím!« Sousedé zatím běželi za vlkem a našli dítě v lese vlkem opuštěné, pes vedle chlapce lízal mu rány. Divoké zvíře se chlapci nejdříve zakouslo do šíje, potom ale, aby mohlo kořist snáze nést, vzalo chlapce do tlamy za bedra, a toto tvrdé uchopení zanechalo na obou místech krvavé stopy. Aby splnila svůj slib, spěchala paní se sousedy ke své pomocnici. Všem, kdo to chtěli vidět, ukazovala chlapcovy rány a Bohu i svaté Kláře vroucně děkovala.

3277 
61. Děvče z okolí Cannary sedělo za bílého dne na poli; jiná žena si položila hlavu do jejího klína. Lidožravý vlk zaměřil plíživé kroky ke kořisti. Když ho děvčátko uvidělo, nemělo žádný strach, protože se domnívalo, že je to pes. Když se dál dívalo na jeho kožich, vlk se rozdivočel, rozevřeným chřtánem ji uchopil za obličej a vlekl kořist do lesa. Strachem omdlévající paní vyskočila, vzpomněla na svatou Kláru a volala: »Pomoz, svatá Kláro, pomoz! Tobě v tuto hroznou chvíli poroučím to dítě!« Děvče však, které vlk vlekl za hlavu – ač to zní podivně – obořilo se na vlka: »Ty lupiči, chceš mě dál vléci, ač jsem odporučena takové panně?« A vlk, takovým útokem zmaten, položil děvče jemně na zem a jako zloděj dopadený při činu spěšně utíkal pryč.

Svatořečení svaté panny Kláry

3278 
62. Na Petrově stolci seděl tehdy nejdobrotivější kníže, pán Alexandr IV., přítel každé svatosti, záštita řeholníků a pevný sloup řádů. Zpráva o všem tom zázračném běžela světem, den ze dne zaznívala pověst o ctnostném životě panny Kláry stále dále a sám svět toužebně očekával svatořečení takové panny. Tento papež, tolika zázraky podnícen k mimořádnému postupu, začal spolu s kardinály jednat o jejím svatořečení.

Váženým i učeným osobám bylo svěřeno přezkoumání zázraků a také jim bylo uloženo, aby zvážily hrdinské skutky jejího života. Ještě za živa byla Klára shledána skvějící se cvičením ve všech ctnostech a po své smrti se prokázala jako hodná obdivu pravými a prokázanými zázraky. Ve stanovený den, kdy se sešlo kardinálské kolegium a shromáždil se sbor arcibiskupů, biskupů, za přítomnosti duchovních a řeholníků i velkého množství učených a mocných, předložil papež veřejně proces svatořečení a preláty požádal o úsudek. Všichni ochotně souhlasili a prohlásili, že Klára, kterou Bůh již oslavil na nebi, je hodna být oslavována i na zemi.

Přibližně na druhé výročí dne, kdy odešla domů k Pánu, šťastný papež Alexandr, kterému Pán tuto milost vyhradil, v přítomnosti papežské kurie a všeho duchovenstva, po předcházející oslavné řeči zapsal Kláru s velikou slávou do seznamu svatých a stanovil, aby se její svátek slavně slavil v celé církvi. To všechno se stalo v katedrále v Anagni roku 1255 po Kristově narození, v prvním roce pontifikátu pana papeže Alexandra; ke chvále nejsvětějšího Pána Ježíše Krista, jenž s Otcem a Duchem svatým žije a kraluje od věků na věky. Amen.