Legenda maior podle sv. Bonaventury



EGENDA VĚTŠÍ – jak se jí říká, aby se odlišila od Legendy menší používané v chóru – představuje klasické dílo v oficiálních životopisech Františka z Assisi. Bonaventura, pověřený generální kapitulou, konanou r. 1260 v Narbonu, předložil toto své dílo na následující generální kapitule v Pise r. 1263 a dosáhl jím »úspěch«, který mu byl později potvrzen generální kapitulou v Paříži r. 1266, kdy došlo k rozhodnutí zničit všechny předcházející životopisy a uvolnit tak místo Legendě větší jako jediné. Tato Legenda, která převážně čerpá z »trilogie« Tomáše z Celana, má od roku 1266 úkol jako jediná zosobňovat Františkův obraz a jeho počáteční a původní náboženskou zkušenost. Navzdory obviněním, s kterými se duchovní otcové později obraceli na Bonaventuru, že s velkou »pílí« vynechal mnohé věci a mnohá vysvětlení obsažená ve Staré legendě, která byla zničena, je jisté, že Menší bratři živě pociťovali transcendentní kouzlo svého zakladatele, zachycené vyprávěním o jeho ztotožnění s Kristem a s jeho eschatologickým posláním »anděla šesté pečetě«. Jde o typologii, která by vzhledem ke starým svědectvím ve skutečnosti pocházela od Jana z Parmy.

Úvod

1020
1. V těchto posledních dnech se projevila dobrota našeho Spasitele Boha na jeho služebníku Františkovi. Ukázala se všem, kteří jsou pokorní a milují svatou chudobu. Když velebí nesmírné Boží milosrdenství, jak se na něm proslavilo, učí se příkladem Františkova života. Odříkají se zplna bezbožnosti a světských žádostí, žijí podle Kristova vzoru a neustále prahnou po naplnění blažené naděje. On byl opravdu chudičký a zkroušený, a tak vznešený Bůh na něj shlédl s ochotnou dobrotivostí. Nejen že pozdvihl nuzného z prachu světského života, ale učinil ho vyznavačem, vůdcem a hlasatelem evangelní dokonalosti. Dal ho věřícím jako světlo, aby vydával svědectví o světle a připravil Pánu k srdcím věřících cestu jasu a pokoje.

1021
On jako jižní hvězda uprostřed mlhy jasnými záblesky života a učení se zaskvěl, svou oslnivou září vyvedl na světlo ty, kteří seděli ve tmě a ve stínu smrti. Jako duha skvějící se uprostřed nádherných mraků ukazoval na sobě znamení úmluvy s Hospodinem, zvěstoval lidem pokoj a spasení jako anděl pravého míru. Podobně jako Předchůdce byl ustanoven od Boha, aby připravoval cestu na poušti nejpřísnější chudoby a kázal příkladem i slovem pokání. Nejprve byl vybaven dary nebeské milosti, potom obohacen zásluhami nepřemožené ctnosti. Také byl naplněn prorockým duchem, pověřen andělským posláním, serafsky zapálen a jako muž posvátného řádu vzhůru vyzdvižený na ohnivém voze – jak se jasně poznává z běhu jeho života – dokázal o sobě, že přišel v duchu a moci Eliášově.

1022
Proto se také právem tvrdí, že je označen pravdivým proroctvím i druhého Ženichova přítele, apoštola a evangelisty Jana, v podobě anděla vystupujícího od východu slunce, který má znamení živého Boha. Při otevření druhé pečeti říká Jan v Apokalypse: »Viděl jsem druhého anděla vystupovat od východu slunce se znamením živého Boha.«

2. V tomto Božím poslu vidíme pevnou vírou Božího sluhu Františka, milého Kristu, který je nám vzorem a světu předmětem obdivu, všimneme-li si jen vrcholu jeho výtečné svatosti. Když svatě žil mezi lidmi, obrážel na sobě andělskou čistotu, pro niž se stal vzorem těm, kdo chtějí dokonale následovat Krista. K takovému poznání ve víře a zbožnosti nás přivádí nejen jeho poslání »volat k pláči a nářku, k oholení hlavy a opásání se žíní, poslání označit písmenem Tau na čelech lkající a truchlící muže« znakem kříže pokání, přičemž i jeho roucho se tvarem kříži podobalo. Nezvratným svědectvím pravdy potvrzuje nadto podobnost s ukřižovaným Kristem i pečeť živého Boha vtlačená do těla – ne přirozenou silou nebo řemeslným důvtipem, ale podivnou mocí ducha živého Boha.

1023
3. V žádném případě nebyl bych se pokusil vypsat život tohoto tak ctnostného muže, plně hodný následování, když se cítím tak nehoden a neschopen, kdyby mne k tomu nepohnula vroucí touha bratří, svorné naléhání generální kapituly a povinná zbožná úcta k svatému Otci. Mám v čerstvé paměti, jak jsem byl jeho přímluvou a zásluhami v dětském věku vysvobozen z jícnu smrti. Obával bych se, abych snad nebyl trestán jako nevděčník pro nešlechetnost, kdybych zamlčel, co je mu ke chvále, a nehlásal to.

Nejdůležitější příčinou, proč beru na sebe tuto práci, je, že jeho prostřednictvím zachoval mi Bůh život těla i duše a že jsem na sobě zakusil jeho moc. Z vděčnosti hledím sesbírat ctnosti jeho života, skutky i slova jako drobty – dílem nepovšimnuté, dílem rozptýlené – i když ani já snad neseberu všechno. Jde však o to, aby tyto vzpomínky nezanikly smrtí těch, kteří se sluhou Božím se stýkali.

1024
4. Abych sám bezpečněji a jasněji znal život, jehož pravdivé vylíčení mám zanechat potomstvu, navštívil jsem místo zrození, pobytu a smrti svatého muže a často jsem pilně rozmlouval s jeho přáteli a důvěrníky, kteří dosud žili. Mluvil jsem zejména s některými, kteří byli význačnými svědky a následovníky jeho svatosti. Těm pro poznání pravdy a osvědčenou ctnost třeba nepochybně věřit.

V líčení věcí, které Bůh vykonal prostřednictvím svého sluhy, nechtěl jsem vyhledávat ozdobného slohu. Vždyť zbožnosti čtenáře více prospívá řeč prostá než okázalá.

1025
Také jsem při vyprávění nepostupoval vždy podle časového sledu, abych zabránil zmatku, ale raději jsem se snažil zachovat vnitřní souvislost podle toho, jak se zdálo, že věci současné jsou rozdílné povahy, nebo zase věci, které se seběhly porůznu, jsou stejného druhu nebo podobné.

1026
5. Začátek jeho života, postup a dovršení jsou vypsány v patnácti kapitolách, které jsou níže vyznačené.

V prvé se píše o jeho životě ve světském stavu, ve druhé o jeho dokonalém obrácení k Bohu a opravě tří kostelů, ve třetí o založení řadu a schválení řehole, ve čtvrté o rozvoji řádu pod jeho vedením a potvrzení řehole dříve schválené, v páté o přísnosti života a o tom, jak nalézal radost v tvorstvu, v šesté o pokoře, poslušnosti a o tom, jak Bůh ochotně plnil jeho přání, v sedmé o lásce k chudobě a podivuhodné pomoci v nouzi, v osmé o něžné dobrotivosti a o tom, jak němá tvář projevovala vůči němu přítulnost, v deváté o vroucí lásce a touze trpět, v desáté o usilovné modlitbě a její moci, v jedenácté o chápání Písma svatého a o prorockém duchu, ve dvanácté o účinku kázání a milosti uzdravování, v třinácté o svatých jizvách, ve čtrnácté o jeho trpělivosti a konci života, v patnácté o kanonizaci a jeho přenesení, a konečně je připojeno něco o zázracích, které se staly po jeho šťastné smrti.

1. kapitola: O životě svatého Františka ve světském stavu

1027
1. V městě Assisi byl muž jménem František. Jeho památka je požehnána, protože Bůh jej předešel sladkým požehnáním, milostivě jej vyprostil z nebezpečí nynějšího života a naplnil jej v hojnosti dary nebeské milosti. Ačkoliv v mladém věku vyrůstal v marnostech mezi lidskými syny propadlými marnosti – a když si osvojil určitou znalost písma, dali jej učit se zištnému kupeckému řemeslu – byl přesto chráněn nebeskou záštitou. I když miloval radovánky, neotročil mezi bujnou mládeží tělesné nevázanosti. Ačkoliv pracoval, aby měl zisk, nesložil uprostřed hrabivých kupců svou naději v peníze a poklady.

1028
Bůh vštípil do srdce mladého Františka útrpnost a štědrost k chudým. Od dětství s ním rostla a naplnila jeho srdce takovou dobrotou, že jako posluchač evangelní zvěsti, který není hluchý, umínil si, že dá něco každému prosícímu, zvláště když by se dovolával Boží lásky.

Jednou zaujat rušnou činností v kupeckém krámu odbyl s prázdnou – ačkoliv to neměl ve zvyku – jakéhosi chuďasa, který pro Boží lásku prosil o almužnu. Hned však šel do sebe, vyběhl za ním a vlídně jej obdaroval almužnou. Slíbil Pánu Bohu, že od té chvíle nikdy, bude-li mu možno, neodepře ničeho prosícím pro lásku Páně. Až do smrti to zachovával s trvalou vroucností a zasloužil si hojného rozmnožení lásky k Bohu i rozmnožení milosti. Říkal později, když už dokonale Krista oblékl, že ještě ve světském rouchu sotva kdy mohl slyšet bez proměny srdce hlas vyjadřující Boží lásku.

1029
Také poddajná mírnost s jemným chováním, trpělivost a ústupnost nad lidskou míru, obětavá štědrost převyšující dostatečnost jmění zdály se být jakýmisi červánky budoucího božského požehnání, které se pak na něho hojně rozlilo, neboť těmito jistými známkami dobrých vloh mladík vynikal.

Jeden velmi prostý muž z Assisi, když jednou potkal Františka, jak jde po městě, patrně z Božího vnuknutí sňal ze sebe plášť, prostřel mu roucho před nohy a volal, že František bude hoden vší možné úcty, protože vbrzku bude dělat veliké věci a všichni věřící ho budou slavně velebit.

1030
2. František však ještě neznal Boží záměr: otcovým příkazem byl upoután na vnější věci a porušení přirozeného zrození ho táhlo dolů. Ještě se nenaučil dívat se na nebeské věci a nepřivykl věcem božským. »Přijde-li na člověka utrpení, popřává sluchu duchovním záležitostem.« Proto »spočinula na něm ruka Hospodinova« a »pravice Nejvyššího způsobila proměnu«. Sužovala dlouhou nemocí jeho tělo, aby připravila duši na pomazání Duchem svatým. A když nabral znovu tělesných sil a připravil si podle zvyku pěkný oděv, přišel mu vstříc nějaký rytíř. Byl sice ušlechtilý, ale chudý a bídně oblečený. František pocítil srdečnou bolest nad jeho nuzotou. Ihned se svlékl, aby vykonal zároveň dvojí skutek lásky: zakryl stud vznešeného rytíře a pomohl chudému člověku z nouze.

1031
3. Když následující noci usnul, ukázala mu Boží dobrota překrásnou velikou síň s rytířskou výzbrojí, ozdobenou znakem Kristova kříže, aby naznačila, že milosrdenství prokázané pro lásku nejvyššího Krále chudému rytíři má být vyváženo nepoměrnou odměnou. Když se tázal, čí to všechno je, ujistila ho nebeská odpověď o tom, že to bude jeho a jeho rytířů. A tak když ráno procitl, domníval se, že nezvyklé vidění bude znamením velikého štěstí. Neměl totiž ještě ducha vycvičeného, aby mohl zkoumat Boží tajemství a neuměl prostřednictvím viditelných věcí přecházet k nazírání na pravdivost neviditelného. Umínil si – bez potuchy o Božím řízení – vydat se do Apulie k jakémusi štědrému hraběti s nadějí, že v jeho službách dosáhne rytířství, k němuž vidění ukazovalo.

1032
Když brzy potom se vydal na cestu a přišel k nejbližšímu městu, uslyšel v noci Pána, jak mu důvěrně říká: »Františku, kdo ti může prokázat lepší věci: pán nebo sluha, bohatý nebo chudý?« A když mu František odpověděl, že pán a bohatý, hlas řekl: »Proč tedy opouštíš pro sluhu pána a pro chudého člověka bohatého Boha?« František se zeptá: »Co chceš, Pane, abych učinil?« Pán mu řekne: »Vrať se do své země, neboť vidění, kterého se ti dostalo, znamená duchovní působení. Vyplní se na tobě ne lidskou činností, ale Božím řízením.« Když se rozednilo, vrátil se rychle do Assisi, ubezpečen a s radostí. Už teď se stává vzorem poslušnosti a očekává, jak se projeví vůle Páně.

1033
4. Od té doby se vzdaloval hluku veřejných záležitostí kupeckého řemesla a vroucně prosil nebeskou dobrotu, aby mu zjevila, co má dělat. Vytrvalostí v modlitbě v něm mohutněl plamen nebeské touhy a pro lásku k nadzemské vlasti málo si vážil jako nicoty všeho pozemského. Poznával, že našel ukrytý poklad a jako prozíravý kupec pomýšlel všechno prodat a koupit nalezenou perlu. Ještě však nevěděl, jak by to udělal. Přece však se mu dostávalo vnuknutí, že duchovní směna hodnot začíná tím, že si neceníme světa, a Kristovo rytířství že musí být uvedeno vítězstvím nad sebou samým.

1034
5. Když jednoho dne jel na koni po rovině, která se prostírá pod městem Assisi, potkal nějakého malomocného. Jak se náhle objevil, vyvolal ve Františkovi nemalou ošklivost. Ten však obnovil předsevzetí dokonalosti, které ve své mysli již počal, a vzpomněl si, že musí nejdříve přemoci sebe sama, chce-li být rytířem Kristovým. Seskočil tedy z koně a běžel malomocného políbit. Ten vztáhl k němu ruku s prosbou o dar a vzal si od něho peníze zároveň s políbením. Potom František sedl na koně a malomocného už neviděl, ač se rozhlížel kolem dokola a všude byla jen čirá pláň. A tak byl naplněn údivem a radostí a začal vroucně chválit Pána svým zpěvem. Umínil si, že od té chvíle bude vystupovat vždy výše.

Potom vyhledával pustá místa, příznivá pro vážnou usebranost. Zde se neustále oddával nepopsatelnému lkání a po dlouhém, usilovném prošení dosáhl od Pána vyslyšení.

1035
Když totiž jednoho dne se takto v odloučenosti modlil a převelikým žárem byl přetavován k podobnosti s Bohem, ukázal se mu Ježíš Kristus přibitý na kříži. Při pohledu na něho byla jeho duše ovládnuta dojetím a památka na Kristovo umučení se vtiskla do nitra jeho srdce. Od té chvíle, kdykoliv mu Kristovo ukřižování přišlo na mysl, stěží se zdržel navenek slz a nářku, jak sám později důvěrně vyprávěl, když se blížil konci života. Muž Boží porozuměl, že tímto zjevením byl mu připomenut výrok evangelia: »Chceš-li přijít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne!«

1036
6. Od té chvíle se oblékl duchem chudoby, osvojil si pokorné smýšlení a byl zapálen vnitřní dobrotivostí. Dříve se velice štítil nejen styku s malomocnými, ale i z odstupu se na ně podívat. Nyní však kvůli ukřižovanému Kristu, který podle prorokova slova se zjevil v opovržení jako malomocný, prokazoval s dobrotivou vroucností malomocným služby pokory a vlídnosti, aby sebou samým opovrhl. Často navštěvoval jejich obydlí, štědře jim uděloval almužnu a s mocným citem útrpnosti jim líbal ruce i ústa. Toužil po tom, aby chudým žebrákům mohl rozdat sám sebe, nejen své věci. Někdy svlékal šaty, někdy je páral nebo trhal, aby chudé podaroval, když neměl po ruce nic jiného. Přispíval také uctivě a srdečně chudým kněžím, zejména na vybavení oltáře, aby tak měl účast na bohoslužbě a služebníkům Božím doplnil, čeho se jim nedostávalo.

1037
Když jednou v té době navštívil ze zbožného úmyslu prahy apoštola Petra a uviděl u chrámových dveří mnoho chudých, byl uchvácen něžnou útrpností a také zlákán láskou k chudobě. Jednomu zvlášť nuznému chudákovi daroval své šaty, oblékl se do jeho cárů a strávil ten den s neobyčejnou duchovní radostí ve středu chudých, aby pohrdl světskou slávou a krok za krokem postupoval k dokonalosti evangelia. Bedlivě umrtvoval tělo, aby Kristův kříž, který choval uvnitř v srdci, také zevně na těle nosil. To všechno pak konal Boží muž František, když ještě nebyl ani obydlím, ani šatem od světa odloučen.

2. kapitola: O jeho dokonalém obrácení k Bohu a opravení tří kostelů

1038
1. Služebník Nejvyššího neměl v těch věcech žádného učitele než Krista, a tak jeho dobrotivost ho navštívila sladkou milostí. Když jednoho dne vyšel do polí, aby rozjímal, a šel podél kostela svatého Damiána, který pro přílišnou sešlost hrozil sesutím, pobízen duchem vstoupil do něj pomodlit se. Před obrazem Ukřižovaného padl na tvář a byl naplněn při modlitbě velkou útěchou ducha. Když se slzícíma očima díval na kříž Páně, uslyšel tělesnýma ušima hlas z toho kříže, jak k němu přichází a třikrát říká: »Františku, jdi a oprav můj dům, který, jak vidíš, celý se boří!« František se ulekl, poněvadž byl v kostele sám, a užasl nad tím, že slyšel tak podivný hlas. V srdci cítil působnost Božího slova a vytržením mysli vystupoval ze sebe. Potom, když přišel k sobě, připravuje se k poslušnému vykonání rozkazu, aby opravil hmotný chrám. Avšak hlavní význam výroku se týkal chrámu, který si Kristus získal svou krví, jak Duch svatý Františka poučil a on to později bratřím vyjevil.

1039
František vstal, odešel odtamtud, ozbrojil se znamením kříže, nabral sukna na prodej a rychle jel do města, jež se nazývá Foligno. Tam rozprodal, co přivezl, ba i koně, na němž přijel, nechal tam šťastný kupec směnou za peníze. Vrátil se do Assisi, uctivě vešel do kostela, jehož oprava mu byla přikázána, a nalezl tam chudičkého kněze. Dal mu najevo svou úctu a nabídl mu peníze na opravu kostela a na potřeby chudých. Pokorně ho žádal, aby mu dovolil nějaký čas s ním bydlet. Kněz dovolil, aby tam bydlil, ale peníze odmítl z bázně před Františkovými rodiči. Proto on z opravdové nenávisti k penězům je pohodil do jednoho z oken a to, co pohodil, měl v opovržení jako prach.

1040
2. Když se otec Božího sluhy dozvěděl, že bydlí u toho kněze, pobouřen na mysli se tam rozběhl. Když nový Kristův bojovník uslyšel hrozby pronásledovatelů a poznal jejich příchod, mínil ustoupit hněvu a schoval se v jakési skryté jámě a několik dní se v ní utajil. Stále prosil Pána, zaplaven přívalem slz, aby ho vysvobodil z rukou pronásledovatelů a dokonal zbožné tužby, které mu vnukl, dobrotivou přízní.

1041
Přitom ho ovládla nesmírná radost a sám sobě začal vytýkat malomyslnost a liknavost. Vylezl z jámy, střásl ze sebe strach a vydal se na cestu k městu Assisi. Když měšťané uviděli jeho zohavenou tvář a poznali proměnu jeho smýšlení, domnívali se, že pozbyl rozumu. Házeli po něm blátem a kamením a doráželi na něho s pokřikováním jako na blázna a ztřeštěnce. Sluha Páně však nebyl zviklán žádným příkořím a nezměnil svůj úmysl, ale jako hluchý procházel mezi nimi. Jeho otec zaslechl ten křik a rychle přiběhl. Ne však aby ho osvobodil, ale spíše aby ho zahubil. Beze všeho milosrdenství ho zavlekl do domu a nejdříve slovy, potom důtkami ho tepal a nakonec spoutal okovy. On však se proto cítil ještě ochotnějším a silnějším k vykonání toho, co začal. Připomínal si výrok evangelia: »Blažení, kteří trpí pronásledování pro spravedlnost, neboť jejich je nebeské království.«

1042
3. Zanedlouho potom, když otec odejel z domova, jeho matka, která neschvalovala mužovo počínání, vyprostila ho z okovů a nechala odejít. Neměla totiž naději, že by nezlomná synova pevnost se dala nějak obměkčit. On poděkoval všemohoucímu Bohu a vrátil se na místo, kde dříve bydlil. Když se otec vrátil a nenašel ho doma, vyplísnil ženu a třesa se zlostí běžel na to místo, aby ho alespoň z kraje vyhnal, kdyby ho nemohl přimět k návratu. Ale František posilněn od Boha, sám vyšel vstříc otci, který kypěl vztekem, a volal bezstarostným hlasem, že nic nedbá na jeho pouta a bití. Kromě toho se zapřísahal, že pro Kristovo jméno bude všechno zlé rád trpět. Když otec viděl, že syna nezmění, začal na něm vymáhat peníze. Nalezl je v kterémsi okénku a jeho prchlivost se poněkud ukonejšila, neboť žízeň lakomství bývá zahlazena douškem peněz.

1043
4. Potom tělesný otec syna milosti, když ho už oloupil o peníze, usiloval o to, aby byl předveden před biskupa toho města, do jeho rukou se zřekl všeho otcovského jmění a vydal všechno, co měl. Pravý milovník chudoby byl k tomu ochotný. Když byl přiveden k biskupovi, nezdráhá se, aniž by něco rozmýšlel nebo čekal na nějakou řeč, ale sám udělá, co je třeba: ihned svlékl všechny šaty a vrátil je otci. Ukázalo se, že Boží muž má pod jemnými šaty na těle žíni. Avšak podivuhodně vnitřně zapálen a jakoby opojen na duchu i spodní roucho ze sebe shodil a celý přede všemi obnažen praví otci: »Až dosud jsem tě nazýval otcem na zemi, ale od nynějška bezpečně mohu říkat: Otče náš, jenž jsi na nebesích!

Neboť u něho jsem uložil celý svůj poklad a všechnu naději zakotvil.« Když to viděl biskup, podivil se tak úžasné horlivosti Božího muže. Ihned vstal a vzal ho s pláčem do náručí, neboť to byl zbožný a dobrý muž. Přikryl ho pláštěm, který měl přehozen, a poručil svému služebnictvu, aby dali Františkovi něco na oblečení. Přinesli mu chudý, nuzný šat jakéhosi rváče, který sloužil biskupovi. On jej vděčně přijal, poznamenal jej vápnem, které bylo při ruce, v podobě kříže, a tak jej učinil oděvem ukřižovaného člověka, chuďasa, jenž byl polonahý. A tak sluha Nejvyššího Krále došel cti nahotou, aby následoval nahého ukřižovaného Pána, kterého miloval. Tak se ozbrojil křížem, aby svou duši svěřil dřevu spásy, jehož pomocí by vyvázl z potopy světa.

1044
5. Nyní ten, který potupil svět, byl vyproštěn z okovů světských žádostí. Opustil město a bezpečný i svobodný se uchýlil do osamělosti pouště, aby sám v mlčení naslouchal tajům nebeské mluvy. Když šel lesem – on, muž Boží František – jásavě zpíval Pánu chvály francouzským jazykem. Tu se na něho vyřítili skrytí padouši a plni sveřeposti se ho ptali, kdo je. Muž Boží naprosto směle odpověděl prorockým hlasem: »Jsem hlasatelem velikého Krále!« Oni ho zbili a hodili do jámy plné sněhu se slovy: »Lež tady, hrubče, hlasateli Boží!« Když však lotři zmizeli, on vyskočil z jámy a velikou radostí rozveselen, ještě hlasitěji začal po lesích prozpěvovat chválu Stvořiteli všeho.

1045
A když přišel k nedalekému klášteru, prosil o almužnu jako žebrák a přijal ji jako kdosi neznámý a opovržený. Když odtud šel dále, přišel do Gubbia, kde ho poznal bývalý přítel, přijal ho a oblékl jako Kristova chudáčka do chudého šatu. Odtamtud odebral se milovník pokory k malomocným a bydlel s nimi, velmi horlivě všem sloužil pro Boha, nohy jim umýval, vředy ovazoval, vytlačoval hnilobu z ran a utíral hnis. Též s podivuhodnou vroucností líbal jejich mokvající rány, on, budoucí lékař podle evangelia. Za to se mu dostalo od Pána cti, že byl obdařen podivuhodnou mocí uzdravovat duchovní i tělesné neduhy.

Povím o jednom z mnoha uzdravení, k němuž došlo, když pověst Božího muže se již daleko roznesla.

1046
6. Jednomu člověku ze spoletského hrabství zahryzl se do těla nějaký hrozný neduh, strávil mu už i ústa a líce a nebylo mu možno pomoci žádným lékem. Ten člověk se vydal na pouť k apoštolským prahům, dožadoval se záchrany pro zásluhy svatých, a když se vracel, potkal Božího sluhu a ze zbožnosti mu chtěl políbit nohy. Avšak pokorný muž to nechtěl připustit a sám jej políbil na ústa. A jakmile sluha malomocných František dotkl se svatými ústy s podivuhodnou vroucností oné strašné rány, byl neduh náhle zapuzen a nemocný nabyl žádaného zdraví. Nevím, čemu se máme spíše divit, zda hluboké pokoře v tom dobrotivém políbení, či vynikající moci v tom úžasném zázraku.

1047
7. Zakotven a utvrzen již v Kristově pokoře, připamatoval si František rozkaz vyhlášený jemu z kříže, aby opravil kostel svatého Damiána. Vrátil se tedy jako poslušný muž do Assisi, aby alespoň žebráním vyhověl Božímu příkazu. Odložil všechen stud a pro lásku chudého Ukřižovaného žebral u těch, mezi nimiž kdysi oplýval hojností všeho. Slabé tělo, zkrušené posty, podkládal pod břemena kamenů. A když onen kostel s pomocí Páně a přispěním zbožných občanů byl opraven, František, aby po práci tělo nečinností neochablo, ujal se opravy kostela blaženého Petra, stojícího opodál města, ze zvláštní oddanosti, kterou v čistotě upřímné víry choval ke knížeti apoštolů.

1048
8. Když opravil tento kostel, odebral se pak na místo řečené Porciunkula čili Podílek, kde byl starodávný kostel Panny Rodičky Boží, ale tehdy pustý a zanedbaný. Když muž Boží viděl, že je opuštěn, ze své vroucí úcty k Paní světa se tam usadil, aby jej opravil. Z názvu chrámu, který od pradávna byl Svaté Marie Andělské, vyrozuměl, že bývá často navštěvován anděly. Ubytoval se tam z úcty k andělům a pro zvláštní lásku ke Kristově Matce.

To místo Boží muž miloval nade všechna ostatní místa světa: tam pokorně začal, tam ctnostně prospíval, tam šťastně dovršil svůj běh, to místo bratřím při smrti doporučil jakožto místo Panně nejmilejší.

1049
O tom jeden bratr Bohu oddaný viděl před svým obrácením vidění, jež stojí za vyprávění. Viděl okolo toho kostela bezpočet lidí stižených slepotou, klečících s tvářemi obrácenými k nebi. Všichni s rukama vzhůru vztaženýma v slzách volali k Bohu, prosíce o milosrdenství a světlo. A hle, z nebe sestoupila nesmírná jasnost a rozlila se na všechny, každému navrátila zrak a žádané zdraví.

1050
To je místo, kde řád Menších bratří byl na podnět Božího zjevení svatým Františkem založen. Takto na pokyn Boží prozřetelnosti, podle níž se Kristův sluha ve všem řídil, obnovil tři hmotné chrámy, dříve než založil řád a kázal evangelium, aby nejen od tvorů smyslově poznávajících k rozumným, od nižšího k vyššímu postupoval řádným chodem, ale také aby viditelným dílem tajemně naznačil, co bude konat v budoucnu. Neboť v obrazném podobenství trojího opravení kostela, které působením tohoto svatého muže bylo vykonáno, podle vzoru, řehole a nauky od něho trojitě dané měla být obnovena církev Kristova. Trojí rytířské vojsko mělo vítězit, vojsko těch, kteří byli povoláni ke spáse, jak nyní uvidíme, že se to naplnilo.

3. kapitola: O ustavení řádu a schválení řehole

1051
1. V kostele Panny Matky Boží přebýval tedy její služebník František. Neustále naléhavě prosil tu, která počala Slovo plné milosti a pravdy, aby byla jeho orodovnicí. Zásluhami Matky milosrdenství počal a porodil ducha evangelní pravdy. Když byl totiž jednoho dne zbožně přítomen mši svaté ke cti apoštolů, četlo se evangelium, v němž dává Kristus učedníkům, které posílá do světa kázat, evangelní pravidlo života, aby neměli zlato ani stříbro, ani peníze v opascích, ani mošnu na cestu, ani dvoje šaty, obuv a hůl. Když to slyšel, pochopil a do paměti si to vštípil přítel evangelní chudoby, zachvátila ho veliká radost. »Toto je,« řekl, »co si přeji, po čem celým srdcem toužím!« Zul obuv, odložil hůl, odhodil mošnu, zřekl se peněz. Spokojil se s jediným oděvem, zahodil řemen a za pás si vzal provaz. Celým svým srdcem usiloval, jak vykonat to, co slyšel, a cele se přizpůsobit pravidlu apoštolské přímosti.

1052
2. Od té doby začal Boží muž z božského nadšení horovat o evangelní dokonalost a ostatní vyzývat k pokání. Jeho řeč nebyla jalová ani směšná, ale plná moci Ducha svatého, vnikající do útrob srdce, takže posluchače uváděla do velikého úžasu. V každém svém kázání zvěstoval pokoj slovy: »Pán dej vám pokoj,« a tak lid na počátku řeči pozdravoval. Tomuto pozdravu se naučil zjevením Pána, jak sám později dosvědčoval. Tím se stalo, že podle prorockého výroku i on prorockým duchem nadšen zvěstoval pokoj, kázal spásu a spásným napomínáním mnohé získal pro pravý pokoj, ač předtím byli odtrženi od Krista a vzdáleni spáse.

1053
3. Zatím mnozí poznali pravdivost prosté nauky i života Božího muže. A tak se začali někteří mužové jeho příkladem rozněcovat k pokání. Všeho se zřekli a připojovali se k němu rouchem i životem. První z nich byl ctnostný muž Bernard, který se podílel na božském povolání. Zasloužil si být prvorozeným synem blaženého Otce, a to jak prvenstvím času, tak předností svatosti. Dověděl se totiž o svatosti Kristova sluhy a podle jeho vzoru hodlal dokonale opovrhnout světem. Žádal od něho radu, jak by to měl udělat.

1054
Když to slyšel Boží sluha, byl početím prvého potomka naplněn útěchou Ducha svatého. »Je třeba žádat radu od Boha,« řekl. Vstoupili zrána do kostela svatého Mikuláše a když se pomodlili, František, ctitel Trojice, otevřel třikrát knihu evangelií a třikrát žádal, aby Bernardův svatý úmysl byl Božím svědectvím potvrzen. Při prvém namátkovém otevření knihy se jim ukázalo: »Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej všechno, co máš a dej chudým…«, při druhém: »Nic si neberte s sebou na cestu…«, při třetím: »Kdo chce za mnou přijít, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne!« »To je,« řekl svatý muž, »život a naše řehole i všech, kteří by se chtěli k našemu bratrstvu připojit. Jdi tedy, chceš-li být dokonalý, a učiň, co jsi slyšel.«

1055
4. Zanedlouho nato bylo povoláno týmž duchem pět mužů. Počet Františkových synů se tak doplnil na šest. Mezi nimi třetí místo zaujímal svatý otec Jiljí, muž plný Boha a hodný slavné paměti. Později vynikl slavnými ctnostmi, jak to o něm předpověděl sluha Páně, ač byl člověk neučený a prostý, a povznesl se k vrcholu nebeského nazírání. V různých obdobích neustále směřoval svými činy vzhůru, a sám jsem viděl na vlastní oči, jak byl častými vytrženími uchvacován v Boha, takže se zdálo, že žije mezi lidmi po andělsku, a ne po lidsku.

1056
5. V ten čas ukázal Pán také jednomu assiskému knězi jménem Silvestr, muži ctnostného života, vidění, které se nesluší zamlčet. Když se totiž podle lidského smýšlení stranil počínání a života Františka a jeho bratří, byl navštíven viděním nebeské milosti, aby nerozvážným úsudkem neupadl do nebezpečí. Ve snu viděl celé město Assisi obklíčené velikým ještěrem, pro jehož obrovitost se zdálo, že celý kraj je odsouzen k záhubě. Potom uviděl jakýsi zlatý kříž, vycházející z Františkových úst, jehož vrchol se dotýkal nebe a jehož ramena se táhla do nesmírné šíře. Zdálo se, že sahají až do konců světa. Zjevení zářící světlem zahánělo toho příšerného a hrozného ještěra na nenávratný útěk. Když se mu to ukázalo třikrát, pokládal to za Boží znamení. Vyprávěl to popořádku Božímu muži a jeho bratřím a zanedlouho opustil svět. Tak dokonale vstoupil do Kristových šlépějí, že jeho život se postupně zdál pravým obrazem vidění, které měl ve světě.

6. Když Boží muž však slyšel o tom vidění, nepropadl lidské domýšlivosti, ale v Božích dobrodiních poznával jeho dobrotu. Tím více se vzmužil, aby stíhal lstivost starého hada a kázal slávu Kristova kříže.

1057
Jednoho dne, když kdesi na pustém místě oplakával v hořkosti předešlá léta, na něž se rozpomínal, sestoupila na něj radost Ducha svatého a dostalo se mu ujištění o úplném odpuštění všech hříchů. Potom byl vytržen nad sebe a celý pohlcen do jakéhosi obdivuhodného světla. V rozšířeném lůně mysli jasně spatřil celou budoucnost svou i svých bratří. Potom se vrátil a řekl k bratřím: »Vzmužte se, nejmilejší, a radujte se v Pánu! Nebuďte smutní proto, že je vás maličko. Také ať vás neděsí moje nebo vaše prostota, neboť, jak mi Pán pravdivě ukázal, Bůh nás rozmnoží na veliký počet a milostí svého požehnání přehojně rozšíří.«

1058
7. V témže čase se připojil k řádu jiný dobrý muž. A tak požehnané potomstvo Božího muže dostoupilo počtu sedmi. Tehdy milý otec svolal k sobě všechny své syny a mnoho jim kázal o Božím království, o pohrdání světem, o zapírání vlastní vůle a trestání těla. Vyjevil jim svůj úmysl rozeslat je do čtyř stran světa. Již totiž chudičká a zdánlivě neplodná prostota svatého Otce zrodila sedm synů a toužila všechny věřící volat ke lkání a pokání a zrodit je Kristu Pánu.

1059
»Jděte,« pravil něžný Otec synům, »zvěstujte lidem pokoj, kažte pokání na odpuštění hříchů. Buďte v soužení trpěliví, v modlitbě vytrvalí, v práci statní, v řeči mírní, v chování ukáznění a v dobrodiní vděční, neboť za to vše se vám připravuje věčné království.« Oni před Božím sluhou padli na tvář a s radostí Ducha svatého přijímali přikázání svaté poslušnosti. A každému jednotlivě říkal: »Vrhni svou starost na Pána a on bude o tebe pečovat!« Tento výrok obyčejně uváděl, kdykoliv některého bratra posílal někam z poslušnosti. Věděl, že on sám je dán jiným za příklad, aby dříve konal to, čemu měl učit. A tak se s jedním druhem vydal na jednu stranu světa a tři zbývající v podobě kříže přenechal ostatním šesti.

1060
Když však uplynul krátký čas, dobrotivý Otec byl by rád měl své drahé syny u sebe. Avšak nemohl je sám svolat. Prosil tedy o to toho, který shromažďuje rozptýlené Izraele. Přihodilo se, že bez lidského svolání všichni znenadání zanedlouho podle jeho přání se sešli působením Boží dobroty a velmi se tomu divili. V těch dnech se k nim připojili čtyři poctiví muži. Jejich počet vzrostl na dvanáct.

1061
8. Když sluha Kristův pozoroval, že bratří ponenáhlu přibývá, sepsal sobě i svým bratřím prostými slovy řád života, v němž učinil neporušeným základem zachovávání svatého evangelia. Přidal jen něco málo, co se mu zdálo potřebným k jednotnému způsobu života. Přál si, aby to, co sepsal, bylo schváleno nejvyšším veleknězem. A tak pojal úmysl předstoupit s tím prostým hloučkem před Svatý stolec. Svou důvěru skládal jen v pouhé Boží řízení. Bůh z výsosti shlížel na jeho žádost i na to, jak jeho druhové jsou ustrašeni, když si uvědomují svou prostotu. Proto Božímu muži ukázal vidění, kterým je posilnil. Zdálo se mu, že kráčí jakousi cestou, podle níž stál strom nesmírné výšky. Když se k němu přiblížil a stál pod ním v údivu nad jeho velikostí, byl náhle pouhou Boží mocí pozdvihován do výše, až se dotýkal vrcholu stromu a velmi snadno jej ohnul k zemi. Boží muž porozuměl, že smysl toho vidění se vztahuje na svolení apoštolské důstojnosti jeho prosbám, v duchu se rozveselil, povzbudil bratry v Pánu a vydal se s nimi na cestu.

1062
Mezi kardinály byl však ctihodný muž, pan Jan od svatého Pavla, sabinský biskup, milovník svatosti a pomocník Kristových chudých. Zapálen božským duchem, řekl nejvyššímu veleknězi a svým bratřím: »Kdybychom zamítli tohoto chuďasa, jako by žádal věci nesnadné a nové, ačkoliv žádá, aby mu bylo potvrzeno pravidlo evangelního života, musíme se mít na pozoru, abychom nezhřešili proti Kristovu evangeliu.

Neboť kdyby někdo řekl, že v zachovávání evangelní dokonalosti a jejím slibu je něco nového, nerozumného či nemožného, byl by usvědčen z rouhání vůči Kristu, původci evangelia.« Po této námitce nástupce apoštola Petra se obrátil ke Kristovu chuďasu a řekl: »Modli se, synu, ke Kristu Pánu, ať nám skrze tebe ukáže svou vůli, abychom ji jistěji poznali a bezpečněji přivolili ke tvé zbožné žádosti!«

Mezi kardinály byl však ctihodný muž, pan Jan od svatého Pavla, sabinský biskup, milovník svatosti a pomocník Kristových chudých. Zapálen božským duchem, řekl nejvyššímu veleknězi a svým bratřím: »Kdybychom zamítli tohoto chuďasa, jako by žádal věci nesnadné a nové, ačkoliv žádá, aby mu bylo potvrzeno pravidlo evangelního života, musíme se mít na pozoru, abychom nezhřešili proti Kristovu evangeliu. Neboť kdyby někdo řekl, že v zachovávání evangelní dokonalosti a jejím slibu je něco nového, nerozumného či nemožného, byl by usvědčen z rouhání vůči Kristu, původci evangelia.« Po této námitce nástupce apoštola Petra se obrátil ke Kristovu chuďasu a řekl: »Modli se, synu, ke Kristu Pánu, ať nám skrze tebe ukáže svou vůli, abychom ji jistěji poznali a bezpečněji přivolili ke tvé zbožné žádosti!«

1063
9a. Když přišel na římskou kurii, byl přiveden k nejvyššímu pontifikovi. Kristův vikář, který přebýval v Lateránu, se zrovna procházel na místě zvaném Speculum (Zrcadlo) a byl pohroužen do svých myšlenek, proto také Božího sluhu rozčileně od sebe odehnal. František pokorně odešel. Následující noci se však nejvyššímu pontifikovi dostalo od Boha vidění. Spatřil u svých nohou palmu, která stále rostla, až se z ní stal překrásný strom. Zatímco se Kristův vikář dohadoval, co by toto vidění mělo znamenat, Boží světlo mu vtisklo do mysli ideu, že tou palmou je onen chudý člověk, jehož on sám od sebe předešlého dne zapudil. Hned zrána pan papež poslal služebníky, aby onoho chudého muže po celém městě hledali. Nalezli jej ve špitále svatého Antonína poblíž Lateránu a rychle jej přivedli k panu papeži.1

1064
10. Tu sluha všemohoucího Boha se oddal cele modlitbě a dosáhl vroucími prosbami, že mu bylo dáno, co sám by měl říci a zároveň, jak správně by tomu papež měl vnitřně porozumět. Vyprávěl, jak od Boha to přijal, podobenství o bohatém králi, který pojme blahovolně ženu krásnou a chudou, a o dětech zrozených z toho manželství. Nesou na sobě obraz královského otce a dostává se jim obživy z jeho stolu. K výkladu dodal: »Není třeba se obávat, že by zhynuli hladem synové a dědicové věčného krále.

K obrazu krále Krista, který mocí Ducha svatého se zrodil z chudé matky, mají být plozeni duchem chudoby v chudičkém řádu. Jestliže Král nebes svým následovníkům slibuje věčné království, tím spíše jim udělí to, co společně dává dobrým i zlým.« Náměstek Kristův pozorně vyslechl toto podobenství a uvážil jeho smysl. Velmi se podivil a nepochybně uznal, že v tom člověku promluvil Kristus. Ale také potvrdil z vnuknutí Ducha Božího, že na tomto muži se naplní i vidění, které tehdy z nebe přijal. Viděl ve snu – jak vyprávěl – lateránskou baziliku, jak se již téměř boří, a jakéhosi chudičkého člověka, nepatrného a opovrženého, který ji vlastními zády podepřel a držel, aby se nezřítila. »Opravdu,« řekl, »on to je, kdo skutkem i naukou podepře církev.«

Od té chvíle naplněn zvláštní zbožností ve všem se přiklonil k jeho prosbě a Božího sluhu vždy miloval zvláštní láskou. Nejenže povolil, oč bylo žádáno, ale slíbil povolit ještě více. Schválil řeholi, vydal ustanovení o kázání pokání a všem bratřím laikům, kteří doprovázeli Božího sluhu, přikázal vystříhat malé věnečky, aby Boží slovo svobodně kázali.

4. kapitola: O prospěchu řádu pod jeho vedením a potvrzení řehole dříve schválené

1065
1. František, spoléhající se na nebeskou milost a papežskou autoritu, vydal se odtud s velikou důvěrou na cestu ke spoletskému údolí, aby Kristovo evangelium prožíval i vyučoval. Cestou rozmlouval s druhy, jak by přijatou řeholi upřímně zachovávali, jak by kráčeli před Bohem ve svatosti a spravedlnosti, jak by sami prospívali v dobrém a jiným byli za příklad. Za této rozmluvy ušli několik mil, byli již zmořeni dlouhou námahou a hladoví, a tak se zastavili kdesi v pustině. A poněvadž neměli, odkud by si opatřili potřebnou stravu, přispěla jim ihned Boží prozřetelnost. Náhle se objevil člověk nesoucí v ruce chléb, dal jej Kristovým chudáčkům a hned zmizel. Nevěděli, odkud byl, nebo kam šel. Chudí bratři z toho poznali, že v bratrstvu Božího muže je při nich nebeská pomoc. Byli více občerstveni darem Boží štědrosti než tělesným pokrmem. Kromě toho byli naplněni Boží útěchou a pevně si stanovili i neodvolatelně stvrdili, že pro hlad ani pro žádné soužení od slibu svaté chudoby neustoupí.

1066
2. Potom se vrátili se svatým úmyslem do spoletského údolí a začali rokovat, zda mají bydlit mezi lidmi, nebo odejít na osamělá místa. Avšak Kristův sluha František nedůvěřoval svému důmyslu ani důmyslu bratří a usilovnou modlitbou zkoumal, jaká je Boží vůle. Odpovědí nebeského zjevení byl osvícen a porozuměl, že je poslán od Pána k tomu, aby Kristu dobýval duše, které ďábel se snažil odcizit. Proto se rozhodl, že bude raději žít všem než sám sobě. Byl povzbuzován příkladem toho, který jediný za všechny zemřel.

1067
3. Muž Boží se ubytoval s ostatními druhy v jakési opuštěné chatrči u města Assisi. Tam podle pravidla svaté chudoby žili v práci a nouzi. Dbali o to, aby se sytili spíše chleby slz, než krmili rozkoší. Bez přestání se tam oddávali svaté modlitbě. Snažili se Bohu přednášet nábožné prosby a chvály spíše myslí než ústy. Neměli ještě totiž církevní knihy, ze kterých by zpívali kanonické hodinky. Avšak místo používání těch knih rozjímali ve dne v noci v knize Kristova kříže, na který neustále hleděli. Byli poučeni příkladem a slovy otcovými, který jim ustavičně kázal o Kristově kříži.

1068
Když jej bratři žádali, aby je naučil modlit se, řekl: »Když se modlíte, říkejte: Otče náš… a Klaníme se tobě, Pane Ježíši Kriste, tady a ve všech tvých kostelích po celém světě, a dobrořečíme ti, neboť svým svatým křížem jsi vykoupil svět!«

1069
Také je učil chválit Pána ve všem a pro každé stvoření, ctít zvláštní úctou kněze a pravou víru, jak svatá římská církev ji uchovává a učí, pevně věřit a upřímně vyznávat. Oni ve všem zachovávali naučení svatého Otce a u všech kostelů a křížů, jak zdaleka je zahlédli, podle daného pravidla se modlili a pokorně padali na tváře.

1070
4. Zatímco bratři prodlévali na tom místě, šel svatý muž jednou v sobotu do Assisi, aby tam v neděli ráno kázal, jak bylo zvykem, v katedrálním chrámu. A když muž oddaný Bohu nocoval podle svého obyčeje v jakési chatrči v kanovnické zahradě a modlil se, tělesně vzdálený od synů, hle, asi o půlnoci, když někteří bratři odpočívali, někteří trvali na modlitbách, vjel dveřmi do domku ohnivý vůz podivuhodného jasu a třikrát přejel po jizbě sem a tam a na něm seděla světelná koule, jež měla podobu slunce a rozjasnila noc.

Bdící užasli, spící se vzbudili a polekali. Vnitřní světlo, jež všichni vnímali, bylo pak větší než onen vnější jas: mocí toho zvláštního světla viděli druh druhu jasně do svědomí. Všichni svorně porozuměli, když navzájem si četli všechny věci v srdcích, že svatý Otec, tělem vzdálen, duchem blízký, proměněný do takové podoby, ozářený nebeskými blesky a žárem rozplameněn v nadpřirozené moci zjevil se jim působením Páně na zářícím ohnivém voze, aby jako praví Izraelité šli za ním. Jako druhý Eliáš stal se řízením Božím vozem i vozatajem duchovních mužů.

Opravdu nutno věřit, že Bůh na prosby Františka otevřel oči těmto prostým lidem, aby viděli veliké divy, podobně jako kdysi otevřel oči služebníkovi k pohledu na horu plnou koní a ohnivých vozů okolo Elizea.

1071
Když se svatý muž vrátil, začal rozebírat tajnosti jejich svědomí, povzbuzoval je na základě onoho podivuhodného vidění a předpovídal jim mnoho budoucího o prospěchu řádu. Když odkrýval mnohé věci, které přesahovaly lidský rozum, poznali bratři opravdu, že Duch Páně spočinul nad jeho sluhou Františkem v takové plnosti, že bylo pro ně nejbezpečnější následovat jeho učení i život.

1072
5. Potom pastýř malého stáda – František – předcházen nebeskou milostí, dovedl těch dvanáct bratří k Panně Marii v Porciunkule, aby tam, kde zásluhami Boží Matky řád Menších bratří vznikl, její pomocí také rostl. Pověřen kázáním evangelia obcházel František města a tvrze a zvěstoval Boží království ne učenými slovy lidské moudrosti, ale mocí ducha. Těm, kteří jej pozorovali, zdálo se, že je člověkem jiného věku, protože byl myslí i tváří stále obrácen k nebi a snažil se všechny táhnout vzhůru. Na Kristově vinici začaly pučet pupeny šířící vůni Páně, rozvíjely se v líbezné květy a rodily hojné ovoce ctností.

1073
6. Mnozí mužové a ženy zapáleni žárem jeho kázání sloužili Pánu v manželské čistotě podle pravidla, jež přijali od Božího muže a zavazovali se novými zákony kajícnosti. Kristův sluha uspořádal jejich život a nazval toto společenství řádem Kajících bratří. Všem směřujícím k nebi je společná cesta pokání. Proto i tento stav přijímal kleriky i laiky, panny i manžele obojího pohlaví a získal si velkou zásluhu u Boha, jak se ukázalo mnohými zázraky, jež někteří z nich vykonali.

1074
Obracely se také panny k ustavičnému panenství. Mezi nimi panna Bohu velmi milá, Klára, první sazenička, jako jarý, bělostný květ vydala vůni a zazářila jako hvězda nesmírného jasu. Nyní je oslavena v nebi a církev ji důstojně uctívá na zemi, neboť byla dcerou v Kristu svatého Otce, chudičkého Františka a matkou Chudých paní.

1075
7. Mnozí také, nejen puzeni zbožností, ale také rozpáleni touhou po Kristově dokonalosti, za nic považovali každou světskou marnost a následovali Františkových šlépějí. Den ze dne rostli a prospívali, a až do končin zemského okrsku se rozšířili. Svatá chudoba, kterou měli za všechny statky, je činila ochotnými k poslušnosti ve všem, silnými k práci a pohotovými k cestám. Protože neměli nic pozemského, nic nemilovali a nic se nebáli ztratit, byli všude v bezpečí a beze strachu, nerozptýleni žádnou starostí, živi bez zármutku a bez úzkosti očekávali zítřejší den a pozdní útulek.

Mnoho potup jistě zakusili v různých končinách světa jako osoby opovržené a neznámé, ale láska ke Kristovu evangeliu je činila tak trpělivými, že dávali přednost zdržovat se raději tam, kde by trpěli protivenství na těle, než kde by se zdáli svatými a mohli se honosit světskou přízní. Ba i nedostatek zdál se jim nejplnější hojností, poněvadž podle mudrcovy rady si oblíbili místo velkých věcí ty nejmenší.

1076
Když někteří z bratří přišli do končin nevěřících, stalo se, že jeden Saracén jim z útrpnosti nabízel peníze na potřebné živobytí. Když je nechtěli přijmout, podivil se ten člověk, protože viděl, že jsou nuzní. Nakonec pochopil, že se stali chudými z lásky k Bohu a nechtěli mít peníze. Zahořel k nim takovou láskou, že se nabídl poskytovat jim vše potřebné, dokud bude mít z čeho. Ó nedocenitelná vzácnosti chudoby! Její podivuhodnou mocí byla proměněna mysl sveřepého barbarství v tak něžnou útrpnost! Je tedy hrozným a ohavným hříchem, aby člověk křesťan šlapal po této vznešené perle, když ji tak poctil Saracén.

1077
8. Toho času jeden řeholník z řádu křížových rytířů, jménem Morikus, strádal v nemocnici u Assisi těžkým a vleklým neduhem. Lékaři už ho odsoudili na smrt. Prostřednictvím poslů se obrátil na Božího muže a snažně ho prosil, aby se za něho přimluvil u Pána. Blažený Otec dobrotivě svolil, modlil se, a pak vzal střídu chleba, namočil ji do oleje lampy hořící před obrazem Panny Marie a poslal to jako lék po bratřích nemocnému. Řekl: »Doneste našemu bratru Morikovi tento lék! Moc Kristova mu nejen plně vrátí zdraví, ale také ho udělá silným bojovníkem a trvale ho připojí k našemu vojsku.« Jakmile nemocný okusil toho léku, připraveného z návodu Ducha svatého, vstal zdráv a nabyl od Boha takové svěžesti mysli i těla, že brzy vstoupil do řádu svatého muže. Chodil v jedné tunice, pod níž po dlouhou dobu nosil krunýř na holém těle, spokojoval se syrovými pokrmy, totiž zeleninou, luštěninami a ovocem, mnoho let neokusil chleba ani vína, a přece zůstával zdráv a silný.

1078
9. Zatím rostly zásluhy ctností Kristových maličkých a vůně dobré pověsti rozlévající se široko daleko přitahovala mnohé lidi z různých končin světa k svatému Otci, aby ho spatřili. Mezi nimi jeden skladatel vtipných písní, který byl za to korunován od císaře a byl nazýván králem veršů, umínil si navštívit Božího muže, jenž si tak málo vážil světských věcí. Když ho zastihl u tvrze San Severino, jak kázal v jednom klášteře, spočinula na něm ruka Páně a on viděl tohoto kazatele Kristova kříže Františka označeného dvěma meči, velmi zářícími, upravenými do podoby kříže.

Jeden z nich směřoval od hlavy k nohám, druhý napříč od ruky přes prsa k druhé ruce. Ač neznal podle tváře Kristova sluhu, poznal ho ihned, když se mu zjevil takovým zázrakem. Užasl nad tím viděním a hned pojal lepší úmysly. Nakonec byl zasažen silou jeho slov, jakoby proklán mečem ducha, který vycházel z jeho úst. Úplně pohrdl světskými okázalostmi a přidal se k řeholi blaženého Otce. Když svatý muž viděl, že se dokonale obrátil od neklidu světa ke Kristovu pokoji, nazval ho bratrem Pacifikem, to je Pokojným.

1079
Prospíval pak ve velké svatosti. Dříve, než se stal ministrem ve Francii (zastával tam jako první úřad ministra), zasloužil si opět vidět veliké písmeno Tau na Františkově těle. Toto písmeno zářilo různými barvami a krášlilo jeho tvář podivuhodnou sličností. To znamení totiž svatý muž velmi ctil a miloval, často je v řeči doporučoval a na lístcích, jež posílal, vlastní rukou psával, jako by celé jeho snažení směřovalo podle prorockého výroku k tomu, aby značil písmenem Tau čela mužů lkajících a truchlících, těch, kteří se opravdově obrátili ke Kristu.

1080
10. Když časem přibylo již značně bratří, začal je bedlivý pastýř svolávat na generální kapitulu k Svaté Marii do Porciunkuly, aby provázkem božského rozměřování v zemi chudoby každému z nich přidělil podíl poslušnosti. A ačkoliv tam byl nedostatek všeho potřebného a bratří se sešlo někdy až na pět tisíc, přece péčí Boží dobroty měli dostatek pokrmů, těšili se z tělesného zdraví a oplývali duchovní blažeností.

1081
Provinciálních kapitul, na něž nemohl docházet osobně, zúčastňoval se v duchu pečlivým zajištěním správy, usilovnými modlitbami a mocným požehnáním, ač někdy podivuhodným působením Boží moci se zjevoval i viditelně. Když výborný kazatel Antonín, který je slavným vyznavačem Krista, kázal na kapitule arelatské bratřím o nápisu kříže »Ježíš Nazaretský, král židovský«, jeden bratr osvědčené ctnosti, jménem Monald, z Božího vnuknutí se ohlédl ke dveřím kapitulní síně a spatřil tělesnýma očima blaženého Františka ve vzduchu se vznášejícího, jak rukama jakoby na kříži rozpjatýma žehná bratřím.

Všichni bratři pocítili plnost veliké a nezvyklé útěchy Ducha, že duch v nich vydával svědectví o pravé přítomnosti svatého Otce. Později to bylo dokázáno i vnějším svědectvím, nejen zřejmými známkami, ale též slovy svatého Otce. Třeba věřit, že moc všemohoucího Boha, jež svatého biskupa Ambrože přenesla k pohřbení těla svatého Martina, aby poctila svatého velekněze svatou službou, také svého sluhu Františka přemístila na kázání svého pravdomluvného hlasatele Antonína, aby schválil pravdivá slova, zejména o Kristově kříži, jehož byl nositelem a služebníkem.

1082
11. Když pak se již řád rozšířil a on chystal životní pravidlo, jež kdysi schválil pan Inocenc, aby je navždy potvrdil jeho nástupce Honorius, byl poučen od Boha následujícím zjevením. Zdálo se mu, že sbíral ze země maličké drobty chleba a měl je rozdávat mnoha hladovým bratřím kolem dokola. Když se obával rozdávat tak jemné drobečky, aby mu snad nevypadly mezi prsty, řekl mu hlas shůry: »Františku, udělej ze všech drobtů jednu hostii a dávej těm, kteří chtějí jíst!« Když to učinil, tu na těch, kteří ten dar nepřijímali zbožně nebo pohrdli přijatým, ukázala se hned znamení nákazy malomocenství. Boží muž to všechno vyprávěl druhům se slovy, že nechápe tajemství toho vidění. Avšak druhého dne, když se vytrvale modlil, uslyšel z nebe hlas: »Františku, drobty včerejší noci jsou slova evangelia, hostií je řehole, malomocenství je nepravost.«

1083
Když tedy chtěl řeholi obšírně složenou ze sebraných slov evangelia přepracovat do podoby stručnější a obsažnější, aby byla připravena ke schválení, jak mu to přikázalo vidění,

1084
vystoupil se dvěma druhy vedením Ducha svatého na jakousi horu. Tam se zdržoval v postu o chlebě a vodě a dal ji sepsat, jak mu v modlitbě Duch Boží vnukal. Při sestupování z hory svěřil ji svému vikáři. Ten mu po několika dnech řekl, že řeholi nedbalostí ztratil. Svatý muž se znovu odebral na to pusté místo a tam ji podle předešlého způsobu ihned zase složil, jako by z úst Božích přijímal její slova. Pak od výše jmenovaného papeže Honoria, osmého roku jeho papežství, obdržel potvrzení, jak si přál.

1085
Horlivě nabádal bratry k jejímu zachovávání. Pravil, že do ní nevložil nic podle vlastního rozumu, ale že všechno dal tak napsat, jak mu od Boha bylo zjeveno. A aby to bylo ještě potvrzeno svědectvím Božím, za několik dní mu byly vtisknuty jizvy Pána Ježíše prstem živého Boha, jako bula svrchovaného velekněze Krista na potvrzení řehole a doporučení jejího původce, jak bude níže na příslušném místě vypsáno, až pojednáme o jeho ctnostech.

5. kapitola: O přísnosti jeho života a jak ve stvoření nacházel útěchu

1086
1. Když tedy viděl Boží muž František, že jeho příkladem jsou přemnozí rozněcováni k nesení Kristova kříže, sám jako dobrý vůdce Kristova vojska se také rozněcoval, aby dovršením nezdolné ctnosti dospěl k palmě vítězství. Připomínal si totiž apoštolova slova: »Ti, kteří jsou Kristovi, ukřižovali své tělo s neřestmi a žádostmi.« Aby na svém těle nesl brnění kříže, krotil smyslové choutky takovou strohou kázní, že stěží přijímal, co bylo nezbytné k uchování přirozenosti. Říkával, že je nesnadnou věcí vyhovět potřebě těla a neposlouchat přitom náklonnosti smyslů.

Proto v období, kdy byl zdráv, stěží si dopřával vařené pokrmy, a když je zřídka připustil, kořenil si je buď popelem, nebo chuť a vůni přilitím vody co nejvíce rozptyloval. Co říci o pití, když stěží si dopřál doušek vody, prahnul-li palčivou žízní. Nalézal pro sebe i tužší způsoby zdrženlivosti a denně více prospíval v kázni. I když už dosahoval vrcholu dokonalosti, přece jako by teprve začínal, vymýšlel vždy něco nového na trýznění těla, aby trestal chtíče.

1087
Když však vycházel ven, přizpůsoboval se kvůli slovu evangelia v požívání pokrmů těm, u nichž byl hostem. Po návratu zase přísně zachovával přísnou skromnost a zdrženlivost. Stále se jevil přísným k sobě a vlídným vůči bližním, byl poddán Kristovu evangeliu a poskytoval tak vzdělávající příklad nejen zdrženlivostí, ale i jídlem. Zmořeným údům byla lůžkem obyčejně holá zem a často spal vsedě s hlavou opřenou o dřevo nebo kámen. Byl spokojen s jedním chudým šatem a sloužil Pánu v zimě a nahotě.

1088
2. Když se ho někdy tázali, jak v rouše tak tenkém odolá tuhým zimním mrazům, odpověděl v horoucnosti ducha: »Kdybychom byli oblečeni v nitru, kdybychom planuli touhou po nebeské vlasti, snadno bychom snesli tuto vnější zimu.« Štítil se měkkého roucha, miloval drsnost a poukazoval na to, že svatý Jan Křtitel byl proto ústy Božími pochválen. Když někdy cítil, že darované roucho je jemné, našil zespodu provázky, neboť říkal, že ne v chatrčích chudiny, ale v palácích knížat je třeba podle slov Pravdy hledat měkkosti. Poznal ze zkušenosti, že strohost zastrašuje zlé duchy, že jemné a měkké věci je posilňují a povzbuzují k pokušením.

1089
Když jednu noc kvůli nemoci hlavy a očí proti svému zvyku měl pod hlavou podloženou podušku z peří, zlý duch vlezl do ní, až do jitřní hodiny různým způsobem ho znepokojoval a odtrhoval od usilovné, svaté modlitby. František zavolal druha a dal podušku s ďáblem vynést daleko za celu. Ale když bratr vyšel s poduškou z cely, ztratil sílu i vládu ve všech údech. Teprve až na zavolání svatého Otce, který to poznal duchem, vrátila se úplně dřívější síla těla i srdce.

1090
3. Strohý v kázni sám sebe střežil a co nejvíce pečoval o zachování čistoty těla i duše. Proto na počátku svého obrácení v zimní době často se ponořoval do jámy plné ledu, aby si dokonale podrobil svého domácího nepřítele a uchoval bělostné roucho nevinnosti od zápalu hříšné rozkoše. Říkal, že je nepoměrně snesitelnější pro duchovního muže trpět na těle velikou mrazivostí, než jen maličko pocítit žár tělesné náruživosti v mysli.

1091
4. Když jednou v noci na sarthianské poušti v poustevničce se modlil, starý nepřítel třikrát na něj zavolal: »Františku, Františku, Františku!« Když se ptal, co si přeje, lstivě řekl: »Není na světě hříšníka, kterému by Bůh neodpustil, když se obrátí, ale kdokoli sám se usmrtí krutým pokáním, nedojde milosrdenství na věky!« Boží muž hned zjevením poznal nepřítelovu šalbu, jak zaútočil, aby ho svedl k vlažnosti. Ukázalo se to na následujícím účinku. Hned nato totiž dýchnutím toho, jehož dech rozžhavuje uhlí, zachvátilo ho těžké pokušení tělesné.

Milovník cudnosti předem je poznal, svlékl ze sebe roucho a provazem začal silně mrskat tělo se slovy: »Hle, bratře osle, tak ti to patří, tak se musíš podrobovat důtkám. Roucho slouží řádu, nese na sobě znak svatosti, nemravovi není dovoleno ji ukrást, chceš-li někam jít, jdi si!« Pak v podivuhodném zápalu ducha otevřel celu a vyběhl ven do zahrady a zabořil se tělem dosud obnaženým do sněhové závěje. Začal pak utvářet ze sněhu plnými hrstmi sedm hrud, postavil je před sebe a takto mluvil sám k sobě: »Hle, tato větší je tvá žena, tyto čtyři jsou dva synové a dvě dcery, a ostatní dvě sluha a služka, které potřebuješ. Pospěš si tedy, ať všechny oblékneš, neboť hynou zimou.

Jestliže tě však tíží mnohonásobná starost, služ bedlivě jedinému Bohu!« Tu pokušitel přemožen hned se vytratil a svatý muž s vítězstvím se vrátil do cely, neboť zatímco za trest krutě křehl zevně, vnitřní žár rozkoše tak uhasil, že později nikdy něco takového necítil. Jeden bratr, který tehdy prodléval na modlitbách, viděl to všechno za jasného měsíce, a když se Boží muž dozvěděl, že tomu všemu přihlížel, vyjevil mu postup pokušení a přikázal mu, aby nikomu nevyzrazoval, co viděl, dokud bude na živu.

1092
5. František učil, že je třeba nejen umrtvovat neřesti těla a krotit to, co je vyvolává, ale také se svrchovanou bedlivostí dávat pozor na vnější smysly, jimiž smrt vchází k duši. Přikazoval pilně se varovat důvěrností se ženami, rozmluv a pohledů, jež mnohé přivedly k pádu. Říkal, že jimi mdlý duch bývá často zlomen a silný oslaben. Člověk s nimi se stýkající – jak řekl – ledaže by to byl muž nejosvědčenější, uchrání se mravní zkázy tak snadno, jako člověk chodící v ohni si nespálí chodidla, jak dosvědčuje Písmo.

A sám tak odvracel oči, aby neviděly takových marností, že téměř žádnou ženu nerozeznal podle tváře, jak se někdy druhu přiznal. Domníval se, že není bezpečné vtiskovat si jejich podoby do nitra, poněvadž mohou buď znovu vznítit ohýnek zkroceného těla, nebo poskvrnit lesk cudné mysli. Tvrdil, že nemá ceny rozmluva se ženami vyjma zpovědi a kratičkého poučení, jak to prospívá spasení a patří to k dobrým mravům. »O jakých věcech,« říkal, »má jednat řeholník se ženou kromě toho, když žádá zbožnou prosbou svátosti pokání nebo rady k lepšímu životu? Když se domníváme, že jsme v bezpečí, méně se varujeme nepřítele a ďábel, když se mu podaří, aby na člověku ulpěl alespoň vlásek z něho, přičiní se už, že rychle naroste v břevno.«

1093
6. O zahálce učil, že je třeba vyhýbat se jí co nejusilovněji jako bahnisku všech zlých myšlenek. Názorně ukazoval, jak je třeba vzpurné a líné tělo neustálým kázněním a plodnými pracemi krotit. Proto své tělo nazývával bratrem oslem, neboť prý na ně třeba nakládat namáhavá břemena, často je důtkami bít a hrubým obrokem krmit. A když viděl, že někdo je lenivý a toulavý, že chce jíst ovoce práce jiných, usoudil, že je třeba ho nazývat bratrem mouchou. Vždyť takový nic dobrého nedělá, ale dobré věci kazí, a tak se stává pro všechny ohavným a odporným. Proto jednou řekl: »Chci, aby moji bratři pracovali a cvičili se, aby snad oddávajíce se zahálce netěkali srdcem i jazykem po nedovolených věcech.«

1094
Také chtěl, aby bratři zachovávali evangelní mlčení, aby totiž po všechen čas se bedlivě zdržovali každého prázdného slova, protože v den soudu budou z něho vydávat počet. A když přistihl některého bratra, že si navyká prázdné řeči, ostře ho káral. Říkal, že skromná mlčenlivost je stráží čistého srdce a velkou ctností. Vždyť se říká v Písmu, že smrt i život jsou v rukou jazyka ne tak pro chuť, ale pro řeč.

1095
7. Ale ačkoli velmi důrazně nabádal bratry ke strohému životu, přece se mu nelíbila přísnost železná, která se neoblékla do niterné vroucnosti a není zlahodněna solí moudrosti. Když totiž jedné noci kterýsi bratr z přílišné zdrženlivosti trpěl ukrutným hladem a zmítal se, protože nemohl usnout, něžný pastýř František poznal, že jeho ovci hrozí nebezpečí. Zavolal tedy bratra, podal mu chleba a aby ho zbavil ostychu, začal první jíst a jeho přívětivě k jídlu pobízel. Bratr odložil stud, pojedl a nadmíru se radoval, že prozíravou útrpností svého pastýře unikl škodě na zdraví a ještě se nemálo povzbudil jeho dobrým příkladem. Příštího dne Boží muž svolal bratry, vyprávěl jim, co se přihodilo v noci, a připojil moudré napomenutí: »Bratři, ať je vám příkladem ne pokrm, ale láska!« Také je učil následovat rozumnosti jako vůdkyně ctností; ne takové, k jaké radí tělo, ale jíž učil Kristus, jehož přesvatý život je názorným příkladem dokonalosti.

1096
8. Člověk podléhající slabosti těla nemůže však dokonale následovat neposkvrněného ukřižovaného Beránka, aniž by se někdy neposkvrnil nějakou nepravostí. Proto dával bratřím osvědčené ponaučení, aby ti, kteří opravdově usilují o dokonalý život, denně se očišťovali proudy slz. Ačkoliv již sám vydobyl podivuhodné čistoty srdce i těla, přesto neustával přívaly slz stále omývat oči duše, nic nedbaje na ztrátu tělesného zraku. Neustálým pláčem si totiž způsobil oční neduh a lékař mu radil, aby se zdržoval pláče, nechce-li oslepnout. Ale svatý muž odpověděl: »Bratře lékaři, nesluší se z lásky ke zraku, který máme společný s mouchami, odmítat návštěvy věčného světla, a to ani dost málo, neboť ne duch pro tělo, ale tělo pro ducha přijalo dobrodiní světla.« A raději by byl ztratil světlo tělesného zraku, než aby potlačoval vroucnost ducha a bránil slzám, kterými se očišťuje vnitřní zrak, aby mohl vidět Boha.

1097
9. Když mu jednou lékaři radili a bratři mu snažně domlouvali, aby si nechal vypálit jakousi ránu, Boží muž pokorně přivolil v přesvědčení, že mu to bude ke zdraví i že to bude bolestné. Povolaný ranhojič přišel a vložil železný nástroj do ohně, aby jej rozžhavil k vypalování. Tu Kristův sluha posiloval tělo, které se již chvělo hrůzou, a začal mluvit k ohni jako k příteli: »Milý bratře ohni, nad ostatní stvořené věci jedinečně krásný, Nejvyšší tě stvořil mocným, krásným a užitečným! Buď ke mně v této chvíli dobrotivý a vyhoj mne! Prosím velikého Pána, který tě stvořil, aby mi zvlažil tvou horkost, až budeš silně pálit mé tělo, abych to snesl.« Když dokončil modlitbu, udělal znamení kříže proti železnému nástroji rozžhavenému ohněm a už byl bez bázně. Syčící železo se hluboko vnořilo do jemného masa a bylo taženo od ucha až k obočí. Svatý muž sám řekl bratřím o bolestivosti ohně: »Chvalte Nejvyššího, neboť vám pravdivě říkám, že jsem necítil palčivosti ohně ani žádnou bolest v těle.« A obrátil se na lékaře: »

1098
František totiž dospěl k takové čistotě, že tělo s duchem a duch s Bohem se shodovaly v úžasném souladu. Stalo se Božím řízením, že stvoření sloužilo svému Tvůrci a poddávalo se podivuhodně jeho vůli a přikázání.

1099
10. Jindy zase na poušti svatého Urbana, když Boží sluha se těžce rozstonal, cítil již, jak mu ubývá přirozených sil. Přál si číšku vína, ale řekli mu, že nemají, kam by pro ně došli. On přikázal, aby přinesli vodu, požehnal ji znamením kříže, a hned se čistá voda stala výborným vínem. Co neposkytla nuzota pustiny, to mohla dát čistota svatého muže. Když vína ochutnal, nabyl hned takové svěžesti, že obnova zdraví i novost chuti nadpřirozeně obnovily nápoj i pijícího, že se dvojím svědectvím potvrdilo dokonalé svlečení starého člověka ve Františkovi a oblečení nového.

1100
11. Ale nejenom tvorové sloužili po vůli Božímu sluhovi, nýbrž i Stvořitelova prozřetelnost mu všude po libosti vycházela vstříc. Když jednou byl tělesně postižen mnoha nemocemi současně a byl by rád pro útěchu ducha slyšel nějakou hudbu – ale ohled na slušnost a dobrou pověst nedovoloval, aby mu posloužili lidští hudebníci – sestoupili andělé, aby splnili přání svatého muže. Jedné noci, když bděl a rozjímal o Pánu, zazněla náhle harfa podivuhodné harmoničnosti a velmi líbezné melodie. Nebylo nikoho vidět, ale z přebíhání zvuku sem tam dalo se poznat přecházení harfeníka. František upnul ducha k Bohu a přesladká píseň mu poskytla takovou lahodnost, že se viděl na jiném světě. Nebylo to utajeno bratřím z jeho okolí, neboť často podle určitých známek poznávali, že ho Pán navštěvuje hojnou mimořádnou útěchou, kterou nemohl nijak skrýt.

1101
12. Jindy opět cestoval muž Boží s bratrem průvodcem kvůli kázání mezi Lombardií a Markou Trevízskou. U řeky Pádu je překvapila čirá noční tma. Kvůli tmě, vodě a bažinám stala se další cesta velice nebezpečnou. Proto řekl průvodce svatému muži: »Modli se, Otče, abychom byli vysvobozeni z hrozícího nebezpečí!« Muž Boží odpověděl s velikou důvěrou: »Bůh je dosti mocný, líbí-li se to jeho sladkosti, aby rozehnal mrákotu tmy a dopřál nám dobrodiní světla.« Sotva to dopověděl, hle, nebeskou mocí se kolem nich ihned rozzářilo takové světlo, že zatímco jiní měli tmavou noc, oni v jasném světle viděli nejen cestu, ale i mnoho věcí kolem dokola. Vedením toho světla byli řízeni tělesně a posilňováni duchovně. Urazili veliký kus cesty, zpívali Bohu chvalozpěv a bezpečně přišli k útulku.

1102
Považ, jak velikou čistotou a mocí vynikal tento muž, když jeho vůlí oheň zchlazuje svou palčivost, voda proměňuje chuť, andělská melodie poskytuje útěchu a božské světlo vedení. A tak posvěceným smyslům svatého muže všechen řád světa zjevně slouží.

6. kapitola: O jeho pokoře a poslušnosti a o tom, jak Bůh ochotně plnil jeho přání

1103
1. Ozdoba a strážkyně všech ctností – pokora – naplnila Božího muže v hojné míře. Podle svého mínění a úsudku byl jen hříšníkem, ačkoliv doopravdy byl zrcadlem a odleskem veškeré svatosti. Na pokoře se snažil sám sebe budovat, jako moudrý stavitel nejdříve položil základ. Naučil se tomu od Krista. Říkal, že proto Boží Syn sestoupil z výsosti Otcova lůna do hlubin našeho opovržení, aby vyučoval pokoře jak příkladem, tak slovem jako Pán i Mistr. Jako Kristův učedník snažil se nebýt ničím jak ve svých vlastních očích, tak v očích jiných, neboť si pamatoval, že nejvyšší Učitel řekl: »Co je vznešené u lidí, je ohavností u Boha.« Ale také říkával: »Jakou cenu má člověk v Božích očích, jen takovou cenu má skutečně a nic více.«

Proto pokládal za pošetilé chlubit se lidskou přízní, radoval se z potupy a rmoutil se nad chválou. Raději slýchal, když se o něm mluvilo potupně, než když byl chválen, protože věděl, že hana přispívá k nápravě, chvála pohání k pádu. Když jej často lidé chválili pro zásluhy svatosti, přikazoval některému bratru, aby naopak pronášel slova potupy a lidem je vtiskoval do sluchu. Když ten bratr, ač nerad, nazýval jej hlupákem, nádeníkem a darmošlapem, rozveseloval se v mysli i na tváři a odpovídal: »Požehnej tobě Hospodin, nejmilejší, že pravdu nejpravdivější mluvíš. Takové věci sluší slyšet synu Petra Bernardona.«

1104
2. Aby se pak před ostatními co nejvíce ponížil, nešetřil pro sebe ostudou a na kázání přede vším lidem vyjevoval své chyby. Kdysi se přihodilo, že těžce onemocněl a poněkud povolil v přísné zdrženlivosti, aby se uzdravil. A když se jakž takž zotavil, jako pravý tupitel sama sebe rozohnil se k odporu vůči vlastnímu tělu: »Nesluší se, aby mne lid považoval za zdrženlivého a abych já naopak tajně popřával tělu občerstvení.« Vzchopil se zapálen duchem svaté pokory, na náměstí města Assisi svolal lid a slavně vešel do hlavního chrámu s mnoha bratřími, které s sebou přivedl. Uvázal si kolem krku provaz a dal se před očima všech do půli těla svlečen táhnout až ke kameni, na nějž bývali posazováni zločinci, již měli být trestáni.

Tam se posadil, ačkoliv měl zimnici, byl sláb, a ač byl tuhý mráz. S velikou svěžestí ducha kázal a všem posluchačům dokazoval, že není hoden úcty jako duchovní člověk, ale spíše pohrdání jako člověk tělesný a žrout. Ti, kteří se sešli a přihlíželi tak neobyčejnému divadlu, divili se, ač znali již přísnost jeho života. Byli v srdci pohnuti a prohlašovali takovou pokoru spíše za hodnou podivu než následování. Spíše se to zdálo být jakýmsi znamením na způsob prorockého podobenství než příkladem. Ale přesto to bylo poučení o dokonalé pokoře, kterou prospívá Kristův následovník, aby opovrhoval pomíjející chválou, potlačoval vypínavost chlouby a zavrhoval prolhanost lstivé přetvářky.

1105
3. Mnoho podobného ještě učinil, aby navenek se stal jakoby pohozenou nádobou a v nitru měl ducha posvěcení.

Snažil se Hospodinovy dary skrývat v tajnosti srdce a nechtěl vyjevit ke chvále, co by mohlo být příčinou k pádu. Často, když jej mnozí blahoslavili, říkával: »Mohl bych ještě mít syny a dcery, nechvalte toho, kdo ještě nezvítězil. Nikomu nenáleží chvála, je-li jeho konec dosud nejistý.« Tak odpovídal těm, kdo jej chválili, sobě pak říkal: »Kdyby byl Nejvyšší udělil tolik milostí lotru, byl by vděčnější než ty, Františku!« Bratřím říkával často: »Z toho všeho, co hříšník může, ať nikdo sám sobě nelahodí falešným uspokojením! Hříšník se může postit, modlit, plakat a tělo své trýznit, avšak jedno nemůže: totiž být svému Pánu věren. Je tedy třeba chlubit se tím, vzdáváme-li Pánu chválu, která mu náleží, přičítáme-li věrně jemu, cokoliv dává, a sloužíme-li mu věrně.«

1106
4. Tento evangelní kupec hleděl různými způsoby vytěžit z času a všechnu pozemskou časnost proměnit v zásluhu. Nechtěl vládnout, jako spíše být poddán, ne poroučet, jako spíše poslouchat. Proto se zřekl úřadu generála a prosil o kvardiána, jehož vůli by se ve všem podroboval. Neboť tak – tvrdil – svatá poslušnost rodívá hojné ovoce a těm, kteří podkládají šíje jejímu jhu, neuplyne ani chvilka času bez zisku. Proto i bratru, s nímž chodíval, vždycky sliboval a zachovával poslušnost. Kdysi řekl druhům: »Mezi jinými milostmi, které mi udělila Boží dobrota, dostalo se mi té, že tak pilně poslouchám novice před hodinou přijatého, je-li mi dán za kvardiána, jako nejstaršího a nejváženějšího bratra.« Říkával: »Podřízený ať nevidí v představeném pouhého člověka, ale toho, z lásky k němuž je poddán. Čím totiž je představený opovrženější, tím více se líbí pokora poslušnosti.«

1107
A když se ho jednou tázali, koho třeba považovat za opravdu poslušného, předložil jim jako příklad podobenství o mrtvole. Řekl: »Vezmi bezduché tělo a polož, kde chceš, uvidíš, že se neprotiví, aby se s ním hýbalo, nereptá proti položení, nedovolává se puštění. Posadí-li se na trůn, bude hledět ne vzhůru, ale dolů, obleče-li se do purpuru, bude dvakrát bledší. Tak i ten je opravdově poslušný, kdo nezkoumá, proč jím hýbají, nedbá, kam jej postavili, nenaléhá, aby byl přeložen, když je povýšen do úřadu, zachovává navyklou pokoru a je-li více ctěn, přičítá si větší nehodnost.«

1108
5. Jednou řekl svému druhu: »Nezdá se mi, že bych byl Menším bratrem, nebudu-li vnitřně v takovém stavu, jak právě vylíčím. Jako představený bratří půjdu na kapitulu, budu kázat a napomínat bratry a nakonec se proti mně ozvou: Nehodíš se k nám, neboť jsi neučený, nevýmluvný, hloupý prosťáček. Nakonec mě vyženou s hanbou a všichni mě potupí. Říkám ti: nevyslechnu-li tato slova bez proměny tváře, se stejnou radostí mysli a týmž úmyslem svatosti jako předtím, nejsem v žádném případě Menším bratrem.«

1109
A dodal: »V úřadě představeného se skrývá pád, ve chvále svržení, v pokoře podřízeného je však zisk duše. Proč tedy hledáme více nebezpečí než zisk, když jsme přijali čas, abychom získávali?«

Z této příčiny František jako vzor pokory chtěl, aby jeho bratři byli nazýváni Menšími a představení jeho řádu aby se jmenovali ministři – služebníci. To proto, aby pojmenování bylo ve shodě s evangeliem, které slíbil zachovávat, a také z toho důvodu, aby již samotný název poskytoval jeho učedníkům naučení, že přišli do školy pokorného Krista, aby si pokoru osvojili. Ježíš Kristus, učitel pokory, řekl totiž, aby své učedníky vychoval k dokonalé pokoře: »Kdokoliv chce mezi vámi být větším, ať je vaším služebníkem.«

1110
A když se ho ptal pan kardinál ostijský, zástupce a zvláštní ochránce řádu Menších bratří, který později, jak mu svatý muž předpověděl, byl povýšen k důstojnosti nejvyššího velekněžství a nazýval se Řehoř Devátý, zda se mu líbí, že jeho bratři jsou vyznamenáváni církevními hodnostmi, odpověděl: »Pane, moji bratři se proto nazývají Menšími, aby se neodvažovali být většími. Chcete-li, aby přinášeli v církvi Boží ovoce, uchovejte je ve stavu jejich povolání a nedopusťte, aby vystupovali k úřadům církevních představených!«

1111
6. Na sobě samém i na podřízených si vážil pokory nad všechnu ostatní ctnost; Bůh, milovník pokorných, ho uznával za hodného tím vyšší důstojnosti. To ukázalo nebeské vidění jednomu bratru, muži vynikajícímu ctností a zbožností. Když totiž doprovázel Božího muže a spolu s ním se vroucně modlil v jednom opuštěném kostele, přišel do vytržení a uviděl mezi mnoha trůny v nebi jeden honosnější než ostatní, ozdobený drahým kamením a zářící slávou. Podivil se sám u sebe nádheře tak vysokého trůnu a usilovně začal zkoumat v mysli, kdo asi má být na něj povýšen. Mezitím uslyšel hlas: »Tento trůn byl jednoho z padlých andělů a nyní je připraven pokornému Františkovi.«

Potom přišel bratr z vytržení při modlitbě k sobě a když viděl, že blažený muž vychází, šel jako obyčejně za ním. Ubírali se cestou a hovořili spolu o Bohu. Ten bratr nezapomněl na své vidění a doléhal na něho otázkou, co sám o sobě myslí. Pokorný sluha Kristův mu odpověděl: »Zdá se mi, že jsem největší z hříšníků.« Když mu bratr namítl, že toto nemůže při dobrém svědomí říci ani myslit, dodal: »Kdyby Kristus provázel nevím jak velikého zločince tak velikým milosrdenstvím, soudím doopravdy, že by byl Bohu mnohem vděčnější než já.« Bratr se tak přesvědčil o pravdivosti vidění, jež spatřil, když vyslechl vyznání tak podivuhodné pokory. Podle svědectví svatého evangelia poznal, že právě pokorný bývá povýšen na výsost slávy, z níž je svržen pyšný.

1112
7. Jindy zase, když se František modlil v opuštěném kostele v provincii Massa u Kasalské hory, poznal duchem, že tam zůstaly ostatky svatých. Se zármutkem pozoroval, že již dlouhý čas jsou zbaveny příslušné úcty. Proto přikázal bratřím, aby je uctivě donesli na jiné místo. Byl však povinností odvolán jinam. Odešel od nich, synové zapomněli na Otcovo přikázání a opomenutím zmařili zásluhu poslušnosti. Jednoho dne, když chtěli slavit svatá tajemství a odkryli vrchní oltářní pokrývku, s nemalým podivením objevili překrásné a líbezně vonící kosti a dívali se na ostatky, které ne lidská ruka, ale Boží moc přenesla. Zanedlouho muž oddaný Bohu se vrátil a vyptával se, zda bylo vykonáno, co přikázal ohledně ostatků.

Bratři pokorně vyznali vinu zameškané poslušnosti a s pokáním si zasloužili odpuštění. Svatý muž řekl: »Blahoslavený můj Pán Bůh, který sám vykonal, co jste měli vykonat vy!« Uvaž bedlivě péči božské Prozřetelnosti o náš nepatrný prach a rozjímej o pokorném Františkovi, který vynikal takovou mocí před Bohem. Neboť když člověk nedbal na jeho rozkazy, jeho přání poslechl Bůh.

1113
8. Když přišel do města Imoly, šel k biskupovi a pokorně ho prosil, aby s jeho laskavým svolením mohl svolat lid na kázání. Biskup ho však tvrdě odbyl: »Stačí, bratře, když já kážu svému lidu!« František, člověk opravdu pokorný, sklonil hlavu, vyšel ven a za chvilku znovu vstoupil. Biskup – poněkud pobouřen – se ho ptal, co ještě chce žádat. On odpověděl pokorným srdcem i hlasem: »Pane, zapudí-li otec syna jedněmi dveřmi, musí opět vstoupit jinými.« Biskup byl přemožen pokorou, s jasnou tváří ho objal a řekl: »Pro budoucnost měj ty i všichni tvoji bratři obecné dovolení kázat v mém biskupství, neboť svatá pokora si toho zasloužila.«

1114
9. Jednou se přihodilo, že přišel do Arezza, když celé město bylo znepokojováno domácí válkou a hrozila mu blízká zkáza. Bydlil v podhradí, a tu spatřil nad městem plesající ďábly, kteří občany rozněcovali, aby se navzájem vraždili. Aby zahnal tyto mocnosti v nadzemské oblasti, které podporují rozbroje, poslal bratra Silvestra, muže holubičí prostoty, před sebou jako hlasatele se slovy: »Jdi k bráně města a jménem všemohoucího Boha mocí poslušnosti rozkaž zlým duchům, aby rychle vyšli!«

Bratr opravdově poslušný spěchá vykonat rozkaz a s chvalozpěvem vstupuje před tvář Páně. U městské brány začal silně volat: »Jménem všemohoucího Boha a na rozkaz jeho služebníka Františka, všichni zlí duchové, zmizte odtud!« Hned se město uklidnilo a občané s velikou tichostí napravovali druh druhu porušená práva občanské cti. Neboť když byla zahnána zuřivá pýcha zlých duchů, která to město obklíčila, zaujala její místo moudrost chudého; totiž Františkova pokora, která navrátila pokoj a město zachránila. Pokorný zásluhou nesnadné ctnosti poslušnosti dosáhl nad oněmi odbojnými a zpupnými duchy takové velitelské moci, že potřel jejich dravou opovážlivost a odvrátil dorážející útoky.

1115
10. Pyšní ďáblové prchávají před vznešenými ctnostmi pokorných, leč by někdy Boží milostivost jim dovolila na ochranu pokory dávat políčky, jak i apoštol Pavel o sobě píše a jak dosvědčil vlastní zkušeností František. Když ho žádal pan Lev, kardinál od svatého Kříže, aby se u něho nějaký čas zdržel ve městě, svolil pokorně z úcty a lásky k němu. Ale první noc, když si chtěl po modlitbě odpočinout, přitrhli zlí duchové a ukrutně doráželi na Kristova vojína. Dlouho a bolestně ho bili a bezmála mrtvého zanechali.

A když zmizeli, přišel druh, jehož František zavolal. Svatý muž mu vyprávěl, co se stalo, a doložil: »Věřím, bratře, že zlí duchové, kteří nic nemohou, leč co jim dovolí nebeská Prozřetelnost, vrhli se na mne tak zběsile proto, že můj pobyt na knížecím dvoře nedělá dobrý dojem. Až se doslechnou moji bratři, kteří přebývají na chudičkých místech, že já jsem u kardinálů, budou se snad domýšlet, že se zaplétám do světa, honosím se poctami a oplývám rozkošemi. Proto se mi zdá lepší, aby ten, který je dán za vzor, vyhýbal se palácům a bydlil pokorně mezi muži pokornými na místech ponížených, aby těm, kteří strádají nouzí, dodal síly, když strádá podobně.« Šli tedy ráno ke kardinálovi, pokorně se omluvili a vyžádali si propuštění.

1116
11. Pýcha se ošklivila svatému muži jako zdroj všeho zla a neposlušnost jako její nejhorší dcera, ale neméně vítal kajícné ponížení. Stalo se, že k němu přivedli bratra, který cosi učinil proti zákonu poslušnosti, aby byl napraven spravedlivou kázní. Muž Boží však viděl podle zjevných známek, že bratr má opravdovou lítost. Láska k pokoře ho pudila, aby mu odpustil. Avšak aby zase snadné prominutí nebylo jiným pohnutkou k přestupkům, poručil, aby bratrovi vzali kápi a hodili do plamene, aby si všichni uvědomili, jak velikou pokutou je třeba trestat hřích neposlušnosti. Když byla kápě chvilku v ohni, poručil ji vytáhnout z plamenů a vrátit pokorně prosícímu bratru.

Div divoucí! Kápi vytáhli z plamenů bez patrných stop opálení, a tak se stalo, že tímto jedním zázrakem Bůh pochválil moc svatého muže i kajícnou pokoru. Je tedy záhodno následovat Františkovu pokoru, která dosáhla na zemi tak podivuhodné důstojnosti, že Boha nakloňovala lidské vůli, srdce člověka proměňovala, svým rozkazem zapudila dorážení zlých duchů a pouhým pokynem zkrotila žravost plamenů. Ona to je, která povyšuje ty, kteří ji milují, všem získává důstojnost a ode všech si zasluhuje úcty.

7. kapitola: O lásce k chudobě a podivuhodném doplňování nedostatků

1117
1. Mezi ostatními milostmi, které František přijal od štědrého Dárce, zvláštní výsadou si zasloužil, že láskou k chudobě rostl v bohatství prostoty. Svatý muž si uvědomoval, že ta ctnost byla důvěrnou družkou Božímu Synu a že je téměř z celého světa vyhoštěna. Snažil se zasnoubit se s ní trvalou láskou. Pro ni opustil nejen otce a matku, ale také se zbavil všeho, co mohl mít. Nikdo netoužil tolik po zlatě jako on po chudobě. Nikdo bedlivěji nestřežil poklad než František evangelní perlu. Nejvíce pohoršovalo jeho oči, když viděl na bratřích něco, co se úplně nesrovnávalo s chudobou. Od počátku řádu až do smrti byl jeho bohatstvím hábit, provaz na přepásání a nohavice – na tom měl dost.

1118
Často se slzami připomínal chudobu Ježíše Krista a jeho Matky a dovozoval, že chudoba je královnou ctností, poněvadž se výrazně skvěla na Králi králů a na jeho Matce, Královně. Když se ho bratři při kapitule ptali, která ctnost nejvíce přibližuje člověka Kristu, odpověděl, jako by vyjevoval tajemství svého srdce: »Věřte, bratři, že jedinečnou cestou ke spáse je chudoba. Vyživuje pokoru a je kořenem dokonalosti. Ovoce je velmi hojné, ale skryté. Chudoba je skrytý poklad evangelního pole, pro jeho koupi je třeba všechno prodat. Co není možné prodat, tím je třeba opovrhnout.

1119
2. Kdo touží po tom, aby dospěl jejího vrcholu, musí se odříci nejen světské opatrnosti, ale také do určité míry i znalosti písma a vědy. Když se zbaví vlastnění takového majetku, opěvuje Boží moc a nahý se utíká do náruče Ukřižovaného. V žádném případě se nezříká dokonale světa ten, kdo přechovává v tajnosti srdce měšec vlastního rozumu.«

1120
Když často kázal o chudobě, vštěpoval bratřím výrok evangelia: »Lišky mají doupata a nebeští ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu položil.« Proto nabádal bratry, aby podle obyčeje chudých stavěli si chudičké chýšky, kde by nebydleli jako ve vlastním, nýbrž jako poutníci a příchozí v cizím. Říkal, že je zákonem poutníků hledat úkryt pod cizí střechou, prahnout po vlasti, pokojně se ubírat dál. Někdy přikazoval vystavěné domy zbořit nebo bratry z nich vystěhovat, zpozoroval-li tam něco, co by se příčilo evangelní chudobě nákladností, nebo proto, že si to bratři přivlastňovali. Říkal, že chudoba je základem jeho řádu, na kterém celá stavba řádu spočívá do té míry, že jeho pevností se upevňuje a vyvrácením z kořene vyvrací.

1121
3. Proto učil – jak sám byl poučen zjevením – že vstup do svatého řádu je třeba začít naplněním výroku evangelia: »Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej všechno, co máš, a dej chudým!« Přijímal do řádu jen ty, kteří se rozešli s vlastnictvím a nic si neponechali, jednak kvůli slovům svatého evangelia, jednak též proto, aby ponechaný měšec nebyl k pohoršení.

1122
Když jednou v Ankonské Marce ho kdosi žádal o přijetí do řádu, odpověděl mu pravý patriarcha chudých: »Chceš-li se přidružit k chudým Kristovým, rozdej svůj majetek chudým!« Ten člověk to vyslechl, avšak šel a puzen tělesnou láskou ponechal své jmění svým příbuzným a chudým nedal nic. Vrátil se a řekl to svatému muži. Ten ho přísně pokáral: »Jdi svou cestou, bratře moucho, neboť jsi ještě nevyšel ze svého domu a příbuzenstva: své věci jsi dal pokrevním a oklamal jsi chudé, nezasloužíš si přidat se ke svatým chudým! Počal jsi tělem a k duchovní stavbě jsi položil chatrný základ.« Ten tělesný člověk se vrátil k svým příbuzným, vzal si zase své věci, jež nechtěl ponechat chudým, a raději se vzdal svého ctnostného úmyslu.

1123
4. Jindy zase byla u Panny Marie v Porciunkule taková bída, že bratři nemohli dávat hostům, kteří přicházeli, čeho bylo zapotřebí. Tu vikář – ten, jehož i František poslouchal – přistoupil k Božímu muži a poukazoval na bídu bratří. Žádal, aby si mohl ponechat některé věci noviců, kteří vstupovali do řádu. V čas potřeby by je bratři použili. Ale svatý muž pamatoval na Boží radu a řekl: »Nejmilejší bratře, ať se to nikdy u nás nestane, abychom pro kteréhokoli člověka jednali bezbožně proti řeholi. Raději obnaž oltář slavné Panny, žádá-li toho potřeba, nežli bychom se sebeméně prohřešili proti slibu chudoby a zachovávání evangelia. Blažená Panna raději přijme ochuzení svého oltáře kvůli dokonalému zachování rady svatého evangelia, než aby její oltář byl okrášlen a slib daný jejímu Synu nedodržen.«

1124
5. Jednou šel muž Boží s druhem Apulií kolem města Bari a uviděl na cestě velkou tobolku, jakýsi břichatý měšec, jako by byl plný peněz. Druh napomíná Kristova chuďasa a snažně ho pobádá, aby tobolku zdvihli a peníze rozdali chudým. Boží člověk to odmítal a řekl, že v tom měšci se skrývá ďábelská lest a že bratr mu neradí k věci záslužné, ale hříšné – totiž brát a rozdávat cizí. Vzdálili se a pospíchají, aby dokončili započatou cestu. Ale bratr oklamaný lichou útrpností nepřestává a trápí Božího muže, jako kdyby snad nedbal na chudé a nechtěl jim pomoci z nouze.

A tak se vrátil k tobolce s bratrem a s nějakým mladíkem, který se k tomu cestou namanul. František se pomodlil a poručil druhu měšec zvednout. Bratr se ulekl a roztřásl se, neboť již tušil cosi ďábelsky nestvůrného. Avšak kvůli příkazu svaté poslušnosti zapudil pochybnosti a natáhl ruku po tobolce. A co se nestalo? Veliký had se vymrštil z tobolky a spolu s ní v okamžiku zmizel. Bratru bylo jasné, že jde o ďábelský klam. Když tedy poznal šalbu nepřátelské chytrosti, řekl svatý muž druhovi: »Bratře, peníze nejsou Božím sluhům ničím jiným než ďáblem a jedovatým hadem!«

1125
6. Potom měl svatý muž podivuhodný zážitek, když z nutné příčiny se ubíral do města Sieny. Na veliké rovině mezi Campigliem a Svatým Quirikem potkal tři chudičké ženy, postavou, věkem i tváří úplně si podobné, které jej poctily nezvyklým oslovením: »Vítej, paní Chudobo!« Když to uslyšel pravý milovník chudoby, byl naplněn nevýslovnou radostí. Ničím se před lidmi raději nehonosil než tím, co tyto neznámé v něm uctily. A ženy se náhle ztratily. Druhové a bratři uvažovali o tom, jak si byly navzájem podobné, jak zvláštní byl pozdrav, jehož užily, jak náhle se objevily i zase zmizely. A tak moudře usoudili, že se tím má naznačit něco tajemného, co se týká svatého muže.

Zdá se zřejmým, že těmi třemi chudými ženami, jejichž tváře měly stejnou podobu, jež tak nezvykle pozdravily a tak náhle zmizely, bylo názorně ukázáno, že krása evangelní dokonalosti, totiž čistoty, poslušnosti a chudoby, zářila dokonale stejnou měrou na Božím muži. Nejraději se ovšem chlubíval předností chudoby, kterou nazýval buď matkou nebo nevěstou či paní.

1126
Toužil po tom, aby v ní vynikl nad ostatní, od ní se naučil považovat se za nižšího než všichni druzí. Když někdy spatřil někoho, kdo byl svým oblečením chudší, hned sám sebe káral a povzbuzoval se k něčemu podobnému. Žárlivě o chudobu zápolil a bál se, že v ní bude překonán. Jednou se stalo, že potkal cestou nějakého ubožáčka. Když uviděl jeho nahotu, pocítil v srdci prudkou lítost a řekl žalostným hlasem: »Velmi nás zahanbila jeho nuzota, neboť my jsme si zvolili chudobu za veliké bohatství a hle, na tomto člověku více září!«

1127
7. Pro lásku k svaté chudobě služebník všemohoucího Boha mnohem raději užíval almužen u dveří vyprošených než takových, jež byly poskytnuté samovolně. Když byl někdy pozván od vynikajících osob a měl být poctěn nákladnějším stolováním, dříve si po okolních domech vyžebrával kousky chleba a teprve takto obohacen zasedal k hostině. Jednou to učinil, když ho pozval biskup ostijský, který Kristova chudáčka miloval zvláštní láskou. Biskup si stěžoval, že mu dělá hanbu, když má jíst v jeho domě, a on nejprve chodí po almužně. Ale sluha Boží odpověděl: »Pane můj, velikou čest jsem vám prokázal, když jsem uctil většího Pána. Vždyť Pánu se zalíbilo v chudobě a nejvíce si oblíbil takovou, která je pro Krista dobrovolnou žebrotou. Nechci opustit pro léno falešného bohatství, jež nám na hodinku bylo propůjčeno, tuto důstojnost. Vzal ji na sebe Pán Ježíš, když se pro nás stal nuzným, aby nás obohatil svou chudobou, a ustanovil opravdové chudé duchem králi a dědici nebeského království.«

1128
8. Nejednou bratry vyzýval, aby šli prosit o almužnu, a užil přitom těchto slov: »Jděte, neboť v tuto poslední hodinu jsou Menší bratři propůjčeni světu, aby vyvolení mohli naplnit to, zač budou od soudce pochváleni, až uslyší ono tak líbezné ujištění: „Cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nejmenších bratří, mně jste to učinili.“ Proto říkal, že je útěchyplné žebrat jako Menší bratr, když o těchto bratřích nejmenších s takovou poctou mluví Mistr evangelní pravdy při odplatě spravedlivých.

1129
Také v největší svátky, když se k tomu naskytla chvíle, žebrával, a říkal, že na svatých chudých se naplňuje prorocký výrok: »Chléb andělský jedl člověk.« Andělský chléb je prý ten, který si člověk vyprosil pro Boží lásku a dostal jej vnuknutím blažených andělů; chléb, který sbírá od dveří ke dveřím svatá chudoba.

9. Jednou na Boží Hod velikonoční se zdržoval v jedné poustevně natolik vzdálené lidským příbytkům, že obvyklým způsobem nemohl žebrat. Pamatoval však na toho, který téhož dne zjevil se v podobě poutníka učedníkům jdoucím do Emauz, a tak i on žádal almužnu od vlastních bratří jako poutník a chuďas. Pokorně přijal almužnu a poučil bratry svatými slovy, aby přecházeli pouští světa jako poutníci a příchozí a aby jako praví Hebreové stále slavili Paschu Páně, to jest přechod z tohoto světa k Otci v chudobě ducha. K prosbám o almužnu nebyl veden žádostí zisku, nýbrž chudobou ducha. Proto otec chudých – Bůh – dával najevo zvláštní péči o něho.

1130
10. Jednou se stalo, že sluha Páně onemocněl na místě řečeném Nocera. Do Assisi ho odváděli vznešení poslové, které pro Františka vypravil zbožný lid města. V doprovodu Kristova služebníka přišli poslové k chudičké vsi nazvané Sartiano. Hlad i pozdní hodina dožadovaly se pokrmu. Šli tedy po vsi, aby něco koupili, ale nic ke koupi nenašli a vrátili se s prázdnou.

Svatý muž jim řekl: »Proto jste nic nenašli, že více důvěřujete ve své mušky než v Pána.« (Muškami totiž nazýval peníze.) »Ale vraťte se,« řekl, »a jděte znovu po domech, po nichž jste chodili, místo platu nabízejte Boží lásku a pokorně proste o almužnu. Nepokládejte si to ve falešném domnění za hanbu, neboť všechny věci po pádu do hříchu poskytl veliký Almužník štědrou dobrotou hodným i nehodným.« Rytířové odložili stud a dobrovolně prosili o almužnu. Za Boží lásku koupili více než za peníze. Chudí sedláčkové, zasaženi totiž v srdci božským vnuknutím, dávali obětavě nejen své zboží, ale sebe samé. A tak se stalo, že nouzi, z níž peníze nemohly pomoci, naplnila Františkova bohatá chudoba.

1131
11. V době, kdy ležel nemocen v poustevně u Rieti, navštěvoval ho často jeden lékař a prokazoval mu vhodné služby. A když Kristův chuďas nebyl s to, aby mu jeho péči vynahradil odpovídající mzdou, přeštědrý Bůh ho nechtěl ponechat bez časné odměny. Proto jeho laskavou službu zaplatil místo chudého novým dobrodiním. Ten lékař si tehdy znovu vystavěl za všechen svůj příjem dům. Ale zdi se sesedly a roztrhly se širokou trhlinou shora dolů. Lidským důvtipem ani dovedností nebylo možné, jak se zdálo, sesedání zabránit.

Proto vyvstala obava, že dům se co nejdříve zhroutí. Lékař však plně důvěřoval zásluhám svatého muže a s vroucností veliké víry prosil jeho druhy, aby mu dali něco, čeho se muž Boží dotýkal rukama. Po dlouhých, naléhavých prosbách dostal chumáček jeho vlasů, vložil jej večer do trhliny ve zdi a ráno při vstávání shledal, že ta díra je úplným zacelením zavřena. Nemohl ani ty svaté vlasy vytáhnout a také nepozoroval žádné stopy dřívějšího rozštěpení. A tak za to, že usilovně pomáhal zhroucenému tělu Božího sluhy, byl uchráněn škody, kterou by byl utrpěl zhroucením svého domu.

1132
12. Jindy se chtěl Boží muž dostat do jakési pustiny, aby se tam volněji oddal rozjímání. Byl tak slabý, že jel na oslíku nějakého chudáka. Byly letní dny a ten muž, jak provázel Kristova sluhu a stoupal do hor, byl zmořen dlouhou cestou a umdléval nesmírnou, palčivou žízní. Co mohl, začal volat za světcem: »Hle, zemřu žízní, neobčerstvím-li se hned nějakým nápojem!« Boží muž rychle seskočil z osla, vtiskl kolena do země, ruce rozepjal k nebi a nepřestával se modlit, dokud neshledal, že je vyslyšen. Potom skončil modlitbu a řekl muži: »Pospěš ke skále a tam nalezneš živou vodu, kterou ti v tuto chvíli Kristus dobrotivě vyvedl z kamene k pití!« Jaká to Boží ochota, když se tak snadno sklání ke svým sluhům! Žíznící člověk pil vodu ze skály, z pramene, který vytryskl mocí modlícího se, a nachytal si nápoj z tvrdé skály. Dříve tam voda netekla a ani potom, jak se zjistilo usilovným pátráním; nebylo po ní ani stopy.

1133
13. Jak pro zásluhy svého chuďasa rozmnožil Kristus pokrmy na moři, vyložím později na svém místě. Pouze připomenu, jak František ze skrovné almužny, již dostal, vysvobodil na mnoho dní plavce od hladu a nebezpečí smrti. Z toho jasně poznáváme, že sluha všemohoucího Boha se podobal Mojžíšovi vyvedením vody ze skály a rozmnožením pokrmů Elizeovi. Ať je tedy Kristovým chudým naprosto cizí jakákoliv nedůvěra! Jestliže chudoba Kristova sluhy oplývala takovou hojností, že podivuhodně odstraňovala nedostatky jeho dobrodinců, že jim nechyběl pokrm, nápoj ani přístřeší, ač selhala moc peněz, umění i přirozenosti, mnohem více si zaslouží toho, co poskytuje božská Prozřetelnost pravidelným řádem. Když pro modlitbu chuďasa vydala vyprahlá skála hojný nápoj žíznivému ubožákovi, neodepře v ničem své služby těm, kteří všechno opustili kvůli Původci všech věcí.

8. kapitola: O jeho něžnosti a útrpnosti. Jak nerozumná tvář projevovala vůči němu přítulnost

1134
1. Pravá dobrotivost, která podle apoštola se hodí ke všemu, tak naplnila a pronikla Františkovo srdce, že Božího sluhu, jak se zdálo, cele ovládla. Vroucí zbožností ho povznášela k Bohu, soucitnou útrpností ho přetvářela v Krista, laskavou přízní ho skláněla k bližnímu a celkovou sjednoceností se vším ho proměňovala v prvotní stav nevinnosti. Tato vroucnost ho svatě zapálila láskou ke všemu, zejména však k duším vykoupeným drahocennou krví Ježíše Krista. Když pozoroval, že se poskvrňují nějakým kalem hříchu, litoval je s takovou něžnou útrpností, že je jako matka v Kristu denně rodil.

1135
A to bylo u něho hlavní příčinou úcty k služebníkům Božího slova, že svému zemřelému bratru, Kristu, který byl za hříšníky ukřižován, plodí potomstvo, když bloudící obracejí se zbožnou péčí a pak je svědomitě duchovně vedou. Říkával, že taková soucitná služba je Otci milosrdenství milejší nad každou oběť, zejména když se vykonává usilovně a s dokonalou láskou, působí-li více příklad než slovo, více prosba se slzami než mnoho řečí.

1136
2. Proto také hovořil o tom, že je třeba oplakávat kazatele, který v kázání nehledá spásu duší, nýbrž vlastní chválu, nebo který špatným životem boří to, co buduje pravou naukou, neboť takový je zcela bezbožný. Vyniká nad ním nevýmluvný, prostý bratr, který dobrým příkladem povzbuzuje jiné k dobrému.

1137
Výrok Písma »…dokud neplodná neporodila mnohé« vykládal takto: »Neplodná je chudičký bratr, jehož úkolem v církvi není plodit děti. Na soudu se však ukáže, že zrodil mnohé, poněvadž ty, které nyní soukromými modlitbami obrací ke Kristu, připíše mu tehdy Soudce ke slávě.« Ta, která má mnoho synů, zemdlí, »protože marnivý a mnohomluvný kazatel, který se nyní raduje z mnohých, jako by je zplodil svou mocí, tehdy pozná, že v nich nemá nic svého«.

1138
3. Niternou vroucností toužil po spáse duší a horlivě se pro ně namáhal. Říkal, že slyší-li, jak svatí bratři roztroušení po světě přivádějí mnohé na cestu pravdy libovůní své dobré pověsti, on sám jako by byl naplněn nejlahodnější vůní a pomazán vzácnou mastí. Když slyšel takové zprávy, plesal v duchu a zahrnoval ony bratry požehnáním nad vše žádoucím, ať už přiváděli hříšníky ke Kristově lásce slovem nebo skutkem.

1139
Právě tak zase na ty, kteří poskvrňovali svatý řád nešlechetnými skutky, uvaloval nejtěžší kletbu a zlořečení: »Ať jsou od tebe, nejsvětější Pane, a ode všeho nebeského dvora i ode mne, tvého maličkého, zlořečeni, kteří svým špatným příkladem narušují a ničí to, co jsi svatými bratry tohoto řádu vybudoval a budovat nepřestáváš.« Nad pohoršením maličkých jej přepadal takový smutek, že by byl snad zahynul, kdyby nebýval posílen útěchou Boží dobroty.

1140
Když se jednou zarmoutil pro špatný příklad a s úzkostí duše prosil milosrdného Otce za syny, dostal od Pána odpověď: »Proč ty, chudý človíčku, se znepokojuješ? Cožpak jsem tě neustanovil pastýřem svého řádu tak, abys pamatoval, že já sám jsem jeho hlavním ochráncem? Udělal jsem tě prosťáčkem, aby to, co v tobě působím, bylo připisováno nikoli lidskému přičinění, ale nebeské milosti. Já jsem povolal, já zachovám i budu pást. Zhynou-li jedni, doplním to druhými. Když se nenarodí, dám se jim narodit. I kdyby sebevětší útoky dorážely na tento chudičký řád, zůstane vždy zachován mým darem.«

1141
4. Jako zmijího uštknutí a nejkrutějšího moru bál se a štítil neřesti nactiutrhání, neboť ona ucpává zdroj, odkud vyvěrá vroucnost a milost. Tvrdil, že tato nectnost se protiví nejdobrotivějšímu Bohu, vždyť utrhač se krmí krví duší, jež hubí mečem jazyka. Když kdysi slyšel, jak jeden bratr očerňuje pověst druhého, obrátil se na svého vikáře se slovy: »Vstaň, vstaň, bedlivě vše prošetři, a shledáš-li, že obžalovaný bratr je nevinný, žalobce přede všemi veřejně přísně pokárej!« Nejednou takového, který oloupil bratra o dobrou pověst, odsoudil ke svlečení hábitu. Nesměl pak dříve pozdvihnout oči k Pánu, dokud dle možnosti nevrátil, co odňal. František říkal: »O tolik je větší zloba utrhačů než lotrů, oč více Kristův zákon, který naplňujeme dobrotivostí, nás zavazuje, abychom si přáli spásu duší než tělesné blaho.«

1142
5. S podivuhodnou, něžnou útrpností se skláněl k těm, kteří byli sklíčeni jakýmkoliv tělesným utrpením. Když pozoroval, že někdo má nějaký nedostatek, nějakou nouzi, přenášel to sladkostí dobrotivého srdce na Krista. Měl vrozenou vlídnost a vlitá Kristova láska ji zdvojnásobila. Proto se jeho duše rozplývala útrpností vůči chudým a nemocným. Těm, kterým nemohl podat pomocnou ruku, věnoval lásku. Stalo se, že jeden chudý neodbytně prosil o almužnu a kterýsi bratr mu hruběji odpověděl.

Když to slyšel vroucí milovník chudých, přikázal bratru, ať se obnaží a padne tomu chudému k nohám, hlasitě vyznává svou vinu a prosí ho o modlitbu i odpuštění. Když on to pokorně vykonal, Otec sladce dodal: »Vidíš-li chudého, bratře, předkládá se ti zrcadlo, v němž vidíš Pána a jeho chudou Matku. Spatříš-li nemocné, podobně rozjímej o neduzích, které Spasitel vzal na sebe!« Na všech chudých – a sám byl mezi nimi nejplněji křesťanem – viděl obraz Kristův. Když dostal něco potřebného k vlastnímu živobytí a potkal nějaké chuďasy, nejen jim to štědře dával, ale dokonce měl za to, že je třeba jim to vracet, jako by to bylo jejich majetkem.

1143
Když se vracel ze Sieny, přihodilo se, že ho potkal jakýsi chudý muž. Světec měl na hábitu kvůli nemoci ještě cosi jako plášť. Říká svému spolubratru: »Je třeba vrátit plášť tomuto chudákovi, neboť je jeho. Půjčili jsme si jej, dokud jsme nenašli chudšího.« Společník však měl na zřeteli potřebu dobrotivého Otce, houževnatě mu odporoval a nabádal ho, aby nepečoval o jiného, když sám na sebe nedbá. Ale on říká: »Domnívám se, že by mi to bylo počítáno od velkého Almužníka za krádež, když nedám to, co mám, potřebnějšímu.«

1144
Proto u všech věcí, které dostával kvůli nezbytným potřebám těla, prosíval dárce, aby mu dovolil darovat je, kdyby potkal nuznějšího. Ničeho naprosto nešetřil, plášťů, tunik, knih, ba ani oltářních pláten. Všechny ty věci by byl rozdal, jen aby učinil zadost povinnosti dobrotivosti. Nezřídka, když potkal chudé s těžkými břemeny, podkládal svá slabá ramena, aby jim ulevil.

1145
6. Když rozjímal o prapůvodu všeho tvorstva, býval naplňován hojnou vroucností. Jakákoliv drobná zvířata nazýval bratry a sestrami ve vědomí, že má s nimi společný počátek. Nejsrdečněji a nejněžněji však miloval ta, která přirozenou podobností ukazují Kristovu sladkou mírnost a naznačují obrazy Písma. Mnohokrát vykoupil beránky, kteří byli vedeni na porážku, protože vzpomínal na onoho nejtiššího Beránka, který připustil, aby ho vedli na smrt za vykoupení hříšníků.

1146
Když byl kdysi hostem v klášteře svatého Verekunda v gubbijském biskupství, porodila tam ovečka v noci jehňátko. Naskytla se však k tomu divoká svině, jež nešetřila nevinného života a dravým kousnutím mládě usmrtila. Když o tom uslyšel něžný Otec, zmocnila se ho podivuhodná útrpnost. Vzpomněl si na Beránka bez poskvrny a přede všemi naříkal nad záhubou jehňátka: »Ach, běda, bratře beránečku, nevinné zvířátko, připomínající lidem Krista! Ať je zlořečena ukrutnice, která tě zahubila, a žádný, člověk ani zvíře, ať nejí její maso.« A hle, loupeživá svině onemocněla, tři dny se trápila a nakonec za trest zdechla. Hodili ji do klášterního příkopu. Dlouho tam byla pohozena, vyschla jako prkno a nikomu hladovému neposloužila za pokrm. Uvědom si, lidská necitelnosti, jakým trestem budeš nakonec stižena, když byla tak hroznou smrtí ztrestána zvířecí dravost! Uvažuj také o zbožnosti víry, jakou podivuhodnou mocí a hojnou sladkostí se vyznačovala něžnost Božího sluhy, když i němá tvář svým způsobem sdílela jeho radost.

1147
7. Když procházel okolím města Sieny, zastihl na pastvině veliké stádo ovcí. Dobrotivě je pozdravil jako obyčejně, ovečky zanechaly pastvy, všechny k němu běžely, pozdvihly hlavy, upřely na něho oči a dívaly se na něho. Tak velice byly přítulné, že se tomu divili pastýři i bratři, když viděli kolem Františka i beránky a skopce jakoby v podivuhodném veselí.

1148
Jindy u svaté Marie na Porciunkule přinesli Božímu muži ovečku. On ji z lásky k nevinnosti a prostotě, kterou naznačuje přirozenost ovečky, přijal s vděčností. Něžný muž napomínal ovečku, aby si pilně hleděla chvály Boží a varovala se všeho, co by bratry rozhněvalo. A ovečka, jako by chápala dobrotivost Božího muže, dbala bedlivě jeho naučení. Když slyšela bratry v chóru zpívat, vběhla také do chrámu a bez naučení kteréhokoliv člověka klekala na kolínka a bekotala před oltářem Panny, Matky Beránkovy, jako by ji toužila pozdravit. Kromě toho, když bylo pozdvihováno nejsvětější Kristovo tělo při mši svaté, padala na kolínka, jako by uctivé hovádko usvědčovalo z neuctivosti nenábožné, a ty, kteří jsou Kristu oddáni, vyzývalo k uctívání svátosti.

1149
Jednou měl František s sebou v Římě beránka z úcty k Beránku nejtiššímu, a když se vracel, dal jej na opatrování urozené paní matroně Jakubě ze Settesoli. A beránek – jako by byl vyučen v duchovních věcech od světce – přidružil se k paní nerozlučným přátelstvím: když šla do kostela, v kostele i cestou z kostela. Když paní ráno dosti brzy nevstávala, beránek se vzchopil, pošťouchával ji růžky a bečením pobízel, pohyby i náznaky jí dával na srozuměnou, aby pospíchala do kostela. Proto beránek, Františkův učedník, stal se učitelem zbožnosti a byl chován od paní jako roztomilý zázrak.

1150
8. Jindy zase u Greccia přinesli Božímu muži živého zajíčka, a ačkoli ho volně kladli na zem a on mohl utéci, kam chtěl, na zavolání dobrotivého Otce rychle přibíhal a skákal mu na klín. Muž Boží ho něžně choval a hladil a jakoby s mateřskou útrpností konejšil. Přívětivými slovy ho napomenul, aby se po druhé již nedal chytit, a pustil ho, aby utekl. Ale on, kdykoliv ho položil na zem, aby běžel pryč, pokaždé se vrátil Otci na klín, jako by nějakým skrytým citem srdce chápal jeho něžnou lásku. Konečně na rozkaz Otcův odnesli ho bratři na bezpečnější místa pustiny.

1151
Podobně jednou na ostrově jezera Perugijského chytili králíčka a přinesli Božímu muži, a ač ostatním utíkal, jemu se dral s domáckou přítulností do rukou a na klín.

1152
Když se plavil po jezeře Rietském z Greccia na poušť, rybář mu z oddanosti podal jakéhosi říčního ptáka a on ho rád přijal. S otevřenýma rukama však ho pobízel, aby uletěl, ale pták nechtěl. Světec tedy obrátil oči k nebi a dlouho setrval v modlitbě. Po dlouhé chvíli, jako by se vrátil odjinud, znovu sladce přikázal ptáčkovi, aby odletěl chválit Pána. A ptáče, s požehnáním propuštěné, jako by pohybem dávalo najevo radost, uletělo.

1153
Na témž jezeře mu také podali velikou živou rybu. On ji podle svého zvyku nazýval sestřičkou a pustil ji do vody u lodi. Ryba si však před Božím mužem hrála ve vodě a jakoby láskou k němu vábena nevzdalovala se od lodi, dokud ji nepropustil s požehnáním.

1154
9. Jindy kráčel s jedním bratrem benátskými bažinami a přišel na velké množství ptactva sedícího a švitořícího v křoví. Když je uviděl, řekl druhovi: »Milí ptáčkové chválí svého Stvořitele. Pojďme i my mezi ně a zpívejme Pánu chvály a kanonické hodinky!« A když vstoupili mezi ně doprostřed, ptáci se nehnuli z místa. Avšak kvůli jejich štěbetání neslyšeli druh druha v říkání hodinek. Proto se svatý muž obrátil a řekl ptáčkům: »Bratři ptáčkové, nechte zpívání, dokud neodříkáme Bohu povinné chvály!« A ptáci ihned umlkli a zůstali potichu, až oni se zvolna pomodlili hodinky a vzdali chválu. Pak jim dovolil Boží svatý opět zpívat. A když dostali od něho dovolení, hned se po svém zvyku dali do zpěvu.

1155
U Panny Marie v Porciunkule na fíku u chýšky Božího muže se usadil cvrček a zpíval. A tak sluhu Páně, který se naučil podivovat se i v malých věcech velebnosti Tvůrce, povzbuzoval svým zpěvem ke chvále Boží. Jednoho dne jej svatý František zavolal, a když cvrček – jako by nebesky poučen – přiletěl mu na ruku, řekl mu: »Zpívej, můj bratře cvrčku, a svým plesáním chval Pána Stvořitele!« A cvrček bez meškání začal zpívat a nepřestal, dokud mu Otec nepřikázal, aby se vrátil na své místo. A setrval tam osm dní, každý den přilétal, zpíval a odlétal podle světcových rozkazů. Potom řekl Boží muž druhům: »Dopřejme již našemu bratru cvrčkovi volnosti, neboť se nás již dosti naobveseloval a osm dní nás povzbuzoval ke chválám Božím!« Když světec cvrčka propustil, hned odletěl a už nikdy se tam neukázal, jako by se neosměloval nějak přestoupit jeho přikázání.

1156
10. Když nemocen zdržoval se v Sieně, nějaký urozený muž chytil bažanta a poslal mu ho živého. Jakmile pták uslyšel a uviděl svatého muže, přilnul k němu tak přátelsky, že se nijak nedal od něho odtrhnout. Mnohokráte ho vynesli bratři za zahrádku na vinici, aby uletěl, bude-li mu libo. Avšak on se rychlým letem pokaždé vracel k Otci, jako by od něho býval odjakživa chován. Potom ho dali muži, který Božího muže navštěvoval ze zbožnosti. Avšak bažant úplně přestal žrát, jako by se trápil, že je daleko od milého Otce. Potom ho zase donesli Božímu sluhovi. Jak ho pták spatřil, radostí třepetal křídly a začal hltavě žrát.

1157
Když přišel do alvernské poustevny, aby tam slavil čtyřicetidenní půst ke cti archanděla Michaela, obletovali jeho poustevnu rozliční ptáci. Zdálo se, jako by se radovali z jeho příchodu a zvučným zpěvem i radostným třepetáním křídel vzbuzovali dojem, že zvou a vábí milého Otce k delšímu pobytu. Když to světec viděl, řekl druhovi: »Pozoruji, bratře, že je Boží vůle, abychom se tu zdrželi nějaký čas, vždyť bratři ptáčkové dávají najevo takovou radost z našeho příchodu.«

1158
Když tam tedy přebýval, připoutal se k němu mocným svazkem přátelství sokol, který tam hnízdil. Vždycky totiž svým zpěvem předcházel noční hodinu, kdy svatý muž vstával k Božím chválám. To bylo Božímu sluhovi velmi milé, poněvadž sokolova péče zaháněla od něho všechnu lenivou otupělost. A když sluha Kristův byl neobyčejně sklíčen nemocí, byl sokol jakoby shovívavější a neohlašoval tak časně bdění – jako by byl k tomu od Boha naveden. Teprve na úsvitě zvonil lehkými doteky na zvon svého hlasu. To plesání rozličného ptactva i sokolí zpěv jeví se jako Boží znamení. Vždyť tehdy Boží ctitel, který tolik Boha chválil, vznášel se na perutích rozjímání a měl tam být vyznamenán i serafským zjevením.

1159
11. Když jednou přebýval v poustevně u Greccia, stíhala tamější obyvatele nehoda za nehodou. Množství dravých vlků dávilo nejen dobytek, ale i lidi, a kroupy za bouří pustošily obili i vinice. Když takto zkoušeným lidem kázal hlasatel svatého evangelia, řekl jim: »Ke cti a chvále všemohoucího Boha přikazuji vám věřit, že ty rány všechny od vás odejdou, Hospodin na vás shlédne a rozmnoží vaše časné statky, jestliže mi uvěříte ze soucitu nad sebou samými, upřímně se vyzpovídáte a budete přinášet hojné ovoce pokání.

Za druhé vám oznamuji, že kdybyste projevili nevděčnost za dobrodiní a vrátili se k tomu, co jste opustili, budou obnoveny rány, zdvojnásobí se tresty a dopadne na vás větší hněv.« Občané na jeho výzvu konali pokání, a od té chvíle ustaly pohromy, minula nebezpečí a vlci ani kroupy jim neškodili. Ba dokonce, když někdy hrozila mračna krupobití polím sousedů a přibližovala se k jejich hranicím, zastavovala se, nebo se obracela v jinou stranu. Ustalo krupobití, i vlci zachovávali úmluvu Božího sluhy a nepokusili se již proti zákonu dobrotivosti útočit na lidi, kteří se obrátili, aby konali dobro, dokud podle slibu se proti přesvatým Božím zákonům bezbožně neprohřešovali.

1160
Je tedy třeba zbožně smýšlet o něžnosti blaženého muže, která se vyznačovala tak podivuhodnou sladkostí a mocí, že krotila dravé, ochočovala divoké, učila mírnosti a zvířecí přirozenost odbojnou vůči padlému člověku skláněla k poslušnosti. Opravdu, je to ona, jež všechno tvorstvo k sobě navzájem poutá a hodí se ke všemu, protože má příslib života nynějšího i budoucího.

9. kapitola: O jeho vroucí lásce a touze trpět

1161
1. Kdo by dostatečně vyložil vroucí lásku, kterou hořel ženichův přítel František? Zdálo se totiž, že je celý stravován jako nějaký žhavý uhel plamenem božského milování. Na pouhé slovo o lásce Páně, které zaslechl, rozněcoval se, zapaloval, rozplameňoval, jako kdyby bylo paličkou vnějšího hlasu udeřeno na vnitřní strunu. Dávat za almužny takový plat – to nazýval vznešenou marnotratností. A naopak ty, kteří jej považovali za méněcenný než peníze, prohlašoval za největší blázny, protože jedině neocenitelná hodnota božské lásky dostačí k získání nebeského království, a lásku toho, který nás mnoho miloval, je třeba splácet mnohou láskou.

1162
Aby se všemi věcmi rozněcoval k lásce Boží, plesal nad všemi díly rukou Páně a rozjímáním o viditelné kráse vystupoval až k původu a příčině všeho života. Zhlížel se v kráse Nejkrásnějšího a po stopách vtisknutých do všech věcí sledoval všude Miláčka. Ze všech věcí si utvářel žebřík, po němž by vystupoval k dosažení toho, který je všecek žádoucí. V zanícení okoušel totiž v jednotlivých tvorech jako v potůčcích oné pramenné dobroty neslýchanou vroucnost. V souzvuku ctností a úkonů daných jim od Boha jako by vnímal nebeskou harmonii, a jako prorok David vyzýval všechny, aby chválili Hospodina.

1163
2. Ježíš Kristus ukřižovaný byl stále předmětem jeho rozjímání – jako kytička myrty vonící na hrudi. Přál si, aby se zcela v něj přetvořil žárem vroucí lásky. Ze zvláštní oddanosti k němu od svátku Zjevení Páně po úplných čtyřicet dní – po tu dobu totiž, co Kristus se skrýval na poušti – uchyloval se na pustá místa a zavíral se do cely. S nejskrovnější mírou pokrmu i nápoje vytrvale se postil, modlil a neustále chválil Boha. Byl ke Kristu přitahován tak vroucím zanícením, že i jeho Milovaný mu to splácel přátelskou láskou. Nakonec se Božímu služebníku zdálo, že má stále před očima viditelného Spasitele, jak někdy svým druhům důvěrně vyzradil.

1164
Celým žárem svého srdce miloval svátost těla Páně a býval zachvácen převelkým úžasem nad nejlaskavější blahovůlí a nejblahovolnější láskou, která se zde zjevila. Často přistupoval ke stolu Páně tak zbožně, že v jiných zbožnost probouzel, když býval uchvacován ve vytržení mysli, aby lahodně okoušel neposkvrněného Beránka a byl jakoby duchovně opojen.

1165
3. K Matce našeho Pána Ježíše Krista lnul nevýslovnou láskou, protože učinila Pána velebnosti naším bratrem a my jsme skrze ni došli milosrdenství. Po Kristu důvěřoval nejvíce v ni, ustanovil ji svou ochránkyní i ochránkyní svých bratří. K její cti od svátku apoštolů Petra a Pavla až do svátku Nanebevzetí se velmi zbožně postil.

1166
Byl připoután poutem nerozlučné lásky k andělským duchům, zapáleným podivuhodným ohněm, který je povznáší k Bohu a rozpaluje duše vyvolených. Z úcty k nim se postil čtyřicet dní od Nanebevzetí slavné Panny a stále se pilně modlil. Zvláštní láskou byl oddán archandělu Michaelovi, protože je pověřen uvádět duše před Boží trůn, a František s vroucností horlil o spásu všech povolaných k životu.

1167
Vzpomínkou na všechny svaté jako na ohnivé kameny se rozehříval zápalem, který uchvacuje v Boha. S velikou zbožností ctil všechny apoštoly a zejména Petra a Pavla pro vroucí lásku, již měli ke Kristu. Z úcty a lásky k nim zasvěcoval Pánu zvláštní čtyřicetidenní půst.

Kristův chuďas neměl nic jiného než dva penízky, které mohl štědrou rukou rozdávat: tělo a duši. Pro Kristovu lásku z nich neustále dával, když stále obětoval tuhými posty tělo a vroucí touhou svého ducha. Vně v nádvoří obětoval zápalnou žertvu a uvnitř v chrámě zapaloval kadidlo.

1168
4. Nesmírná vroucnost jej tak unášela vzhůru k Bohu, jako jeho zanícená dobrotivost rozšiřovala jeho srdce vůči těm, s nimiž sdílel přirozenost i milost. Jestliže ho něžnost srdce učinila bratrem ostatních tvorů, není divu, když ho Kristova láska neskonale plněji sbratřila s těmi, kteří jsou označeni obrazem Tvůrce a vykoupeni krví svého Původce. Nepovažoval se za Kristova přítele, leč když rozněcoval duše, které on vykoupil. Říkal, že ničemu nelze dávat přednost před spásou duší. Dokazoval to tím, že jednorozený Syn Boží za duše visel na kříži. Odtud pramenil jeho boj v modlitbě, jeho kazatelské putování, jeho dobrý příklad bez hranic.

Kdykoli mu tedy vyčítali přílišnou přísnost, odpovídal, že byl dán jiným za příklad. I když jeho tělo bylo nevinné, ochotně se už podrobovalo duchu a nepotřebovalo žádné metly za přestupky, přesto kvůli dobrému příkladu ukládal mu znovu a znovu pokuty a břemena a s ohledem na jiné držel se cesty přísnosti. Říkával: »Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale neměl v sobě lásky a bližním neukazoval příklad ctnosti, prospěji jiným málo a sobě nic.«

1169
5. V zápalu žhoucí lásky horlil o vítězoslávu svatých mučedníků, ve kterých nemohl uhasnout plamen lásky, ani nemohla zemdlít síla. Proto i on, zapálen touto dokonalou láskou, která zapuzuje strach, toužil obětovat se Pánu plamenem umučení jako živá oběť, aby odplatil Kristu, jenž za nás zemřel, a také ostatní roznítil k Boží lásce.

1170
Šestého roku po svém obrácení umínil si z touhy po mučednictví přeplavit se do syrských končin, aby tam kázal křesťanskou víru a obrácení Saracénům a jiným nevěřícím. Vstoupil na loď, která tam jela, ale náporem větru byl zahnán do slovanských končin, kde musel vystoupit. A když tam pobyl nějaký čas a nemohl tehdy nalézt loď, která by ho převezla, byl zklamán ve svém přání. Prosil tedy nějaké plavce, kteří směřovali do Ankony, aby ho pro Boží lásku vzali s sebou. Oni však měli nedostatek zásob, a proto neúprosně odmítali.

On však velmi důvěřoval v dobrotu Páně a tajně se svým druhem vlezl na loď. Přišel tam člověk, kterého – jak se zdá – poslal Bůh kvůli svému chuďasovi, a přinesl potřebné věci na výživu. Zavolal si nějakého bohabojného muže z lodi a řekl mu: »Věrně to opatruj pro své bratry skrývající se na lodi a v čas potřeby jim to přátelsky dej!« Stalo se, že když plavci kvůli silnému větru mnoho dní nemohli nikde přistát, spotřebovali všechny své pokrmy a zbývala jen almužna, poskytnutá shůry chudému Františkovi. I když byla skromná, mocí Boží se tak rozmnožila, že ač se po mnoho dní zmítali na moři v neustálé bouři, ukojila úplně potřeby všech, dokud nedospěli do ankonského přístavu.

Když viděli plavci, že prostřednictvím Božího sluhy unikli mnohým smrtelným pohromám, děkovali všemohoucímu Bohu, který se vždy ukazuje svým přátelům a sluhům jako podivuhodný a laskavý. Vždyť zakoušeli hrozná nebezpečí na moři a v hlubině viděli podivuhodná díla Páně.

1171
6. Když se František vzdálil od moře a začal putovat po souši, sklízel hojné snopy z rozsévaného semene spásy.

Ale ovoce umučení příliš lákalo jeho srdce. Vydal se na cestu do Maroka, protože nade všechny zásluhy ctností si přál drahé smrti pro Krista. Usiloval o dosažení žádoucí palmy mučedníků kázáním Kristova evangelia Miramolinovi a jeho lidu. Byl totiž puzen tak velikou touhou, že navzdory tělesné slabosti předbíhal svého druha a jakoby v duchovním opojení pospíchal, ba letěl, aby uskutečnil svůj úmysl. Když však došel do Španělska, překvapila ho velmi těžká choroba řízením Boha, který ho zachovával pro jiné věci. Nemoc mu zabránila splnit, čeho si přál. Muž Boží tedy nahlédl, že jeho tělesného života je ještě zapotřebí synům, které zplodil, i když si pokládal smrt za zisk. A tak se navrátil, aby pásl ovce svěřené jeho péči.

1172
7. Žár lásky pudil však jeho ducha dále. Proto se ještě po třetí pokusil jít mezi nevěřící, aby vylitím své krve rozšířil víru v Trojici. V třináctém roce svého obrácení vypravil se do syrských končin a vydával se stále do četných nebezpečí, aby se dostal k babylónskému sultánu. Tehdy byla mezi křesťany a Saracény nesmiřitelná válka a tábory vojsk z té i oné strany byly rozloženy na poli blízko proti sobě, takže se nedalo bez smrtelného nebezpečí přejít ze strany na stranu. Sultán vydal ukrutný výnos, že každý, kdo přinese hlavu křesťana, dostane za odměnu zlatý byzantský peníz. Ale neochvějný Kristův rytíř František doufal, že co nevidět dojde již k naplnění své tužby. Proto si umínil přejít tam, nezděšen strachem ze smrti, ale puzen touhou. Posilnil se v Pánu modlitbou a směle si zpíval prorocký verš: »I kdybych kráčel uprostřed smrti, nebudu se bát zlého, neboť ty jsi se mnou!«

1173
8. Vzal s sebou jako druha bratra Ilumináta, muže světla a moci, a vydal se na cestu. Potkal dvě ovečky, rozveselil se a řekl druhovi: »Doufej, bratře, v Pána, neboť se na nás naplňuje výrok evangelia: Hle, posílám vás jako ovce mezi vlky!« A když postoupili dále, šli proti nim saracénští zbrojnoši. Jako vlci se rychle ženou na ovce, tak se vrhli se zvířecí krutostí na Boží sluhy a jednali s nimi potupně. Zahrnovali je nadávkami, trýznili bitím a spoutali okovy. Nakonec je všelijak ztýrané a zkrušené přivedli řízením Boží prozřetelnosti podle přání Božího muže k sultánovi. Když se ten kníže vyptával, kdo je poslal, proč přišli a jak se tam dostali, odpověděl Kristův sluha František s nebojácným srdcem, že byl poslán ne člověkem, ale od nejvyššího Boha, aby ukázal jemu i jeho lidu cestu spásy a zvěstoval evangelium pravdy.

Kázal sultánovi o trojjediném Bohu a Spasiteli všech Ježíši Kristu s tak pevnou myslí, mocí ducha a žárem, že bylo zřejmé, jak se na něm splnil výrok evangelia: »Dám vám výmluvnost a moudrost, které nebudou moci odolat a odporovat všichni vaši protivníci.«

1174
Neboť i sultán pozoroval na Božím muži žár ducha a moc, se zalíbením ho poslouchal a naléhavě zval, aby u něho pobyl. Kristův sluha osvícen nebeským vnuknutím mu říká: »Chceš-li se obrátit i se svým lidem ke Kristu, z lásky k němu rád u vás pobudu. Ale zdráháš-li se zanechat pro Kristovu víru zákona Mohamedova, poruč rozdělat co největší oheň. Já do něj vstoupím s tvými kněžími, abys alespoň takto poznal, které víry jako jistější a světější je třeba právem se držet.« Sultán na to odpověděl: »Nevěřím, že by některý z mých kněží na obhájení své víry chtěl vydat sám sebe nebo podstoupil nějaká muka.« Všiml si totiž, jak jeden z jeho kněží, vážený a letitý muž, když to slyšel, vytratil se mu z očí. Svatý muž mu říká: »Slibuješ-li mi za sebe i za svůj lid, že začnete uctívat Krista, vyjdu-li z ohně bez úrazu, pojďte, a já sám vstoupím do ohně.

Shořím-li, přičtěte to mým hříchům, ochrání-li mne však Boží moc, uznejte Krista, Boží moc a moudrost, za pravého Boha a Spasitele všech.« Sultán odvětil, že se neodvažuje přistoupit na volbu, protože se obává vzbouření lidu. Ale dával mu mnoho vzácných darů, kterými Boží muž, lačný spásy duší a ne světských věcí, opovrhl jako blátem. Když sultán viděl, že svatý muž je tak dokonalým tupitelem světských věcí, byl uchvácen údivem a začal ho tím víc ctít a být mu oddán. I když k víře Kristově nechtěl přistoupit, nebo snad se přestoupit neodvažoval, přesto vroucně prosil Kristova sluhu, aby dary přijal a rozdal chudým křesťanům nebo církevním obcím za jeho spásu. On však, protože se varoval přítěže peněz a v sultánově srdci neviděl kořen pravé zbožnosti, za nic nesvolil.

1175
9. Když viděl, že nic nepořídí, aby ten lid obrátil, a že nedosáhne naplnění svého úmyslu, vrátil se podle Božího napomenutí do krajů věřících. A tak působením Boží dobroty a zásluhou ctnosti svatého muže milostivě a podivuhodně se stalo, že Kristův přítel si vší silou přál smrt, a přece ji nenalezl, aby mu tak nebyla odepřena zásluha vytouženého mučednictví, a přece aby byl zachován. Později měl být totiž vyznamenán zvláštní výsadou. Tím se však stalo, že božský oheň ještě dokonaleji hořel v jeho srdci, aby tím mocněji vyšlehl na těle. Ó věru blažený muž, jehož tělo, ač nebylo usmrceno tyranským mečem, není zbaveno podobnosti se zabitým Beránkem! Je opravdu a plně blažený, když jeho duše, mečem nepřítele nezasažená, přece neztratila mučednickou palmu!

10. kapitola: O usilovné modlitbě a její moci

1176
1. Když Kristova láska učinila svého služebníka Františka zcela nevnímavého pro pozemské vnější žádosti, bez přestání se modlil a duchem usiloval prodlévat před Boží tváří, aby nebyl zbaven útěchy Milovaného, protože se tělem cítil od Pána vzdálen. Modlitba byla rozjímajícímu úlevou, neboť obcházením nebeských příbytků stal se již spoluobčanem andělů. Vroucí žádostí hledal Miláčka, od něhož ho dělila pouze stěna těla. Modlitba mu byla také oporou v práci, vždyť ve všech dílech, jež konal, nedůvěřoval svému důmyslu. Všechnu důvěru skládal v nebeskou dobrotu, silou důvěry všechny starosti skládal na Pána. S jistotou tvrdíval, že řeholnímu muži je nade vše třeba, aby si žádal milost modlitby a věřil, že bez ní nepůjde nikdo ve službě Boží vpřed. Všemi činy podle svých možností vybízel bratry, aby si modlitby hleděli. V chůzi i vsedě, uvnitř i venku, v práci i oddechu býval tak zabrán do modlitby, že se zdálo, jako by jí věnoval nejen celé své srdce i tělo, ale i práci a čas.

1177
2. Nezameškal nevšímavostí žádné navštívení ducha, ale když se mu ho dostalo, oddával se mu, a dokud Pán popřál, kochal se poskytnutou sladkostí, A když v chůzi pocítil cestou nějaká vanutí Božího ducha, nechal druhy jít napřed, zastavoval se a nové nadšení obracel k oplodnění, aby nepřijímal milosti nadarmo.

Častokrát byl zachvacován tak silným vytržením kontemplace, že byl nad sebe uchvácen a zakoušel cosi, co přesahovalo schopnost lidského cítění. Nevěděl, co se kolem něho děje.

1178
Jednou se ubíral přes Borgo di Santo Sepolcro značně lidnatým městečkem. Pro tělesnou slabost jej posadili na oslíka. Potkával zástupy lidí, hrnoucí se k němu z nábožnosti. Strkali ho, chytali, tlačili se a dotýkali se ho, ale on se zdál nevšímavým ke všemu. Jako tělo bez duše nevnímal nic z toho, co se kolem něho dálo. Když už dávno minuli město, vymanili se z tlačenice uprostřed zástupů a přišli k jakémusi obydlí malomocných, František rozjímající o nebeských věcech jako by se odjinud vracel, ptal se naléhavě, budou-li brzy v Borgu. Když byla totiž jeho mysl zaměřena na nebeskou skvělost, nevnímala rozdílu míst, času ani osob, jež potkávali. A to se mu stávalo velmi často, jak byli jeho druhové mnohokrát svědky.

1179
3. A poněvadž v modlitbě poznal, že Duch svatý tím důvěrněji dopřává své návštěvy těm, kteří ho prosí a čím více je nalézá vzdálené světského hluku, vyhledával pustá místa a chodíval se v noci modlit do samot a opuštěných kostelů. Tam často podstupoval hrozné boje s ďábly, kteří s ním citelně zápasili, snažili se ho zmást a odtrhnout ho od usilovné modlitby. Ale čím prudčeji na něho nepřátelé útočili, tím mocnější projevoval sílu a tím vroucněji se modlil. Byl posilňován nebeskými zbraněmi a utvrzen v odvaze říkal Kristu: »Ve stínu svých křídel ochraňuj mne před tváří bezbožníků, kteří mne sklíčili.« A zlým duchům: »Dělejte si se mnou, cokoliv můžete, duchové zlí a klamaví; nemůžete, než na kolik vás nebeská ruka uvolní. Jsem připraven s veškerou radostí vytrpět všechno, čím se jí zalíbí mě vytrestat.« A pyšní démoni nesnesli takovou stálost mysli a zahanbeni odcházeli.

1180
4. Boží muž pak zůstával sám a uklidněn, lesy naplňoval úpěním, místa zkrápěl slzami, bil se v prsa a jako kdyby nalezl ve skrytosti důvěrníka, hovořil se svým Pánem. Tu odpovídal soudci, tu prosil Otce, tu rozmlouval s přítelem. Bratři, kteří ho zbožně pozorovali, několikrát slyšeli, jak úpěnlivým voláním se přimlouval u Boží dobroty, silným hlasem projevoval také lítost nad utrpením Páně, jako by ho viděl před sebou ležet. Viděli ho v noci modlit se s rukama rozpjatýma v podobě kříže, jak byl celým tělem od země pozdvižen a obklopen zářícím obláčkem. Moudrost Boží mu zjevovala nejisté a skryté věci, jak bylo potvrzeno jistými znameními, uvnitř mysli bylo vyznačeno i na těle osvětlením, jež budilo podiv. Zjevené navenek nevyjevoval, leč pokud ho nutkala Kristova láska nebo to žádal prospěch bližních. Říkal, že za malou mzdu se ztrácívá věc k nezaplacení a že toho, který dal, nebývá snadno znovu pohnout k darování.

Když se vracíval od soukromých modliteb, kterými se proměňoval skoro v jiného muže, snažil se co nejvíce připodobnit ostatním, aby snad kvůli vnější nápadnosti nepřipravil ho závan lidské přízně o vnitřní odplatu.

1181
Když byl náhle před ostatními uchvácen a navštíven od Pána, vždy něco přítomným namítal, aby důvěrný styk se Ženichem nebyl navenek vyzrazen. Při modlitbě mezi bratřími se úplně vystříhal příliš naléhavých proseb, pláče, hlubokých vzdechů a vnějších posuňků, jednak že miloval skrytost, jednak že pohroužením do nitra byl cele uchvacován v Boha. Často říkal svým důvěrným přátelům: »Když služebník Boží se modlí a je navštíven od Boha, ať řekne: Tuto útěchu jsi poslal z nebe, Pane, mně hříšnému a nehodnému, a já ji odevzdávám tvé ochraně, neboť mi připadá, že jsem zlodějem tvého pokladu. A když se vrací bratr od modlitby, ať se jeví tak chudičkým a hříšníkem, jako by žádné nové milosti nedosáhl.«

1182
5. Když se modlil Boží muž v Porciunkule, stalo se, že ho navštívil jako obyčejně assiský biskup. Přišel na to místo, přiblížil se odvážněji, než se slušelo, k poustevně, v níž se Kristův sluha modlil, zaklepal na dvířka a již vstupoval dovnitř. Sotva tam však vsunul hlavu a zahlédl, jak se světec modlí, zachvěl se náhlým uleknutím, údy mu ztuhly, pozbyl i řeči a náhle z Boží vůle byl jakousi silou vypuzen ven a pozpátku odveden opodál. Biskup nad tím užasl a spěchal k bratřím, jak mohl, a když mu Bůh navrátil řeč, prvním slovem vyznal svou vinu.

1183
Jindy se přihodilo, že opat kláštera svatého Justina z perugijského biskupství potkal Kristova sluhu. Když ho zbožný opat uzřel, rychle sekočil z koně, aby vzdal úctu Božímu muži a pohovořil s ním o spáse své duše. Po milé rozmluvě nakonec opat odjížděl a prosil pokorně, aby se za něho modlil. Na to muž milý Bohu odpověděl: »Rád se pomodlím.« A když se opat poněkud vzdálil, řekl věrný František svému druhovi: »Počkej, bratře, chvilku, neboť chci zaplatit dluh, který jsem slíbil.« A jak se modlil, opat pocítil náhle v duchu až dosud nepoznanou vroucnost a slast, takže se octl ve vytržení mysli, sám v sobě cele jako by zhynul a v Bohu se ztratil. Za chvíli se vrátil k sobě a uvědomil si, jakou moc má modlitba svatého Františka. Od té chvíle planul ještě větší láskou k řádu a vyprávěl mnohým tu příhodu jako zázrak.

1184
6. Kanonické hodinky recitoval svatý muž bohabojně a zbožně. Ačkoliv trpěl neduhem očí, žaludku, ledvin a plic, nechtěl se opřít o zeď nebo stěnu, když říkal žalmy, ale vždycky stál při hodinkách vzpřímen a bez kápě, netěkal očima po okolí a nevynechával slova. Když byl právě na cestě, zastavoval se na tu dobu a neupouštěl od toho uctivého a svatého obyčeje ani v dešti. Říkával: »Jí-li tělo klidně svůj pokrm, ač se má spolu s ním stát potravou červů, s jakým pokojem a klidem je povinna duše přijímat pokrm života!« Mínil také, že se těžce prohřešuje, začal-li se někdy modlit a v nitru se zatoulal k marným myšlenkám. A když se mu cosi takového přihodilo, neodpustil si zpovědi, aby to ihned očistil. Toto úsilí se stalo natolik jeho obyčejem, že velmi zřídka míval takové »mušky«.

1185
Jednou udělal ve čtyřicetidenním postu jakýsi košík, aby využil drobty času, jež nechtěl promarnit. A když říkal dopolední, kmitla se mu hlavou myšlenka na košík a maličko rozptýlila jeho ducha. Puzen horlivostí spálil ten košík se slovy: »Budu jej obětovat Pánu, jehož oběť překazil!« Žalmy říkal s takovou pozorností mysli i ducha, jako by měl Boha před sebou. Když se v nich vyskytlo jméno Páně, lahodou sladkosti olizoval si rty. Jméno Páně nejen myšlené, ale i vyslovené a psané chtěl poctít zvláštní důstojností. Proto vyzýval bratry, aby všechny popsané lístky kdekoliv nalezené sbírali a ukládali na čistém místě, aby snad svaté jméno na nich napsané nebylo pošlapáno. Když vyslovoval nebo slyšel Ježíšovo jméno, býval naplněn v nitru zvláštní radostí, zdálo se, že je zevně proměněn, jako by medová lahodnost změnila jeho chuť a libozvuk jeho sluch.

1186
7. Třetího roku před jeho skonem se stalo, že si umínil slavit památku narození dítěte Ježíše u městečka Greccia, a to co nejvíce slavně, aby probudil zbožnost. Žádal o dovolení nejvyššího velekněze, aby to nebylo považováno za lehkomyslnost. Když dovolení dostal, dal připravit jesle, donést seno a přivést tam osla i vola. Zavolal bratry, schází se lid, lesem zvučně hlaholí zpěv, a ona velebná noc se stala slavnou hlasitými a svorně znějícími chvalozpěvy a byla ozářena hojnými, jasnými světly. Boží muž stál před jeslemi naplněn vroucností, skropen slzami a přetékaje v nitru radostí. Slouží se slavná mše nad jesličkami, při níž Kristův levita František zpívá svaté evangelium.

Potom káže lidu stojícímu okolo o narození chudého Krále. Když ho měl jmenovat, nazývá ho z něžnosti lásky betlémským pacholátkem. Jeden ctnostný a pravdomluvný rytíř, který pro Kristovu lásku zanechal světského rytířství a s velkou oddaností se přidružil k Božímu muži, pan Jan z Greccia, tvrdil, že viděl překrásné děťátko spící v těch jeslích, které blažený otec František objímal oběma rukama a jakoby budil ze sna. Tomuto vidění zbožného rytíře dodává věrohodnosti nejen svatost vidoucího, ale dokazuje to i ověřená pravda a potvrzují i zázraky, jež následovaly. Františkův příklad pozorován světem roznítil srdce ochablá v Kristově víře a seno z jeslí, uschované od lidí, mělo podivnou moc uzdravovat neduhy zvířat i zahánět rozličné jiné nákazy. Tak Bůh ve všem oslavoval svého sluhu a účinnost svaté modlitby ukazoval zřejmými znameními zázraků.

11. kapitola: O porozumění Písmu svatému a prorockém duchu

1187
1. Neúnavné úsilí v modlitbě a neustálé cvičení ctností přivedlo Božího muže k takové jasnosti mysli, že ačkoliv si neosvojil studiem znalost Písma svatého, osvícen věčným světlem zkoumal s podivuhodnou bystrostí rozumu hluboké věci. Jeho duch, zbavený každé poskvrny, pronikal skrytá tajemství, a tam, kde vědění učenců zůstává venku, láska milujícího vstupovala dovnitř. Někdy čítal ve svatých knihách a co jednou duchem pochopil, vtiskoval si pevně do paměti. Ne nadarmo zmocňoval se sluchem pozorného rozumu toho, co prožíval v zápalu neustálé vroucnosti.

1188
Když se jednou bratři tázali, zda je nakloněn tomu, aby se učení mužové přijatí do řádu věnovali dále studiu Písma svatého, odpověděl: »Ovšem, jsem tomu nakloněn, ale tehdy, když podle Kristova vzoru, o němž se čte, že se více modlil než studoval, neopomíjejí horlivou modlitbu. Souhlasím, když se nevzdělávají, aby uměli mluvit, ale aby slyšené konali, když nejprve sami dělají to, co jiným ukazují, že se má konat. Chci,« řekl, »aby moji bratři byli učedníky evangelia, a tak prospívali ve znalosti pravdy, aby také rostli v čistotě prostoty a neoddělovali holubičí prostotu od hadí opatrnosti. Vždyť výborný učitel je spojil svými požehnanými ústy.«

1189
2. V Sieně se ho tázal jeden řeholník, doktor svaté teologie, na některé otázky nesnadné k porozumění. František odhaloval s takovou jasností tajemství Boží moudrosti, že ten zkušený muž velmi žasl a s údivem říkal: »Opravdu, bohověda tohoto svatého Otce je čistotou a kontemplací jako orel, který se vznesl svými křídly a letí do výšin. Naše vědomosti se však břichem plazí po zemi.« I když byl světec neškolený v řeči, byl plný vědění. Řešil pochybnosti sporných otázek a vynášel na světlo skryté věci. A nelze se divit, že svatý muž dostal od Boha vlitou znalost Písma svatého, neboť dokonalým následováním Krista vyjadřoval pravdu Božího slova svým konáním a pomazáním Ducha svatého měl ve svém srdci učitelskou katedru všech svatých knih.

1190
3. Také se proslavil prorockým duchem. Předvídal budoucí věci a četl tajemství srdcí. Na vzdálené věci hleděl jako na přítomné a také vzdáleným lidem se podivuhodně ukazoval. V době, kdy křesťanské vojsko obléhalo Damiettu, byl při tom Boží muž ne zbrojí, ale vírou obrněn. Když se v den boje chystali křesťané k bitvě, sluha Kristův o tom uslyšel a velmi naříkal. Řekl svému druhovi: »Pokusí-li se křesťané utkat s nepřáteli, ukazuje mi Pán, že to s nimi špatně dopadne. Povím-li to však, budou mě považovat za blázna, když to však zamlčím, budu mít výčitky svědomí. Co tedy míníš ty?« Jeho druh řekl: »Bratře, málo dbej na to, budeš-li souzen lidmi, vždyť to nebude nic nového, budou-li tě považovat za pošetilce. Ulehči svému svědomí a boj se více Boha než lidí!«

Když to uslyšel Kristův posel, pospíšil si a začal křesťanům spasitelně domlouvat a varovat je, zabraňoval jim v boji a ohlašoval porážku. Ale oni měli pravdu za smyšlenku, zatvrdili své srdce a nechtěli se vrátit. Jdou, utkají se a bojují, avšak celé křesťanské vojsko bylo obráceno na útěk. Odnášelo si jako ovoce hanbu, nikoli vítězství. Tou velikou řeží velmi se zmenšil počet křesťanů, neboť bylo na šest tisíc mrtvých a zajatých. Tím se zřejmě ukázalo, že se neslušelo opovrhnout moudrostí chudého. Vždyť duše spravedlivého muže zvěstuje někdy více pravdy než sedm pozorovatelů, kteří sedí na výšině, aby obzírali.

1191
4. Jindy zase, když se navrátil ze zámoří, šel kázat do Celana. Jeden rytíř jej pokorně, zbožně a velmi usilovně zval k sobě na oběd. Přišel do rytířova domu a celá rodina se radovala z příchodu chudých hostí. Dříve však, než zasedli k jídlu, Boží muž podle svého zvyku přednášel se zbožnou myslí prosby a chválil Boha. Modlil se ve stoje s očima pozdviženýma k nebi. Po modlitbě zavolal důvěrně dobrotivého hospodáře stranou a řekl mu: »Hle, bratře hostiteli, vstoupil jsem do tvého domu k jídlu překonán tvými prosbami. Teď však rychle poslechni mého napomenutí, neboť nebudeš jíst zde, ale jinde. Zpovídej se nyní ze svých hříchů, proniknut lítostí pravého pokání, aby v tobě nezůstalo nic, čeho bys nevyjevil pravdomluvným vyznáním. Pán ti dnes odplatí, že jsi přijal s takovou zbožností jeho chudé!« Muž ihned poslechl světcovy rady a jeho druhovi vyjevil ve zpovědi všechny hříchy, učinil pořízení o svém domě a připravoval se, jak nejlépe mohl, na smrt. Nakonec zasedli ke stolu a zatím co jiní začali jíst, hostitel

1192
1192 5. V době, kdy svatý muž ležel nemocen v Rieti, byl obročník jménem Gedeon, smilník a světák, zachvácen těžkým neduhem. Ležel na lůžku, ale dal se ke světci dopravit a s pláčem ho prosil spolu s těmi, kteří tam s ním byli, aby ho poznamenal svatým křížem. On mu říká: »Jak tě mám poznamenat křížem, když jsi byl dříve živ podle žádostí těla a nebál se Božích soudů? Ale kvůli vroucím prosbám přímluvců tě poznamenám ve jménu Páně znamením kříže. Buď si však vědom toho, že se ti stane něco horšího, vrátíš-li se po svém osvobození k tomu, cos vyvrátil. Pro hřích nevděčnosti přicházejí vždy na lidi horší věci, než je stihly předtím!« Jakmile učinil nad ním kříž, vstal ihned zdráv ten, který ležel pokroucený a jakoby zlámaný.

Začal hlasitě chválit Boha: »Hle, jsem osvobozen!« A zapraskaly kosti jeho beder, jak všichni slyšeli, jako když se v rukou láme suché dříví. Ale za krátký čas zapomněl na Boha a vydal své tělo necudnosti. Jednou pozdě večer povečeřel v domě jednoho kanovníka a v noci tam též spal. Náhle se zřítila na všechny střecha. Všichni ostatní vyvázli životem, jedině onen bídník byl zavalen a usmrcen. A tak spravedlivým Božím soudem byly poslední věci toho člověka horší než první pro hřích nevděčnosti a pohrdání Bohem. Vždyť za přijaté odpuštění je třeba splácet vděčností a opakovaná neřest se dvojnásob protiví.

1193
6. Jindy jedna urozená, Bohu oddaná žena přišla k světci, aby mu vyložila svou žalost a prosila ho o pomoc. Měla velmi ukrutného muže, který ji pronásledoval pro službu Kristu. Prosila tedy světce, aby se za něho modlil, aby Bůh svou dobrotou obměkčil jeho srdce. Když to František slyšel, řekl jí: »Jdi v pokoji a bez pochybování očekávej, že co nejdříve tě tvůj muž potěší!« A dodal: »Povíš mu jako vzkaz od Boha a ode mne, že nyní je čas milosti a potom spravedlnosti.« Žena se vrací s požehnáním, nachází muže a oznamuje mu vzkaz.

Muže uchvátil Duch svatý, ze starého jej učinil novým a vnukl mu tuto odpověď: »Paní, služme Pánu a spasme své duše!« Na radu svaté manželky žili pak ve zdrženlivosti a po mnoha létech odebrali se k Pánu v týž den. Na Božím muži se jistě projevila podivuhodná síla prorockého ducha, kterou navracel schnoucím údům svěžest a do tvrdých srdcí vléval lítost. Neméně je však úžasná průzračnost jeho ducha, kterou poznával budoucí události a pronikal tajnosti svědomí. Jako druhý Elizeus obdržel dvojnásobného ducha Eliášova.

1194
7. V Sieně předpověděl jednomu muži, který s ním byl důvěrně spřátelen, některé věci o jeho smrti. Onen učený muž, o němž byla výše zmínka, že kdysi rozprávěl s Františkem o Písmu svatém, když to uslyšel, pochyboval o tom. Vyptával se svatého Otce, zda skutečně pověděl, co onen člověk vyprávěl. František netoliko potvrdil, že to řekl, ale ještě i jemu, jenž se vyptával na cizí konec, prorocky předpověděl cosi o jeho vlastním skonu. Aby mu to jistěji vtiskl do srdce, odhalil mu jakýsi tajný osten svědomí, s nímž se on žádnému nesvěřil, a dal mu spasitelnou radu. Na potvrzení všeho se pak stalo, že ten řeholník, jak mu Kristův sluha předpověděl, tak i posléze dokonal.

1195
8. V ten čas, když se vracel ze zámoří s druhem bratrem Leonardem z Assisi, přihodilo se, že unaven a zmořen sedl si na chvilku na osla. Ale druh, který ho provázel, byl též sám nemálo zemdlený. Začal sám u sebe uvažovat tak trochu po lidsku: »Jeho rodiče a moji rodiče nebyli na stejném stupni a podívejme se – on si jede a já pěšky mu vedu osla!« Ale sotva si to pomyslel, svatý muž ihned slezl z osla a řekl: »Nesluší se, bratře, abych já jel a ty šel pěšky, neboť ty jsi býval ve světě urozenější a mocnější než já!« Bratr se ulekl a zapálil se studem. Uznal, že je usvědčen. Padl mu k nohám a zalit slzami vyložil mu své myšlenky a prosil za odpuštění.

1196
9. Jeden bratr, oddaný Bohu i Kristovu služebníku, zabýval se často v srdci myšlenkou, že nebeské milosti bude hoden ten, koho svatý muž obdařuje láskou a přízní. Domníval se, že z počtu vyvolených je třeba vylučovat toho, k němuž se chová jako k cizímu. Stále se trápil náporem takových myšlenek a velmi si přál přízně Božího muže. Avšak tajemství svého srdce nikomu nevyjevil. Tu jej milý Otec zavolal laskavě k sobě a řekl mu: »Nijak se nermuť, bratře, neboť ty jsi mi ze všech nejmilejší a rád ti věnuji svou přízeň a lásku.« Ten bratr se podivil a stal se ještě zbožnějším. Nejen jeho láska ke svatému člověku vzrostla, ale milostí Ducha svatého bylo mu vrchovatě přidáno větších darů.

1197
Když se zdržoval na alvernské hoře a byl uzavřen v poustevně, jeden z jeho druhů velmi toužil po tom, aby měl nějakou větu ze slov Páně napsanou jeho rukou. Byl trápen těžkým pokušením – ne tělesným, ale duchovním – a věřil, že takto se ho zbaví, nebo alespoň je snáze ponese. Touto touhou se mučil ve svém nitru, neboť byl přemáhán studem a neosměloval se to vyjevit Otci. Ale tomu zjevil Duch Páně to, co mu nepověděl člověk. Dal si od řečeného bratra přinést černidlo a lístek a podle přání bratrova napsal na něj svou rukou chvály Páně a na konec mu připsal požehnání. Řekl: »Vezmi si tento lísteček a až do smrti jej bedlivě uschovej!« Bratr vzal žádoucí dar a hned bylo všechno ono pokušení zahnáno. Ten lísteček byl uschován a později se stal svědectvím Františkových ctností, když se stal i předmětem divů.

1198
10. Byl jeden bratr podle vnějšího zdání vynikající svatostí, příkladného života, ale přece jen příliš zvláštní. Stále se oddával modlitbě a tak přísně zachovával mlčení, že se ani nezpovídal slovy, nýbrž posuňky. Náhodou tam přišel svatý Otec, viděl ho a hovořil o něm s jinými bratry. A když ho všichni vychvalovali a velebili, říká Boží muž: »Přestaňte, bratři, ať mi na něm nechválíte ďábelskou léčku! Po pravdě vězte, že je to ďábelské pokušení a lstivé klamání.« Bratři to přijali hořce a měli to jakoby za nemožné, aby tolika známkami dokonalosti maskovala se lstivá mámidla.

Ale po nemnoha dnech onen bratr vystoupil z řádu. Tím se zjevně ukázalo, s jakou jasností vnitřního nazírání Boží muž prohlédl tajnosti jeho srdce. A také jiným, kteří se zdáli stojícími, předpověděl tímto způsobem pád, a naopak mnohým zvrhlým s nezvratnou pravdivostí ohlásil obrácení ke Kristu. Zdálo se, že se přiblížil k patření do zrcadla věčného světla, jehož podivuhodným jasem jeho duchovní zrak viděl tělesně vzdálené věci, jako by je měl před sebou.

1199
11. Jednou jeho vikář slavil kapitulu, zatímco on se v cele modlil v odloučenosti a přitom jakoby mezi bratřími s Bohem. Jeden z nich se zakrýval jakýmsi pláštěm obrany a nepoddával se kázni. Svatý muž to v duchu viděl, zavolal jednoho z bratří a řekl mu: »Viděl jsem, bratře, ďábla na hřbetě onoho neposlušného bratra, který ho držel na oprátce a škrtil. Náš bratr, který pohrdl jhem poslušnosti, poddajně kráčel pod mocí takového jezdce, jak on potrhoval otěží. A když jsem prosil Boha za bratra, náhle zlý duch zahanben zmizel. Jdi tedy a pověz bratru, ať nemešká a skloní šíji pod jho svaté poslušnosti!« Bratr přijal vzkaz i napomenutí, ihned se obrátil k Bohu a pokorně padl vikáři k nohám.

1200
12. Jindy se také přihodilo, že dva bratři z daleka přišli k poustevně v Grecciu, aby uviděli Božího muže a odnesli si jeho požehnání, jehož si už dlouho žádali. Ale přišli a nenalezli ho, poněvadž se už z venku vrátil do poustevny, a tak sklíčeni odcházeli. A hle, když se vzdalovali, on, ačkoliv podle lidského vnímání nemohl ani tušit jejich příchod či odchod, proti svému zvyku vyšel z poustevny a zavolal je. A jak si přáli, požehnal jim znamením kříže ve jménu Kristově.

1201
13. Dva bratři přišli kdysi z Neapolska. Starší z nich několikrát pohoršil mladšího. A když došli k Otci, on se tázal mladšího, jak se k němu choval cestou bratr společník. A když on odvětil, že dosti dobře, řekl na to František: »Dej pozor, bratře, abys pod rouškou pokory nelhal; vím to, věru, vím, ale maličko počkej a uvidíš!« Bratr se velice podivil, jak duchem poznal věci tak vzdálené. Ten, který pohoršil bratra, nežádal Otce za odpuštění a nepřijal k nápravě náležitý trest, po nemnoha dnech opovrhl řádem a odešel do světa. Jeho pádem se ukázaly zároveň dvě věci: vyváženost Boží spravedlnosti a jasnozřivost prorockého ducha.

1202
14. Už z předešlého líčení je známo, jak se působením Boží moci ukázal tělesně vzdáleným. Stačí uvést na paměť, jak vzdálen ukázal se proměněn bratřím na ohnivém voze a jak na arelatské kapitule se zjevil v podobě kříže. Třeba věřit, že se to stalo Božím řízením, aby se jasně poznalo z podivuhodného zjevení jeho tělesné blízkosti, jak je blízký a přístupný jeho duch světlu věčné Moudrosti. »Ta jest pohyblivější než jakýkoliv pohyb, všechno proniká a svojí čistotou prostupuje… a vcházejíc z pokolení na pokolení do svatých duší, vyzbrojuje je na přátele Boží a proroky.«

Prostým a maličkým nejvyšší Mistr zjevuje svá tajemství, jak už kdysi ukázal na Davidovi, nejvýznamnějším z proroků, potom na apoštolském knížeti Petrovi a konečně na Kristovu chudičkém Františkovi. Neboť ačkoli oni nebyli literárně vzděláni, stali se slavnými výukou Ducha svatého: onen pastýřem, aby pásl stádo synagogy vyvedené z Egypta; ten rybářem, aby naplnil síť církve rozmanitostí věřících; tento pak kupcem, aby perlu evangelního života koupil, když prodal a rozdal všechno pro Krista.

12. kapitola: O účinnosti kázání a o milosti uzdravování

1203
1. Věrný dělník a sluha Kristův František ve snaze vykonávat všechno věrně a dokonale, cvičil se nejvíce v těch ctnostech, o nichž poznal ve škole Ducha svatého, že se Bohu zvláště líbí.

1204
1204 Stalo se, že musel velice zápasit s pochybností, kterou po mnoho dní, když se vracel od modlitby, předkládal sobě nejbližším bratřím k rozřešení. »Co radíte, bratři,« ptal se, »co chválíte? Mám se věnovat modlitbě, nebo chodit a kázat? Vždyť jsem snad já, maličký prosťáček a v řeči neučený, přijal větší milost k modlení než k mluvení. V modlitbě možno vidět zisk a hromadění milostí, v kázání se rozdávají dary přijaté z nebe. V modlitbě se očišťují vnitřní žádosti, sjednocují se v úsilí o jediné, pravé a svrchované dobro a utužuje se síla.

V kázání se zapráší duchovní nohy, mysl se rozptyluje mnoha věcmi a uvolňuje se kázeň. Konečně v modlitbě mluvíme k Bohu, slyšíme ho a přebýváme mezi anděly, jako bychom žili andělský život. V kázání je třeba mnohé shovívavosti k lidem, nutno mezi nimi po lidsku žít, lidské věci myslet, mluvit i slyšet. Jedno však stojí proti tomu všemu a zdá se, že to převažuje před Bohem: Jednorozený Syn Boží, který je svrchovaná Otcova Moudrost, sestoupil pro spásu duší z Otcova lůna, aby svým příkladem poučil svět, mluvil lidem slovo spásy, lidem, jež chtěl vykoupit cenou své svaté krve, očistit lázní a napojit, vůbec nic si neponechal, co by obětavě nevydal pro naši spásu. Jsme povinni dělat všechno podle toho, co vidíme na něm, když na něho hledíme jako k vysoké hoře. Proto se zdá, že je Bohu milejší, abych se vytrhl z klidu a vyšel ven do práce.«

Ačkoliv po mnoho dní se obíral těmito myšlenkami spolu s bratřími, nemohl s jistotou poznat, co by si měl vybrat jako Bohu milejší. Ačkoliv prorockým duchem poznával podivuhodné věci, nemohl sám jasně rozřešit tuto otázku. Bůh se totiž postaral, aby záslužnost kázání byla osvětlena odpovědí shůry a pokora Kristova sluhy aby zůstala zachována.

1205
2. Pravý Menší bratr se neostýchal hledat poučení o malých věcech u lidí menších, on, který se u svrchovaného Mistra naučil věcem velikým. S neobyčejným úsilím zkoumal, jakou cestou se dát a jakým způsobem by mohl Bohu podle jeho zalíbení dokonaleji sloužit. To bylo jeho nejvyšší filozofií, jeho nejvyšší žádostí, dokud byl živ, aby hledal u moudrých i prostých, dokonalých i nedokonalých, maličkých i starých, jak by mohl ctnostněji a účinněji dospět k vrcholu dokonalosti.

Vzal si tedy dva z bratří a poslal je k bratru Silvestrovi, který kdysi viděl kříž vycházející z jeho úst. V té době se Silvestr stále oddával modlitbě na vrchu nad Assisi. František ho žádal, aby v té sporné záležitosti vyzvěděl Boží odpověď a od Pána mu ji předal. Totéž vzkázal svaté panně Kláře, aby prostřednictvím některé podřízené sestry, která je zvlášť čistá a prostá, i také sama s jinými sestrami odhalila modlitbou vůli Páně v té věci. A ku podivu se shodli v tom, podle zjevení božského Ducha, ctnostný kněz i panna zasnoubená Bohu, že se Bohu líbí, aby hlasatel Kristův vyšel a kázal. Když tedy se bratři vrátili a ohlásili vůli Boží, jak jim to bylo sděleno, František hned vstal, opásal se, nečekal ani chvilku a vydal se na cestu. A šel tak horlivě, aby vykonal Boží přikázání, tak rychle běžel, jako by byl vybaven novou mocí z nebe, neboť na něm spočinula Boží ruka.

1206
3. Když se přibližoval k Bevagni, přišel k místu, kam se sletělo veliké množství různého ptactva. Když je spatřil Boží svatý, rychle běžel k tomu místu a pozdravil je, jako kdyby ptáci měli rozum. A všichni čekali a obraceli se k němu. Ti, kteří byli v křoví, nakláněli hlavičky, když se k nim přibližoval, a nezvyklým způsobem se k němu vzpínali, až k nim přistoupil a všechny důtklivě napomenul, aby poslouchali Boží slovo: »Moji bratři ptáčkové, musíte velmi chválit svého Stvořitele, který vás oblékl do peří, dal vám křídla k létání, dopřál vám čistého vzduchu a stará se o vás bez vaší péče!« A zatímco k nim mluvil, ptáčkové se chovali zcela zvláštním způsobem: začali natahovat krčky, rozpínat křídla, otevírat zobáčky a pozorně na něho hledět.

A on s podivuhodnou vroucností ducha procházel mezi nimi, dotýkal se jich hábitem, aniž některý uletěl. Teprve když nad nimi Boží muž učinil znamení kříže a propustil je s požehnáním, všichni se rázem rozletěli. To všechno viděli jeho druhové, kteří na něho čekali na cestě. Když se k nim František vrátil, on, muž prostý a čistý, začal sám sebe vinit z nedbalosti, že až dosavad ptákům nekázal.

1207
4. Pak kázal po okolních místech a přišel do městečka, které se nazývalo Alviano. Když se lid shromáždil a všichni se na pokyn ztišili, vlaštovky, jež hnízdily na tom místě, štěbetaly tak hlučně, že bylo stěží slyšet vlastního hlasu. Tu Boží muž přede všemi k nim promluvil: »Sestřičky vlaštovky, již je čas, abych promluvil i já, neboť vy už jste se dost napovídaly! Slyšte Boží slovo a zachovejte mlčení, dokud se neskončí řeč Boží!« A ony jako rozumné hned umlkly a nehnuly se z místa, dokud nebylo po kázání. Všichni, kteří to viděli, byli naplněni úžasem a oslavovali Boha. Pověst o tom zázraku se roznesla široko daleko a mnohé lidi roznítila ke světcově úctě a zbožné víře.

1208
5. V městě Paříži byl jeden nadaný studující spolu se svými druhy zabrán do pilného čtení a jakási vlaštovka je rušila nepříjemným, dotěrným štěbetáním. Student řekl svým druhům: »To je jedna z vlaštovek, jež kdysi obtěžovaly Božího muže Františka při kázání, až je umlčel.« Obrátil se na vlaštovku a směle řekl: »Ve jménu Božího sluhy Františka ti přikazuji: Přileť sem a již ani nepípni!« Když zaslechla jméno Františkovo, ihned přestala, jakoby vyučena v kázni Božího muže, a svěřila se do rukou studentových jako do bezpečné ochrany. Student užasl, pustil ji na svobodu a vícekrát již jejího štěbetání neuslyšel.

1209
6. Jindy, když Boží sluha kázal v Gaetě na mořském břehu a zástupy ze zbožné tužby se tlačily, aby se mu dostaly blízko, on se hrozil chvály tolika lidí, a proto vskočil sám na lodičku uvázanou u břehu. A loďka jako kdyby měla rozum a jako kdyby byla poháněna tajemnou silou, bez veslaře odplula daleko od země, takže tomu všichni s údivem přihlíželi. Když chvilku plula po širém moři, zastavila se nehnutě uprostřed vln, odkud svatý muž kázal zástupům, jež čekaly na břehu. Množství lidí, které vyslechlo řeč pod dojmem zázraku, přijalo pak požehnání a rozcházelo se, aby již Františka neobtěžovalo. Loďka pak jakoby vlastním pohonem se vrátila k zemi. Kdo by tedy byl tak zatvrzelé a bezbožné mysli, aby opovrhoval Františkovým kázáním, jehož podivuhodnou mocí se stávalo, že nejen nerozumní tvorové se podřizovali jeho kázni, ale dokonce neživé předměty mu sloužily, jako by měly život.

1210
7. Duch Páně provázel svého sluhu Františka, jehož pomazal a poslal, ať šel kamkoliv. Provázela ho sama Boží moc a moudrost – Kristus – aby oplýval slovy zdravého učení a svítil zázraky veliké moci. Jeho slovo bylo jako planoucí oheň, který pronikal hlubiny srdce, slovo, jež naplňovalo mysli všech obdivem, neboť nevynikalo okázalostí lidské vyumělkovanosti, ale šířilo vůni Božího zjevení.

1211
Když jednou měl kázat před papežem a kardinály, naučil se nazpaměť podle pokynu pana kardinála ostijského řeči pečlivě připravené. Když pak vystoupil, aby přednesl naučená slova, všechno zapomněl, takže vůbec nevěděl, co říci. Ale když to vysvětlil s pravdomluvnou pokorou a utíkal se k Duchu svatému o milost, začal náhle oplývat tak mocnými slovy a takovou zvláštní silou mysli přiváděl ty vznešené muže ke zkroušenosti, že zjevně zde mluvil ne on, ale sám Duch Páně.

1212
8. To, co jiným vštěpoval slovy, nejdříve sám uskutečňoval činem. Proto se neobával výčitky a co nejsměleji hlásal pravdu. Neuměl hladit neřesti, ale bodal do nich, neuměl přitakávat životu hříšníků, ale tepal je tvrdým káráním. Se stejnou stálostí mysli mluvil s velkým i malým a s touž líbezností ducha kázal několika lidem i mnohým. Mužové i ženy všeho věku chvátali, aby muže nového, daného z nebe světu, viděli a slyšeli. On chodil různými kraji a horlivě kázal. Pán mu pomáhal a potvrzoval jeho řeč zázraky, které ji provázely. Mocí jeho jména František, hlasatel pravdy, vymítal ďábly, uzdravoval nemocné, a co více: účinností svého kázání obměkčoval zatvrzelá srdce k pokání. Zároveň vracel tělesné i duševní zdraví, jak dosvědčují některé z jeho skutků, které zde na ukázku uvedeme.

1213
9. Ve městě Toskanelle přijal ho pohostinsky jeden rytíř. Jeho jediného syna, od narození zkrouceného, František, když ho rytíř o to velmi prosil, pozdvihl a náhle uzdravil. Před zraky všech se srovnaly všechny jeho údy, hoch zdráv a plný síly hned vstal, chodil, skákal a chválil Boha.

1214
Ve městě Narni dokonale uzdravil ochrnulého člověka, jemuž všechny údy vypověděly službu, když ho na biskupovo naléhání požehnal znamením kříže od hlavy až k nohám.

1215
V rietském biskupství byl jeden hošík od čtvrtého roku tak opuchlý, že si ani na nohy neviděl. Plačící matka ho přivedla k svatému muži. Sotva se ho dotkl, byl hoch úplně zdráv.

1216
Ve městě Orte byl jeden hoch tak zkroucen, že hlavu nosil u nohou a některé kosti měl zlámány. Rodiče se slzami prosili Františka o pomoc. Ten hocha pokřižoval, on se ihned narovnal a byl vysvobozen.

1217
10. Jedna žena z města Gubbia měla obě ruce zkroucené a uschlé, že jimi nemohla nic dělat. Znamením kříže, které nad ní František udělal ve jménu Páně, nabyla tak dokonalého zdraví, že se hned vrátila domů a připravovala jako kdysi Šimonova tchýně pokrmy pro něho i pro chudé.

1218
Jedné dívce v městečku Bevagni, která pozbyla světla očí, ve jménu svaté Trojice svou slinou třikrát potřel oči a hned se jí vrátilo žádané světlo. Kterási žena v městě Narni, stižená slepotou, přijala od něho znamení kříže a nabyla vytouženého zraku.

V Bologni jeden chlapec, kterému oko pokryla jakási skvrna, že vůbec nic neviděl a nebylo mu pomoci, získal jasný zrak, když mu Boží sluha od hlavy k nohám učinil znamení kříže. Později vstoupil do řádu Menších bratří a říkal, že mnohem jasněji vidí okem kdysi nemocným než tím, jež nikdy nebylo porušeno.

1219
V městě San Geminiano Boží sluha byl přijat pohostinsky jedním zbožným mužem, jehož manželka byla trápena zlým duchem. Pomodlil se, mocí poslušnosti poručil zlému duchu, aby vyšel, a božskou silou ho tak rázně zahnal, že se jasně dalo poznat, jak ani zarputilost zlých duchů neodolá moci svaté poslušnosti.

Ve městě Citt`a di Castello byla jedna žena posedlá zuřivým a ohavným duchem. Když svatý muž se na něho obořil příkazem poslušnosti, se vztekem vyšel a žena dříve posedlá byla osvobozena na duši i na těle.

11. Jeden bratr byl sužován tak hroznou nemocí, že mnozí to považovali spíše za ďábelské trápení než za přirozenou nemoc. Neboť často sebou bil o zem a svíjel se, údy těla hned smršťoval, hned zase natahoval, hned je splétal, hned zkrucoval, brzy celý ztuhlý a ztvrdlý, někdy zase jako struna natažen a zdřevěnělý s nohama srovnanýma s hlavou pozdvihován byl do výše a pak zase hrozně padal. Kristův sluha litoval plný útrpnosti tohoto nešťastníka, tak nezhojitelně nemocného, a poslal mu skývu chleba, z které jedl. Sotva nemocný chleba požil, pronikla ho taková moc, že už nezakoušel žádné trápení.

1220
V hrabství Arezzo jedna žena po mnoho dní pracovala k porodu a již se blížila k smrti. Nebylo naděje na záchranu z toho zoufalého stavu leč od Boha. Stalo se však, že tím krajem se ubíral Kristův sluha a pro tělesnou slabost seděl na koni. Jel vsí, v níž se ta žena trápila. Když tamější lidé uviděli svatého muže, stáhli uzdu z koně, na kterém jel, a položili ji pod ženu. A když se jí dotkla, všechno nebezpečí podivuhodně minulo a žena ihned bez bolesti porodila.

Jakýsi muž z Castro Plebis – nábožný a bohabojný – choval u sebe provaz, kterým se svatý Otec přepásával. Když v tom městě strádalo mnoho mužů a žen různými nemocemi, chodil po jejich domech, namáčel provaz ve vodě, dával tu vodu pít trpícím a mnozí se tak uzdravovali. Také když nemocní požili chleby, kterých se dotkl Boží muž, působením Boží moci rychle nabyli zdraví.

1221
12. Hlasatel Kristův zářil při svých kázáních těmito a mnoha jinými divy a zázraky. Proto poslouchali lidé to, co říkal, jako kdyby mluvil anděl Páně. Znamenitá skvělost jeho ctností, prorocký duch, moc zázraků, nebeský výrok o kázání, poslušnost nerozumných tvorů, mohutná proměna srdcí na pouhé jeho slovo, vědění vlité Duchem svatým bez lidského učení, plná moc ke kázání od nejvyššího velekněze, když se mu dostalo zjevení, kromě toho i řehole, v níž je vyložen řád kázání, potvrzená rovněž Kristovým náměstkem a vtisknutá do jeho těla – to vše jako desatero svědectví nepochybně potvrzují každému, že Kristův hlasatel František byl úctyhodný svým posláním, pravověrný učením a podivuhodný svatostí a že tudíž kázal Kristovo evangelium jako pravý Boží posel.

13. kapitola: O svatých jizvách

1222
1. Andělský muž František měl obyčej, že nikdy nelenil v dobrém, ale raději na způsob nebeských duchů po žebříku Jakubově buď vystupoval k Bohu, nebo sestupoval k bližním. Čas, který mu byl půjčen k zásluze, naučil se tak prozíravě rozdělovat, že část obětoval práci pro užitek bližních, část věnoval klidným úchvatům kontemplace. Proto když podle potřeby místa a času vyhověl péči o spásu jiných, vzdaloval se nepokoje zástupů a vyhledával skrytost pustiny a místa klidu, aby se volněji oddával Bohu a tak setřel, co na něm snad ulpělo z prachu lidského života.

1223
Dva roky dříve, než odevzdal ducha nebi, zavedla ho božská prozřetelnost po mnoha pracích do soukromí, na místo vysoko položené, které se nazývá Alvernská hora. Když tam podle zvyku začal konat čtyřicetidenní půst ke cti svatého archanděla Michaela, byl naplněn hojněji než obvykle sladkostí nebeské kontemplace a roznícen žhavějším plamenem touhy po nebi, začal překypovat zakoušením darů božských výlevů. Byl pozvedán vzhůru ne aby jako zvědavý badatel v oboru Boží velebnosti byl sražen majestátem, ale jako věrný a prozíravý sluha, který hledá Boží zalíbení. Úplně se mu přizpůsobit – to si přál s největší horoucností.

1224
2. Božským výrokem mu bylo vštípeno v mysl, že Kristus mu zjeví při otevření knihy evangelií, co bude Bohu nejmilejší, aby trpěl a konal. Když se nejprve pomodlil, vzal z oltáře svatou knihu evangelií a ve jménu svaté Trojice přikázal svému druhovi – svatému a Bohu oddanému muži – aby ji otevřel. Když to udělal třikrát a vždycky to bylo na místě, kde se čte o utrpení Páně, poznal muž plný Boha, že dříve než odejde z tohoto světa, má se spojit s Kristem v citech a bolestech umučení, tak jako ho následoval skutky života. Ačkoliv jeho tělo pro velikou přísnost dřívějšího života a stálé nesení kříže Páně bylo již slabé, nijak se nezalekl, ale statečně se vzmužil, aby přijal muka. Rozhořel se v něm nepřemožitelný žár lásky k dobrému Ježíši jako pochodně ohně a plamenů, že mnoho vod nemohlo uhasit tak silnou jeho lásku.

1225
3. Žárem serafské touhy byl unášen vzhůru k Bohu a něžnou soustrastí se proměňoval v toho, který z tak veliké lásky se dal ukřižovat. Jednou zrána kolem svátku Povýšení svatého kříže modlil se na úbočí hory. Spatřil serafa, který měl šest ohnivých zářících křídel a sestupoval z výšin nebe. Když se rychlým letem snesl blízko Božího muže, ukázala se mezi křídly podoba ukřižovaného člověka, který měl ruce i nohy rozpjaté ve tvaru kříže a ke kříži přibité. Dvě křídla byla rozpjata nad jeho hlavou, dvě roztažena k letu a dvě zahalovala celé tělo.

Při pohledu na to František velice užasl a jeho srdce pronikla radost smíšená s bolestí. Měl radost z láskyplného pohledu, když Kristus v podobě serafa na něho hleděl, ale přibití na kříž probodávalo jeho duši mečem soustrastné bolesti. Velice se divil tomu nevyzpytatelnému vidění, neboť věděl, že mdloba utrpení se naprosto nesrovnává s nesmrtelností serafského ducha. Nakonec porozuměl, když se mu o tom dostalo zjevení od Pána, že takové vidění ukázala Boží prozřetelnost jeho zrakům proto, aby on, Kristův přítel, poznal, že se má cele přetvořit k podobnosti s Kristem ne umučením těla, ale zapálením mysli.

1226
Když vidění mizelo, zanechávalo v jeho srdci podivuhodný žár, ale také na tělo vtisklo neméně zvláštní znamení. Ihned se na rukou i nohou začaly objevovat stopy hřebů, jak to předtím uviděl na onom obraze ukřižovaného muže. Jeho ruce i nohy byly uprostřed zřetelně probodeny hřeby a hlavy hřebů bylo vidět na dlaních i nártech, ostří pak na druhé straně. Hlavy hřebů byly na rukou i nohou okrouhlé a černé, hroty pak podlouhlé, zakřivené a jakoby rozbité. Vystupovaly z těla a přečnívaly ostatní maso. Pravý bok byl také proboden jakoby kopím, byl potažen rudou jizvou a často se z něho vylévala svatá krev, smáčející hábit i spodní šat.

1227
4. Sluha Kristův viděl, že jizvy tak zřetelně vtisknuté do těla nebude možné skrýt před důvěrnými druhy. Přesto se bál vyjevit tajemství Páně, a tak velice zápasil v pochybách, má-li povědět, co viděl, nebo mlčet. Zavolal tedy některé bratry a předložil jim povšechnými slovy dotaz s prosbou o radu. A jeden z bratří, osvícený Boží milostí, jménem Iluminát, pochopil, že viděl jakési podivuhodné věci, když se zdál tak rozechvělý. Řekl svatému muži: »Bratře, buď si vědom toho, že ne pro tebe, ale také pro jiné bývají ti někdy zjevována božská tajemství.

Proto je třeba právem se obávat, abys za zatajování toho, co ti bylo poskytnuto k užitku mnohých, nebyl snad pokárán soudcem jako ten, kdo skrýval hřivnu.« Jeho slova na svatého muže zapůsobila. I když si jindy říkával: »Nechám si tajemství pro sebe,« přece tentokrát s velikou bázní vyložil postup onoho vidění. Dodal, že ten, který se mu zjevil, pověděl mu jakési věci, které nikdy nikomu nevyjeví, dokud bude živ. Je třeba věřit, že výroky svatého serafa, který se podivuhodně zjevil na kříži, byly tak tajemné, že snad nebylo dovoleno sdělovat je lidem.

1228
5. Když tedy pravá Kristova láska přetvořila milujícího ve věrný obraz milovaného, sestoupil andělský muž František z hory na slavnost archanděla Michaela po dovršení počtu čtyřiceti dnů v samotě, jak si stanovil. Nesl s sebou obraz Ukřižovaného, ne vytesaný rukou umělce na kamenných nebo dřevěných deskách, ale napsaný prstem živého Boha na údech těla. Protože je dobré skrývat královo tajemství, svědomitý muž ony svaté znaky královského tajemství všemožně skrýval. Ale poněvadž je také k Boží slávě, aby se vyjevovaly jeho veliké skutky, které činí, sám Pán, jenž mu ty pečeti ve skrytosti vtiskl, způsobil skrze ně některé zjevné zázraky, aby utajená a podivuhodná moc jizev se stala patrnou do očí bijícími divy.

1229
6. V rietském kraji se velmi rozmohl dobytčí mor, který tak krutě hubil všechny ovce i voly, že nebylo žádné pomoci. Ale jeden bohabojný muž byl v noci napomenut viděním, aby šel rychle k poustevnám bratří a vyprosil si splašky z omývaných rukou i nohou Božího sluhy Františka, který tam tehdy prodléval, a pokropil jimi všechen dobytek. On ráno vstal, chvátal tam a prostřednictvím druhů svatého muže si tajně vyžádal té vody. Pokropil jí ovce i nemocné krávy a hle, sotva dopadlo několik krůpějí na chorá dobytčata, jež ležela na zemi, ihned vstávala s bývalou svěžestí a jako by je nic zlého nebylo postihlo, spěchala na pastvu. Tak se stalo, že divotvornou mocí oné vody, jež se dotkla svatých ran, ustala úplně pohroma a morová nákaza byla od stád zahnána.

1230
7. Dříve než svatý muž prodléval na hoře Alverně, vystupoval z té hory mrak, z něhož přicházelo znenadání bouřlivé krupobití. Obyčejně zpustošilo okolní úrodu. Avšak po onom šťastném zjevení k nemalému údivu obyvatel kroupy ustaly, aby i tvářnost nebe svou mimořádnou jasností dosvědčila skvělost tohoto nebeského vidění a moc jizev, jež tam byly vtisknuty.

1231
Také se stalo, že v zimní době kvůli tělesné slabosti a méně schůdným cestám jel František na oslíku jakéhosi chudého člověka. Zůstal na nocleh pod vyčnělým břehem vysokého skaliska, aby se alespoň nějak ukryl před sněhem a noční nepohodou, když mu nedovolovaly dostihnout přístřeší. Svatý muž však zpozoroval, že ten člověk nemůže pod tenkou přikrývkou v tuhém mrazu zamhouřit oka, žalostně naříká a stěžuje si, když se zmítá z boku na bok. František zapálen žárem božské lásky natáhl ruku a položil na něho.

A opravdu, věc podivuhodná! Pod dotekem té svaté ruky, v níž se skrýval žár zapálený serafským žhavým uhlem, přestalo náhle toho muže mrazit a zalilo ho uvnitř i zevně takové teplo, jako by nějaká plamenná síla sopouchem peci na něho vyrazila. Rozehřál se na mysli i na těle, takže sladčeji se mu spalo v kamení a sněhu až do rána než kdykoli předtím na jeho lůžku, jak potom sám dosvědčoval. Je tedy jasné z jistých důkazů, že ty svaté pečeti mu byly vtisknuty mocí toho, který serafským působením očišťuje, osvěcuje a rozohňuje. Vždyť Františkovy jizvy očišťovaly vně od nákazy, vracely tělům zdraví, jasnost a teplo podivuhodnou účinností. To po jeho smrti ještě zjevněji ukázaly zázraky, o kterých se později zmíníme na příslušném místě.

1232
8. Ačkoliv pak on sám s velikou opatrností skrýval poklad v poli nalezený, přece nemohl zabránit tomu, aby někteří neuzřeli jizvy na rukou i na nohou, třebas téměř vždy nosil ruce zakryté a chodil od té chvíle obutý. Viděli je za jeho života přemnozí bratři. Ač byli pro vynikající svatost muži plně hodnými víry, přesto kvůli vyloučení všech pochybností potvrdili přísahou na svaté knihy, že jizvy takové byly a že je viděli. Viděli je též z důvěrné známosti, v níž se svatým mužem žili někteří kardinálové.

Chválu svatých jizev pravdomluvně uložili do próz, hymnů a antifon, které k jeho cti sepsali, a písemně vydali svědectví pravdě. Také nejvyšší velekněz pan Alexander, když kázal před mnoha bratřími i přede mnou, potvrdil, že na své oči spatřil ty svaté jizvy, dokud světec byl na živu. Při smrti vidělo je přes padesát bratří i panna Bohu zasvěcená Klára se svými ostatními sestrami a světských lidí bezpočet. Z těch, jak povíme na svém místě, mnozí je i líbali z vroucí zbožnosti a rukama se jich dotýkali na potvrzení svědectví.

1233
Ránu boku však pečlivě skrýval, že nikdo ji nemohl za jeho života zahlédnout, leč úkradkem. Jeden bratr, jenž mu trvale sloužil, zbožnou chytrostí ho přiměl, aby svlékl hábit kvůli vyprášení. Pozorně se díval, zahlédl ránu a rychlým pohybem přiložil k ní také tři prsty. Zrakem i hmatem ohledal velikost rány. Podobnou chytrostí uviděl ji také bratr, který byl tehdy jeho vikářem. Bratr neobyčejně prostý, druh Františkův za jeho nemoci, ohledával rukama choré lopatky, prostrčil ruku kápí, náhodou se dotkl svaté rány a způsobil mu velikou bolest. Proto nosil František od té doby spodky tak ušité, že sahaly až pod paže, a tím zakrývaly boční ránu. Také bratři, kteří je prali, nebo vytřásali jeho hábit, nacházeli je zbarvené krví. Podle toho patrného znamení dospěli k nepochybné jistotě o svaté ráně, kterou později při smrti i s mnoha jinými na vlastní oči spatřili a uctívali.

1234
9. Ejhle tedy, nejstatečnější rytíři Kristův, nes zbroj nejnepřemožitelnějšího vévody! V ní přemůžeš všechny protivníky! Nes korouhev nejvyššího krále; pohledem na ni všichni bojovníci Božího vojska se vzmuží! Nes pečeť svrchovaného velekněze Krista, pro kterou tvá slova i tvé činy jsou jako bezúhonné a pravověrné právem ode všech přijímány! Již pro jizvy Pána Ježíše, jež nosíš na svém těle, nikdo ti nebude činit obtíže, ba naopak: každý Kristův služebník ať k tobě lne vroucí oddaností! Již skrze tato nejjistější znamení, nedosvědčená dvěma nebo třemi svědky, aby to bylo dostačující, ale přemnohými, takže je to až nadbytečné, děláš věrohodnými na sobě a skrze sebe potvrzená Boží svědectví. Odnímají nevěřícím všechnu zástěru výmluvy, věřící pak ve víře upevňují, vedou vzhůru důvěřivou nadějí a rozněcují ohněm lásky.

1235
10. Už se pravdivě naplnilo prvé vidění, které jsi měl, že totiž máš být vůdcem v rytířstvu Kristově a že máš být ozdoben nebeskou zbrojí, okrášlenou znamením kříže.

Nepochybně pravdivým se ukazuje vidění z počátku tvého obrácení, vidění Ukřižovaného, jež probodlo tvou mysl mečem soustrastné bolesti. Stejně tak zvuk hlasu, který jsi uslyšel přicházet z kříže jako ze vznešeného Kristova trůnu, a tajné slitovnice, jak jsi potvrdil svou svatou řečí. Pravdivě se věří a potvrzuje, že bylo spatřeno nebeské zjevení, a ne přelud, když v postupu tvého obrácení bratr Silvestr uviděl kříž, vycházející podivuhodně z tvých úst, a meče v podobě kříže pronikající tvé nitro, jak to spatřil svatý Pacifik. Když Antonín kázal o nápisu kříže, andělský muž Monald tě spatřil, jak jsi byl ve tvaru kříže vzhůru nesen.

Nakonec i vznešená podoba serafa, která se na tobě odrazila, a pokorný zjev Ukřižovaného, jenž tě v nitru rozohňoval a navenek označil jako »druhého anděla, vystupujícího od východu slunce« s pečetí živého Boha na těle – to vše dodává předešlým znamením věrohodnosti a naopak jimi se stvrzuje.

1236
Ejhle, již šesti zjeveními kříže, která se během času na tobě nebo ve spojitosti s tebou podivuhodně projevila, vystoupil jsi jako po šesti stupních k tomu sedmému, na němž konečně spočíváš! Kristův kříž, nabídnutý ti na počátku tvého obrácení, jsi přijal a během života mezi lidmi osvědčeně nesl. Kříž byl příkladem tobě i jiným a s bezpečnou jistotou ukázal, že jsi již dospěl k vrcholu evangelní dokonalosti. Takový důkaz křesťanské moudrosti, napsaný v prachu tvého těla, nikdo zbožný neodmítá, nikdo věrný nevyvrací, nikdo pokorný nezlehčuje, vždyť je božsky předložen a zaslouží si, aby byl všemi přijat.

14. kapitola: O jeho trpělivosti a konci života

1237
1. Přibitý již s Kristem na kříž, hořel František nejen serafskou láskou k Bohu, jež zapalovala ducha a stravovala tělo, ale také žíznil s Kristem ukřižovaným pro spásu všech. Poněvadž kvůli hřebům vyrostlým na nohou nemohl chodit, nechal se vozit po městech a tvrzích, aby svým tělesným zevnějškem povzbudil ostatní k nesení Kristova kříže. Bratřím říkal: »Začněme, bratři, sloužit našemu Pánu Bohu, neboť až dosavad jsme málo prospěli!« Hořel také tak velikou touhou vrátit se k začátkům pokorného života ve službě malomocným a tělo zemdlelé námahou přimět k někdejší službě. Pod Kristovým vedením si umiňoval konat veliké věci a zatímco údy chřadly, on statečný a horlivý doufal, že novým zápasem nad nepřítelem zvítězí. Mdloba ani zahálka nemají místa tam, kde osten lásky pobádá stále k větším věcem. Byla v něm taková harmonie mezi tělesnou a duchovní stránkou, taková ochota poslouchat, že když duch se vzpínal ke svatosti, tělo nejen neodporovalo, ale snažilo se ho předběhnout.

1238
2. Aby se pak Božímu muži nahrnulo až do plné míry zásluh, jež se právě trpělivostí dovršují, roznemohl se nejrozmanitějšími neduhy. Tak těžce onemocněl, že nebylo téměř údu, který by býval ušetřen nesmírné bolesti a utrpení. Nakonec ho dlouhé a neustávající choroby dovedly až tak daleko, že všechno jeho maso bylo stráveno a takřka pouhá kůže obalovala kosti. Sužován krutými tělesnými bolestmi, nenazýval je trápením, ale sestrami. Když jednou ho neobyčejně krutě mučil osten bolesti, jeden prostý bratr mu řekl: »Bratře, pros Pána, ať s tebou mírněji nakládá, neboť se zdá, že jeho ruka doléhá na tebe s větší tíhou, než náleží!« Svatý muž po těch slovech zaúpěl a zvolal: »Kdybych neznal tvou upřímnou prostotu, hrozil bych se od této chvíle tvé společnosti. Vždyť ses opovážil kárat a posuzovat Boží soud nade mnou!«

Ačkoliv byl zkrušen dlouhým, těžkým neduhem, padl na zem, takže si slabé kosti narazil tvrdým pádem, a řekl líbaje zemi: »Děkuji ti, Pane Bože, za všechny tyto mé bolesti a tebe, můj Pane, prosím, abys stokrát přidal, líbí-li se ti. Nejmilejším mi bude, když mě nebudeš šetřit a budeš mě stíhat bolestí, neboť naplnění tvé svaté vůle je mi hojnou útěchou.« Bratřím se zdálo, jako by viděli druhého Joba, ve kterém s růstem tělesné neduživosti rozmáhala se i jarost mysli.

3. Svůj skon už dávno předem předvídal. Když se blížil ten den, řekl bratřím, že co nevidět má odložit stánek těla, jak mu to zjevil Kristus.

1239
Během dvou let od vtisknutí svatých jizev a dvacátého roku od svého obrácení byl jako kámen chystaný ke stavbě nebeského Jeruzaléma mnoha zkušebnými údery trýznivých nemocí opracován a jakožto tepané dílo pod kladivem mnohonásobného trápení přiveden k dokonalosti. Žádal, aby ho přenesli k svaté Marii v Porciunkule, aby tam, kde přijal ducha milosti, odevzdal ducha života. A když ho tam dovezli, tu aby příkladem pravdy ukázal, že se světem neměl nic společného, těžce nemocen, neboť jeho neduživost vyvrcholila, položil se v zápalu ducha nahý na holou zemi. V tu poslední hodinu, kdy ho mohl nepřítel ještě ohrožovat, chtěl nahý zápasit s nahým. Ležel na zemi, odloživ žíněné roucho, a podle zvyku pozdvihl tvář k nebi, zcela zahleděn do budoucí slávy. Levou rukou si přikryl ránu pravého boku, aby ji nebylo vidět, a řekl bratřím: »Já jsem udělal, co bylo na mně. Ať vás Kristus naučí, co máte dělat vy!«

1240
4. Světcovi druhové zasaženi hrotem útrpnosti se rozplakali. Jeden z nich, jehož Boží muž nazýval svým kvardiánem neboli strážcem, poznal Božím vnuknutím jeho přání. Rychle vstal, vzal hábit s provazem a spodním šatem a podal je Kristovu chuďasovi se slovy: »Toto ti půjčuji jako chudému a ty to přijmi příkazem svaté poslušnosti!« Svatý muž se nad tím velmi raduje a radostí srdce plesá ve vědomí, že zachoval věrnost paní Chudobě až do konce. Pozdvihl dlaně k nebi a velebil Krista za to, že zbavený každé přítěže odchází k němu svobodný. Všechno to dělal z horlivosti chudoby, že nechtěl mít ani roucho, leda půjčené od někoho jiného. Chtěl se ve všem podobat ukřižovanému Kristu, který chudý a nahý v bolestech na kříži visel.

Proto i na počátku svého obrácení zůstal nahý před biskupem a při dovršení svého života chtěl odejít ze světa nahý. Bratřím, kteří kolem něho stáli, uložil v poslušnosti lásky, aby až uvidí, že už zemřel, nechali ho na zemi nahého po takovou chvíli, co by člověk pohodlně ušel míli cesty.

Opravdu to byl muž nejplněji křesťanský! Za života se snažil podobat Kristu živému, při smrti umírajícímu a mrtev mrtvému tím, že ho dokonale následoval, a vtištěnou pečetí podobnosti si zasloužil být ozdoben.

1241
5. Když se konečně přibližovala hodina jeho skonání, přikázal, aby k němu zavolali všechny bratry, kteří tam byli, a útěšnými slovy je konejšil v zármutku nad svou smrtí. S otcovskou vřelostí je rozněcoval k božské lásce. Dále ještě mluvil o zachování trpělivosti, chudoby a víry v duchu svaté římské církve a nade všechna ostatní naučení stavěl svaté evangelium. Potom nade všechny bratry, kteří kolem něho seděli, roztáhl ruce a držel je v podobě kříže přes sebe, protože to znamení vždycky miloval. Všem bratřím, přítomným i vzdáleným, mocí i jménem Ukřižovaného požehnal. A dodal ještě: »Mějte se dobře, všichni synáčkové, setrvejte vždy v bázni Páně a poněvadž nastává pokušení a soužení, vězte, že šťastni jsou ti, kdo vytrvají v započatém! Já spěchám k Bohu, jehož milosti vás všechny odevzdávám.«

1242
Když dokončil tak milé napomenutí, dal si muž nejmilejší Bohu přinést knihu evangelií a žádal, aby mu četli evangelium svatého Jana od toho místa: »Před slavností velikonoční…« A sám, nakolik mohl, hlasitě začal žalm: »Hlasem svým volal jsem k Hospodinu, hlasitě jsem se k Hospodinu modlil…« a až do konce jej odříkal. »Očekávají mě spravedliví, dokud mi neodplatíš,« modlil se.

1243
6. Konečně, když se naplnila všechna tajemství, přesvatá duše opustila tělo a pohroužila se do propasti Boží jasnosti. Blažený muž usnul v Pánu.

Jeden z jeho bratří a žáků viděl jeho duši jako blaženou v podobě hvězdy zářící jasem, která na bělostném obláčku nad mnohými vodami přímou cestou se vznášela vzhůru třpytící se čistotou vznešené svatosti a naplněnou hojností nebeské moudrosti i milosti. Pro ně si zasloužil svatý muž přijít do místa světla a pokoje, kde s Kristem bez konce odpočinul. Tehdejší ministr bratří v Neapolsku, bratr Augustin, muž opravdu svatý a spravedlivý, ležel v poslední hodince. Ačkoliv už dávno pozbyl řeči, zvolal náhle, jak to slyšeli všichni u něho stojící: »Počkej, Otče, počkej, hle, již jdu s tebou!« A když se bratři ptali a velmi se divili, na koho takto mluví, odvětil: »Což nevidíte našeho Otce Františka, jak se ubírá k nebi?« A hned jeho svatá duše opustila tělo a následovala přesvatého Otce.

1244
Assiský biskup byl tehdy na pouti v kapli svatého Michaela na Garganské hoře. Blažený Otec František se mu ukázal v noci svého skonání a řekl: »Hle, opouštím svět a jdu do nebes.« Ráno tedy biskup vstal a vyprávěl společníkům, co viděl. Vrátil se do Assisi, bedlivě se vyptával a najisto se dozvěděl, že v tu hodinu, kdy se mu ve vidění ukázal, blažený Otec z tohoto světa odešel.

1245
Skřivánci, ptáčkové milující světlo a bojící se tmavých soumraků, přiletěli v hodinu skonání svatého muže ve velikém množství nad střechu domu. Dlouho s nezvyklým jásotem kroužili kolem a vydávali patrné, milé svědectví o slávě svatého, který je vyzýval ke chvále Boží.

15. kapitola: O kanonizaci a přenesení svatého těla

1246
1. František, sluha a přítel Nejvyššího, zakladatel a vůdce řádu Menších bratří, ctitel chudoby, vzor pokání, hlasatel pravdy, zrcadlo svatosti, příklad evangelní dokonalosti, obdařen nebeskou milostí dospěl řádným postupem od nejnižšího k nejvyšším vrcholkům. Tohoto podivuhodného muže, nesmírně bohatého chudobou, vznešeného pokorou, živého umrtvováním, moudrého prostotou a vynikajícího ctnostmi, učinil už za jeho života Pán podivuhodně slavným, nepoměrně slavnějším však po smrti. Neboť když se blažený muž odebral ze světa, jeho svatý duch vstoupil do domu věčnosti a ze studnice života plně ukojil svou žízeň. Byl tak vyznamenán, že i na těle zanechal jakési známky budoucího oslavení, aby svaté tělo, jež bylo ukřižováno s hříchy, bylo již proměněno v nové stvoření, a když neslo na sobě zvláštní výsadou obraz Kristova umučení, ukázalo novým divem i podobnost se Zmrtvýchvstalým.

1247
2. Na šťastných údech bylo vidět hřeby, božskou mocí podivuhodně utvořené z masa a tak do masa vrostlé, že ať se na ně zatlačilo z té či oné strany, ihned jako tvrdé a tuhé žíly vyčnívaly na straně druhé. Na jeho těle byla též shledána patrná rána v boku způsobená ne lidským bodnutím, ani jakýmkoli umělým způsobem, ale na způsob probodeného boku Spasitelova. Tato rána našeho Vykupitele zvěstovala tajemství lidského vykoupení a obrození. Barva hřebů pak byla černá jako železo, boční rána však červená, zaokrouhlená stažením masa a podobající se překrásné růži. Ostatní jeho tělo, jehož pleť dříve jednak nemocí, jednak přirozeným zbarvením měla snědý nádech, zářilo neobyčejnou bělostí, a tak naznačovalo krásu onoho druhého šatu.

1248
3. Jeho údy byly tak měkké, vláčné a poddajné, že byly jakoby proměněné v dětskou útlost a byly ozdobené určitými patrnými známkami nevinnosti. Když tedy se černaly na bělostném těle hřeby a boční rána se rděla jako rozpukávající se růžové poupě, není divu, že tak spanilá a tak zázračná barvitost působila libost a údiv těch, kteří na to hleděli.

Synové plakali pro ztrátu tak milého Otce, ale zároveň byli naplněni velkou radostí, když líbali na jeho těle pečeti nejvyššího Krále. Nezvyklost zázraku obracela pláč v plesání a hloubavost rozumu uchvacovala v úžas. Byl to opravdu pro všechny přihlížející jedinečný a nevídaný zážitek, potvrzení víry a zapálení lásky. Ti, kteří o tom slyšeli, měli příčinu k obdivu a zahořeli touhou to spatřit.

1249
4. Jakmile lidé uslyšeli o Otcově smrti a roznesla se mezi nimi pověst o zázraku, sbíhali se spěšně na to místo, aby na své oči spatřili, co zapudilo každou pochybnost rozumu a dovršilo radost srdce.

Mnoha assiským občanům bylo tedy dovoleno, aby spatřili ty svaté jizvy a mohli je políbit. Jeden z nich, učený a moudrý rytíř jménem Jeroným, slovutný a vážený muž, byl pokoušen pochybnostmi o těch svatých znameních. Byl jako nevěřící Tomáš. Směle a horlivě pohyboval před bratry a jinými občany hřeby a ohmatával světcovy ruce, nohy i bok, aby si ověřil hmatem ta pravá znamení Kristových ran, a tím odstranil ránu pochybností ze srdce svého i všech ostatních. Proto právě on mezi jinými stal se vytrvalým svědkem této pravdy, již poznal s takovou jistotou, a potvrdil to přísahou na svaté knihy.

1250
5. Bratři a synové, kteří byli svoláni ke smrti Otcově, s velkým množstvím lidí tu noc, v níž velebný vyznavač Kristův zesnul, zasvětili Božím chválám, že se to nezdálo jako liturgie za zemřelé, ale jako noční andělské plesání.

Když se rozednilo, zástupy, které se sešly, vzaly ratolesti stromů a množství svící a doprovázely s hymny a písněmi svaté tělo do města Assisi. Když šly kolem kostela svatého Damiána, v němž přebývala ušlechtilá panna Klára, nyní v nebesích slavná, se svými sestrami v klausuře, zastavili se tam všichni na chvilku. Dali svaté tělo, ozdobené nebeskými perlami, těm svatým pannám spatřit a políbit. Konečně přišli s plesáním do města a drahocenný poklad, který nesli, pochovali se vší důstojností v kostele svatého Jiří. Na tom místě totiž František jako hoch se učil písmu, tam také později ponejprv kázal a tam též nakonec došel prvého místa odpočinku.

1251
6. Ctnostný Otec odešel ze ztroskotání tohoto světa léta vtělení Páně tisícího dvoustého dvacátého šestého, dne 4. října, v sobotu večer a byl pochován v neděli.

A sotva byl blažený muž ozářen trvalým patřením na Boží tvář, zaskvěl se velikými, mnohými zázraky. Jeho vznešená svatost, která se za jeho života v těle rozhlásila před světem k nápravě mravů příklady dokonalé spravedlnosti, byla dosvědčena z nebe zázraky Boží moci, aby utvrzovala víru v době, kdy už on kraluje s Kristem. Jeho slavné zázraky a štědrá dobrodiní, obdržená jeho prostřednictvím v různých končinách světa, rozněcovaly velmi mnoho lidí ke Kristově lásce. Veliké divy, které Bůh konal skrze svého sluhu Františka, byly hlásány jazyky řečí i skutků a došly sluchu nejvyššího velekněze, pana Řehoře Devátého.

1252
7. Tento pastýř církve nejen ze zázraků vyhlašovaných po smrti, ale také ze znamení, která za jeho života sám viděl a ohmatal, poznával jeho podivuhodnou svatost, ujištěn plnou vírou. Poznával jeho podivuhodnou svatost a nijak nepochyboval o jeho oslavení v nebi u Pána. Chtěl být zajedno s Kristem, jehož byl zástupcem, a proto se rozhodl svatým uvážením učinit ho jako hodného veškeré úcty – i na zemi slavným. A na ujištění celého světa o oslavě svatého muže dal zkoumat shledané, zapsané a způsobilými svědky potvrzené zázraky těm kardinálům, kteří se zdáli věci méně nakloněni.

Když byly zázraky svědomitě prozkoumány a ode všech schváleny, se svornou radou a souhlasem svých bratří a všech prelátů, kteří tehdy byli na papežském dvoře, rozhodl se k jeho kanonizaci.

1253
Vypravil se osobně do města Assisi léta vtělení Páně tisícího dvoustého dvacátého osmého, v neděli dne 16. července, a s největšími slavnostmi, jež vyličovat by dlouho trvalo, zapsal blaženého Otce do seznamu svatých.

1254
8. Léta Páně tisícího dvoustého třicátého, když se bratři sešli na generální kapitulu v Assisi, bylo přeneseno to tělo posvěcené v Pánu do baziliky vystavěné k jeho cti dne 25. května. Když tento svatý poklad, zapečetěný bulou nejvyššího Krále, přenášeli, udělal mnoho zázraků ten, jehož podobu na sobě František nesl, aby blahou vůní jeho duše byly vábeny duše věřících k následování Krista. Bylo opravdu důstojné, aby toho, jehož Bůh za živa učinil sobě milým a příjemným, přeneseného jako Henocha do ráje milosti kontemplace, uchváceného do nebe na ohnivém voze horlivostí lásky jako Eliáše, pučícího již na způsob věčného štěpu mezi nebeskými květy, oslavil také na místě uložení jeho svatých ostatků.

1255
Jak ten blažený muž oplýval po smrti podivuhodnou mocí zázraků – jako by jeho šťastné kosti divotvorným pučením vydávaly vůni – tak až do nynějška oslavuje ho Boží moc v různých končinách světa skvoucími zázraky. Neboť slepým i hluchým, němým i chromým, vodnatelným i ochrnulým, posedlým i malomocným, ztroskotaným i zajatcům dostává se pro jeho zásluhy uzdravení a záchrany a pomoci ve všech nemocích, potřebách a nebezpečích. Ale velebnost moci Nejvyššího, jež oslavuje svého světce, zjevuje se věřícím také zázračným vzkříšením mnoha mrtvých na jeho přímluvu. Bohu budiž sláva a čest po nekonečné věky věků. Amen.

O NĚKTERÝCH ZÁZRACÍCH SVATÉHO FRANTIŠKA, K NIMŽ DOŠLO PO JEHO SMRTI

1. Moc svatých stigmat

1256
1. Chci připomenout ke cti a slávě všemohoucího Boha některé zázraky blaženého Otce Františka, které se projevily po jeho oslavě v nebesích a jsou písemně zaručeny. Usoudil jsem, že bude nejvhodnější, když začnu tím, v němž se zjevuje moc Ježíšova kříže a obnovuje se sláva. Nový člověk František proslul novým, úžasným zázrakem. Ukázalo se, že je poctěn zvláštním vyznamenáním, které v dřívějších dobách nebylo nikomu uděleno: totiž ozdoben svatými jizvami a připodobněn v těle smrti Ukřižovaného. Cokoliv by o něm pověděl lidský jazyk, to vše si zaslouží jen menší chválu než ono. Všechna snaha Božího muže – veřejná i soukromá – směřovala ke kříži Páně.

Aby znakem kříže, jež byl od počátku obrácení vtisknut do jeho srdce, poznačil tělo i zevně, a tak se jakoby uzavřel v kříž, oblékl se do kajícího roucha, nesoucího na sobě obraz kříže. Jeho mysl se uvnitř oblékla ukřižovaným Pánem a stejně tak jeho tělo se odělo oděvem kříže, aby v témže znamení, ve kterém Bůh přemohl nadzemské mocnosti, i jeho vojsko bojovalo boj Páně. Od počátku, kdy začal bojovat pod zástavou Ukřižovaného, zářila na něm rozmanitá tajemství kříže. Tomu, kdo pozoruje běh jeho života, jasněji se ukáže, jak sedmerým zjevením kříže Páně byla jeho mysl zanícením zcela přetvořena k podobnosti s Ukřižovaným jeho extatickou láskou. Dobrota nejvyššího Krále, sklánějící se ke svým ctitelům a převyšující každé lidské pomyšlení, dala mu nést korouhev svého kříže. Vtiskla mu ji do těla, aby ten, který byl ozdoben podivuhodnou láskou ke kříži, zazářil světlem divů, když se mu dostalo pocty kříže.

1257
2. K zapuzení každé pochybnosti z mysli a k nezvratnému potvrzení toho úžasného zázraku přispívají nejen svědectví těch, kteří viděli a hmatali, což je všechno věrohodné, ale také podivuhodná zjevení a divy, jež se zaskvěly po jeho smrti.

Blažené památky pan papež Řehoř Devátý, o němž svatý muž prorocky předpověděl, že bude povýšen k apoštolské hodnosti, dříve než korouhevníka kříže zapsal do seznamu svatých, měl v srdci jakousi pochybnost o ráně v boku. Avšak jedné noci, jak sám šťastný biskup vyprávěl se slzami, ukázal se mu ve snu blažený František. S přísnou tváří káral rozpačitost jeho srdce. Pozdvihl pravou ruku, odhalil ránu a požádal o baňku, aby zachytil krev prýštící z boku. Nejvyšší velekněz podal mu ve vidění žádanou baňku a viděl, jak baňka se až do vrchu naplňovala krví vytékající z boku. Od té chvíle ho pronikla taková úcta k tomuto svatému divu a rozohnila se jeho horlivost, že nestrpěl, aby se někdo opovážil pyšně popírat a zatemňovat ona slavná a svatá znamení, a každého takového přísně pokáral.

1258
3. Jeden bratr, řádem Menší, úřadem kazatel, vynikající ctností i pověstí, byl pevně přesvědčen o světcových jizvách. Ale když začal lidským rozumem zkoumat zázrak, začaly ho polechtávat vrtochy pochybností. Když mnoho dní trpěl tím zápasem a smyslovost nabývala vrchu, zjevil se mu v noci ve spánku svatý František s nohama zablácenýma, pokorně tvrdý a trpělivě rozhněvaný. A ptal se ho: »Jaké to máš spory a boje ve svém nitru? Jaký nešvar pochybování? Podívej se na mé ruce a nohy!« A ačkoliv on viděl probodené ruce, na zablácených nohou jizvy neviděl. František říká: »Očisť bláto z mých nohou a poznej místa hřebů!« A když on je zbožně uchopil, zdálo se mu, že stírá bláto a rukama se dotýká míst hřebů. Jakmile procitl, rozplakal se a dřívější své city odložil, tak jako by bláto pochybností stíral proudy slz i veřejným vyznáním.

1259
4. V městě Římě si zvolila jedna paní, vznešená ušlechtilým životem i slavnými předky, svatého Františka za přímluvce a měla jeho malovaný obraz v soukromém pokojíku, kde ve skrytosti vzývala Otce o přímluvu. Jednoho dne, když se modlila a dívala se na obraz světce, všimla si, že nemá svaté jizvy. Bylo jí to velmi líto. Není však divu, že nebylo na obraze, co malíř nenamaloval. Když mnoho dní starostlivě přemýšlela, co by bylo příčinou toho nedostatku, ukázala se jednoho dne na malbě ona divotvorná znamení, jako bývají malována na jiných obrazech svatého. Žena se ulekla, zavolala svou dceru, jež byla Bohu oddána, a ptala se, zda byl obraz až dosud bez jizev.

Dcera tvrdí a přísahá, že vždycky byl bez jizev a nyní že je na něm vidět jizvy. Lidská mysl však často sama sebe přivádí k pádu a k pochybnostem o pravdě. Do ženina srdce se vplíží nedobrá pochybnost, zda přece jen nebyl obraz už od počátku opatřen jizvami. Ale Boží moc přidala ještě druhý, aby žena nepohrdala prvním zázrakem. Znamení totiž ihned zmizela a obraz zůstal zbaven vyznamenání, aby pozdějším divem byl dosvědčen předchozí.

1260
5. V Katalánsku se stalo, že jeden muž jménem Jan, oddaný blaženému Františkovi, ubíral se kdysi pozdě večer cestou, na níž číhali nepřátelé. Byli připraveni k vraždě – ne sice na něm, neboť neměl nepřátelství, ale na komsi jiném, jenž se mu velmi podobal a tehdy ho provázel. Jeden ze spiklenců se vyřítil z úkrytu v domnění, že dotyčný je jeho nepřítelem, a k smrti ho pobodal a posekal mečem. Neměl ani trochu naděje na uzdravení. První rána mu uťala skoro celou ruku u samého ramene a jiná zanechala veliké zranění na prsou.

Podle úsudku lékařů jeho vyhojení bylo nemožností. Rány zahnívaly a vycházel z nich tak nesnesitelný zápach, že i jeho manželka si ho velmi ošklivila a nekynula mu žádná lidská pomoc. Obrátil se však s největší vroucností na svatého Otce Františka, kterého už při tom přepadení spolu s blaženou Pannou důvěrně vzýval, aby mu přispěl svou pomocí. A hle, když ubožák ležel sám na loži bolesti, bděl, naříkal a znovu a znovu volal Františkovo jméno, přistoupil k němu kdosi v rouše Menšího bratra – zdálo se, jako by oknem vnikl – a volal ho jménem: »Hle, Pán tě vysvobodí, že jsi měl důvěru ke mně!« Když se ho nemocný tázal, kdo je, odpověděl, že je František. Sklonil se k němu, rozvázal mu obvazy ran a na všech ho pomazal – jak se zdálo – mastí. A sotva ucítil lahodný dotek svatých rukou, jež výsadou Spasitelových jizev měly moc uzdravovat, hnis zmizel, maso se obnovovalo a rány zacelovaly.

Nemocný nabyl zcela předešlého zdraví. Blažený Otec ihned odešel. Ten člověk se cítil uzdraven, rozjásal se a zpíval chvály Bohu i blaženému Františkovi a volal ženu. Ona rychle přiběhla. Když viděla, že ten, jemuž chtěla zítra strojit pohřeb, stojí na nohou, byla velmi užaslá a zděšená a začala s křikem volat všechny sousedy. Přiběhnou příbuzní, snaží se ho uložit znovu na lůžko jako třeštícího, ale on se brání, tvrdí a dokazuje, že je uzdraven. Všichni byli úžasem ohromeni a jako bez rozumu, mysleli, že se zbláznil ten, jehož viděli před chvilkou rozdrásaného nejhroznějšími ranami a zcela zemdlelého, když nyní se raduje z úplného zdraví. Uzdravený jim říká: »Nebojte se, nepovažujte za klamné, co vidíte, neboť svatý František, který právě odtud odešel, dotekem svých svatých rukou mě zcela uzdravil ze všech mých ran.«

A když se roznesla pověst o tom zázraku, spěchal tam všechen lid. Tak patrný div jim ukázal moc jizev blaženého Františka, byli plni podivu i radosti a oslavovali velikými chválami Kristova korouhevníka. Blažený Otec – tělem již mrtev, ale žijící s Kristem – když se podivuhodně zjevil, svým dotykem vrátil smrtelně zraněnému muži zdraví. Vždyť nesl na sobě jizvy toho, který milosrdně zemřel, podivuhodně vstal z mrtvých a lidské pokolení – raněné a polomrtvé – mocí svých ran uzdravil.

1261
6. V Potenze, apulském městě, byl klerik jménem Roger, ctnostný muž a kanovník hlavního chrámu. Trápen nemocí šel jednoho dne se modlit do kostela, v němž byl malovaný obraz blaženého Františka, ukazující jeho slavná stigmata. Začal o tom vznešeném zázraku jako o věci nevídané a nemožné pochybovat. A náhle raněn v duši, když uvažoval o marných věcech, pocítil na dlani levé ruky pod rukavicí bolestné bodnutí. Slyšel zvuk bodající střely, jako když šíp vyletí z luku. Zasažen ranou a vyděšen zvukem svlékl rukavici, aby zrakem ohledal, co zjistil hmatem a sluchem. Ačkoliv dříve neměl na dlani žádné poranění, spatřil uprostřed ruky ránu jakoby šípem vbodenou, z níž vycházel takový žár, že jím až omdléval.

Podivná věc! Na rukavici nebylo znát ani stopy, aby tajné ráně v duši odpovídal trest tajného zranění. Dva dni ukrutnou bolestí křičel, ano řval, a všem odhaloval roušku nevěřícího srdce. Vyznával a přísahal, že pravdivě věří, že svatý František měl svaté jizvy, a dokládal, že zapudil všechno klamné pochybování. Prosí pokorně Božího světce, aby mu pomohl svými svatými jizvami a hojné prosby srdce zúrodňuje vydatným přílivem slz. Jaký div! Sotva odmrštil nedůvěru a mysl se uzdravila, ihned následuje také tělesné uzdravení. Všechna bolest přestala; ochladla palčivost, nezůstává ani stopa po bodnutí. A tak se stalo, že skrytá nemoc mysli zjevným znamením, vypáleným milostí nebeské prozřetelnosti, byla vyhojena, a s uzdravením mysli se uzdravilo i tělo.

Proto ten člověk se pokořil před Bohem a byl oddán světci i jeho řádu trvalou příchylností. Ten slavný zázrak byl dosvědčen přísahami a my jsme se s ním seznámili četbou listů ověřených biskupskou pečetí.

1262
Není tedy na místě pochybovat o svatých jizvách, ať oko nikoho z nás není zlé proto, že Bůh je dobrý, jako kdyby snad věčné dobrotě nepříslušelo udělit takový dar! Kdyby mnohé údy byly pevně spojeny serafskou láskou s hlavou, Kristem, tak, aby byly hodnými podobné výzbroje a zasluhovaly povýšení k podobné slávě, žádný člověk zdravého rozumu by svaté jizvy nepřičítal ničemu jinému než pouze Kristově slávě.

2. Kříšení mrtvých

1263
1. V městě Monte Marano u Beneventa jedna žena, oddaná velkou úctou svatému Františkovi, nastoupila cestu každého těla. A když se sešli klerikové, aby slavili zádušní liturgii s bděním a zpěvem žalmů, náhle před zraky všech žena se vzpřímila na lůžku a zavolala jednoho z přítomných, kněze, svého kmotra: »Otče, chci se zpovídat! Když jsem totiž zemřela, byla jsem odsouzena do tuhého žaláře, že jsem se ještě nezpovídala z hříchu, který ti vyjevím. Ale přimlouval se za mne svatý František, jemuž jsem za živa sloužila se zbožnou myslí. Bylo mi dovoleno vrátit se do těla, abych pověděla ten hřích a zasloužila si věčného života. A uvidíte, že jakmile jej odhalím, pospíším do slíbeného odpočinutí.« A s chvěním se zpovídala třesoucímu se knězi. Když dostala rozhřešení, klidně se položila a šťastně zesnula v Pánu.

1264
2. Na tvrzi Pamarico v horách apulských měli manželé jedinou dcerušku útlého věku, kterou něžně milovali. Když zemřela na těžkou nemoc a rodiče už nečekali jiné potomstvo, zdálo se jim, že v ní jako by sami zemřeli. Sešli se tedy příbuzní a přátelé k žalostnému pohřbu a nešťastná matka ležela sklíčena nevýslovnými bolestmi a pohroužena v nejhlubší smutek. Nic nevěděla o tom, co se dálo.

Zatím svatý František se zjevil v doprovodu pouze jednoho druha a navštívil zdrcenou ženu, kterou znal jako svou ctitelku. Laskavými slovy k ní promluvil: »Neplač, neboť světlo tvé svíce, nad jehož pohasnutím pláčeš, bude ti vráceno na mou přímluvu.« Žena hned vstala a ohlašovala všem, co jí světec řekl, a nedopustila, aby mrtvé tělo vynesli. S velikou důvěrou vzývala svatého Františka, uchopila mrtvou dceru a přede všemi, kdo přihlíželi, ji pozdvihla živou a zdravou k údivu všech.

1265
3. Když bratři z Nocery prosili jednoho muže jménem Petr o vůz, jejž na chvilku potřebovali, on jim urážlivě odpověděl, místo žádané pomoci je zahrnul nadávkami a místo služby, vyprošované ke cti svatého Františka, se světci rouhal. Hned však ten člověk litoval své nemoudrosti a padl na něho strach před Bohem, aby snad vzápětí nepřišla na něho pomsta Páně. Tak se brzy i stalo. Jeho prvorozený syn se roznemohl a zanedlouho vypustil ducha. Nešťastný otec se svíjel zoufalstvím a nepřestával vzývat Božího světce, když v slzách volal: »Já to jsem, kdo zhřešil, já, jenž jsem nešlechetně mluvil, mne samého měl jsi bičem udeřit. Vrať, svatý, tomu, kdo se už kaje, co jsi odňal bezbožnému rouhači! Tobě se dávám, ve tvou službu se navždy odevzdávám. Zbožnou oběť chvály ke cti tvého jména vždy budu Kristu obětovat!« Podivná věc! Na tato slova chlapec vstal, tišil nářek a prohlašoval, že když umíral a opouštěl tělo, vedl ho blažený František a zase přivedl nazpět.

1266
4. Chlapec jednoho římského notáře – sotva sedmiletý – chtěl jít s matkou podle dětského zvyku do chrámu svatého Marka. Když nedovolila, vyskočil oknem paláce, roztříštil se o dlažbu a na místě byl mrtev. Matka, která dosud nebyla daleko, uslyšela náraz padajícího a tušila zkázu svého svěřence. Rychle běžela a nalezla synka, jenž zahynul náhlým žalostným pádem. Zoufalými gesty sebe samu obviňuje a bolestným křikem pohnula všechny sousedy k nářku. Tu jeden bratr jménem Rabo z řádu Menších bratří přicházel, aby v těch místech kázal.

Přispěchal k chlapci a plný víry řekl jeho otci: »Věříš, že svatý Boží František může tvého syna vzkřísit z mrtvých pro lásku, kterou měl vždy ke Kristu, jenž byl ukřižován proto, aby lidem vrátil život?« A když on odpověděl, že pevně věří a věrně to vyznává a že navždy bude sluhou světce, uštědří-li mu Bůh pro jeho zásluhy toho daru, ten bratr s bratrem průvodcem padli na tvář a modlili se. Také ostatní přítomné pobádal k modlitbě. Za chvíli začal chlapec slabě zívat, otevřel oči, pozdvihl ruku a vzpřímil se. Hned přede všemi vykročil a šel čile, neboť podivuhodnou mocí světce dostal zpět život i zdraví.

1267
5. Ve městě Kapui jeden chlapec si hrál s jinými dětmi na břehu řeky Volturna a z neopatrnosti spadl do řeky. Rychle se valící proud pohřbil ho mrtvého v písku. Děti se daly do křiku a seběhlo se množství lidu. Všichni začali úpěnlivě a vroucně vzývat blaženého Františka a prosit ho, aby shlédl na víru jeho rodičů, kteří ho zbožně ctili, a svými zásluhami vysvobodil jejich dítě ze záhuby. Jeden plavec, stojící opodál, uslyšel volání. Přiběhl tam a začal ho hledat. Po dlouhém, marném pátrání zavolal nakonec k blaženému Františkovi o přispění, a pak nalezl místo, kde hlína v podobě hrobu zahrnula mrtvé tělo.

Vyhrabal je a vynesl na břeh. S lítostí viděl, že je bez ducha. Okolostojící lidé však, ačkoliv viděli, že jinoch je mrtvý, přece plakali a s nářkem volali: »Svatý Františku, vrať chlapce jeho otci!« Ale i Židé, kteří tam náhodou byli, začali volat z přirozené útrpnosti: »Svatý Františku, vrať chlapce jeho otci!« Náhle chlapec za radosti a podivu všech vstal zdráv a prosil, aby ho dovedli do kostela blaženého Františka, aby mu zbožně poděkoval, neboť věděl, že byl vzkříšen zázračně jeho mocí.

1268
6. Ve městě Suesse v ulici, která se jmenuje Sloupová, znenadání se zhroutil dům, zasypal mladíka a usmrtil. Mužové i ženy, vzrušeni rachotem řítícího se domu, přiběhli ze všech stran, odházeli dříví a kamení a odevzdali nešťastné matce mrtvého syna. Ona se zajíkala hořkým pláčem a co nejvíce mohla, bolestně volala: »Svatý Františku, svatý Františku, vrať mi mého syna!« A nejen ona, ale i všichni, kdo tam byli, dovolávali se pomoci blaženého Otce. Když však tělo ani hlasem, ani citem nejevilo známky života, položili je na lůžko a chystali se, že je nazítří pohřbí. Ale matka měla důvěru v Pána a pro zásluhy světce učinila slib, že pokryje novým plátnem oltář blaženého Františka, když povolá jejího syna znovu k životu. A hle, asi o půlnoci chlapec začal zívat, jeho údy se rozehřívaly a nakonec vstal živ a zdráv a začal chválit Boha. A vyzval také kněze, kteří se sešli, a všechen lid, aby s radostnou myslí vzdávali chválu a dík Bohu a blaženému Františkovi.

1269
7. Jeden mladík jménem Gerlandin, původem z Ragusy, vyšel v době vinobraní na vinici a když se nahnul do kádě pod lisem, aby nabral do měchů, pohnuly se náhle veliké kameny a strhly nakladená břevna, jež ho smrtelně potloukla na hlavě. Otec rychle běžel k synovi a v zoufalém domnění, že je už rozdrcen, ani mu nepomáhal, ale nechal ho tak pod sutí, jak padla. Přichvátali však i vinaři, když uslyšeli veliký křik a žalostný nářek a dojati srdečnou lítostí nad otcem, vytáhli chlapce již mrtvého ze suti. Otec padl k Ježíšovým nohám a úpěnlivě ho prosil, aby mu vrátil jeho jediného syna pro zásluhy svatého Františka, jehož svátek se tehdy blížil.

Znovu a znovu prosil, sliboval skutky zbožnosti a také že spolu se synem, vzkřísí-li ho, navštíví světcův hrob. A ku podivu! Náhle chlapec, který byl rozmačkán na celém těle, vrátil se k životu. Těšil se plnému zdraví, přede všemi vstal, káral plačící a tvrdil, že přímluvou svatého Františka vrátil se mu život.

1270
8. Jiného mrtvého vzkřísil v Německu, o čemž pan papež Řehoř v době přenesení světcova těla dal radostnou zprávu apoštolským listem. Průběh tohoto zázraku jsem nevypsal, protože mně znám nebyl a soudím, že papežské svědectví má přednost před každým jiným tvrzením.

3. Vysvobození ze smrtelných nebezpečí

1271
1. V římském území jeden urozený muž jménem Rudolf se svou zbožnou manželkou přijal pohostinně Menší bratry, jednak z pohostinnosti, jednak z úcty a lásky k blaženému Františkovi. Té noci hradní strážce spal na věži a ležel na hranici dříví narovnané na samé zdi. Dříví však povolilo a on se zřítil na střechu paláce a odtud padl na zem. Celá rodina se vzbudila rachotem a když se poznalo, že strážce spadl z věže, přiběhli pán hradu s paní i bratřími. Ten však, jenž spadl, byl pohroužen do tak tvrdého spánku, že ani dvojím pádem, ani hlukem a pokřikem rodiny, která přiběhla, se nevzbudil. Teprve když jej táhli a šťouchali ho, procitl a začal naříkat, že ho vzbudili z tak sladkého spánku. Říkal, že líbezně spal v náruči svatého Františka. Když však jiní ho poučovali, že spadl, a on shledal, že je dole na zemi, ač ležel vysoko na věži, žasl nad tím, co se stalo a co ani netušil. Přede všemi slíbil, že z úcty k Bohu a blaženému Františku bude činit pokání.

1272
2. Ve městě Pofi v Kampanii jeden kněz jménem Tomáš šel, aby dohlédl na správu kostelního mlýna. Kráčel neopatrně po samém kraji stoky, kterou se v mohutných vírech valil hluboký proud. Náhle sklouzl a zapletl se do mlýnského kola. Uvízl v něm a jak ležel naznak, hnala se mu voda přes ústa. Když nemohl jazykem, alespoň srdcem vzýval ve své tísni svatého Františka. Teprve za drahnou chvíli jeho druhové, kteří se již vzdali naděje na zachování jeho života, převrátili ho násilím na druhou stranu. Vyprostil se z kola, ale zmítal se ve vodním proudu. A hle, tu jakýsi Menší bratr oblečený do bělostného hábitu přepásaného provazem uchopil ho neobyčejně laskavě pod paží a vyvedl z řeky se slovy: »Já jsem František, jehož jsi vzýval.« Vysvobozený kněz velmi užasl. Chtěl líbat jeho šlépěje, pobíhal neklidně sem a tam a ptal se druhů: »Kde je? Kam odešel svatý? Kudy se vrátil?« Mužové polekáni padli na tváře a velebili slavné skutky vznešeného Boha i mocné zásluhy jeho pokorného sluhy.

1273
3. Nějací jinoši z Borgo Celano šli trhat byliny kamsi na luka. Tam byla ukryta v bujné zeleni stará studna, na okraji obrostlá, v níž bylo na čtyři lokty vody. Když se chlapci rozběhli po louce, jeden z nich znenadání spadl do studny. Jak padal do hluboké jámy, utíkal se duchem vzhůru k blaženému Františkovi o přispění a volal: »Svatý Františku, zachraň mě!« Ostatní, když ho neviděli, ohlíželi se na všechny strany, volali, obcházeli a s pláčem ho hledali. Nakonec shledali, že spadl do studny. Rychle šli s nářkem do Borga, ohlašovali, co se stalo, a prosili o pomoc. Vrátili se s velikým zástupem lidí. Jeden se spustil po provaze do studny a spatřil hocha, jak sedí na vodní hladině a neutrpěl žádného úrazu. Po vytažení ze studny vyprávěl všem přítomným: »Když jsem začal náhle padat, vzýval jsem blaženého Františka o pomoc a on mi ihned pomohl, podal mi ruku, lehce mne uchopil a již nepustil, až mě zároveň s vámi vyvedl ze studně.«

1274
4. V kostele blaženého Františka v Assisi kázal jednou pan ostijský biskup, pozdější papež Alexander, před římským dvorem. Tu z vysoké kamenné kazatelny spadl veliký, těžký kámen, který tam něčí nedbalostí zůstal, jedné ženě na hlavu. Okolostojící soudili, že je mrtvá. Přikryli tedy hlavu zcela rozdrcenou pláštěm, jímž byla oděna, aby po kázání uspořádali smuteční průvod a pohřbili ji za kostelem. Žena ležela před oltářem blaženého Františka a věrně se mu odevzdala. A hle, po kázání přede všemi vstala tak zdráva, že na ní nebylo vidět ani stopy úrazu. Ba dokonce, což je ještě podivnější, byla od té chvíle zbavena každé těžkosti, ačkoliv až dosud dlouhá léta trpěla téměř nepřetržitým bolením hlavy. To sama dosvědčila.

1275
5. V Kornetu se sešli zbožní muži k příbytku bratří, aby ulili zvon. Jakýsi osmiletý hošík jménem Bartoloměj přinesl pracujícím bratřím dárek. Náhle se obořil vítr prudkým nárazem na dům a vyvrátil veliká, těžká vrata. Zřítila se na toho hocha a myslelo se, že je pod jejich ohromnou tíží zcela rozdrcen. Byl jakoby pohřben, ani vidět ho nebylo. Přiběhli všichni, kdo tam byli, a vzývali blaženého Františka, aby pomohl. Také hochův otec, jemuž ztrnuly údy a bolestí byl jakoby spoután, v srdci i nahlas obětoval syna svatému Františkovi. Nakonec zdvihli smrtelné břemeno spočívající na chlapci. Avšak ten, jehož považovali za mrtvého, jevil se veselým, jako kdyby procitl ze spánku, a žádný úraz nebylo možno na něm najít. Ve 14 letech se stal Menším bratrem a byl později v řádu učeným, slavným kazatelem.

1276
6. V Lentinu lidé utrhli ze skály veliký balvan. Měl sloužit pro oltář jakéhosi kostela blaženého Františka, který měl být brzy nato posvěcen. Asi čtyřicet lidí znovu a znovu napínalo síly, aby ten kámen naložili na vůz; kámen padl na jednoho z nich a přikryl ho jako náhrobní deska. Lidé ve zmatku nevěděli co počít a většinou se beznadějně rozešli. Avšak deset mužů, kteří zůstali, vzývalo s pláčem svatého Františka, aby nedopustil tak hroznou smrt člověka, jenž mu sloužil. Nakonec se vzchopili a odvalili kámen tak lehce, že nikdo nepochyboval o mocném Františkově zásahu. Člověk vstal, byl na všech údech bez úrazu a kromě toho získal ještě jasný zrak, ač dříve měl zakalený. Z toho vyplynulo bratřím poučení, že zásluhy blaženého Františka jsou v beznaději účinnou pomocí.

1277
7. Něco podobného se přihodilo ve Svatém Severinu v ankonském hrabství. Z Cařihradu tam přivezli obrovský kámen a mnoho mužů jej táhlo do baziliky blaženého Františka. Kámen se náhle převalil a padl na jednoho z dělníků. Ač myslili, že je nejen zabit, ale také úplně rozdrcen, přispěl mu blažený František a kámen pozdvihl. Když břímě odvalili, ten člověk vyskočil zpod něho bez úhony, zdráv a čilý.

1278
8. Bartoloměj, občan gaetský, s velkou námahou pracoval na stavbě jakéhosi kostela svatého Františka. Špatně zajištěný trám mu spadl na šíji a těžce ho pohmoždil. Cítil, že mu hrozí smrt. Jako věřící zbožný muž žádal jednoho bratra, aby mu přinesl svátostnou posilu. Bratr ji nemohl tak rychle přinést a zdálo se, že ten člověk zemře co nevidět. Proto mu připomenul výrok blaženého Augustina: »Věř, a jedl jsi!« Následující noci se mu pak ukázal blažený František s jedenácti bratřími.

Na prsou nesl beránka, přistoupil k jeho lůžku a zavolal ho jménem se slovy: »Neboj se, Bartoloměji, neboť nepřítel, který ti chtěl zabránit v mé službě, tě nepřemůže! Toto je beránek, jehož sis přál a kterého jsi správnou touhou i přijal. Jeho mocí dostaneš i obojí zdraví: duše i těla.« Přejel mu rukou po ranách a přikázal mu, aby šel k dílu, které započal. On vstal a ukázal se zdráv a vesel těm, kteří ho zanechali polomrtvého, a naplnil je podivem a úžasem. Kromě toho však povzbudil jejich mysli k úctě a lásce vůči blaženému Otci, a to jak svým příkladem, tak i světcovým zázrakem.

1279
9. Jeden člověk z Ceprana, jménem Mikuláš, upadl jednoho dne do rukou krutých nepřátel. Se zvířecí vzteklostí ho o překot zraňovali a tak dlouho proti němu zuřili, až mysleli, že je mrtev, nebo že bude co nevidět. Avšak Mikuláš hned při prvních ranách hlasitě volal: »Svatý Františku, přispěj mi! Svatý Františku, pomoz mi!« Mnozí lidé to slyšeli, ač byli daleko, ale na pomoc mu nemohli přijít. Nakonec ho odnesli domů. On celý zalitý krví s důvěrou tvrdil, že z těch ran nezemře a ani nyní že necítí bolesti, poněvadž svatý František mu přispěl na pomoc a vymohl mu od Pána čas k pokání. Potvrdila to i následující skutečnost: když ho omyli z krve, byl ihned proti lidské naději uzdraven.

1280
10. Syn kteréhosi šlechtice v městě Svatého Geminiana byl zachvácen těžkým neduhem. Již ho opustila každá naděje na uzdravení a blížil se smrti. Z očí se mu řinul proud krve, jako prýštívá ze žíly pod paží. Také pro jiné neklamné známky blížícího se skonu, jež se ukazovaly na ostatních částech těla, považovali ho takřka za mrtvého. Vždyť i dech váznul, byl bez vlády i paměti. Vše nasvědčovalo tomu, že se již úplně rozžehnal se světem. Příbuzní a přátelé se shromáždili, aby nad ním truchlili. Už umlouvali i pohřeb, pouze jeho otec měl důvěru v Pána. Rychle běžel do kostela blaženého Františka, který v té tvrzi byl vystavěn, opasek si pověsil na hrdlo a se vší pokorou padl na zem. Učinil různé sliby a modlitby rozhojňoval nářkem a úpěním. A tak dosáhl toho, že svatý František se ho zastal u Krista. Spěšně se pak vrátil k synu a nalezl ho zdravého. Žalost se změnila v radost.

1281
11. Něco podobného vykonal Pán pro světcovy zásluhy na jedné katalonské dívce ze vsi jménem Thamarit a na jiné z Ankony. Obě byly již těžkou chorobou takřka na márách. Blažený František, jehož vytrvale vzývali jejich příbuzní, jim náhle vymohl plné uzdravení.

1282
12. Jeden klerik ze vsi Alby, jménem Matouš, napil se smrtícího jedu. Tak těžce se roznemohl, že ztratil řeč a již čekal jen na konec. Jeden kněz ho napomínal, aby se mu vyzpovídal, ale nemohl z něho dostat ani slova. On se však zatím v srdci pokorně modlil ke Kristu, aby ho pro zásluhy blaženého Františka vyrval z jícnu smrti. Hned nato byl od Pána posilněn, vyřkl s věrnou zbožností jméno blaženého Františka, před přítomnými svědky vyvrhl jed a vzdal díky svému vysvoboditeli.

4. Vysvobození ze ztroskotání

1283
1. Jistí námořníci se ocitli ve velikém nebezpečí na moři. Byli deset mil od barského přístavu. Bouře se velmi rozzuřila, a tak se vzdali naděje na záchranu a spustili kotvy. Vichřicí se moře vztekle vzdouvalo, provazy se přetrhaly a kotvy zůstaly v moři. Loď se nejistým a nerovnoměrným během zmítala sem a tam. Konečně Božím řízením se moře utišovalo. Připravovali se všemi silami, aby zachytili kotvy, jejichž provazy vyplouvaly na povrch. Když to vlastními silami nedokázali, vzývali mnoho svatých o přispění, a ač se po celý den namáhali a potili, kotvy přece nevytáhli. Mezi nimi byl však jeden plavec, který se jmenoval Perfektus – dokonalý. Mravy však byl nedokonalý.

Ten posměšně prohodil k druhům: »Hle, vzývali jste všechny svaté o pomoc, a jak vidíte, nikdo vám nepomáhá. Vzývejme toho Františka, toho novopečeného světce, zda by se snad neponořil do moře a nevrátil nám ztracené kotvy!« Ostatní souhlasili, ale ne s posměchem, nýbrž doopravdy, s Perfektovou radou. Za jeho posměšná slova ho kárali a se světcem učinili dobrovolnou úmluvu. Pak v okamžiku bez jakékoliv pomoci kotvy vypluly na vodu, jako by přirozenost železa se proměnila v lehkost dřeva.

1284
2. Jeden poutník, zesláblý na těle následky velmi prudké zimnice, kterou vytrpěl, vracel se ze zámořských končin po moři. Byl puzen zvláštní horlivou oddaností k blaženému Františkovi a zvolil si ho u nebeského Krále zástupcem. Když tedy byl trápen palčivou žízní – ještě se totiž plně neuzdravil z nemoci – a voda již došla, začal hlasitě volat: »Jděte s důvěrou a nalejte mi číšku, neboť blažený František naplnil můj džbánek vodou.« A co se nestalo! Nalezli džbánek plný vody, ač byl předtím prázdný. A jiného dne, když se strhla bouře, loď se zalévala vlnami a byla zmítána silným vichrem, takže se již obávali ztroskotání, začal ten chorý náhle křičet po lodi: »Vstaňte všichni,« pravil, »a vítejte blaženého Františka, neboť hle, přichází nás zachránit!« A hned, jak se světec zjevil, nemocný nabyl úplného zdraví a moře se utišilo.

1285
3. Bratr Jakub z Riety s jinými bratřími plul na lodičce po řece, a když nejdříve druhové vyskákali na břeh, chystal se nakonec, že také sám vyskočí. Nešťastnou náhodou loďka couvla a bratr se potopil do hlubiny. Bratři na břehu vzývali vroucími modlitbami svatého Františka a v slzách prosili, aby svému synu pomohl. Potopený bratr z tůně vířícího proudu, když nemohl ústy, alespoň v srdci volal, jak mohl, a dožadoval se přispění laskavého Otce, který se mu zjevil, kráčel hlubinou jako po suchu, dostihl potopenou loďku a doplul s ní na břeh. Divná věc! Jeho roucho se nesmočilo a na jeho hábitu neulpěla ani krůpěj vody.

1286
4. Bratr jménem Bonaventura se plavil s dvěma muži po jezeře. Loďka na jedné straně praskla a oni v dorážejícím příboji se potopili i s ní do hlubiny. Vzývali však z propasti bídy s velikou důvěrou milosrdného Otce Františka a loďka zalitá vodou vyplula s nimi na povrch. Řízením světce šťastně s nimi dojela do přístavu. Stejně i jeden bratr z Eskola, jenž se topil, byl vysvobozen zásluhami svatého Františka. Podobně v Rietském jezeře jistí mužové a ženy, kteří byli ve stejném nebezpečí, vyvázli z pohromy ztroskotání v přívalu vod, když vzývali svatého Františka.

1287
5. Nějací ankonští námořníci zmítali se v nebezpečné bouři a považovali se již za ztracené. Již zoufali nad svou záchranou, avšak obrátili se s úpěnlivou prosbou k svatému Františku. Na moři se ukázalo veliké světlo, a s tím božským světlem jim bylo dáno i ujištění o záchraně. Zdálo se, že blažený muž svou podivuhodnou mocí může poroučet větrům i moři.

Zdá se mi, že nemohu jednotlivě vyprávět o tom, jak velkými zázraky se proslavil blažený Otec a dosud se na moři proslavuje, kolikrát už přispěl na pomoc zoufalým. Není ostatně divu, že nyní, když vládne v nebi, obdržel moc nad vodami, neboť již za jeho smrtelného života mu podivuhodně sloužilo všechno pozemské tvorstvo, přetvořené do původního stavu.

5. Vysvobození z okovů a žalářů

1288
1. V Romanii jeden Řek, služebník jistého pána, byl křivě obžalován z krádeže a zeměpán ho dal zavřít do těsného vězení a pevně spoutat. Paní domu měla s ním však útrpnost, poněvadž nepochybně věřila, že byl nevinně obviněn. Naléhala tedy snažnými prosbami na manžela, aby ho propustil. Když však muž zůstával zarputilým a nechtěl povolit, utekla se paní v prosbě k svatému Františku a slibem doporučila nevinného jeho útrpnosti. Pomocník ubohých hned pomohl: milosrdně navštívil muže uvrženého do žaláře, rozvázal jeho okovy, prolomil žalář, nevinného uchopil za ruce a vyvedl ho ven se slovy: »Já jsem ten, jemuž tvá paní tě zbožně odporučila.« Jeho zachvátil veliký strach. Chodil sem a tam po vysoké skále a hledal, kudy by sestoupil do hlubokého jícnu. Náhle se mocí svého vysvoboditele ocitl na rovině. Vrátil se ke své paní a vyprávěl jí pravdivě o tom zázraku. Tím ji rozohnil k ještě větší lásce Kristově a úctě vůči jeho služebníku Františkovi.

1289
2. Na zboží svatého Petra byl jeden chuďas dlužen jednomu rytíři částku peněz. Nouze mu nedovolovala dluh splatit. Upomínající věřitel ho zajal. Avšak dlužník ho úpěnlivě prosil, aby se nad ním ustrnul. Žádal, aby mu poshověl pro lásku k svatému Františku. Pyšný rytíř pohrdavě odbyl jeho prosby a lásku světce zlehčoval jako něco lichého. Odpověděl mu: »Zavřu tě na takovém místě a vsadím tě do takového žaláře, že ani František, ani nikdo jiný ti nepomůže!« Udělal, co řekl, vyhledal temný žalář a uvrhl do něj spoutaného člověka. Zanedlouho se ukázal blažený František, prorazil žalář, strhal z něho okovy a člověka bez úrazu zavedl domů. A tak Františkova síla oloupila pyšného rytíře, zajatce, který se k němu utekl v prosbách, vysvobodila od zlého a rytířovu zpupnost tím podivuhodným zázrakem proměnila v mírnost.

1290
3. Albert z Arezza, zajatý v okovech pro nespravedlivě požadované dluhy, poručil pokorně svou nevinnost svatému Františkovi. Miloval velice řád Menších bratří a svatého Františka uctíval zvláštní vroucností mezi všemi svatými. Věřitel řekl rouhavě, že ani František, ani Pán Bůh ho nevysvobodí z jeho rukou. Stalo se však o vigiliích svatého Františka, když ten vězeň nic nejedl, ale z lásky k světci dal svou potravu komusi nuznému, že v noci potom ukázal se mu při bdění svatý František. Jakmile se objevil, spadly mu okovy z nohou i řetězy z rukou, dveře se samy otevřely, padací můstek se spustil přes příkop – a člověk svobodný šel domů. Od té doby plnil svůj slib, postil se o vigilii svatého Františka a k svíci, kterou rok co rok obětovával, na znamení větší oddanosti přidával unci.

1291
4. Když na stolci blaženého Petra seděl pan Řehoř Devátý, jistý Petr z města Alisie byl obžalován v Římě z bludařství. Byl zajat a na rozkaz papeže odevzdán pod dozor tivolského biskupa. Ten ho přijal pod trestem ztráty biskupství. Dal ho tedy vkovat v pouta, zavřít do tmavého žaláře, aby nemohl uniknout, a odvažoval mu chleba a odměřoval pití. Ten člověk však prosil vroucími prosbami a úpěním blaženého Františka o smilování, poněvadž slyšel, že nastávají vigilie jeho slavnosti. Odřekl se s upřímnou vírou bludařské zkaženosti, oddal se vroucností celého srdce nejvěrnějšímu Kristovu služebníku Františkovi. Pro jeho zásluhy dosáhl od Boha vyslyšení.

Když se už přiblížila noc jeho svátku, sestoupil blažený František za soumraku s láskou do žaláře, volal ho jménem a přikázal mu, aby rychle vstal. On poděšen se ptal, kdo je, a uslyšel, že blažený František. Ačkoliv viděl, že mocí přítomnosti svatého muže strhala se pouta z jeho nohou, závory se samy od sebe uvolnily a dveře se otevřely, takže měl volnou cestu, přece nemohl úžasem udělat krok, volal u dveří a vyděsil všechny stráže. Když ohlásili biskupovi, že je vysvobozen z vazby a poznalo se, jak se to stalo, biskup přišel zbožně do žaláře a poklonil se tam Pánu, neboť zjevně poznal Boží moc. Také ona pouta byla přinesena panu papeži a kardinálům, kteří, když viděli, co se událo, s velkým údivem blahoslavili Boha.

1292
5. Guidolot ze Svatého Geminiana byl křivě obžalován, že otrávil jakéhosi muže a že touž smrtí chtěl sprovodit se světa i jeho syna a celou jeho rodinu. Byl tedy světskou mocí jat, těžce spoután a vsazen do žaláře. On však důvěřoval Pánu pro svou nevinnost, kterou si byl jist, a poručil svou při svatému Františkovi, aby ji hájil. Světská moc přemýšlela, jak by na něm mukami vyloudila přiznání ke zločinu, z něhož byl obviněn, a jak by jej potom krutě utratila. Zatím té noci, po níž měl být ráno veden k mučení, navštívil ho svatý František.

Zalit až do rána jasem nesmírného světla a naplněn radostí a velkou důvěrou, dostal ujištění o tom, že bude vysvobozen. Ráno přišli mučitelé, vyvedli ho ze žaláře, vytáhli na skřipec a zavěsili na něho ohromnou tíži železa. Mnohokrát ho spustili a zase vytáhli, aby muka za mukou ho rychleji dohnala k přiznání. Avšak on obrážel v radostné tváři ducha nevinnosti a nedával v mukách najevo žádný zármutek. Potom pod ním rozdělali velký oheň, ale nesežehl mu ani vlásku, ač byl pověšen hlavou k zemi. Posléze ho polili vroucím olejem, avšak mocí ochránce, kterému se odevzdal, všechno to překonal. Byl propuštěn na svobodu a zdráv odešel.

6. Vysvobození z těžkých porodů

1293
1. Ve Slavonii byla hraběnka, která vynikala jak urozeností, tak oddaností k svatému Františkovi, jež čestně soupeřila s jejím šlechtictvím. Vůči bratřím byla pozorná a obětavá. V době porodu však trpěla ukrutnými bolestmi a byla trápena takovou úzkostí, že budoucí zrození potomka zdálo se pro matku zkázou. Bylo nepravděpodobné, že by mohla přivést dítě na svět jinak, než že by se sama se životem rozloučila. Tu jí přišla na mysl proslulost svatého Františka, jeho moc a sláva. Rozněcuje se v ní víra, rozohňuje vroucnost. Obrací se na mocného pomocníka, na věrného přítele, na těšitele zbožných, útočiště ztrápených. »Svatý Františku,« volala, »k tobě úpí celé mé tělo a myslí zasvěcuji, co nemohu vyjádřit!« Jak podivuhodně rychle se projevila nebeská slitovnost! Sotva to vyřkla, skončilo utrpení, porodní bolesti polevily, nastával porod; přestal všechen tlak a ona ve zdraví zrodila dítě. Na slib nezapomněla, předsevzetí nezrušila. Dala vystavět krásný kostel a odevzdala jej bratřím ke cti svatého.

1294
2. V končinách římských jedna žena, jménem Beatrix, nosila před porodem čtyři dny v životě mrtvý plod. Ubohá byla zneklidňována velkou úzkostí a svírána smrtelnými bolestmi. Mrtvý plod přibližoval matku smrti a nezrozené dítě, jež potratila, bylo pro ni zjevným nebezpečím. Zkoušela lékařskou pomoc, ale každá pomoc lidská byla jen marnou námahou. Na ubohou dolehla tíha prvotní Eviny kletby; stala se hrobem počatého dítěte a sama se již viděla v blízkosti hrobu. Konečně vyslala posly k Menším bratřím a s velkou vroucností se jim odporučila. Úpěnlivě je prosila v plné víře o nějakou památku po svatém Františkovi. Řízením Božím se stalo, že se našel kousek provazu, kterým se kdysi světec opásával. Sotva položili provaz na trpitelku, pominula zlehka všechna bolest, mrtvý plod, který byl ohniskem smrti, vyšel a ona byla úplně zdráva.

1295
3. Manželka jednoho šlechtice z Calvi, jménem Juliána, měla smutná manželská léta po smrti dětí. Doléhalo na ni neštěstí za neštěstím, poněvadž všechny děti, jež s těžkostí nosila, v krátké době ještě s větší bolestí pohřbívala. Když opět chovala v životě čtyřměsíční plod a s ohledem na předešlé ztráty se více obávala skonání počatého dítěte než narození, začala s důvěrou prosit blaženého Otce Františka, aby ještě nenarozený potomek byl zachován na živu. A hle, jedné noci, když spala, zjevila se jí ve snu jakási žena, chovající na rukou spanilé pacholátko a s velikou radostí jí je podávala. Ona se zdráhala je přijmout, protože se bála, aby je ihned neztratila.

Avšak ta žena dodala: »Přijmi je bezpečně, neboť ti je posílá svatý František, jemuž bylo líto tvého zármutku. Dítě bude žít a bude zdrávo.« Žena procitla a hned porozuměla, že božským viděním jí přichází pomoc od blaženého Františka. Pocítila tím větší radost a podle slibu rozhojnila modlitby za očekávané dítě a učinila i další sliby. Konečně se naplnil čas k porodu. Žena zrodila chlapečka, který rozkvétal silou, jako by ze zásluh blaženého Františka čerpal životní mízu. Tím rozněcoval rodiče k ještě vroucnější lásce ke Kristu a jeho světci.

1296
Něco podobného způsobil svatý Otec v městě Tivoli. Jedna žena porodila mnoho dcer, ale stále marně toužila po mužském potomku. Konečně se obrátila s opětovnými prosbami a sliby na svatého Františka. A pro jeho zásluhy počala, a ač prosila za jednoho syna, byla obdarována dvojčaty.

1297
4. Ve Viterbu žena blížící se k porodu zdála se bližší smrti. Byla trýzněna bolestmi břicha a byla celá zkroucená kvůli svému utrpení. Když ji opouštěly přirozené síly a všechna lidská pomoc selhávala, vzývala blaženého Františka a hned šťastně porodila. Dosáhla, čeho chtěla, a zapomněla na dobrodiní, jež přijala. Neuctívala svatého a v den jeho narozenin služebně pracovala. A hle, náhle pravá ruka natažená k práci zůstala nehybná a suchá. A když se snažila druhou rukou ji rozhýbat, uschla i ta podobně, jako za trest. Na ženu dolehla Boží bázeň a obnovila svůj slib. Zásluhami milosrdného a pokorného světce nabyla znovu vlády nad svými údy, jíž pozbyla pro nevděk a pohrdání.

1298
5. Jedna žena z okolí Arezza trpěla sedm dní porodními bolestmi, ale již zčernala a všichni zoufali nad její záchranou. Učinila však slib blaženému Františkovi. Když už umírala, začala ho vzývat o pomoc. Jakmile vyslovila ten slib, usnula a uviděla ve snu blaženého Františka, který na ni mile promluvil. Tázal se jí, poznává-li jeho tvář a umí-li říkat onu antifonu slavné Panny »Zdrávas, Královno milosrdenství« ke cti téže Panny. Ona na obojí přisvědčila. Světec řekl: »Začni tu svatou antifonu a dříve než ji doříkáš, porodíš ve zdraví!« Když to ve snu uslyšela, procitla a s bázní začala říkat: »Zdrávas, Královno milosrdenství…« A když se dovolávala jejích milosrdných očí a připomínala plod panenského života, byla ihned zbavena všeho tlaku a porodila spanilé dítě. Děkovala Královně milosrdenství, která pro zásluhy svatého Františka se nad ní slitovala.

7. Navrácení zraku slepým

1299
1299 1. V konventu Menších bratří v Neapoli byl jeden bratr jménem Robert slepý mnoho let. Na očích mu vyrostlo maso, pro něž nemohl zavírat víčka a pohybovat jimi. Když se tam sešli bratři z jiných klášterů, chystající se do různých končin světa, ve velikém počtu, blažený Otec František, zrcadlo svaté poslušnosti, uzdravil za jejich přítomnosti toho bratra, aby je novým zázrakem povzbudil na cestu. Jednu noc totiž ležel bratr Robert na smrt nemocen a jeho duše byla již poručena Bohu.

A hle, přistoupil k němu blažený Otec se třemi svatými, dokonalými bratry, totiž svatým Antonínem, bratrem Augustinem a bratrem Jakubem z Assisi. Ti jako ho za života dokonale následovali, tak ho provázeli pohotově i po smrti. Svatý František vzal nožík, odřízl narostlé maso, vrátil bratrovi bývalý zrak, vysvobodil ho z jícnu smrti a řekl mu: »Synu Roberte, milost, kterou jsem ti prokázal, je znamením pro bratry, kteří jdou ke vzdáleným národům, že já je budu předcházet a řídit jejich kroky. Ať jdou s radostnou myslí a čilým duchem ať vykonávají uloženou povinnost.«

1300
2. V Thébách v Romanii jedna slepá žena se postila o vigilii svatého Františka o chlebě a vodě. Brzy ráno v jeho svátek se dala svým mužem dovést do kostela Menších bratří. Když se konala mše, při pozdvihování Kristova Těla otevřela oči, jasně viděla a velmi zbožně se klaněla. A při samém pozdvihování zvolala silným hlasem: »Díky Bohu a jeho světci, že vidím Tělo Kristovo!« Všichni přítomní se obraceli s plesáním a po bohoslužbě se žena vrátila domů s radostí v duchu a světlem v očích. Radovala se však nejen proto, že nabyla vidění tělesného světla, ale také že pro zásluhy blaženého Františka s pomocí víry dostala tu milost, že prvním pohledem uzřela světlo duší živé a pravé.

1301
3. V Kampanii čtrnáctiletý hoch z města Pofi náhlou chorobou úplně oslepl na levé oko. Prudkou bolestí oko tak vylezlo ze svého důlku, že povolením žíly viselo na délku prstu na tváři a téměř uschlo. Nezbývalo nic, než je uříznout. Lékaři se vzdali každé naděje. Avšak jeho otec se celou myslí obrátil s prosbou o pomoc na svatého Františka. Neúnavný pomocník bědných vyslyšel jeho úpěnlivé prosby. Vrátil podivuhodnou mocí suché oko na místo, dal mu bývalou svěžest a osvítil je paprsky žádaného světla.

1302
4. V témže kraji v Kastru Volsci šel jeden kněz po ulici. Tu spadlo z výše břevno a rozbilo mu hlavu. Sražen k zemi, začal silným, žalostným hlasem volat svatého Františka: »Přispěj, Otče přesvatý, ať mohu jít na tvou slavnost, jak jsem slíbil tvým bratřím.« Byla vigilie Františkova svátku. A kněz ihned vstal a byl osvobozen. Začal tedy chválit Boha a jásat. Všechny okolostojící, kteří litovali jeho neštěstí, přivedl také v úžas a plesání. Šel pak na slavnost a všem vyprávěl, jak na sobě zakusil štědrost a moc Pánovu.

1303
5. Na Garganské hoře pracoval jeden muž na své vinici a když podtínal kořen, ťal se do oka a rozťal si je tak, že asi polovina ho visela ven. A když se v tak zoufalém nebezpečí vzdával naděje, že by mu snad některý člověk mohl pomoci, slíbil, že se bude postit ve svátek svatého Františka, zachrání-li ho. Ihned mu Boží světec vrátil oko na místo a rozdělené tak scelil a obdařil bývalým leskem, že na něm nezůstalo po úrazu ani památky.

1304
6. Syn jednoho šlechtice od narození slepý obdržel zásluhami svatého Františka žádoucí zrak. Podle té události byl pojmenován Illuminatus. Když dospěl, vstoupil do řádu blaženého Františka. Nebyl nevděčným za přijaté dobrodiní, a tak prospíval ve světle milosti i ctnosti, že se vskutku projevoval jako syn světla. Konečně zásluhami blaženého Otce dovršil svůj svatý začátek ještě světějším koncem.

1305
7. V Zachantu, městečku u Anagni, jeden rytíř jménem Gerard oslepl úplně na obě oči. Stalo se, že dva Menší bratři, přicházející zdáli, zašli do jeho domu a prosili, aby je pohostinně přijal. Byli vřele přijati z úcty ke svatému Františkovi celou rodinou a s velikou dobrotou byli pohoštěni. Poděkovali Bohu i hostiteli a šli do nedalekého sídla bratří. Kterési noci se zjevil jednomu z nich blažený František ve snu a řekl: »Vstaň, pospěš s druhem do domu našeho hostitele, který přijal ve vás Krista i mne. Chci mu odplatit dobrý skutek štědrosti.

Oslepl vinou svých hříchů, z nichž se nesnažil očistit kající zpovědí.« Otec zmizel a bratr spěšně vstal, aby s druhem rychle vykonal, co bylo přikázáno. Když přišli k hostiteli, vyložili mu všechno po pořádku, co oba viděli. Ten muž nemálo užasl a přisvědčoval, že je pravda vše, co říkají. Zkroušen k slzám ochotně se vyzpovídal. Nakonec slíbil nápravu a obnovil takto v sobě vnitřního člověka. Pak ihned nabyl zevnějšího zraku. Pověst o tom zázraku se roznesla široko daleko. Mnohé roznítila nejen k úctě světcově, ale také k pokornému vyznání hříchů a k milosti pohostinství.

1306
7a. V Assisi žil jeden muž, který byl křivě obviněn z krádeže a byl proto velmi přísným výrokem lidské spravedlnosti odsouzen k oslepnutí. Soudcem tohoto případu byl soudce Ottaviano a vykonavatelem rozsudku byl rytíř Ottone. Vyřízli mu tedy nožem obě oči i s očními nervy. Potrestaný se takto znetvořený nechal dovést k oltáři svatého Františka a tam prohlásil, že je nevinný, že se nedopustil ničeho, z čeho byl obviněn, a prosil světce o pomoc. Pro zásluhy svatého Františka mu byly v průběhu tří dnů navráceny oči.

Byly sice menší než ty, jež mu byly vyříznuty, nicméně viděl jimi stejně dobře. Tento zázrak pod přísahou dosvědčil rytíř Ottone za přítomnosti pana Jakuba, biskupa z Tivoli, který byl pověřen šetřením o tomto zázraku. Dále vše potvrdil bratr Gulielmo z Říma, jemuž generální ministr, bratr Jeroným, pod poslušností a pod pohrůžkou trestu exkomunikace nařídil, aby pravdivě vyznal vše, co o dané události věděl.

Ten pod slavnostní přísahou za přítomnosti mnoha provinčních ministrů i řady ctihodných bratří potvrdil následující výpověď: Kdysi, když byl ještě ve světě, znal dotyčného muže a konstatoval, že ten člověk měl oči. Následně asistoval výkonu rozsudku – oslepení. Sám pak ze zvědavosti svou holí obracel na zemi ležící vyříznuté oči. Po určité době potkal téhož člověka, který měl nové oči, jež mu darovala Boží moc a jež tomuto člověku umožňovaly, aby velmi dobře viděl.

8. Vysvobození z různých neduhů

1307
1. V Castru Plebis byl jeden mladý žebrák; byl hluchý a němý od narození. Jazyk měl tak krátký a tenký, že mnohým dívajícím se zdál jakoby uříznutý. Jeden muž jménem Marek ho pro Boží lásku pohostinsky přijal. Žebrák, ubezpečen jeho dobrotou, často k němu přicházíval. Jednou pozdě večer, když ten muž večeřel se svou ženou a mladík stál před nimi, muž řekl ženě: »Pokládal bych to za největší zázrak, kdyby svatý František tomuto navrátil řeč a sluch!« A dodal: »Slibuji Bohu, že pro jeho lásku budu tohoto chlapce živit až do smrti, způsobí-li toto svatý František.« Podivné řízení! Náhle mu narostl jazyk a on volal: »Sláva Bohu a svatému Františku, jenž mi udělil řeč i sluch!«

1308
2. Bratr Jakub z Isea, ještě chlapec v otcově domě, způsobil si těžkou kýlu. Puzen božským duchem, ačkoliv ještě mladý a nemocen, zbožně vstoupil do řádu svatého Františka. Nikomu však neřekl o nemoci, kterou trpěl. Když přenášeli tělo svatého Františka na místo, kde je nyní vzácný poklad jeho ostatků uložen, přišel i onen bratr na tu slavnost, aby vzdal tělu již oslaveného Otce příslušnou poctu. Přiblížil se ke schráně, v níž byly svaté kosti uložené, a se zbožností ducha objal posvátnou truhlu. Náhle bylo podivuhodně vyhojeno jeho vnitřní poranění. Cítil se zdráv, odložil pás a od té chvíle byl zproštěn dosavadní bolesti.

1309
Od podobné bolesti byli Božím milosrdenstvím a zásluhami blaženého Františka zázračně vysvobozeni bratr Bartol z Gubbia, bratr Angelo z Tuderta, kněz Mikuláš ze Stichana, Jan z Fora, jeden muž z Pisy
a jiný z Cisterna, také Petr ze Sicílie, jeden člověk ze Spella u Assisi a mnoho jiných.

1310
3. Jedna žena z Maremma v Laziu zešílela a pět let byla zbavena zraku i sluchu. Rvala si zuby šaty, nebála se nebezpečí vody ani ohně a byla stižena nejhroznější padoucnicí. Kterési noci, když Boží milosrdenství se mělo již nad ní slitovat, byla božsky osvícena bleskem spasitelného světla a uzřela blaženého Františka, jak sedí na vznešeném křesle. Padla před ním pokorně na tvář a prosila ho za uzdravení. On se však k jejím prosbám ještě nenaklonil, a tak žena složila slib, že dokud bude co mít, neodepře almužny těm, kteří ji budou prosit pro lásku Boží a světcovu. František vzal hned na vědomí úmluvu, kterou kdysi podobně učinil s Pánem. Poznamenal ji znamením kříže a udělil jí úplné zdraví. Podobně Boží světec František milosrdně vysvobodil jednu dívku z Norcie, stiženou stejným neduhem, jak bylo zjištěno z pravdivých zpráv, také syna jednoho šlechtice a jiné.

1311
4. Petr z Foligna vydal se kdysi na pouť ke svatému Michaelu. Choval se na ní nedůstojně. Když pil z nějakého pramene, ovládli ho zlí duchové a tři léta byl posedlý. Drásal své tělo, pronášel ta nejnemravnější slova a dělal hrozné věci. Míval však jasné chvilky. Doslechl se o světcově moci, která účinně zahání nadzemské mocnosti, a začal ho pokorně prosit. Přišel ke hrobu dobrotivého Otce a sotva se jej rukou dotkl, byl zázračně osvobozen od zlých duchů, kteří ho tak ukrutně rvali. Podobně jedné ženě z Narni, jež měla v sobě ducha zla, pomohlo Františkovo milosrdenství, stejně jako mnoha jiným. Vyprávět jednotlivě o tom, jak trpěli, jaké tísně prožívali a jak byli uzdraveni, vyžádalo by si příliš času.

1312
5. Jeden muž jménem Bonus, člověk z města Fani, ochrnulý a malomocný, byl donesen příbuznými do kostela svatého Františka a uzdravil se úplně z obojí nemoci. Také jiný člověk, nějaký mladík jménem Atto ze Svatého Severina, celý postižený malomocenstvím, učinil slib. Donesli ho ke světcovu hrobu a on byl jeho zásluhami očištěn od malomocenství. Světec František měl zvláštní moc uzdravovat z tohoto neduhu, poněvadž z lásky k pokoře a útrpnosti sám se pokorně oddával posluhování malomocným.

1313
6. Jedna urozená žena jménem Rogata, v soranském biskupství, trpěla dvacet tři léta krvotokem. Mnoho zlého zakusila od četných lékařů. Nejednou ji neduh tak hrozně zachvátil, že už dokonávala. Když se někdy zastavil krvotok, zase na celém těle otékala. Uslyšela jakéhosi hocha, jak římským nářečím zpívá o zázracích, které Bůh vykonal skrze blaženého Františka, byla zachvácena nesmírnou lítostí, dala se do pláče, roznítila v sobě víru a volala: »Ó blažený Otče Františku, který záříš tolika zázraky, vysvobodíš-li mne od této choroby, přibude ti veliké slávy, neboť takový zázrak jsi ještě neučinil!« A hle, sotva to dopověděla, cítila, že je zásluhami blaženého Otce osvobozena. Také jejího syna Maria, který měl skrčenou paži, svatý František uzdravil, když mu učinili slib. Také jednu ženu ze Sicílie, která trpěla sedm let krvotokem, zachránil blažený Kristův korouhevník.

1314
7. V Římě jistá Praxeda, proslulá zbožností, která od útlého věku z lásky k věčnému Ženichu se uzavřela do těsného vězení a téměř čtyřicet let v něm již prožila, zasloužila si u svatého Františka zvláštní milosti. Jednou vylezla na půdu své poustevničky, ve mdlobě spadla, zlámala si nohu a ruku si vymkla v rameni. Tu se jí ukázal dobrotivý Otec, oděný bělostným rouchem slávy, a promluvil k ní milými slovy: »Vstaň, požehnaná dcero, neboj se!« Uchopil ji za ruku, zdvihl ji a zmizel. Ona se obracela sem a tam po poustevně, domnívala se, že má vidění, až na její pokřik přinesli světlo. Praxeda cítila, že ji Boží sluha František dokonale uzdravil, a vyprávěla vše, co se přihodilo.

9. Tresty za nesvěcení Františkova svátku a za neúctu vůči světci

1315
1. V končinách poitierských, ve vsi nazvané Simo, ohlásil kněz jménem Reginald, ctitel blaženého Františka, že jeho svátek se bude svátečně slavit. Avšak jeden člověk, který neznal světcovu moc, nedbal příkazu svého kněze a vyšel ven na pole sekat klestí. Když se však chystal k práci, uslyšel po třikrát tento hlas: »Je svátek, není dovoleno pracovat!« Když se však otrocká opovážlivost nezkrotila ani knězovým příkazem, ani nebeským hlasem, přidala Boží moc na oslavu svého světce bez meškání zázrak i trest. Jak jednou rukou držel vidlici a druhou se železným nástrojem zdvihal ku práci, přirostly mu z Boží moci obě ruce na náčiní, že nemohl nijak od nich prsty odtrhnout.

Náramně se toho zděsil a nevěděl, co počít. Běžel do kostela, zatímco mnoho lidí ze všech stran se sbíhalo, aby uzřeli zázrak. Ten člověk se před oltářem se zkroušenou myslí na radu jednoho z přítomných kněží – mnoho jich bylo sezváno na slavnost – pokorně zasvětil blaženému Františkovi. Učinil tři sliby, podobně jako třikrát uslyšel hlas: že bude světívat jeho svátek, že v ten den bude přicházet do toho kostela, v němž právě byl, a že osobně navštíví světcův hrob. Věru podivná věc! Jak vyřkl jeden slib, povolil jeden prst, při druhém druhý a při třetím slibu celá ruka a po ní i druhá. Zatím lid, který se již hojně sešel, s velikou vroucností vzýval světcovu štědrost.

Když ten člověk nabyl dřívější volnosti, sám odložil náčiní. Všichni chválili Boha i divotvornou moc svatého, jenž tak podivuhodně mohl bít i uzdravit. Až dodneška je to náčiní vyvěšeno před oltářem, který je tam vystavěn ke cti svatého Františka, na památku té události. Tam i v sousedních místech stalo se také mnoho jiných zázraků, jež ukazují, jak vynikající slávy požívá světec na nebesích a jak je třeba důstojně slavit jeho svátek na zemi.

1316
2. Také v městě Le Mans jedné ženě, která na slavnost svatého Františka pracovala s kuželem a vřetenem, ruce ztuhly a prsty ji začaly ukrutně pálit. Poučena trestem poznala světcovu moc a zkroušena v srdci běžela k bratřím. Když oddaní bratři prosili dobrotu svatého Otce za její uzdravení, byla ihned zachráněna. Ruce neměly žádného poranění, pouze na památku jí byla ponechána stopa popálení.

1317
Podobně také v Kampanii jedna žena, ve vsi Oletti druhá, a v Castro Pilei třetí, jež pohrdaly svátkem blaženého Otce, a tím se prohřešily, byly nejdříve zázračně potrestány, ale pak se kály a byly zásluhami svatého Františka ještě zázračněji osvobozeny.

1318
3. Jeden rytíř v Borgo, v provincii Masse, bez ostychu tupil skutky a zázraky blaženého Františka, mnoho hany kydal na poutníky, již přicházeli k uctění jeho památky, a proti bratřím veřejně pošetile žvanil. Když však jednou útočil na slávu Božího světce, přidal ke svým hříchům ještě ohavné rouhání. »Je-li to pravda,« řekl, »že ten František je svatý, ať padnu dnes mečem, není-li svatým, ať se mi nic nestane!« Hněv Boží nečekal se zaslouženým trestem, když i jeho prosba se stala hříšnou. Neboť za chvíli, když rouhač se dopustil křivdy na svém synovci, ten vzal meč a svému strýci jej vrazil do útrob. Téhož dne zemřel tedy zlotřilý otrok ďábla a syn temnot, aby ostatní se učili nezlehčovat podivuhodné Františkovy skutky rouhačstvím, nýbrž uctívat je vroucí chválou.

1319
4. Jeden soudce, jménem Alexander, který jedovatým jazykem odvracel, kde koho mohl, od úcty k svatému Františku, byl Božím soudem zbaven řeči a šest let byl němý. Tak byl potrestán tím, čím hřešil, hlubokou kajícností šel do sebe a litoval toho, že špinil světcovy zázraky. Proto rozhořčení milosrdného světce nebylo trvalým, ale kajícímu, jenž ho pokorně vzýval, navrátil řeč a přijal ho na milost. Od té doby zasvětil rouhačský jazyk zbožným chválám, když důtkami přijal kázeň a osvojil si zbožnost.

10. Některé jiné zázraky

1320
1. Ve tvrzi Galiano v diecézi valuenské žena jménem Maria, oddaná vroucí službou Ježíši Kristu a blaženému Františkovi, odešla jednoho letního dne z domu, aby prací svých rukou si vydělala na potřebnou výživu. V horoucím parnu však začala omdlévat palčivou žízní. Široko daleko nemohla dostat občerstvení, protože byla na hoře sama. Jako bez ducha padla na zem a začala vroucně vzývat svého patrona, svatého Františka. Vytrvala v horoucí, pokorné modlitbě. Přitom velice zmořena prací, žízní a žárem usnula.

A hle, svatý František přišel, zavolal ji jménem a řekl: »Vstaň a pij vodu, kterou dává tobě i mnohým Bůh jako dar.« Když žena uslyšela tento hlas, vstala ze sna nemálo posilněna, vzala kámen, který trčel vedle ze země, vytrhla jej a dřívkem hrabala v zemi kol dokola. Nalezla živou vodu, jež zpočátku se zdála kapkou, náhle však Boží mocí vzrostla v pramen. Žena se napila, uhasila žízeň, omyla si oči, které měla už dávno chorobou zakalené, a vlilo se jí do nich nové světlo.

Spěchala domů a vypravovala všem ke slávě svatého Františka o tom úžasném zázraku. Sběhli se mnozí odevšad, když se pověst o zázraku rozšířila, a vlastní zkušeností se přesvědčovali o zvláštní moci té vody. Mnoho lidí se uzdravovalo z různých nemocí, když jí byli po zpovědi pokropeni. Podnes tam teče čistý pramen a ke cti blaženého Františka tam byla vystavěna kaple.

1321
2. Ve Španělsku u svatého Fakunda jednomu muži vzkřísil k životu uschlou třešni, když proti očekávání ji zázračně oděl svěžím listím, květy i ovocem. Obyvatele země u Vilesia zázračně osvobodil od pohromy červů, kteří kolem dokola ožírali vinice. Jednomu knězi v Palencii vyčistil úplně ječmen, do nějž se mu každým rokem dávali obilní červi, když mu tu záležitost s důvěrou odporučil. Pozemky jednoho pána v Petramale v apulském království, svěřené mu v prosbě do ochrany, uchoval František úplně od obávané rány brouků, ač kolem dokola bylo všechno tou pohromou zpustošeno.

1322
3. Jeden muž jménem Martin pustil své voly na pastvu daleko od svého dvorce a jeden si zlámal nohu tak beznadějně, že nebylo pomyšlení na jeho záchranu. Staral se tedy, jak by jej porazil, avšak neměl k tomu potřebného nástroje. Vrátil se domů a péči o vola ponechal blaženému Františkovi. S důvěrou ho poručil věrné ochraně světce, aby mu ho nesežrali vlci, než se vrátí. Brzy ráno přišel i s řezníkem k volu ponechanému v lese a ten se pásl tak zdráv, že noha dříve zlomená byla k nerozeznání od ostatních. I děkoval dobrému pastýři, jenž pilně opatroval vola a vyhojil ho. Pokorný světec přispívá všem, kteří ho vzývají, a žádná lidská potřeba mu není malichernou. Jednomu muži z Amiterna vrátil odcizené dobytče. Ženě v Interduku úplně spravil novou mísu, jež se roztříštila na střepy. Rolníku na hoře Ulmu v Markách zcelil rádlo, které se rozbilo na kusy.

1323
4. V sabinské diecézi byla osmdesátiletá stařena, jejíž umírající dcera zanechala dítě na kojení. Chudá stařena byla samá nouze, mléko neměla a neznala žádnou ženu, která by poskytla žíznícímu dítěti prs, jak to potřebovalo. A tak nevěděla, kam se obrátit. Dítě již zesláblo, a tu jedné noci stařena zbavená každé lidské pomoci obrátila se celou myslí na blaženého Otce Františka a zalita slzami prosila o pomoc. Ihned se objevil ten, který miloval věk nevinnosti, a řekl: »Já jsem František, ženo, jehož jsi s tolika slzami vzývala. Vlož svůj prs dítěti do úst, neboť Pán ti dá hojně mléka!« Stařena učinila podle příkazu světce a hned prsy osmdesátnice vydaly hojnost mléka. Brzy se rozhlásil podivný světcův dar, a mužové i ženy přibíhali, aby se na to podívali. Jazyk nemohl popřít, co dosvědčovaly oči, a tak všechny to podněcovalo, aby chválili Boha podivuhodného v moci světce a v jeho srdečné dobrotě.

1324
5. U Spoleta se jistým manželům narodil jediný syn, kterého den co den oplakávali jako hanbu rodu. Paže měl přirostlé ke krku a kolena u prsou a nos mu srůstal s nohama. Zdálo se, že to není lidské stvoření, ale spíše jakési monstrum. Především žena se kvůli tomu mučila velikou žalostí a často úpěla a volala ke Kristu. Dožadovala se pomoci svatého Františka, aby jí nešťastné, jež se dostala do takové hanby, přispěl. Jedné noci, když z velikého zármutku vyčerpána usnula, zjevil se jí svatý František, laskavými slovy ji konejšil a radil, aby chlapečka donesla na nedaleké místo jeho jménu zasvěcené. Když ho tam poleje ve jménu Páně vodou z té studánky, nabude úplného zdraví.

Ona však opomíjela vykonat světcův rozkaz, a tak přišel po druhé a opakoval to. A ještě po třetí se zjevil, dovedl ženu i s dítětem až ke dveřím toho domu předcházeje ji. Šly tam též některé urozené paní ze zbožnosti, kterým ona žena vyložila vidění. Ty zároveň s ní přinesly dítě k bratřím, nabraly vody ze studánky a nejurozenější z nich sama svýma rukama dítě omyla. A hned všechny jeho údy zaujaly svoje místo a hošík se ukázal zdráv. Ten veliký zázrak vyvolal u všech údiv.

Pozdější dodatek

1325
1325 5a. Jistý mladík z Rivarolo Canavese, jménem Ubertino, vstoupil v Susách do řádu Menších bratří. Během noviciátu se strašlivě vyděsil, a z tohoto důvodu zešílel, navíc mu ochrnula celé pravá část těla, ztratil v těle cit, ohluchl a nemohl hovořit. Zůstal v tomto stavu mnoho dní a ležel stále na lůžku. Blížila se slavnost svatého Františka. V předvečer této slavnosti měl mladík světlý okamžik a začal neartikulovaně, ale velmi horlivě vzývat milosrdného Otce. V hodinu ranních chval, když byli všichni bratři v chóru a věnovali se modlitbě, zjevil se mu blažený Otec oblečený v hábitu Menších bratří a celý příbytek zalila velká záře. Vložil svoji ruku na pravou stranu mladíkova těla a přejížděl jí přitom od hlavy až k chodidlům.

Pak mu vložil do ucha prst a udělal mu na pravém rameni zvláštní znamení. Při tom řekl: „To bude pro tebe znamením, že Bůh, který používá toho, jehož jsi chtěl následovat životem v řádu, ti navrací úplně zdraví.“ Pak mu nasadil cingulum, které na sobě novic ležící na lůžku neměl. Dále mu řekl: „Vstaň a jdi do kostela, abys tam zbožně spolu s ostatními slavil Boží chvály.“ Mladík chtěl zbožně políbit nohy zjevivšímu se Otci, aby mu tak projevil svoji vděčnost, nicméně Otec mu zmizel z očí. Novic nabyl zdraví, tělo mělo bývalý cit, jeho mysl se znovu rozjasnila a byl opět schopen mluvit. Za údivu bratří i všech přítomných vešel do kostela. Bratři jej totiž viděli dříve ochrnulého a bez užívání mysli. Pak se s ostatními modlil chvály a popořádku vyprávěl, co se mu přihodilo. Všechny zaplavila zbožná úcta ke Kristu a k blaženému Františkovi.

1326
6. Ve tvrzi Chore v ostijské diecézi jednomu muži se tak rozbolavěla noha, že nemohl nijak chodit ani se hýbat. V tomto hrozném postavení soužen a zbaven naděje na lidskou pomoc viděl jedné noci jakoby před sebou blaženého Františka a začal si mu stěžovat: »Pomoz mi, svatý Františku, vzpomeň si, jak jsem ti sloužil a úctu vzdával! Neboť jsem tě vezl na svém oslu, tvé svaté nohy a ruce jsem celoval, vždycky jsem ti byl oddán, vždy ochotný a hle, umírám přeukrutnou trýzní této bolesti!« Pobízen těmito stesky, ihned přišel pamětník dobrodiní a milovník oddanosti. Zjevil se s jedním bratrem bdícímu muži a řekl, že přišel na jeho volání a přinesl mu uzdravující léky. Dotkl se místa bolesti hůlčičkou, na níž bylo vyznačeno písmeno Tau, protrhl vřed a udělil mu dokonalé zdraví. A co ještě podivnější: svaté znamení Tau vtištěné na místo zhojené rány zanechal na památku zázraku. Tím svatým znamením František označoval svoje listy, kdykoliv z lásky někomu nějaké psaní posílal.

1327
7. Ale dejme pozor! Mysl se rozptýlila rozmanitostí vyprávění o různých zázracích slavného Otce Františka. Zásluhou slavného korouhevníka kříže dospěla řízením Božím ke znamení spásy Tau, abychom si povšimli, že jako kříž byl Kristovu bojovníku vznešenou zásluhou ke spáse, tak i tomu, kdo s Kristem triumfuje, stal se svědeckým potvrzením cti.

1328
8. Veliké a podivuhodné znamení kříže, v němž jsou utajena charismata milostí, zásluhy ctností, poklady moudrosti a vědomosti v nedostižitelné hlubině, což je skryto před moudrými a opatrnými tohoto světa, bylo plně zjeveno tomuto Kristovu maličkému. Celým svým životem jedině šlépějí kříže následoval, jedině sladkost kříže chutnal, jedině slávu kříže hlásal. Podle pravdy mohl na počátku svého obrácení říci s apoštolem: »U mne se nikdy nestane, že bych svou chloubu kladl do něčeho jiného než do kříže našeho Pána Ježíše Krista.« Neméně pravdivě mohl během svého života připojit: »Na všechny, kdo se v jednání budou řídit touto zásadou, ať přijde pokoj a milosrdenství.« Nejpravdivěji však mohl dodat při dovršení: »„Já na vlastním těle nosím znamení, že náležím Ježíšovi,“ ale také den co den toužím, abych od něho slyšel: „Milost našeho Pána Ježíše Krista buď s vámi, bratři. Amen.“«

1329
9. Chlub se tedy již bezpečně slávou kříže, slavný Kristův korouhevníku! Křížem jsi začal, podle zásad kříže jsi postupoval, a nakonec v kříži jsi dokonal. Svědectvím kříže všem věrným dáváš najevo, jaké slávy požíváš v nebesích. Ať tě bezpečně následují ti, kteří vycházejí z Egypta, neboť rozdělí moře holí Kristova kříže a přejdou do zaslíbené země živých. Vstoupí do podivuhodné moci kříže, až překročí Jordán smrtelnosti. Tam ať nás uvede pravý vůdce a spasitel lidu Ježíš Kristus ukřižovaný, pro zásluhy svého sluhy Františka, ke chvále a slávě trojjediného Boha, který žije a kraluje na věky věků. Amen.

Facebooktwittergoogle_plusmail