Napomenutí sv. Františka



Nevíme, kdo sebral tato »Slova svatého napomenutí našeho ctihodného Otce svatého Františka všem bratřím« uchovaná v městské knihovně v Assisi, jejichž počátek je snad z roku 1216. Jsou to patrně výtahy či témata povzbuzení, která proslovil František během dlouhého časového období, témata často zaznamenaná hned po proslovení, strukturálně dobře formulovaná, v nichž František mnoha detailními tahy kreslí svůj ideální obraz křesťana, i když jejich sled a ještě více jejich rozdělení se tu a tam zdá zmatené. Až po č. 12 mají náměty různorodé, další se přiřazují k evangelním a františkánským blahoslavenstvím. Vracejí se v nich Františkovy myšlenky staré i nové, některé pravděpodobně připomínají nebo komentují odstavce neschválené řehole. Napomenutí č. 6 vyjadřuje patrně reakci na zprávu o umučení pěti bratří v Maroku 1220. Č. 26 je příbuzné Odkazu (3). Č. 27 je obdivuhodná báseň, v níž zjišťujeme vlivy liturgické a patristické. Č. 5 je jakýmsi prvním náčrtem písně o dokonalé radosti. Význam těchto Napomenutí je v tom, že právě v nich výrazně vystupují charakteristické rysy Františkova kázání.

1. O těle Páně

141
Pán Ježíš řekl svým učedníkům: »Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. Kdybyste znali mne, znali byste i mého Otce. Nyní ho již znáte, neboť jste ho viděli.« Filip mu řekl: »Pane, ukaž nám Otce a víc nepotřebujeme!« Ježíš mu odpověděl: »Tak dlouho jsem s vámi, Filipe, a neznáš mne? Kdo vidí mne, vidí Otce« (Jan 14,6-9).

Otec »přebývá v nepřístupném světle« (1 Tim 6,16), »Bůh je duch« (Jan 4,24) a »Boha nikdy nikdo neviděl«(Jan 1,18). Protože Bůh je duch, je viditelný jen v duchu; neboť »co dává život, je duch, tělo samo nic neznamená« (Jan 6,63).

Avšak ani Syn, pokud je rovný Otci, není nikomu viditelný jinak než Otec, ani ne jinak než Duch svatý.

142
Proto jsou zavrženi všichni, kteří sice viděli Pána Ježíše Krista v jeho lidství, avšak neviděli ho a neuvěřili v něj podle ducha a božství, že je pravý Syn Boží.

Právě tak jsou zavrženi i všichni ti, kteří sice vidí svatost Kristova těla, které je posvátně zpřítomňováno v rukou kněze na oltáři skrze slova Páně ve způsobě chleba a vína, kdo však nevidí a nevěří podle ducha a božství, že je to opravdu nejsvětější tělo a krev našeho Pána Ježíše Krista, jak to dosvědčuje sám Nejvyšší, když říká: »Toto jest mé tělo, toto jest má krev nové smlouvy« (Mt 26,26.28) a »Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný« (Jan 6,54).

143
Proto jen ten, kdo má ducha Páně, jenž přebývá v jeho věrných, přijímá nejsvětější tělo a krev Páně (srov. Jan 6,62); všichni ostatní, kteří nemají z tohoto ducha a odvažují se přijímat, »jedí a pijí si odsouzení« (l Kor 11,29).

Nuže, »lidé, jak dlouho chcete mít nechápavé srdce« (Žl 4,3), proč nechcete poznat pravdu a »věřit v Syna Božího« (Jan 9,35)?

144
Hle, denně se ponižuje, jako kdysi sestoupil z »královského trůnu« (Mdr 18,15) do života Panny; denně k nám přichází v pokoře, denně sestupuje z Otcova lůna v rukou kněze na oltář. A jako se ukázal svatým apoštolům ve skutečném těle, tak se nám dnes ukazuje ve svatém chlebě; a jako oni, když se na něj dívali, viděli jen jeho tělo, ale věřili, že je Pán a Bůh (Jan 20,28), protože na něj hleděli duchovním zrakem, tak i my, když vidíme tělesným zrakem chléb a víno, hleďme a věřme, že je to jeho pravé a živé nejsvětější tělo a krev.

145
A takovým způsobem je Pán neustále se svými věrnými, jak sám praví: »Hle, já jsem s vámi až do skonání tohoto věku« (Mt 28,20).

2. O zlu vlastní vůle

146
Pán řekl Adamovi: »Ze všech stromů zahrady smíš jíst, ale ze stromu poznání dobra a zla nesmíš jíst« (Gn 2,16-17). Z každého rajského stromu tedy mohl Adam jíst a nezhřešil, dokud se neprovinil proti poslušnosti.

147
Neboť ten jí ze stromu poznání dobrého a zlého, kdo si přivlastňuje svou vůli a vychloubá se vším tím dobrem, které Pán v něm mluví a působí, a tak se mu našeptáváním ďábla a přestoupením zákazu dostává ovoce poznání zla; za to neujde trestu.

3. O dokonalé poslušnosti

148
Pán praví v evangeliu: »Kdo se nerozloučí se vším, co má, nemůže být mým učedníkem« (Lk 14,33). »Kdo by chtěl zachránit svůj život, ztratí jej« (Mt 16,25).

Všechno, co má, opouští a svůj život ztrácí ten člověk, který sebe sama zcela vydá k poslušnosti do rukou představeného. A to je pravá poslušnost, ví-li, že cokoli dělá nebo mluví, že to není proti vůli představeného, jen když to, co dělá, je také dobré.

149
A vidí-li někdy podřízený něco, co by pro jeho duši bylo lepší a užitečnější než to, co mu přikazuje představený, ať to, co poznal, přinese dobrovolně Pánu jako oběť a ať se snaží pečlivě vykonat to, co si přeje představený; neboť to je pravá poslušnost plná lásky, která se Bohu líbí a bližnímu je ke spáse.

150
Kdyby však představený přikázal podřízenému něco, co je proti jeho svědomí, ať od něho neodejde, i když ho nemůže poslechnout. A i kdyby si na něj proto zasedl, ať ho pro Boha tím víc miluje. Neboť kdo spíše snese pronásledování, než by odešel od svých bratří, ten zůstává v pravé a dokonalé poslušnosti, protože »dává život za své přátele« (Jan 15,13).

151
Je totiž mnoho řeholníků, kteří pod záminkou, že mají lepší názor než je to, co jim představení přikazují, »ohlížejí se zpět« (Lk 9,62) a vracejí se k tomu, co vlastní vůlí odvrhli (srov. Př 26,11). Ti jsou jako vrazi, protože svým špatným příkladem zahubí mnoho duší.

4. Že si nikdo nemá přisvojovat úřad představeného

152
»Nepřišel jsem, abych si dal sloužit, ale abych sloužil« (Mt 20,28), praví Pán. Kdo jsou postaveni nad jiné, ať se chlubí tímto úřadem jen tak, jako kdyby byli určeni k službě mýt bratřím nohy (srov. Jan 13,14). A zarmoutí-li je, když jsou zbaveni úřadu představeného, víc, než kdyby byli zbaveni služby mýt nohy, pak si tím víc naplňují měšec ke škodě pro duši (srov. Jan 12,6).

5. Že nikdo nemá klást svou chloubu do něčeho jiného než do kříže Páně (Gal 6,14)

153
Uvažuj, člověče, k jaké důstojnosti tě povznesl Pán Bůh, když tě podle těla stvořil k obrazu svého milovaného Syna a podle ducha utvořil k své vlastní podobě (srov. Gn 1,26).

154
A všichni tvorové pod nebem slouží svému Stvořiteli, poznávají ho a poslouchají podle své přirozenosti lépe než ty. A ani zlí duchové ho neukřižovali; ale tys jej ve spolčení s nimi ukřižoval a dosud křižuješ, když máš své potěšení v neřestech a hříších.

Čím se tedy můžeš chlubit? Kdybys byl tak chytrý a moudrý, že bys měl všechno vědění a uměl překládat všechny jazyky i pronikat věci nebeské, přece se tím vším nemůžeš chlubit. Vždyť jediný zlý duch věděl víc o nebeských věcech a ještě dnes ví o věcech pozemských, než všichni lidé dohromady, vyjma kdyby někdo dostal mimořádné poznání nejvyšší moudrosti od Pána. Stejně tak, kdybys byl krásnější a bohatší než všichni ostatní a kdybys třeba i zázraky dělal a ďábly vyháněl, to vše je proti tvé přirozenosti a nijak ti nepatří a nic se tím nemůžeš chlubit.

Avšak v jedné věci můžeme »se chlubit: svými slabostmi« (2 Kor 12,5), a když denně neseme svatý kříž našeho Pána Ježíše Krista.

6. O následování Krista

155
Bratři, pozorujme všichni dobrého Pastýře, který podstoupil utrpení kříže, aby zachránil své ovce. Ovce Páně ho následovaly v utrpení a pronásledování, v hladu a žízni, v nemoci a pokušení a ve všem ostatním a dostaly za to všechno od Pána věčný život. Proto je velkou hanbou pro nás, Boží služebníky, že svatí vykonali velké činy a my chceme získat čest a slávu jen tím, že o nich vypravujeme a kážeme.

7. Že poznání mají provázet dobré skutky

156
Apoštol praví: »Litera zabíjí, ale duch dává život« (2 Kor 3,6). Literou jsou zabiti, kdo usilují jen a jen znát pouhá slova, aby platili za moudřejší než ostatní a mohli získat veliké bohatství, které pak darují svým příbuzným a přátelům. A literou jsou zabiti řeholníci, kteří nechtějí následovat ducha Písma svatého, ale touží jen po tom, aby znali slova a vykládali je druhým. A ti naopak jsou oživeni duchem Písma svatého, kdo každé písmeno, které znají, snaží se poznat hlouběji a své vědění nepřipisují sami sobě, ale slovem a příkladem je vracejí Bohu, nejvyššímu Pánu, kterému patří všechno dobré.

8. O hříchu závisti, kterého se vystříhejme

157
Apoštol praví: »Jen pod vlivem Ducha svatého může někdo říci: „Ježíš je Pán“ (1 Kor 12,3); a »nikdo nekoná, co je správné, ani jediný« (Řím 3,12). Kdo tedy závidí svému bratru pro dobro, které v něm Pán mluví a koná, dopouští se hříchu rouhání, poněvadž závidí Nejvyššímu samému, který všechno dobro mluví a koná.

9. O lásce k nepřátelům

158
Pán praví: »Milujte své nepřátele« (Mt 5,44). Svého nepřítele miluje doopravdy ten, kdo se nermoutí nad bezprávím, které mu nepřítel dělá, ale kdo pro lásku Boží se trápí nad hříchem v jeho duši a prokazuje mu svou lásku skutky.

10. O ovládání těla

159
Je mnoho takových, kteří často, když sami hřeší nebo zakoušejí bezpráví, obviňují za to nepřítele nebo bližního. Ale neprávem, neboť každý má toho nepřítele v moci, totiž své tělo, kterým hřeší. Proto »blahoslavený ten služebník« (Mt 24,46), jenž takového nepřítele, který byl dán do jeho moci, drží neustále spoutaného a moudře se má před ním na pozoru, protože dokud to bude dělat, nebude mu moci uškodit žádný jiný nepřítel, ani viditelný, ani neviditelný.

11. Že se nikdo nemá nechat zkazit zlým skutkem druhého

160
Božímu služebníku nesmí být nic protivného kromě hříchu. A kdyby některý člověk nějak zhřešil a Boží služebník byl proto zaražený a rozčilený z jiného důvodu než z lásky, pak si »hromadí trest« (Řím 2,5). Ten Boží služebník, který se na nikoho nerozzlobí ani nerozhořčí, žije opravdu bez vlastnictví. A blahoslavený, kdo si nenechá nic pro sebe a odevzdává císaři, co je císařovo, a co je Boží, Bohu (Mt 22,21).

12. Jak poznat ducha Páně

161
Zda má Boží služebník ducha Páně, to lze poznat takto: Učiní-li Pán skrze něho něco dobrého, pak si na tom nic nezakládá, protože jeho vlastní já je vždy nepřítelem všeho dobrého, ale tím více má před očima, jak je ve skutečnosti malý a pokládá se za menšího než všichni ostatní lidé.

13. O trpělivosti

162
Dokud se Božímu služebníku všechno děje po vůli, nemůže poznat, jak velkou má trpělivost a pokoru. Když však přijde čas, že ti, kdo měli jednat podle jeho vůle, dělají mu pravý opak, pak jakou tehdy projeví trpělivost a pokoru, takovou má a nic víc.

14. O chudobě v duchu

163
»Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je království nebeské« (Mt 5,3). Je mnoho těch, kdo jsou horliví při modlitbě a bohoslužbě a ukládají svému tělu mnoho postů a umrtvování, pohoršují se však pro jediné slovíčko, které se zdá působit bezpráví jejich já, nebo pro nějakou věc, kterou jim někdo vezme, a hned se tím rozčilují. Ti nejsou chudí v duchu; neboť kdo je opravdu chudý v duchu, nenávidí sám sebe a miluje i ty, kdo ho uhodí do tváře (srov. Mt 5,39).

15. O pokoji

164
»Blahoslavení, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími« (Mt 5,9). Opravdu pokojní jsou ti, kdo při všem, co vytrpí na tomto světě, zachovají uvnitř i navenek pokoj pro lásku našeho Pána Ježíše Krista.

16. O čistotě srdce

165
»Blahoslavení čistého srdce, neboť oni uzří Boha« (Mt 5,8). Čisté srdce mají ti, kdo nedbají o věci pozemské, vyhledávají nebeské a tak, čistí v srdci i na duchu, snaží se bez ustání sloužit Pánu, pravému a živému Bohu, a hledět na něho.

17. O pokorném přijímání Boží milosti

166
»Blahoslavený ten služebník« (Mt 24,46), jenž se pro dobro, které Bůh skrze něho mluví a koná, nevyvyšuje víc než pro dobro, které mluví a koná skrze někoho jiného. Hřeší ten člověk, jenž požaduje od svého bližního víc, než sám chce dát Pánu Bohu (Mt 18,23-35).

18. O snášení bližního

167
Blahoslavený člověk, který snáší svého bližního v jeho křehkosti (srov. Gal 6,2) právě tak, jako by si sám přál, aby on ho snášel v podobném případě (Mt 7,12). Blahoslavený služebník, který všechno, co má dobrého, vrací Pánu Bohu, protože když si něco ponechá pro sebe, »ukrývá peníze svého Pána« (srov. Mt 25,18) a »bude mu odňato i to, co si myslí, že má« (Lk 8,18).

19. O pokorném Božím služebníku

168
Blahoslavený služebník, jenž se nepovažuje za lepšího, když ho lidé hlasitě chválí a velebí, než když ho považují za bezvýznamného, hloupého a hodného opovržení; neboť čím je člověk před Bohem, takovým je a nic víc. Běda tomu řeholníku, kterého druzí postavili na přední místo a on z něj nechce dobrovolně sestoupit. A blahoslavený ten služebník, jenž není povyšován svou vlastní vůlí a který vždy touží být pod nohama druhých.

20. O pravém a povrchním řeholníku

169
Blahoslavený ten řeholník, který nalézá radost a potěšení jen v přesvatých slovech a dílech Božích a přivádí jimi s veselou radostí lidi k Boží lásce. Běda tomu řeholníku, který si libuje v marných a prázdných slovech, která jsou lidem jen k smíchu.

21. O ješitném řeholníku žvanilovi

170
Blahoslavený ten služebník, který nemluví proto, aby dostal odměnu, nechodí na trh se vším, co ví, a nemluví ukvapeně, ale nejdřív moudře uváží, co má mluvit a odpovídat (srov. Př 29,20).

Běda tomu řeholníkovi, jenž neuchovává ve svém srdci to dobré, co mu Pán prokázal (Lk 2,51) a neukazuje je ostatním skutky, ale aby dostal odměnu, hledí se jimi pochlubit před lidmi. Tím už svou odměnu dostává, ale ti, kdo ho slyší, mají z toho málo užitku.

22. O pokárání

171
Blahoslavený služebník, který snese pokárání, obvinění a výtku od druhého právě tak trpělivě, jako kdyby káral sám sebe. Blahoslavený služebník, který při výtce zůstane mírný a klidný, skromně poslouchá, pokorně přizná svou chybu a ochotně vykoná pokání. Blahoslavený služebník, který se hned neomlouvá a pokorně snese zahanbení a výtku za provinění, na kterém nemá žádnou vinu.

23. O pokoře

172
Blahoslavený služebník, který je mezi svými podřízenými právě tak pokorný, jako kdyby byl mezi svými pány. Blahoslavený služebník, který vždy vydrží pod metlou pokárání. »Věrný a rozumný služebník« (Mt 24,45) je ten, který při všech svých poklescích neváhá za ně konat pokání: ve svém nitru lítostí a navenek vyznáním a zadostiučiněním skutkem.

24. O pravé lásce

173
Blahoslavený služebník, který svého nemocného bratra, jenž mu nemůže odplatit, miluje právě tak jako zdravého, který mu může všechno vynahradit.

25. Ještě jednou o pravé lásce

174
Blahoslavený služebník, který miluje svého nemocného bratra, jenž mu to nemůže vrátit, stejně jako miluje zdravého bratra, jenž mu to může vrátit.
175
Blahoslavený služebník, který miluje a ctí svého bratra, když je vzdálen, právě tak, jako když je s ním, a nemluví o něm za jeho zády nic, co by se neodvážil říci v lásce i v jeho přítomnosti.

26. Že Boží služebníci mají prokazovat úctu duchovním

176
Blahoslavený Boží služebník, jenž chová důvěru k duchovním, kteří žijí, jak to ukládá svatá římská církev. A běda těm, kdo jimi pohrdají! Neboť i kdyby byli hříšníci, nemá je nikdo odsuzovat, protože Pán sám si vyhradil soud nad nimi. Neboť jak vznešená nade všechno je moc, kterou mají nad nejsvětějším tělem a krví našeho Pána Ježíše Krista, které oni zpřítomňují a jen oni podávají druhým, tím větší hřích mají ti, kdo se proti nim proviňují, větší, než kdyby hřešili proti všem ostatním lidem tohoto světa.

27. O ctnostech, které zahánějí neřesti

177
Kde je láska a moudrost, tam není strach ani bezradnost. Kde je trpělivost a pokora, tam není hněv ani zármutek. Kde je radostná chudoba, tam není chamtivost ani lakota. Kde je pokoj a rozjímání, tam není neklid a rozčilování. Kde střeží dům bázeň Páně, tam nepřítel nenajde přístup (srov. Lk 11,21). Kde je milosrdenství a zdrženlivost, tam není nestřídmost ani tvrdost.

28. Že je třeba dobro ukrývat, aby se neztratilo

178
Blahoslavený služebník, jenž dobro, které mu Pán prokázal, »ukládá jako poklad v nebi« (Mt 6,20) a netouží pochlubit se jím lidem v naději na odměnu, protože sám Nejvyšší zjeví jeho skutky, komu bude chtít. Blahoslavený služebník, který ukrývá tajemství Pána Boha ve svém srdci.

Facebooktwittergoogle_plusmail