Zveřejňujeme český překlad dopisu, který adresoval řádu generální ministr Massimo Fusarelli OFM u příležitosti úmrtí papeže Františka. Dopis je ke stažení ve formátu pdf níže.
Drazí bratři a sestry, kéž vám Pán dá pokoj!
S pohnutím a vděčností se na vás všechny obracím v době, kdy církev a celý svět truchlí nad odchodem papeže Františka, prvního papeže v dějinách, který si zvolil jméno našeho Serafínského otce. Tato volba, kterou učinil hned při svém zvolení, od samého počátku prozrazovala směr jeho pontifikátu: stále nový návrat k evangelijní prostotě, k církvi blízké chudým, k prvenství milosrdenství a k setkání s každým člověkem.
„Nemoc a soužení“ navštívily silně papeže Františka v tomto posledním období a umožnily nám vidět, jak jde tento křesťan a pastýř vstříc „sestře smrti“. Je to velmi cenné svědectví v naší době, která nemoc a smrt okázale vystavuje a zároveň zkouší popřít: papež s trpělivostí a ve všem chválí Nejvyššího a Dobrého Pána. I za to jsme mu vděčni!
Prorocké jméno, které se stalo programem
Všichni si pamatujeme slova, kterými papež František vysvětlil výběr svého jména: „František, člověk chudoby, člověk pokoje, člověk, který miluje stvoření a stará se o ně“. Tento trojí rozměr se neustále projevoval během jeho petrovské služby. Nebyla to pouhá pocta světci z Assisi, ale skutečný program života a pontifikátu, návrat k jádru evangelia, které tak charakterizovalo Poverellovu cestu.
Evangelium sine glossa
Jádrem slov a činů papeže Františka byl bezprostřední a přímý způsob četby evangelia, stejný způsob četby, který přiměl Františka z Assisi říci: „Toto chci, o to prosím, po tom toužím celým svým srdcem.“ U Svatého otce jsme viděli onu schopnost vystihnout podstatu hlásání evangelia bez dalších konstrukcí, bez kompromisů se světskou logikou, s bezprostředností, která přímo zasahovala srdce lidí.
Ignaciánská spiritualita, která papeže formovala, se úžasně prolínala s františkánskou citlivostí v kontemplativním postoji k Božímu slovu, ve schopnosti „vidět a dotýkat se“ Kristova těla v chudých a trpících všeho druhu, v neustálém hledání Boží vůle prostřednictvím rozlišování.
Magisterium s františkánskými kořeny
Ve svém magisteriu čerpal papež František z řady františkánských intuic, které rozšířil a aktualizoval pro naši dobu. Nejlépe to vyjadřují dvě encykliky s výslovně františkánskými názvy – Laudato Sì a Fratelli tutti. Touto vnímavostí je ale prostoupeno celé jeho učení.
V Laudato Sì papež navázal na kosmicko-vztahové vidění světa z Chvalozpěvu stvoření, kde František z Assisi uznává bratrství se všemi tvory a nazývá je „sestrami“ a „bratry“. Toto vidění světa bylo rozvinuto v integrální ekologii, která uznává hluboké propojení mezi životním prostředím, lidskou společností a duchovním rozměrem. „Vše je propojeno,“ říká encyklika a odráží tak chápání „vše je vztah“, který prožíval Poverello vůči stvoření. Na tuto linii navazuje také apoštolská exhortace Querida Amazonia, která rozšiřuje františkánskou péči o stvoření i na obranu domorodých kultur a jejich území.
V encyklice Fratelli tutti navázal papež na Františkovu zkušenost se sultánem a nabídl „sociální přátelství“ jako paradigma pro naši dobu: neozbrojené setkání s druhým, schopnost rozpoznat bratra přes všechny náboženské či kulturní bariéry. Převzal však také Františkovu intuici ohledně bratrství všech, ohledně spravedlnosti jako rozměru lásky a ohledně smíření, které se rodí z minority. „Milosrdný Samaritán“ této encykliky nás odkazuje na Františka, který objal malomocného a rozpoznal v něm nejen bratra, ale i trpícího Krista.
Také v dalších listech, jako jsou Evangelii gaudium a Gaudete et exsultate, najdeme hluboce františkánská témata: radost, která pramení ze setkání s evangeliem, prostota jako cesta ke svatosti, milosrdenství, jež je Božím jménem a priorita chudých, která je kritériem evangelijní pravdy. I apoštolská exhortace Amoris laetitia připomíná onen rozměr opravdové, něžné a konkrétní lásky, kterou měl František ke každému člověku.
Nemůžeme navíc zapomenout, jak bula vyhlášení mimořádného jubilea milosrdenství Misericordiae Vultus připomíná Františkovu zkušenost, který při setkání s malomocným objevuje milosrdnou Boží tvář. Nebo jak list Admirabile signum o významu jesliček připomíná Vánoce v Grecciu, kde František chtěl „očima těla“ vidět chudobu a pokoru Vtělení.
Celé toto magisterium se promítá do chápání církve, která se velmi podobá prvotnímu františkánskému bratrskému společenství: církev vycházející ven, nikoliv odkazující na sebe, chudá a pro chudé, která se snaží obnovit důstojnost odhozených lidí, která se stává „polní nemocnicí“, jež léčí rány lidstva, a nikoliv pevností zakotvenou ve vlastních jistotách. Můžeme říci, že chápání církve jako Božího lidu putujícího v dějinách, které uzrálo na Druhém vatikánském koncilu, našlo v našem zesnulém Svatém otci svědka a přesvědčeného a odvážného tvůrce.
Gesta, která promlouvají v tichu paradoxů
Stejně jako náš Serafínský otec, i papež František utkal svůj pontifikát z gest, která jsou živými podobenstvími, jazykem beze slov, jenž nás vyzývá, abychom se dívali dále než na to, co je vidět na první pohled. Nepřevrátil snad svou vztaženou rukou k muži znetvořenému neurofibromatózou kánony krásy, kde ukázal, že autentická tvář je ta, která se umí setkat s křehkostí? Když se vydal na Lampedusu a Lesbos, neproměnil snad geografické periferie v duchovní centra a neudělal z odmítnutých migrantů učitele nové geografie srdce? A co můžeme říci o jeho nohách, které umýváním nohou vězňů odhalily evangelijní paradox, podle něhož ten, kdo slouží, je větší než ten, komu se slouží?
Neukazoval snad svou osamělou postavou modlící se na opuštěném Svatopetrském náměstí, že prázdnota může být výmluvnější než dav, že vynucená vzdálenost může vytvářet novou duchovní blízkost? V těchto gestech nacházíme ozvěnu Františka, který objímá to, před čím všichni utíkají, který jde beze zbraně tam, kam všichni chodí ozbrojeni, který mluví k ptákům, když lidé nechtějí naslouchat.
A co volba bydlet v domě Svaté Marty? Není to způsob, jak nám říct, že blízkost a jednoduchost mají velkou hodnotu? Nebo o tom, že nasedá do jednoduchého auta, když by protokol vyžadoval jiná auta? Neučí nás to, že skutečné bezpečí spočívá ve sdílené zranitelnosti? A konečně, neukazuje nám jeho přímý jazyk, že autentická hloubka nepotřebuje složitá slova, ale onu jednoduchost, která je, jak řekl náš Otec František, „sestrou moudrosti“?
Jazyk papeže Františka, bezprostřední, konkrétní, někdy až hovorový, připomínal kázání svatého Františka, který používal jednoduché obrazy, srozumitelná podobenství, výmluvná gesta, aby oslovil lidská srdce. Podobně jako Poverello, který kázal ptákům a skládal písně v lidovém jazyce, dokázal i papež František najít způsoby komunikace schopné překonat sociální a kulturní bariéry.
Jeho novotvary („misericordiar“ – prokázat milosrdenství, „primerear“ – Bůh, který nás předchází), jeho pastorační metafory (církev jako „polní nemocnice“), jeho názorné obrazy (pastýři, kteří „jsou cítit po ovcích“) přinesly do hlásání evangelia novou svěžest a učinily ho přístupnějším současnému vnímání.
Spiritualita zakořeněná v setkání
V různých poselstvích, která papež František během svého pontifikátu adresoval naší františkánské rodině, se jasně objevuje to, co on sám považuje za jádro spirituality našeho serafínského otce. Ve své promluvě ke koordinátorům k 800. františkánskému výročí 31. října 2022 uvedl: „František je člověkem pokoje, chudoby, člověkem, který miluje a oslavuje stvoření; ale co je kořenem toho všeho, co je zdrojem? Ježíš Kristus. Je zamilovaný do Ježíše Krista a nebojí se udělat ze sebe blázna, když ho následuje, ale jde dopředu. Zdrojem jeho veškeré zkušenosti je víra“.
Pulzujícím srdcem této víry je setkání s ukřižovaným a vzkříšeným Kristem a konkrétně se projevuje v setkávání s chudými. Jak připomněl Svatý otec ve svém poselství ke Generální kapitule 2021: „Obnovit svůj pohled: to se stalo mladému Františkovi z Assisi. Sám o tom svědčí, když vypráví o zážitku, který ve své závěti klade na počátek svého obrácení: o setkání s malomocnými, „kdy se mu to, co bylo hořké, proměnilo ve sladkost duše i těla“. U kořenů vaší spirituality leží toto setkání s těmi posledními a trpícími ve znamení „konání milosrdenství“. Bůh se dotkl Františkova srdce skrze milosrdenství nabídnuté bratrovi a nadále se dotýká našich srdcí skrze setkání s druhými, zejména s těmi nejpotřebnějšími“.
Tato slova ukazují kristologický rozměr přednostního zaměření na chudé u Františka Assisi a papeže Františka. Pro oba dva není setkání s chudými jednou z aktivit, nýbrž je hlavní zkušeností obrácení, teologickým místem, kde se zjevuje sám Kristus. Chudý je „znamením, téměř svátostí Boží přítomnosti“, jak řekl papež, a setkání s ním je schopno proměnit hořkost existence „ve sladkost duše a těla“.
Stejně jako pro světce z Assisi, i pro papeže Františka tato pozornost věnovaná chudým otevírá nové způsoby chápání samotné víry. Chudí se tak stávají nejen příjemci naší lásky, ale i našimi duchovními učiteli, kteří nás evangelizují. „Chudí nám přinášejí spásu“, opakoval často papež, protože nás vytrhují ze zaměření na sebe, z iluze soběstačnosti, z modloslužby bohatství a přivádějí nás zpět k jádru evangelia.
Jeho zavedení Světových dnů chudých, vytvoření „pátků milosrdenství“ během mimořádného jubilea, zaměření se na „existenční periferie“ byly konkrétními projevy této hluboce kristocentrické vize přednostního zaměření na chudé. Svými gesty něhy vůči nemocným, uvězněným, migrantům, bezdomovcům, zdravotně postiženým, opuštěným starým lidem papež František ukázal, že skutečná reforma církve nutně prochází setkáním s Kristem v chudých, úplně stejně jako autentické obrácení Františka z Assisi začalo jeho objetím malomocného.
„Nemilujme slovy, ale skutky,“ připomínal nám neustále, protože právě v konkrétním setkání s chudými se naše víra očišťuje, prohlubuje a proměňuje v autentické následování chudého a ukřižovaného Krista.
Františkánská „místa“ na duchovní cestě papeže Františka
Papež František ve své promluvě ke stému výročí založení františkánského řádu představuje duchovní cestu inspirovanou místy, která poznamenala život svatého Františka a která hluboce poznamenala i jeho pontifikát.
První zastávkou je Fonte Colombo, místo Řehole, a Greccio, místo Betléma. Zde papež spatřoval „mocnou výzvu k tomu, abychom ve vtělení Ježíše Krista znovu objevili Boží cestu“. Vtělení bylo skutečně středem magisteria papeže Františka, který vždy trval na konkrétnosti křesťanské víry, na její schopnosti „dotknout se těla“ trpícího člověka, na odmítnutí jakéhokoli odosobněného spiritualismu.
Druhou zastávkou je La Verna, místo stigmat, která představují „poslední pečeť, díky níž je světec připodobněn ukřižovanému Kristu a je schopen proniknout do lidského osudu, radikálně poznamenaného bolestí a utrpením“. Toto tajemství kříže, které František nosil otisknuté ve svém vlastním těle, bylo také středem kázání a pastoračního působení papeže Františka, který se vždy snažil přinášet Kristovu útěchu ukřižovaným lidem dějin.
A konečně Assisi s Františkovým odchodem (transitem) v Porciunkuli, který „odhaluje to podstatné z křesťanství: naději na věčný život“. Je příznačné, že si papež František vybral pro svou první apoštolskou cestu právě Assisi a že se tam mnohokrát vrátil, aby zdůraznil, jak se křesťanská naděje rodí právě z evangelijní chudoby, z odstupu od věcí, které nás osvobozuje, protože jsme zcela svěřeni Bohu.
Na této duchovní cestě, která vede od řehole přes stigmata až k transitu, můžeme vidět dokonalou syntézu cesty, kterou papež František během svého pontifikátu navrhl církvi: neustálý návrat k evangelijní čistotě, procházející přibodobněním se k ukřižovanému Kristu, aby se došlo k plnosti křesťanské naděje.
Budoucnost, kterou pro nás snil papež František
Ve svém poselství ke generální kapitule v roce 2021 nás Svatý otec vyzval, abychom se nenechali přemoci sklíčeností tváří v tvář výzvám, kterým řád čelí v mnoha částech světa: „I když ve velké části řádu čelíte výzvám poklesu počtu členů a stárnutí, nedovolte, aby vám úzkost a strach zabránily otevřít svá srdce a mysl obnově a oživení, které ve vás a mezi vámi probouzí Boží Duch. Máte duchovní dědictví neocenitelného bohatství, zakořeněné v evangelijním životě a charakterizované modlitbou, bratrstvím, chudobou, minoritou a putováním“.
A zakončil těmito slovy, která dnes chceme přijmout jako duchovní závěť:
„Kéž vám nejvyšší, všemocný, dobrý Pán dá být a stávat se stále věrohodnějšími a radostnějšími svědky evangelia. Kéž vám dá vést prostý a bratrský život. A kéž vás vede po cestách světa, abyste s vírou a nadějí rozsévali semeno radostné zvěsti.“
Tato slova dnes rezonují jako výzva, abychom se neuzavírali do nostalgie minulosti, která se nevrátí, ani se nenechali ochromit strachem z nejisté budoucnosti, ale abychom žili naplno v přítomnosti s tvořivostí a odvahou, kterou nám dává Duch Svatý. To je nejlepší způsob, jak uctít duchovní odkaz, který nám papež František zanechává: být muži a ženami naděje, schopnými vidět za obtížemi přítomného okamžiku znamení Boží přítomnosti v dějinách.
Jak nám připomněl ve své promluvě k osmistému výročí františkánů s odkazem na slova bratra Massea Františkovi: „Proč se za tebou žene celý svět a zdá se, že každý člověk touží tě vidět, slyšet a poslouchat?“. Abychom našli odpověď, řekl nám papež, „musíme se dát do školy Poverella a najít v jeho evangelijním životě cestu, jak jít v Ježíšových stopách. Konkrétně to znamená naslouchat, chodit a hlásat až na periferie“.
Poučení pro nás, františkány
Život a magisterium papeže Františka jsou pro nás františkány silnou výzvou znovu objevit jádro našeho charismatu, vrátit se k srdci evangelia, k autentičtějšímu prožívání našeho povolání být bratři a být menší.
Jeho příklad nás vybízí k neustálému obrácení, k tomu, abychom vystoupili ze svých jistot, abychom vyšli druhým vstříc, zejména těm nejchudším, abychom odvážně obejmuli výzvy naší doby, byli šiřiteli pokoje v rozervaném světě, pečovali o stvoření jako o náš společný domov.
V tomto čase smutku, ale také hluboké vděčnosti se chopme tohoto duchovního dědictví, které nám bylo předáno, a zavažme se, že ho budeme žít s novým elánem v našich společenstvích a naší službě.
Závěr: S Marií vstříc budoucnosti
Když svěřujeme duši papeže Františka Otcovu milosrdenství, nemůžeme zapomenout na další základní rys, který spojuje papeže a světce z Assisi: synovskou lásku k Panně Marii. Stejně jako František, který ji oslavoval jako „Pannu, která se stala církví“ a „palácem, svatostánkem a příbytkem“ Páně, i papež František projevoval něžnou úctu k té, která „učinila Pána velebnosti naším bratrem“ (sv. Bonaventura, Velká legenda 3).
Papež ve své službě neustále připomínal ústřední postavení Marie v dějinách spásy, a to nikoli jako vedlejší postavy, ale jako aktivní protagonistky Božího plánu. Podnikl poutě na mnohá mariánská poutní místa, od prvního dne svého pontifikátu, kdy se vydal k Panně Marii Sněžné, až po Fatimu, Loreto, Aparecidu a mnoho dalších míst po celém světě, kde se Maria uctívá.
Jeho modlitba před ikonou Panny Marie „Salus Populi Romani“ před každou apoštolskou cestou a po ní připomíná gesto Františka, který se před svou smrtí chtěl nechat přenést k Panně Marii Andělské. V obou zní ono naprosté odevzdání se Matce, které charakterizovalo naše nejautentičtější světce.
Papež František často zdůrazňoval, že v Marii se nachází syntéza toho, k čemu jsme jako církev povoláni: vstřícnost, velkorysost, kontemplace a misionářské povolání. Jeho výzva „Církev vycházející“ rezonuje jako ozvěna chvalozpěvu „Magnificat“, kde Maria po přijetí Slova „vstala a spěšně odešla“, aby přinesla Ježíše Alžbětě. Tento Mariin misionářský dynamismus je stejným dynamismem, který ztělesňoval František z Assisi ve svém putujícím životě a který papež nabídl jako vzor pro církev naší doby.
Mariologie papeže Františka, stejně jako mariologie Poverella, není nikdy odtržená od Krista nebo sentimentální, ale hluboce kristocentrická a církevní. Maria je „první učednice“, ta, která uchovává Slovo a kráčí ve víře; je „Matkou církve“, která v bolestech u paty kříže neustále plodí nové děti; je „Hvězdou evangelizace“, jež vede naše kroky při hlásání evangelia až na konec země.
Svěřujeme celý život a apoštolské dílo papeže Františka Otcovu milosrdenství a prosíme Pána, aby na přímluvu Panny Marie Neposkvrněné, Královny řádu, a našeho serafínského Otce dal ve své církvi povstat pastýřům podle svého srdce, schopné vést Boží lid se stejnou evangelijní moudrostí, stejným soucitem s trpícími a stejnou vášnivou láskou Kristu, jakou jsme viděli zářit v tomto velkém papeži.
Se serafínským požehnáním
Br. Massimo Fusarelli
generální ministr
