Kniha o divech od Celana

Poslední Celanovou prací (3 Cel) je tato kniha o divech. Je to systematická sbírka zázraků. Při tom užívá termín »zázrak« i o věcech, které my bychom za zázraky nepovažovali. Proto jsme se při překladu názvu (Liber miraculorum) raději drželi širšího termínu: div.

Důvod sepsání: 2. Celanův životopis svatého Františka popsal minimum zázraků. Bylo třeba zprávy doplnit. Byl-li 2. Celanův životopis doplněním 1. Celanova životopisu, je tomu nyní podobně: 3. Celano doplňuje oba životopisy, protože středověký obraz světce – podle názorů doby – bez sbírky zázraků byl nemožný. Proto dostal Tomáš z Celana od generála Jana z Parmy úkol tento nedostatek doplnit.

Doba sepsání této knihy spadá bezpečně do doby generalátu Jana z Parmy, tedy do let 1247-57.

Z více důvodů kladou kritici knihu do let 1250-1253; ba dokonce ještě přesněji po červenci 1250 před konec roku 1252. Po skončení díla odeslal Celano knihu generálnímu ministrovi s listem, který začíná slovy »Religiosa vestra sollicitudo«. Oficiálně byla kniha potvrzena pravděpodobně na nejbližší generální kapitule 31. 5. 1254 v Metách.

ZAČÍNAJÍ ZÁZRAKY BLAŽENÉHO FRANTIŠKA

1. kapitola
Podivuhodný vznik jeho řádu

821
1. Rozhodli jsme se v první části zprávy o zázracích našeho svatého Otce Františka popsat především ten úžasný zázrak, který svět zneklidnil, povzbudil a napomenul. Tímto zázrakem byl sám vznik řádu, neplodná plodnost vydala plod různého pohlaví.

822
Pozoroval svět špinavý a zatuchlý svými neřestmi, řády, které zaspaly v následování apoštolů, a v době, kdy svaté vědy v noci hříchů mlčely. Pak vystoupil jako nový člověk na jeviště světa, založil Boží vojsko a národy žasly nad znamením apoštolské obnovy. Náhle se rozsvítila už pohřbená dokonalost prvotní církve, o jejíchž velikých skutcích svět sice četl, ale jejíž příklad světu nikdo nedával.

Proč by nemohli být poslední prvními od té chvíle, kdy se srdce otců podivuhodně obracela k synům a srdce synů k otcům?

Což bylo možné přehlédnout překrásné a slavné poslání dvou řádů a nevidět v nich znamení čehosi velikého v budoucnosti? Od apoštolských dob neviděl svět tak podivuhodné a úžasné znamení.

823
Je třeba podivovat se té neplodné plodnosti. Neplodnou suchou zemí nazývají tento chudičký řád. Daleko od něho zůstává zavlažování pozemskými dobry. Ba, je neplodný, když nežne, neshromažďuje do stodol a na cesty Páně si nebere plné brašny. A přece tento světec doufal proti veškeré naději a věřil, že má být dědicem světa, a nemyslil na své odumřelé tělo a Sářin neplodný klín, z něhož jen Boží moc zplodila izraelský národ. Tento řád neurčují plné sklepy, přeplněné stodoly ani rozsáhlé plochy polí a lesů, nýbrž táž chudoba, která ho činí hodným nebe a podivuhodně ho ve světě živí. Ó slabosti Boží, která jsi silnější než lidé; našemu kříži dáváš slávu, na naší chudobě působíš, že jí slouží bohatství!

824
Viděli jsme, že se tato vinice v nejkratší době rozrostla od moře k moři a jak po celé zemi vyhnala výhonky. Z celého světa se sbíhali lidé, přicházely skupinky, aby se spojily jako náhle oživlé kameny ke stavbě tohoto podivuhodného chrámu. Ale my vidíme, že se tento řád v krátké době nejen úžasně rozmnožil, nýbrž i proslavil. Víme, že mnozí z těch, které zplodil, vydobyli si už palmu mučednictví a mnohé ctíme za odměnu jejich dokonalého vyznavačství jako svaté. Nyní však chceme psát o hlavě všech těchto bratří; jím se nyní chceme pozorně obírat.

2. kapitola
Zázrak stigmatizace a zjevení Serafa

825
2. Nový člověk František se proslavil novým, podiv vzbuzujícím zázrakem. Jedinečným privilegiem, které se v minulých staletích u nikoho neobjevilo. Jen na našem Otci se objevily svaté rány a jeho tělo spodobnily s tělem Ukřižovaného.

Cokoli velkého bychom o tom řekli, nestačí tuto skutečnost dokonale oslavit. Nelze se tu tázat rozumu, protože stojíme před zázrakem, ani nelze dát na stigmatizaci příklad, protože je jevem jedinečným. Všechny tužby a touhy – ať na veřejnosti nebo v samotě – zaměřoval Boží muž na kříž Pána a od prvních dob, kdy začal Ukřižovanému rytířsky sloužit, zářila na něm různá tajemství kříže.

826
Když se totiž na počátku svého obrácení rozhodl dát sbohem rozkoším tohoto života, oslovil ho v modlitbě Kristus z kříže a z úst obrazu Vykupitele na kříži slyšel slova: »Jdi, Františku, a oprav můj dům; vidíš přece, že se rozpadá.«

A od té doby měl utrpení Páně stále na paměti

Po obrácení se jeho duše začala rozplývat, když Milovaný promluvil. Což neoblékl také v nejužším napojení na kříž kající roucho, které má tvar kříže? Ač se toto roucho shodovalo s předsevzetím světce o nejvyšší chudobě, ještě silněji než chudobu označovalo tajemství kříže; neboť jako duch vnitřně oblékl ukřižovaného Pána, chtěl, aby ho obléklo navenek i tělo. V tomto znamení potřel Bůh zlé moci povětří, v něm mělo i jeho Boží vojsko Pánu rytířsky sloužit.

827
3. Což neviděl bratr Silvestr, jeden z jeho prvních bratří, muž dokonalé kázně, vycházet z úst světce zlatý kříž, který svými rozpjatými rameny vtiskoval celému světu podivuhodným způsobem svou pečeť? Je zaznamenáno a hodnověrně potvrzeno, že dokonalým evangelním životem proslulý bratr Monald při kázání svatého Antonína viděl vlastníma očima kříž a na něm jakoby ukřižovaného blaženého Františka.

Což nebylo zbožným zvykem prvních bratří, kdekoli viděli znamení kříže, vzdát mu úctu a čest?

828
Velmi drahé, nad všechna ostatní písmena dražší jim bylo písmeno Tau; tímto písmenem blažený Otec opatřoval své listy; jím všude pomalovával zdi cel. Také Pacifik, Boží muž, jemuž bylo dáno vidět nebeské tváře, spatřil vlastníma očima na čele blaženého Otce zářící písmeno Tau. Jak tedy důstojné je přijmout tolika svědky prověřenou skutečnost, že ten, který dostal milost tak veliké lásky ke kříži, byl oslaven zázračnou ctí kříže! Nic není pravdivějšího ze všeho, co se o něm traduje, nad zprávu o jeho stigmatech.

829
4. Zjevení se událo takto: Dva roky předtím, než František vrátil svého ducha nebi, věnoval se v poustevně na Alverně v provincii toskánské kontemplaci, do níž byl úplně ponořen. Tu uzřel přilétat Serafa na kříži, který měl šest křídel a rukama i nohama byl přibit na kříž. Dvě křídla zvedal nad hlavu, dvě byla rozpjata k letu a dvě zahalovala tělo. Když to světec viděl, podivil se. Nevěděl, co by toto vidění mělo znamenat. A tu ho zalily sladkost i bolest. Hlubokou radostí ho naplňovalo, že na něho Seraf tak mile hleděl; ale jeho přibití na kříž ho naplňovalo bolestí. Zmocnil se ho neklid, co by mělo toto Boží zjevení znamenat, a v obavách hloubal nad tím, jaký má smysl. Zatímco se hloubáním trápil, ozřejmil se mu smysl zjevení na vlastním těle; na rukou i nohou se mu začaly objevovat takové rány, jaké viděl na ukřižovaném muži, který se nad ním vznášel. Jeho ruce i nohy byly uprostřed jakoby hřeby probodeny a na vnitřní straně rukou a vnější straně nohou se objevily jakoby hlavy hřebů. Hlavy hřebů byly kulaté a jejich černé špičky se z masa zahýbaly mimo rány. Pravý bok měl jakoby kopím probodený a rána byla rudá a často z ní tekla krev a jeho hábit i kalhoty ji pily.

Když jednou Boží muž andělské čistoty, Rufin, Otce utíral, sjel rukou na prsou a citlivě se rány dotkl. Světce to velmi zabolelo; odstrčil Rufinovi ruku a vzkřikl, aby mu to Bůh odpustil.

830
5. Když svatý Otec po dvou letech šťastnou smrtí toto slzavé údolí zaměnil za blaženou vlast, dozvěděli se o této podivuhodné věci lidé. Sešlo se mnoho lidí a chválili a velebili jméno Pána. V proudech se sem valilo celé Assisi a lidé z okolí. Všichni si vroucně přáli vidět to neslýchané divadlo, které Bůh v této době způsobil. Úžasnost zázraku změnila jejich nářek v radost a jejich oči rozšířila k údivu a k vytržení. Viděli blažené tělo, ozdobené Kristovými ranami; na rukou a nohou nebyly jen rány, nýbrž samy hřeby byly z jeho masa silou Boží utvořeny. Když se na jedné straně zmáčkly, vystoupily jako pravé hřeby na druhé straně z rány. Také zakrvácený bok bylo možné vidět.

831
My, kteří to tvrdíme, jsme to viděli; toho, o čem píšeme, jsme se vlastníma rukama dotýkali, s očima plnýma slz jsme patřili na to, co ústy vyznáváme, a můžeme veřejně odpřisáhnout to, čeho jsme se uctivě dotýkali. S námi rány světce za jeho života vidělo více bratří, při jeho smrti je uctilo víc než padesát bratří a mnoho světských lidí. To vylučuje jakoukoli pochybnost; nikdo tento dar věčně Dobrého neměj za nepravděpodobný! Kéž by se mnoho údů serafickou láskou spojilo se svou Hlavou-Kristem, aby je pro boj vyzbrojil podobnými zbraněmi a v nebi je povznesl stejně vysoko! Kdo by při zdravém rozumu mohl tvrdit, že toto všecko není ke slávě Krista? Trest, který nevěřící už stihl, kéž by nepobožným stačil a zbožné upevnil.

832
6. V Potenze v Apulii žil klerik Roger, důstojný muž, kanovník kostela. Trápila ho dlouhá nemoc. Jednoho dne šel do kostela prosit za své uzdravení. Byl tam obraz blaženého Františka se stigmaty. Poklekl před obrazem a vroucně se modlil. Když se však zahleděl na světcovy rány, vynořily se mu v srdci nepěkné myšlenky; vnitřně se nebránil proti ostnům své nevěry, neboť starý nepřítel mu našeptával: »Je to pravda, že byl tento světec tak vyznamenán zázrakem, nebo je to zbožný klam jeho bratří?« »Je to podvod,« řekl si »snad jeho bratři to vymyslili. Ta věc by byla nad rozumové chápání a proti rozumu.«

Ó hlouposti lidí! Boží tajemství bys měl tím pokorněji ctít, čím méně jim rozumíš. Máš-li rozum, měl bys vědět, jsi-li rozumný, že pro Boha je velmi snadné obnovovat svět stále novými zázraky, ke své slávě je v nás stále působit. Krátce: protože ten muž opovážlivě soudil, ranil ho Bůh těžkou ranou, aby se utrpením naučil nerouhat.

Náhle byla probodena jeho levice – byl totiž levák – slyšel jakoby hvízdot šípu. Ač předtím na ruce zraněn nebyl, viděl nyní uprostřed dlaně ránu jakoby šípem způsobenou. Vycházel z ní takový žár, že se mu zdálo, jako by sám měl žárem shořet. Ó dive! Na rukavici, kterou z ruky sňal, nebylo po ráně stopy, a na ruce byla rána jako odpověď na ránu skrytou v srdci.

7. Dva dni křičel a sténal, týrán bolestmi, a všem odhaloval tajemství svého nevěřícího srdce. Potvrdil, že ve Františkova stigmata věří, a pod přísahou dosvědčil, že se pochyb zbavil. Pokorně prosil světce, aby mu svými svatými ranami pomohl, a své modlitby provázel slzami. A dive! Když se uzdravil duch z nevěry, uzdravila se i ruka. Bolest pominula, pálení ustalo, po ráně nezbylo ani stopy. Stal se před Bohem pokorný, světci oddaný a řádu velmi přátelský. Tento zázrak je prokázán přísahou a svědectvím místního biskupa. Ve všem chvalme podivuhodnou Boží moc, která ve městě Potenze udělala tak velikou věc!

833
8. Římské šlechtičny, ať vdovy či svobodné, mají zvyk mít v domě koutek určený k modlitbě. V něm mívají obraz světce, jejž obzvlášť ctí. Žila tam žena, šlechetná svým životem a šlechtična po rodičích, která si za přímluvce zvolila svatého Františka. Tam, kde se ve skrytu modlila k Otci, visel Františkův obraz. Jednou při modlitbě hledala na obraze stigmata, a protože je neviděla, zmocnila se jí hluboká bolest a podiv. Žádný div však, že na obraze nebyly rány, které tam malíř nenamaloval. Delší dobu nosila v srdci tu bolest a nikomu se nesvěřila; často se však na obraz s bolestí dívala. A hle, jednoho dne se na rukou Františka objevila stigmata stejná, jako se malují. Boží moc doplnila, co lidské umění zanedbalo.

9. Roztřásla se a udivila. Zavolala svou dceru, která matku ve svaté snaze horlivě následovala, řekla jí, co se stalo, a tázala se jí, zda obraz také viděla dodnes bez stigmat. Dívka potvrdila, že dříve na obraze stigmata nebyla, ač nyní jsou. Matky se však zmocnily pochyby. Což jestli na obraze přece jen stigmata nebyla od počátku? Aby nebyl první zázrak znevažován, přidala moc Boží zázrak druhý. Rány z obrazu zmizely, takže následný zázrak potvrdil předchozí. Sám jsem viděl tuto ctnostnou ženu a vyznávám, že to byla Bohu zasvěcená duše ve světském rouchu.

834
10. Lidský rozum je už od narození poučováním svých smyslů a hrubými představami tak zmaten, že se někdy dá určovat letmými domýšleními, že je třeba pochybovat o tom, co se má věřit. Proto nejenže s obtížemi věříme úžasným skutkům, které vykonali svatí, nýbrž dokonce někdy i spásonosné pravdy víry jsou vystaveny pochybám. Jeden Menší bratr, kazatel, osvědčený životem, byl o svatých stigmatech pevně přesvědčen. Zda pak následoval obecné mínění, nebo narazil na něco zvláštního – zkrátka, začal trpět pochybnostmi o stigmatech Otce. Bylo možné vidět boj v jeho srdci: jak rozum zastupoval pravdu, ale fantazie tvrdila opak. Rozum rozhodl, že skutečnost je taková, jak se říká. A protože žádné jiné důkazy po ruce neměl, opíral se o pravdu církví uznanou. Na druhé straně se zapřisáhly stíny citů proti zázraku jako proti něčemu, co odporuje přirozenosti a co je po staletí neslýchané. Jednou večer vešel unaven do své cely; rozum byl námahami unaven a fantazie zůstávala živá. Tu se mu ve snu zjevil svatý František se špinavýma nohama, přísný a trochu rozzlobený. Řekl: »Proč se tak rozpolcuješ v srdci? Takové špinavé pochyby! Viz mé ruce i nohy!« A tu vidí probodené ruce, rány na špinavých nohou však neviděl. Tu mu světec řekl: »Setři bláto z mých nohou a viz rány a hřeby!« Uchopil nohy světce a zdálo se mu, že odstraňuje špínu a dotýká se ran. Jakmile se bratr probudil, vypukl v pláč a očistil se od dřívější jakoby špíny veřejným vyznáním.

835
11. Abychom pevně věřili, že stigmata nepřemožitelného Kristova rytíře měla zvláštní sílu, nehledě na to, že byla znamením vyvolení a odměnou za velikou lásku, které se svět podivuje, lze vidět z jednoho neuvěřitelného zázraku, který se udál ve španělské Kastilii. Dva muži zde už dlouho žili v zuřivém nepřátelství. Jejich hněv byl veliký; bezpráví – jak se domnívali – bylo možno zahladit jen krutou smrtí jednoho rukou druhého. Těžce ozbrojeni číhali s čeledí jeden na druhého, aby mohli potají vraždu spáchat. Tu se jednou večer přihodilo, že cestou, kde jeden na druhého číhali, šel muž spravedlivého života a dobré pověsti.

Podle svého zvyku spěchal ten muž po kompletáři ke kostelu bratří, aby se tu pomodlil, byl svatému Františkovi celým srdcem oddán. Tu přepadli oba synové tmy dítě světla, protože se domnívali, že je to nepřítel, kterého chtěli zabít. Bili do něho mečem, smrtelně ho zranili a jeden z nepřátel mu vbodl dýku do hrdla tak hluboko, že ji nemohl vytáhnout.

12. Odevšad se sbíhali lidé, křičeli, a všichni sousedé oplakávali smrt nevinného. Protože však v muži byla jiskřička života, radili lékaři, aby mu dýku z hrdla nevytahovali. Snad to činili i kvůli zpovědi, aby se mohl vyznat aspoň nějakým znamením. Celou noc se lékaři snažili zastavit krvácení a ovázat rány; protože však ran bylo mnoho a hlubokých, museli svého úsilí zanechat. S lékaři stáli kolem lůžka i Menší bratři, plni bolesti, a očekávali přítelovu smrt. A tu se začalo zvonit k jitřní. Když jeho žena uslyšela zvonek, přiběhla k lůžku a volala: »Vstaň, drahý, a jdi na jitřní, tvůj zvon tě volá!« V hrudi muže, blízkého smrti, se ozvalo zachraptění a snažil se vydat pár hlásek. Pozvedl ruku k dýce v hrdle a zdálo se, že někomu naznačuje, aby ji vytáhl. A tu – ó dive – dýka se vysunula bleskově z hrdla a odlétla až ke dveřím. Úplně zdráv pozvedl se muž z lůžka, jako by procital ze spánku, a začal hlásat podivuhodné skutky Boží.

13. Všichni kolem byli rozechvělí a zdálo se jim, že sní. Tu řekl uzdravený: »Nebojte se! Svatý František, jemuž jsem byl vždy oddán, právě odešel a uzdravil všechny mé rány. Své svaté rány položil na moje, jejich sladkostí je zacelil; když jste slyšeli můj chrapot v hrudi, zdálo se mi, že František chce odejít a dýku v hrdle mi zanechat. Rukou jsem mu ukazoval – mluvit jsem nemohl – aby mi dýku vytáhl. Vytrhl ji a odhodil ke dveřím, jak jste viděli. A jako ostatní rány i ránu v hrdle mi svou svatou ranou uzdravil.«

Kdo by se při tom všem nedivil, kdo by Bohu nepřičítal sílu, kterou stigmata působila?

3. kapitola
Jeho moc nad neživým stvořením

836
14. Když Božího muže oční nemoc donutila nechat se léčit, zavolali do chýše lékaře … (jako v 2 Cel, č. 166).

837
15. Jednou chtěl jít blažený František do poustevny, aby se tam nerušeně mohl oddávat rozjímání … (jako v 2 Cel, č. 46).

838
16. V Gagliano, slavném městě sulmonské diecéze, žila žena jménem Marie, která se tvrdostmi tohoto světa obrátila k Bohu a dala se zcela do služeb svatého Františka. Když se jednoho dne vydala do hor v době velkého sucha ořezávat mladé stromky, zapomněla si vzít s sebou vodu. Protože bylo veliké vedro, začala hroznou žízní umdlévat. Pak už nemohla pracovat. Lehla si na zem jako bez života a v duchu začala vzývat svého patrona, svatého Františka. A vyčerpána usnula. Tu se jí svatý František zjevil, zavolal ji jménem a řekl jí: »Vstaň a pij vodu, kterou dává Bůh tobě a mnoha jiným.« Žena na zavolání přikývla, ale spala dále; František ji tedy zavolal znovu; příliš ospalá zůstala ležet dál. Po třetí se však zvedla, poněkud posílena svatým rozkazem. Vzala do ruky býlí, které vedle ní rostlo, a vytrhla je ze země. Když viděla, že má vlhké kořeny, začala kouskem dřeva kopat hlouběji. Náhle se díra naplnila vodou a z malé kapky byl pramen. Žena se napila a uhasila žízeň; pak si vymyla oči, protože už déle špatně viděla. Tu začala vidět jasně a všechny těžkosti zmizely. Běžela domů a všude rozhlašovala zázrak, který se stal ke cti svatého Františka. Zpráva o zázraku se rozšířila. Z mnoha stran přicházeli mnozí, kdo trpěli různými nemocemi, a docházeli tam po svaté zpovědi zdraví. Slepí prohlédali, chromí mohli opět chodit, otoky vodnatelných zmizely. Dodnes tam lze ten pramen vidět. Ke cti svatého Františka tam vybudovali kapli.

839
17. Když jednou ležel těžce nemocen v poustevně San Urbano a vyschlými ústy prosil o trochu vína, řekli mu, že nemají ani kapku vína. Dal si tedy přinést vodu, požehnal ji, a hned se stala nejlepším vínem. Co nemohla dát chudoba, darovala svatost. Když Boží muž okusil vína, rychle se uzdravil. Náhlé, zázračné uzdravení potvrdilo zázračnost proměny.

840
18. V rietském kraji vypukl hrozný mor, který zahubil všechen dobytek. Tu dostal jeden bohabojný muž v noci skrze zjevení pokyn, aby co nejrychleji běžel do poustevny bratří, vyprosil si vodu, v níž si umyl ruce svatý František, a vodou pokropil padlý dobytek. Brzy ráno se muž vydal na cestu. Myslil jen na svůj užitek. Bez vědomí svatého Františka, s pomocí jiných bratří, tajně vodu odnesl a pokropil jí všechen dobytek, jak mu bylo přikázáno. Od té chvíle ustal mor a v budoucnosti ten kraj už nenavštěvoval.

841
19. Z různých míst přinášeli lidé z vroucí úcty svatému Františkovi chleby a jiné potraviny, aby je požehnal. Pak se Božím řízením daly dlouho uchovávat, aniž se kazily, a když je nemocní jedli, uzdravili se.

I to je známo, že pomáhaly při bouřích a krupobitích. Z vlastní zkušenosti někteří svědčí, že po přiložení provazu, jímž se František opásával, nebo kousků jeho hábitu, ustupovaly nemoci, klesaly horečky a vracelo se zdraví.

842
Když v den Narození Páně slavil vzpomínku na Betlémské Dítě a ve hře onu událost obnovoval, učinil Bůh více divů. Seno z jeslí například uchovávali lidé, protože pomáhalo jako prostředek k získání zdraví, zvlášť ženám při těžkých porodech. Také zvířata, morem nakažená, se tím senem uzdravovala.

Když jsme předeslali zázraky na neživém stvoření, podáme zprávu o tom, jak poslouchali živí tvorové.

4. kapitola
Jeho moc nad živými tvory

843
20. Sami od sebe se tvorové snažili svatému Františkovi odplácet lásku a na jeho dobré skutky odpovídat vděčností. Jednou šel spoletským údolím. Bylo tam veliké hejno nejrůznějších ptáčků. Když je Boží světec spatřil, začal z velké lásky k Bohu, která všechny tvory obklopuje, kázat jim podobně jako rozumným tvorům. Když ptáčci neodlétali, šel až k nim, chodil mezi nimi a hladil je svým hábitem po hlavičkách. Naplnily ho radost a obdiv, takže je vyzval, aby poslouchali Boží slovo. Pravil jim: »Moji bratři ptáčci! Musíte svého Stvořitele velmi chválit a stále ho milovat, protože vás pěkně oděl peřím a dal vám dobrá křídla. Mezi všemi tvory vám dal velikou svobodu a čistý vzduch. Nesejete ani nežnete, a on o vás pečuje tak, že se o nic nemusíte starat.« Po těchto slovech začali ptáčci dávat najevo svou radost, pokyvovali hlavičkami, roztahovali křídla, otevírali zobáčky a pozorně Františka pozorovali. A nehnuli se z místa, dokud jim nepožehnal a nedal jim dovolení odlétnout. Když se vrátil k bratřím, začal si vyčítat nedbalost, že už dříve ptáčkům nekázal. Od toho dne neúnavně povzbuzoval ptáčky i zvířata, ba i nerozumné tvory, aby svého Stvořitele chválili a milovali.

844
21. Jednou se vydal František do města Alviano, aby tam kázal. Když se lid sešel a ztichl, neslyšel Františka, protože vlaštovky, které tam hnízdily, dělaly veliký hluk. František se k nim tedy obrátil a řekl: »Sestry vlaštovky! Už jste se dost naštěbetaly! Je čas, abyste mne pustily ke slovu. Poslouchejte slovo Boží a buďte zticha, dokud neskončím kázání.« Ihned zmlkly, jako by měly rozum, a nehýbaly se, dokud neskončilo kázání. Všichni, kdo to viděli, velmi se divili a chválili Boha.

845
22. Ve městě Parmě jedna vlaštovka tak vytrvale rušila jednoho studenta, že nemohl studovat. Trochu nahněván řekl: »To je jistě jedna z vlaštovek, která, jak čteme, znemožňovala kdysi svatému Františkovi kázání, dokud jí nepřikázal, aby mlčela.« Obrátil se k ní a řekl: »Ve jménu svatého Františka ti přikazuji, aby ses nechala chytit.« A ihned mu slétla na ruku. Student překvapen jí daroval svobodu a už ho nikdy svým švitořením nerušila.

846
23. Blažený František seděl v lodi, aby se přeplavil přes rietské jezero do poustevny v Grecciu… (a téměř doslova 2 Cel, č. 167).

847
24. Jindy jel na lodičce po témž jezeře. Když dojel do přístavu, nabízeli mu velkou živou rybu. On ji po svém zvyku nazýval sestrou rybou a pustil ji do vody vedle loďky. Ryba si před světcem hrála ve vodě. Pln radosti z jejího počínání chválil František Krista Pána. A ryba se od loďky nehnula, dokud k tomu nedostala od Františka rozkaz.

848
25. Když jednou blažený František – po svém zvyku – vzdaloval se styku s lidmi, aby pobyl v poustevně, uzavřel s ním sokol, který tam hnízdil, vřelou přátelskou smlouvu… (následující je téměř doslova 2 Cel, č. 168).

849
26. Jeden šlechtic od Sieny poslal Františkovi, když byl nemocen, bažanta… (viz 2 Cel, č. 170).

850
27. Vedle cely Božího světce u Porciunkuly měl na fíkovníku… (téměř doslova z 2 Cel, č. 171).

851
28. Světec byl zvyklý pít z kameninového hrnku, když dlel v určité chýši. V tomto hrnku si po jeho odchodu vybudovaly včely podivuhodné plásty… (zkráceno z 2 Cel, č. 169).

852
29. U Greccia darovali svatému Františkovi živého zajíčka. Vrátil ho na svobodu, aby si šel, kam chce. Když ho však světec zavolal, rychle vždy přiběhl a sedl si do jeho klína. Dobrotivě se ho ujímal a napomínal ho, aby se už nenechával chytit. Pak mu požehnal a nechal ho běžet do lesa.

853
30. Když světec dlel na ostrůvku na perugijském jezeře… (srov. 1 Cel, č. 60).

854
31. Kdysi šel světec Boží ze Sieny do spoletského údolí. Přišel k poli, kde se páslo velké stádo ovcí. Když je mile podle svého zvyku pozdravil, běžely k němu, zvedaly hlavy a mekotem odpovídaly na jeho pozdrav. Jeho vikář si všiml, co ovce dělají, a svým druhům řekl: »Viděli jste, co ty ovce svatému Otci dělaly? Musí být vpravdě veliký, protože ho zvířata ctí jako Otce a nerozumní tvorové v něm poznávají přítele svého Stvořitele!«

855
32. Skřivánci jsou ptáci, kteří mají rádi polední světlo, ale tmu stmívání nesnášejí. Ale tehdy pozdě večer, když František odcházel ke Kristu, slétli se na střechu chýše, když už počínala noc. Se štěbetáním oblétali chýši. Jako by svým zpěvem chtěli dát najevo radost či bolest. Jejich písní byl plačtivý jásot nebo jásavý pláč; buď oplakávali osiřelé syny, nebo se radovali, že Otec došel věčné slávy. Městští strážci, kteří místo hlídali, obdivně na to upozorňovali.

5. kapitola
Jak byla Boží dobrota přáním svatého Františka k službám

856
33. Nejen tvorstvo tomuto muži sloužilo na pokyn; i Stvořitelova péče se k němu obzvlášť skláněla, když chtěl. Otcova dobrota jeho přání předcházela, ba, protože se oddal dokonale Bohu, dokonale o něho Bůh pečoval. Ruku v ruce šly u něho nouze a pomoc, přání a splnění.

V šestém roce po obrácení chtěl plout v touze po mučednictví do Sýrie. Když vstoupil na loď, aby se tam dostal, byl s ostatními na lodi nepříznivým větrem zahnán do Dalmácie. Když viděl, že se mu vřelé přání nesplnilo, prosil po krátkém oddechu námořníky, kteří chtěli plout do Ankony, aby ho vzali s sebou. Když ho tvrdě odmítali, odebral se Boží světec, důvěřuje v dobrotu Pána, tajně s druhem na loď. V tom okamžiku se z Boží prozřetelnosti objevil neznámý člověk s nutnými potravinami. Předal je zbožnému námořníkovi s prosbou: »Vezmi to k sobě a čas od času z toho nenápadně dej chudým, kteří se tu na lodi schovali.« Když pro mocnou bouři byli veslováním námořníci po několika dnech unaveni a zásoby spotřebovali, zbývala jen trocha zásob určená Františkovi. Tato zásoba byla však Boží milostí a silou tak rozmnožována, že stačila až do přístavu Ankony pro všechny, ač plavba tam trvala ještě několik dní. Když námořníci viděli, že skrze Božího služebníka Františka unikli nebezpečím moře, a to, co jemu upírali, od něho dostávali, děkovali všemohoucímu Bohu, který se ve svých služebnících ukazuje podivuhodným a milování hodným.

857
34. Při svém návratu ze Španělska upadl sv. František do velmi těžké nemoci; proto nemohl jít do Maroka, jak si přál. Únavou a hladem, i pro hrubost hostinského ztratil na tři dni řeč. Když se mu konečně poněkud vrátily síly, říkal cestou bratru Bernardovi, že by rád snědl trochu drůbežího masa, kdyby bylo. A hle, přes pole jel jezdec s vybraným drůbežím jídlem v koši. Blaženému Františkovi řekl: »Boží služebníku, přijmi, co ti Boží dobrotaposílá!« S radostí dar přijal a chválil Krista, protože věděl, že se o něho staral.

858
35. Když jednou ležel v paláci rietského biskupa nemocen, oděn chatrným hábitem, řekl Otec svému druhovi, kterého ustanovil svým kvardiánem: »Bratře, kdybys mohl, prosil bych, abys mi opatřil látku na hábit.« Bratr usilovně přemýšlel, jak by potřebnou, pokorně vyprošovanou látku opatřil. Druhý den časně zrána chtěl jít na tržiště, aby látku opatřil. A hle: u dveří s ním chce mluvit nějaký muž. Pravil mu: »Pro lásku Boží, bratře, vezmi ode mne látku na šest hábitů! Aspoň jeden si ponech a ostatní rozdej – pro spásu mé duše – jak za dobré uznáš.« Rozradostněn vrátil se bratr k blaženému Františkovi a vyprávěl mu o daru nebes. Otec mu řekl: »Přijmi hábity, muž byl poslán, aby mé nouzi odpomohl. Děkujme tomu, kdo se o nás tak úžasně stará, jako by se staral jen o nás.«

859
36. Když se blažený zdržoval v jedné poustevně, denně ho navštěvoval lékař, aby léčil jeho oči. Jednoho dne řekl světec bratřím: »Pozvěte lékaře a dejte mu dobře najíst.« Tu odpověděl kvardián: »Otče, se studem musím přiznat, že právě doma takřka nic nemáme.« Světec odpověděl: »Vy malověrní! Chcete snad, abych to řekl podruhé?« Lékař, který u toho byl, řekl: »Nejmilejší bratři, bude pro mne radostí snášet s vámi vaši chudobu.« Bratři si tedy pospíšili a přinesli všechny zásoby: trochu chleba a vína; a aby mohli bohatěji jíst, poslal kuchař i trochu zeleniny. Mezitím se však stůl Páně slitoval nad stolem chudých. Někdo klepal na dveře; jeden bratr šel otevřít. U dveří stála žena s košem bílého chleba, rybami a humrovou paštikou, s medem a hrozny. Všichni se radovali. Chudé jídlo nechali na zítřek, bohaté pohoštění dali na stůl dnes. Lékař však vzdychal a pravil: »Ani vy, bratři, plně nepoznáváte svatost tohoto muže, ani my lidé ve světě žijící ji neznáme.« Když se nasytili, zdálo se, že se nasytili spíše zázrakem než pokrmem.

Otcovo oko nepřezírá své a živí žebráky tím pečlivěji, čím jsou chudší.

6. kapitola
Paní Jakuba ze Settesoli

860
37. Jakuba ze Settesoli, slavná jak šlechtictvím, tak svatostí ve městě Římě, zasloužila si zvláštní lásku světce. Nepotřebuji chválit její vznešený rod, důstojnost její rodiny, ani velký majetek, konečně ani její podivuhodnou dokonalost ve ctnostech a její dlouholetou vdovskou zdrženlivost. Když ležel, stižen nemocí, která měla ukončit všechny jeho pozemské zkoušky blaženou smrtí, rozhodl se poslat k sestře do Říma jednoho bratra.

Chce-li ho, milovaného, v tomto vyhnanství spatřit dřív, než odejde do vlasti, aby co nejrychleji přišla. Napsali dopis a hledali rychlého posla. Když se začal vypravovat na cestu, bylo slyšet ržání koní a hluk vojáků. Jeden z druhů, který posla vypravoval, pak zjistil, že ta, kterou z Říma zval, přišla. Když se probral z údivu, běžel ke světci a radostně mu pravil: »Otče, nesu ti radostnou zprávu!« Světec mu však ihned řekl: »Buď pochválen Pán, který k nám poslal naši sestru Jakubu! Ať vejde – přiveďte ji – pro Jakubu neplatí zákon, který platí pro všechny ženy.«

38. Mezi hosty byla radost, i slzy se prolévaly. A aby zázrak byl úplný, zjistilo se, že svatá žena s sebou přinesla všechno, co pro Otcův pohřeb bylo podle dopisu potřeba: šedý hábit, který měl pokrývat jeho tělo, mnoho svící, i šátek a polštářek pod hlavu, i to jídlo, které si světec přál. Vše, co si světec přál, vnukl Bůh paní Jakubě, aby přivezla.

861
Chci vylíčit konec této pouti, abych ušlechtilou poutnici nenechal bez útěchy. Veliký zástup, zvlášť mnoho zbožných občanů Assisi, čekal v krátké době zprávu o smrti světce a zároveň narození k novému životu. Ale příchod zbožné Římanky byl pro světce posilněním; ba, zdálo se, že bude déle živ. Proto se paní rozhodla, že doprovod pošle domů a zůstane zde se svými syny a několika zbrojnoši. Tu jí světec řekl: »Neposílej nikoho zpět. V sobotu zemřu a v neděli se budeš moci se všemi vrátit domů.« A tak se také stalo. V udanou hodinu odešel do oslavené církve, když v církvi bojující bojoval tak udatně a rytířsky. Přecházím zmínky o množství lidu, o provolávání slávy, hlaholu zvonů, potocích slz. Pomlčuji o pláči synů, vzdychání přátel, bědování druhů. Budu mluvit jen o tom, co může potěšit o Otcovu útěchu obranou poutnici.

862
39. Celou uslzenou, odvedli ji tajně stranou a položili jí do náruče tělo jejího přítele. »Toho, jejž jsi milovala na pozemské pouti,« pravil vikář, »měj v náručí i ve smrti!« Prolévala nad mrtvým hořké slzy, hlasitě plakala a stále sténala; jemně ho objímala a líbala a odkrývala roušku, aby ho mohla vidět nezahaleného.

Obdivovala drahocennou nádobu, ozdobenou pěti perlami, v níž byl skryt cenný poklad. Dívala se na umělecké dílo, které stvořila ruka Všemohoucího celému světu k obdivu. Mrtvý přítel v ní sílil neobvyklou radost z nového života. Radila, aby neslýchaný zázrak stigmat bratři neskrývali, nýbrž moudře lidem ukázali. Jako o závod přibíhali mnozí a mnozí, aby se podívali s obdivem a údivem – na to, co Bůh opravdu každému národu neučinil. Přerušuji své líčení, abych nekoktal o tom, co nemohu vysvětlit. Jan Frangipane (nejstarší syn Jakuby), tehdy chlapec, nyní římský prokonzul a hrabě papežského paláce, rád odpřisáhne a tváří v tvář jakýmkoli pochybám vyzná, co tehdy se svou matkou na vlastní oči viděl a čeho se vlastníma rukama dotýkal.

Poutnice se pak vrátila domů, mimořádnými milostmi potěšená; my pak po smrti světce přejdeme k jinému.

7. kapitola
Mrtví, kteří byli pro zásluhy blaženého Františka
vzkříšeni z mrtvých

863
40. Začnu psát o mrtvých, kteří byli pro zásluhy Kristova vyznavače vzkříšeni. Prosím o pozornost posluchačů i čtenářů. Při líčení těchto zázraků upustím od líčení okolností a budu se snažit o stručnost. Pomlčím o radosti svědků a vylíčím jen podivuhodné události.

V městečku Monte Marano u Beneventa žila žena ze vznešené rodiny, ještě vznešenější v ctnostech. Obzvláště ctila blaženého Františka a velmi mu důvěřovala. Upadla do těžké nemoci, z níž už nepovstala. Zemřela a ubírala se cestou všech lidí. Naposledy vydechla kolem západu slunce; pohřeb však přeložili na příští den, aby se mohli sejít přátelé. V noci přišli duchovní, aby tělesné ostatky vykropili a zazpívali oficium za mrtvé. Byl tam také zástup žebráků a žebraček. A hle! Náhle se paní na lůžku před očima všech vztyčila, zavolala jménem jednoho z kněží, který byl jejím farářem, a pravila: »Chci se vyzpovídat, Otče, vyslechni mé hříchy! Byla jsem mrtva a měla jsem jít do tvrdého vězení, protože jsem se nikdy nevyznávala z hříchu, z něhož se chci vyznat teď. Ale svatý František, jehož jsem vždy měla ve velké úctě, přimluvil se za mne, a tak mi bylo dovoleno vrátit se do těla, abych se z hříchu mohla vyznat a dojít odpuštění. A přede všemi, až se vyzpovídám, vrátím se do přislíbeného pokoje.« Rozechvělá se zpovídala třesoucímu se knězi, dostala rozhřešení, klidně se na lůžku položila a blaženě zesnula v Pánu. Kdo je s to důstojně chválit milosrdenství Pána? Kdo by mohl důstojně vyzvedat sílu zpovědi a zásluhy svatých?

864
41. Abychom ukázali, jak by měli lidé z celého srdce milovat podivuhodný Boží dar zpovědi; abychom spravedlivě hlásali, jak mimořádné Kristově přízni se světec těšil, je třeba vypsat, co se za jeho pozemského života podivuhodně ukazovalo a co na něm po smrti Kristus ještě úžasněji ukázal. Když jednou blažený František přišel do Celana, aby tu kázal, pozval ho uctivě jeden rytíř na večeři. František odmítal, ale nakonec se nechal prosbami obměkčit. Vešel tedy do jídelny. Stůl byl bohatě prostřen. Zbožný hostitel byl velmi šťasten a celá rodina měla radost z příchodu chudých hostí. František stál s očima zahleděnýma k nebi. Když ho hostitel pobízel, aby jedl, tiše si ho zavolal k sobě a řekl: »Hleď, bratře hostiteli; na tvé prosby jsem vstoupil do tvého domu, abych se tu najedl. Pravím ti však: ty už nebudeš jíst zde, ale jinde. Hned se kajícně vyzpovídej a nic nezamlč! Ještě dnes ti Pán odplatí za to, že jsi tak mile přijal jeho chudé.« Muž ihned poslechl. Zavolal si jednoho z bratří, který byl knězem, a dobře se vyzpovídal. Odkázal svůj dům a bez pochyb očekával naplnění toho slova, které mu řekl František. Konečně sedli ke stolu, aby začali večeřet. Hostitel se požehnal křížem, sáhl po chlebě, vtom mu však klesla hlava a odevzdal svého ducha Bohu. Jak třeba milovat vyznání hříchů! Viz: mrtvá ožívá, aby se mohla vyzpovídat, a živý milostiplným darem zpovědi se osvobozuje z hříchů, aby navěky nezemřel.

865
42. V Římě měl jeden notář malého synka, necelých 7 let starého. Když jeho matka šla na kázání do kostela svatého Marka, chtěl jít s ní. Matka ho však s sebou nevzala a on začal hrozně vyvádět. Skočil – nevím z jakého ďábelského popudu – z okna paláce. Roztříštil se tak, že ho zastihl všem lidem určený los smrti. Matka, která nebyla ještě daleko, zaslechla křik svého dítěte a měla za to, že z okna spadlo. Běžela zpět do domu, našla však synka už mrtvého. V pohnutí mysli chtěla sama sáhnout na svůj život. Sousedé se však sběhli a k mrtvému zavolali lékaře. Což však mohli vzkřísit z mrtvých? Ztráceli čas různými pokusy, ale nakonec se mohli ujistit, že dítě stojí před Božím soudem a že mu lékařsky není pomoci. Chlapec byl studený, bez života, bez citu a síly. Zjistili tedy smrt.

Bratr Rao z řádu Menších bratří, v Římě známý kazatel, šel právě kolem. Přistoupil k chlapci a s velkou důvěrou řekl otci: »Věříš, že Boží svatý František může pro lásku, kterou měl k Synu Božímu, našemu Pánu Ježíši Kristu, tvého syna vzkřísit z mrtvých?« Otec odpověděl: »Věřím to a vyznávám. Budu ho neustále ctít a na jeho hrob konat poutě.« Ten bratr se vkleče pohřížil do modlitby a nakonec k modlitbě vyzval všechny. Vtom začal chlapec sténat a pohnul rukama. Matka syna objala a pozvedla, otec se nesmírně radoval, lid se divil a velebil Boha a jeho svaté. Chlapec se před očima všech postavil na vlastní nohy a byl zdráv.

866
43. Jednou prosili bratři v Noceře nějakého muže, jménem Petra, aby jim na pár dní půjčil vůz. On bezbožně odpověděl: »Raději vám dvěma i se svatým Františkem stáhnu kůži z těla, než bych vám vůz půjčil.« Hned však těchto rouhačských slov litoval. Bil se přes ústa a prosil za odpuštění. Začal se bát, že ho za to může stihnout neštěstí, a ono přišlo. V noci viděl ve snu svůj dům plný mužů a žen, kteří s velkým veselím tancovali. Tu jeho syn Gafaro onemocněl a zakrátko zemřel.

Tance, které ve snu viděl, se proměnily ve smuteční pláč, radostný výskot ve volání běda! Vzpomněl si na rouhání – a trest mu ukázal, jak velmi se provinil. Padl na zem a bez ustání k svatému Františkovi volal: »Já jsem ten rouhač, mne jsi měl potrestat. Světče, vrať kajícímu syna, jehož jsi rouhači odňal! Dávám se ti zcela do služeb. Také všechny prvotiny ti chci dávat.« Ó dive! Na tato slova se chlapec zvedl, změnil pláč v radost a o okolnostech své smrti řekl: »Když jsem zemřel, přišel svatý František a vedl mne tmavou, dlouhou cestou. Dovedl mě do tak krásné zahrady, že se s ní celý svět nedá srovnat. Pak mě vedl toutéž cestou zpět a řekl mi: Vrať se ke svému otci a matce; nechci tě tu déle zdržovat. Viz, vracím se, jak mi řekl.«

867
44. Když si jednou u Capuy jeden chlapec hrál s kamarády na břehu řeky Volturno, spadl z břehu do hlubiny. Dravá řeka se nad ním zavřela a pohřbila ho, mrtvého, na písečném dně. Na zoufalý křik dětí se seběhlo množství mužů a žen. Když zjistili neštěstí, volali v slzách: »Svatý Františku, vrať chlapce otci a dědečkovi, kteří jsou tvými ctiteli!« Jeho otec i dědeček opravdu velmi pomáhali při stavbě kostela k jeho cti. Zatímco se lid takto pokorně modlil, objevil se na břehu plavec, který křik i modlitby slyšel. Od zmizení chlapce přešla však už víc než hodina. Zbožně vyslovil jméno Krista, vzpomněl zásluh svatého Františka, odložil šaty a skočil do řeky. Protože přesně nevěděl, kde chlapec do vody spadl, začal dno řeky metr po metru pozorně prohledávat. Konečně, podle Boží vůle, narazil na místo, kde pokrylo bahno mrtvolu chlapce. Vyzvedl ho a přinesl na břeh. S bolestí však zjistil, že chlapec je už mrtev. Celý zástup viděl, že chlapec nežije, ale přece s nářky volal: »Svatý Františku vrať chlapce otci!« Blažený František, jak ukázal účinek, nechal se zbožnou důvěrou a prosbami pohnout a chlapce probudil k životu. Když se chlapec, k radosti jedněch a úžasu druhých, pozvedl, s pláčem prosil, aby ho donesli do kostela svatého Františka, protože se na jeho přímluvu, jak stále ubezpečoval, vrátil do života.

868
45. V městě Sessa, ve čtvrti zvané U sloupů, zničil Satan, ničitel duší a vrah těl, jakýsi dům až do základů; zřejmě chtěl zabít mnoho dětí, které si u domu hrály; podařilo se mu to však jen u jednoho, kterého řítící se dům zabil. Ze všech stran se hned sbíhali mužové i ženy, vylekáni hřmotem padajících zdí. Pozvedli trámoví a vrátili nešťastné matce mrtvého syna. Žena si drásala obličej, trhala si vlasy, hořce naříkala, prolévala hojné slzy a křičela, jak jen mohla: »Svatý Františku, svatý Františku, vrať mi mého syna!« Asi po hodině se matka uklidnila a složila následující slib: »Svatý Františku! Vrať mi zpět mého milovaného syna a ozdobím tvůj oltář stříbrem, pokryji jej novým plátnem a na všechny svícny dám nové svíce!« Mrtvolku položili na postel – mezitím se totiž setmělo – a čekali na příští den, aby dítě pohřbili. Kolem půlnoci však začal syn dýchat, údy se zahřály a než začalo svítat na den, byl úplně zdráv a nahlas chválil Boha. Lidé i kněží děkovali svatému Františkovi, když chlapce viděli živého a zdravého.

869
46. V Pomariku v Apulii žila dívka, jedináček. Byla mladá a rodiče ji velmi milovali. Protože už nedoufali, že by mohli mít další dítě, přenášeli na dceru všechnu svou lásku a péči. Když smrtelně onemocněla, přáli si otec s matkou sami smrt. Ve dne v noci o ni pečovali, ale jednoho rána zemřela. Matka byla tak zoufalá, že se zdálo, že sama umře. Příbuzní i sousedé se sešli ke smutnému pohřbu a spěchali, aby mrtvé tělo pohřbili. Nešťastná matka ležela v nevýslovných bolestech a nevnímala, co se kolem ní děje. Mezitím přišel svatý František s jedním bratrem k zoufalé matce a útěšně jí řekl: »Neplač, zapadlé slunce tvého života znovu vyjde.« Matka ihned vstala a všem rozhlašovala, co jí svatý František řekl, a nechtěla, aby mrtvé tělo vynášeli z domu. Obrátila se k mrtvé dceři a vzývala jméno světce; tu se ona pozvedla a žila. Popsat údiv, který naplnil srdce všech, kdo to viděli, a nevýslovnou radost rodičů, přenechávám jiným.

870
47. Na Sicílii šel s otcem na vinici u Ragusy mladík jménem Gerlandino. Když začal plnit vinnou káď a sehnul se pod lis, rozlomily se dřevěné podpěry. Mohutné kameny lisu se propadly a rozbily mu hlavu. Otec běžel k synovi, v zoufalství mu však, zasypanému, nemohl pomoci. Musil ho nechat ležet pod kameny lisu a volal ostatní vinaře, kteří mu pak pomohli vytáhnout syna z trosek. Pak položili mrtvého stranou, zabalili ho do plátna a myslili na pohřeb. Otec padl Ježíšovi k nohám a vroucně ho prosil, aby mu pro zásluhy svatého Františka, jehož svátek byl přede dveřmi, syna vrátil živého. Prosil stále úpěnlivěji, sliboval almužny a pouť k hrobu světce, jakmile mu bude možno. Tak nadešel večer; přišla také matka, vrhla se jako smyslů zbavená na svého mrtvého syna a svým hořekováním strhla i ostatní k hořkému pláči. Tu se mladík náhle posadil, zarazil pláč okolo?stojících a radostně vyprávěl, že dostal život zpět na přímluvu svatého Františka. Tu propukl zástup v jásavou oslavu toho, který sídlí na nebesích a který skrze svého světce osvobodil mladíka z pout smrti.

871
48. Dalšího mrtvého vzkřísil světec v Německu. Pan papež Řehoř při přenesení ostatků blaženého Františka o tom poučil apoštolským listem všechny bratry, kteří se z toho mohli radovat, když se sešli na kapitulu a k přenesení ostatků. Nepopsal jsem, jak se tento zázrak udál, protože jsem o něm nevěděl, považuji však papežské svědectví za nejlepší důkaz pravosti.

Přejděme však k dalším, které světec vyrval ze chřtánu smrti.

8. kapitola
Lidé, které vrátil František životu ze chřtánu smrti

872
49. V Římě měl vznešený měšťan Rudolf věž nemalé výšky. Na věži byl – jak bývá zvykem – strážce. Jednou v noci zaspal. Lehl si na hromadu dřeva u přečnívající zdi. Tu se některé trámy uvolnily a strhly s sebou do hlubiny i strážného. Padl nejprve na střechu paláce a odtud na zem.

Velký hluk probudil celou rodinu; rytíř, který se domníval, že jde o přepad nepřáteli, vyběhl ven se zbraní v ruce a zamával mečem nad hlavou člověka na zemi, protože v něm nepoznával hlídače. Manželka rytíře nenechala však muže zabít, protože v domnění, že jde o jejího bratra, který žil s jejím manželem v nepřátelství, vrhla se na ležícího muže a chránila jeho tělo. Ani dvojí pád, ani křik kolem spáče však neprobudil. Teprve políčky silnou rukou se probral a svým pánům vyprávěl: »Co se stalo, že mne budíte ze spánku? Ještě nikdy jsem tak pohodlně neležel; spal jsem pokojně v náručí sv. Františka.« Když mu však začali vyprávět o jeho pádu, divil se, že to všechno přežil, aniž o tom věděl. Ihned přede všemi lidmi řekl, že chce konat pokání a prosil pána o dovolení k pouti. Paní pak z úcty a oddanosti svatému Františkovi poslala bratřím, kteří u Říma bydlili, krásné mešní roucho.

Velkou cenu pohostinnosti hlásají svatá Písma a příklady ji potvrzují. Onen pán v tu noc přijal pohostinně z úcty k svatému Františkovi dva Menší bratry, kteří se s ostatními seběhli k místu neštěstí.

873
50. V městečku Pofi v Kampanii se chystal kněz Tomáš s několika lidmi opravit mlýn, který patřil k jeho kostelu. Pod mlýnem však byla hluboká prohlubeň, v níž byl kanál s proudem vody. Kněz si neprozřetelně stoupl na okraj prohlubně a spadl do kanálu. Ihned byl dravým proudem stržen a hnán k mlýnskému kolu. Voda ho už už pohlcovala, duněla mu v uších a vnikala do úst. Mluvit nemohl, jen srdce mu zůstalo, aby jím úpěnlivě prosil svatého Františka o záchranu. Záchrana se už zdála nemožná.

Mlynář křičel: »Musíme násilím otočit mlýnem naopak, aby náhon vydal ze sebe mrtvého.« Velkou silou tedy mlýn zastavili a kolem točili zpátky. Kněze unášela voda mimo kolo. Polomrtvým knězem proud točil. Jakýsi Menší bratr v bílém hábitu s provazem vzal ho jemně za paži a vytáhl ho z proudu se slovy: »Jsem František, kterého jsi volal.« Zachráněný kněz, údivem bez sebe, pobíhal kolem dokola a volal: »Bratře, bratře!« Okolostojící se tázali: »Kde je? Kam odešel?« Ti mužové však padli s třesením na zem a chválili Boha a jeho svaté.

874
51. V okrese Capinatana šlo pár chlapců z vesnice Celana sbírat léčivé byliny. Došli ke staré studni, jejíž okraj byl bylinami obrostlý. Byla hluboká, s vodou, asi 6 metrů. Chlapci běhali kolem, trhali byliny nad studní, až do ní jeden z nepozornosti spadl. Při pádu však prosil o nebeskou pomoc. »Svatý Františku,« volal, »pomoz mi!« Ostatní, když tu chlapec nebyl, dali se do pláče, křičeli a hledali ho. Podle sešlapané trávy u stud?nice zjistili, že chlapec spadl dovnitř. S pláčem běželi do vesnice, přivedli s sebou zástup lidí s domněním, že je chlapec dávno mrtev. Jednoho muže spustili na provaze do studně, a hle: chlapec plaval na povrchu vody, nezraněn. Když chlapce vytáhli, řekl všem, kteří přišli: »Když jsem padal, volal jsem blaženého Františka, aby mi pomohl; objevil se, nastavil mi při pádu ruce a nepustil mne, dokud jste mne nevytáhli.«

875
52. V Ankoně se smrtelně roznemohla jedna dívka. Už se vzdali úsilí o její uzdravení a spíš se připravovali na pohřeb. Tu se jí zjevil blažený František, když už dokonávala, a pravil: »Důvěřuj, dcero, vyprošuji ti dokonalé uzdravení. Až do večera však nikomu neříkej, že ti vracím zdraví.« Když nastal večer, posadila se na lůžku. Všichni kolem ní se lekli a utekli. Domnívali se, že do těla umírající vešel zlý duch, když duše tělo opustila. Konečně se matka odhodlala vrátit. Vykropovala a zapřísahala zlého ducha a pokoušela se dceru položit na lůžko. Tu jí dcera řekla: »Nevěř, mami, že tu je zlý duch! Dnes kolem třetí hodiny mne blažený František uzdravil, ale přikázal mi, abych o tom až do večera nikomu neříkala.«

Všichni počali chválit Františkovo jméno, zbaveni strachu z působení zlého ducha. Hned nutili dívku, aby pojedla slepičí maso. Ona však odmítala, protože byl právě čtyřicetidenní půst. »Nebojte se,« říkala, »což nevidíte bíle oděného svatého Františka? Připomíná mi, abych maso nejedla, že je půst, a přikazuje, abych rubáš donesla jedné paní, která je ve vězení. Hleďte, už odchází!«

876
53. U Nettuna bydlily v jednom domě tři ženy, z nichž jedna měla velmi ráda Menší bratry a oddaně ctila svatého Františka.

Při vichřici se dům zřítil, zasypal dvě ženy, usmrtil je a pohřbil v sutinách. Tiše zavolán zjevil se třetí ženě blažený František a nedopustil, aby se zranila. Zeď totiž, k níž se tiskla, zachovala se celá jen v tom místě, kde se k ní žena tiskla. A tento kus zdi podepíral trám, který shora spadl. Lidé, kteří přiběhli, když slyšeli hluk padajícího domu, litovali obou zabitých žen a s třetí vzdávali díky svatému Františkovi.

877
54. V Cornetu, které je významným městem viterbské diecéze, odlévali kdysi bratři pro klášter zvon. Bylo tu mnoho přátel bratří, aby při tomto díle pomáhali. Odlévání skončilo a za veliké radosti započala hostina. Tu přinesl otci a švagrovi, kteří při odlévání pomáhali, osmiletý syn Bartoloměj jídlo. Náhle zadula vichřice a hodila těžká vrata takovou silou na onoho chlapce, že byl ranou přizabit. Celý ležel pod těžkými vraty jakoby pohřben. Po odlévání následovalo neštěstí a pláč se mísil s radostí z díla. Všichni vyskočili od stolu a švagr první běžel k vratům, vzývaje svatého Františka. Otec, kterého leknutí a bolest zbavily pohybu, nemohl ani plakat, slibem v modlitbě zasvětil syna svatému Františkovi. Těžká vrata z chlapce odstrčili – a hle, ten, jehož měli za mrtvého, vstal, jako by se probudil ze sna, usmíval se a neměl stopy poranění. Po skleslé náladě přišla opět vlna radosti a po pláči veselost. Chlapec mi později sám řekl, že v něm nezůstal pod břemenem ani pocit života. Ve věku 14 let se stal Menším bratrem, později učeným mužem a kazatelem v řádu.

878
55. Jeden chlapec z téhož města spolkl stříbrnou sponu, kterou mu otec dal do rukou. Zpříčila se mu však v krku a začal se dusit. Otec začal hořce plakat, protože se měl sám za vraha svého dítěte, a házel sebou na zemi jako beze smyslů. Matka si trhala vlasy, drásala si obličej a hořce naříkala nad neštěstím. Všichni přátelé se podíleli na bolesti nad umírajícím chlapcem. Tu se začal otec odvolávat na zásluhy svatého Františka a složil slib, aby syna zachránil. A hle, chlapec náhle vyplivl sponu z úst a tiše chválil svatého Františka.

879
56. Jeden muž jménem Mikuláš z městečka Ceprano upadl jednoho dne do rukou krutých nepřátel.

V divoké, zvířecí nenávisti ho tloukli hlava nehlava a neustali, dokud nemyslili, že je mrtev, nebo aspoň blízko smrti. Nechali ho tedy ležet a zakrvaveni odešli. Zmíněný Mikuláš, když dostal první hrozné rány, hlasitě volal: »Pomoz mi, svatý Františku!« Toto volání lidé na dálku slyšeli, ale nemohli už nešťastníkovi pomoci. Když ho úplně zkrvaveného donesli do domu, křičel, že nepropadne smrti a že necítí bolesti; že mu svatý František přišel na pomoc a na Pánu vyprosil, aby mohl ještě konat pokání. A opravdu, když ho omyli od krve, byl mimo očekávání brzy úplně uzdraven.

880
57. Lidé z Lentiny opatřovali z hor veliký kámen, který byl určen na oltář v kostele svatého Františka. Kostel měl být brzy posvěcen. Asi 40 lidí kámen namáhavě nakládalo na vůz. Náhle se kámen už z vozu uvolnil a takřka pohřbil pod sebou jednoho muže. Lidé, vystrašeni, nevěděli, co počít, a většina ze zoufalství utekla domů. Deset mužů, kteří zbyli, plačtivě volali k svatému Františkovi, aby nedopustil, že by nějaký muž při tak záslužném díle přišel o život. Ten muž, polomrtev pod obrovskou tíhou vzdychal k svatému Františkovi o pomoc. Konečně si muži dodali odvahy a celkem lehce odvalili kámen. Nikdo z nich nepochyboval, že Františkova ruka pomáhala. Ten, který byl už takřka mrtev, úplně zdráv se postavil na vlastní nohy. Dostal zpět i zrak, protože před neštěstím byl téměř slepý. Tak se mohli všichni přesvědčit, jak pomáhá svatý František v zoufalých případech.

881
58. V Marce v San Severinu se přihodila podobně pamětihodná věc. Ke stavbě studnice svatého Františka v Assisi poslali z Konstantinopole veliký kámen. Protože byl oblý, mnoho mužů jej stále kutálelo dopředu. Tu pod něj jeden z nich padl. Ostatní ho měli nejen za mrtvého, ale za úplně rozdrceného. Zjevil se mu však, jak věřil – a později se ukázalo, že oprávněně – svatý František, tíhu kamene nadzvedl a osvobodil ho bez jakéhokoli zranění. To, co se zdálo hrůzným, bylo přede všemi jasným zázrakem.

882
59. Bartoloměj, občan z Gaety, zvlášť se namáhal při stavbě kostela ke cti svatého Františka. Když se snažil s jinými usadit na zdech těžký trám, náhle spadl a rozbil mu záda. Krví zbrocen, jen slabě dýchaje, prosil jednoho bratra o poslední svaté přijímání. Protože však bratr nemohl eucharistii ihned k místu neštěstí donést, řekl zraněnému – vypadalo to, že každou chvíli zemře – slovo svatého Augustina: »Věř a přijal jsi.« Následující noci se mu zjevil svatý František s jedenácti bratry. Na prsou nesl beránka, přistoupil k lůžku, zavolal ho jménem a řekl: »Neboj se, Bartoloměji, zlý nepřítel, který ti chtěl překazit svatou službu, nad tebou nezvítězí, budeš zdráv. Zde je Beránek, kterého sis vyprošoval a pro vroucí touhu také přijal. Ten bratr ti dal moudrou radu.« Pak se dlaní dotkl zhmožděnin a ran a přikázal mu, aby se vrátil k započatému dílu. Bartoloměj vstal ráno úplně zdráv a šel k dělníkům, kteří ho zanechali polomrtvého. Jeho příchod všechny překvapil a velmi se divili. Všichni myslili, že je to strašidlo, a ne Bartoloměj. Protože jsem se zmínil, že šlo o stavbu kostela ke cti našeho svatého, mám za správné popsat zde onu podivuhodnou událost.

883
60. Jednou se dva Menší bratři velmi starali o stavbu kostela ke cti svatého Františka v městečku Peschici v diecézi Siponto. Došly jim peníze, takže stavbu nemohli dokončit. Když se v noci vzbudili, aby se pomodlili Boží chvály, zaslechli hluk a rány padajících kamenů. Vzájemně si dodávali odvahu, aby se šli ke stavbě podívat. Vyšli tedy a viděli zástup lidí, kteří jako o závod přinášeli kameny. Všichni chodili potichu, všichni byli také oděni v bílá roucha. Velká hromada kamenů ukazovala, že to, co vidí, není sen: až do dokončení díla se totiž kameny nevyčerpaly, ale objevovaly se stále nové. Ale i každé podezření, že by to mohli dělat lidé, kteří putují, bylo odstraněno, protože po všem šetření se zjistilo, že nikdo na něco podobného ani nepomyslil.

884
61. V městečku San Gimignano byl syn jakéhosi šlechtice na smrt nemocen. Byl blízko smrti a vzdali se už naděje na zachránění. Z jeho očí tekla krev jako z otevřené žíly na ruce. Když se množily známky smrti, domnívali se, že už zemřel. Příbuzní a přátelé se sešli podle zvyku k modlitbám za mrtvé; mluvilo se už jen o pohřbu. Tu si otec, obklopen hloučkem smutečních hostů, vzpomněl na zjevení, o němž kdysi slyšel. Rychle běžel do kostela svatého Františka, pověsil si na krk provaz a v pokoře padl před oltářem na zem. Svými vzlyky a prosbami dosáhl přímluvy svatého Františka u Krista. Když se pak vrátil domů a nalezl syna zdravého, obrátil se zármutek v radost.

885
62. Ve vsi Piazza na Sicílii se nad mladíkem modlili modlitby za mrtvé. A on byl na přímluvu svatého Františka ze smrti vrácen životu, protože ho jeho strýc vzýval.

63. V témže místě vystupoval mladý muž jménem Alexandr po skalách na laně. Lano se však přetrhlo, zřítil se ze skály na hlavu a zdálo se, že zemřel. Odnesli ho jako mrtvého. Když ho však jeho otec v slzách a smutku zasvětil Františkovi, svatému Kristovu, získal ho zpět jako živého a zdravého.

886
64. Jedna žena z téže vesnice trpěla souchotinami. Byla blízko smrti a už se nad ní modlili hodinky za zemřelé. Tu volali přítomní k svatému Otci a žena povstala zdravá.

887
65. V Retě u Cosenze se dva uličníci bodali noži tak, že jeden probodl žaludek druhého, takže nestrávené jídlo vycházelo ranou. Žádný pokrm nemohl ten chlapec strávit – všechno z něho vycházelo ven. Žádný lékař nemohl chlapci pomoci. Potom však, na radu jednoho Menšího bratra, rodiče i on odpustili pachateli zranění a blaženému Františkovi slíbili, jestli smrti propadlého chlapce uzdraví, pošlou ho do jeho kostela, aby do všech svícnů daroval nové svíce. Po složení slibu byl chlapec náhle a dokonale uzdraven. Lékaři ze Salerna pak potvrdili, že toto uzdravení je nemenší zázrak, než kdyby chlapce přivedl ze smrti do života.

888
66. Jednou šli spolu dva muži pracovat na horu u Trapani. Tu se jeden z nich smrtelně roznemohl. Zavolali lékaře. Přišli, ale k jeho uzdravení nemohli nic udělat. Pak jeho spolupracovník složil svatému Františkovi tento slib: »Dojde-li nemocný přímluvami svatého Otce zdraví, budu každoročně slavit svátek svatého Františka účastí na mši svaté.« Po složení slibu se vrátil domů. Našel zde nemocného, jehož zde zanechal němého a v bezvědomí, blízkého smrti, úplně zdravého.

889
67. Malý chlapec z města Todi ležel po osm dní ve své posteli jako mrtvý. Ústa měl křečovitě stažená a světlo očí zhaslo. Kůži na obličeji, rukou i nohou měl úplně černou. Všichni už odložili naději, že by se mohl uzdravit, ale po slibu jeho matky se ihned uzdravil. Ač byl malý a pořádně ještě neuměl mluvit, dal posuňky znát, že ho zachránil svatý František.

890
68. Mladý muž spadl z veliké výšky, ztratil řeč… (jako v 1 Cel, č. 140).

891
69. Jeden chlapec z Arezza jménem Walter… (jako v l Cel, č. 140).

9. kapitola
Vodnatelní a dnou stižení

892
70. V městě Fano… (jako v 1 Cel, č. 141).

893
71. Jedna žena z Gubbia… (jako v 1 Cel, č. 142).

894
72. Jedna dívka z Arpina v diecézi Sora byla tak chromá, že pro neohebné údy a vyschlé svaly nebyla žádné činnosti schopna a dělala dojem, že je spíš trápena ďáblem, než že je oživována lidským duchem. Nemoc ji tak zničila, že se jakoby vrátila do doby kojence. Nakonec ji matka dopravila na pokyn Boží v jakési kolébce do kostela svatého Františka blízko Vicalvi. Když se tu v slzách mnoho modlila, dívka se náhle uzdravila.

895
73. V témž místě byl jeden mladík tak zchromlý, že nemohl ani ústa otevřít a oči měl nepřirozeně zkroucené. I jeho dopravila matka do zmíněného kostela. Protože se vůbec nemohl hýbat, vroucně se za něho sama modlila. Ještě než se vrátila domů, byl zdravý jako dříve.

896
74. V Poggibonsi trpěla dívka jménem Hubertina tak těžce, jako nezhojitelně epilepsií. Její rodiče, kteří se už vzdali naděje na lidskou pomoc, úpěnlivě prosili svatého Františka o přímluvu a pomoc. Oba slíbili, že se budou ročně o vigilii blaženého Otce postit a o jeho svátku hostit několik chudých, bude-li dcera epilepsie zbavena. Jen slib učinili, dcera se uzdravila a nikdy už ani známky epilepsie neměla.

897
75. Petr Manganella z Gaety ochroml na jednu paži a nemohl používat ruky. Ústa měl roztažená až k uchu. Ačkoli chodil na radu k lékařům, ztratil schopnost pohybovat svaly v obličeji a sluch. Nakonec se začal vroucně utíkat k blaženému Františkovi, a byl pro zásluhy tohoto blaženého muže od nemoci osvobozen.

898
76. Jeden občan z Todi… (jako v 1 Cel, č. 141).

899
77. Jakýsi muž, jménem Bontadoso… (jako v 1 Cel, č. 142, trochu šířeji líčeno).

900
78. Jedna žena, která byla více let upoutána na lůžko… (jako v 1 Cel, č. 141).

901
79. Jeden mladý muž z města Narni… (jako v 1 Cel, č. 141).

902
80. V témž městě měla jedna žena osm let uschlou ruku… (jako v 1 Cel, č. 141).

10. kapitola
Ztroskotaní, kteří byli zachráněni

903
81. Ve velké nouzi se ocitli námořníci asi 10 mil od přístavu Barletta. Protože bouře běsnila stále víc, vyhodili kotvu, aby zachránili život. Moře se vzdouvalo stále divočeji a vlny byly stále větší. Loď praskala a kotva se utrhla. Bouře hnala loď, už špatně ovladatelnou, na moře. Když se konečně moře na Boží pokyn poněkud uklidnilo, viděli plavat provaz od své kotvy. Ze vší síly se snažili kotvu vyzvednout. Všechny svaté prosili o pomoc, ale kotvu nebylo lze za celý den ulovit. Byl mezi nimi námořník jménem Perfectus, v dobru velmi nedokonalý, znevažoval všechno, co se týkalo Boha. Výsměšně říkal ostatním: »Všechny svaté jste volali na pomoc a jak vidíte, nenašel se žádný, který by pomohl. Prosme Františka, toho nového světce, ať se se svou kapucí potopí do moře a vrátí nám ztracenou kotvu. A dejme unci zlata na stavbu jeho kostela, který budují v Ortoně, jestli zjistíme, že nám pomohl.« Ostatní s ním vážně souhlasili. Odsoudili jeho výsměchy a slib zesílili. V témž okamžiku plavala kotva bez jakékoli lidské pomoci blízko lodi, jako by železo ztratilo svou tíhu a získalo lehkost dřeva.

904
82. Poutník, tělesně nemocný a také pro dřívější chorobu slabý na rozum, přišel se svou ženou k lodi, která plula do zámoří. Když ho – ještě trochu nervově nemocného – začala trápit žízeň a voda už došla, začal hlasitě volat: »Jděte a naplňte mou sklenku, protože František můj soudek naplnil vodou!« Jak podivuhodné! Nalezli sud, který odstavili jako prázdný stranou, plný vody. Pak přišla bouře. Vlny loď polévaly a házely jí sem a tam, takže se námořníci obávali, aby se nezlomila. Tu začal nemocný na lodi křičet: »Vstaňte a pojďme naproti Františkovi, který přichází. Vizte, už je tu, aby nás zachránil.« Se slzami v očích tak volal a padl na tvář. V tom okamžiku dosáhl pohledem světce plného zdraví a moře se za chvíli utišilo.

905
83. Bratr Jakub z Rieti chtěl na loďce přeplout řeku. Když spolucestující vysadil na břeh, chtěl sám vystoupit. Než loďka se na neštěstí obrátila. Kormidelník uměl plavat, ale bratr se potopil do hlubiny. Plačtivě volali vystoupivší bratři k blaženému Františkovi a vroucími prosbami ho zapřísahali, aby pomohl. I potopivší se bratr v srdci – protože ústy nemohl – volal k svatému Otci. A Otec mu pomohl. Šel po dně jako po suché zemi, zachytil se lodě a došel s ní k břehu. A dive! Jeho hábit byl úplně suchý, bez kapky vody.

906
84. Když se dva muži se ženami a s chlapcem plavili přes rietské jezero, rozkolísala se loď a náhle se naplnila vodou. Zdálo se, že jsou blízko smrti. Všichni křičeli, protože si uvědomovali svůj konec. Jedna z žen však hlasitě a s důvěrou volala: »Svatý Františku, když jsi byl ještě mezi námi, prokázals mi dobrodiní svého přátelství – přines z nebe pomoc, hyneme!« Hned po zavolání tu byl světec přítomen a doprovodil loď, plnou vody, šťastně a bezpečně do přístavu. Meč, který s sebou měli na lodi, podivuhodně plaval na vlnách za člunem.

907
85. Několik námořníků z Ankony, kteří byli bouří s lodí nebezpečně pohazováni, viděli se už blízko zániku. Když pak, už bez naděje na záchranu života, volali k svatému Františkovi, objevilo se veliké utišení. Jako dar nabídli drahý plášť a děkovali ze srdce svému zachránci.

908
86. Když se přes jezero plavil bratr Bonaventura se dvěma muži, objevila se náhle v lodi díra. Voda se drala dovnitř a začali se potápět. Když uprostřed jezera volali k svatému Františkovi, dopluli náhle s člunem, plným vody, do přístavu.

Podobným způsobem silou zásluh svatého Františka byl zachráněn jeden bratr z Ascoli, když se na jedné řece potopil.

909
87. Jeden muž z Pisy, z farnosti svatých Kosmy a Damiána, vypověděl, že byl s mnoha jinými na moři v lodi, když plavidlo uchvátila vichřice a hnala je proti velkému skalisku, aby loď roztříštila. Když námořníci toto nebezpečí zpozorovali, rychle udělali ze stožárů a prken jakýsi vor a přešli na něj s cestujícími, které měli na palubě. Jmenovaný muž z Pisy se však nedokázal na voru udržet, velkou vlnou byl stržen do moře. Protože neuměl plavat a od druhých nemohl očekávat pomoc, ponořil se bez naděje do hlubin moře. Když se v srdci – mluvit přece nemohl – odporoučel oddaně svatému Františkovi, byl jakoby silnou rukou z hlubin moře vyzdvižen, k voru doveden a s ostatními zachráněn před smrtí na moři. Loď narazila na úskalí a úplně se rozbila.

11. kapitola
Uvěznění a spoutaní

910
88. V byzantské říši byl sluha svého pána, Řek, falešně nařčen z krádeže. Pán ho dal zavřít do těsné vězeňské kobky a ještě spoutat těžkými řetězy. Po definitivním rozsudku mu měla být useknuta noha. Jeho manželka se snažila dosáhnout propuštění nevinného, ale tvrdost pánova srdce na prosby nedala. Tu se ta paní utekla k svatému Františkovi a s důvěrou nevinného doporoučela jeho dobrotě. A hned byl pomocník nešťastných na místě. V žaláři ležícího vzal za ruku, zbavil ho pout, vyvrátil dveře žaláře a vyvedl ho ven. »Já jsem ten,« pravil, »jemuž tě tvá žena doporoučela.« Tu se zmocnil muže veliký strach. Zatímco přecházel na okraji hluboké propasti a marně hledal možnost sestupu, ocitl se, aniž věděl jak, na rovině. Vrátil se k ženě a řekl jí o tom zázraku. Žena – podle slibu – dala zhotovit voskovou figurku a pověsila ji před světcův obraz, aby ji mohli všichni vidět. Muže to však rozčílilo, začal ženu bít a sám byl stižen nemocí. Těžce trpěl a nemoc se nelepšila, dokud se nevyznal ze své viny a Božího světce Františka neuctíval.

911
89. V Massa San Pietro dlužil chudý muž jednomu rytíři velký obnos. Protože pro svou chudobu nebyl s to zaplatit, dal ho rytíř do vězení pro dlužníky. Velmi ho prosil o slitování, aby mu z lásky k svatému Františkovi lhůtu platby prodloužil, protože se domníval, že rytíř je ctitelem tohoto slavného světce. Pyšný rytíř však lásku k světci vůbec nic necenil a tvrdě mu odpověděl: »Já tě dám zavřít na takovém místě, aby ti ani František, ani nikdo jiný nemohl pomoci.« A slovo splnil. Zavřel ho do pevného, tmavého vězení a ještě ho spoutal. Brzy se však v kobce zjevil svatý František, otevřel vězení, osvobodil ho z pout a dovedl muže domů. Okovy donesl ten muž do kostela svatého Františka v Assisi, aby vystavil to, na čem se přesvědčil o Otcově veliké dobrotě. Tak Františkova moc zklamala pyšného rytíře a vězně, který se mu podrobil, osvobodila.

912
90. Pět úředníků velkoknížete bylo pro podezření uvrženo do vězení a spoutáno. Tu se dozvěděli o svatém Františkovi, že se všude skví zázraky, a zbožně se odporoučeli do jeho ochrany. Jedné noci se František jednomu z nich zjevil a slíbil jim, že je osvobodí. Ten, který měl zjevení, vyprávěl svým spoluvězňům přislíbenou milost. Plakali radostí a přesto, že ještě dleli v tmavém vězení, skládali sliby a rozmnožovali své modlitby. Pak začal jeden z nich kopat do pevné zdi věže a zjistil, že se pevná věž rozpadá, jako by byla z popela. Když prokopali zeď, sňali si pouta a jeden po druhém vyšli na svobodu. Aby však opravdu mohli být svobodní, bylo třeba dostat se za hlubokou propast. Ale jejich odvážný vůdce František jim dal i odvahu sestoupit. Bez potíží slezli dolů, odešli odtud a hlasitě chválili veliké skutky světce.

913
91. Albert z Arezza, falešně obviněn, seděl ve vězení. Pokorně svou nevinu odporoučel svatému Františkovi. Měl totiž velmi rád řád Menších bratří, a ze všech svatých ctil nejvíce svatého Františka. Jeho věřitel s ním rouhavě mluvil a výsměšně se chlubil, že ho z jeho ruky neosvobodí ani Bůh, ani František. O vigilii svátku svatého Františka se pak stalo toto: Večer nejedl nic; z lásky ke světci dal své jídlo chudákovi. Když nadcházela noc a on ještě bděl, zjevil se mu svatý František. Jakmile vešel do kobky, spadla mu pouta z rukou i nohou. Samy od sebe se otevřely dveře, prkna brány hradu popraskala a muž se svobodně vrátil domů. Začal pak pevně plnit svůj slib; o vigilii svatého Františka se postil a obětoval ročně svíci a ovečku Božím mužům, bratřím.

914
92. Mladík od Citt`a di Castello, falešně obviněný ze žhářství, ležel spoután v tvrdém žaláři. Pokorně svou věc odporoučel svatému Františkovi. Když jedné noci – spoután a střežen – tiše ležel, zaslechl hlas, který mu říkal: »Rychle vstaň a prchni, kam chceš. Pouta jsou uvolněna!« Bez prodlení provedl příkaz. A přímo z vězení šel do Assisi chválit svého osvoboditele.

915
93. V době pana papeže Řehoře IX. začalo v různých oblastech už nezbytně nutné pronásledování bludařů. Při tom byl jakýsi Petr z Alife obviněn – spolu s jinými – z kacířství a uvězněn v Římě. Papež ho předal k hlídání biskupu v Tivoli. Pod trestem ztráty biskupského stolce ručil biskup za jeho bezpečné věznění. Proto ho dal na nohou spoutat. Protože prostota muže naznačovala jeho nevinnost, byl dán do lehčího vězení. Někteří šlechtici města, jak se vypráví, z dlouholeté nenávisti k biskupovi toužili, aby byl stižen trestem ztráty stolce. Proto Petrovi radili, aby tajně prchl. On se od nich nechal přemluvit a jednou v noci utekl. Když se o tom biskup dozvěděl, velmi se trápil, očekávaje trest. Stejně se ho dotýkalo to, že se plány nepřátelům zdařily. Velmi se namáhal uprchlíka najít. A zdařilo se mu. Pro jeho nevděčnost ho dal zavřít do nejtvrdšího vězení a pod nejpřísnější stráž. Vnitřek cely nechal pobít silnými prkny, nařídil dát vězni na nohy velmi těžká pouta a jídlo i pití odměřovat.

Tak se mu rozplynula naděje na vysvobození. A tu mu ve své lásce, protože nevinné nenechává zničit, přispěchal na pomoc Bůh. Vězeň začal totiž v slzách a s velkou důvěrou volat k svatému Františkovi, aby se nad ním smiloval. Blížila se vigilie Františkova svátku. Vězeň měl k svatému Františkovi velikou důvěru, protože – jak říkal – slyšel, že proti němu bludaři velmi štěkají. Už začala noc jeho svátku. Při svítání se zjevil svatý František v kobce, zavolal ho jménem a přikázal mu, aby se co nejrychleji zvedl. Plný strachu se muž ptal: »Kdo jsi?« A slyšel, že svatý František. Vstal tedy, přivolal strážce a řekl: »Přepadl mne strach; je tu někdo, kdo mi přikazuje vstát a říká, že je svatý František.« Strážce mu odpověděl: »Klidně si lehni, nešťastníku, a spi. Jsi beze smyslů, vždyť jsi téměř nic nejedl.« Když šlo k polednímu, přikázal mu svatý Boží znovu, aby vstal. Tu zjistil, že mu pouta spadla z nohou, prkna sama od sebe se otevírala, padala na zem a otevřela mu cestu ke svobodě. Ačkoli byl svoboden, rozčilením nemohl utéci. Křičel a vystrašil všechny strážce. Když pak stráž biskupovi oznámila, že je muž zproštěn pout, domníval se, protože dosud neslyšel o zázraku, že opět utekl a leknutím vypadl z místa, kde seděl, protože byl nemocen. Když mu však strážci věc podrobněji vysvětlili, šel pokorně do vězení. Poznal jasně Boží vůli a klaněl se Pánu. Pouta vzal k panu papeži a kardinálům. Když slyšeli, co se stalo, velmi se podivovali a chválili Boha.

916
94. Guidalotto od S. Gimignano byl falešně obžalován, že otrávil jakéhosi muže a že chtěl týmž jedem otrávit jeho syna a celou tu rodinu. Starosta ho dal zavřít do vězení, do pevné věže, a ještě spoutat. Zatímco přemýšlel o tom, jakým způsobem ho má nechat popravit, nařídil, aby z něho na mučidlech dostal přiznání, aby byl napjat na otočnou lavici. Přivazovali pak na jeho končetiny víc a více závaží, až byl úplně vyčerpán. Vícekrát mučení přerušovali a vypětí těla uvolňovali, aby mu působili nová utrpení a rychleji ho donutili ke zločinu se přiznat. Z jeho tváře však zářil duch nevinnosti. Během mučení nejevil ani stopy smutku. Nakonec pod ním podpálili oheň, ale ani vlas na něm nechytil, ač mu hlava klesala až k plamenům. Ještě ho polili horkým olejem. Protože však byl nevinen a od počátku důvěřoval svatému Františkovi, všecko přestál s úsměvem. V noci předtím, než ho napjali na mučidla, navštívil ho svatý František. Obklopen velikým světlem zůstal u něho až do rána a obžalovaný pocítil velikou radost a důvěru. Buď veleben Bůh, který nevinné nedopustí utratit, a burácení mnoha vod k němu nedosáhnou, pomáhá těm, kteří v něho důvěřují.

12. kapitola
Matky, které vysvobodil z nebezpečí porodů,
a ti, kdo jeho svátek neoslavovali

917
95. Jedna hraběnka ve Slavonii, stejně ušlechtilá rodem jako úsilím o spravedlivý život, hořela láskou k svatému Františkovi a vůči bratřím byla štědrá. Před porodem začala mít hrozné bolesti a byla velmi zkoušena; zdálo se, že porod bude pro ni jistou smrtí. Ukazovalo se, že nebude moci přivést dítě na svět, aniž by sama nezemřela. Tu si vzpomněla na Františkovu pověst, moc a slávu; ožila v ní naděje, rostla důvěra. Obrátila se na mocného pomocníka, utěšitele zbožných a útočiště ztrápených. »Svatý Františku,« říkala, »celou duší prosím o slitování. V duchu slibuji to, co nemohu vyslovit.« Jak rychlé je působení dobrotivosti! Než domluvila, skončily i bolesti, útrapy zmizely a porod započal. Také strach zmizel a klidně porodila dítě. Pamětliva svého slibu a věrna předsevzetí, rozkázala ke cti svatého Františka postavit krásný kostel, a pak jej předala bratřím.

918
96. Blízko Říma byla žena, jménem Beatrix, před porodem. Už čtyři dni nosila v těle mrtvý plod. Nešťastná byla bez oddechu trápena mnoha bolestmi a smrtelnými útrapami. Mrtvý plod vydával matku do jisté smrti. Vyhledávala lékařskou pomoc, ale žádný lidský prostředek nepomáhal. První prokletí postihlo tedy nešťastnou ženu až přespříliš; stala se hrobem pro svůj plod a sama mohla brzy hrob očekávat. Nakonec se poručila Menším bratřím a pokorně, s velkou důvěrou prosila o ostatky svatého Františka. Božím řízením se našlo kus jeho cingula, kterým se světec opásával. Jakmile provaz na nemocnou položili, docela lehce přešla všechna bolest; mrtvý plod, příčina běd, vyšel a předchozí zdraví se také vrátilo.

919
97. Žena předního muže z Calvi, jménem Juliána, nosila několik let smutek po smrti svých synů a stěžovala si na svůj nešťastný úděl. Všechny její syny přijala země. Opět nosila už čtvrtý měsíc plod v těle a byla spíš smutná než radostná, protože se obávala, že by radost z budoucího porodu mohla znovu skončit smutkem jako dříve. A hle! Jednou v noci se jí ve snu zjevila žena s krásným dítětem v náručí a radostně jí dítě nabízela se slovy: »Vezmi si, paní, tohoto chlapečka, kterého ti posílá svatý František!« Zdráhala se, jako by chlapce nechtěla přijmout, že by o něho stejně přišla, a řekla: »Proč bych si měla toho chlapečka vzít, když vím, že by hned umřel jako ti ostatní?« Žena však odpověděla: »Jen ho přijmi! Když ti ho posílá svatý František, bude žít!« Když se takto třikrát dohadovaly, vzala paní darovaného chlapečka do náruče. Ihned pak se probudila ze spánku a svému manželovi vyprávěla o vidění. Rozradostněni rozmnožili své modlitby o potomky. Pomalu se přiblížila doba porodu. A paní porodila chlapečka, který se měl čile k životu a vyvážil ztrátu minulých dětí.

920
98. U Viterba začala žena rodit, ale brzy, trápena velkými bolestmi a nešikovností žen, byla blízko smrti. Zavolala lékaře, porodní bábu, ale nikdo nedokázal pomoci. Nešťastná žena volala tedy k blaženému Františkovi a mezi jiným přislíbila, že bude po celý život slavit jeho svátek. Ihned jí přestaly bolesti a klidně a rychle porodila. Když však dosáhla toho, co chtěla, přestala plnit to, co slíbila. Ve svátek svatého Františka šla prát prádlo, ne že by na den svatého Františka zapomněla, ale z neúcty. Překvapila ji neobvyklá bolest. Trestem se dala poučit a vrátila se domů. Jakmile však bolest pominula, protože byla z žen, které se za hodinu desetkrát mění, i proto, že sousedky pracovaly, začala dělat ještě horší věci, než je praní. Náhle jí ztuhla paže a nemohla ruku ohnout. Zkoušela pozvednout ji druhou rukou, ale i tato ztuhla.

Musila se, nešťastná, nechat synem krmit. Ani jiné věci nemohla doma dělat. Její muž pátral po příčinách té věci a došel k názoru, že se tak stalo proto, že svatému Františku nedodržela slib. Obou se zmocnila bázeň a bez meškání obnovili slib. Tu se světec smiloval, protože byl vždy milosrdný, a vrátil kající ženě zdraví rukou. Tak vyjevil trest hřích. Žena se stala varovným příkladem pro všechny, kdo své sliby nedodržují, a pohrůžkou těm, kteří nesvětí svátky svatých.

921
99. V Tivoli porodila žena soudce šest dcer. Byla tím rozhněvána a rozhodla se, že se bude muže stranit; nechtěla nic slyšet o soužití, jehož plody se jí nelíbily. Mrzelo ji, že přivádí na svět samé dívky, a v touze po mužském potomku neukojena začala hrozit i Bohu. Člověk se nemá vztekat proti soudu, který člověka postihuje skrze zákony všemohoucího Boha. Velmi rozhněvána se celý rok vzdalovala muži. Potom však, lítostí pohnuta, poslechla rady, aby se se svým manželem smířila. Jeden zpovědník jí totiž poradil, aby si na svatém Františkovi vyprosila syna – a až ho porodí, aby mu dala jméno František. Brzy počala. Světec jí daroval dvojčata, ač prosila jen o jednoho syna. Jeden tedy dostal jméno František a druhý Blažej.

922
100. Ve městě Le Mans měla jedna bohatá paní služku nízkého původu. Nutila ji o svátku svatého Františka konat služebné práce. Tato však, ušlechtilá duchem, odmítala v tento den služebné práce konat. Strach z člověka však zvítězil nad bázní Boha. Služka, i když neochotně, začala poslouchat. Sáhla po vřetenu a začala příst. Ruce jí však ztuhly bolestí. Prsty ji nevýslovně pálily. Trestem se vyjevila vina, protože služka nemohla bolest vydržet. Sebrala se a běžela k synům svatého Františka, přiznala se k tomu, jak byla slabá, i jaký ji stihl trest, a prosila za odpuštění. Bratři pak šli v procesí do kostela a vroucně prosili za její uzdravení dobrotivost svatého Františka. Než se synové k Otci domodlili, služka se uzdravila. Na rukou jí však zbyly stopy jako po ohni.

923
101. V Kampanii se přihodilo něco podobného. Tam – ač sousedkami napomínána – pracovala tvrdě, nedbajíc velkého svátku svatého Františka, jedna žena po celý den. Po práci jí však zeslábly ruce a už nebyla schopna nic dělat. Zmocnila se jí hrůza a bolest. Brzy se však vzchopila a řekla, že slavný svátek, který zneuctívala, bude slavně slavit a do rukou kněze složila slib, že bude mít svátek vždy v úctě. Když slib složila, šli do kostela svatého Františka, kde se uzdravila.

102. Ve Valladolidu odpověděla jedna žena, když ji sousedka upozorňovala, že by o svátku svatého Františka neměla pracovat: »Kdyby byl pro každé dílo nějaký svatý, bylo by svátků svatých víc než dní v roce!« Jen ta bláznivá slova vyřkla, zastihl ji Boží trest: ztratila rozum. Mnoho dní byla bez rozumu a paměti. Její nemoc pominula teprve tehdy, když se někteří lidé k blaženému Františkovi modlili.

924
103. V městečku Piglio v Kampanii jedna paní o svátku svatého Františka klidně pracovala. Když ji proto jedna dobrá žena ostře kárala, že ho všichni velmi a svatě slaví, odpověděla: »Budu brzy hotova; jen ať Pán vidí, zda tím chybuji.« Ihned viděla na dceři, která nedaleko seděla, Boží soud; ústa děvčete se protáhla až k uchu a oči se jí tak vypoulily, jako by chtěly vypadnout. Ze všech stran se sbíhaly ženy a proklínaly bezbožnost matky; nevinnou dceru braly do ochrany. Matka se v bolestech vrhla na zem a slíbila, že svátek bude každoročně slavit a z úcty ke světci hostit chudé. Ihned přestala nemoc dcery, protože zhřešivší matka litovala své viny.

925
104. Matouš z Tolentina měl dceru jménem Františku. Když bratři odešli na jiné místo, velmi se rozčílil, vzal dceři jméno Františka a rozhodl, že se bude jmenovat Matea. Se jménem však ztratila zdraví; protože se ze strany otce jednalo o neúctu a nenávist vůči bratřím, byla dcera tak těžce nemocná, že byla v nebezpečí smrti. Když ho trápila hořká bolest nad brzkým odchodem dcery, manželka ho napomínala, aby nežil v nenávisti vůči Božím služebníkům a neměl v nenávisti jméno světce. Vrátil tedy dceři pokorně zpět jméno Františka. Nakonec s lítostí dopravil dceru do kláštera bratří, kde došla dřívějšího zdraví.

926
105. Jedna žena z Pisy, která netušila, že je v požehnaném stavu, pracovala celý den těžce na stavbě kostela svatého Františka. V noci se jí zjevil svatý František s dvěma bratry, kteří před ním nesli svíce, a řekl: »Dcero, počala jsi a budeš mít syna. Dožiješ se na něm radosti, dáš-li mu mé jméno.« Když přišel čas, aby porodila, přivedla na svět syna. »Bude se jmenovat Jindřich po našem příbuzném,« řekla manželova matka. »Nikoli,« odpověděla matka, »bude se nazývat František!« Tu se začala babička tomu ušlechtilému jménu vysmívat a říkala, že je to selské jméno. Po několika dnech, když mělo být dítě pokřtěno, roznemohlo se na smrt. Rodina zesmutněla a radost se obrátila v žalost. V noci, když matka ze strachu bděla, přišel jako kdysi svatý František se dvěma bratry a důrazně pravil: »Neřekl jsem ti, že na synovi nedojdeš radosti, nedáš-li mu jméno František?« Matka volala a přísahala, že mu žádné jiné jméno nedá. Chlapec se uzdravil, byl pokřtěn a dostal jméno František. A dostal milost radostného, nevinného mládí.

927
106. Jedna žena v Toskáně u Arezza rodila v bolestech sedm dní a úplně zčernala. Všichni ji považovali za ztracenou. Udělala slib svatému Františkovi a v zápase se smrtí ho volala na pomoc. Jakmile udělala slib, usnula. Tu se jí zjevil svatý František, zavolal ji jejím jménem, Adelasia, a tázal se jí, zda jeho obličej poznává. Ona odpověděla: »Ano, Otče, poznávám tě!« A světec pokračoval: »Znáš modlitbu Zdrávas, Královno, Matko milosrdenství?« Odvětila: »Ano.« »Začni se ji modlit,« řekl světec, »a než se domodlíš, šťastně porodíš.« A zmizel. Žena se probudila a bázlivě se začala modlit: »Zdrávas, Královno, Matko milosrdenství« – a když vyslovila »tvé milosrdné oči«, porodila krásného chlapečka.

928
107. Na Sicílii věděla jedna žena, že je svátek svatého Františka, a přece nechtěla zanechat služebných prací. Zadělávala. Jakmile začala těsto hníst, zdálo se jako potřísněné krví. Žena se na to dívala zmatena a začala volat sousedky. Čím více se jich k té podívané sbíhalo, tím více se rozmnožovaly krevní žíly v těstě. Žena litovala, slíbila, že v budoucnu nebude služebné práce o tomto svátku dělat – a stopy krve z těsta zmizely.

929
108. Když světec žil ještě v těle, otěhotněla jedna žena v Arezzu. Když se přiblížil porod, přepadly ji nesnesitelné těžkosti a několik dní trpěla porodními bolestmi. I stalo se, že jel kolem svatý František do jedné poustevny, a to na koni, protože byl nemocen. Zatím co ho všichni v místě čekali, byl František už v poustevně. Jeden bratr však vedl zpět koně, na němž jel svatý František, právě kolem domku, kde žena trpěla. Když obyvatelé zjistili, že to není svatý František, zesmutněli a vzájemně se dotazovali, zda by se nenašlo něco, čeho se Boží služebník dotýkal rukou. A připadli na uzdu, kterou držel v ruce. Odstrojili tedy koně a zanesli uzdu ženě. Jakmile ji na sobě pocítila, zmizelo nebezpečí a klidně porodila.

13. kapitola
Uzdravení výhřezů

930
109. Bratr Jakub z Isea, v řádu známý a vážený muž, vydal ke slávě našeho Otce svědectví a děkoval Božímu světci za dobrodiní uzdravení. Když byl ještě malým chlapcem v otcovském domě, natrhl si kůži tak nešťastně, že to, co jest od přirozenosti v těle skryto, vyhřezlo v bolestech na povrch a dělalo potíže. Otec a příbuzní, kteří o věci věděli, se nad tím trápili, a ač hledali pomoc u lékařů, zdálo se, že zlepšení stavu je nemožné. Nakonec začal mládenec, veden Duchem svatým, myslit na svou spásu, horlivě hledat Boha. Vždyť On uzdravuje ty, kdo mají kající srdce, a obvazuje rány. Plný oddanosti vstoupil do řádu svatého Františka, ale nikomu neříkal o nemoci, kterou trpěl. Byl už nějakou dobu v řádu, když se o nemoci dozvěděli bratři. Rozhněvaní chtěli ho poslat zpět k rodičům, i když ho litovali. Vytrvalost mladíka byla však tak veliká, že zvítězil nad všemi velkými obtížemi. Pak se ho bratři ujali, až posilován milostí a pro svůj krásný charakter stal se známý jako ctnostný muž, stal se duchovním rádcem a žil v řádu chvályhodný život.

Když bylo přenášeno tělo svatého Františka do krypty, účastnil se jmenovaný bratr s mnoha jinými slavnosti přenášení ostatků. Přiblížil se k rakvi s tělem svatého Otce a dlouho se modlil za uzdravení staré choroby. Náhle se vrátily dotyčné části těla na své místo. Cítil se zdráv, odložil břišní pás a byl dokonale zdráv, bez jakýchkoli bolestí.

931
110. Jednomu muži z Pisy vyhřezlo mnoho střev ze spodní části těla; z hořkých bolestí a silného studu pojal sám se sebou ďábelský plán. Zapadlý do propasti zoufalství myslil na to, že skončí se životem, že se oběsí. Protože ho však znepokojoval osten dosud neumlčeného svědomí, začal se rozpomínat na jméno svatého Františka a byť i slabě a váhavě začal ho vzývat. Brzy se zbavil myšlenek na sebevraždu a došel i rychlého uzdravení své nemoci.

932
111. Syn jednoho muže z Cisterny v Marittimě velmi těžce trpěl kýlou. Žádným pásem nemohl udržet vnitřnosti v těle, protože každý pás mu způsobil jen další výhřezy. Pro nešťastné rodiče to byl velký kříž, i sousedům a známým byl k pláči. Když rodiče vyzkoušeli všechny možné léčby a léky a žádného zlepšení se nedočkali, zasvětili své dítě svatému Františkovi. Vzali chlapce o svátku svatého Františka do kostela u Velletri, zasvěceného svatému Františkovi, položili ho před obraz světce a složili slib. S ostatními lidmi prolili nad svým dítětem mnoho slz. Když se v evangeliu zpívalo to místo, kde je psáno: »Skryl jsi to moudrým a zjevil maličkým«, praskl pás i obinadla, která stejně nic nezlepšovala. Současně se zajizvily rány a vyprošované zdraví se vrátilo. Hlasitě pak všichni chválili Boha a uctívali jeho svaté.

933
112. Když v Ceccano v Kampanii vstoupil ráno kaplan do kostela, upadl tak nešťastně, že mu vyhřezla střeva a visela z břicha. Duchovní i sousedé přiběhli, zvedli ho a odnesli do postele. Po osm dní musel ležet bez hnutí, takže ani na stranu nemohl. Volali lékaře, ti dělali, co mohli, ale bolestí přibývalo, nemoc se nelepšila – naopak. Vyhřezlá střeva spíš zvětšovala svůj objem a působila větší a větší bolesti. Důsledek všeho byl, že nešťastný člověk po osm dní nemohl nic jíst. Ve svém zoufalém stavu, před jistou smrtí, obrátil se muž k svatému Františkovi. Měl zbožnou a bohabojnou duchovní dceru. Vyprošovala pro něho přímluvy svatého Františka. Bohumilá dcera se v slzách modlila k Otci za Otce. Ó, veliká sílo modlitby! Brzy ji zavolal Otec a zvěstoval jí radost náhlého vyléčení. Všechny vnitřnosti byly na správném místě a cítil se lépe než před onemocněním. Pak slíbil, že bude blaženého Františka ctít jako hlavního patrona a slavně slavit jeho svátek.

934
113. V městečku Spello měl jeden muž dva roky těžkou kýlu, že se zdálo, jako by všechny vnitřnosti vyhřezávaly ven. Na delší dobu se mu nikdy nepodařilo vpravit vnitřnosti zpět, kam patřily, ač se o to pokoušeli i lékaři. Tito se marné práce nakonec vzdali a on se obrátil k Bohu o pomoc.

Když se s velkou oddaností dovolával zásluh svatého Františka, jasně cítil, že se rána na břiše podivuhodně hojí a vnitřnosti se vrátily do původní polohy.

935
114. V diecézi Sora žil mladý muž jménem Jan. Výhřezem vnitřností a kýlou byl tak obtížně navštíven, že mu lékaři nedokázali pomoci. Jednoho dne šla jeho žena do kostela svatého Františka. Když se tu modlila za uzdravení svého manžela, řekl jí jeden z bratří ve své prostotě: »Jdi a řekni muži, ať se zaslíbí svatému Františkovi a místo kýly ať požehná svatým křížem!« Paní se vrátila domů a vyřídila muži, co slyšela. Muž udělal svatému Františkovi slib, místo kýly pokřižoval a vnitřnosti se zázračně vstřebaly dovnitř. Muž se podivil tak dokonalému a náhlému uzdravení a začal nedůvěřivě zkoušet, zda je to uzdravení opravdové.

Týž muž jednou trpěl velikou horečkou. Tu se mu ve snu zjevil svatý František, zavolal ho jménem a řekl: »Neboj se, Jene, budeš z nemoci uzdraven.« Tomuto zázraku patří velká věrohodnost, protože se tehdy zjevil svatý František bohabojnému muži jménem Robertovi. Když se ho muž tázal, kdo je, odvětil: »Jsem František a přišel jsem uzdravit jednoho ze svých přátel.«

936
115. Na Sicílii uzdravil František podivuhodným způsobem muže jménem Petr, který trpěl tříselnou kýlou, když mu přislíbil, že navštíví jeho svatyni.

14. kapitola
Slepí, hluší a němí

937
116. V konventu bratří v Neapoli byl jeden z bratří, Robert, více let slepý. Pak mu onemocněla víčka zduřeninami, takže jich téměř nemohl používat. Jednou se tam sešli bratři z jiných klášterů, kteří chtěli jít do celého světa. Tu svatý František, zrcadlo a příklad svaté poslušnosti, aby bratry novým zázrakem povzbudil k misijním cestám, uzdravil jmenovaného bratra následujícím způsobem: Jedné noci ležel bratr Robert na smrt nemocen. Už se začali modlit modlitby za umírající. A hle, u něho stojí blažený František se třemi svatými, v každém ohledu dokonalými bratry. Byli to svatý Antonín, bratr Augustin a bratr Jakub z Assisi. Protože ho v životě dokonale následovali, radostně ho provázejí i po smrti. Svatý František vzal malý nožík, odřízl nádory na víčkách, vrátil mu zrak a vyrval ho ze chřtánu smrti. Přitom mu pravil: »Synu Roberte, milost, kterou jsem ti prokázal, je pro bratry, kteří půjdou k dalekým národům, znamením, že jdu před nimi a budu řídit jejich kroky. Ať se rozcházejí s radostí a ochotným srdcem vyplnit to, co jim poslušnost přikázala. Poslušní synové se mají radovat, zvlášť ti, kdo opouštějí rodnou zemi a zapomenou na svou vlast; mají horlivého vůdce a pečlivého předchůdce!«

938
117. V Zancati, což je městečko u Anagni, ztratil jeden rytíř úplně zrak. Jmenoval se Gerard. Stalo se, že do svého domu přijal dva pocestné, Menší bratry. Celá rodina je uctivě přijala a velmi dobře s nimi jednala. O slepotě hostitele však nevěděli. Pak se vrátili do kláštera bratří, asi 6 mil vzdáleného, a zůstali tam osm dní. Jednomu z těch bratří se v noci ve snu zjevil blažený František a pravil: »Vstaň a jdi rychle se svým druhem do domu toho hostitele, který mne ctí a vám pro mne prokazoval tolik pohostinnosti. Poděkujte mu za laskavé přijetí a odměňte se tomu, který vás tak uctil. Je totiž slepý; vinu na tom mají hříchy, z nichž se dosud nezpovídal. Čeká ho tma věčné smrti a velké tresty. K tomu ho poutají ještě neodčiněné prohřešky.« Když Otec zmizel, povstal jeho syn celý bez sebe a rychle se svým druhem provedl příkaz. Oba se vrátili ke svému hostiteli a ten, který měl ono zjevení, všecko mu vyprávěl. Muž byl nesmírně překvapen a ubezpečil bratra, že vše, co slyšel, je pravda. Byl k slzám dojat, zdrcen, dobře se vyzpovídal a přislíbil polepšení. Když se tímto způsobem stal vnitřním a obnoveným člověkem, dostal také světlo očí. Tento velký zázrak, který byl široko daleko znám, povzbudil všechny, kdo o něm slyšeli, k pohostinnosti.

939
118. V Thébách v Řecku žila slepá žena. O vigilii svatého Františka se postila o chlebě a vodě. O vlastním svátku ji brzy ráno zavedl její manžel do kostela bratří. Při pozdvihování během mše svaté pozvedla oči, jasně viděla a klaněla se. Hlasitě volala: »Bohu díky a díky jeho svatému; vidím Kristovo Tělo!« Všichni přítomní se přidali k jejím chválám a po mši svaté se žena vrátila domů, a vedlo ji tam už vlastní světlo očí. Kristus byl pro Františka, dokud žil, světlem. A jako ho tehdy ctil ze všech sil, tak i dnes chce, aby jeho Tělu byla prokazována veškerá čest.

940
119. Čtrnáctiletý chlapec z městečka Pofi v Kampanii ztratil, postižen náhlou nemocí, úplně levé oko. Jeho těžká nemoc vytlačila oko tak hrozně z důlku, že viselo osm dní na slabém vláknu a málem seschlo. Protože nezbývalo, než je uříznout, i lékaři se vzdali vší naděje, obrátil se chlapcův otec celým srdcem na blaženého Františka s prosbami o pomoc. A neúnavný pomocník potřebných se neuzavřel prosbám prosícího. Mocně vrátil vysušené oko zpět na jeho místo, dal mu bývalý čerstvý vzhled a osvítil je vytouženým světlem.

941
120. V Castro v téže provincii udeřil shůry se řítící trám tak mocně do hlavy jednoho kněze, že oslepl na levé oko. Sražen k zemi, začal hlasitě vzývat svatého Františka slovy: »Pospěš mi na pomoc, nejsvětější Otče, abych mohl tvůj svátek oslavit, jak jsem to tvým bratřím přislíbil.« Byla totiž vigilie jeho svátku. A zvedl se dokonale zdráv a propukl v radostné chvály. Také všichni okolostojící, kteří nad jeho neštěstím hořekovali, nechali žalu, divili se a radovali. Šel slavit svátek a všem vykládal o dobrotě a moci světce, a jak obé zakusil. Kéž by se z toho všichni poučili, aby oddaně ctili toho, který – jak víme – svým ctitelům tak ochotně pomáhá.

942
121. Když byl blažený František ještě zde na zemi živ… (srov. 1 Cel, č. 67).

943
122. Jeden muž z Monte Gargano, jménem Petr Romano, když ve svém vinohradu odřezával nožem kus dřeva, rozřízl si oko napůl tak zle, že pupila vyhřezla. Protože v této zoufalé a nebezpečné situaci od lidí nemohl nic očekávat, přislíbil, že nebude o svátku svatého Františka nic jíst, jestli mu blažený Otec pomůže. A ihned mu světec Boží vrátil oko tam, kam patřilo, spojil obě půlky a dal mu světlo očí.

944
123. Syn šlechtice, který byl od narození slepý, získal pro zásluhy blaženého Františka vytoužený zrak. Dostal jméno podle události: Illuminatus. Později, když dorostl, vstoupil do řádu svatého Františka a svůj svatý začátek dovršil svatým koncem.

945
124. Bevagna je slavné městečko ve spoletském údolí. Žila tam do?konalá žena s dcerou, snad ještě světější, a s neteří, která byla Kristu dokonale oddána. František si jich vážil a několikrát využil jejich pohostinnosti. Žena měla totiž v řádu syna, a ten byl také dobrým Božím mužem. Jedna z nich, totiž neteř, oslepla; z tohoto světa neviděla nic. Jen vnitřní oči, jimiž patřila na Boží skutečnosti, viděly jasně. Prosili svatého Františka, aby se pro dobrotivost té zbožné ženy nad slepou slitoval. Tu potřel oči slepé ve jménu Nejsvětější Trojice a vrátil jí vytoužený zrak.

946
125. V Citt`a della Pieve byl mladý žebrák… (podrobněji v 1 Cel, č. 147, 148).

947
126. V Apulii ztratila jedna žena už před léty řeč a velmi těžko se jí dýchalo. Jednou ve snu se jí zjevila Panna Maria a řekla: »Chceš-li se uzdravit, jdi na pouť do kostela svatého Františka ve Venose. Tam dojdeš touženého zdraví.« Ta žena vstala a protože nemohla ani mluvit, ani řádně dýchat, znameními rodičům naznačila, že chce jít co nejdříve do Venosy. Rodiče souhlasili a šli tam s ní. Když žena vcházela do kostela, prosila svatého Františka ze srdce o přímluvu; a tu se protrhl jakýsi nádor v hrdle a před zraky všech lidí se podivuhodně uzdravila.

948
127. V diecézi Arezzo byla jakási žena sedm let němá. Vytrvale se utíkala k Bohu s prosbou, aby jí rozvázal jazyk. Hle: jednou, když spala, přistoupili k ní dva bratři v červeném rouchu a laskavě jí domlouvali, aby se zaslíbila svatému Františkovi. Ráda jejich povzbuzení poslechla, a protože nemohla mluvit, učinila slib v duši. Hned nato se probudila a zjistila, že může mluvit.

949
128. Jeden soudce, jménem Alexandr, který o zázracích svatého Františka velmi posměšně mluvil, byl k údivu lidí déle než šest let němý. Čím kdo hřeší, tím také bývá trestán. A tento velký trest mu pomohl k obrácení. Litoval toho, co proti zázrakům svatého Františka posměšně kdy řekl. Světce si oblíbil, ten mu vyprosil dar kajícnosti, a když ho pokorně prosil, vrátil mu řeč a přijal ho na milost. Od té doby svůj jazyk posvěcoval chválami svatého Otce. Utrpení z něho udělalo zbožného člověka.

950
129. Protože jsme se zmínili o rouhači, napadá nám ještě něco, co bychom mohli vyprávět jako užitečné poučení. Jakýsi rytíř, jménem Gineldo z Borga v provincii Massa, velmi nemravně mluvil o skutcích a divech blaženého Františka. Poutníky, kteří do Františkových kostelů putovali, zahrnoval výsměchem a proti bratřím na veřejnosti nepěkně mluvil. Když jednoho dne hrál v kostky, řekl nevěrecky a nemoudře: »Je-li František svatý, ať ukáží kostky osmnáct teček!« A skutečně: na všech kostkách při hodu bylo šest. A to se opakovalo ještě osmkrát. Ale tomu zaslepenci to nestačilo. Vršil hřích na hřích a rouhání na rouhání: »Je-li pravdou,« řekl, »že je František svatý, ať dnes mečem padnu; není-li však svatý, ať zůstanu zdráv.« Boží hněv nemeškal; podle Božího rozsudku byla jeho modlitba hříchem. Když po hře svého synovce urazil, probodl ho synovec mečem. Následujícího dne bezbožník zemřel. Byl ziskem peklu a synem tmy. Rouhači by se měli bát a nemyslit, že se jejich slova rozplynou ve vzduchu a že svatí, pomlouvaní, nenaleznou zachránce.

951
130. Jedna žena, jménem Sibila… (srov. 1 Cel, č. 136).

952
131. Ve vsi Vicalvi, v diecézi Sora, žila dívka od narození slepá. Matka ji přivedla do kaple zasvěcené svatému Františkovi. Vzývala Kristovo jméno a pro zásluhy svatého Františka získala zrak, který nikdy od narození neměla.

953
132. V městě Arezzo žena, která byla sedm let slepá, získala v kostele svatého Františka u města zpět světlo očí.

954
133. V témže městě byl syn jedné chudé ženy svatým Františkem, jemuž ho zaslíbila, uzdraven od slepoty.

955
134. Jeden slepec ze Spella… (srov. 1 Cel, č. 136).

956
135. V Poggibonsi, ve florentské diecézi, žila slepá žena. Zjevením upozorněna, chtěla navštívit kapli svatého Františka. Když ji tam dovedli a ona se s pláčem vrhla před oltář, začala vidět a domů se vracela bez průvodce.

957
136. Jiná žena z Camerina… (z 1 Cel, č. 136).

958
137. Podobné se stalo jedné ženě z Gubbia… (tamtéž).

959
138. Jeden občan z Assisi byl pět let slepý… (tamtéž).

960
139. Albertin z Narni oslepl… (tamtéž).

961
140. Mladý muž, jménem Villa… (z 1 Cel, č. 149).

962
141. Jeden muž z diecéze Perugia oněměl… (tamtéž).

963
142. Jedna žena… (z 1 Cel, č. 150).

964
143. Bartoloměj z vesničky Arpino v diecézi Sora byl sedm let hluchý. Při zvolání jména svatého Františka začal slyšet.

965
144. Na Sicílii, ve vesnici Piazza, oněměla žena. Hlasem srdce se modlila k svatému Františkovi a získala zpět hlas.

966
145. Ve městě Nicosia slavil jako obvykle jeden kněz jitřní. Když ho lektor prosil o požehnání, zašeptal jen několik nesrozumitelných hlásek. Upadl do mdlob a odnesli ho domů. Celý měsíc byl němý. Když složil na radu jednoho Božího muže slib svatému Františkovi, uzdravil se jak ze svých mdlob, tak z němoty.

15. kapitola
Malomocní a trpící krvotokem

967
146. U San Severina žil mladík, jménem Atto… (podrobněji v 1 Cel, č. 146).

968
147. Jiný muž, jménem Bonomo z města Fano… (tamtéž).

969
148. Jedna šlechtična, jménem Rogata z diecéze Sora, trpěla 23 let krvotokem. Když slyšela, jak jeden chlapec italsky opěvuje zázraky, které Bůh činí skrze blaženého Františka v těchto dnech, propukla z bolesti v neutišitelný pláč. Tak se v ní rozněcovala víra, až si v duši řekla: »Blažený Otče Františku, skrze něhož se stalo tolik a tak úžasných zázraků, osvoboď i mne od této nemoci. Tak veliký zázrak jsi doposud neudělal.« Už vícekrát se totiž zdálo, že jmenovaná žena musí pro velikou ztrátu krve zemřít; a když krvotok zastavili, otékala na celém těle.

A opravdu, po několika dnech se cítila úplně zdravá. I jejímu synovi, jménem Mariovi, uzdravil svatý Boží ruku, s níž nemohl hýbat, na prostý slib.

970
149. Na Sicílii uzdravil Kristův praporečník František ženu, která trpěla krvotokem sedm let.

16. kapitola
Blázni a posedlí

971
150. Petr z Foligna konal jednou pouť… (s malými obměnami z 1 Cel, č. 137).

972
151. Jedné ženě z města Narni… (šířeji v 1 Cel, č. 138).

973
152. V Marittimě trpěla jedna žena pět let nervovou chorobou, takže neviděla a neslyšela. Zuby trhala oděv, nebála se vody ani ohně a upadala do záchvatů epilepsie. Jednou v noci, když se nad ní Boží milosrdenství smilovalo, upadla do zdravého spánku. Viděla totiž blaženého Františka, jak sedí na překrásném trůně. Ona pak před ním padla na kolena a úpěnlivě prosila o navrácení zdraví. Protože světec prosbu ještě nevyslyšel, učinila slib, že neodmítne almužnu, pokud bude mít co dát a pokud bude žádána pro jeho lásku. Světec ihned přijal smlouvu podobnou té, jakou on sám kdysi učinil s Bohem, a zcela jí navrátil zdraví tím, že ji poznamenal znamením kříže.

974
153. U Norcie stonala jedna dívka dlouhou dobu. Nakonec se zjistilo, že ji trápí zlý duch. Často totiž skřípala zuby, zraňovala se, nevyhýbala se jámám a nebála se žádných nebezpečí. Také ztratila řeč, pak přestala užívat svých končetin a nic rozumného nedokázala udělat. Její rodiče, zničeni zahanbením rodiny, přivázali ji na mezka a vypravili se do Assisi. Když pak o svátku Zjevení Páně při slavné mši svaté ležela před oltářem svatého Františka, vyplivla cosi hrozného – co, nikdo neví. Ihned se zvedla, políbila oltář svatého Františka a úplně zdravá začala volat: »Chvalte Pána a jeho svatého!«

975
154. Podobně trapnou nemocí padoucnice byl stižen syn šlechtice. Všechno poslintal, na všechno se díval potměšilýma očima a plival cosi ďábelského – co, nikdo neví. Rodiče volali k Božímu světci, prosili o lék a odporoučeli svého ubohého syna slitovné lásce. Nato se matce toho chlapce – ve spánku – zjevil dobrotivý přítel trpících a řekl jí: »Hned přijdu uzdravit tvého syna.« Žena se probudila, s třesením vstala a nalezla syna úplně zdravého.

976
155. Tu podivuhodnou moc, kterou měl svatý Otec už za svého pozemského života, nelze zamlčet. Když kdysi v městečku San Gemini hlásal radostnou zvěst o Božím království, přijal ho pohostinně jeden bohabojný muž. Žena toho muže byla však – jak bylo obecně známo – trápena zlým duchem. Když za ni prosili blaženého Františka, rozhodně se bránil cokoli udělat, protože se obával slávy od lidí. Konečně se nechal mnoha prosbami obměkčit, postavil tři bratry, kteří ho provázeli, do tří rohů, aby se modlili. Sám se postavil do čtvrtého rohu místnosti a začal se modlit. Když modlitbu skončil, přistoupil pln milosrdenství a s důvěrou k ženě. Ve jménu Ježíše Krista pak zlému duchu přikázal, aby z ní vyšel. Ten ji vztekle opustil tak rychle, že se Boží muž domníval: vysmívá se mi. Zrudl a odešel odtamtud. Když po čase procházel tím městem, volala za ním ta žena veřejně na ulici, aby k ní zašel na kus řeči. A přitom líbala jeho stopy. Ač mu uzdravení té ženy mnozí potvrzovali, promluvil si s ní teprve na prosby mnoha lidí.

977
156. Když František kdysi dlel v Citt`a di Castello… (s malými změnami z 1 Cel, č. 70).

17. kapitola
Chromí a neduživí

978
157. V hrabství Parma se jedněm rodičům narodil syn, který měl úplně otočené chodidlo. Otec byl chudý, ale Františkovi ze srdce oddán. Jednou si Františkovi stěžoval na synovu nemoc, která mu působí starosti, a velmi přitom poukazoval na svou chudobu. Konečně se rozhodl nohu silně otočit do správné polohy. Porodní bába s tím souhlasila. Po koupeli, která nohu zvláčněla, chtěl tu nohu rovnat; a hle, byla pro zásluhy svatého Františka tak dokonale zdravá, jako by od počátku nikdy nebyla přetočená.

979
158. Ve Scoppitu u Amiterna měli rodiče jediného syna, kterého denně oplakávali jako hanbu celé rodiny. Nevypadal ani jako člověk, spíš jako přízrak, protože měl všechny údy obrácené, než podle přirozeného řádu měly být. Ramena byla spojena s krkem, ruce s hrudí a nohy otočeny k rukám. Vypadal spíš jako hrbatá koule než jako člověk. Vzdalovali ho očím rodičů i sousedů, aby se na něho s bolestí nemuseli dívat, ale i ze studu. Muž ve své bolesti své ženě stále činil výčitky, že nerodí jako jiné ženy syny, ale zrůdy, a činil z toho nesprávný závěr: trest Boží je z hříchu manželky. Tato však často plakala a vzdychala, starostmi obtížená a studem zmatená, ke Kristu, a přitom vzývala svatého Františka, aby se ve své lásce k trpícím k ní sklonil a pomohl jí z hanby.

Jednou v noci ve svém smutku upadla do hlubokého spánku; tu se jí zjevil svatý František a těšil ji dobrotivými slovy: »Vstaň, dones chlapce na nedaleké místo, zasvěcené mému jménu, a vykoupej ho ve vodě tamější studánky. Jakmile chlapce tou vodou poliješ, bude zdráv.« Ale žena nesplnila příkaz světce; ani tehdy ne, když se jí světec zjevil podruhé. Ani potom příkaz nesplnila, když se jí zjevil potřetí.

Světec však měl s její prostotou dobrotivě soustrast a podivuhodně prokázal svou slitovnost. Potřetí se jí zjevil se slavnou Pannou, doprovázenou svatými apoštoly; vzal ji i s chlapcem a v okamžiku byla před bránou zmíněného místa.

Když svítalo na den a živé zjevení zmizelo, zmocnil se jí neuvěřitelný obdiv. Zaklepala na bránu. Když bratři slyšeli tu neslýchanou věc, podivili se; žena čekala s důvěrou uzdravení syna, které jí bylo třikrát přislíbeno. Brzy přišly šlechetné ženy z okolí na pouť. Když se o věci náhodou dozvěděly, načerpaly vodu ze studně a nejšlechetnější z nich vlastnoručně jí dítě polila. V tom okamžiku se přemístily údy na pravá místa a chlapec byl zdráv.

980
159. V městečku Gori v ostijské diecézi se udělal jednomu muži na noze takový nádor, že nemohl chodit. Byl z toho úplně zoufalý. Protože v lidskou pomoc nemohl doufat, začal jednou v noci vylévat svou bídu před svatým Františkem, jako by ho viděl přítomného: »Svatý Františku, vzpomeň na mé služby a na mou úctu k tobě. Na oslu jsem tě vozil a tvé svaté ruce i nohy jsem líbal. Stále jsem ti byl oddán, stále jsem tě měl v lásce a nyní umírám útrapami a bolestí.« A František se těmi stížnostmi nechal pohnout. Ihned se zjevil, pamětliv dobrodiní a vděčen za úctu, v průvodu jednoho bratra. Říkal, že přišel na volání toho muže a že s sebou přináší pomoc. Té nohy se dotkl malou hůlkou, která měla podobu Tau. Nádor praskl, zdraví se vrátilo, ale na onom místě je dodnes vidět znamení Tau. Tímto znamením totiž František ověřoval své dopisy, kdykoli musel někomu psát.

981
160. Pohřbívali, jedna dívka… (srov. 1 Cel, č. 127).

982
161. V hrabství Narni byl jeden chlapec… (s malými změnami z 1 Cel, č. 128).

983
162. Jakémusi Mikuláši z Foligna zchromla levá noha… (z 1 Cel, č. 129).

984
163. Jeden chlapec… (z 1 Cel, č. 130).

985
164. V městě Fano žil mrzák… (z 1 Cel, č. 131).

986
165. Mladé děvče z Gubbia… (z 1 Cel, č. 132).

987
166. Jiný chlapec z Montenero… (z 1 Cel, č. 133).

988
167. Jiný občan z Gubbia… (z 1 Cel, č. 134).

989
168. V diecézi Volterra žil muž jménem Riccomagno, který se jen s největší námahou a po rukou mohl vláčet po zemi. Vlastní matka ho opustila, protože byl tak hrůzně oteklý. Nakonec učinil pokorně svatému Františkovi slib, a byl uzdraven.

990
169. V téže diecézi byly dvě ženy Verde a Sanguigna tak srostlé, že vůbec nemohly chodit, pokud je jiní nenesli. Ruce, o které se opíraly, aby se mohly pohybovat, měly zraněné. Po slibu svatému Otci došly zdraví.

991
170. Jakýsi Jakub z Poggibonsi byl tak hrozně zmrzačený, že se ústy dotýkal kolenou. Jeho matka, vdova, ho donesla ke kapli svatého Františka, a on ho, když se za jeho uzdravení modlila k Pánu, uzdravil a zdravého poslal domů.

992
171. Ve Vicalvi měla jedna žena seschlou ruku. Pro zásluhy svatého Otce byla pak taková jako ta zdravá.

993
172. Ve městě Capua slíbila jedna žena, že navštíví hrob blaženého Františka. Pro starosti o domácnost však na slib zapomněla. A tu byla zasažena na pravé straně těla. Ani hlavou, ani ramenem nemohla pohnout. Trápena bolestí, sužovala své sousedky neustálým bědováním. Dva bratři šli kolem a na žádost jednoho kněze k nešťastnici zašli. Když žena vyznala, že nesplnila slib, dostala od nich požehnání a v tu chvíli byla uzdravena. Trestem zmoudřela a bez meškání splnila, co slíbila.

994
173. Bartoloměj z Narni… (podrobněji v 1 Cel, č. 135).

995
174. Podobná znamení působil světec už v době, kdy žil na zemi. Tak na svých cestách přišel například v diecézi rietské do vesnice, kde před něho položila uplakaná žena osmiletého syna. Chlapec byl už čtyři roky tak oteklý, že mu ani nohy nebyly vidět. Světec ho pozvedl, vložil na něho ruce, a jakmile se ho dotkl, začal otok opadávat. Uzdravil se a s matkou, plnou radosti, děkoval Bohu a jeho světci.

996
175. Ve městě Toscanella… (s malými dodatky jako v 1 Cel, č. 65).

997
176. Jindy přišel do Narni… (z 1 Cel, č. 66).

998
177. V Gubbiu byla jedna žena… (z 1 Cel, č. 67).

999
178. Jednou přišel do města Orte a chtěl tam přenocovat. Tu dovedli chlapce, jménem Jakub, rodiče ke světci, protože byl úplně zkroucený, a prosili ho za uzdravení. Nemoc ho tak zřídila, že mu hlava ležela na kolenou a několik kostí měl zlomených. Když ho František požehnal a pokřižoval, začal se ihned narovnávat, a byl dokonale uzdraven,

1000
179. Jiný občan z téhož města měl mezi rameny nádor velikosti pecnu. František mu požehnal a byl tak dokonale zdráv, že po nádoru nezbylo ani stopy.

1001
180. Ve špitále v Citt`a di Castello byl všem známý mladík, který byl už sedmý rok tak zchromlý, že se musel plazit po zemi jako zvíře. Matka za něho vroucně prosila svatého Františka, aby mu pomohl. Světec přijal její slib a vyslyšel vzdechy prosící matky. Povolila pouta chromého těla a vrátila se mu schopnost normálně chodit.

1002
181. Praxeda, mezi zbožnými ženami v Římě a okolí známá, od dětství se z lásky k věčnému Snoubenci zavřela do úzkého vězení a po 40 let se tam zdržovala. U svatého Františka si vysloužila dobrodiní důvěrného přátelství, protože on ji přijal, což u žádné jiné ženy neudělal, k poslušnosti a pro její zbožnou oddanost Bohu jí dovolil nosit řádový oděv, totiž hábit a provaz. Když jednou ráno překročila práh cely, aby si zařídila pár nutných věcí, padla náhle na zem. Zlomila si nohu a vykloubila si ramenní kost. Celá léta Kristova panna neviděla člověka tváří v tvář a měla pevné předsevzetí tak to i dodržet. Když tedy nyní ležela na zemi jako kus dřeva a nechtěla, aby ji někdo těšil či jí pomáhal, nevěděla, na koho by se měla obrátit. Na rozkaz jednoho kardinála a radu nějakých zbožných lidí začali ji přemlouvat, aby své dobrovolné vězení opustila, aby se nechala jednou zbožnou ženou ošetřovat a aby tak unikla nebezpečí smrti následkem zanedbání a nedostatku péče. Ona se proti tomuto plánu tvrdě postavila a odmítala svůj slib byť jen v jediném bodě nedodržet. S pláčem se vrhla k nohám Božímu milosrdenství a večer lkala před obrazem blaženého Otce Františka: »Můj svatý Otče, tolika lidem, které jsi za svého pozemského života vůbec neznal, stále dobrotivě pomáháš. Proč nepomáháš mně v té hrozné bídě, která jsem si tvou dobrotivost a náklonnost už za tvého pozemského života získala? Musím, jak vidíš, blažený Otče, zrušit své předsevzetí, nebo riskovat smrt.« A když toto všechno říkala srdcem i ústy a svůj politováníhodný stav se vzdechy předkládala, náhle usnula a dostala se do vytržení.

 A hle, dobrotivý Otec, oblečen do bílého hávu slávy, sestoupil do tmavé kobky a mile řekl: »Vstaň, požehnaná dcero, a neboj se! Dostaneš darem zázrak uzdravení a od svých předsevzetí neustupuj!« A vzal ji za ruku, pozvedl a zmizel. Ona pak chodila po své malé cele sem a tam, aniž si jasně uvědomovala, co se s ní působením Božího služebníka stalo.

Domnívala se, že vidí zjevení. Konečně přistoupila k okénku a dala obvyklé znamení. Kolem běžel nějaký mnich a v podivu jí řekl: »Co se stalo, matko, že jsi mohla povstat?« Ona prosila o světlo, protože myslela, že stále sní. Když jí donesli svíčku, přišla k sobě a necítila bolest. A vyprávěla po řadě vše, co se stalo.

18. kapitola
Různé zázraky

1003
182. V sabinské diecézi žila stará matička, asi 80letá, která měla dvě dcery. Dítě jedné, která už zemřela, svěřila na kojení druhé. Protože však tato sama konečně počala, ztratilo se jí mléko z prsou. Nebyl tu tedy nikdo, kdo by osiřelému děcku mohl pomoci. Stařenka se pro vnuka trápila, ve své velké chudobě nešťastná, a nevěděla, kam se obrátit. Chlapeček zeslábl a žalem slábla i babička. Jedné noci podržela vrnícímu děcku u úst svůj seschlý prs a uslzená volala o radu a pomoc k svatému Františkovi. Ihned se zjevil milovník dětské nevinnosti a s obvyklou láskou se slitoval nad stařenkou a vnoučkem. »Ženo,« řekl, »já jsem František, k němuž v slzách voláš. Drž svůj prs u úst dítěte; Bůh ti dá bohatě mléka.« Stařenka vyplnila rozkaz světce a prsa osmdesátileté ihned dala dostatek mléka. Tato událost byla všude známa, protože všichni s podivem viděli, jak schýlená stařena rozkvetla jakoby mladistvou krásou. Mnoho lidí se sbíhalo, aby vidělo ten div; mezi nimi byl i hrabě z toho kraje, který se přišel přesvědčit osobně o tom, co se povídalo. Když k ní přišel a chtěl se o pověsti přesvědčit, stříkla mu stařenka do obličeje mléko, a tímto postříkáním ho odehnala. Všichni chválili Pána, který jediný koná zázraky, a jeho služebníka, svatého Františka, horlivě a vroucně ctili. Dítě rychle rostlo, síleno podivuhodnou výživou a brzy bylo větší, než bývají děti toho věku.

1004
183. Jeden muž, jménem Martin, hnal své krávy daleko od městečka na pastvu. Jedna kráva tak nešťastně padla, že si zlomila nohu tak zle, že Martin přestal doufat v její uzdravení. Chtěl ji zabít, ale neměl čím. Běžel tedy zpět domů a péči o krávu přenechal svatému Františkovi; aby ji totiž vlci neroztrhali dříve, než se vrátí. Brzy přišel s řezníkem ke krávě v lese, ale nalezl ji, jak se klidně pase, jako by nikdy neměla zlomenou nohu. Děkoval dobrému pastýři, který tak starostlivě o krávu pečoval a uzdravil ji.

1005
184. Jiný muž z Amiterna se obrátil na svatého Františka se svými žalobami proti těm, kteří mu ukradli tažného mezka. Jednou v noci slyšel hlas, který mu řekl: »Vstaň, jdi do Spoleta a tam najdeš svého mezka.« Hlasem probuzen, podivil se, ale pak opět usnul. Když byl po druhé zavolán, tázal se, kdo ho volá. A slyšel: »Já jsem František, jehož jsi volal.« Přesto se však obával, že se mýlí, a proto odložil provedení rozkazu. Po třetím zavolání teprve poslechl. Šel do Spoleta a zvíře tam nalezl zdravé. Vrátili mu je zpět a on si je odvedl domů. Tuto událost vyprávěl všude, kam přišel, a provždy slíbil sloužit svatému Františkovi.

1006
185. Muž z Antrodoka koupil velmi krásnou mísu a dal ji své ženě, aby ji opatrovala. Jednoho dne vzala mísu služka, aby ji vyčistila. Nalila do ní horký louh a mísa praskla na více kusů. Se strachem přinesla služka střepy své paní; spíše slzami než slovy vyprávěla, co se stalo. Paní se však také začala bát hněvu svého muže a očekávala bití. Střepy ukryla, dovolávala se Františkových zásluh a prosila o milost. Ihned se na přímluvu světce spojil střep se střepem a rozbitá mísa byla celá. Mezi sousedkami propukla velká radost, protože s ubohou ženou soucítily. Ona sama svému manželovi první řekla o tomto podivuhodném divu.

1007
186. Jednomu muži z Monte dell’Olmo prasklo rádlo právě ve chvíli, kdy je přidělával k pluhu. Byl velmi zarmoucen a neplakal méně nad rozbitým rádlem než nad ušlou mzdou. »Blažený Františku,« lkal, »pospěš mi na pomoc, doufám ve tvé milosrdenství. Každý rok budu tvým bratřím dávat míru pšenice i sloužit jim, dáš-li mi teď milost celého rádla.« Po modlitbě bylo rádlo opravdu celé a po švech lomu nebylo ani stopy.

1008
187. Jeden duchovní ve Vicalvi, jménem Matouš, vypil smrtelný jed. Byl z toho tak těžce nemocen, že nemohl ani mluvit a čekal jen na smrt. Jeden kněz ho napomínal, aby se u něho vyzpovídal, ale on nemohl promluvit ani slovo. V srdci se však pokorně modlil ke Kristu, aby mu pro zásluhy svatého Františka vrátil zdraví. Jakmile v slzách vyslovil jméno svatého Františka, vyzvracel před přítomnými jed a byl zdráv.

1009
188. Pan Trasmondo Annibaldi, římský konzul, měl v době, kdy úřadoval v Sieně, u sebe jakéhosi Mikuláše, jehož si velmi vážil, protože mu konal dobré služby v domě. Když se na jeho bradě objevily náhle příznaky jedné smrtelné choroby, mluvili lékaři už jenom o smrti. Jednou však, když si trochu zdříml, zjevila se mu Matka Boží a vyzvala ho, aby složil svatému Františkovi slib a neprodleně navštívil jeho svatyni. Hned zrána svému pánu vidění vyprávěl. Ač se pán všemu divil, rychle se s ním vydal na cestu, aby věc vyjasnil. Přišel s ním do Assisi a u hrobu svatého Františka přítel opravdu nabyl zdraví. Toto navrácení zdraví je jistě podivuhodné, ale podivuhodnější je zjevení Panny, která se k nemocnému snížila a vysoko hodnotila zásluhy našeho světce.

1010
189. Všem, kteří ho prosí, náš světec pomáhá a žádnou potřebou, s níž k němu lidé přicházejí, neopovrhne. V Seguntu ve Španělsku měl jeden muž třešeň, která nesla každoročně bohatě plodů, a tím majitele velmi obohacovala. Najednou však strom uschl. Tu ho chtěl pán porazit, aby neubíral země, jeden soused ho však povzbuzoval, aby strom ještě svěřil blaženému Františkovi. A on tak učinil. Podivuhodně se strom v pravou dobu zazelenal, kvetl, měl i listí. Úroda byla tak bohatá jako obvykle. Z vděčnosti za velký zázrak posílal pak pán bratřím každoročně ovoce z toho stromu.

1011
190. Když u Villasilos jakási plíseň zničila vinice, tázali se obyvatelé jednoho bratra z kazatelského řádu o radu, co proti neštěstí dělat. Poradil jim, aby si vybrali dva světce, které chtějí, a pak losem rozhodli, který bude patronem, aby zničil ničitele révy. Zvolili si svaté Františka a Dominika. Pak metali los, a padl na Františka. A protože on se stal ochráncem, zmizeli všichni ničitelé vinohradů. Proto mu prokazovali velkou úctu a měli v lásce jeho řád. A každý rok posílali bratřím za ten zázrak na vinicích zvláštní almužnu ve víně.

1012
191. U Palencie měl jeden kněz stodolu na pšenici. Tato byla každý rok plná jakýchsi brouků, kteří žrali zrna. Rozezlen nad velkými škodami, myslil na protilék a odporučil stodolu pod ochranu svatého Františka. Brzy nalezl u stodoly všechny brouky mrtvé a smetené na pěknou hromadu. Kněz si pro vyslyšení svatého Františka velmi zamiloval a za dobrodiní mu byl vděčný; z lásky k němu dával chudým každý rok dar zrna.

1013
192. V době, kdy Apulii napadly kobylky a všechno vyžraly, odporučil starosta města Pietramaly zemi Františkovi. Pro zásluhy svatého Otce byla tato část Apulie ušetřena biče, ač všechno kolem bylo zničeno.

1014
193. Jedna bohatá žena z Galety měla na prsou vřed. Zápachem a bolestmi byla ubita a účinnou pomoc nemohla najít. Jednoho dne vešla do kostela bratří, aby se tu pomodlila. Tam uviděla knížku, v níž bylo psáno o životě a zázracích svatého Františka. Začetla se tedy horlivě do ní. A když se o Františkovi poučila, vzala knížku a v slzách si ji položila na nemocné místo. »Jako je pravda všechno, co je v této knížce o tobě psáno, svatý Františku, pomoz i mně pro své zásluhy od mé nemoci!« A plakala a vroucně se modlila. Když pak odstranila obvaz, zjistila, že je úplně zdráva a že po nemoci není ani stopy.

1015
194. Něco podobného se přihodilo v byzantské říši. Jeden otec měl syna, který trpěl velkým nádorem. Přimlouval se tedy zbožně za něho u svatého Františka: »Světče Boží, jsou-li pravdou zázraky, které se o tobě po celém světě vyprávějí, učiň, abych na svém synovi zakusil ke chvále Boží tvou úžasnou dobrotu.« A tu se sesmekl obvaz, před očima všech praskl nádor, zkažený hnis vyšel ven a tělo syna bylo tak zdravé, že po nádoru nezbylo ani stopy.

1016
195. Ještě když blažený František chodil po této zemi, trpěl jeden bratr hroznou nemocí, která s ním mrštila o zem a jeho končetiny kroutila do nepřirozených poloh. Někdy, když se tak válel po zemi a byl jako ztuhlý, vymršťoval do vzduchu hlavu a nohy, aby hned opět padal na zem a válel se ve slinách. Otce se tato těžká nemoc velmi dotýkala. Když se nad ním jednou pomodlil, uzdravil ho znamením kříže, takže v budoucnosti neměl už žádných potíží.

1017
196. Po smrti svatého Otce měl jiný bratr v bederní krajině tak zlou píštěl, že se uzdravení pokládalo za nemožné. Prosil ministra, aby mu dal dovolení navštívit hrob svatého Františka, ale ministr mu dovolení nedal, aby pro námahy cesty se jeho stav ještě více nezhoršil. Bratr byl ze všeho velmi smutný. V noci se však po jeho boku objevil blažený František a řekl: »Můj synu, už se netrap! Vysvlékni kožišinu, kterou jsi oděn, sejmi náplast z rány, zachovávej svou řeholi a hned budeš zdráv!« Jakmile se ráno probudil, učinil, jak mu světec uložil, a uzdravil se.

1018
197. Jeden muž byl na hlavě těžce raněn… (jako v 1 Cel, č. 143).

19. kapitola
Závěr divů blaženého Františka

1019
198. Nesmírná láska našeho Pána Ježíše Krista potvrdila to, co je o jeho světci a našem Otci napsáno a rozšířeno, následnými divy a zázraky jako pravdivé. Nemá tedy smysl podřizovat lidskému soudu to, co je potvrzeno božskými divy. Pokorně a vroucně prosím tedy jako syn tohoto Otce všechny, aby psané ochotně přijali a uctivě obsahu naslouchali. I když to někdy není řečeno důstojně, o sobě to vždy velmi důstojné je a je hodné veškeré úcty. Kéž by se přehlédla neobratnost pisatele a cenila se jeho spolehlivost, horlivost a námaha. Denně nelze nacházet nové, ani nelze úhelník zaoblovat, ani nejrůznějším dobám a přáním přizpůsobovat to, čeho se nám v určité době dostalo. Ke psaní tohoto spisu jsme nepřistupovali z hříšné ješitnosti, ani jsme se ve veliké různorodosti látky nenechávali vést vlastní vůlí. Jen vytrvalý tlak bratří a rozkaz představených nás vedly. Odměnu očekáváme od Krista Pána a vás, bratři a otcové, prosíme o shovívavost a lásku. Staň se! Amen!

Na konci knihy vzdejme Kristu chválu a slávu!