Svatý Bonaventura z Bagnoregia, 15. července

Svatý Bonaventura z Bagnoregia, 15. července

Červenec 15, 2017
ofm
No Comments

V roce 2017 si připomínáme 800. výročí od narození svatého Bonaventury (ca 1217-1274), který zásadně ovlivnil rané františkánství i myšlení. Publikujeme katechezi Benedikta XVI., kterému je tento světec velmi blízký. 

Drazí bratři a sestry,

dnes bych rád pohovořil o sv. Bonaventurovi z Bagnoregia. Přiznávám, že při podávání tohoto tématu, pociťuji určitou nostalgii, protože si připomínám studia, která jsem jako mladý student věnoval právě tomuto, mně zvláště drahému, autorovi. Seznámení s ním nemálo ovlivnilo moji formaci. S velkým potěšením jsem před několika měsíci putoval do jeho rodiště, Bagnoregia, italského městečka v kraji Lazio, které s úctou chrání jeho památku.

Narodil se pravděpodobně roku 1217 a zemřel roku 1274. Žil tedy ve 13. století, v době, kdy křesťanská víra hluboce pronikala evropskou kulturou a společností, inspirovala trvalá díla na poli literatury, výtvarných umění, filosofie a teologie. Mezi velkými křesťanskými postavami, které přispěly ke vzniku této harmonie víry a kultury, vyčnívá právě Bonaventura, muž činu i kontemplace, hluboké zbožnosti a rozvážného vládnutí.

Jmenoval se Jan da Fidanza. Jedna příhoda, ke které došlo, když byl ještě chlapec, hluboce poznamenala jeho život, jak sám vypráví. Byl stižen vážnou nemocí a ani jeho otec, který byl lékařem, už nedoufal, že bude uchráněn před smrtí. Jeho matka se tedy obrátila s prosbou o přímluvu na teprve nedávno kanonizovaného svatého Františka z Assisi. A Jan se uzdravil. Postava Prosťáčka z Assisi se mu stala důvěrněji známou o několik let později, když se nacházel v Paříži, kam se vydal na studia. Dosáhl diplomu magistra umění, což bychom mohli přirovnat k diplomu nějaké prestižní vysoké školy naší doby. Tehdy si, podobně jako mnozí mladí lidé minulosti i dneška, také Jan kladl zásadní otázku: „Co učinit se svým životem?“ Okouzlen svědectvím horlivosti a evangelní radikálností Menších bratří, kteří přišli do Paříže roku 1219, zaklepal Jan na brány františkánského konventu v tomto městě a požádal o přijetí do velké rodiny učedníků svatého Františka. Mnoho let poté pak vysvětlil důvody svého rozhodnutí. Ve svatém Františkovi a ve hnutí, které inicioval, spatřoval působení Krista. V dopise, adresovaném jednomu spolubratrovi, o tom napsal: „Před Bohem vyznávám, že důvod, proč jsem si nejvíce zamiloval život blaženého Františka, spočívá v tom, že se podobá počátkům církve a jejímu růstu. Církev vznikla z jednoduchých rybářů a potom získala proslulé a moudré učence; řehole blaženého Františka nebyla ustanovena lidskou rozvahou, ale Kristem.“

Jan tedy kolem roku 1243 oblékl františkánský hábit a přijal jméno Bonaventura. Byl ihned určen ke studiím, navštěvoval teologickou fakultu pařížské univerzity a studoval najednou několik velmi náročných kursů. Dosáhl několika titulů, požadovaných pro tehdejší akademickou kariéru: „bakalář biblický“ a „bakalář sentencí“. Bonaventura tedy důkladně studoval Písmo svaté, Sentence Petra Lombardského, což byla učebnice teologie té doby, a nejvýznamnější teologické autory. V kontaktu s mistry a studenty, kteří proudili do Paříže z celé Evropy, uzrála jeho osobní reflexe a duchovní vnímání velkých hodnot, čemuž v průběhu dalších let dovedl dát výraz svými spisy a kázáními, a stal se tak jedním z nejvýznamnějších teologů dějin církve. Příznačný je titul jeho teze, kterou obhájil při habilitaci na vyučujícího teologie,  licentia ubique docendi, jak se tehdy říkalo. Jeho disertace nesla název Otázky o poznání Krista. Tento argument ukazuje na ústřední roli, kterou měl v Bonaventurově životě a učení vždycky Kristus. Můžeme beze všeho říci, že celé jeho myšlení bylo hluboce kristocentrické.

V oněch letech se v Paříži, městě, které Bonaventura přijal za své, rozpoutala bouřlivá polemika proti Bratřím Menším svatého Františka z Assisi a Bratřím Kazatelům svatého Dominika Guzmana. Bylo popíráno jejich právo vyučovat na univerzitě a dokonce byla zpochybňována autenticita jejich zasvěceného života. Změny, které žebravé řády zavedly, byly zajisté natolik nové, že je ne všichni dovedli pochopit. A jak tomu bývá někdy také u osob upřímně nábožných, přidávaly se i motivy lidské slabosti, jako jsou závist a žárlivost. Bonaventura, třebaže byl obklopen opozicí dalších univerzitních mistrů, a již vyučoval na teologické katedře františkánů, sepsal jako odpověď těm, kteří popírali žebravé řády, dílo nazvané Evangelní dokonalost. V tomto spise dokazoval, jak žebravé řády, zejména Bratři Menší, praktikováním slibů chudoby, čistoty a poslušnosti následovali rady samotného evangelia. Učení, které kromě těchto historických okolností poskytnul Bonaventura v tomto svém díle a svým životem, zůstává stále aktuální: církev se rozzářila a zkrásněla věrností v povolání těch svých synů a dcer, kteří nejenom uskutečňují v praxi evangelní přikázání, ale jsou milostí Boží povoláni zachovávat evangelní rady. Dosvědčují tak svým stylem chudého, čistého a poslušného života, že evangelium je zdrojem radosti a dokonalosti.

Konflikt se alespoň na určitou dobu utišil a osobním zásahem papeže Alexandra IV. roku 1257 byl Bonaventura oficiálně uznán za učitele a mistra pařížské univerzity. Přesto se však musel tohoto prestižního pověření vzdát, protože byl generální kapitulou v témže roce zvolen generálním ministrem řádu.

S moudrostí a oddaností zastával tento úřad sedmnáct let, navštěvoval provincie, psal bratřím, někdy zasahoval s určitou přísností, aby odstranil nešvary. Když Bonaventura tuto službu začínal, byl řád Bratří Menších již podivuhodně rozvinutý. Na celém Západě jich bylo více než 30 tisíc; misionáře měli na severu Afriky, na Blízkém Východě a také v Pekingu. Tuto expanzi bylo třeba upevnit a především jí – v plné věrnosti Františkově charismatu – udělit jednotu konání i ducha. Mezi následovníky světce z Assisi se totiž vyskytovaly různé způsoby interpretace jeho poselství a existovala reálná hrozba vnitřního rozpadu. Ve snaze vyhnout se tomuto nebezpečí, generální kapitula v Narboně roku 1260 přijala a schválila Bonaventurou navržený text, který obsahoval a sjednocoval normy, jimiž se řídil každodenní život Bratří Menších. Bonaventura nicméně tušil, že legislativní rozhodnutí, třebaže byla inspirována moudrostí a mírností, nedovedou zabezpečit společenství ducha a srdcí. Bylo zapotřebí stejných ideálů a stejných motivací. Z tohoto důvodu chtěl Bonaventura představit autentické Františkovo charisma, jeho život a jeho nauku. Sebral tedy s velkým zápalem dokumenty týkající se Prosťáčka z Assisi a pozorně vyslechl vzpomínky těch, kteří Františka poznali bezprostředně. Zrodil se tak historicky dobře podložený životopis světce, nazvaný Legenda Maior (Větší legenda – česky online zde), která byla vydána také ve stručnější podobě a nazvána Legenda minor (Menší legenda – česky online zde). Latinské slovo, na rozdíl od toho italského, neoznačuje plod fantazie, ale naopak: slovo legenda označuje spolehlivý text, který je oficiálně doporučen ke čtení. Generální kapitula Bratří Menších v Pise roku 1263 proto uznala, že životopis sepsaný svatým Bonaventurou je nejvěrnějším portrétem Zakladatele, a stal tak oficiální životopisem světce.

Jaký je obraz svatého Františka, jenž vysvitnul ze srdce a z pera jeho zbožného syna a nástupce, svatého Bonaventury? Podstatným bodem je František jakožto alter Christus (druhý Kristus), muž, který nadšeně hledal Krista. V lásce, která nutí k následování, se zcela připodobnil Jemu. Bonaventura ukázal všem Františkovým následovníkům živý ideál. Tento ideál, platný pro každého křesťana včera, dnes i navěky, byl představen také jako program pro církev třetího tisíciletí mým předchůdcem, ctihodným Janem Pavlem II. Takovýto program, napsal v listě Nuovo Millenio ineunte, je soustředěn v samotném Kristu, „kterého máme poznat, milovat, následovat, abychom v něm mohli žít trinitární život a s ním přetvářet dějiny až do jejich dovršení v nebeském Jeruzalémě“ (č.29).

Roku 1273 život svatého Bonaventury doznal další změnu. Papež Řehoř X. jej jmenoval biskupem a kardinálem. Požádal ho také, aby připravil důležitou církevní událost, totiž Druhý Lyonský ekumenický koncil, jehož účelem bylo znovunastolení společenství mezi latinskou a řeckou církví. Věnoval se pilně tomuto úkolu, ale konec tohoto ekumenického zasedání nespatřil, protože zemřel během jeho konání.

Anonymní papežský notář složil na Bonaventuru elogium, které nám podává souhrnný portrét tohoto velkého světce a vynikajícího teologa: „Byl to muž dobrý, přívětivý, zbožný a milosrdný, naplněný ctnostmi, milovaný Bohem i lidmi. Bůh mu totiž daroval takovou milost, že všichni, kteří ho viděli, byli proniknuti láskou, kterou srdce nedokázalo skrývat.“

Shrňme na závěr odkaz tohoto svatého Učitele církve, který odhaluje smysl našeho života, jeho vlastními slovy: „Na zemi můžeme kontemplovat božskou nezměrnost skrze rozumování a obdivem; v nebeské vlasti však nazíráním, až budeme připodobněni Bohu, a extází v radosti Boha“.


Benedikt XVI. věnoval ještě druhou katechezi Bonaventurovým spisům a teologii, kterou si můžete přečíst na webu Vatikánského rozhlasu.

(audience z 3.3.2010 převzata z webu www.radiovaticana.cz)

 

image_print
Facebooktwittergoogle_plusmail

Napište komentář