Nepotvrzená řehole bratří



První řehole, kterou František 1209/1210 předložil k ústnímu schválení papeži Inocenci III. a o které se zmiňuje ve svém Odkaze, se písemně nezachovala; zachovala se však jako úvod a 1. kapitola této druhé řehole. První řehole byla totiž postupně doplňována a rozšiřována, jak si to život rostoucího počtu bratří vyžadoval, až roku 1221 byla vypracována a generální kapitulou schválena v pořadí druhá řehole, která je označována jako »nepotvrzená« na rozdíl od třetí řehole, schválené papežskou bulou. Vyjadřuje nejvěrněji myšlenky a vůli svatého Františka: vane v ní duch serafického Otce ještě v původní plnosti, nezlomený pozdějšími hořkými zkušenostmi, se svobodným rozmachem smělého idealismu a v bezmezné důvěře v dobrotu člověka. Protože schvalovací bula třetí řehole potvrzuje řeholi řádu »schválenou papežem Inocencem«, tvoří všechny tři řehole jediné pravidlo života řádu a alespoň duchovně platí tato řehole i dnes.

1
Toto je první řehole, kterou blažený František sepsal a kterou mu pan papež Inocenc III. potvrdil bez toho, že by ji opatřil bulou.

2
Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.

Amen.

Toto je život podle evangelia Ježíše Krista, za jehož povolení a potvrzení prosil bratr František pana papeže Inocence a pan papež jej povolil a potvrdil jemu a jeho bratřím, současným i budoucím.

3
Bratr František slibuje a každý, kdo v budoucnu bude hlavou tohoto řádu, ať slíbí poslušnost a úctu panu papeži Inocencovi a jeho nástupcům. Všichni ostatní bratři jsou povinni poslušností bratru Františkovi a jeho nástupcům.

1. Že bratři mají žít v poslušnosti, bez vlastnictví a v čistotě

4
Řehole a život těchto bratří jest: Žít v poslušnosti, v čistotě a bez vlastnictví a následovat učení a život našeho Pána Ježíše Krista, který praví: »Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej co ti patří a dej chudým a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne« (Mt 19,21). »Kdo chce přijít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne« (Mt 16,24). »Přichází-li kdo ke mně a nemá v nenávisti svého otce a matku, svou ženu a děti, své bratry a sestry, ano i sám sebe, nemůže být mým učedníkem« (Lk 14,26). »A každý, kdo opustil domy nebo bratry nebo sestry nebo otce nebo matku nebo děti nebo pole pro mé jméno, stokrát víc dostane a bude mít podíl na věčném životě« (Mt 19,29).

2. O přijímání bratří a oděvu

5
Bude-li někdo chtít přijmout z Božího vnuknutí tento život a přijde k našim bratřím, ať ho uvítají laskavě. A je-li pevně rozhodnut přijmout náš způsob života, ať se bratři velmi chrání, aby se vměšovali do jeho časných záležitostí, ale ať ho co nejrychleji uvedou k svému ministrovi. Ministr ať ho přivítá laskavě, povzbudí a důkladně mu vyloží náš způsob života.

Potom, chce-li přijmout tento život, ať prodá vše co má – pokud to může udělat podle ducha bez překážek – a snaží se to rozdat chudým.

6
Bratři a jejich ministři ať se však chrání, aby se nějak vměšovali do těchto věcí. Nesmějí také ani přímo, ani nepřímo od něj přijmout peníze; trpí-li však bratři nedostatkem věcí nutných k životu, pak mohou, s ohledem na tuto nouzi, něco přijmout jako jiní chudí, ne však peníze.

7
Když se pak vrátí, ať mu dá ministr na jeden rok zkušební oděv, totiž dva hábity bez kapuce, pásek, kalhoty a kaparon až po pás.

Až skončí zkušební rok, může být přijat k poslušnosti. Potom nebude smět vstoupit do jiného řádu, ani »potulovat se mimo poslušnost«, jak nařídil pan papež, neboť podle svatého evangelia »nikdo, kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží« (Lk 9,62).

Přijde-li však někdo, jenž nemůže bez překážek rozdat chudým, co má, ale má dobrou vůli, ať svůj majetek opustí a to pro něj stačí. A nikdo nesmí být přijat proti způsobu a ustanovení svaté církve.

8
Ti bratři, kteří slíbili poslušnost, ať mají jen jeden hábit s kapucí a, pokud by bylo třeba, druhý bez kapuce, potom pásek a kalhoty. Všichni bratři mají nosit levný oděv, který si mohou zesilovat hrubými záplatami a jinými kusy látky. Pán totiž praví v evangeliu: »Ti, kdo nosí drahé šaty z měkkých látek a hýří, jsou v domech královských« (Mt 11,8). I kdyby jim říkali, že jsou pokrytci, ať nepřestanou jednat správně a netouží po drahých šatech na tomto světě, aby za to mohli dostat v nebeském království roucho nesmrtelnosti a slávy.

3. O bohoslužbě a postu

9
Pán praví v evangeliu: »Takový duch nemůže vyjít jinak než modlitbou« (Mk 9,29). »Když se pak postíte, netvařte se utrápeně jako pokrytci« (Mt 6,16). »Bděte a modlete se, abyste neupadli do pokušení« (Mt 26,41). »Když se modlíte, říkejte: Otče, bud’ posvěceno tvé jméno« (Lk 11,2).

10
Proto všichni bratři, klerici i laici, ať konají bohoslužbu, chvály a modlitby, jak je jejich povinností. Klerici ať konají bohoslužbu a ať se modlí za živé i za zemřelé, jak je obvyklé u kleriků římské církve. Za chyby a nedbalost bratří ať se každý den modlí »Smiluj se nade mnou, Bože« (Žl 51/50) a Otče náš; za zemřelé bratry ať se modlí »Z hlubin…« (Žl l30/129) a Otče náš. Smějí mít jen ty knihy, které potřebují pro konání bohoslužby. I laici, kteří dovedou číst žaltář, smějí ho mít. Ostatním, kteří nedovedou číst, ať není dovoleno mít nějakou knihu.

11
Laici ať se modlí Věřím v Boha a 24krát Otče náš se Sláva Otci za jitřní, 5krát za chvály, za první Věřím v Boha a 7krát Otče náš se Sláva Otci, po sedmi za třetí, šestou a devátou, l2krát za nešpory, za doplněk Věřím v Boha a 7krát Otče náš se Sláva Otci; za zemřelé 7krát Otče náš a Odpočinutí věčné, za chyby a nedbalost bratří 3krát Otče náš každý den.

12
Ať se všichni bratři také postí od svátku Všech svatých do Narození Páně a od Zjevení Páně, kdy se náš Pán Ježíš Kristus začal postit, až do Velikonoc. V ostatní doby však jsou podle tohoto života povinni se postit jen v pátek. A podle evangelia smějí jíst všechna jídla, která jim budou předložena (srov. Lk 10,7-8).

4. O vzájemném vztahu ministrů a ostatních bratří

13
Ve jménu Páně!

Všichni bratři, kteří jsou ustanoveni za ministry a služebníky bratří, ať rozdělí bratry po provinciích a místech, kde budou. Ať je často navštěvují, duchovně napomínají a posilují. A všichni ostatní moji požehnaní bratři ať je svědomitě poslouchají v tom, co je ke spáse duše a není proti našemu životu. Mezi sebou se mají chovat tak, jak říká Pán: »Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi« (Mt 7,12). »Co nemáš rád, nedělej nikomu« (Tob 4,15).

14
A ministři a služebníci ať mají na paměti slovo Páně: »Nepřišel jsem, abych si dal sloužit, ale abych sloužil« (Mt 20,28), i to, že je jim svěřena starost o duše bratří. A kdyby někdo z nich byl zavržen jejich vinou a jejich špatným příkladem, budou z toho muset složit účty v soudný den před Pánem Ježíšem Kristem.

5. Jak mají být napomínáni bratři, kteří se provinili

15
Proto chraňte své duše a duše svých bratří, neboť »je hrozná věc upadnout do rukou živého Boha« (Žd 10,31). Přikáže-li však některý ministr někomu z bratří něco proti našemu životu nebo proti jeho svědomí, nemusí ho poslechnout, neboť není poslušnost tam, kde se dělá chyba nebo hřích.

16
Naopak ať všichni bratři, kteří jsou poddáni ministrům a služebníkům, s rozumnou starostlivostí dávají pozor na to, co ministři a služebníci dělají, a zjistí-li, že někdo z nich žije tělesně a ne duchovně, jak to odpovídá našemu životu, potom ať je třikrát napomenut. Když se nenapraví, ať jej na svatodušní kapitule ohlásí ministrovi a služebníkovi celého bratrského společenství a nenechají se od toho odradit odporem.

17
A kdyby někde mezi bratry byl některý bratr, který nechce žít duchovně, ale tělesně, ať ho bratři, kteří s ním žijí, pokorně a starostlivě napomínají, upozorňují a opravují. Nechce-li se však po trojím napomenutí napravit, ať ho co nejdříve pošlou nebo oznámí svému ministrovi a služebníkovi; ten ať s ním naloží, jak uzná před Bohem za nejlepší.

18
Ať se všichni bratři, jak ministři a služebníci, tak i ostatní, chrání rozčilovat se nebo hněvat pro hřích nebo špatný příklad druhého; neboť ďábel chce hříchem jednotlivce zkazit mnohé. Spíše ať, jak jen mohou, pomáhají duchovně tomu, kdo zhřešil, protože »lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní« (Mt 9,12).

19
Rovněž ať nemá žádný bratr mocenské postavení nebo vedoucí úřad, především ne mezi bratry samými. Neboť, jak říká Pán v evangeliu, »vládcové panují nad národy a velicí je utlačují, to ať není mezi bratry, ale kdo se mezi nimi chce stát velkým, ať je jejich služebníkem« (Mt 20,25-27) a »kdo je mezi nimi větší, ať je jako menší« (Lk 22,2).

20
A žádný bratr ať nedělá ani neříká druhému něco špatného, spíše ať si ochotně slouží v duchovní lásce a poslouchají se navzájem. A to je pravá a svatá poslušnost našeho Pána Ježíše Krista.

21
A všichni bratři, kteří »sejdou z cesty přikázání Páně« (Žl 119/118, 21), jak říká prorok, a potloukají se po světě bez poslušnosti, ať vědí, že bez poslušnosti jsou zlořečeni, dokud se tohoto hříchu nezbaví. Vytrvají-li však v přikázáních Páně, která slíbili zachovávat podle evangelia a našeho života, ať vědí, že žijí v pravé poslušnosti a Pán jim žehná.

6. Že se bratři mohou obracet k svému ministrovi a že žádný bratr se nemá nazývat »převor«

22
Nemohou-li bratři v některých místech zachovávat náš život, ať se co nejrychleji obrátí k svému ministrovi a vyloží mu to. Ministr pak ať se snaží postarat se o ně tak, jak by si přál pro sebe v podobném případě (srov. Mt 7,l2).

23
A v tomto způsobu života ať se nikdo nenazývá »převor«, ale všichni ať se nazývají prostě »menší bratři« (srov. Lk 22,26). A jeden druhému ať umývá nohy (srov. Jan 13,14).

7. Jak mají sloužit a jak pracovat

24
Žádný bratr, kdekoli je u jiných lidí ve službě nebo v práci, ať není správcem majetku, ani nemá jiné vedoucí postavení v domě, ani ať nepřijme úřad, který by mohl působit pohoršení, nebo pro který by mohl »ztratit svůj život« (Mk 8,36). Spíše ať jsou menší a poddáni všem v domě.

Bratři, kteří mohou pracovat, ať pracují, a sice ať vykonávají řemeslo, kterému se naučili, pokud neškodí spáse jejich duše a mohou je zastávat počestně. Neboť prorok říká: »Co rukama vytěžíš, budeš i jíst. Blaze tobě, bude s tebou dobře« (Žl 128/l27,2); a apoštol praví: »Kdo nechce pracovat, ať nejí« (2 Sol 3,10) a »každý ať zůstane v tom stavu, v kterém ho zastihlo Boží povolání« (1 Kor 7,24). A jako mzdu za práci mohou přijímat všechno potřebné kromě peněz. A kdyby bylo třeba, mohou prosit o almužnu jako jiní chudí.

25
Mohou mít potřebné nástroje pro své řemeslo.

Všichni bratři ať se vážně snaží zabývat se dobrým dílem, neboť je psáno: »Dělej stále něco dobrého, aby tě ďábel nalezl zaneprázdněného.« »Zahálka je nepřítelkyní duše.«

Proto mají být Boží služebníci stále zaměstnáni modlitbou nebo nějakou dobrou činností.

26
Ať se bratři, kdekoli jsou, a to i v poustevnách nebo jinde, chrání, aby si nepřivlastňovali nějaké místo, nebo o ně vedli s někým spor. Ať přijmou laskavě každého, kdo k nim přijde, přítele či nepřítele, zloděje nebo lupiče. A kdekoli bratři jsou, nebo když se někde setkají, ať se navzájem v duchu ctí a váží a »jsou jeden k druhému pohostinní bez reptání« (l Petr 4,9).

27
Ať se také bratři chrání, aby se navenek neukazovali zasmušilí a jako zachmuření pokrytci, spíše ať se jeví veselí, milí, jak se sluší na lidi, kteří se radují v Pánu (srov. Flp 4,4).

8. Že bratři nesmějí přijímat peníze

28
Pán přikazuje v evangeliu: »Mějte se na pozoru před každou chamtivostí« (Lk 12,15) a »chraňte se neklidu světa, abyste nebyli zatíženi starostmi o živobytí« (Lk 21,34). Proto ať žádný bratr, ať je kdekoliv a ať jde kamkoliv, nepřijímá peníze, ani je nedovolí přijmout, ba ani jen vzít do ruky, ani pro ošacení, ani na knihy, ani jako mzdu za práci, zkrátka v žádném případě, s jedinou výjimkou naléhavé potřeby pro nemocné; neboť z peněz nemáme mít a očekávat větší užitek než z kamení. Kdo po nich touží nebo je cení víc než kamení, toho chce ďábel oslepit. Když jsme tedy opustili všechno, chraňme se, abychom pro takovou maličkost neztratili nebeské království (srov. Mt l9,27). A nalezneme-li někde peníze, nestarejme se o ně víc než o prach, po kterém nohama šlapeme, neboť je to »marnost, jen marnost je všechno« (Kaz 1,2). A kdyby se však přece stalo – Bůh chraň! – že by některý bratr shromažďoval nebo měl peníze vyjma zmíněné naléhavé potřeby pro nemocné – pak ho my všichni bratři mějme za nepravého bratra a odpadlíka, zloděje a lupiče, ano za toho, který má na starosti měšec, dokud nebude upřímně konat pokání (srov. Jan 12,6).

Za žádných okolností ať bratři nepřijímají nebo nedovolí přijímat peníze nebo peněžité almužny, nekonají sbírky ani nedovolí je konat pro nějaké domy nebo ústavy. Ať také neprovázejí někoho, kdo koná sbírky pro takové ústavy. Jiné služby, které neodporují našemu životu, však mohou bratři s Božím požehnáním zastávat. Jsou-li malomocní ve zřejmé nouzi, pak mohou pro ně bratři sbírat almužny. Ať však se velmi chrání peněz. Stejně ať se bratři mají na pozoru, aby nechodili světem kvůli nějakému nečestnému zisku.

9. Jak mají prosit o almužnu

29
Všichni bratři ať se snaží následovat našeho Pána Ježíše Krista v jeho pokoře a chudobě. Ať mají na mysli, že z celého světa nepotřebujeme, jak říká apoštol, nic jiného, než »co jíst a do čeho se obléci; s tím buďme spokojeni« (1 Tim 6,8).

30
Ať se radují, když se stýkají s obyčejnými lidmi, kterými ostatní pohrdají, s chudými a slabými, s nemocnými, malomocnými a s žebráky na cestách.

31
Bude-li třeba, ať jdou po almužně. A ať se nestydí, ale spíše ať si vzpomenou, že náš Pán Ježíš Kristus, Syn živého Boha všemohoucího, nastavil svou tvář tvrdou jako kámen a neostýchal se stát se pro nás chudým, přijmout nezajištěný život a žil z almužny sám i blahoslavená Panna a jeho učedníci (srov. Iz 50,7).

A kdyby je lidé uráželi a nechtěli jim dát almužnu, ať za to děkují Bohu, neboť za ty urážky se jim dostane velké pocty před soudem našeho Pána Ježíše Krista. Vězte, že urážky nebudou připočteny těm, kteří je snesou, ale těm, kdo se jich dopustí.

Almužna je dědictvím a spravedlivým podílem, který patří chudým a který nám získal náš Pán Ježíš Kristus. A bratři, kteří si berou na starost sbírání almužny, dostanou za to velkou odměnu; také dárcům dávají příležitost, aby si získali zásluhy, neboť všechno, co lidé na tomto světě zanechají, zanikne (srov. Mt 16,19), avšak za lásku a za almužnu, které udělili, dostanou odměnu od Pána (srov. Lk 16,1-9).

32
Jeden druhému ať s důvěrou projevuje své potřeby, aby ten mu obstaral, co je třeba, a tak mu posloužil. A každý ať miluje a živí svého bratra, jako matka miluje a živí své dítě; a Pán ať mu k tomu dá svou milost (srov. 1 Sol 2,7).

»Kdo jí, ať se nedívá spatra na toho, kdo nejí; kdo nejí, ať nevynáší soud o tom, kdo jí« (Řím 14,3).

33
Když někdy bratry překvapí nouze, je jim všude dovoleno jíst každé jídlo, které může jíst člověk, jak to řekl Pán o Davidovi, který »jedl posvátné chleby, jež nesměl jíst nikdo kromě kněží« (Mk 2,26).

Ať si vzpomenou, co říká Pán: »Mějte se na pozoru, aby vaše srdce nebyla zatížena nestřídmostí, opilstvím a starostmi o živobytí a aby vás nepřekvapil onen den náhle. Neboť přijde jako past na všechny, kteří přebývají na tváři země« (Lk 2l,34-35).

Podobně se také mohou všichni bratři v dobách naléhavé nouze postarat o to, co potřebují k životu, tak, jak jim Pán dá milost; neboť v nouzi zákon neplatí.

10. O nemocných bratřích

34
Onemocní-li některý bratr, ať ho ostatní bratři neopustí, i kdyby byl kdekoliv, ale ať určí jednoho, nebo podle potřeby více bratří, kteří by mu posloužili, jak by si přáli, aby byli sami ošetřováni. V krajním případě jej mohou svěřit důvěryhodné osobě, která by o něj v jeho nemoci pečovala.

35
A já prosím nemocného bratra, aby děkoval za všechno svému Stvořiteli a aby si sám přál být takový, jakého jej chce Bůh mít, zdravého nebo nemocného, protože všechny, které Bůh předurčil k věčnému životu (Sk 14,48), vychovává Bůh ranami i nemocemi a duchem zkroušenosti, jak Pán praví: »Já kárám a trestám všechny ty, které miluji« (srov. Zj 3,19).

Kdyby však byl nemocný bratr netrpělivý nebo zlostný vůči Bohu nebo vůči bratřím, nebo kdyby příliš znepokojeně vyžadoval léky, aby zachránil své tělo, které stejně musí brzo umřít a je nepřítelem duše, pak toto mu přichází od zlého, on je člověkem tělesným a zdá se, že nepatří k bratřím, protože miluje tělo víc než duši.

11. Že bratři nemají pomlouvat a utrhat na cti, ale mají se mít mezi sebou rádi

36
Všichni bratři ať se chrání někoho pomlouvat nebo »hádat se o slovíčka« (2 Tim 2,l4); spíše ať se snaží zachovávat mlčení tak dlouho, jak jim Bůh k tomu dá milost. Ať se nehádají mezi sebou ani s druhými, nýbrž ať usilují odpovídat pokorně a říkat: »Jsme jenom služebníci« (Lk 17,10).

37
Ať se nehněvají, neboť »každý, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu; kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě; a kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu« (Mt 5,22). Ať se mezi sebou mají rádi, jak praví Pán: »To je mé přikázání, abyste se milovali navzájem, jako jsem já miloval vás« (Jan 15,12). A lásku, kterou jsou povinni jeden druhému, ať »dokazují ze svých skutků« (Jak 2,18), jak říká apoštol: »Nemilujme jen slovem, ale opravdovým činem« (Jan 3,18).

»Ať nikoho neurážejí« (Tit 3,2), ať neubírají druhým na cti, neboť je psáno: »Donašeče a pomlouvače Bůh nenávidí« (Řím 1,29). Ať se chovají přívětivě a vůči všem lidem ať projevují všemožnou mírnost (srov. Tit 3,2). Ať druhé neposuzují a nezavrhují (srov. Mt 7,3) a jak praví Pán, nepozorují jejich nepatrné hříšky, ale raději »v hořkosti duše své vzpomínají« (Iz 38,15) na vlastní. Ať »usilují vejít úzkou branou« (Lk 13,24), protože praví Pán: »Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu a málokdo ji nalézá« (Mt 7,14).

12. Že se mají chránit nečistých pohledů a styku se ženami

38
Všichni bratři, ať dlí kdekoli, nebo ať jdou kamkoli, ať se chrání před nečistými pohledy a před stykem se ženami; a nikdo ať se s nimi neradí, ani s nimi sám necestuje, ani s nimi nejí u stolu společně z jedné mísy. Kněží ať s nimi mluví zdrženlivě, když jim ukládají pokání nebo dávají duchovní radu. V žádném případě nesmí některý bratr přijmout nějakou ženu do poslušnosti, může jí jen dát duchovní radu a ona pak může konat pokání, kde bude sama chtít. A my všichni se chraňme a uchovejme všechny své údy čisté, neboť praví Pán: »Každý, kdo hledí na ženu s chtivostí, již s ní zcizoložil ve svém srdci« (Mt 5,28).

13. O trestu za hřích smilstva

39
Kdyby některý bratr byl sveden zlým nepřítelem a dopustil se hříchu smilstva, ať úplně odloží řeholní oděv, který pro svůj ohavný zločin už stejně pozbyl, a ať je z našeho řádu zcela vyloučen. Potom ať koná pokání za své hříchy (srov. 1 Kor 5,5).

14. Jak mají bratři jít světem

40
Když jdou bratři světem, »ať si nic neberou na cestu, ani hůl, ani mošnu, ani chléb, ani peníze« (Lk 9,3). »Když vejdou do některého domu, ať nejprve řeknou: ,Pokoj tomuto domu!‘ V tom domě pak mohou zůstat a jíst a pít, co ti lidé mají« (Lk 10,5.7). »Ať neodplácejí zlému, ale uhodí-li je někdo do tváře, ať mu nastaví i druhou; a bude-li jim brát plášť, ať mu nechají i oděv« (Mt 5,39). »Kdo je o něco poprosí, ať mu to dají; a co jim kdo vezme, ať to od něj nepožadují zpět« (Lk 6,29-30).

15. Že bratři nemají držet zvířata a jezdit na koni

41
Všem svým bratřím, klerikům i laikům, ať jdou světem, nebo dlí na stálém místě, ukládám za povinnost, aby za žádných okolností nedrželi u sebe nebo u někoho jiného, či jiným způsobem nějaké zvíře. Není jim také dovoleno jezdit na koni, nejsou-li k tomu donuceni nemocí nebo velkou potřebou.

16. O těch, kteří půjdou mezi nevěřící

42
Pán praví: »Hle, já vás posílám jako ovce mezi vlky; buďte tedy obezřelí jako hadi a bezelstní jako holubice« (Mt 10,16). Budou-li proto někteří bratři chtít jít mezi nevěřící, ať jdou s dovolením svého ministra a služebníka. Pozná-li ministr, že jsou k tomuto poslání schopní, ať jim dá dovolení a neodpírá je, neboť bude muset složit účty Pánu, nebude-li v této nebo v jiných věcech postupovat se správným rozlišováním (srov. Lk 16,2).

43
Bratři, kteří půjdou mezi nevěřící, mohou mezi nimi duchovně působit dvojím způsobem. Jeden způsob spočívá v tom, že nebudou začínat hádky nebo spory, ale »kvůli Pánovi se podřídí každému lidskému zřízení« (1 Petr 2,13) a vyznají, že jsou křesťané.

Druhý způsob je, že – pokud to poznají jako Boží vůli – budou hlásat Boží slovo: že mají uvěřit ve všemohoucího Boha, Otce, Syna a Ducha svatého, Stvořitele všech věcí, Syna Vykupitele a Spasitele, že se mají dát pokřtít a stát křesťany, poněvadž »nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha svatého, nemůže vejít do království Božího« (Jan 3,5).

44
To a co ještě se bude líbit Pánu, mohou jim a ostatním zvěstovat, neboť Pán praví v evangeliu: »Každý, kdokoli se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i já přiznám před svým nebeským Otcem« (Mt 10,32). »Kdo se však stydí za mne a za má slova, za toho se bude stydět Syn člověka, až přijde ve slávě své i Otcově a svatých andělů« (Lk 9,26).

45
A všichni bratři ať mají všude na paměti, že sami sebe vydali Pánu Ježíši Kristu a jemu přenechali své tělo; proto musí z lásky k němu toto tělo vystavit viditelným i neviditelným nepřátelům, neboť Pán praví: »Kdo přijde o život pro mne, zachrání jej pro život věčný« (Lk 9,24). »Blahoslavení pronásledovaní pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské« (Mt 5,10). »Jestliže pronásledovali mne, i vás budou pronásledovat« (Jan 15,20). »Když vás budou pronásledovat v jednom městě, prchněte do jiného« (Mt 10,23). »Blahoslavení jste, když vás lidé budou nenávidět, tupit a pronásledovat, když vás vyloučí, pohaní, vymaží vaše jméno jako proklaté (Lk 6,22-23) a budou lživě mluvit proti vám všechno zlé kvůli mně; radujte se v ten den a jásejte, protože máte hojnou odměnu v nebi« (Mt 5,11-12). »Vám, svým přátelům, však říkám: Nenechte se od nich zastrašit! Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale nad to vám už víc udělat nemohou« (Lk 12,4; Mt 24,6). »Hleďte, abyste se nelekali« (Mt 24,6). Neboť »když vytrváte, získáte své životy« (Lk 21,19). »Kdo vytrvá až do konce, bude spasen« (Mt 10,22).

17. O kazatelích

46
Žádný bratr ať nekáže proti způsobu a ustanovení církve, nebo bez dovolení svého ministra. Ministr pak ať se chrání, aby nedal někomu dovolení neuváženě. Všichni bratři však mají kázat svými skutky.

Žádný ministr nebo kazatel ať si nedělá nárok na úřad ministra bratří nebo na kazatelský úřad jako na své vlastnictví, nýbrž, bude-li mu to přikázáno, ať ihned složí bez odporu svůj úřad.

47
Proto prosím v lásce, kterou je Bůh sám (srov. 1 Jan 4,8), všechny své bratry, kteří kážou, modlí se nebo pracují, kleriky i laiky, aby se snažili být ve všem pokorní, aby se nevychloubali, ani nebyli samolibí, ani v duchu pyšní na dobrá slova nebo skutky a vůbec na nic, co Bůh dobrého tu a tam v nich a skrze ně udělá, promluví, způsobí, podle slov Páně: »Neradujte se z toho, že se vám podrobují duchové« (Lk 10,20).

48
Buďme pevně přesvědčeni, že nám patří jen chyby a hříchy. Více se máme »radovat z toho, když se octneme ve všelijakých zkouškách« (Jak 1,2) a když musíme snášet na tomto světě různé úzkosti a obtíže duše i těla pro věčný život. Chraňme se proto všichni, bratři, veškeré pýchy a marné slávy. Střezme se před moudrostí tohoto světa a tělesnou opatrností. Neboť duch těla chce a velmi touží, aby mohl mluvit, ale málo po skutcích, a nehledá zbožnost a vnitřní svatost ducha, nýbrž chce a hledí dosíci takovou nábožnost a svatost, aby ji viděli lidé (srov. Řím 8,6-7). A to jsou ti, o kterých Pán říká: »Amen, pravím vám, už mají svou odměnu« (Mt 6,2).

Duch Páně však žádá, abychom své tělo umrtvili, mnoho si ho necenili, zacházeli s ním jako s nižším a podřízeným a pociťovali vůči němu stud; naopak se snaží dosáhnout pokory a trpělivosti, čisté prostoty a pravého pokoje ducha a nadevše stále touží po bázni Boží, Boží moudrosti a božské lásce Otce, Syna a svatého Ducha.

49
A všechno dobré připisujme Bohu, nejvyššímu a nejvznešenějšímu Pánu, a uznávejme, že to náleží jen jemu; za všechno děkujme jemu, od něhož všechno dobré pochází. A on, nejvyšší a nejvznešenější, jediný pravý Bůh, ať tím vládne; jemu buď vzdávána čest a on, kterému všechno dobré patří jako jeho vlastnictví, který »jediný je dobrý« (Lk 18,19), ať přijímá všechnu chválu a dobrořečení, všechen dík a slávu. A kdykoli vidíme nebo slyšíme, že lidé mluví nebo dělají zlé, nebo urážejí Boha, pak dobrořečme, dobře čiňme a chvalme Boha, který je veleben na věky (Řím l,25).

Amen.

18. Jak se mají scházet ministři

50
Každý ministr se může scházet každý rok se svými bratry na kterémkoli místě o svátku svatého archanděla Michaela, aby s nimi jednal o věcech, které se týkají Boha. Všichni ministři ze zaalpských a zámořských zemí ať přijdou vždy za tři roky, ostatní ministři každý rok o svatodušních svátcích na kapitulu ke kostelu svaté Marie v Porciunkule, pokud ministr a služebník celého bratrského společenství nenařídí jinak.

19. Že bratři mají žít podle katolické víry

51
Všichni bratři ať jsou katolíci, ať žijí a mluví podle katolické víry. Kdyby však někdo slovem nebo skutkem zbloudil od katolické víry a života a nechtěl se polepšit, ať je z našeho společenství úplně vyloučen.

52
A všechny duchovní a řeholníky považujme za své pány ve všem, co slouží spáse duše a co se neodchyluje od našeho života. A prokazujme v Pánu úctu jejich svěcení, jejich úřadu a službě.

20. O zpovědi bratří a o přijímání těla a krve našeho Pána Ježíše Krista

53
Moji požehnaní bratři, klerici i laici, ať vyznávají své hříchy kněžím našeho řádu. Když to není možné, ať se zpovídají jiným svědomitým a katolickým kněžím. A ať vědí a mají na paměti zcela jasně: Když přijmou pokání a dostanou rozhřešení od kteréhokoliv katolického kněze, budou zcela určitě zproštěni hříchů, jen když se snaží pokorně a svědomitě vykonat uložené pokání. Když však nemohou právě vyhledat kněze, pak mohou vyznat hříchy některému bratrovi, jak říká apoštol Jakub: »Vyznávejte se jedni druhým ze hříchů« (Jak 5,16).
Proto však nesmějí přestat obracet se na kněze, protože moc zadržovat a odpouštět hříchy mají pouze kněží.

54
A po této lítosti a zpovědi ať přijmou tělo a krev našeho Pána Ježíše Krista s hlubokou pokorou a úctou a mají přitom na paměti, co sám Pán říká: »Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný« (Jan 6,54) a »to čiňte na mou památku« (Lk 22,l9).

21. O řečech chvály a napomenutí, které mohou mít k lidem všichni bratři

55
A takové nebo podobné řeči napomenutí a chvály mohou mít všichni moji bratři s Božím požehnáním ke všem lidem, kdykoli chtějí: »Bojte se a ctěte, chvalte a dobrořečte, děkujte a klaňte se Bohu (1 Sol 5,18), všemohoucímu Pánu v jeho Trojici a jednotě, Otci Synu i svatému Duchu, Stvořiteli všeho světa. – Čiňte pokání! (Mt 3,2.8). Neste ovoce, které je hodno pokání! Neboť vězte, že brzo zemřete. – Dávejte a bude vám dáno (Lk 6,38.37). Odpouštějte a bude vám odpuštěno (Mk 11,26). Jestliže však vy neodpustíte, pak ani vám Pán neodpustí vaše hříchy. – Vyznávejte se ze všech svých hříchů (Jak 5,16). – Blaze těm, kteří umírají v kajícnosti, neboť přijdou do nebeského království (srov. Zj 14,13); běda však těm, kteří neumírají kajícně, neboť budou dětmi ďábla (srov. 1 Jan 3,10), protože dělají, co on žádá a přijdou do věčného ohně. – Vystříhejte se a chraňte všeho zlého a vytrvejte v dobrém až do konce.«

22. Napomenutí bratří

56
My všichni bratři mějme na paměti, že Pán praví: »Milujte své nepřátele a dobře čiňte těm, kdo vás nenávidí« (Mt 5,44). Vždyť sám náš Pán Ježíš Kristus, v jehož šlépějích máme jít (1 Petr 2,21), nazval i svého zrádce přítelem a vydal se dobrovolně těm, kteří ho chtěli ukřižovat (srov. Mt 26,50). Našimi přáteli jsou proto všichni ti, kdo nám nespravedlivě působí soužení a úzkosti, zahanbení a bezpráví, bolest a utrpení, mučení a smrt. Máme je upřímně milovat, poněvadž za to, co nám dělají, dosáhneme věčný život.

57
Mějme v nenávisti své tělo s jeho neřestmi a hříchy, protože chce žít tělesně a připravit nás tím o lásku našeho Pána Ježíše Krista i o věčný život, a tak se samo i se vším chce řítit do pekla. Neboť vlastní vinou jsme odporní, bídní, odpíráme dobrému, zlu však jsme nakloněni, jak to Pán říká v evangeliu: »Z lidského srdce vycházejí zlé myšlenky, smilstvo, loupeže, vraždy, cizoložství, chamtivost, zlovolnost, lest, bezuzdnost, závistivý pohled, urážky, nadutost, opovážlivost. Všechno toto zlé vychází z nitra a znesvěcuje člověka« (Mk 7,21-23).

Nyní však, když jsme opustili svět, nemáme jinou povinnost, než horlivě plnit vůli Páně a líbit se jemu.

58
Mějme se bedlivě na pozoru, abychom nebyli půdou podle cesty, nebo skalnatou, či trním zarostlou zemí, jak praví Pán v evangeliu: »Semenem je Boží slovo. Které padlo podél cesty a bylo pošlapáno, to jsou ti, kteří slovo o království sice slyší, ale nechápou, a hned přichází ďábel a vyrve, co bylo zaseto do jejich srdcí, a odnímá slovo z jejich srdce, aby neuvěřili a nebyli zachráněni. Které padlo na skalnatou půdu, to jsou ti, kteří s radostí přijímají slovo, když je uslyší; když přijde tíseň nebo pronásledování pro to slovo, pak jsou hned mrzutí, nemají v sobě kořen a jsou nestálí, věří jen na nějaký čas a v čas pokušení odpadají. Které padlo do trní, to jsou ti, kteří sice slovo slyší, ale potom je pohánějí časné starosti tohoto věku, vábivost majetku a jiné rozkoše a slovo udusí, takže nepřinese úrodu. Které však bylo zaseto do dobré země, jsou ti, kteří uslyší slovo, chápou je a zachovávají v dobrém a upřímném srdci a s vytrvalostí přinášejí úrodu« (Mt 13,4-23; Lk 8,5-15).

59
A proto, moji bratři, podle slov Páně »nechme mrtvé, ať pochovávají své mrtvé« (Mt 8,22). Velmi se chraňme před zlobou a prohnaností satana, který chce odvrátit mysl a srdce člověka od Pána Boha, obchází a hledí srdce člověka pod záminkou nějaké výhody nebo pomoci přetáhnout k sobě a vytlačit slova přikázání Páně z jeho paměti, srdce člověka chce zaslepit světskými záležitostmi a starostmi a sám se v něm usadit, jak Pán říká: »Když nečistý duch vyjde z člověka, bloudí po suchých místech a hledá odpočinutí, ale nenalézá. Tu řekne: ,Vrátím se do svého domu, odkud jsem vyšel.‘ Přijde a nalezne jej prázdný, vyčištěný a uklizený. Tu jde a přivede s sebou sedm jiných duchů, horších než je sám, vejdou a bydlí tam a konce toho člověka jsou horší než začátky« (Mt 12,43-45).

60
Mějme se tedy, bratři, bedlivě na pozoru, abychom pro zdánlivou výhodu nebo dílo či pomoc neztratili svého ducha a své srdce, nebo je neodvrátili od Pána. Prosím naopak jménem lásky, kterou je Bůh, všechny bratry, ministry i ostatní, aby odstranili všechny překážky a nedbali na starosti a obtíže, aby tak podle svých nejlepších sil očištěným srdcem a ryzí myslí sloužili Pánu Bohu, jeho milovali, klaněli se mu a ctili ho, neboť to on žádá nade vše.

61
Ano, hleďme v sobě připravovat stálý příbytek a stánek jemu, který je Bůh, Pán, Všemohoucí, Otec, Syn a Duch svatý a který praví: »Buďte bdělí a proste v každý čas, abyste byli uznáni za hodné uniknout všemu tomu, co se bude dít, a mohli stanout před Synem člověka« (Lk 21,36). »A kdykoli povstáváte k modlitbě (Mk 11,25), říkejte: ,Otče náš, jenž jsi na nebesích‘« (Mt 6,9). Klaňme se mu čistým srdcem, neboť »je třeba stále se modlit a neochabovat« (Lk 18,1), protože »Otec hledá ty, kdo ho takto ctí. Bůh je duch a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v Duchu a v pravdě« (Jan 4,23-24). K němu se obracejme jako k pastýři a strážci svých duší (srov. 1 Petr 2,25), poněvadž on říká: »Já jsem dobrý pastýř a svůj život dávám za ovce« (Jan 10,11). Vy všichni jste však bratři: »A nikomu na zemi nedávejte jméno Otec: jediný je váš Otec, ten nebeský. Ani si nedávejte říkat učitel: váš Učitel je jeden, Kristus« (Mt 23,9-10). »Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li má slova ve vás, proste, oč chcete, a stane se vám« (Jan 15,7). »Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich« (Mt l8,20). »A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto věku« (Mt 28,20). »Slova, která jsem k vám mluvil, jsou duch a jsou život« (Jan 6,63). »Já jsem cesta, pravda i život« (Jan 14,6).

62
Zachovávejme tedy slova, život, učení a svaté evangelium toho, který se snížil, aby za nás prosil svého Otce a zjevil nám jeho jméno, když říká: »Otče, zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi dal; neboť slova, která jsi mi dal, dal jsem jim a oni je přijali. V pravdě poznali, že jsem od tebe vyšel a uvěřili, že ty jsi mě poslal. Za ně prosím. Ne za svět prosím, ale za ty, které jsi mi dal, neboť jsou tvoji a všecko mé je tvé. Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal, aby byli jedno, jako my. Toto mluvím ještě na světě, aby v sobě měli plnost mé radosti. Dal jsem jim tvé slovo, ale svět k nim pojal nenávist, poněvadž nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je zachoval od zlého. Posvěť je pravdou; tvoje slovo je pravda. Jako ty jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa. Sám sebe za ně posvěcuji, aby i oni byli vpravdě posvěcení. Neprosím však jen za ně, ale i za ty, kteří skrze jejich slovo ve mne uvěří, aby byli uvedeni v dokonalost jednoty a svět aby poznal, že ty jsi mne poslal a že sis je zamiloval tak jako mne. Dám jim poznat tvé jméno, aby v nich byla láska, kterou máš ke mně a já abych byl v nich. Otče chci, aby ti, které jsi mi dal, byli se mnou tam, kde jsem já, ať hledí na tvou slávu ve tvém království« (Jan 17,6-26).

23. Modlitba, chvalozpěv a díkůvzdání

63
Všemohoucí, nejvyšší, přesvatý a nejvznešenější Bože, Otče svatý a spravedlivý, Pane a Králi nebe i země, pro tebe samého ti vzdáváme díky, že jsi svou svatou vůlí a skrze svého jednorozeného Syna v Duchu svatém stvořil všechno, duchovní i tělesné, a nás že jsi stvořil k svému obrazu a podobenství a postavil do ráje, kde jsme klesli vlastní vinou.

64
A my ti děkujeme, že jako jsi nás stvořil skrze svého Syna, tak jsi také chtěl opravdovou a svatou láskou, kterou jsi nás miloval, aby on se narodil jako pravý Bůh a pravý člověk z přeslavné, nejblahoslavenější vždy Panny svaté Marie a že jsi nás, zajatce, chtěl vykoupit jeho křížem, jeho krví a jeho smrtí.

65
A děkujeme ti, že tento tvůj Syn přijde zase ve slávě a velebnosti, aby svrhl do věčného ohně zavržené, kteří nečinili pokání a tebe neuznali; a všem, kteří tě uznali, klaněli se ti a v pokání ti sloužili, aby řekl: »Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa« (Mt 25,34).

66
A protože my, ubozí hříšníci, všichni do jednoho nejsme hodni vzývat tvé jméno, prosíme pokorně, aby náš Pán Ježíš Kristus, »tvůj milovaný Syn, v kterém jsi nalezl zalíbení« (Mt 17,25), spolu se svatým Duchem Utěšitelem sám ti vzdal dík za všechno tak, jak ty a oni uznají za správné, neboť on jediný tobě za všechno učiní zadost a skrze něho jsi nám tak velké věci učinil. Aleluja.

67
A pro tvou lásku pokorně prosíme přeslavnou, nejblahoslavenější, vždy panenskou Matku Marii, svaté Michaela, Gabriela a Rafaela a všechny sbory blažených duchů, serafů, cherubů a trůnů, panstev, knížectví a mocností, sil, andělů a archandělů, svatého Jana Křtitele, Jana Evangelistu, Petra, Pavla, svaté patriarchy, proroky, nevinné děti, apoštoly, evangelisty, učedníky, mučedníky, vyznavače, panny, svaté Eliáše a Henocha a všechny svaté, kteří tu byli, kteří budou a kteří tu nyní jsou, aby podle tvé vůle za všechno vzdávali díky tobě, nejvyššímu a pravému Bohu, věčnému a živému, s tvým milovaným Synem, naším Pánem Ježíšem Kristem a svatým Duchem Utěšitelem, na věky věků. Amen, Aleluja.

68
A my všichni Menší bratři, neužiteční služebníci, pokorně a naléhavě prosíme všechny, kdo chtějí ve svaté katolické a apoštolské církvi sloužit Bohu, našemu Pánu, a duchovní všech stupňů, kněze, jáhny, podjáhny, akolyty, exorcisty, lektory, ostiáře a všechny duchovní, všechny řeholníky a řeholnice, všechny děti, chlapce a dívky, chudé a nuzné, krále a knížata, řemeslníky, rolníky, služebníky a pány, všechny panny, svobodné i manžele, laiky, muže i ženy, všechny nedospělé, dospívající, mládež i starce, zdravé i nemocné, všechny maličké i velké a všechny rody, národy, kmeny a jazyky, všechna pokolení a všechny lidi na celém světě, kteří tu jsou a ještě budou: Vytrvejme všichni společně v pravé víře a v pokání, neboť jinak nemůže nikdo být spasen.

69
Milujme všichni z celého srdce, celou duší, celou myslí (Dt 6,4; Mt 22,37), vší silou a mocí, všemi silami ducha a těla, vší náklonností a žádostí, z hlubin srdce, všemi svými touhami a celou svou vůlí Pána Boha, který nám všem dal celé své tělo, celou duši a život a stále nám je dává. On nás stvořil a vykoupil a jen on nás svým milosrdenstvím spasí; on nám ubohým a bídným, ošklivým, nestálým, nevděčným a zlým lidem prokázal všechno dobré a ještě prokáže.

70
Nic jiného tedy nežádejme, nic jiného si nepřejme, v ničem jiném nenacházejme zalíbení a potěšení než ve svém Stvořiteli, Vykupiteli a Spasiteli, jediném pravém Bohu, který je plností dobra, všechno dobro, celé dobro, pravé a nejvyšší dobro, který jediný je dobrý (Lk l8,l9), milostivý a dobrotivý, laskavý a milý, který jediný je svatý, spravedlivý, pravdivý a věrný, který jediný je dobrotivý, bez hříchu a čistý, od něhož, skrze něhož a v němž je celé odpuštění, všechna milost, celá sláva pro všechny kající, všechny spravedlivé a všechny blažené, kteří se radují v nebi.

71
Ať tedy nám v tom nic nepřekáží, nic nás od toho neodděluje, nic nám nebrání: všude, na každém místě, v každou hodinu a v každou dobu, denně a ustavičně věřme v něho upřímně a pokorně, uchovávejme ho v srdci a milujme ho, ctěme jej a klaňme se mu, služme mu, chvalme ho a dobrořečme mu, slavme a vyvyšujme ho, velebme a děkujme jemu, nejvyššímu a nejvznešenějšímu, věčnému Bohu, Trojímu a Jedinému, Otci, Synu a Duchu svatému, Stvořiteli všech věcí, Vykupiteli všech, kteří v něho věří, doufají a milují ho, který je bez počátku a konce, neproměnný, neviditelný, nevypověditelný, nevýslovný, nepojatelný, nepostižitelný, požehnaný, chvalitebný, slavný a vyvýšený, vznešený, veliký, milý, laskavý, příjemný a nade vše vytoužený na věky věků.

24. Závěr

72
Ve jménu Páně prosím všechny bratry, aby se naučili nazpaměť obsah a smysl toho, co je k spáse naší duše napsáno v tomto řádu života, a aby si to často připomínali. A stále prosím Boha, aby on, všemohoucí a Trojjediný, žehnal všem, kteří to učí druhé, sami se tomu učí, přijímají to za své, připomínají si to a podle toho jednají, kdykoliv si opakují a uskutečňují, co tu je napsáno k naší spáse. A zapřísahám všechny a líbám jejich nohy, aby tento řád života ze srdce milovali, zachovávali a dodržovali.

73
A na místě Boha všemohoucího, ze zmocnění pana papeže a pod poslušností přísně nařizuji a přikazuji já, bratr František, aby nikdo neubíral něco z toho, co je napsáno v tomto způsobu života, ani k němu nic nepřidával a aby bratři neměli jinou řeholi.

 
Sláva Otci i Synu i Duchu svatému, jako byla na počátku, i nyní, i vždycky a na věky věků.

Amen.

Facebooktwittergoogle_plusmail