Legenda minor od sv. Bonaventury

(Menší životopis svatého Františka 1260-1262)

• I. Jeho obrácení
• II. O tom, jak František založil řád a jak mocně kázal
• III. Jeho vybrané ctnosti
• IV. Jeho horlivost v modlitbě a dar proroctví
• V. Poslušnost tvorů a ponížení Boha
• VI. Jeho svatá stigmata
• VII. Jeho smrt

Legendu minor napsal sv. Bonaventura pravděpodobně v Paříži v letech 1260-1262 současně s Legendou maior. Tento Menší životopis, neboli Legendu minor, napsal Bonaventura proto, aby se podle tehdejšího zvyku četla během oktávy svátku svatého Františka a aby nahradila Chórový životopis Tomáše z Celana, který napsal kolem r. 1230 podle svého 1. životopisu.

Protože tato legenda neodpovídala věrně obrazu zakladatele františkánského řádu, vzalo se to v úvahu na generální kapitule v Narbonne r. 1260, jako i některé retuše v Rytmickém oficiu, napsaném kolem r. 1231-32 Juliánem ze Špýru. Toto dílo obsahovalo stejně jako Chórová čtení předpisy pro slavnostní mši na svátek svatého Františka.

Menší životopis je v podstatě, často i doslovně výtahem z Většího životopisu. Bonaventura ve svém krátkém pojednání, stejně jako v úvodu k Většímu životopisu, neopomenul autobiografickou poznámku: »Když jsem byl ještě jako malý chlapec těžce nemocen, moje matka za mne učinila slib svatému Františkovi…«

I. Jeho obrácení

1. ČTENÍ

1330
V těchto posledních dnech se zjevila milost Boha, našeho Spasitele, na jeho služebníku Františkovi. Otec slitování a světel na něho bohatě vylil plnost svého požehnání. Jak jasně z jeho životní cesty vysvítá, vedlo ho to požehnání nejen z tohoto potemnělého světa ke světlu, nýbrž ho ozdobilo a vyvýšilo dokonalými ctnostmi a zásluhami: jedinečným způsobem se totiž na něm stala viditelná úžasná tajemství kříže.

Pocházel z Assisi ve spoletském údolí. Jeho matka mu nejprve dala jméno Jan, jeho otec ho později pojmenoval František. Jméno, které mu dal otec, dítě podrželo, ale naplnilo i smysl jména, které mu dala matka. Mládí prožil mezi ješitnými lidskými dětmi, vyrůstal mezi těmi, kdo se honili za nicotami, a když se naučil trochu latinsky, věnoval se obchodu a vydělávání peněz. Protože ho však chránil Bůh, neotročil žádostivostem těla – ač se s neukázněnými mladíky stýkal – ani svou naději nevkládal do peněz a pozemských pokladů, ač musel jednat s lakomými obchodníky.

2. ČTENÍ

1331
Vedle pokojemilovnosti a dobroty nosil František ve svém srdci jako Boží dar milosrdenství a štědrost vůči chudým. Od dětství v těchto ctnostech rostl, srdce míval plné dobroty, slovům evangelia se neuzavíral a umiňoval si, že každé prosbě o almužnu vyhoví, zvlášť kdyby dotyčný prosil o almužnu »pro lásku Boží«. Ba, už v mládí Pánu slíbil, že podle možnosti vyslyší každého, kdo ho bude o něco prosit pro lásku Pána. Protože tento ušlechtilý slib stále, až do své smrti vytrvale plnil, stále rostl v lásce k Bohu a dostával od něho bohaté dary milosti. Ač v jeho duši plamen lásky k Bohu stále planul, neznal v mladých létech – v tlaku pozemských starostí – tajemná Boží oslovování, dokud na něm nespočinula ruka Páně. Jeho tělo hnětla dlouhá nemoc a na jeho ducha působilo pomazání Ducha svatého.

3. ČTENÍ

1332
Když pak poněkud zesílil a obrátil se k lepšímu životu, potkal náhodou jednoho rytíře, který byl sice šlechticem rodem, ale zcela chudý. Františka se úplně zmocnila myšlenka na štědrost jeho Krále a na Kristovu chudobu. Byl pln takového slitování s rytířem, že svlékl své nejlepší šaty – které si dal nedávno zhotovit – a oděl jimi rytíře.

Když následující noci usnul, viděl ve snu krásný a veliký palác plný rytířských zbraní poznačených křížem. Kristus, pro jehož lásku se nad chudým rytířem slitoval, mu slavně zjevil a pevně přislíbil, že to vše bude náležet jemu a jeho rytířům, vezme-li za svou korouhev kříž. Od té doby se začal vzdalovat světských starostí a vyhledával samotu, která se mu zdála velmi vhodnou pro kající život. V ní pak bez ustání vzdychal nevyslovitelnými vzdechy a prosil, aby mu Pán ukázal cestu k dokonalosti života. Po dlouhých a vytrvalých modlitbách mu Pán tuto prosbu splnil.

4. ČTENÍ

1333
Když se jednou opět v samotě modlil, zjevil se mu Ježíš Kristus jako Ukřižovaný a připomněl mu slovo evangelia: »Kdo chceš za mnou přijít, zapři sebe sama, vezmi svůj kříž a následuj mne!« Při těchto slovech se František rozpálil ohněm lásky a byl pln bolestného soucitu. Když na toto zjevení patřil, jeho duch se rozněcoval a myšlenka na Kristovo utrpení se mu vtiskla hluboko do duše. Téměř stále patřil na rány ukřižovaného Pána a nedokázal pak skrývat vzdychání a bolest srdce. Z lásky k Ježíši Kristu si necenil rodinného majetku a byl přesvědčen, že našel skrytý poklad a drahocennou perlu. Pln touhy po ní rozhodl se všecko dát a bohumilou výměnou získat za pozemské nebeské bohatství.

5. ČTENÍ

1334
Když jednou šel do přírody, aby tam rozjímal, vedla ho cesta kolem kostela svatého Damiána, který hrozil, že se stářím rozpadne. Na popud Ducha svatého vešel dovnitř, aby se pomodlil. Když v modlitbě klečel před obrazem Ukřižovaného, naplnila ho náhle veliká radost a útěcha. Se slzami v očích vzhlížel ke kříži Pána a svýma tělesnýma ušima slyšel, jak k němu z kříže podivuhodně třikrát promlouvá jakýsi hlas: »Jdi, Františku, a oprav můj dům – což nevidíš, že hrozí sesutím?« Toto neobvyklé vybídnutí hlasem z nebe přivedlo Božího muže nejprve do úleku. Brzy ho však naplnilo radostí a obdivem. Ihned vstal a chtěl rozkaz splnit, kostel opravit. Ten nebeský hlas však myslil církev; tak Františka totiž později poučil Duch svatý, jak svým druhům pak Otec zjevil.

6. ČTENÍ

1335
Brzy se pro Kristovu lásku – jak jen mohl – všeho zřekl a chudému knězi nabídl peníze na opravu kostela a jako pomoc chudým. Naléhavými prosbami získal od něho dovolení, že smí u něho nějakou dobu prodlévat. Kněz u sebe Františka tedy nechal, ale peníze ze strachu před jeho rodiči odmítl. Pln pohrdání penězi hodil je tedy František do výklenku okna a měl je za prach.

Když se pak dozvěděl, že se otec nad jeho jednáním rozčiluje a hněvá, skryl se v temné jeskyni a zde se postil a plakal. Nakonec ho však naplnila duchovní radost a cítil se posílen shůry. S důvěrou v Boha opustil tedy jeskyni a pustil se do města. Když děti viděly, jak je bledý a jak se v chování změnil, domnívaly se, že se pomátl na rozumu. Začaly tedy po něm jako po bláznu házet bláto a vysmívaly se mu. Božího služebníka však nemohlo žádné ponižování vyvést z klidu a odvést od jeho úmyslu. Šel svou cestou, jako by neslyšel.

7. ČTENÍ

1336
Jeho otec se třásl vztekem; František jako by u něho ztratil všechny i přirozené sympatie. Hnal ho domů, zde ho zbil a uvěznil, aby ho tělesné tresty oslabily a jeho ducha vrátily zpět světským marnostem. Brzy však zjistil, že Boží služebník dokáže z lásky ke Kristu snést každou tvrdost. Když tedy bezpečně zjistil, že jeho smýšlení nezmění, nutil ho, aby s ním šel před biskupa a zřekl se dědického práva. K tomu byl František beze všeho ochoten. Jakmile se před biskupem objevil, spadly z něho rozpaky, a aniž se jakkoliv obhajoval, odložil všechny své šaty i kalhoty a jako by byl opilý, nestyděl se přede všemi přítomnými obnažit se z lásky k tomu, který pro nás nahý visel na kříži.

8. ČTENÍ

1337
Tak rozvázal František pouta všech pozemských žádostí a svět nepokládal téměř za nic. Když pak daleko od města šel radostně a lehce lesem a francouzsky chválil písněmi Pána, vstoupili mu do cesty loupežníci. Hlasatel velikého Krále byl však bez bázně a nepřestával zpívat, protože byl chudým poutníkem v chudém rouchu a podle příkladu apoštolů v utrpení se radoval.

Z lásky k pokoře věnoval se pak službě malomocným. Tím, že se stal služebníkem těchto bědných a vyděděných lidí, chtěl se naučit životu v poníženosti a odříkání dřív, než začne učit jiné.

Ač se malomocných dříve štítil víc než jakýchkoli jiných lidí, dostal od Pána takovou milost, že jim horlivě sloužil, myl nohy, ovazoval rány, vymačkával nádory a utíral hnis. V překypující lásce líbal jejich hnisavé rány. Tak se ústy dotýkal prachu a sytil se ponižováním, aby skláněl vzpurné tělo pod zákon ducha, zachovával si vládu nad sebou a přemáhal nepřítele ve vlastním domě.

9. ČTENÍ

1338
Zakotvil v Kristově pokoře a Kristovou chudobou se stal bohatým, ač nic nevlastnil. Přitom s velikou horlivostí opravoval kostelíky, jak mu kdysi uložil hlas z kříže. Posty oslabil tělo, a přece nosil těžké kameny a beze strachu a studu si vyprošoval pomoc a almužny i u těch, s nimiž kdysi žil v přepychu. S pomocí zbožných věřících, kteří na Božím muži začali obdivovat jeho pevně ctnostný život, opravil nejen téměř rozpadající se kostel svatého Damiána, nýbrž i kostel zasvěcený knížeti apoštolů a nejblahoslavenější Panně Marii. Toto vnější stavění tajemně naznačovalo to, co od něho později chtěl Pán v duchovním smyslu. Podle předobrazu těchto tří opravených kostelů měl světec svým dílem trojím způsobem – totiž příkladem, řeholí a učením – obnovit Kristovu církev. Tak onen hlas z kříže trojím vyzváním, aby obnovil Boží dům, obrazně naznačil to, co nyní vidíme naplněno třemi řády, Františkem založenými.

II. O tom, jak František založil řád a jak mocně kázal

1. ČTENÍ

1339
Konečně skončil práci na těch třech kostelích a rád dlel u toho kostelíka, který byl zasvěcen Panně Marii. Na přímluvu a pro zásluhy té, která nám porodila výkupné za naši spásu, našel cestu k dokonalosti: Pán do jeho srdce vložil pravého evangelního ducha. Jednoho dne totiž při mši četli svaté evangelium o rozeslání apoštolů k hlásání, v němž jsou také zásady pro život podle evangelia: nevlastnit ani zlato, ani stříbro, nenosit v opascích peníze, nemít mošnu, ani dva pláště, ani obuv, ani hůl.

Jak tato slova zaslechl, pomazal ho Kristův Duch a dal mu takovou sílu, že ho k tomuto způsobu života přetvořila nejen poznáním a láskou, nýbrž i životem a ctnostmi. Hned také vyzul boty, odhodil hůl, zřekl se opasku a peněz, spokojil se s jedním pláštěm a opásal se provazem. A touhou srdce se mu stalo toto: jak to, co slyšel, uskutečnit a tato pravidla apoštolského života ve všem zachovávat.

2. ČTENÍ

1340
Rozpálen žárem Kristova Ducha, horlil – jako nový Eliáš – o pravdu a snažil se nadchnout i jiné pro dokonalou spravedlnost a kající život. Jeho slova nebyla slabá ani směšná, nýbrž plná síly Ducha svatého. Pronikala až do morku duše, posluchače naplňovala obdivem a prolamovala odpor tvrdých srdcí. Čím známějším bylo lidu jeho vznešené a svaté rozhodnutí – ať prostými slovy jeho učení, nebo jeho způsobem života – tím více lidí se rozehřívalo jeho příkladem života k pokání, všechno opouštěli a chtěli se k němu přidružit jak oděvem, tak způsobem života. Pokorný světec pak chtěl, aby se jeho synové nazývali Menšími bratry.

3. ČTENÍ

1341
Už měl šest bratří, které mu Pán dal, a dlel s nimi jako dobrý otec a pastýř na osamělém místě, kde v hořkosti srdce oplakával své mladé dni, neprožité bez hříchu, a vyprošoval milost a slitování pro své syny, které v Kristu zplodil. Jednoho dne ho zalila nevýslovná radost, protože dosáhl jistoty, že mu Bůh odpustil hříchy do posledního haléře. Zcela ponořen do Boha a do jeho životodárného světla jasně viděl, co s ním a s jeho bratry Bůh zamýšlí. Později to sám oznámil: řád pro Boží dobrotivost velmi poroste a rozšíří se. Tímto důvěrným sdělením chtěl své malé stádce posílit.

Po několika dnech se k němu připojilo ještě několik dalších mužů. Když jich tedy bylo dvanáct, rozhodl se Boží služebník jít s těmito dvanácti prostými lidmi k Apoštolskému stolci a papeže pokorně poprosit, aby jim potvrdil ten způsob života, který mu Pán zjevil a který také několika slovy napsal.

4. ČTENÍ

1342
Když chtěl se svými bratry, jak se rozhodl, předstoupit před papeže Inocence III., dobrotivě a milostivě ho předešla Boží síla a Kristova moudrost. V jednom vidění napomenuly totiž Kristova zástupce, aby prosby chudého muže milostivě vyslyšel a dobrotivě mu svolil. Římský biskup totiž ve snu viděl, že Lateránský kostel hrozí zřícením a že ho svými rameny podepírá chudý, malý a prostý muž tak, aby se nezřítil. Když pak moudrý papež uviděl, jak je Boží služebník pln prosté svobody srdce, jak nelpí na ničem ve světě, jak miluje chudobu a vytrvale usiluje o dokonalost, jak horlivě pracuje o spásu duší a žhavě touží plnit nejsvětější vůli, zvolal: »Toto je opravdu ten muž, který podepře církev skutky a Kristovým učením!« Od té chvíle ho papež ctil a všechny jeho prosby plnil: schválil mu řeholi, dal mu poslání kázat pokání a udělil mu vše, oč prosil. Pro budoucnost mu slíbil, že mu splní i větší přání.

5. ČTENÍ

1343
František se spolehl na Boží milost i poslání od papeže a vrátil se s důvěrou do spoletského údolí, aby tu uskutečňoval pravou evangelní dokonalost, jak slíbil, i aby ji jiným hlásal. Také se radil se svými bratry, zda mají žít mezi lidmi, nebo se stáhnout do samoty; když o tom ve vroucích modlitbách hleděl poznat Boží vůli, dostal odpověď skrze nebeské zjevení. Poznal, že ho Pán posílá, aby Kristu získával duše, které se mu ďábel snaží ukrást. Proto uznal za lepší nežít pro sebe, nýbrž pro všechny lidi. Odebral se tedy do opuštěné chýše u Assisi, aby tu s bratřími žil ve svaté chudobě a pravé řeholní kázni a aby podle času a příležitostí lidem hlásal slovo Boží. Stal se tedy hlasatelem Radostné zvěsti: procházel městy a vesnicemi a hlásal Boží království. Samozřejmě ne učenými slovy lidské moudrosti, nýbrž v síle Ducha. Pán ho v kázání vedl osvíceními a jeho slovům propůjčoval sílu skrze zázraky, které po jeho kázáních následovaly.

6. ČTENÍ

1344
Jednou trávil noc na modlitbách – jak rád činíval – vzdálen od ostatních bratří. Kolem půlnoci, když někteří bratři spali a jiní se modlili, objevil se ohnivý vůz, podivuhodně jasný. Ve voze byla zářící koule, která se podobala slunci. Vůz projel úzkými dveřmi chýše bratří a třikrát ji objel. Toto jedinečné a podivuhodné zjevení vzbudilo u bdících bratří podiv a ty, kteří spali, probudilo. Byli osvíceni na těle i duši, protože síla tohoto podivuhodného světla vzájemně jim otevřela nejtajnější myšlenky.

Všichni došli souhlasně k přesvědčení – viděli totiž do srdcí jeden druhého – že jim Bůh ukázal svatého Františka jako muže, který přišel v síle Eliášově, jako vůdce duchovních rytířů a zároveň jako vůz a vozataj Božího lidu. Když se Boží muž vrátil k bratřím, potvrdil jim nebeské znamení. Věděl také, co skrývají ve svých srdcích a předpovídal jim budoucí věci. Zářil také tak velkými zázraky, že bylo všem zřejmé: spočinul na něm dvojnásobný duch Eliáše v takové plnosti, že následovat jeho učení a příklad značí – jít nejbezpečnější cestou duchovního pokroku.

7. ČTENÍ

1345
Tehdy ležel v assiském špitále jeden křižák, jménem Moricus, s tak těžkou nemocí, že byli všichni přesvědčeni o jeho brzké smrti. Poslal k Božímu muži posla, aby se za něho u Boha přimlouval. Dobrotivý světec pln slitování vyhověl: pomodlil se, vzal pár kousků chleba a nalil naň olej z lampy před oltářem Panny Marie. Po bratřích to poslal nemocnému jako pochoutku se slovy: »Doneste tento lék bratru Moricovi! Kristova moc ho tím uzdraví a navždy přidruží k našemu vojsku jako statečného bojovníka.« Jakmile toho léku okusil, vstal zdráv a Bůh mu dal takovou sílu ducha i těla, že po vstupu do světcova řádu dlouho nosil svůj pancíř na nahém těle, jedl jen syrová jídla a nepožíval vína ani vařených jídel.

8. ČTENÍ

1346
V těch dnech viděl jeden assiský kněz jménem Silvestr – který ušlechtile žil a byl prostý jako holubice – ve snu hrozného draka, jak ničí celé okolí. Zdálo se – takový byl hrozný – že se blíží konec. Pak ten kněz viděl, jak z úst Františka vychází zářící zlatý kříž. Jeho špička se dotýkala nebe, jeho ramena byla rozpjata, jako by chtěla obejmout celou zemi, a hrozného draka zahnal. Když měl toto zjevení potřetí, poznal tento zbožný, Bohu oddaný kněz, že Bůh Františka vyvolil k tomu, aby korouhví slavného kříže zničil moc zlého draka a jasným světlem svého učení a života osvítil věřící. Toto všechno po řadě vypověděl. Neochvějně následoval Kristovy stopy po příkladu svatého Františka a brzy opustil svět. Jeho život v řádu prokázal pak pravost tohoto vidění, které měl ještě ve světě.

9. ČTENÍ

1347
Když žil bratr Pacifik ještě ve světě, setkal se se služebníkem Pána, když v jednom klášteře u San Severino kázal. Pak na něho položil Pán svou ruku a on viděl Františka označeného dvěma jasnými meči, spojenými do tvaru kříže. Jeden mu šel od hlavy k nohám, druhý přes prsa od jedné ruky ke druhé. Do tohoto zjevení světce osobně neznal. Když ho nyní poznal, velmi se mu podivoval. Síla jeho slov ho naplnila tak velikou zkroušeností a bázní, jako by ho probodl meč ducha, který z Františkových úst vycházel. Zřekl se přitažlivosti světa a přidružil se k blaženému Otci jako učedník.

Později konal velké pokroky v řeholní dokonalosti. Dříve než se stal ve Francii provinčním ministrem – byl prvním tamějším provinciálem – zvláštní milostí viděl na Františkově čele veliké Tau planout v různých barvách. Toto Tau dodávalo jeho tváři podivuhodnou krásu. Toto znamení totiž Boží muž velmi ctil a miloval. Ve svých povzbuzeních je velmi doporučoval; když jednou ve své dobrotě napsal vlastnoručně krátký dopis, podepsal jej tímto znamením. Celá jeho tužba se podle slov proroka nesla k tomu, aby čelo trpících a smutných poznačil písmenem Tau – že se totiž opravdově obrátili ke Kristu.

III. Jeho vybrané ctnosti

1. ČTENÍ

1348
Od počátku svého obrácení křižoval Boží muž František, jako pravý učedník ukřižovaného Ježíše, tvrdě své tělo s jeho žádostmi a ukázňoval smyslová hnutí přísnými posty, takže snad nejedl ani to, co bylo nutně třeba k udržování jeho sil. Pokud byl zdráv, jedl jen zřídka vařená jídla. Pokud si to dovolil, přimíchával do nich trochu popela, nebo do nich přiléval vodu, aby je znechutil. Jak přísný byl i vpití, plyne z toho, že nepil víno, aby svého ducha vždy povznášel ke světlu moudrosti. Když byl žíznivý, pil jen minimum studené vody. Odpočíval obvykle na holé zemi a místo polštáře míval kámen nebo kus dřeva. Nosil prostý, hrubý oděv, protože se z vlastní zkušenosti přesvědčil, že drsný a hrubý oděv zlé nepřátele zahání, zatímco jemný a měkký oděv silněji vystavuje člověka pokušením.

2. ČTENÍ

1349
Přísnou sebekázní a bdělostí nad sebou pečoval zvláště o cenný poklad čistoty, kterou nosíme v porušitelných nádobách. Tuto neporušenou čistotu vnitřního i vnějšího člověka se snažil zachovat se svatou čestností. Zpočátku po svém obrácení se v mrazech statečně vrhl do jámy se sněhem a ledem, aby zkrotil zlého nepřítele ve svém nitru a aby před žárem žádostivosti zachoval bílé roucho čistoty. Posilováno tak tvrdým pokáním začalo jeho tělo poznenáhlu vyzařovat zářivou čistotu. Své tělo měl zřejmě dokonale v moci a se svýma očima uzavřel smlouvu. Smyslných pohledů se pevně vystříhal a jakýmkoli pohledům na nedobré věci se vyhýbal.

3. ČTENÍ

1350
Když dosáhl čistoty srdce i těla, blížil se vrcholu svatosti. Přesto často omýval oči ducha proudy slzí, toužil po čistotě nebeského světla a málo si dělal ze ztráty světla svých očí. Ačkoli si častým pláčem způsobil těžkou oční chorobu, neposlechl lékařovy rady, aby zanechal pláče, nechce-li úplně oslepnout. Říkal, že si raději odepře tělesné oči, než aby se vzdal oddanosti ducha a slz, které osvěcují oči ducha, aby mohl na Boha patřit.

I když Boží muž často proléval slzy, jeho duch i obličej vyzařovaly radost. Protože jeho svaté svědomí bylo jasné, vyléval na něho Bůh olej radosti. Stále, vytrvale se pozvedal k Bohu a vše, co konal, konal s radostí.

4. ČTENÍ

1351
Pokory, která je ochranou a okrasou každé ctnosti, byl Boží muž plný. Ač se vyznačoval mnoha ctnostmi, především žil jako nejmenší z Menších bratří a stále chtěl mít nad sebou představeného. Ten, který se nazýval největším hříšníkem a měl se za chatrnou, špinavou nádobu – ač ve skutečnosti byl nádobou vyvolenou, svatou, třpytící se mnoha svatými ctnostmi a milostiplnými dary, zasvěcenou dokonalému evangelnímu životu. Toužil jevit se sobě i druhým opovrženým chudákem. Proto se veřejně vyznával ze svých skrytých chyb, proto dary božského Dárce pečlivě skrýval v srdci, aby neriskoval ješitnost, která by mohla být počátkem řady hříchů. Aby naplnil všechny požadavky dokonalé pokory, nebyl rád podroben jen svým představeným, ale i svým podřízeným. Často svému druhovi na cestách sliboval poslušnost, ať byl jakkoliv mladý nebo prostinký. Nechtěl totiž rozkazovat mocí svého úřadu, nýbrž jako služebník chtěl z pokory poslouchat i podřízené.

5. ČTENÍ

1352
Nejvyšší chudobu, družku svaté pokory, zvolil si v dokonalém následování Krista ve věčné lásce za nevěstu. Proto opustil nejen otce a matku, ale vzdal se i všeho, co mohl vlastnit. Nikdo by nedokázal vášnivěji si žádat peněz, než on chudoby; nikdo by horlivěji nestřežil svůj poklad, než on tuto drahocennou perlu evangelia. Protože byl od počátku jeho řeholního života jeho jediným majetkem hábit, provaz a kalhoty až do smrti, dokazuje to, jak byla chudoba jeho jedinou pýchou a nouze jedinou radostí.

Když viděl někoho, kdo se mu zdál podle zevnějšku chudším, než byl on sám, ihned se mu snažil připodobnit, jako by se bál, že má někdo v chudobě rytířštější smýšlení než on, tak horlivě usiloval o chudobu. Protože dával přednost chudobě přede všemi pomíjejícími věcmi – jako závdavku věčného dědictví – pohrdal vším klamným bohatstvím jako darem, který mu propůjčili jen na hodinu. Chudobu miloval jako veliké a pravé bohatství a chtěl v ní všechny předstihnout. Ona ho totiž naučila, jak se mít za nejmenšího ze všech.

6. ČTENÍ

1353
Pro svou lásku k nejvyšší chudobě byl Boží muž bohatý ctností prostoty. Ač zde na zemi nic nenazýval vlastním, zdálo se, že skrze Stvořitele má všechna dobra. Vždyť jasnýma očima holubice, prostým smýšlením srdce a čistým pohledem ducha všechno vztahoval k nejvyššímu Pánu a ve všech věcech poznával, miloval i chválil jejich Stvořitele. Tak Boží dobrota způsobila, že v Bohu všechno vlastnil a ve všem poznával Boha. Protože považoval Boha za poslední příčinu všech věcí, i nejmenší tvory nazýval bratry a sestrami, protože všechny tyto tvory i jeho samého vyvolal v život týž Stvořitel. Ty tvory pak, kteří podle přirozené podobnosti nebo podle slov Písma připomínají Kristovu dobrotivost a jemnost, miloval ještě vroucněji a srdečněji. Proto Bůh způsobil, že se k němu cítila přitahována i divoká zvěř a že ho i nerozumní tvorové poslouchali, jako by pro svou prostotu a svatost dosáhl světec stavu nevinnosti.

7. ČTENÍ

1354
Pramen veškerého slitování vylil na Františka tolik srdečné dobrotivosti, že nuzným v jejich těžkostech pomáhal vpravdě s mateřskou láskou. Byl od přirozenosti soucitný, a proto umocňoval Kristovo milosrdenství, které mu bylo vlito, svým soucitem. Proto zvlášť miloval nemocné a chudé – a tam, kam už rukama nedosáhl, aby pomáhal, dával aspoň lásku. Když u někoho viděl chudobu nebo bídu, zbožně a láskyplně myslil na Krista. A protože v chudých spatřoval Kristův obraz, dával jim, když je potkal, i z toho, co k životu nutně potřeboval. Dokonce se domníval, že jim to musí vrátit zpět, jako by to bylo jejich vlastnictví. A z toho nevyjímal ani plášť či hábit, ani knihy, ani plátno na oltář. Pln touhy i sebe sama darovat, aby Kristův příkaz lásky dokonale naplnil, jak jen mohl, všechno dával chudým.

8. ČTENÍ

1355
Z této žhavé lásky vyrostla jeho horlivost, pronikala do hlubin Františkova srdce jako ohnivý meč, takže se zdál i rozhorlen žhavou horlivostí, i trápen bolestným soucitem. Když se musel dívat na to, jak se drahocennou krví Krista vykoupené duše poskvrňují nějakým hříchem, jako kopím bodnutého pronikla ho veliká bolest, a pak tak bolestně naříkal jako matka, která pro ně v Kristu trpí porodní bolesti.

Proto s Bohem v modlitbě zápasil, proto neúnavně kázal a velmi horlivě se snažil vždycky dávat dobrý příklad. Domníval se totiž, že by nebyl dobrým přítelem Krista, kdyby všemožně nepomáhal duším, které on vykoupil. Ač bylo jeho bezhříšné tělo dokonale podrobeno duši, ač pro žádný hřích nepotřebovalo trestání, pro dobrý příklad mu ukládal František stále nová pokání a břemena a kvůli bližním chodil tvrdými cestami, aby dokonale následoval stopy toho, který své tělo pro spásu druhých vydal smrti.

9. ČTENÍ

1356
Jak velký žár lásky strhoval přítele Ženicha k Bohu, lze zvlášť vidět z toho, že se toužil v ohni mučednictví obětovat jako živá oběť Pánu. Proto se třikrát vydal na cestu k nevěřícím. Dvakrát byla proti Boží prozřetelnost. Po třetí ho vedla, protože s ním byl Pán, po mnoha útrapách, v poutech, bitím a bezpočtu protivenství před babylónského sultána. A hlásal tam Krista s takovou silou Ducha a s mocí, že se sultán podivoval. Božím řízením však byl velmi mírný a vyslechl ho. Protože poznal jeho nadšení, pevnost ducha, pohrdání tímto světem i sílu Božího slova, pojal k němu takovou úctu, že mu nabízel vyznamenání a drahocenné dary, kdyby přijal jeho nabídku a zůstal u něho.

Protože František v pohrdání sebou i světem považoval všecko za prach a poznal, že se jeho přání nesplní, na Boží vyzvání se vrátil do křesťanské země. Bez jakékoli bázně udělal všecko proto, aby mohl dojít mučednictví. Kristův přítel tedy mocně hledal pro Krista smrt, ale nenašel. Zásluhu vytouženého mučednictví sice měl získat, ale zatím zůstal naživu, aby mohl být později vyznamenán jedinečnou milostí.

IV. Jeho horlivost v modlitbě a dar proroctví

1. ČTENÍ

1357
Když Kristův služebník poznal, že člověk v těle žije daleko od Pána, bez ustání se snažil svého ducha pozvedat k Bohu, aby nebyl bez útěchy Milovaného. Pro Kristovu lásku se stal úplně necitlivým vůči pozemským žádostem. Ať chodil nebo seděl, byl v místnosti nebo venku, stále a silně se oddával modlitbě, takže se zdálo, že se jí věnuje celým srdcem, tělem, veškerou činností a po všechen čas. Často ho modlitba strhávala tak, že nevnímal, co se kolem něho děje, protože byl ve vytržení a zakoušel věci, které převyšují jen lidské chápání a cítění.

2. ČTENÍ

1358
Aby mohl bez vyrušování prožívat duchovní útěchy, vyhledával k nočním modlitbám osamělá místa a opuštěné kostely. Často však tu musel svádět hrozné boje s démony, kteří s ním tvrdě jednali a stále se ho snažili ve vroucích modlitbách rušit. Díky nepřekonatelné síle své modlitby zahnal je Boží muž vždy na útěk a zůstával v pokoji a sám. A pak se po lesích rozléhal jeho pláč, jeho slzy stékaly na zem a rukama se bil v prsa. Jako by v sobě nosil tajemství, jako by jednou svému soudci vydával počet, po druhé se vroucně odvolával k Otci. Jindy jako by rozmlouval se svým Ženichem, nebo s ním mluvil jako s přítelem. V noci ho bylo lze vidět, jak se modlí s rukama rozpjatýma v podobě kříže, celým tělem pozdvižen od země a obklopen malým světelným mráčkem. Povznesení jeho těla i vyzařování vznešeného osvícení svědčily o tom, co se v jeho duši odehrává.

3. ČTENÍ

1359
Jak prozrazovala bezpečná fakta, nadpřirozené působení jeho tužby po Bohu mu odhalovalo mnoho temných a skrytých tajemství božské moudrosti. Mluvil však o nich tehdy, žádala-li si toho péče o spásu jeho bratří, nebo žádalo-li toho samo Boží zjevení. Neúnavná horlivost v modlitbě a vytrvalé cvičení ctností dovedly Božího muže k takové duchovní vyrovnanosti, že ve světle věčného Světla jasně pronikal hluboká tajemství Písma, i když svaté knihy nikdy teologicky nestudoval. Mocně na něm spočíval Duch proroků, takže jeho podivuhodnou mocí byl přítomen i vzdáleným a o vzdálených událostech měl jasnou znalost. Prohlédal tajemství srdce a předpovídal budoucí události. Prokazují to bezpečná fakta, z nichž některá chceme uvést.

4. ČTENÍ

1360
Jednou na provinční kapitule v Arles kázal bratřím svatý Antonín, tehdy vynikající kazatel a nyní slavný Kristův vyznavač, velmi dojímavě na slova: »Ježíš Nazaretský, král židovský«. Tu se objevil Boží muž František, dlící tehdy velmi daleko, u dveří kapitulní síně a křížem požehnal bratry. Tehdy jejich ducha naplnila tak veliká útěcha, že vůbec nepochybovali o tom, že toto objevení se Božího muže způsobila Boží moc. Protože to všechno věděl i blažený František, dokazuje to, jak hluboko svým duchem pronikl do světa věčné moudrosti. Toto Světlo, pohyblivější než vše, co se pohybuje, jehož jasnost proniká všude, naplňuje i duše svatých a činí z nich Boží přátele a proroky.

5. ČTENÍ

1361
Když se jednou – jako obvykle – shromáždili bratři ke kapitule u Panny Marie v Porciunkule, nechtěl se jeden poddat poslušnosti a různými vytáčkami se z ní snažil vykroutit. Světec, který se tehdy ve své cele věnoval modlitbě jako prostředník mezi Bohem a bratry, viděl všechno toto v duchu. Zavolal si jednoho bratra a řekl mu: »Bratře, viděl jsem ďábla sedícího na zádech toho neposlušného bratra, jak se ho drží za krk. Řízen takovým pánem, znevažuje otěže poslušnosti a poslouchá našeptávání ďábla. Jdi k tomu bratrovi a řekni mu, aby se ihned sklonil pod jho poslušnosti. A že mu to radí ten, na jehož modlitbu ten ďábel potupně zmizel.« Bratr toto napomenutí dotyčnému vyřídil. Ten pak, zasažen pravou lítostí a osvícen světlem pravdy, vrhl se před zástupcem světce na zem, vyznal svou vinu, prosil za odpuštění a plnil příkaz v poslušnosti. Od té doby v pokoře poslouchal stále.

6. ČTENÍ

1362
Když žil František v poustevně na hoře La Verně, toužil jeden z jeho druhů, aby mu vlastnoručně napsal nějaká slova Páně. Trpěl totiž velkými pokušeními ne těla, ale ducha, a věřil, že by tím napsaným slovem pokušení zapudil, nebo je aspoň lehčeji snášel. I když po těch psaných slovech velmi toužil, nemohl se k prosbě o ně odhodlat, protože byl pokorný, stydlivý a prostý a ze studu se neodvažoval milovanému Otci všechno vyprávět.

Co se však bratr neodvažoval říci, zjevil Otci Duch svatý. Řekl tomu bratrovi, aby mu přinesl inkoust a papír, a vlastnoručně mu napsal chvály Páně tak, jak si bratr přál. Připsal k tomu i požehnání, a pak to bratrovi daroval. Pokušení pak ihned přestala.

Tento krátký list opatrovali a později vrátil mnoha lidem zdraví. Všichni tím měli poznat, jaké zásluhy u Boha má pisatel toho listu, když už jím napsané mělo takovou sílu.

7. ČTENÍ

1363
Jindy přišla za Otcem bohabojná vznešená paní a s důvěrou a vytrvale ho prosila, aby se k Pánu modlil za jejího manžela. Toužila, aby Bůh jeho tvrdému srdci dal více milosti a mírnosti. Byl totiž bezcitný a do služby Kristu jí stavěl překážky.

Když to svatý a dobrotivý Otec slyšel, svatými slovy ji posílil v dobrém. Také jí přislíbil, že očekávaná radost brzy přijde. Pak jí přikázal, aby ve jménu Božím i jeho muži oznámila, že nyní je ještě čas smilování – později už bude jen čas spravedlnosti. Paní důvěřovala slovům, která jí Boží služebník řekl, a s jeho požehnáním se vydala na cestu domů. Když se s manželem setkala, vyřídila mu světcův vzkaz. A nepochybovala, že se jí světcovo přání i příslib splní. Jakmile muž ta slova slyšel, vlil do něho Duch milost a v jeho srdci zničil všechnu tvrdost. Manželce dovolil, aby Bohu po libosti sloužila a slíbil jí, že s ní bude sloužit také. Na radu této svaté manželky žili pak spolu mnoho let ve zdrženlivosti a zemřeli oba v týž den: žena ráno a muž večer. Ona tedy byla obětí ranní, on večerní.

8. ČTENÍ

1364
V době, kdy Boží muž ležel nemocen v Rieti, těžce onemocněl jeden nemravný a světácký statkář jménem Gedeon. Nemohl se z postele hnout. Se slzami v očích ho dopravili jeho blízcí ke světci a prosili ho, aby mu požehnal. Světec odpověděl: »Protože jsi žil podle žádostivostí těla a nebál ses Božího soudu, neznamenám tě znamením svatého kříže kvůli tobě, ale na prosby tvých příbuzných. Zároveň tě ubezpečuji, že na tebe přijde daleko větší zlo, jestli se po uzdravení vrátíš k dřívějšímu způsobu života.« A pak nad ním udělal kříž od hlavy až k patě.

Všichni slyšeli, že jeho kosti v dolní části těla vydaly zvuk, jako když se v ruce láme suché dřevo – a ten, který jako chromý ležel bez pohnutí, zdráv se zvedl a propukl v hlasité Boží chvály. »Jsem uzdraven,« vykřikoval. Za pár dní však opět opustil Boha a oddal se nemravnému životu. Když zanedlouho v domě jednoho kanovníka povečeřel a spal u něho, zřítila se na všechny střecha domu. Zatímco ostatní byli ušetřeni, jeho jediného stihla smrt. Tato událost současně ukazuje, jak přísně Bůh soudí nevděčné a jak úžasného ducha vidění do skrytých věcí František měl.

9. ČTENÍ

1365
Když se Otec vrátil ze zámoří a kázal v Celanu, zval ho srdečně a ze zbožné úcty jeden rytíř na oběd. A protože se světec bránil, takřka ho nutil. Než si sedl ke stolu, modlil se světec podle svého zvyku modlitbu chval a prosby. Tu v duchu viděl, že na rytíře už čeká smrt. Po modlitbě si vzal hostitele stranou a v lásce mu předpověděl, že velmi brzy zemře. Povzbudil ho, jak nejlépe mohl, aby přijal svátost pokání, a napomenul ho, aby konal dobré. Ten muž vzal Františkova slova vážně. Světcovu druhu otevřel ve zpovědi srdce, vyznal všechny své hříchy, se svým majetkem udělal pořádek, všechny odporučil Božímu milosrdenství a podle svých sil se připravoval na smrt. Zatímco druzí ještě stolovali, rytíř náhle zemřel, ač vypadal do poslední chvíle zdravý a silný. Vše se stalo podle slova Božího muže. Nečekaná smrt ho sice zastihla, ale ve víře v prorockého ducha světce včas se obrnil zbraněmi pokání, takže unikl zavržení a podle evangelních příslibů došel do věčných stanů.

V. Poslušnost tvorů a ponížení Boha

1. ČTENÍ

1366
Duch Páně, který svého služebníka Františka pomazal, a Kristus, Boží síla a moudrost, byli s ním. Boží moc a milost mu nedávaly jen vhled do skrytých věcí, ale podřizovaly mu i věci tohoto světa. Kdysi mu lékaři radili a bratři ho prosili, aby souhlasil s vypálením kolem očí, že to vyléčí jeho oční chorobu. Boží muž pokorně souhlasil, protože v radě neviděl jen lék pro tělo, nýbrž i příležitost ke cvičení ctností. I když byl při spatření žhavého železa zachvácen hrůzou, začal světec s ohněm rozmlouvat jako s bratrem: ve jménu Stvořitele mu přikázal, aby svůj žár zmírnil, že pak jeho jemné pálení snese. Když pak to žhavé železo zajelo se syčením do jeho jemné tváře a vypálili jizvu od ucha až k očním důlkům, jásal v duchu Bohem omilostněný světec a řekl bratřím: »Chvalte Nejvyššího! Žár ohně, podle pravdy řečeno, nepůsobil mi utrpení – ani bolest jsem necítil.«

2. ČTENÍ

1367
Když byl Boží služebník v poustevně San Urbano těžce nemocen a cítil, jak mu ubývá sil, prosil o doušek vína. Když mu řekli, že žádné nemají, dal si přinést vodu a požehnal ji. To, co bylo dosud pitnou vodou, přeměnilo se v dobré víno. Co mu nemohla nabídnout chudá poustevna, vyprosilo od Boha čisté svědomí světce. Jakmile z vína upil, vrátily se mu síly. Tak se ukázalo, že mu dobrotivý Dárce nedal vytoužený nápoj k příjemnému požitku, ale spíše jako účinný lék.

3. ČTENÍ

1368
Jindy opět se chtěl Boží muž odebrat do samoty, aby tu bez vyrušování rozjímal. Protože však byl velmi zesláblý, vezl se na oslu jednoho chudého muže. Ten muž vedle Božího muže v letním horku vytrvale stoupal, dlouhou a krušnou cestou se unavil a měl žhavou žízeň. Stále si stěžoval a říkal, že zemře, nedostane-li brzy něco k pití. Světec sestoupil z osla, poklekl na zem, ruce pozvedl k nebi a neustal v modlitbě, dokud necítil, že je vyslyšen. Když se domodlil, řekl tomu muži: »Jdi tam k té skále a najdeš tam pramen vody, který ti Kristus ve svém milosrdenství dal ze skály vytrysknout.« Ten žíznivý muž běžel na ono místo, napil se vody, kterou ze skály získala síla modlitby, a velmi se občerstvil tím, co mu Bůh z tvrdé skály připravil.

4. ČTENÍ

1369
Kdysi kázal služebník Pána u Gaety, na mořském břehu. S úctou se k němu tlačily zástupy. Aby unikl oslavování, vstoupil do člunu, který byl zakotven u břehu. Před očima a k údivu všech přítomných začal se člun sám od sebe – bez veslařů – vzdalovat od břehu, jako by ho hnala nějaká uvnitř skrytá síla. Jakmile loď doplula na širé moře, zastavila se a nehnula se, dokud Boží muž zástupům kázal. Když lid na břehu vyslechl kázání, světec mu požehnal a lid se rozešel, vrátil se člun z vůle Boží opět sám ke břehu. Jako tvor poslouchal svého Tvůrce, tak dokonalému služebníku svého Stvořitele dokonale sloužil podle toho, co a jak potřeboval.

5. ČTENÍ

1370
Když se zdržoval v poustevně v Grecciu, sužovaly obyvatele vesnice veliké pohromy: bouře a kroupy ničily každoročně jejich pole i vinice, žraví vlci jim nerdousili jen dobytek, ale zabíjeli i lidi. Proto měl služebník Nejvyššího s těžce navštívenými vesničany soucit. V kázání jim slíbil – a stal se ručitelem slibu – že všechny metly zmizí, když se řádně vyzpovídají z hříchů a ponesou důstojné plody pokání. Protože na jeho napomenutí pokání skutečně činili, zmizela všechna zla a ani vlci, ani kroupy jim neškodili. A co je podivuhodnějšího: když bilo krupobití pole sousedů a bouře se blížila k jejich polím, přestaly kroupy padat a mraky se stočily jinam.

6. ČTENÍ

1371
Kdysi šel Boží muž spoletským údolím a cestou ve vsích kázal. Tak se přiblížil k Bevagne. Narazil tu na místo, kde bylo množství různých ptáků ve velikém houfu. Když ten houf jeho dobrotivé oko zahlédlo, zastínil ho Duch Páně. Radostně ptáčky pozdravil a přikázal jim, aby zbožně naslouchali slovům Páně. Když jim řekl mnohé o dobrotivých Božích skutcích vůči tvorům a mluvil o chválách, které by mu měli ptáčci vzdávat, nakláněli opeřenci hlavičky, roztahovali křídla, otevírali své zobáčky a pozorně se na něho dívali, jako by chtěli pochopit podivuhodnou sílu jeho slov.

Boha plný muž právem k těmto nerozumným tvorům projevoval lidskou dobrotu a náklonnost, protože tito tvorové k němu byli také podivuhodně přitahováni: naslouchali, když je poučoval, poslouchali jeho rozkazy, cítili se dobře pod jeho ochranou a rádi u něho prodlévali, dokud je nerozpustil.

7. ČTENÍ

1372
V touze po mučednické palmě pokoušel se jednou přeplavit do Orientu přes moře. Své předsevzetí však nemohl splnit, protože mu v tom zabránily mořské bouře. Tehdy nad ním bděla prozřetelnost Kormidelníka všech věcí, že ho vyprostila z mnoha smrtelných nebezpečí a na širém moři prokázala své účinné řízení věcí. Když se totiž chtěl ze Slavonie vrátit do Itálie a vstoupil bez jakýchkoli zavazadel na loď, objevil se – Bohem poslán – člověk, který pro Božího muže přinesl dost jídla na cestu a předal je jednomu bohabojnému námořníkovi s prosbou, aby z toho v příhodné době dával tomu, který nic nemá. Protože námořníci nemohli pro bouři nikde přistát, brzy spotřebovali všechny své zásoby a zbyla jen ta trocha z almužny, kterou přinesl neznámý pro Božího muže. Na jeho modlitby a pro jeho zásluhy rozmnožovala Boží moc tu trochu tak bohatě, že to stačilo pro všechny až do té doby, kdy bouře ustala a mohli přistát v přístavu Ancona.

8. ČTENÍ

1373
Jindy, když Boží muž s druhem kázali mezi Lombardií a Markou Trevízskou, překvapila je poblíž osady Po tmavá noc. Protože se cesta vinula bezprostředně u bažin a kolem řeky, často se ve tmě ocitali v nebezpečí. Bratr světce žádal, aby prosil Boha o pomoc, když jsou uprostřed takových nebezpečí. Muž Boží mu s pevnou důvěrou odpověděl: »Bůh má moc, zalíbí-li se to jeho dobrotě, posvítit nám svým světlem.«

A jaký div! Sotva to František řekl, osvítilo nebeské světlo všechno kolem nich tak jasně, že přes temnotu kolem viděli jasně nejen vlastní cestu, ale že rozeznávali leccos i na druhém břehu řeky.

9. ČTENÍ

1374
Jistě jim v té noci svítilo nebeské světlo, aby jim dosvědčilo, že nikoho, kdo chodí přímými cestami života, temnota smrti nemůže zničit. Podivuhodný jas tohoto světla svítil jejich tělům, ale zároveň posiloval jejich ducha. Tak se do kláštera vrátili bratři z dlouhé cesty se zpěvem chval a díků.

 Jak úžasný a obdivuhodný je tento světec! Oheň zmírnil svůj žár, voda změnila svou chuť, skála vydala hojně nápoje, neživé věci mu sloužily, divoká zvířata se stávala krotkými, nerozumní tvorové mu naslouchali, ba i Pán vesmíru mu ve své dobrotivosti posloužil, když ho prosil, protože mu ve své štědrosti poslal pokrm a jasem svého světla mu ukazoval cestu. Tak tomu, kdo byl mimořádně svatý, sloužili tvorové a dokonce Tvůrce tvorů plnil jeho vůli.

VI. Jeho svatá stigmata

1. ČTENÍ

1375
Dva roky před tím, než Kristův věrný služebník a nevolník František odevzdal nebi svého ducha, začal na osamělé hoře La Verna čtyřicetidenní půst ke cti svatého archanděla Michaela. Vůně nebeského nazírání ho neobvykle bohatě naplnila. Touha po Božích dobrech se v něm žhavěji rozhořela a vlité Boží dary začal cítit daleko mocněji než jindy. Zatímco ho žhavá, serafická touha povznášela k Bohu a něžný a silný soucit ho v lásce spodoboval s tím, s nímž si vroucně přál být ukřižován, uviděl pojednou za ranního rozbřesku kolem svátku Povýšení svatého Kříže – když se modlil na úbočí hory – zjevení Serafa, který měl šest zářivých, ohnivých křídel. Slétal k němu s nebeských výšin, rychle přilétl a blízko Božího muže se zastavil ve vzduchu. František viděl, že má nejen křídla, ale že je i ukřižován, protože jeho ruce byly rozpjaty a i nohy přibity na kříž. Jeho křídla byla po obou stranách podivuhodně uspořádána tak, že měl dvě nad hlavou, dvě byla rozpjata k letu a dvě ho zahalovala.

2. ČTENÍ

1376
Když Serafa spatřil, ulekl se. Jeho nitro pronikly bolest i radost. Milostiplné zjevení Krista, který se mu takto podivuhodně a důvěrně zjevil, naplnilo ho nevýslovnou radostí a jeho hrozné přibití na kříž, na něž patřil, probodlo jeho duši bolestným mečem soucitu. Vnitřním světlem poznal, že toto zjevení – vždyť se slabost utrpení neshodovala s nesmrtelností serafického ducha – dostává proto, aby jako Kristův přítel pochopil, že ho s Kristem viditelně a cele nespodobí mučednická smrt, nýbrž žár jeho ducha. Když se od něho zjevení po tajemné a důvěrné rozmluvě začalo vzdalovat, rozplamenil ho vnitřně serafický žár tak mocně, že jeho tělo zaznamenalo zraněnou podobu Ukřižovaného. Jako by žhavý žár plamenné síly ctnosti vtiskl tělu pečeti.

3. ČTENÍ

1377
Na jeho rukou i nohou se totiž objevily rány hřebů. Na dlaních a horní části nohou byly vidět hlavy, na druhé straně špičky hřebů. Hlavy hřebů na rukou i na nohou byly kulaté a černé, špičky podlouhlé a zahnuté a jakoby do těla vbité. Protože vyrůstaly z masa, trčely z chodidla ven, nad chodidlem se ohýbaly, takže se chodidlo při chůzi nedotýkalo země, a mezi chodidlo a ohnutou špičku hřebu bylo možné vložit prst. Toto vím od těch, kdo ho na vlastní oči viděli. Jeho pravý bok byl jakoby kopím proboden a stále v něm byla živá, rudá rána. Často z ní vytékala krev, která potřísňovala hábit i kalhoty. Jeho bratři a druhové, kteří je prali, nepochybně zjistili, že služebník Páně byl i pravým bokem viditelným obrazem Ukřižovaného právě tak jako probodenýma rukama a nohama.

4. ČTENÍ

1378
Muž plný Boha sice věděl, že rány, které do jeho těla Bůh viditelně vtiskl, nebude moci před nejbližšími druhy skrývat. Přesto se bál zveřejňovat tajemství Pána a trápil se v nejistotách, zda má, či nemá o vidění mluvit. Nakonec se v nejistotách rozhodl sdělit několika svým nejdůvěrnějším druhům průběh celého zjevení. Připojil však, že ten, který se mu zjevil, řekl mu některé věci, které za svého života nikomu nepoví. Živá láska ke Kristu milujícího tolik s milovaným spodobila! Naplnilo se čtyřicet dní na oné osamělé hoře a nadešel svátek Michaela archanděla. Andělský muž František sestoupil pak z hory a nosil na svém těle obraz Ukřižovaného, který nevytesala ruka umělce do kamene či dřeva, nýbrž prst živého Boha jej vtiskl do Františkova těla.

5. ČTENÍ

1379
I když se ve své svatosti a pokoře úzkostlivě snažil svaté rány skrývat, přece Pán chtěl, aby skrze ně k jeho slávě vykonal několik zřejmých zázraků. Skrytá moc těchto stigmat se měla viditelnými zázraky projevit. V husté temnotě světa měly zazářit jako zjevení velmi jasné. Předtím, než světec dlel na La Verně, vycházel z hory často hrozivý mrak a kruté krupobití ničilo okolní úrodu. Po onom blaženém zjevení bylo sice slyšet obvyklé hřmění, ale ku podivu a radosti obyvatel nenásledovalo krupobití. Tak dalo milostivé nebe poznat vznešenost onoho zjevení a moc při něm vtištěných ran.

6. ČTENÍ

1380
V provincii Rieti propukl tak strašný mor, že zahubil téměř všechny ovce i dobytek. Zdálo se, že vše propadlo hrůznému zničení. Jeden bohabojný muž dostal pak v nočním zjevení poučení. Měl rychle vyhledat poustevnu, v níž se tehdy blažený Otec zdržoval, a od bratří si tam vyprosit vodu, v níž si Otec umyl ruce a nohy. Aby ukončil morovou ránu, měl tou vodou pokropit nakažený dobytek. Když to vše onen muž věrně vykonal, propůjčil Bůh té vodě, která svaté rány omývala, velikou moc. Když se při kropení dobytka dotkla zvířete i jen kapka té vody, dokonale zahnala mor, zvířata opět dostala sílu a běžela na pastvu tak čiperně, jako by předtím nebyla stižena žádnou ranou.

7. ČTENÍ

1381
Františkovým rukám dala stigmata podivuhodnou sílu. Když se jimi dotýkal, vracely se nemocným zdraví a spokojenost, vodnatým a uschlým údům cit a pohyblivost a – což je největším zázrakem – i smrtelně raněným vracela ihned zahojení ran a život. Jako příklad z mnoha divů omezím se na dva:

U Leridy se jeden muž, jménem Jan, který blaženého Františka ctil, jednou večer tak těžce zranil, že všichni říkali: nedožije rána. Tu se mu podivuhodně zjevil svatý Otec a svýma svatýma rukama se dotkl jeho rány. V tu hodinu byl úplně zdráv a celá ta obec hlasitě volala, že stigmatizovaný, který koná takové divy, zaslouží si všeobecné uctívání.

Kdo by se bez obdivu dokázal dívat na to, že jeho smrtelně zraněný blízký je náhle úplně zdráv? Kdo by na to dokázal myslit bez díkůčinění? Kdo by věřícím srdcem dokázal bez oddanosti i jen pomyslit na tak dobrotivý, podivuhodný a jedinečný zázrak?

8. ČTENÍ

1382
Když u města Potenzy v Apulii jeden klerik o svatých stigmatech lehkomyslně a pochybovačně dumal, byl náhle pod rukavicí poraněn jakoby šípem, ač rukavice zůstala naprosto neporušená. Tři dni ho trýznily veliké bolesti. S lítostí vzýval blaženého Františka a při jeho stigmatech ho zapřísahal, aby mu pomohl. A tu se dokonale vrátilo zdraví: zmizely bolesti a po ráně nebylo ani stopy. Tím se stalo zřejmým: ten svou silou vtiskl svaté rány a dal jim sílu, jemuž jedinému přísluší rány dávat i hojit, zatvrzelé trestat a uzdravovat ty, kdo jsou kajícího srdce.

9. ČTENÍ

1383
Světec byl takto jedinečně právem vyznamenán. Vždyť jeho celkové úsilí směřovalo ke kříži. Vždyť jeho podivuhodná něžnost a mírnost, jeho přísný život, jeho hluboká pokora, dokonalá poslušnost, mimořádná chudoba, neposkvrněná čistota, hořká lítost, bohaté slzy, srdečná slitovnost, žhavá horlivost, touha po mučednické smrti, překypující láska a ostatní ctnosti, Kristovým podobné, které na něm zářily, jsou i výrazem jeho podobnosti s Kristem i přípravou na přijetí svatých ran, stigmat. Proto ho slavné tajemství kříže zdobilo od jeho obrácení po celý život. Proto ho božská síla při spatření vznešeného, pokorného, ukřižovaného Serafa přetvořila k podobě zjevení, na něž patřil. Toto vše dosvědčili ti, kdo jeho rány viděli, dotýkali se jich a líbali je. Na svaté evangelium přísahali, že vše takto bylo a že vše viděli. Tím nám dali větší jistotu.

VII. Jeho smrt

1. ČTENÍ

1384
Protože byl Boží muž tělem i duchem přibit na kříž, pozvedal ho žár jeho serafické lásky k Bohu a žíznil s Ukřižovaným – proboden žhavou horlivostí ducha – po spáse všech, kdo mají být vykoupeni. Protože stigmata na jeho chodidlech vyčnívala a znemožňovala mu chůzi, vozili jeho ukřižované tělo na oslu po městech a vesnicích. Jako druhý anděl, který přichází od východu slunce, toužil zapálit srdce služebníků Božích božským, plamenným žárem, jejich kroky řídit na cestu pokoje a čelo jim poznačit znamením živého Boha. Hořel také touhou vrátit se k pokorným začátkům: sloužit totiž malomocným jako kdysi a krotit své tělo, nyní už námahami vyčerpané.

2. ČTENÍ

1385
Po Kristově vzoru si předsevzal konat velká díla. Ač jeho tělo bylo stále slabší, jeho duch zůstával plný síly a ohně. Doufal v nových bojích vítězit nad nepřítelem. Aby tento Kristův chudáček dosáhl koruny svých zásluh, které zdokonaluje velká trpělivost, trpěl různými těžkými nemocemi. Bolesti a trýzeň těchto nemocí prostupovaly celé jeho tělo, takže bylo vyhublé a kůže se takřka lepila na jeho kosti. Ač trpěl velkými bolestmi, neměl je za tresty za hříchy, nýbrž za sestry, a děkoval za ně Pánu a chválil ho a radostně je snášel. Bratři, mezi nimiž žil, viděli v něm – když se bolestmi radostně a pokorně chlubil – druhého Pavla a nového Joba.

3. ČTENÍ

1386
Svůj odchod domů dlouhou dobu předvídal. Když se den jeho smrti přiblížil, řekl bratřím, že stan svého těla brzy opustí, že mu to Kristus zjevil. Dva roky po stigmatizaci, dvacet let po svém obrácení, nechal se přenést k Panně Marii v Porciunkule, u níž dostal skrze panenskou Matku Boží ducha dokonalosti a milost. Tam chtěl dát smrti dlužnou daň a dojít vítězného věnce věčné odplaty. Když ho tam donesli, chtěl nedvojsmyslným znamením ukázat, že se světem nemá nic společného. Proto se nechal v oné těžké nemoci, která připravovala konec všem lidským utrpením, obnažit a položit na holou zem. V poslední hodince, v níž ho ještě mohl nepřítel zuřivě napadnout, chtěl bojovat nahý s nahým. Kristův bojovník, osvobozený ode všeho prachu země, ležel tu na zemi. Levou rukou si přikrýval ránu v pravém boku, aby ji nebylo vidět, a svůj radostný obličej, jako obvykle, obracel k nebi. Pln touhy po věčné slávě začal Nejvyššího chválit za to, že – oproštěn ode všech věcí – bez překážek k němu dojde.

4. ČTENÍ

1387
A tu nadešla hodina jeho odchodu. Nechal si zavolat všechny bratry, kteří v klášteře žili, milými slovy je utěšoval ve smutku nad svou smrtí a s dobrotivostí Otce je povzbuzoval k lásce. Zanechával a odkazoval jim bohatství chudoby a pokoje. Měli usilovat o věčné a chránit se před nebezpečími tohoto světa. K tomu je ohleduplně povzbuzoval a jak mohl zapřísahal: aby ve všem následovali stopy ukřižovaného Ježíše. Synové při tom seděli kolem Patriarchy chudých, jehož oči nezeslábly stářím, nýbrž pláčem. Konečně – téměř slepý a smrti blízký – pozvedl ruce, aby jim požehnal. Složil paže přes sebe ve tvaru kříže – toto znamení stále velmi miloval – a pak požehnal všem přítomným i nepřítomným bratřím v síle a jméně Ukřižovaného.

5. ČTENÍ

1388
Pak si nechal z evangelia svatého Jana předčítat tu zprávu, která počíná slovy »Před Velikonocemi…« V ní toužil zaslechnout hlas Milovaného, který už klepe a od něhož ho odděluje jen tenká stěna jeho těla. Když na sobě blažený Otec naplnil všechna tajemství, zesnul v modlitbě a zpěvu v Pánu. Jeho svatá duše se oddělila od těla a byla přijata do hlubin slávy.

V tu dobu viděl jeden z bratří a jeho učedníků, muž uznávané svatosti, jak jeho duši nese nad mnoha vodami k nebi malý, světlý obláček v podobě hvězdy, jasně a mocně zářící. Protože měl svědomí bez viny a byl bohatý zásluhami, zdvíhala ho plnost milostí a jeho božských ctností mocně vzhůru. Nic ho nemohlo zadržet, aby nepatřil na slávu a světlo nebe.

6. ČTENÍ

1389
Tehdy byl provinciálem v Terra di Lavoro bohumilý muž jménem Augustin. Právě zápasil se smrtí a už před dlouhou dobou ztratil řeč. Náhle vykřikl tak, že to kolemstojící jasně slyšeli: »Počkej na mne, Otče, počkej na mne. Půjdu s tebou!« Když se ho bratři plni údivu tázali, s kým mluvil, řekl, že viděl, jak blažený František stoupá k nebi. Jakmile to dořekl, sám zesnul v Pánu.

1390
V té době se assiský biskup vydal na pouť ke svatyni svatého Michaela na Monte Gargano. I jemu se zjevil blažený František s radostnou tváří ve chvíli svého odchodu a pravil mu, že opouští svět a jde s radostí do nebe. Ráno vyprávěl biskup svým spolupoutníkům, co viděl. Když se pak vrátili do Assisi a pečlivě se dotazoval, získal jistotu, že se mu blažený Otec opravdu zjevil v tu hodinu, kdy odcházel ze světa.

7. ČTENÍ

1391
Jak vysokého stupně svatosti veliký světec dosáhl, zjevil bezmezně dobrotivý Bůh po jeho smrti mnoha podivuhodnými znameními. Vracel totiž na jeho vzývání a pro jeho zásluhy slepým zrak, hluchým sluch, němým řeč, chromým chůzi a mrtvicí poraženým pohyb. Těm, kdo měli uschlé či zlomené končetiny, vracel plné zdraví. Uvězněné osvobozoval z vězení, ztroskotaným dal, aby dosáhli přístavu, při nebezpečném porodu podivuhodně pomáhal a porod ulehčoval, z posedlých vyháněl démony, krvotokem trpící očišťoval a uzdravoval, těžce zraněným vracel zdraví, i největší ze zázraků konal: mrtvé vracel k životu.

8. ČTENÍ

1392
V různých zemích světa působí skrze něho Bůh stále bezpočtu dobrodiní, jak jsem i já, který jsem zmíněné zázraky popsal, sám na sobě zakusil. Když jsem totiž jako malé dítě velmi těžce onemocněl, složila má matka blaženému Františkovi slib a on mne vysvobodil z tlamy smrti a vrátil mi plné zdraví a sílu. Mám to ještě v živé paměti a vyznávám to před celým světem, abych se neposkvrnil nevděčností, kdybych tak velké dobrodiní zamlčel.

Přijmi, blažený Otče, naše nepatrné díky, které jsou daleko za tvými zásluhami a dobrými skutky. A přijmeš-li naše modlitby, vypros nám svými přímluvami odpuštění hříchů. Osvoboď všechny, kdo ti věrně slouží, ode všeho současného zla a veď nás k věčným dobrům.

9. ČTENÍ

1393
A nyní shrněme do krátkého doslovu všechno, co jsme napsali. Ať každý, kdo čtení četl, vše znovu přehlédne a uváží: jak podivuhodné bylo obrácení svatého Otce Františka, jak mocně hlásal slovo Boží, jaké byly jeho vznešené a pevné ctnosti, jak mocný byl jeho prorocký duch, jak hluboce viděl do smyslu svatých Písem. Jaká byla poslušnost nerozumných tvorů vůči němu, vtištění svatých stigmat i slavný návrat z tohoto světa domů! To vše ukazuje a dosvědčuje – jako sedmero svědectví – celému světu nad slunce jasněji, že odedávna známý hlasatel Krista nese na sobě znamení živého Boha a zaslouží si úctu, protože byl ve svém úřadu i učení potvrzen a protože jeho svatost je obdivuhodná.

Nechť ho tedy s naprostou důvěrou následují ti, kteří vyšli z Egypta; vždyť Kristovou holí kříže rozdělují moře, procházejí pouští, překračují Jordán smrtelnosti a vcházejí – díky podivuhodné moci kříže – do zaslíbené země živých. Kéž nás tam na přímluvu našeho svatého Otce dovede Vykupitel a vůdce Ježíš! Jemu buď s Otcem a Duchem svatým v dokonalé Trojici veškerá chvála, veškerá čest a sláva od věků na věky. Amen.

Zde končí malý životopis svatého Františka.