Dopisy sv. Kláry adresované sv. Anežce České jsou cenným pramenem spirituality assiské světice. Přinášíme úryvek ze čtvrtého listu, napsaného pravděpodobně v posledních měsících Klářina života. Je jakýmsi dopisem na rozloučenou své vyvolené dceři. Závěť, kterou světice zanechala „polovičce své duše“, ústí do vznešeného chvalozpěvu lásky a pohledu na Krista – zrcadlo – v jeho tajemství ponížení a slávy.
Protože Kristus je
odlesk věčné slávy,
záře věčného světla
a zrcadlo bez poskvrny,
kontemplativně pohlížej
každý den do tohoto zrcadla,
královno, snoubenko Ježíše Krista,
a v něm svou tvář neustále pozoruj,
abys tak sebe celou, zevně i uvnitř,
ozdobila pestrými šaty…
Na začátku tohoto zrcadla
si všimni chudoby toho,
který byl položen do jeslí
a zavinut do plének.
Jak obdivuhodná pokora,
jak úžasná chudoba!
Král andělů, Pán nebe i země
je položen do zvířecího žlabu.
Uprostřed zrcadla pak pozoruj pokoru…
blaženou chudobu,
nesčetné námahy a trápení,
které podstoupil
pro vykoupení lidského rodu.
Na konci tohoto zrcadla
pak kontemplativně pohlížej
na nevýslovnou lásku,
která jej vedla k tomu, že chtěl trpět
na dřevě kříže
a zemřít na něm
tou nejpotupnější smrtí.
Kéž bys každým dnem…
stále více planula žárem této lásky.
(Čtvrtý list svaté Anežce České, 14-27)
