V pondělí 9. srpna 1943 v 16 hodin byl prostý rakouský farmář vyveden ze své cely ve vězení v Berlíně-Brandenburgu. Následně mu byl přečten rozsudek smrti a o chvíli později byl popraven gilotinou. Franz Jägerstätter, františkánský terciář, manžel a otec čtyř dětí, který odmítl bojovat pro Hitlerovu armádu. O jeho životě vypráví i film Terrence Malicka Skrytý život (2019).
Franz se narodil roku 1907 ve vesničce St. Radegung v Horních Rakousích jako syn farmáře a služebné. Po smrti otce ve válce jej adoptoval Heinrich Jägerstätter. Blízko domova navštěvoval jednotřídou základní školu.
Po neklidném mládí se v roce 1936 oženil s Franziskou Schwaningerovou. Manželství znamenalo obrat v jeho životě: podle sousedů se stal jiným člověkem; v jeho životě dostala důležité místo společná modlitba a Bible. „Pomáhali jsme vzájemně na cestě ve víře,“ řekla později Franziska. „Nikdy bych si nepředstavoval, že být ženatý může být tak krásné,“ uvedl při jedné příležitosti Franz.
Jejich vesnici však záhy ovlivnil stín nacismu. Od samého počátku se Franz stavěl proti této ideologii, jako jeden z mála ve svém okolí hlasoval proti připojení Rakouska v Německu. Mladému farmáři přitom pomohl sen, v němž viděl vlak plný lidí mířící do zavržení. Uvědomil si, že tento vlak je nacistická strana a přidružené organizace.
V roce 1940 a 1941 byl odveden k vojenské službě, avšak dvakrát jej představitelé jeho rodné vesnice vrátili zpět kvůli jeho povolání farmáře. Během období vojenské služby vstoupil Franz do 3. františkánského řádu. „Ať je ti posilou fakt, že má víra se neoslabila, zatímco jsem vojákem,“ napsal Franz manželce, která jej ve vstupu mezi následovníky svatého Františka následovala.
Po návratu do své rodné vesnice (1941) se stal Franz kostelníkem a mše svatá a adorace se pro něj stala každodenní záležitostí. Zrálo v něm rozhodnutí odmítnout příští povolávací rozkaz, neboť je potřeba „poslouchat více Boha než lidi“. Jeho matka i příbuzní se jej snažili od rozhodnutí odvrátit. Dokonce i manželka doufala, že se najde cesta ven ze svízelné situace, avšak stála při svém manželovi: „Kdybych při něm nestála já, neměl by už vůbec nikoho.“
Podle Franze byla služba ve zbrani pro nacistický režim hříchem. Modlil se a postil za světlo, dokonce hledal radu u dalších osobností. Linecký biskup Joseph Calasanz Fliesser mu mimo jiné řekl, že jako otec rodiny nemá rozhodovat, jestli je válka spravedlivá či nikoliv. Manželka o tomto setkání později prohlásila: „Franzův hlavní dojem byl, že se biskup neopovažoval mluvit otevřeně, protože jej neznal – konec konců, Franz mohl být špion.“
V únoru 1943 byl Franz znovu povolaný do armády. V Ennsu odmítl vojenskou službu a nabídl se k nevojenské službě, což mu nebylo umožněno. Soudní zápis uvádí: „Kvůli svému náboženskému přesvědčení odmítl službu ve zbrani, neboť bojem pro nacistický stát by jednal proti svému přesvědčení… nemohl být zároveň nacistou a katolíkem… jsou podle něj věci, v nichž musí člověk více poslouchat Boha než lidi; řekl, že kvůli přikázání ‚budeš milovat svého bližního jako sám sebe‘ nemůže bojovat se zbraní.“
Jägerstätter byl tedy odvezen do věznice v Linci. Po dvou měsících mučení a ponižování upadl do hluboké krize i nebezpečí ztráty víry. Avšak zkušenost dosavadního života s Franziskou byla pro něj znamením Boží přítomnosti.
Mladý farmář čelil nepochopení mnoha lidí, kteří považovali jeho postoj za zbytečný nebo hloupý. Franzova oběť byla podle nich sobecká, pyšná či dokonce bláznivá. Nejvíce nespravedlivé bylo obvinění, že sám sebe klade nad rodinu. „Mám stále víru, že mi Bůh dá znamení, pokud by jiná cesta byla lepší,“ napsal během svého obtížného zápasu. „Kristus se také modlil na Olivové hoře, aby nebeský Otec dovolil kalichu smutku odejít od jeho rtů, ale nikdy nesmíme zapomínat na část modlitby: Pane, ne má vůle se staň, ale tvá.“
Nakonec se ukázala jediná cesta: lepší zemřít pro Krista, než zradit svou víru, pohoršit rodinu a stát se nacistou. Dopisy z této doby ukazují Franzovu úzkost, kterou rozhodnutí přineslo; byl zaplaven pocitem, že opouští svou rodinu a obával se o její pronásledování. Avšak věděl, že Bůh neopouští své vyvolené. „Určitě budu prosit drahého Boha, pokud mi bude umožněno přijít brzy do nebe, aby nechal malé místo i pro vás pro všechny… Zdravím vás, má drahá děvčata. Kéž vás dítě Ježíš a drahá nebeská Matka chrání do té doby, než se znovu uvidíme.“
V květnu 1943 byl převezen do berlínské věznice, kde znovu neúspěšně požádal o nevojenskou službu. 6. července byl odsouzen k smrti za „podrývání vojenské morálky“. Díky knězi Heinrichovi Kreutzbergovi se dozvěděl o pallotinském otci Franzi Reinischovi, jenž zemřel o rok dříve ze stejných důvodů. To mu bylo novou posilou. V tomto čase jej posilovala především eucharistie, Bible a obrázek dětí.
9. srpna 1943 byl popraven na gilotině. Před svou smrtí napsal: „Když jsou mé ruce v řetězech, je to mnohem lepší, než kdyby byla v řetězech má vůle. Ani vězení, ani řetězy, ani rozsudek smrti nemůže člověka okrást o víru a svobodnou vůli. Bůh dává tolik síly, že je možné utrpení snášet… Lidé mají obavy kvůli mému svědomí a mé ženě a dětem. Avšak nemohu věřit tomu, že by proto, že má člověk ženu a děti, mohl urážet Boha.“
Franziska se dožila 100 let. Zemřela v roce 2013, šest let poté, co se spolu se všemi dětmi účastnila blahořečení svého manžela.
Liturgická památka Franze Jägerstättera byla stanovena na 21. květen, datum Franzova křtu.
(zdroj: diecéze Linz, Vatikán, Messaggero Sant‘Antonio)
