Markéta z Cortony, světice s životním příběhem jako z filmu

Příběhu Markéty z Cortony v sobě ukrývá všechny prvky filmového dramatu: krásná dívka, knížecí zámek, macecha, která ji nenávidí a nešetří ji ponižováním, milenec, který za záhadných okolností umírá, a nakonec obrácení, jež ji dovede ke svatosti. Nejedná se však o film, nýbrž o skutečný příběh světice, kterou si františkánský řád připomíná 15. května.

Nacházíme se v Lavianu, asi deset kilometrů východně od Trasimenského jezera: Markéta se zde narodila v roce 1247. Její otec, Tancredi di Bartolomeo, obdělává půdu pronajatou od města Perugia. Když bylo Markétě osm let, ocitla se bez matky a její otec se znovu oženil: žárlivá macecha však dítě nesnesla a trápila ji na mnoho způsobů. Pro dívku jsou to léta velkých bolestí a týrání, a čím víc čas plyne, tím víc v ní roste touha po svobodě. V osmnácti letech se jí naskytne příležitost: zamiluje se do mladíka z Montepulciana, Arsenia, s nímž se rozhodne jedné noci utéct. Doufala v brzký sňatek, k němuž ale i přes narození dítěte nikdy nedojde kvůli odporu jeho rodiny. Na zámku v Montepulcianu se Margherita účastní života místní šlechty, aniž by tam byla oficiálně přijata, a prožívá tuto situaci soužití s velkým vnitřním utrpením, kterou se snaží nějakým způsobem napravit štědrou pomocí chudým.

Přítel je zabit a Markéta se marně snaží vrátit do své rodiny

Nečekaný a pro její budoucnost rozhodující zlom nastane po devíti letech společného života: Arsenio je ubodán k smrti a jeho zkrvavené tělo objeví Margherita, vedená svým psem, pod listím u paty dubu. Zarmoucená se snaží vrátit ke své rodině, protože Arseniovi dědicové jí odmítají právo zůstat na zámku. Její otec však Markétu na popud nevlastní matky odmítá přijmout. Zoufalá pomýšlí na to, že si najde jiného muže, ale pak se z Božího vnuknutí vydává do Cortony a svěřuje se do péče menších bratří františkánů, kterými je přijata jako dcera. Po krátkém pobytu u několika štědrých žen pro ni františkáni připravují odlehlou celu pod starým klášterem, kde pod vedením bratra Giovanniho da Castiglion Fiorentina a bratra Giunta Bevegnatiho postupně začíná její cesta obrácení: Byl to právě on, její zpovědník po šestnáct let, kdo písemně popsal zjevení a extáze, jimiž byla světice obdařena, v Legendě o životě a zázracích Margarity z Cortony, kterou 15. února 1308 schválil kardinál a papežský legát Napoleone Orsini. Tento spis, sestavený na příkaz představeného, představuje hlavní pramen pro poznání lidského a především duchovního života světice.

Odmítnuta františkánským třetím řádem, protože byla shledána „příliš krásnou a mladou“

Jako pokání za svou minulost si Markéta ostříhala vlasy, zahalila si hlavu závojem, nosila kající nástroje a rozhodla se navždy zdržet masa, vajec a sýrů. Chtěla se pokořit právě tam, kde svým chováním vyvolala pohoršení, a proto se jednou v neděli vydala do svého rodného Laviana. Zde se během zpívané mše vrhla s provazem kolem krku k nohám jisté Manentessy, kterou urazila, a požádala ji o odpuštění. Přesto jí asi tři roky nebylo dovoleno vstoupit do františkánského třetího řádu, protože “byla příliš krásná a mladá“ a řeholníci si nebyli jisti její vytrvalostí. V roce 1277 (podle jiných pramenů v roce 1275) tam však byla přijata, a od té doby v ní rostla touha po samotě. Jistá šlechtična jménem Diabella jí nabídla malou místnost na pozemku svého paláce a světice se tam usadila, věnovala se modlitbám a různým pokáním. Než odešla do své nové cely, postarala se o to, aby svého syna svěřila vychovateli v Arezzu. Navzdory relativní odlehlosti podporovala syna láskyplnými radami, dokud se později nerozhodl vstoupit do řádu františkánů. Současně zintenzivnila svou charitativní činnost a věnoval se zvláště službě nemocným, pro které s Diabellinou pomocí založila v roce 1278 nemocnici Casa Santa Maria della Misericordia, jež existuje dodnes. K této činnosti se přidružilo několik zbožných žen, kterým se říkalo „Poverelle“. Zvláště ceněná byla péče, kterou věnovala Markéta těhotným ženám.

Utěšena velkými nebeskými milostmi trávila celé noci rozjímáním nad tématem, které ji zvlášť oslovovalo – Kristovo utrpení. Jednou dokonce požádala Ježíše, aby jí dal pocítit úzkosti, které prožíval před svou smrtí. Dostalo se jí odpovědi během dlouhé extáze, které byl svědkem velký zástup lidí, již zaplnili kostel: „Neboj se,“ řekl jí Pán, aby ji uklidnil, „všeho, co se dnes stalo kolem tebe a v tobě, neboť jsem tě učinil zrcadlem nejzatvrzelejších hříšníků, aby na tvém příkladu viděli, jak ochotně jim prokazuji milosrdenství, a mohli tak být spaseni”. Ježíš se Markétě zjevoval tu v podobě dítěte, tu jako trpící osoba nebo ve slávě, často ve společnosti archanděla Michaela a Panny Marie. Pán používal svá mimořádná charismata také k napomínání těch františkánů, kteří zanedbávali hlásání evangelia, nebo ke smíření svých spoluobčanů, rozpolcených boji mezi guelfy a ghibelliny.

„Budu považovat reptání a obviňování z lehkomyslnosti, které jsou proti tobě vznášena, za modlitby“

Po splnění svého poslání smiřovat mohla světice v roce 1288 odejít do ústraní a žít jako poustevnice pod pevností v Cortoně, poblíž ruin kostela San Basilio, který tehdy nechala obnovit. Odchod od kostela svatého Františka souvisel s novými nařízeními provinční kapituly menších bratří, která se sešla v Sieně a omezila návštěvy zpovědníka, a také s tím, že někteří řeholníci začali mít pochybnosti o jejích mystických jevech, což šířilo nedůvěru i mezi obyvatelstvem. Pán ji však opět uklidnil, když jí řekl: „Všechna reptání a obvinění z lehkomyslnosti, které přicházejí, budu považovat za modlitby. Tam nahoře budu s tebou, dám ti své světlo, ale aniž bych k tobě mluvil, jak jsem měl ve zvyku“. Mezitím se k ní sjížděli lidé všech stavů z celé Itálie (mezi nimi i „velký a vzdělaný Florenťan“, pravděpodobně čtyřiadvacetiletý Dante Alighieri, navzdory svému mladému věku již slavný), aby ji požádali o pomoc a radu, a mnozí se díky daru vidění do srdce obrátili.

V roce 1290 byl bratr Giunta svými nedůvěřivými představenými vypovězen do Sieny: do Cortony se vrátil až v roce 1297, několik dní před smrtí své kajícnice, která však, ačkoli velmi trpěla, pokračovala ve svém životě mezi modlitbami, pokáním a prudkými útoky ďábla, který se jí zjevoval v hrozných podobách a ukazoval jí hříchy jejího minulého života. Ve zpovědi se svěřila rektorovi kostela San Basilio, otci Badia Venturimu. Mezitím se její zdravotní stav nenávratně zhoršil. Dne 22. února 1297, po sedmnácti dnech strávených v absolutním postu a důvěrném spojení s Bohem, Markéta zemřela. Když se obyvatelé Cortony dozvěděli o její smrti, vzpamatovali se: tělo světice, nabalzamované a zahalené do purpurového roucha, bylo pohřbeno v kostele San Basilio; později nechali konšelé města postavit nový chrám nad celou, kde Markéta zemřela.

Úcta k ní po její smrti vzrostla, a to především díky četným zázrakům připisovaným její přímluvě. Lev X. povolil úctu k ní v Cortoně v roce 1515, Urban VIII. jej v roce 1623 rozšířil na celý františkánský řád a Inocenc X. jej uznal v roce 1653. Klement XI. v roce 1715 zařadil Markétino jméno do římského martyrologia. Ke kanonizaci však došlo až 16. května 1728 Benediktem XIII.

(Famiglia Cristiana)