Drazí bratři, drahé sestry, Pán vám dej svůj Pokoj!
Letošním svátkem svatého Františka v roce 2025 uzavíráme osmisté výročí Písně bratra Slunce a blížíme se ke stejnému výročí Velikonoc svatého Františka, které oslavíme v příštím roce.
Od kantika k transitu
Tuto souvislost mezi kantikem a smrtí svatého Františka najdeme ve starobylém příběhu z Compilatio Assisiensis, kde svatý František při zprávě o blížící se smrti řekl:
„Nuže, pokud je smrt na dosah, zavolejte mi bratra Angela a bratra Lva, aby mi zazpívali o sestře Smrti.“ Oba se před ním objevili a se slzami v očích zazpívali Píseň bratra Slunce a ostatních stvoření Páně, kterou svatý sám složil během své nemoci ke chvále Páně a k útěše své duše i duší ostatních. Do této Písně vložil před poslední slokou sloku o sestře Smrti (CAss 7).
A tak se svatý František sám blíží smrti s Písní, ke které krátce předtím přidal sloku o odpuštění, aby přiměl k usmíření starostu a biskupa města Assisi, kteří byli ve sporu.
Především odpuštění a smíření
I my chceme následovat tento příklad, který vychází z počínání samotného svatého Františka při přípravách na oslavu jeho úmrtí, a necháme se především oslovit jeho výzvou k odpuštění a smíření:
Ať tě chválí, můj Pane, ti, kdo odpouštějí pro tvou lásku a snášejí nemoci a soužení. Blaženi ti, kdo je snesou v pokoji, neboť ty, Nejvyšší, dáš jim korunu.
V tomto pozvání jsou zapojeni jak Bůh, tak bratři: odpuštění je možné z lásky k Bohu („pro tvou lásku“), tedy vstupem do vztahu s Bohem a čerpáním z jeho nesmírného milosrdenství, a nemoc a utrpení lze „snášet v pokoji“ pouze s pohledem plným víry a naděje upřeným na Nejvyššího a jeho korunu. Bůh a bratři se setkávají v tomto velkém pozvání k odpuštění a smíření, z něhož vzejde tajemný dar míru, umožňující „snášet v pokoji“ každou obtíž.
Tento mír, toto smíření a toto odpuštění potřebujeme dnes více než kdy jindy, v našem světě rozervaném konflikty a válkami: především příliš mnoha válkami mezi národy a státy, ale také boji a neshodami uvnitř jednotlivých zemí a bohužel i rozdělením uvnitř našich bratrských společenství nebo křesťanských komunit. Výzva svatého Františka k odpuštění nás oslovuje v našem každodenním životě a vybízí nás, abychom učinili první konkrétní krok k míru, o který prosíme Boha pro nás a pro celý svět, skrze dar odpuštění, který je nabízen a přijímán.
Závěť: a pozvání ke vzpomínání
V měsících před svou smrtí, kromě složení verše Kantika, na usmíření starosty a biskupa, svatý František nadiktoval svou Závěť, jejíž první část je vzpomínkou na nejdůležitější etapy jeho života, počínaje setkáním s malomocnými, v němž rozpoznává počátek svého obrácení, přes modlitby v kostelech, rozhodnutí žít v katolické církvi, dar bratří a zkušenost prvního bratrského společenství, poznamenaného rozdáváním veškerého majetku chudým, společnou modlitbou, rozhodnutím být menšími a podřídit se všem, manuální prací a hlásáním pokoje. Svatý František nás tak učí procházet důležitými etapami našeho života s pohledem víry, který v každém z těchto okamžiků rozpoznává činnou přítomnost Pána, jak působil on sám:
“Pán dal mně, bratru Františkovi, abych takto začal… sám mě dovedl mezi malomocné…Pán dal mi takovou víru, že jsem se v kostelích modlil… Pán mi dal bratry… sám Nejvyšší mi zjevil, že mám žít podle svatého evangelia… Pán mi zjevil, že máme zdravit takto: »Ať ti dá Pán svůj pokoj«“.
Od svatého Františka se tedy můžeme naučit „vzpomínat“, tedy procházet jednotlivými etapami našeho života a cvičit se v rozpoznávání přítomnosti Pána, který nás provázel v historii našeho povolání, a tak objevovat, že vše je darem Božím. Toto přesvědčení, že všechno dobré pochází od Boha, velkého Dárce, je klíčem k pochopení Kantika, hymnu ke chvále a díkůvzdání za velký dar stvoření, a právě toto přesvědčení činí celý život svatého Františka radostným díkůvzdáním, tedy navrácením darů, které od Boha obdržel.
Také smrt je dar
Tato schopnost vzpomínat, tedy dívat se na naši historii očima víry, vysvětluje také mimořádný způsob, jakým svatý František přistupuje ke smrti, když skládá poslední sloku Kantika:
Ať tě chválí, můj Pane, naše sestra smrt těla,
žádný živý člověk jí nemůže uniknout.
Běda těm, kdo zemřou v smrtelných hříších.
Blaze těm, které nalezne spojeny s tvou nejsvětější vůlí,
neboť druhá smrt jim neublíží.
I ve smrti svatý František rozpoznává tajemnou přítomnost Boha a i smrt se stává darem, za který je třeba chválit Pána. Svatý František dokáže také smrt přehodnotit z hlediska krásy života a stvoření, protože ví, že vše je darem od Boha: právě tato hluboká víra mu umožňuje vidět krásu života i tehdy, když život končí. Všechny jeho zkušenosti, hořké i sladké, které připomněl ve svém Testamentu, ho připravily na toto nejvyšší odevzdání svého života Bohu, které naše tradice správně nazývá Přechod (transitus) svatého Františka a které proto můžeme považovat za Velikonoce, přechod skrze smrt k životu v plnosti.
Jsou to totiž právě Kristovy Velikonoce, které definitivně proměnily smrt v sestru, za kterou je třeba chválit Boha, a František může hledět na smrt očima plnýma naděje a prohlašovat: „Blaze těm, které nalezne spojeny s tvou nejsvětější vůlí, neboť druhá smrt jim neublíží.“ Pohled se rozevírá na nový a plný život, na ten věčný život, který Pán, Vzkříšení a Život, slibuje těm, kdo v něho věří a doufají (srov. Jan 11,25-26).
Naše zaslíbení
Tento slib dobře známe: je to ten, který jsme slyšeli před oltářem v den našeho slibu, když nám celebrant řekl: „A já ti ze své strany slibuji věčný život, pokud budeš toto všechno zachovávat“.
Bratři a sestry, zůstaňme věrní daru, který jsme toho dne přijali, abychom mohli vychutnat život, který nám byl slíben, který je věčný nejen proto, že nás čeká po smrti, ale také proto, že již začal a od té doby mění kvalitu každého našeho dne, činí jej, spolu se svatým Františkem, chvalozpěvem ke chvále Boží.
Přeji vám krásný svátek svatého Františka, bratři a sestry, ve chvále a díkůvzdání!
Roma, Curia generale, 17. září 2025
Svátek stigmatizace sv. Františka
Br. Massimo Fusarelli a bratři z generálního definitoria
