Nedočkáte se mé nenávisti, napsal několik dní po pařížských útocích

Nedočkáte se mé nenávisti, napsal několik dní po pařížských útocích

Listopad 24, 2015
ofm
No Comments

V druhý listopadový pátek šla Helene Muyal-Leirisová na koncert do klubu Bataclan v Paříži. Nikdy se však odtud nevrátila. O několik dní později píše její manžel na Facebooku vzkaz, ve kterém vyznává, že k násilníkům necítí nenávist.


„Pane, udělej ze mne nástroj svého pokoje, abych přinášel lásku, kde je nenávist,“ píše se v modlitbě, která bývá připisována sv. Františkovi z Assisi. V těchto dnech se podobná slova objevila na facebookovém profilu francouzského žurnalisty Antoina Leirise.

Druhý listopadový pátek šla jeho manželka Helene na koncert do klubu Bataclan v Paříži. Nikdy se však odtud nevrátila. Stala se jednou z 89 obětí tamějšího teroristického útoku. Zanechala po sobě manžela a jedenapůlročního syna.

Čtyři dny po atentátech píše Antoine na svůj facebookový profil vzkaz, ve kterém vyznává, že necítí k násilníkům nenávist. Jeho slova připomínají větu, kterou po komunistickém pronásledování prohlásil český teolog Josef Zvěřina: „Vidíš, a nepřinutili nás nenávidět.“ Vzkaz francouzského žurnalisty se tak může stát i inspirací pro to, jak se každý z nás vypořádáváme s nespravedlností ve svém okolí.


Nedočkáte se mé nenávisti

„V pátek večer jste ukradli život výjimečné bytosti, lásce mého života, matce mého syna, avšak nedočkáte se mé nenávisti.

Nevím, kdo jste, a já to nechci vědět – jste mrtvé duše. Jestliže nás tento Bůh, pro kterého tak slepě zabíjíte, stvořil k svému vlastnímu obrazu, pak každá kulka v těle mé ženy byla ránou v jeho srdci.

Takže ne, nedávám vám dar své nenávisti. Žádáte o to, ale odpovědět na nenávist hněvem by znamenalo upadnout do stejné nevědomosti, která z vás udělala to, co jste.

Chcete, abych se bál? Díval na své krajany s nedůvěrou? Abych obětoval svou svobodu pro bezpečnost? Prohráli jste. Stejný hráč, stejná hra.

Viděl jsem ji dnes ráno. Konečně, po mnoha nocích a dnech čekání. Byla stejně krásná, jako když odešla v pátek večer, stejně krásná, jako když jsem se do ní před dvanácti lety bláznivě zamiloval.

Samozřejmě jsem zničen žalem, připouštím vám toto malé vítězství. Ale bude to jen krátkodobý smutek. Vím, že ona nás bude provázet každý den a že se shledáme v ráji svobodných duší, do kterého nikdy nebudete mít přístup.

Jsme dva, můj syn a já. Ale jsme silnější než všechny armády světa.  

Nemám víc času, abych jej plýtval s vámi, musím jít za Melvinem, který se probouzí z odpoledního spánku. Je mu sotva sedmnáct měsíců. Sní si svačinu jako jakýkoliv jiný den a pak si budeme hrát jako vždycky, a po celý svůj život bude pro vás tento malý chlapec hrozbou kvůli tomu, že je šťastný a svobodný. Protože ne, ani jeho nenávisti se nedočkáte.“

(Antoine Leiris)

(foto: Roberto Maldeno, Creative Commons)

image_print
Facebooktwittergoogle_plusmail

Napište komentář