Pokání vyžaduje srdce, které se umí nechat překvapit

Pokání vyžaduje srdce, které se umí nechat překvapit

Březen 1, 2016
Františkáni
No Comments

Bratr František a sestra Klára měli srdce, které se umělo nechat překvapit. Jak to vypadá s námi? Mám spíše srdce zvykové, nebo překvapitelné? Myslím, že jsme-li dost bdělí a otevření, budeme také my denně prožívat malé i velké Boží podněty…. Přinášíme článek na téma lidské srdce, překvapení a pokání od německého františkána Gottfrieda Eggera OFM.

Člověk se zvykovým srdcem ví už všechno předem. Plánuje a určuje všechno až do posledního bodu. Uvázl na místě. Stále znovu se pohybuje ve starých, důvěrně známých vyjetých kolejích. Nenechá se v tom vyrušit. Evangelia nám líčí lidi se zvykovým srdcem: farizeje, levitu z podobenství o milosrdném Samaritánovi. Tito lidé mají svůj řád modliteb, musí co nejpřesněji dodržet svůj časový plán, předpisy o čistotě, oddělení souvěrců od nevěřících. I když vedle jejich cesty leží člověk v krajní nouzi, nenechají se vyrušit, ale sledují dále své zbožné plány, jednají plně podle Zákona.

Pravé kající smýšlení však vyžaduje srdce překvapitelné, pohyblivé, srdce mladé, to ostatně není vázáno na věk. Rovněž člověk s překvapitelným srdcem plánuje a uspořádává podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Ví však také, že Bůh má pro něj svou cestu a že ho chce vést. Proto se bude stále znovu ptát na Boží plány a cesty, a potom se podle nich poslušně řídit.

Bratr František a sestra Klára byli lidé s překvapitelným srdcem. Jak to vypadá s námi? Mám spíše srdce zvykové, nebo překvapitelné? Myslím, že jsme-li dost bdělí a otevření, budeme také my denně prožívat malé i velké podněty. Mohou to být setkání s bližními, s kterými jsme nijak nepočítali. Mohou to být události, něco, co nám vůbec nepřichází vhod, např. nemoc. To nám může za určitých okolností pomoci, abychom ustoupili od svých plánů, a dopomoci nám přiklonit se k Božímu plánu. Jindy jsou to jen nenápadné všední věci, něco nového, co se mi např. při rozjímání Písma sv. nebo v nějaké jiné duchovní knize najednou ujasní.

Evangelium nás vyzývá, abychom se stále znovu obraceli. Pokání není nikdy ukončeno. My lidé, i my v klášteře, podléháme stálým útrapám a ohrožení. Kloníme se k tomu, upadnout zpět do nerozhodnosti a průměrnosti. Obrácení a pokání je něco, co nikdy není u konce. Právě sv. František nám ukazuje, jak si byl vědomý toho, že je stále na cestě. Léta po založení řádu se tázal, zda jeho cestou je apoštolát anebo čistě nazíravý život. Vstoupil do modlitby, požádal bratra Silvestra a sestru Kláru, aby se za to modlili, a teprve po odpovědi obou poznal Boží vůli, že musí nadále kázat lidem radostnou novinu. Nebylo tedy ani pro něho všechno tak jednoduše jasné. Zůstal stále na cestě. Tak zůstal zranitelný, a tím i změnitelný. Byl člověkem s překvapitelným srdcem.

Povahu svého putování jako stálé cesty pokání vyjadřuje touto výpovědí: „Bratři, začněme konečně sloužit Bohu, našemu Pánu; vždyť jsme dosud neudělali žádný, nebo takřka žádný pokrok“ (1 Cel 103). To už říká nemocný, prakticky na konci svého života. A bratr Tomáš z Celana pak pokračuje: „Nedomníval se, že by už došel k cíli. Byl neúnavný v úsilí o novou svatost a vytrvale žil v naději, že bude moci začínat stále znovu.“ To ukazuje typicky: František měl překvapitelné srdce. Základní rozhodnutí pro Pána, pro obrácení nebo pokání je sice jednorázovým krokem, platí však, že je třeba stále znovu se za ně postavit.

Dny duchovních cvičení nám k tomu dávají vždy opět nový podnět. Začněme tedy! Zakončím výrokem sv. Františka: „Nekonat stále dobré pokládal za velkou vinu, a nekráčet kupředu považoval za krok zpět“ (2 Cel 159).

Otázky k zamyšlení:

  • Jsem si vědom, že je to Pán, kdo klade pokání začátek? („Pán dal mně, bratru Františkovi, abych takto začal dělat pokání…“ – Odkaz 1.)
  • Pokládám Ježíšovo volání k pokání za poukázání na správnou cestu, za usměrnění, za jeho pomoc k správné životní cestě?
  • Počítám s tím, že setkáními a zkušenostmi všedního dne mne chce oslovit živý Pán?
  • Objevil jsem Krista jako svůj cíl? Stává se Ježíš stále více tím vlastním vztažným bodem mého obrácení?
  • Počítám s tím, že Bůh přichází do mého života, do společenství se mnou jinak než očekávám a v nenápadné podobě? Jsem ochoten stále znovu ho přijímat?
  • Kde jsem slepý, hluchý, němý, chromý pro Boží volání; nebo jsem stále ještě hledající, tázající se, poslouchající?
  • Jsem si vědom, že pokání se nedá uskutečnit urychleným postupem, ale vyžaduje trpělivost?
  • Které skutky pokání jsou pro mne přiměřené a uskutečnitelné?

Klára a František zakusili, že cesta pokory a chudoby pro Krista zcela pozvolna proměňuje a uvolňuje ruce, abychom mohli přijímat Boží dary. Osvobozuje našeho ducha, aby se mohl soustředit na to podstatné. Osvobozuje od nás samých a vytváří v nás prostor, abychom „přijali toho, kterého nebe a země nemohou pojmout“, jak nám říká Klára.

(Gottfried Egger OFM, Auf dem Weg mit Bruder Franziskus und Schwester Klara (rukopis), z němčiny přeložil Radim Jáchym OFM; kráceno)

image_print
Facebooktwittergoogle_plusmail

Napište komentář