Odejít do samoty s Bohem: Carceri

Odejít do samoty s Bohem: Carceri

Červen 8, 2019
Františkáni
No Comments

Odejít do samoty s Bohem. Ticho a modlitba. To můžeme zakoušet ve svahu hory Subasio, kde se nachází poustevna Carceri. Zveme vás k druhému dílu seriálu o františkánských místech.

Navštívíme-li dnes místo vzdálené tři kilometry od Assisi, dýchne na nás atmosféra modlitby prvních františkánských bratří. Do prudkých svahů hory je zařezaný kamenný klášter, kolem něho, v hustých lesích, se nacházejí cestičky s jeskyněmi, kde františkáni pobývali. Uprostřed konventu najdeme skálu, na níž trávil chvíle s Bohem František. Vyplatí se zde a v okolních lesích strávit nějaký čas v tiché modlitbě.

František z Assisi často odcházel do samoty s Bohem. Nejen ve chvílích hlubokého sjednocení s ním, ale i na počátku své cesty, kdy zápasil o své povolání, bojoval proti pokušení a hledal, co po něm Bůh chce. Viděl, že v těchto bouřlivých chvílích je nutné čerpat sílu z modlitby. Může se tak i nám stát inspirací k prožívání chvil, kdy jsme spolu jen já a Bůh. Tyto momenty pak rozlévají svou milost do celého dne. O Františkovi píše legenda:

“František vzal s sebou do samoty jednoho dobrého přítele, jehož měl velmi rád, sdělil mu, že našel veliký a vzácný poklad. Ten muž zajásal a ochotně ho následoval. František ho dovedl k jedné jeskyni a tam ho, dychtícího po pokladu, nechal před vchodem, sám vešel dovnitř, nadšeně se modlil k Otci a toužil po tom, aby se nikdo nedozvěděl, co tam dělal, nežli sám Pán: tázal se ho totiž často, jak dojít nebeských pokladů. (…)

Než dokonal dílo, o němž tušil, že je má udělat, zakusil mnoho utrpení a úzkostí. V mysli se mu honily různé myšlenky a velmi ho sužovaly. Uvnitř hořel Božím ohněm, a tento žár nedokázal navenek utajit. Litoval, že tolik hřešil, a hříšné skutky minulé nebo přítomné už nenáviděl. Dosud si však nebyl jist, zda jim v budoucnu odolá. Když pak vycházel z jeskyně k příteli, zdálo se, že se změnil v jiného člověka.” (Legenda 3 druhů, 4)

Na místě Carceri stála v době sv. Františka jen malá kaplička. V jejím okolí se nacházely jeskyně, které využívali bratři jakou poustevny. František zde mohl vylévat před Bohem celé své srdce. Současník světce, bratr Tomáš z Celana, popisuje Františkovu modlitbu podrobněji:

Celý svůj volný čas proměňoval ve svatý odpočinek, v němž do svého srdce vpisoval moudrost, aby dělal stálé pokroky. Když se modlil a přišly návštěvy, nebo se stalo něco jiného, raději v modlitbě ustal, a pak se hned vracel do hlubin svého nitra. Jemu, který okoušel nebeské sladkosti, nejevil se svět příliš chutný a slastmi, které nalézal v Bohu, natolik zjemněl, že nenacházel radosti v hrubých zálibách lidí.

Vyhledával vždy skrytá místa, aby nejen jeho duch, ale i všechny jeho údy mohly se soustředit směrem k Bohu. Byl-li někdy mezi lidmi navštívením Páně u vytržení, udělal si ze svého pláště jakoby celičku. Někdy, když s sebou plášť neměl, aspoň si ukryl tvář do rukávu, aby se nevzdával skryté many. Vždy dokázal mezi sebe a okolostojící něco postavit, aby nepozorovali jeho styk se Ženichem. Tak se dokázal modlit i v těsném prostoru lodi uprostřed mnoha lidí nepozorován. Když ani toto nemohl udělat, ze svého srdce učinil chrám. Jeho vytržení předcházelo vzlykání a vzdychání; těžké oddychování a střídání výrazu tváře ukazovaly, že je úplně ponořen do Boha.

Když se modlíval v lesích a na osamělých místech, naplňoval les vzdycháním, zemi smáčel slzami, bil se rukou v prsa. Jako by tam objevil ještě skrytější, tajnou komoru, rozmlouval často slyšitelně se svým Pánem. Tam odpovídal svému Soudci, tam snažně prosil nebeského Otce, tam se radil s Přítelem, tam rozmlouval se Ženichem. Aby své srdce různým způsobem učinil celopalem, představoval si toho, který je jen Jeden a pouhý Duch, různým způsobem. Často se modlíval jen srdcem, aniž pohnul rty. Svého ducha uměl dokonale odvracet od vnějších věcí dovnitř a vzhůru. Všechny své duchovní mohutnosti soustředil pak na to jediné, co od Pána žádal. Nemodlil se jen jako celý člověk, spíše se celý stával modlitbou. (…)

Zároveň byl František pozorný vůči vnuknutím Pána:

Blažený Otec nenechal žádné navštívení Ducha bez povšimnutí. Když Boží dotek přišel, oddával se mu a okoušel nebeskou sladkost, dokud Pán dovolil. Byl-li nějakou záležitostí zaneprázdněn nebo na cestách, okoušel jemný dotek Boží milosti s přestávkami jako nejsladší manu. Dokonce se na cestě zastavoval, druhy nechal jít napřed, aby dotek Boží prožíval. Tak se snažil nepřijímat Boží milost marně.

Poznal Boží vůli skrze duchovní lidi

K poustevnám Carceri se váže ještě jedna událost, která měla vliv na směřování celého františkánského řádu. František miloval samotu s Bohem. Po čase jej však přepadly pochybnosti, zda se kromě modlitby nemá věnovat také lidem a kázat jim. František se však nechtěl rozhodovat jen sám. V důležité otázce vyhledal radu duchovních lidí, těch, kteří jsou Bohu blízko. Dodnes bývá rada zkušeného člověka v důležitých momentech cenná.

Pokorný služebník Boží, svatý František, nedlouho po svém obrácení, když již shromáždil a přijal do řádu mnoho druhů, počal velmi přemýšlet a být na rozpacích, co by měl dělat: zabývat se modlitbou, nebo někdy také kázáním. Velice toužil poznat v té věci Boží vůli. Protože mu svatá pokora, která v něm byla, nedovolovala spoléhat se na sebe nebo na své modlitby, umínil si hledat Boží vůli modlitbami jiných. Zavolal tedy bratra Massea a řekl: »Jdi k sestře Kláře a řekni jí mým jménem, aby s některou ze svých nejduchovnějších družek zbožně prosila Boha, aby mi ukázal, co je lepší: Buď abych se věnoval kázání, nebo pouze modlitbě. Potom jdi k bratru Silvestrovi a řekni mu totéž.«

To byl ve světě ten pan Silvestr, který spatřil vycházet z Františkových úst kříž vysoký až do nebe a široký až do končin světa. Tento bratr Silvestr byl takové svatosti, že oč Boha žádal, toho dosahoval a býval vyslyšen a častokrát rozmlouval s Bohem. Proto měl svatý František k němu velikou důvěru.

Bratr Masseo šel a vyřídil podle rozkazu svatého Františka poselství nejprve svaté Kláře a potom bratru Silvestrovi. Ten, jakmile poselství dostal, hned se jal modlit, a při modlitbě dostal Boží odpověď. Vrátil se pak k bratru Masseovi a řekl: »Toto praví Bůh, abys řekl bratru Františkovi: Bůh nepovolal do tohoto stavu jen jeho samého, nýbrž aby přinášel užitek duším a mnozí aby byli skrze něho spaseni.« Když přijal tuto odpověď, vrátil se bratr Masseo k svaté Kláře, aby zvěděl, co ona si od Boha vyprosila. Také ona odpověděla, že ona i její družky dostaly od Boha tutéž odpověď jako bratr Silvestr.

S tím se bratr Masseo navrátil k svatému Františkovi. Ten ho přijal s velmi velikou láskou, umyl mu nohy a přichystal oběd. Po jídle zavolá svatý František bratra Massea do lesa, tam před ním poklekne, stáhne si kapuci, složí lokty křížem a táže se ho: »Co poroučí můj Pán Ježíš Kristus?« Bratr Masseo odvětil, že bratru Silvestrovi a sestře Kláře Kristus odpověděl a zjevil, že jeho vůlí je, aby šel do světa kázat, protože ho nevyvolil pro něho samého, ale také pro spásu jiných. Když tedy svatý František uslyšel tuto odpověď a poznal skrze ni vůli Kristovu, vstal a s převelikou horlivostí řekl: »Pojďme ve jménu Božím.« (Kvítky 16)

I díky těmto zkušenostem jsou pro františkánský řád modlitba i činnost obě důležité. Řád se nazývá „kontemplativním a misijním společenstvím“. Činnost by měla vždy vycházet z modlitby a v ní čerpat sílu.

Napište komentář