Svatý František z Assisi se rozloučil s tímto světem 3. října 1226 večer. Bylo mu tehdy čtyřicet pět let, z nichž dvacet let činil pokání a poslední dva roky nosil na rukou, na nohou a na boku rány Kristova umučení – stigmata.
Na památku smrti svatého Otce Františka se 3. října večer scházejí františkáni na celém světě ke společnému uctění této události. Tato malá slavnost se nazývá „Transitus“ (Přechod), neboť je to okamžik přechodu sv. Františka z této pozemské pouti do věčné vlasti.
Obřad často začíná potmě, uprostřed kostela je hábit s pěti červenými svícemi, které naznačují Kristovy rány, které světec nosil. K poctění ran se také bratři pětkrát modlí Modlitbu Páně se vztaženýma rukama.
Také čtou zprávu o přechodu světce a o jeho ranách. Tu první vám dnes nabízíme:
Z Legendy větší od sv. Bonaventury
František už dávno předem předvídal svůj skon. Když se blížil ten den, řekl bratřím, že co nevidět má odložit stánek těla, jak mu to zjevil Kristus.
Dva roky od vtisknutí svatých jizev a dvacátého od svého obrácení byl jako kámen chystaný ke stavbě nebeského Jeruzaléma mnoha zkušebnými údery trýznivých nemocí opracován a jako tepané dílo pod kladivem mnohonásobného utrpení přiveden k dokonalosti.
Žádal, aby ho přenesli k svaté Marii v Porciunkuli, aby tam, kde přijal ducha milosti, odevzdal ducha života. A když ho tam donesli, tu aby příkladem pravdy ukázal, že se světem neměl nic společného, těžce nemocen, neboť jeho neduživost vrcholila, položil se v zápalu ducha nahý na holou zemi.
V tu poslední hodinu, kdy ho mohl nepřítel ještě ohrožovat, chtěl nahý zápasit s nahým. Ležel na zemi, odloživ žíněné roucho a podle zvyku pozdvihl tvář k nebi, zcela zahleděn do budoucí slávy. Levou rukou si přikryl ránu pravého boku, aby ji nebylo vidět a řekl bratřím: „Já jsem udělal, co bylo na mně. Ať vás Kristus naučí, co máte dělat vy!“
Když se konečně přibližovala hodina jeho skonání, přikázal, aby k němu zavolali všechny bratry, kteří tam byli a útěšnými slovy je konejšil, neboť se rmoutili kvůli jeho smrti. S otcovskou vřelostí je rozněcoval k božské lásce.
Dále ještě mluvil o zachování trpělivosti, chudoby a víry v duchu svaté římské církve a nade všechna ostatní naučení stavěl svaté evangelium.
Potom nade všechny bratry, kteří kolem něho seděli, roztáhl ruce a držel je v podobě kříže přes sebe, protože to znamení vždycky miloval.
Všem bratřím, přítomným i vzdáleným, mocí i jménem Ukřižovaného, požehnal. A dodal ještě: „Mějte se dobře, všichni synáčkové, setrvejte vždy v bázni Páně, poněvadž nastává pokušení a soužení, vězte, že šťastni jsou ti, kdo vytrvají v započatém! Já spěchám k Bohu, jehož milosti vás všechny odevzdávám.“
Když skončil toto sladké napomenutí, dal si muž Bohu nejmilejší přinést knihu evangelií a žádal, aby mu četli úryvek ze svatého Jana od místa: „Bylo před velikonočními svátky…“ (následoval úryvek o umývání nohou apoštolům).
A sám, nakolik mohl, hlasitě začal žalm: „Velikým hlasem volám k Pánu, hlasitě Pána zapřísahám…“A až do konce jej odříkal.
Modlil se: „Budu obklopen spravedlivými, prokážeš-li mi dobrodiní.“ Konečně, když se naplnila všechna tajemství, přesvatá duše opustila tělo a pohroužila se do propasti Boží jasnosti.
Blažený muž usnul v Pánu.
Modlitba
Náš serafický Otče,
ty jsi byl onen večer,
v hodinu svého přechodu
z tohoto světa do nebe, obklopen
svými nejdražšími zarmoucenými syny.
Patriarcho chudých,
když jsi tváří v tvář smrti
jako umírající Jakub požehnal
s láskou ve jménu
a moci Ukřižovaného
všem svým bratřím, přítomným i těm,
kteří měli teprve v budoucnu přijít,
prosíme tě,
pospěš se svou otcovskou dobrotivostí k nám,
kteří vzpomínáme tvůj požehnaný odchod,
a vypros nám,
abychom mohli dosáhnout
ovoce tvého požehnání
od Krista, našeho Pána,
který na tobě mnoha způsoby ukázal
podivuhodné tajemství svého kříže
a který s Otcem a Duchem svatým žije a kraluje
na věky věků.
Amen.
