Svatý František z Assisi miloval Krista a měl velkou úctu k jeho utrpení. Na většině pousteven světce, které můžeme dodnes navštívit, s nachází kříž ve skalní puklině. František si tak připomínal Kristovy rány, do kterých se může ukrýt. Nabízíme zde text sv. Bernarda z Clairvaux (+ 1153) na toto téma.
Kde jinde je bezpečný a jistý úkryt i odpočinek pro slabé než ve Spasitelových ranách? Tím bezpečněji tam mohu přebývat, čím víc je Spasitel schopen nás zachránit. Svět kolem nás hlučí, tělo nás svírá, ďábel klade nástrahy. Já však neklesám, neboť mé základy stojí na pevné skále. Zhřešil jsem velkým hříchem. Svědomí bude znepokojeno, ale nezděsí se, protože budu mít na paměti Pánovy rány. Vždyť přece byl zraněn pro naše nepravosti. A co je tak smrtelné, že by to nebylo Kristovou smrtí ze smrti vysvobozeno? Když si tedy uvědomím, že existuje tak mocný a účinný lék, nemohu se už děsit žádné zlé nemoci.
A proto je zřejmé, že se mýlil ten, který řekl: Větší je má nepravost, než abych si zasloužil milost. Jsme přece údy Kristovy a jako nepřísluší údu, aby rozhodoval o záležitostech hlavy, tak ani my nemůžeme rozhodovat o tom, co si od Krista zasloužíme, a hovořit o něčem, co není naší, ale jeho věcí.
Já však s důvěrou čerpám ze srdce Páně to, čeho se mně samotnému nedostává, protože on oplývá milosrdenstvím a je mnoho míst, z nichž toto milosrdenství prýští. Probodli jeho ruce i nohy, otevřeli bok kopím; a z těchto štěrbin mohu sát med ze skály a olej z kamene nejtvrdšího, to znamená okusit a vidět, jak dobrý je Pán.
Přemýšlel a jeho myšlenky byly myšlenkami pokoje, ale já mu nerozuměl. Neboť kdo pochopil myšlení Páně? Kdo mu byl rádcem? Hřeb, který vše proniká, se mi však stal otvírajícím klíčem, takže vidím vůli Páně. A co mohu vidět tím otvorem? Křičí hřeb, křičí rána, že v Kristu je skutečně Bůh usmiřován se světem. Meč pronikl jeho duši a přiblížilo se jeho srdce, takže již nemohl nemít soucit s mojí slabostí.
Zákoutí nitra se ukazují skrze otevřené rány těla. Ukazuje se ono velké tajemství lásky, ona hlubina milosrdenství našeho Boha, s kterou nás navštívil ten, který vychází z výsosti. Cožpak rány neodhalují nitro? A z čeho jiného než z tvých ran by jasněji vysvítalo, Pane, že jsi dobrý, shovívavý a nejvýš milosrdný? Neboť nikdo nemá větší slitování než ten, který pokládá svůj život za ty, kdo propadli smrti a byli odsouzeni.
Takže mou odměnou je slitování Páně. Nepostrádám zajisté odměnu, stejně jako on nepostrádal slitování. A jako je hojné slitování Páně, tak i já mám hojnost odměny. Vždyť jsem si přece vědom mnoha provinění. Kde se však rozmnožil hřích, tam se v míře ještě daleko štědřejší ukázala milost. A jestliže Hospodinova láska je od věků na věky, také já na věky chci zpívat o Hospodinových milostech. A co moje spravedlnost? Hospodine, budu hlásat jedině tvou spravedlnost. Ta je totiž i mou spravedlností. Neboť ty sám ses mi stal spravedlností od Boha.
Text je z breviáře. Foto: Místa, kde se modlil František v Poggio Bustone, Fonte Colombu, Grecciu a na La Verně.
