Papež František přijal v pondělí 31. října 2022 členy skupiny, která koordinuje osmisté Františkánské výročí, které si budeme připomínat v letech 2023-2026: připomínku událostí posledních let sv. Františka z Assisi.
Papeže jménem všech přítomných pozdravil generální ministr Menších bratří br. Massimo Fusarelli: „Obracím se na vás spolu s generálním ministrem Menších bratří minoritů a generálním ministrem Františkánského sekulárního řádu. Děkujeme vám, že jste nás přijali do svého domu jako františkánskou rodinu. Připravujeme se na otevření františkánského výročí, které nám umožní projít poslední léta života Poverella, poznamenaná důležitými okamžiky jeho lidské a křesťanské cesty.“
Projev papeže Františka uvádíme v plném znění.
Foto: © Vatican Media.
Projev papeže Františka
Drazí bratři a sestry, dobrý den a vítejte!
Jsem rád, že se s vámi mohu setkat v době, kdy se blíží osmistí Františkánské výročí (2023-2026), které slibuje pouť ze svatého rietského údolí (údolí, kde sv. František napsal řeholi a sestavil první jesličky – pozn. překl.) přes La Vernu do Assisi, kde vše začalo. Jsem vděčný za slova generálního otce Menších bratří.
Když jsem si zvolil jméno František, věděl jsem, že se odvolávám na světce, který je velmi populární, ale také velmi nepochopený. František je člověkem pokoje, člověkem chudoby, člověkem, který miluje a oslavuje stvoření; ale co je kořenem toho všeho, co je zdrojem? Ježíš Kristus. Je to člověk zamilovaný do Ježíše Krista, který se nebojí udělat ze sebe blázna, aby ho mohl následovat, a jde kupředu. Zdrojem celé jeho zkušenosti je víra. František ji přijímá jako dar před křížem a ukřižovaný a vzkříšený Pán mu zjevuje smysl života a lidského utrpení. A když k němu Ježíš promlouvá v osobě malomocného, zakouší velikost Božího milosrdenství a vlastní maličkost. Proto Boží chudý, plný vděčnosti a úžasu, strávil hodiny se svým Pánem a říkal: „Kdo jsi ty? Kdo jsem já?“. Z tohoto zdroje obdržel hojnost Ducha svatého, který ho nabádal, aby napodoboval Ježíše a doslovně následoval evangelium. František prožíval napodobování chudého Krista a lásku k chudým neoddělitelně, jako dvě strany téže mince.
Příští Františkánské výročí nebude pouze rituální tehdy, když bude umět spojit napodobování Krista a lásku k chudým. To bude možné také díky atmosféře, která vyzařuje z různých františkánských „míst“, z nichž každé má zvláštní charakter, plodný dar, který přispívá k obnově tváře církve.
První etapou na této františkánské cestě v časovém pořadí (1223) je Fonte Colombo u Rieti. Jedná se o první etapu kvůli řeholi a spolu s ní kvůli Grecciu, místu jesliček. Je to mocná výzva, abychom ve vtělení Ježíše Krista znovu objevili Boží „cestu“, způsob jeho jednání. Tento způsob říká, že člověk je „cestou“ Boží, a tedy jedinou „cestou“ církve. To je vyjádřeno památnými slovy v Gaudium et spes, kde čteme: „Ve skutečnosti pouze v tajemství Vtěleného Slova nachází tajemství člověka pravé světlo. […] Právě tím, že zjevuje tajemství Otce a jeho lásky, plně zjevuje člověka člověku a dává mu poznat své nejvyšší povolání“ (č. 22).
La Verna se stigmaty (1224) představuje „poslední pečeť“ – jak říká Dante (Ráj, XI, 107) -, která světce připodobňuje ukřižovanému Kristu a činí ho schopným proniknout do lidského osudu, radikálně poznamenaného bolestí a utrpením. Bonaventura napíše, že Františkovo „nejsvětější tělo“, „ukřižované spolu s jeho neřestmi“, proměněné „v nové stvoření, ukázalo očím všech, díky zvláštní výsadě, podobu Kristova utrpení, a díky nevídanému zázraku předjímalo obraz vzkříšení“ (Větší legenda XV, 1: FF 1246).
A konečně Assisi (1226) s Františkovým tranzitem v Porciunkuli odhaluje to podstatné v křesťanství: naději na věčný život. Není náhodou, že se světcův hrob, umístěný v Dolní bazilice, stal postupem času magnetem, tlukoucím srdcem Assisi: neklamným znamením přítomnosti toho, jehož „obdivuhodný život / lépe ve slávě nebes se opěvuje“ (Danteho Ráj, XI, 95-96).
Po osmi stoletích zůstává svatý František tajemstvím. Stejně tak zde zůstává otázka bratra Massea: „Proč se za tebou žene celý svět a zdá se, že každý člověk tě chce vidět, slyšet a poslouchat tě?“ (Kvítky, X: FF 1838). Abychom nalezli odpověď, musíme se dát do Poverellovy školy a najít v jeho evangelijním životě cestu, jak jít v Ježíšových stopách. Konkrétně to znamená naslouchat, být na cestě a hlásat až na periferie.
Především naslouchat. František před Ukřižovaným slyší Ježíšův hlas, který mu říká: „Františku, jdi a oprav můj dům“. A mladý František na tuto Pánovu výzvu odpoví pohotově a velkoryse: opravit jeho dům. Ale který dům? Pomalu si začne uvědomovat, že nejde o to, aby byl zedníkem a opravoval kamennou stavbu, ale aby přispíval k životu církve; že jde o to, aby se dal do služeb církve, miloval ji a pracoval na tom, aby se v ní stále více odrážela Kristova tvář.
Za druhé, být na cestě. František byl poutník, který nikdy nezůstal stát na místě, prošel nespočet italských městeček a vesnic, stále byl nablízku lidem a odstranil vzdálenost mezi církví a lidmi. Stejná schopnost „vyjít vstříc“, a ne „čekat u dveří“, je stylem křesťanského společenství, které cítí naléhavou potřebu přiblížit se, a ne se uzavřít do sebe. To nás učí, že ten, kdo následuje svatého Františka, se musí naučit se zastavit a být na cestě: zastavit se v kontemplaci, v modlitbě, a pak jít vpřed, jít a svědčit o Kristu.
A konečně hlásat až na periferie. To, co všichni lidé potřebují, je spravedlnost, ale také důvěra. Jedině víra navrací dech Ducha do uzavřeného a individualistického světa. S pomocí tohoto nádechu lze řešit velké současné výzvy, jako je mír, péče o společný domov a nový model rozvoje, aniž bychom se museli podřizovat skutečnostem, které se zdají být nepřekonatelné.
Drazí bratři a sestry, povzbuzuji vás, abyste dlouho očekávané Františkánské osmisté výročí prožili naplno. Upřímně doufám, že se tato duchovní a kulturní cesta může spojit s Jubileem v roce 2025 v přesvědčení, že svatý František z Assisi stále vybízí církev, aby žila svou věrnost Kristu a svému poslání v naší době. Ze srdce vám všem žehnám a prosím vás, abyste se za mě modlili. Děkuji!
