Přinášíme kázání našeho generálího ministra bratra Massima Fusarelliho, které pronesl na svátek stigmat svatého Františka na La Verně 17. září 2025.
POUTNÍCI NADĚJE NA LA VERNU
Drazí bratři a sestry,
letos vystupujeme na tuto svatou horu La Verna jako poutníci naděje. Činíme tak spolu s celou církví v jubilejním roce, který právě prožíváme. Poutníci jaké naděje?
Máme mnoho nadějí, malých i velkých. Naději, že se dožijeme konce měsíce. Naději, že vydržíme v konfliktech v našich rodinách, v našich pracovních prostředích. A také v našich křesťanských společenstvích. Naději na mír, který se zdá být nedosažitelný. Naději na lepší ekonomickou situaci pro společnost. A také pro nás a naše rodiny. Každý z nás si může sepsat seznam svých nadějí. Uznáváme, že jich máme mnoho. A buď se do toho pustíme, nebo čekáme, až se něco změní, aniž bychom se příliš angažovali. Ale je to naděje, za kterou putujeme? Stačí to?
Kde je Pán? Na konci našich nadějí, možná, když vidíme, že sami nedokážeme nic vyřešit? Je snad tam, kde my už to nezvládáme? S těmito otázkami se podívejme na svatého Františka se stigmaty. Na tohoto prostého a chudého muže, který ke konci svého života prožil právě zde jedinečný okamžik. I Francesco sem vystoupil se svými nadějemi. Se svými zklamáními. Dokonce v okamžiku zkoušky a krize. Když vystoupil na tuto horu, Francesco se zeptal Pána: „Kdo jsi, nejvyšší a dobrý Pane? A kdo jsem já, malý a chudý Francesco?“ A právě tady se Francesco, jak věřím, vzdal toho, aby rozhodoval o všem sám. Sám rozhodovat, která naděje se má splnit a která ne. Vzdává se tedy toho, aby byl on sám rozhodujícím faktorem, středem svého života. Jak dlouhou cestu k tomu Francesco ušel! Byl stále více a více zbavován všeho, až zůstal úplně nahý. A tady si pomyslíme, že už není co doufat. A právě v tom je ten bod!
Zde, na La Verně, dozrává počátek Františkovy cesty, kterým byl ukřižovaný Ježíš. Od toho okamžiku František přestal uctívat sám sebe. Přestal se považovat za počátek, konec a rozhodující klíč celého svého života i života ostatních. František začal dělat místo Tomu, který je naší nadějí.
Hle: Pán nepřichází tam, kde už nevíme, co si počít s našimi nadějemi, které nikam nevedou. Ne! On je původcem toho, v co můžeme věřit a v co můžeme doufat, protože On je naší nadějí. Proč je Ježíš naší nadějí? Protože prošel naším smrt – která nás tak děsí, jak říká František v Písni – a vstal z mrtvých. Je živý. Je nyní přítomen mezi námi, kteří jsme se shromáždili v jeho jménu. Dává nám svého Ducha. Rozpaluje naše srdce Písmem. Utěšuje nás pokrmem Eucharistie. Proto můžeme doufat: protože Ježíš vstal z mrtvých a je počátkem a naplněním naší naděje.
František zde na La Verně mohl novým způsobem upřít své čisté oči na ukřižovaného Krista. V jeho světle mohl konečně přečíst tajemství svého srdce. A to, co prožíval v okamžiku velmi hluboké zkoušky, své i svých bratrů, které mu Bůh daroval. František zde přijal, že bude číst svůj život takto: ve světle Ukřižovaného a ne jen podle svých výpočtů. František nehledal strategie, jak se dostat z krize. František se vrátil k původu a naplnění: k ukřižovanému Ježíši. A když odložil to, co ho tíží – tedy to, že je vždy středem sebe sama a reality – udělal místo Pánu. Udělal tolik místa, že to zanechalo jizvu na jeho vlastním těle. Udělal tolik místa, že přijal podobu, pečeť Milovaného: Ježíše Krista.
Toto je tajemství: když z milosti přijmeme, že již nebudeme středem všeho, uděláme krok stranou. Pán může vstoupit. Může do nás vtisknout svou přítomnost, svou tvář, svůj život. Může změnit náš pohled, protože se naučíme dívat se na sebe z Jeho pohledu, a ne jen z pohledu nás samých. A tak můžeme změnit i pohled na realitu, která nás obklopuje. Konečně se na ni dívat s nadějí, která nepochází jen od nás. Stigmata jsou velkým tajemstvím, bratři a sestry. Ale dnes vás zvu, abyste vstoupili do jejich nejhlubší podstaty: této cesty nové naděje a víry. Vyzývám nás všechny, abychom se spolu s Františkem ptali: „Kdo jsi, Pane, a kdo jsme my, chudí a ubozí?“
Je tak velká naděje, která je počátkem a naplněním našeho života, vůbec možná?František sestupuje z La Verny a nese s sebou tajemství toho, co prožil při setkání s ukřižovaným Kristem. O více než rok později skládá Chvalozpěv stvoření. Přesně před 800 lety ! V tomto chvalozpěvu František neoslavuje tolik flóru a faunu, ale chválí Stvořitele. Uznává, že vše je jeho, protože vše pochází od Něho a k Němu se vrací. Píseň nám umožňuje vstoupit do srdce Františka, proměněného zkušeností stigmat. Nakonec není on původcem a naplněním svého života. Ani toho, k čemu byl povolán pro svůj řád. František poznal, s pohledem upřeným na ukřižovaného Krista, že Bůh je tímto původcem. A jemu můžeme vše vrátit v písni chvály. Náš život tedy není úzkostlivým a v jádru marným hledáním malých nadějí.
Je to uznání, že pocházíme od Boha, který je láska, a k Němu se vracíme. Přinášíme Mu všechno: sténání a volání stvoření. Vše. Bez výjimky. I násilí, války, tyranii naší doby. Proto spolu s Františkem upíráme svůj pohled na Ukřižovaného. Tam vidíme přibité naše násilí a tyranii. S Františkem chceme zpívat Chvalozpěv. Uznáváme, že všechna stvoření jsou jeho. A chceme také chválit Stvořitele za gesta odpuštění a přijetí, která naplňují historii. Zejména vůči malým a chudým. Tato gesta jsou záchranou světa. Protože spolu s darem lásky, který Kristus prokázal na kříži, zachraňují tento svět před zánikem.
Zde jsou stigmata: ne něco, co se týká pouze bratra Františka. Ale slovo, které Pán skrze něj dal církvi. Aby nám připomněl, že srdcem křesťanské víry je setkání s Pánem Ježíšem. A v něm s Bohem života, se stvořeními, s univerzálním bratrstvem solidarity a smíření, s námi samými, konečně bratry a sestrami všech stvoření. Ne dravci a vrahy samotného Božího díla.
Ať nás na této cestě provází svatý František.
Fr. Massimo Fusarelli, OFM
Generální ministr
