Promluva papeže Františka v Assisi

Promluva papeže Františka v Assisi

Srpen 5, 2016
ofm
No Comments

Přinášíme celou promluvu, které pronesl papež František ve čtvrtek v Assisi. Ve Svatém roce milosrdenství a u příležitosti 800. výročí porciunkulových odpustků komentoval papež podobenství z evangelia a správci, jemuž byl odpuštěn velký dluh (Mt 18, 21-35). „Jako Bůh odpouští nám, máme také my odpouštět tomu, kdo nám škodí. Je to odpouštějící pohlazení. Odpouštějící srdce. Srdce, které odpouští, hladí,“ řekl František.

Promluva papeže Františka

Rád bych dnes, drazí bratři a sestry, především připomenul slova, která sv. František podle starobylé tradice pronesl právě zde, před veškerým lidem a biskupy: “Chci vás všechny poslat do ráje!“ Co krásnějšího mohl Prosťáček z Assisi žádat, než dary spásy, věčného života s Bohem a radosti bez konce, které nám Ježíš získal svou smrtí a vzkříšením?

Co jiného je ostatně ráj, než ono tajemství lásky, které nás provždy spojuje s Bohem, abychom jej mohli donekonečna nazírat? Církev odjakživa vyznává tuto víru, když prohlašuje, že věří ve společenství svatých. V životě víry nejsme nikdy sami – dělají nám společnost svatí i blahoslavení a také naši drazí, kteří prostě a radostně prožívali svou víru a svědčili o ní svým životem. Existuje tu neviditelná, avšak nikoli méně reálná vazba, která z nás účinkem jediného křtu vytváří „jedno tělo“ , oživované „jen jedním Duchem“ (srov. Ef 4,4). Svatý František, když žádal papeže Honoria III. o dar odpustků pro poutníky přicházející do Porciunkule, měl možná na mysli tato Ježíšova slova učedníkům: „V domě mého Otce je mnoho příbytků. Kdyby nebylo, řekl bych vám, že odcházím vám připravit místo? A když odejdu a připravím vám místo, zase přijdu a vezmu si vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já“ (Jan 14,2-3).

Cesta odpuštění je zajisté hlavní cestou, po které dojdeme k onomu místu v ráji. Odpouštět je těžké. Zamysleme se nad tím, co nás to stojí, když máme někomu odpustit. Zde v Porciunkuli k nám vše promlouvá o odpuštění! Jakým velkým darem nás Pán obdařil, když nás naučil odpouštět – anebo alespoň mít vůli k odpuštění, abychom se tak rukama dotýkali Otcova milosrdenství! Před chvílí jsme vyslechli podobenství, jehož prostřednictvím nás Ježíš učí odpouštět (srov. Mt 18,21-35). Proč bychom měli odpustit člověku, který nám ublížil? Protože ještě předtím bylo odpuštěno nám, a to nekonečně víc. Mezi námi zde není nikdo, komu nebylo odpuštěno. Každý, ať se nyní zamyslí…zamysleme se v tichu nad tím, co špatného jsme udělali, a jak nám Pán odpustil. Právě toto nám říká ono podobenství: jako Bůh odpouští nám, máme také my odpouštět tomu, kdo nám škodí. Je to odpouštějící pohlazení. Odpouštějící srdce. Srdce, které odpouští, hladí. Jak vzdálená jsou takovému gestu slova: To mi zaplatíš! Odpuštění je něco zcela jiného…Přesně tak jako v modlitbě Otče náš, kterou nás Ježíš naučil a kde vyslovujeme: „Odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům“ (Mt 6,12). Viny jsou naše hříchy před Bohem, naši viníci jsou lidé, kterým také my máme odpustit.

Každý z nás by mohl být onen služebník z podobenství, který musí zaplatit velký dluh – avšak tak velký, že by jej nikdy nemohl splatit. Také my, když ve zpovědnici poklekáme před knězem, opakujeme totéž gesto jako služebník a říkáme: „Pane, měj se mnou strpení“. Zamysleli jste se někdy nad Boží trpělivostí? Bůh má s námi trpělivost. Dobře totiž víme, že máme mnohé nedostatky a často upadáme do stejných hříchů. A přesto nám Bůh stále neúnavně nabízí své odpuštění pokaždé, když o něj požádáme. Je to úplné, naprosté odpuštění, kterým nám dává jistotu, že s námi má slitování a nepřestane nás milovat, navzdory tomu, že můžeme opětovně upadnout do stejných hříchů. Stejně jako pán z onoho podobenství se Bůh smilovává, tedy cítí vůči nám slitování spojené s něhou – je to výraz, který označuje jeho milosrdenství vůči nám. Náš Otec se vskutku smilovává pokaždé, když činíme pokání, posílá nás domů s klidným a jasným srdcem a říká nám, že nám vše prominul a odpustil. Boží odpuštění nezná hranic – přesahuje jakoukoli naši představivost a dospívá ke kterémukoli člověku, který v nitru srdce uzná, že pochybil a chce se vrátit k Bohu. Bůh pohlíží na srdce, které prosí o odpuštění.

Problém bohužel vyvstává, když se pak máme vyrovnat s bratrem, který nám nepatrně ukřivdil. Reakce, kterou nám podává podobenství, je velice výrazná: „Začal ho škrtit a křičel: Zaplať, co jsi dlužen!“ (Mt 18,28). V této scéně se plně projevuje drama našich mezilidských vztahů. Když jsme se vůči druhým provinili, dožadujeme se milosrdenství; zatímco když jsme ve výhodě, dovoláváme se spravedlnosti! Kristův učedník takto nemá reagovat a křesťanský styl života nesmí být takový. Ježíš nás učí odpuštění, a to neomezenému: „Neříkám ti nejvíc sedmkrát, ale třeba sedmdesátsedmkrát“ (v.22). Předkládá nám zkrátka Otcovu lásku, a nikoli naše nároky na spravedlnost. Děláme to tak všichni. Kdybychom se zastavili u spravedlnosti, nebyli bychom rozpoznatelní jako Kristovi učedníci, kteří obdrželi milosrdenství u paty kříže jedině díky lásce Božího Syna. Nezapomínejme tedy na přísná slova, kterými se podobenství uzavírá: „Tak bude jednat s vámi i můj nebeský Otec, jestliže každý svému bratru ze srdce neodpustíte“ (v.35).

Drazí bratři a sestry, odpuštění, které zde v Porciunkuli takříkajíc „zprůchodňoval“ sv. František, nadále po osmi stoletích vytváří ráj. V tomto Svatém roce milosrdenství je ještě zjevnější, jak může cesta odpuštění skutečně obnovit církev a svět. Nabízet dnešnímu světu svědectví o milosrdenství je úkol, kterému se nikdo nesmí vyhýbat. Opakuji: Nabízet dnešnímu světu svědectví o milosrdenství je úkol, kterému se nikdo nesmí vyhýbat. Svět potřebuje odpuštění – příliš mnoho lidí se uzavřelo v zášti a chová nenávist, protože nejsou schopni odpustit. Ničí tak vlastní život i životy druhých lidí namísto toho, aby nalezli radost v klidu a pokoji. Prosme o přímluvu sv. Františka, abychom nikdy nepřestávali být pokorným znamením odpuštění a nástrojem milosrdenství.

Nyní se v tichu pomodleme tak, jak to každý cítí. Zvu řeholníky, biskupy a kněze, aby teď odešli do zpovědnic a byli k dispozici ke smíření, já to také udělám. Prospěje nám, když dnes všichni společně přijmeme odpuštění. Kéž nám Pán dává milost vyslovit ono slovo, které nás Otec nenechá dokončit, slovo, které řekl marnotratný syn: „Otče, zhřešil jsem proti…“ A on mu zakryl ústa a objal ho. Začněme tedy mluvit a On nám zakryje úcta a obleče nás do nového šatu. „Otče, bojím se, že zítra udělám totéž“. Tak se ale vrať! Otec stále vyhlíží, dívá se na cestu v očekávání, že se vrátí marnotratný syn, a to jsme my všichni. Kéž nám Pán dopřeje tuto milost.

(převzato z webu Vatikánského rozhlasu, přeložila Jana Gruberová; foto: Mazur / catholicnews.org.uk)

image_print
Facebooktwittergoogle_plusmail

Napište komentář