Když Bůh mluví: San Damiano

V prvním díle našeho seriálu o místech svatého Františka se podíváme na malý kostel San Damiano uprostřed olivových sadů poblíž města Assisi.

Boží věci začínají často nenápadně. Jedním souhlasem chudé dívky v Nazaretském domku začala největší Boží událost v dějinách. I povolání svatého Františka dostává konkrétní rysy v malém opuštěném kostelíků San Damiano poblíž města Assisi.

František v oné době prochází obdobím obrácení. Již jej nenaplňují bouřlivé zábavy svých vrstevníků. Někdejší “král assiské mládeže” se s tichou radostí v srdci straní hlučných zábav, jakoby chtěl uchovat vzácnou perlu, kterou mu Pán svěřil. Po dlouhých měsících strávených v žaláři, které mu jako válečnému zajatci podlomily zdraví, a poté, co jej Bůh vrací z křížové výpravy, mladík hledá. Často odchází na opuštěná místa a modlí se. Dodnes se františkánský řád obrací ke Kristu Františkovými slovy z tohoto období hledání:

“Nejvyšší slavný Bože, osvěť temnoty mého srdce a dej mi pravou víru, jistou naději a dokonalou lásku, rozum a poznání, abych splnil tvůj svatý příkaz, který jsi mi v pravdě dal.”

Odpovědi se mu dostává od Ukřižovaného. Svatý Bonaventura popisuje událost takto:  

“Když jednou šel do přírody, aby tam rozjímal, vedla ho cesta kolem kostela svatého Damiána, který hrozil, že se stářím rozpadne. Na popud Ducha svatého vešel dovnitř, aby se pomodlil. Když v modlitbě klečel před obrazem Ukřižovaného, naplnila ho náhle veliká radost a útěcha. Se slzami v očích vzhlížel ke kříži Pána a svýma tělesnýma ušima slyšel, jak k němu z kříže podivuhodně třikrát promlouvá jakýsi hlas: »Jdi, Františku, a oprav můj dům – což nevidíš, že hrozí sesutím?« Toto neobvyklé vybídnutí hlasem z nebe přivedlo Božího muže nejprve do úleku. Brzy ho však naplnilo radostí a obdivem. Ihned vstal a chtěl rozkaz splnit, kostel opravit. Ten nebeský hlas však myslil církev; tak Františka totiž později poučil Duch svatý, jak svým druhům pak Otec zjevil.”  (LegMin 5, FF 1334)

František se tedy pustil do opravy kostelíka. Nepochopil ihned, co Kristova slova znamenala. Udělal jim ale prostor ve svém srdci, připravil pro ně půdu, aby mohla klíčit a růst. Každá Boží inspirace, pokud dostane prostor v lidském srdci a není zadušená, může vyrůst v krásný strom.

Kostel s přilehlým klášterem se později stal novým domovem svaté Kláře a jejím následovnicím. O nich bude pojednávat jiná kapitola. Na tomto místě si připomeneme jinou důležitou událost ze života sv. Františka, která se vztahuje ke sv. Damiánu.

Socha svatého Františka při modlitbě.

Trpící František skládá nejkrásnější modlitbu

V posledních letech života, kdy již byl František sužován nemocemi, kdy také prožíval bolest ze stigmat, Kristových ran na rukou, nohou i v boku, se uchýlil ke klášteru San Damiano. Pokračuje svatopisec:

Dva roky před smrtí ležel v chatrči u svatého Damiána a velmi trpěl očními bolestmi. Po více než šedesát dní nesnesl ani denního světla, ani ohně. (…) Když viděl blažený František, že je mučen tolika kříži, tu pohnut bolestí sám nad sebou zasténal: »Pane, vzhlédni k mé pomoci v mých nemocech, abych je mohl trpělivě snášet.« A hned mu bylo v duchu řečeno: »Pověz mi, bratře, kdyby ti někdo dal tak veliký a drahocenný poklad za tvé nemoci a útrapy, že by celá země ve srovnání s ním nebyla ničím, že by ses z něho radoval?« Odpověděl blažený František: »To by byl, Pane, poklad opravdu veliký a drahocenný, nesmírně podivuhodný a žádoucí.«

A opět mu bylo řečeno: »Bratře, raduj se a plesej ve svých křížích a nemocech; a v budoucnosti buď tak klidný, jako bys už byl v mém království!«

Když ráno vstal, pravil ke svým bratřím: »Kdyby nějaký císař dal svému služebníku jednu zemi, zdali by se tento neradoval? A kdyby mu dal celé císařství, nebyla by jeho radost ještě větší? I já se musím velmi radovat ze svých nemocí a křížů. Musím zůstat silný v Pánu a neustále vzdávat díky Bohu Otci, jeho jedinému Synu, Pánu Ježíši Kristu, i Duchu svatému za tak velikou milost, kterou mi prokázal. Totiž již za živa ujistil mne, nehodného sluhu, svým královstvím. Proto teď složím k jeho chvále, k naší útěše a k povzbuzení bližních novou píseň. Budou to Chvály Hospodinovy za stvořené věci, kterých denně užíváme a bez kterých nemůžeme být živi; kterými však lidské pokolení i velmi uráží Tvůrce a svého Pána. Stále jsme nevděční a zapomínáme na tak velké milosti a dobrodiní, protože nechválíme Hospodina, Stvořitele a dárce všeho dobra, jak toho zasluhuje.«

Posadil se, chvilku přemýšlel, a pak složil Píseň o bratru slunci. Složil také nápěv a naučil jej zpívat své bratry. (Zrcadlo 100, FF 1799)

Toto jsou slova Františkovy sluneční písně, včetně dodatků o odpuštění a smrti, které složil později.

Nejvyšší, všemocný, dobrý Pane,
tobě bud’ chvála, sláva, čest a všechno dobrořečení.
Patří tobě jedinému, Nejvyšší,
a žádný člověk není hoden vyslovit tvé jméno.

Ať tě chválí, můj Pane, všechno, co jsi stvořil,
zvláště pak bratr slunce, neboť on je den a dává nám světlo,
je krásný a září velkým leskem, vždyť je, Nejvyšší, tvým obrazem.

Ať tě chválí, můj Pane, sestra luna a hvězdy,
stvořil si je na nebi jasné, vzácné a pěkné.

Ať tě chválí, můj Pane, bratr vítr a vzduch i oblaka,
jasná obloha i každé počasí, kterým živíš své tvory.

Ať tě chválí, můj Pane, sestra voda,
která je velmi užitečná, pokorná, vzácná a čistá.

Ať tě chválí, můj Pane, bratr oheň, kterým osvětluješ noc,
a on je pěkný, příjemný, mocný a silný.

Ať tě chválí, můj Pane, naše sestra matka země,
která nás živí a slouží nám a rodí rozličné plody s pestrými květy a trávu.

Ať tě chválí, můj Pane, ti, kdo odpouštějí pro tvou lásku
a snášejí nemoci a soužení. Blaženi ti, kdo je snesou v pokoji,
neboť ty, Nejvyšší, dáš jim korunu.

Ať tě chválí, můj Pane, naše sestra smrt těla,
žádný živý člověk jí nemůže uniknout.

Běda těm, kdo zemřou v smrtelných hříších.
Blaze těm, které nalezne spojeny s tvou nejsvětější vůlí,
neboť druhá smrt jim neublíží.

Chvalte mého Pána, dobrořečte a děkujte mu
a služte mu s velikou pokorou.