1. životopis podle Tomáše z Celana



Přes nepochybné svědectví díla samého, že se odhodlal psát Františkův životopis »na příkaz slavného pana papeže Řehoře«, nevíme, při jaké příležitosti a z čího podnětu se ujal tohoto čestného úkolu. Ze schválení díla Řehořem IX. datovaného v Perugii 25. února 1229 lze usuzovat, že bylo objednáno již před Františkovou kanonizací. Protože žil nějaký čas v blízkosti světcově a při kanonizaci měl příležitost setkat se s bratry, kteří se s mistrem velmi úzce znali, mohl Tomáš jistě své dílo dokumentovat přímo. Že mu nechybělo vzdělání a literární zběhlost, ukazují jeho spisy, které ho řadí mezi nejelegantnější latinské autory své doby. Avšak bez přesných informací a bez znalosti jeho prací předcházejících »Prvý životopis« nelze rozhodnout, zda jeho určení za Františkova životopisce bylo dáno rozhodnutím Řehoře IX., nebo vedoucím skupiny řádu, snad na popud bratra Eliáše. Svěřené dílo dokončil již počátkem roku 1229, neklade si však nároky na úplnost. Přes vyslovený úmysl držet se normy »pravdy, která vždy předchází a je učitelkou«, se však uchyloval od svého oslavného závazku – stejně jako od obvyklých pravidel středověké hagiografie – držet se přísné historie; i když jeho úsilí, ve srovnání s následujícími životopisy, se vyznačuje větší péčí (třeba ne naprostou přesností) v chronologii, Své dílo rozděluje na tři části, přičemž se zřetelnou chronologickou asymetrií klade důraz na události posledních dvou let Františkova života. Ostatně zdá se, že předpokládá možnost doplnit vyprávění o Františkově životě a jakoby k tomu přímo vybízí.

Navigace

Život bratra Tomáše z Celana | I. kniha (začátek života sv. Františka) | II. kniha (poslední roky života a smrti | III. kniha (svatořečení a zázraky) | Zázraky sv. Františka | List z Greccia

TOMÁŠ Z CELANA: PRVNÍ ŽIVOT A PODIVUHODNÉ ČINY SVATÉHO FRANTIŠKA Z ASSISI

Život bratra Tomáše z Celana

Zpráv o jeho životě je málo. Narodil se v Celanu v Abruzzách r. 1190.

Po návratu Františka ze Španělska vstoupil asi r. 1215 do řádu. Sám se počítá k »učeným bratřím«, a jeho životopisy to prokazují; byl nadaný, měl vzdělání, někteří se domnívají, že byl ze šlechtického rodu.

V květnu 1221 se vydal jako jeden z 27 bratří pod vedením Cesara ze Špýru do Německa. 1223 byl Cesarem jmenován kustodem ve Wormsu a po dobu jeho nepřítomnosti byl Cesarovým vikářem.

Kdy se do Itálie vrátil, nevíme. Není vyloučeno, že byl na pohřbu sv. Františka 4. 10. 1226 v Assisi a že tu viděl jeho stigmata. Téměř jisté je, že zde byl při jeho svatořečení 16. 7. 1228.

Přibližně v této době (1228-1229) od papeže Řehoře IX. dostal úkol napsat životopis zakladatele řádu. Práce si žádala, aby se v Assisi a okolí zdržoval.

Na generální kapitule dostal od Krescencia z Jesi (1244) nový úkol: měl napsat druhý, širší životopis svatého Františka.

Když papež Alexander IV. 15. srpna 1255 prohlásil Kláru za svatou, uložil Celanovi, aby napsal také její životopis (Legenda o svaté Kláře).

Pak se stal duchovním klarisek blízko rodiště v San Giovanni di Val, kde kolem r. 1260 zemřel.

1516 přenesli konventuálové jeho ostatky do svého kostela v Tagliacozzo, kde jsou dodnes. Nad rakví je nápis: B. THOMAS DE CELANO, SANCTI FRANCISCI DISCIPULUS, SCRIPTOR CHRONICARUM ET SEQUENTIAE MORTUORUM.

PRVNÍ ŽIVOTOPIS (1229)

Začíná se předmluva k životu sv. Františka

PŘEDMLUVA VE JMÉNU PÁNĚ. AMEN.

315
1. Chci vyprávět po pořádku, ve zbožné úctě a veden jen pravdou, skutky a život našeho blaženého Otce Františka.

Protože si však všechno to, co František činil a učil, nikdo úplně dokonale nepamatuje, snažil jsem se na příkaz slavně panujícího pana papeže Řehoře, jak nejlépe mohu, sepsat všechno, co jsem z jeho úst sám slyšel, nebo co jsem získal od věrohodných a spolehlivých svědků – i když jen prostými slovy. Kéž bych se v tom prokázal jako dobrý učedník toho, který nikdy nemluvil v hádankách a neznal řečnických ozdob.

316
2. Všechno, co jsem o tomto blaženém muži mohl sebrat, rozdělil jsem do tří knih. Každou z těchto knih jsem opět rozdělil na kapitoly, aby různost příběhů nerušila pořádek a neprobouzela pochyby o pravdě.

První kniha líčí dějinný sled událostí a přitom zdůrazňuje hlavně čistotu Františkova blaženého putování a života, jeho svaté úsilí o ctnosti a spásná slova. Jsou v ní i některé z jeho četných zázraků, které skrze něho Pán, náš Bůh, již za jeho pozemského života milostivě působil.

Druhá kniha vypravuje o tom, co František vykonal v posledních dvou letech svého života, až do své blažené smrti.

Třetí kniha mluví o mnoha zázracích – i když o mnohých pomlčuje – které slavný světec, s Kristem v nebi kralující, na zemi koná. Také se zde líčí hold a okázalá úcta, kterou Františka zahrnul blažený papež Řehoř s kardinály římské církve při jeho prohlášení za svatého.

Dík buď všemohoucímu Bohu, který se skrze svaté vždy tak láskyplně a podivuhodně projevuje.

Konec předmluvy.

I. KNIHA

KE CHVÁLE A SLÁVĚ VŠEMOHOUCÍHO BOHA, OTCE I SYNA I DUCHA SVATÉHO. AMEN.

Začíná se život našeho blaženého Otce Františka

I. kapitola: Františkův život ve světě

317
V Assisi, ve městě, které leží ve spoletském údolí, žil muž jménem František. Od raného dětství byl svými rodiči vychováván marnivě a podle lehkomyslných zásad světa. Jejich ubohý život a pošetilé chování dlouho napodoboval, a tak se stal ještě pošetilejším a lehkomyslnějším.

318
Vždyť toto jsou důsledky zlých návyků, do nichž všude upadají i lidé, kteří se nazývají křesťany. Tyto nedobré názory platí u nás už dlouho málem jako zákony – takže se mnozí rodiče snaží takřka od kolébky ponechávat děti bez kázně a lehkomyslné.

Už od té doby, co začnou žvatlat, začínají se učit věci nečestné, zavrženíhodné, ve znameních i slovech. A když povyrostou, ještě než dojdou jinošského věku, nutí je, aby politováníhodné a drzé věci nejen říkali, nýbrž i dělali. Ze strachu před staršími se nikdo neodvažuje slušně se chovat, protože by byl tvrdě trestán. Proto říká pohanský básník právem:
Jak nás staří vychovali,
tak my mladí rostli;
jaký div, že nás následoval
roj všech nepravostí.

A toto svědectví je pravdivé, protože se přání rodičů na dětech jeví tím tragičtěji, čím lépe se plní.

319
Když pak jsou děti starší, samy už přecházejí ke stále horším skutkům. Vždyť ze zkažených kořenů roste jen špatný strom, a co se jednou úplně zkazilo, takřka už nelze vrátit na pravou cestu. Až se pak takoví lidé stanou dospělými – co z nich bude? Vzdají se sebeovládání, a protože »si mohou dělat, co chtějí«, ponoří se do všech možných neřestí. Tak se svobodně oddávají do otroctví hříchů, své údy dávají do služeb nespravedlnosti, a protože v sobě nemají nic z křesťanského ducha – ani ve stylu života, ani v charakteru – žijí křesťansky jen podle jména. A bědní, dělají ze sebe horší, než doopravdy jsou.

320
2. To jsou nešťastné začátky toho, kterého dnes ctíme jako světce, a který světcem právem je. Až téměř do svého 25. roku promarňoval a ztrácel svůj čas. Ba, své společníky dokonce v lehkomyslnostech překonával, druhé ponoukal ke špatným kouskům a sám byl ještě divočejší ve ztřeštěnostech. Všemi obdivován zaměřoval svou ctižádost na to, aby v rozpustilém přepychu, veselých žertech a fraškách, lehkomyslných písních a změkčilém odívání překonal své druhy, protože byl velmi bohatý. Nebyl však skoupý, spíš marnotratný, peníze nehromadil, spíš plnýma rukama rozhazoval. Jinak vynikal jemnými způsoby a dovedl být příjemným a milým společníkem, i ke své škodě. Proto se za ním jiní táhli, proto mnozí tleskali jeho kouskům a sváděli ho ke zlým činům.Tak chodíval František ulicemi jakoby Babylónu, obklopen houfem špatných společníků, pyšný a domýšlivý, dokud na něj neshlédl Pán z nebe, aby od něho pro své jméno odvrátil svůj hněv a aby mu do úst vložil uzdu Boží chvály dřív, než by se zničil.

321
Tak nad ním vztáhl Pán svou ruku, proto ho síla Nejvyššího změnila, aby skrze něho mohli najít hříšníci důvěru, aby znovu zatoužili po milosti, aby byl všem lidem příkladem obrácení se k Bohu.

II. kapitola: Jak se Bůh dotkl jeho srdce nemocí a nočním zjevením

322
3. Zatímco se jinoch s mladistvým zápalem vrhal do víru hříchů a zatímco ho nebezpečný věk pokoušel, aby se vyžíval v mladistvých vášních, které, jitřen jedem starého hada, nedokázal spoutat, náhle přišla Boží pomsta, či spíše Boží milost. Nejprve se zmocnila jeho smyslů, aby ho odvrátila od bludných cest; do jeho duše vlila strach a do těla bolest, podle slov proroka: »Tvou cestu ohradím plotem z trnů a postavím na ni hradbu.«

323
Dlouhou dobu byl sužován nemocí, jak si obyčejně zasluhuje lidská tvrdošíjnost, která se těžko přemůže jinak než tresty. Tak začal František smýšlet jinak než dosud. Když se začal uzdravovat, pokoušel se s holí o první kroky po domě. Jednoho dne si konečně vyšel do přírody a očima vpil do krajiny kolem. Ale ani krása polí, ani přívětivost vinohradů, ani nic jiného krásného neprobouzelo v něm radost. Jen se divil, jak se mohl tak náhle změnit, a milovníci starých, světáckých radostí mu připadali jako blázni.

324
4. Od toho dne začal pociťovat svou nepatrnost a věci, které dřív vzbuzovaly jeho nadšení a lásku, se mu nyní jevily nicotné. Nebylo to však ještě úplné a opravdové obrácení. Neoprostil se ještě od marnivosti a jho nesmyslného otroctví ze šíje ještě nesetřásl.

Jak těžké je vzdát se oblíbených zvyků a vytrhnout to, co se v duši pevně usídlilo! I po dlouhé pomlce vrací se duše do starých kolejí a dlouho trpěné zlo a neřesti stávají se často druhou přirozeností. Proto se František stále pokouší uniknout Boží ruce a brzy opět zapomíná na Boží otcovská napomenutí. Znovu se na něj usmívá štěstí a on znovu myslí na svět. Nedbá Božího úradku a od marné slávy si slibuje velké věci.

325
Jeden šlechtic z Assisi, dobře vyzbrojen a plný ctižádosti, chce jet do Apulie, aby tu získal majetek i slávu. Jakmile se to František dovídá, nabízí mu, že potáhne s ním. A už je jako dřív lehkomyslný a odvážný. Šlechtici sice není roven původem, ale předčí ho velkorysostí. Ač není příliš bohatý, přece dovede štědře rozdávat.

326
5. Jednou v noci, když měl plnou hlavu toho, jak svůj plán uskuteční, když netrpělivě dychtil na válečné tažení už vyrazit, vyhledal ho ten, který ho už jednou udeřil holí spravedlnosti, a v nočním vidění ho naplnil sladkostí své milosti. Protože František prahl po cti, protože ho přitahovala a vábila sláva, zdálo se mu, že je celý dům plný zbraní, sedel, štítů a kopí a všeho možného brnění. Pln radosti a obdivu přemýšlel, co by to mělo znamenat. Vždyť pohled na tolik zbraní v domě, kde byly vždy jen balíky sukna na prodej, byl něčím neobvyklým.

A jak tak žasl nad neobvyklostí zjevení, zdálo se mu, že slyší hlas: To jsou zbraně pro tebe a tvoje rytíře. Když se ráno probudil a vstal, považoval vidění za předzvěst velkého úspěchu a nepochyboval o tom, že jeho tažení do Apulie bude úspěšné. Nevěděl totiž, co by mělo vidění znamenat, a úkol, který mu nebe dávalo, dosud nepoznával. Přece však mohl objevit, že se jeho výklad vidění nezdá správný, ač vidění přihrávalo válečným činům, nedokázal se z něho radovat jako obvykle. K uskutečnění svého předsevzetí se totiž musel nutit.

327
Viditelným způsobem se totiž hned na počátku vhodně předávají zbraně budoucímu rytíři, který má bojovat proti silně obrněnému nepříteli, aby jako druhý David ve jménu Pána Zástupů zachránil Izraele z potupy nepřátel.

III. kapitola: Jak duchovně – ne ještě zevně předělán – mluvil v podobenstvích o nalezeném pokladu a nevěstě

328
6. Již obrácen, ale jen vnitřně, a ne navenek, nechce už táhnout do Apulie a snaží se sjednocovat svou vůli s vůlí Boží. Proto se nakrátko stáhl ze světského ruchu a snažil se stát se vnitřním člověkem a nosit v srdci Ježíše. Jako moudrý kupec schovával zatím nalezenou perlu před očima posměváčků a aniž by na sebe upozorňoval, zamýšlel všecko prodat, aby ji získal.

329
V Assisi bydlil muž, jehož si František zvlášť vážil, protože byli stejně staří, dobří přátelé, a měli se velmi rádi. Toto všechno Františka povzbuzovalo, že si dodal odvahy, aby si s ním o svém tajemství pohovořil. Chodili spolu na tichá, odlehlá místa, vhodná k poradám.

František ho ujišťoval, že našel veliký, drahocenný poklad. Přítel se raduje, to, co slyší, ho velmi zajímá, kdykoli ho František zavolá, chodí s ním rád.

Blízko města byla jeskyně, kam často chodívali a kde rozprávěli o nalezeném pokladu. Muž Boží, který pro své pevné přesvědčení už nyní byl svatý, začal se v jeskyni vroucně modlit, zatímco druhý čekal venku. Ve skrytu se modlil k Otci a nechával se stále více proniknout novým, neobvyklým duchem. Velmi si přál, aby o tom, co zde dělá, nikdo nevěděl. Pod záminkou dobrého skrýval obezřetně lepší a jen s Bohem se radil o svých svatých předsevzetích. Pln vroucnosti úpěnlivě prosil, aby ho věčný, pravý Bůh vedl a zjevil mu svou vůli. Velmi trpěl a neměl klidu, dokud neuskutečnil to, k čemu se v srdci rozhodl. V hlavě se mu rodily různé rozporné myšlenky a jejich překotnost ho mátla.

V jeho nitru však hořel božský plamen a vnitřní žár ducha nebyl s to navenek ukrýt. Litoval toho, že tak velmi hřešil, že oči Božího majestátu urážel. Jak se mu protivilo minulé i přítomné zlo! A přece si dosud nebyl jist, že se bude moci zla v budoucnosti vyvarovat. Kdykoli vyšel z jeskyně ke svému průvodci, byl vnitřní námahou tak vyčerpán, že se zdálo, jakoby jiný vcházel dovnitř, než vyšel.

330
7. Jednoho dne, když se opět s největší vroucností dovolával Božího milosrdenství, ukázal mu Pán, co má dělat. Od té chvíle byl pln takové radosti, že ji nedokázal zvládnout, a tak, ač nechtěl, stal se lidem nápadný.

331
Ač pro velké vzplanutí lásky už nedokázal mlčet, přece mluvil opatrně a spíš v náznacích. Podobně jako svému příteli mluvil o skrytém pokladu i jiným spíš v hádankách. Říkal, že nechce táhnout do Apulie, ale že by chtěl v rodném městě vykonat něco krásného a velikého. Lidé se domnívali, že se chce oženit, a ptali se ho: »Chceš si přivést nevěstu, Františku?« A on na to odpovídal: »Ano, a to ušlechtilejší a spanilejší, než jste kdy viděli. Takovou, která by krásou předčila ostatní a jejíž moudrost by byla nepřekonatelná.« A podle pravdy měla být tou přečistou Boží nevěstou, kterou si zvolil, pravá zbožnost a skrytým pokladem, po němž nade vše toužil, bylo nebeské království. Mělo se na něm projevit evangelní povolání, měl se v duchu a v pravdě stát služebníkem evangelia.

IV. kapitola: Jak František všechno prodal a pohrdal majetkem

332
8. Tak pro blaženého služebníka Nejvyššího, kterého Duch svatý sílil, nadešel čas, kdy poslušen hnutí svého srdce začal pozemské šlapat a usilovat o nejvyšší dobra. A také déle nemohl váhat, protože smrtelná nemoc zachvacovala lidi kolem něho a tak je oslabovala, že kdyby lékař déle váhal, zkrátil by se lidem dech a nemoc by je udolala.

333
František se rozhodl, posílil se znamením svatého kříže, osedlal koně, vzal s sebou šarlatovou látku na prodej a cválal do města jménem Foligno. Zde prodal jako obvykle vše, co s sebou přivezl, tentokrát dokonce i koně, a jako šťastný obchodník se vracel zpět.

334
Vracel se domů a zbožně přemýšlel, jak se získanými penězi naložit. Podivuhodně vnitřně změněn působením Božím, pociťuje jako břímě držet i jen hodinu u sebe peníze. Celý svůj výdělek považuje za prach a snaží se ho co nejrychleji zbavit. Když se přiblížil k Assisi, vidí u cesty stařičký kostelík, postavený ke cti sv. Damiána, takřka na spadnutí.

335
9. Pohnut k soucitu ubohostí kostelíka, s velkou uctivostí vstupuje nový Kristův rytíř dovnitř. Nalézá tu chudého kněze, s hlubokou vírou mu líbá posvěcené ruce, nabízí mu peníze a vypráví, k jakému rozhodnutí dospěl. Kněz žasne nad neuvěřitelně rychlým obrácením a ani sluchu věřit nechce. Považuje vše za žert a nabízené peníze se zdráhá přijmout. Což toho mladého muže neviděl ještě včera žít mezi příbuznými a přáteli na vysoké noze? A nebyl ještě lehkomyslnější než ostatní? František však trvá na své prosbě a snaží se dodat svým slovům hodnověrnosti. Naléhavě kněze prosí, aby ho pro lásku Boží nechal u sebe bydlit. Kněz mu to nakonec dovoluje, ale peníze ze strachu před rodiči nepřijímá. František, který majetkem pohrdá, hází peníze do okenního výklenku a nestará se o ně víc než o prach. Chce dosáhnout moudrosti, která je cennější než zlato, a osvojit si chytrost, která má větší cenu než stříbro.

V. kapitola: Jak Františka otec hledal a spoutal

336
10. Zatímco tu služebník Boha nejvyššího prodléval, dal se jeho otec do úporného hledání, aby zjistil, co se se synem stalo. Když zjistil, kde se syn nachází, hluboce se ho tento obrat věcí dotkl. Svolal své přátele a sousedy a spěchal na místo, kde Boží sluha dlel. Když František – ještě nováček, bojovník Boží – slyšel hrozby pronásledovatelů a pozoroval, jak se blíží, hleděl se hněvu vyhnout. Skryl se tedy v nedaleké jeskyni, kterou si pro tento případ připravil. Nalézala se u domku a vchod do ní objevil František jen náhodou.

Zde se pak celý měsíc skrýval a takřka se neodvažoval vyjít ven, aby ukojil své lidské potřeby. Když dostal jídlo, jedl v nejskrytějším koutku jeskyně a jen tajně mu mohly být prokazovány skutky lásky. Vytrvale, v slzách a s velkou vroucností prosil Pána, aby ho vysvobodil z rukou nepřátel a aby milostivě vyslyšel jeho zbožné prosby. V postu a slzách si vyprošoval ochranu Vykupitele, sobě nedůvěřoval a všechnu svou starost uvrhl na Pána. A ačkoliv dlel v temné sluji, zaplavovala ho nevýslovná radost. Do hloubi duše touto radostí proniknut, opustil konečně jeskyni a vystavil se tvrdostem pronásledovatelů.

337
11. Spěšně a cílevědomě se vydal na cestu k městu, aby začal bojovat boje Páně; kryl se štítem víry a byl ozbrojen zbraněmi důvěry. Roznícen božským žárem, začal si vyčítat, že se dosud choval tak zbaběle a líně.

338
Když Františka spatřili ti, kdo ho znali, a srovnali ono kdysi a nyní, hrubě mu vyčítali. Nadávali mu do bláznů a šílenců a házeli po něm bláto a kamení. Viděli, jak se změnil, jak umrtvováním zhubl, a jeho chování připisovali vyčerpanosti a pomatenosti.

Protože však trpělivý je silnější než pyšný, choval se ke všemu Boží služebník jako hluchý. Žádné bezpráví mu nemohlo vzít odvahu a také nemohlo jeho rozhodnutí změnit. Za všecko to, co ho potkávalo, děkoval Bohu. Marně pronásleduje špatný člověk toho, kdo usiluje o dokonalost; čím víc ho totiž zkouší a pokouší, tím mužněji nad ním vítězí. Vždyť se říká: šlechetného činí pohana statečnějším.

339
12. Všelijaké řeči a výsměchy se za ním už dlouho ozývaly v ulicích města, než se dostaly k uším jeho otce. Jakmile uslyšel, jak se k jeho synu občané chovají, vyběhl ne aby ho chránil, ale spíše zcela zničil. Bez jakéhokoli umírňování se, jako vlk na ovečku, přiskočil k němu, podmračeně a divoce ho uchopil a za výsměchu a s ostudou vlekl ho do domu. Zde ho bez milosrdenství zavřel do temné místnosti. A protože se domníval, že syna zlomí a podrobí své vůli, zpracovával ho nejprve slovy, pak také ranami a pouty. František se v těchto dnech jen rozhodněji upevňoval ve svém svatém předsevzetí. Ani při spílání, ani v poutech neopustila Františka trpělivost.

340
Vždyť toho, kdo se v utrpení dokáže radovat, nelze ani důtkami, ani žalářem vnitřně zlomit, ani z Kristovy cesty odvést. Ani v přívalech vod se neroztřese ten, jehož útočištěm ve zkouškách je Boží Syn. I kdyby se nám naše útrapy zdály jakkoli drsné, Pán nám ukazuje, že útrapy, které on snášel, byly větší.

VI. kapitola: Jak ho matka osvobodila a jak se před biskupem v Assisi svlékl

341
13. Když se otec na nějaký čas v neodkladných záležitostech vzdálil z domu, rozmlouvala matka něžně se spoutaným a v domě uvězněným Božím mužem. S otcovým jednáním nesouhlasila. Když však zjistila, že se syn svého předsevzetí nevzdá, slitovalo se nad ním její mateřské srdce, rozvázala mu pouta a propustila ho z vězení. František poděkoval všemohoucímu Bohu a rychle odešel na to místo, kde se předtím zdržoval. V pokušeních vyzkoušený a osvědčený, získal větší neohroženost a po prodělaných bojích stal se opět radostnější. Z nespravedlivých pronásledování vyšel s pevným srdcem, mohl se svobodně pohybovat a rozhodovat.

342
Mezitím se otec vrátil domů, a když syna nenalezl, začal ženě spílat a tím vršil hřích na hřích. Pak se s hněvem a křikem rozběhl na zmíněné místo, aby syna vyhnal z kraje, nepodaří-li se mu přivést ho k rozumu. Protože je Boží bázeň pevnou záštitou, vyšel mu syn milosti, když slyšel, že se jeho tělesně smýšlející otec blíží, v ústrety s pevným odhodláním a radostným srdcem a úsměvně prohlašoval, že se žaláře ani bití nebojí. Dodal také, že je pro Kristovo jméno ochoten jakkoli trpět.

343
14. Když tedy otec viděl, že ho z nastoupené cesty neodvrátí, snažil se dostat od něho zpět aspoň své peníze. Boží muž si nejprve přál použít peněz pro chudé a na vydržování zmíněného kostelíka. Protože mu na penězích nezáleželo, nenechal se mýlit ani zdánlivě dobrým účelem. Protože nebyl peněz žádostivý, nebyl jejich ztrátou ani v nejmenším zneklidněný. Když se tedy našly peníze, které hodil František, pohrdaje pozemskými a hledaje nadevše nebeské poklady, do prachu okenního výklenku, uklidnil se poněkud vztek rozhněvaného otce a radost z nálezu ukojila žízeň lakoty. Pak ho otec vlekl před biskupa, aby se před ním zřekl všeho majetku a aby vrátil vše, co má. František s tím nejen radostně souhlasil, dokonce s radostí spěchal, aby otcův požadavek ochotně splnil.

344
15. Když ho dovedl před biskupa, nic neodkládal. Nečekal na vybídnutí, ani slovo neřekl, vysvlékl se z šatů a dal je otci. Ani kalhoty si nenechal – před tváří všech se vysvlékl. Když biskup viděl jeho rozhodnost, udiven jeho horlivostí a vytrvalostí, objal ho a zahalil vlastním pláštěm. Jasně nahlížel, že Františkovo rozhodnutí přichází od Boha a poznal, že skutek Božího muže, který na vlastní oči viděl, skrývá v sobě tajemství. Proto se stal od nynějška Františkovým ochráncem a příznivcem. Povzbuzoval ho a s vřelou láskou podporoval.

345
Tak daleko František došel, že nahý bojoval se Zlým; všeho z tohoto světa se zříká a myslí výlučně na Boží spravedlnost. Od této chvíle se snaží nemít sama sebe za nic, jako chudý chodit pokojně po tomto světě a jen stěnou těla žít oddělen od patření na Boha.

VII. kapitola: Jak upadl do rukou loupežníků, jak byl hozen do sněhu a jak sloužil malomocným

346
16. Oděn chudičkým šatem – když se dřív odíval v šarlat – odešel z města a cestou lesem zpíval francouzsky chvály Pána. Náhle ho přepadli lupiči. Když se ho hrozivě ptali, čím je, odpověděl muž Boží jasným hlasem: Jsem hlasatelem velikého krále. Co je vám po tom? Oni ho zbili, hodili ho do hluboké jámy se sněhem a křičeli: Lež si tu dobře, sedlácký hlasateli Boží. On se však ze sněhu vyprostil, oklepal se, a když lupiči odešli, vyskočil z jámy ven. Potom, pln radosti, začal v lese zpívat chvály Tvůrci, takže se jeho zpěv rozléhal po celém lese.

347
Konečně došel k nějakému klášteru. Jako kuchyňský pomocník sloužil tu několik dní v prostičké košili a přál si jen polévkou utišit svůj hlad. Když tu nebyli milosrdní, odešel odtud pokojně do města Gubio. Zde mu dal bývalý přítel oděv. Když pak přešel nějaký čas, a pověst o Božím muži se všude rozšířila, když se i jeho jméno stalo mezi lidem známým, přišel za ním představený onoho kláštera, když si uvědomil, jak tam s ním kdysi zacházeli a pro Boha ho pokorně prosil, aby jemu i jeho bratřím odpustil.

348
17. Pak se odebral svatý milovník pokořování k malomocným, žil s nimi a pro Boha jim co nejlépe sloužil; vymýval jim hnisavé rány a čistil jejich vředy, jak o tom píše i ve své závěti: »Když jsem byl ještě v hříších, zdálo se mi odporným malomocné i jen vidět. Sám Pán však mne mezi ně zavedl a já jsem se jich milosrdně ujal.«

349
Když žil ještě světsky, hnusil se mu, podle vlastního doznání, i jen pohled na malomocné tak, že si už dvě míle od jejich domků zakrýval rukama nos. Když však nyní začal s milostí a v síle Nejvyššího myslit na svaté a potřebné věci, potkal jednou, ještě světsky oděn, malomocného. Vzchopil se, přemohl se, přistoupil k němu a políbil ho. Od té chvíle začal sám sebou stále víc pohrdat, až došel, Božím milosrdenstvím, k vítězství nad sebou samým. Také jiným chudým, i když ještě byl ve světě a světsky žil, pomáhal.

K potřebným byl vždycky milosrdný a se zarmoucenými měl vždycky upřímný soucit. Když totiž jednoho dne, proti svému zvyku – vždycky byl totiž velmi zdvořilý – odbyl jakéhosi žebráka, který ho prosil o almužnu, hned toho začal litovat a v srdci si říkal, jak je potupné a hanebné odmítnout prosbu někoho, kdo prosí ve jménu tak velikého krále. A tak si pevně umínil, pokud jen trochu bude moci, že neodmítne nic nikomu, kdo ho bude o něco prosit pro Boží lásku. A toto předsevzetí pečlivě dodržoval, až se všem a ve všem, co mohl, úplně rozdal. Tak začal následující evangelní radu plnit dřív, než se jí naučil: »Kdo tě prosí, tomu dej, a kdo si od tebe chce půjčit, od toho se neodvracej!«

VIII. kapitola: Jak František znovuvystavěl kostelík svatého Damiána; a o životě řeholnic, které tam dlely

350
18. První dílo, jehož se blažený František ujal, když se vymanil z rukou svého tělesného otce, byla stavba Božího domu. Nebudoval nový, nýbrž opravil polorozpadlý, starý, úctyhodně starý kostelík vylepšil. Nezrušil staré základy – budoval na nich – a tím, i když nevědomky, zachovával Boží slovo, protože »nikdo nemůže položit jiný základ než ten, který už je položen, totiž Ježíš Kristus«. Když přišel na místo, kde byl před dávnými časy postaven kostelík sv. Damiána, s milostí Nejvyššího ten kostel v krátké době s velikou horlivostí opravil.

351
To je svaté, blažené místo, na němž za šest let po jeho obrácení začal žít skvělý řád chudých panen, přičiněním našeho muže Božího. Zde se stala paní Klára z Assisi drahocenným a mocným základním kamenem, na němž ostatní spočívají. Neboť když se tato mladá dáma po založení řádu Bratří napomenutím svatého muže obrátila k Bohu, stala se mnohým povzbuzením ke ctnosti a nesčetným lidem příkladem. Vznešená rodem, stala se vznešenější milostí. Panenská tělem, přečistá duší, mladičká, ale duchem zralá, pevná ve svatých předsevzetích, planula Božským žárem lásky. Plná moudrosti, úžasně pokorná; Klára, tj. Jasná jménem, jasnější však životem, nejjasnější pak svými ctnostmi.

352
19. Na tomto přeskvostném drahokamu se pozvedla nádherná stavba, jejíž chvála nespočívá na lidech, nýbrž na Bohu, protože konečný rozum nestačí všechno domyslit, ani to vše nelze v krátkém jednání vyložit. Mezi těmito chudými paními kvete především ctnost vzájemné a trvalé lásky, která jejich mysli tak dokonale spojuje v jedno, že i když jich někde bydlí čtyřicet i padesát pohromadě, úplně stejně chtějí či nechtějí, jako by měly jedinou duši. Za druhé na každé září drahokam pokory, kterým obdržené dary a z nebe vylité milosti uchovávají v srdci tak, že jsou hodny ostatních ctností.

Za třetí v nich roste lilie panenství a čistoty, která vydává tak podivuhodnou vůni, že zapomínají pozemsky myslet a mají jen nebeská přání. Skrze tuto vůni roste v jejich srdcích taková láska k věčnému Ženichovi, že v nich čistota svaté lásky vylučuje jakýkoli zvyk, který by přežíval z jejich minulého života. Za čtvrté jsou všechny ozdobeny slávou nejvyšší chudoby, že si nedopřávají takřka nic mimo nezbytně nutného v jídle a ošacení.

20. Za páté dosáhly tak jedinečné milosti zdrženlivosti a mlčenlivosti, že nemusejí vyvíjet takřka žádné úsilí, aby ovládly tělesná hnutí nebo zkrotily jazyk. Ba, některé se natolik odnaučily mluvit, že když mluví, musejí těžko hledat slova. Za šesté jsou tak úžasně ozdobeny ctností trpělivosti, že je nedokáže zlomit žádný zármutek ani zkouška, a nic nemůže zlomit jejich duchovní sílu. Za sedmé konečně si zasloužily tak vysoký stupeň kontemplace, že je učí všemu, co mají dělat nebo zachovat, umějí šťastně pozvedat svou mysl k Bohu a ve dne v noci setrvávat ve chválách Božích a na modlitbách. Kéž by je Bůh svou milostí učinil hodnými korunovat tak svatý začátek ještě světějším koncem!

353
Toto málo, co jsem předběžně řekl o Bohu zasvěcených pannách a Kristových zbožných služebnicích, nechť zatím stačí. Jejich podivuhodný život a jejich slavný řád, za nějž vděčí panu papeži Řehořovi, bývalému ostijskému biskupu, by si zasloužil samostatné dílo, které by si vyžadovalo dost námahy.

IX. kapitola Jak František po změně oděvu opravil kostel Panny Marie v Porciunkule, jak slyšel evangelium, všechno opustil a jak zvolil hábit, který bratři nosí

354
21. Když Boží světec opravil jmenovaný kostel, změnil svůj oděv. Byl to kostel sv. Damiána. Pak se odebral na jiné místo v blízkosti města Assisi, kde začal opravovat kostel, který byl ubohý a blízký zřícení. Začal jej opravovat a neustal, dokud opravu nedokončil.

355
Odtud odešel na třetí místo, které se nazývá Porciunkula. Tam byl kostelík, od nepaměti zasvěcený Panně a Bohorodičce. Nyní však byl opuštěný a nikdo se o něj nestaral. Když viděl, jak je tato Boží svatyně chatrná, pocítil soucit. A protože Matku nejdobrotivější vroucně ctil, začal tu pobývat. Když tento kostelík opravil, uplynuly už tři roky od jeho obrácení. V této době nosil jakýsi poustevnický hábit. Chodil přepásán koženým pásem, s holí v ruce a s opánky na nohou.

356
22. Jednoho dne se v tomto kostelíku četlo evangelium o rozesílání apoštolů a svatý Boží byl přítomen. Ihned po mši svaté prosil naléhavě kněze, aby mu toto evangelium vyložil. Když svatý František slyšel, že Kristovi učedníci neměli mít ani zlato, ani stříbro, ani jiné peníze, že si na cestu neměli brát ani opasek, ani brašnu, ani chléb, že si neměli s sebou brát ani hůl, ani obuv, ani dva pláště, ale že jejich úkolem bylo hlásat Boží království a pokání, zaradoval se v Duchu Božím a řekl: »To je to, co chci, co hledám a co chci z celého srdce dělat.« Hned, pln radosti chce svatý Otec naplnit toto spásné povzbuzení. Ani chvíli neotálí, aby začal žít tak, jak právě slyšel. Vyzul obuv, odložil hůl a kožený pás zaměnil za provaz. Hábit si předělal do tvaru kříže, aby se ubránil šalbě Zlého. Hábit byl z hrubé látky, aby v něm křižoval své tělo s jeho neřestmi a hříchy. Byl to oděv chudičký a bez ozdob, aby neprobouzel světské žádosti.

357
I to ostatní, co slyšel, začal konat s co největší péčí a úctou. Nebyl hluchým posluchačem evangelia, ale co slyšel, pečlivě zachovával v paměti a usiloval doslova vše plnit.

X. kapitola: Zvěstování evangelia, hlásání míru a obrácení prvních šesti bratří

358
23. Ihned začal s horlivostí a radostně kázat všem pokání. Mluvil prostě, ale ze srdce Bohu vroucně oddaného, a tím uchvacoval posluchače. Jeho slovo bylo jako plápolající oheň, který pronikal do hlubin srdce a ducha naplňoval obdivem. Byl úplně jiný než dříve. Zaměřen na nebeské věci, zdálo se, že se o zemi vůbec nezajímá. Podivuhodným řízením začal kázat tam, kde se jako chlapec naučil číst a kde byl pak s velikou slávou pohřben, takže šťastný začátek byl korunován ještě šťastnějším koncem.

359
Při každém kázání, dříve než shromážděným předložil Boží slovo, vyprošoval všem pokoj slovy: »Pán vám uděl svůj pokoj!« Tento pokoj hlásal stále s velikou láskou a horlivostí mužům i ženám, všem lidem, které na svých cestách potkával. A tak mnozí, kteří dříve nenáviděli pokoj i spásu, objali z milosti Boží celým srdcem pokoj, stali se sami lidmi pokoje a byli horlivější o svou věčnou spásu.

360
24. Z posluchačů začal Božího muže jako prvý následovat jeden zbožný a prostý člověk z Assisi. Pak to byl bratr Bernard, který pochopil poselství pokoje a odvážně světce následoval, aby získal nebeské království. Často zval blaženého Otce do svého domu, hostil ho a pozorně sledoval jeho život i chování. Občerstven vůní jeho svatosti, počal spásnou bázeň a porodil žhavou touhu po spáse. Pozoroval Františka, jak se celou noc modlí, jak málo spí a jak chválí Boha a jeho slavnou panenskou Matku. Pln obdivu si řekl: »Tento muž je vpravdě Boží!« Rychle tedy prodal svůj majetek, výtěžek rozdělil chudým, ne svým příbuzným. Tím, že zvolil slávu cesty dokonalosti, následoval radu svatého evangelia: Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej vše, co máš, a rozdej chudým a potom přijď a následuj mne. Pak se způsobem života i oděvem přidružil k svatému Františkovi, byl stále s ním, dokud se nerozmnožil počet bratří, a pak, poslušen svatého Otce, odešel do jiných krajin.

361
Jeho obrácení se k Bohu bylo příkladem pro jiné, kteří se k Bohu chtěli obrátit, také všechen majetek prodali a rozdali chudým. Svatý František měl z příchodu a obrácení tak významného muže velkou radost, protože se z toho ukazovalo, že se o něho Pán stará, když mu dal druha duchem tak spřízněného a věrného přítele.

362
25. Brzy po něm přišel jiný občan z Assisi, který žil vynikajícím způsobem. Co svatě začal, po krátké době ještě světěji dokončil. – Nedlouho po něm přišel bratr Egidius, prostý, spravedlivý a bohabojný. Už léta žije mezi námi svatý, spravedlivý a zbožný život a dává nám příklad dokonalé poslušnosti, tělesné práce poustevnického života i svatého rozjímání. K těmto pak přibyl další. Sedmým byl bratr Filip; jeho rty očistil Pán žhavým uhlem, takže o něm mile mluvil a z jeho rtů splývala medově sladká slova. I Písmu svatému rozuměl a uměl je vykládat, i když se to neučil. Tak byl následovníkem těch, které vůdci Židů obviňovali, že jsou neučení a nevzdělaní.

XI. kapitola: O prorockém duchu a napomenutích svatého Františka

363
26. Blaženého Františka naplňovala denně vždy víc a více útěcha a milost Ducha svatého. S velikou bdělostí a pečlivostí uváděl své nové syny novým učením na cestu svaté chudoby a blažené prostoty a učil je, jak po ní cílevědomě jít. Jednoho dne však, když obdivoval Boží milosrdenství v dobrodiních, která dostal, a hledal, jak by měl život svůj i bratří utvářet dále, vyhledal si – jak často činíval – místo k modlitbě. Dlouho tam stál s bázní a třesením před Vládcem všehomíra a s hořkostí v duši probíral špatně prožitá léta, stále opakoval: »Bože, buď milostiv mně hříšnému!«

A tu mu poznenáhlu začala hlubinu srdce zaplavovat nevýslovná radost a převeliká blaženost. Celý se změnil, neklid duše zmizel, tmy, které ze strachu nad hříchy zahalovaly srdce, zmizely. Nabyl jistoty, že hříchy jsou mu odpuštěny, a probudila se v něm důvěra, že je opět v milosti. Pak upadl do vytržení a byl celý ponořen v proudech světla. Síla ducha se zvětšovala a tu v jasném světle viděl, co přinese budoucnost. Když konečně líbezné světlo zmizelo, viděl se duchovně obnoven a již přeměněn v nového člověka.

364
27. Radostně se vrátil a řekl bratřím: »Mějte odvahu a radujte se v Pánu. Nermuťte se, že je nás zdánlivě málo. Také moje nebo vaše prostota ať vás neleká, neboť toto vpravdě mi zjevil Pán: Bůh nám dá vyrůst ve veliký zástup a rozmnoží nás a rozšíří až do končin země. K vašemu povzbuzení cítím se nucen říci, co jsem viděl, ač bych to raději zamlčel, kdyby mne láska nenutila vyložit vám to. Viděl jsem veliké množství lidí, kteří chtěli nosit náš hábit a žít podle pravidel našeho svatého řádu; dosud ještě slyším znít jejich kroky, jak přicházejí a odcházejí, kam jim svatá poslušnost přikazuje. Viděl jsem také cesty, jak se po nich sem scházejí zástupy; přicházeli Francouzi a Španělé, k nim se přidružovali Němci a Angličané a velké množství jinak mluvících.« Když to bratři vyslechli, naplnila je spasitelná radost jednak z toho, jakou milost Pán svému svatému propůjčil, jednak proto, že toužili získávat bližní, kteří by rozmnožili jejich počet a došli spásy.

365
28. A světec pokračoval: »Bratři, abychom věrně a oddaně Pánu, našemu Bohu, děkovali, i abyste věděli, jak se máte k přítomným a budoucím bratřím chovat, slyšte pravdu i o příštích osudech. Nyní, na počátku našeho obrácení, nalezneme nadmíru sladké a chutné ovoce; velmi brzy nám však tento pocit blaha a sladkosti bude odňat. Ovoce pak nebudeme moci jíst, protože bude pro svou hořkost nestravitelné, i když se bude zdát navenek plné vůně a krásy. Vpravdě, jak jsem vám řekl, Bůh nám dá vyrůst ve veliký lid, bude to, jako když muž hodí do moře nebo do jezera síť a uloví velké množství ryb. Když je má všechny ve své loďce a celé množství nemůže uvézt, volí lepší a ty, které se mu líbí – a ostatní zase vyhazuje.«

Jak úžasně to, co Boží světec předpověděl, zrcadlí pravdu a je jasné v dnešní skutečnosti! Pro každého, kdo o tom přemýšlí, je to jasné. Hle, jak spočíval duch proroctví na svatém Františkovi!

XII. kapitola: Jak své bratry rozesílal do světa po dvou a jak se v krátké době zase sešli

366
29. V té době stoupl počet bratří vstupem jednoho spravedlivého muže na osm. Tu si je všechny blažený František povolal k sobě a mluvil jim ještě více o Božím království, o pohrdání světem, o zapírání vlastní vůle a o podrobování si těla. Pak je rozdělil do čtyř skupin po dvou a řekl jim: »Jděte, milovaní, po dvou do různých zemí světa a zvěstujte lidem poselství míru a pokání na odpuštění hříchů! Buďte trpěliví v pronásledování a důvěřujte, že Pán svá přislíbení a úradky splní! Těm, kteří se vás budou tázat, pokorně odpovídejte, těm, kteří vás budou pronásledovat, žehnejte, poděkujte těm, kdo vám budou činit bezpráví a budou vás pomlouvat, protože máme připravené věčné království.«

367
S radostí a jásáním přijali bratři příkaz svaté poslušnosti. Pokorně poklekli před svatým Františkem, on je však objímal a pln lásky a trpělivosti každému říkal: »Mysli na Boha a on tě obživí!« A toto říkával vždycky, když pod poslušností rozesílal bratry.

368
30. Bratr Bernard s bratrem Egidiem se vydali na cestu směrem ke sv. Jakubu, František se svým druhem zvolili jiný směr. Zbývající čtyři putovali opět jinam. Po krátké době chtěl však svatý František své bratry znovu vidět. Prosil Pána, který shromažďuje rozptýleného Izraele, aby je milosrdně opět svedl dohromady. A tak se také stalo.

369
Za krátký čas se podle Františkova přání sešli, aniž byli kýmkoli zváni, a děkovali Pánu. Při setkání zavládla mezi nimi veliká radost, když opět spatřili svého dobrého pastýře a divili se, že je mohlo svést dohromady pouhé přání. Pak si vyprávěli o dobrodiních, která jim Bůh prokázal, a když byli leniví nebo nevděční, prosili pokorně svatého Otce o napomenutí a potrestání a pokání ochotně přijímali.

370
Kdykoli k němu přicházeli, vždycky to tak dělávali, neskrývali před ním ani myšlenku, ani instinktivní hnutí duše. A když splnili všechny úkoly, pokládali se za neužitečné služebníky. První učedníky blaženého Františka oživoval duch čistoty tak dokonalé, že i když o svém užitečném, svatém a spravedlivém působení věděli, necítili ani nejmenší ješitnost. Blažený Otec své syny objímal překypující láskou a začínal jim odhalovat své úmysly a zvěstovat, co mu Pán zjevil.

371
31. Brzy se k nim připojili další čtyři řádní a vhodní muži a následovali světce Božího. V této době se o bratřích začalo mluvit mezi lidmi a věhlas Božího muže se šířil. Svatý František i jeho bratři se nyní jistě velmi radovali, když někdo veden Duchem Božím přišel a přijal hábit svatého řádu. A bylo lhostejné, kdo to byl, zda bohatý či chudý, ze vznešeného nebo nízkého rodu, vzdělaný nebo nevzdělaný či laik z křesťanského lidu. I světští lidé se divili nad tím, čeho byli svědky, a viděli v tom příklad pokory, který je volal k lepšímu životu a k obrácení se z hříchů. Ani nízký původ, ani tíživá chudoba nepřekážely, aby byli dílem Božím povýšeni ti, kterými svět pohrdl jako prostými, protože je radostí Pána ponížené a prosté povyšovat.

XIII. kapitola: Jak psal František první řeholi, když měl jedenáct bratří, a jak ji pan papež Inocenc potvrdil; vidění o stromě

372
32. Když blažený František viděl, že Pán Bůh takřka denně rozmnožuje počet bratří, napsal pro sebe a pro své současné i budoucí bratry životní pravidla, řeholi, a použil k tomu hlavně slova svatého evangelia, protože jedině o jeho dokonalé zachovávání s touhou usiloval. Připojil jen pár jiných předpisů, které byly nezbytné pro zbožný způsob života.

373
Potom se jmenovanými bratry putoval do Říma s vřelou touhou, aby mu pan papež Inocenc potvrdil to, co napsal. Tehdy dlel v Římě ctihodný assiský biskup Guido, který si svatého Františka a jeho bratří velmi vážil a měl je ve zvláštní lásce. Když tam svatého Františka a jeho bratry uviděl, byl nad jejich příchodem do Říma rozmrzen, protože netušil, proč přišli. Obával se, že chtějí opustit své rodné město, kde skrze ně Pán konal tolik velkého. Když však poznal důvod jejich cesty, velmi se v Pánu radoval a slíbil, že jim bude radou i skutkem nápomocen.

374
Svatý František se odebral také k důstojnému biskupu sabinskému, který se nazýval Jan od sv. Pavla a mezi ostatními knížaty a osobnostmi římské kurie obzvlášť pozemskými věcmi pohrdal a nebeské miloval. Ten ho dobrotivě a laskavě přijal a byl jeho přání a záměrům velmi nakloněn.

33. Protože však byl opatrný a moudrý muž, nejprve se Františka vyptával na různé věci a pak mu radil, aby se rozhodl pro mnišský nebo poustevnický život. Ale svatý František tyto názory, nakolik jen mohl, pokorně odmítal. Ne že by radou pohrdal, ale že toužil zbožně po něčem jiném, usiluje o vyšší dokonalost. Pan biskup se jeho ohnivé horlivosti podivoval, obával se však, že by od svého tak velkého předsevzetí mohl couvnout, a proto mu ukazoval méně obtížné cesty. Konečně se však, přemožen vytrvalými prosbami, uklidnil a snažil se u pana papeže jeho věc podporovat.

375
Hlavou Boží církve tehdy byl pan papež Inocenc III., slavný muž, vynikající učenec a skvělý řečník, který hořel horlivostí pro spravedlnost, kdykoli šlo o křesťanskou víru. Když poznal přání Božích mužů, prozkoumal je a pak jejich prosbu splnil s okamžitou platností. Svěřil jim úkoly a v mnoha věcech jim poradil. Pak svatému Františkovi a jeho bratřím požehnal a pravil jim: »Jděte s Pánem, bratři, a jak vám Pán milostivě vnukne, kažte všem pokání! A dá-li vám všemohoucí Pán růst počtem i milostí, radostně mi to oznamte a já vám povolím a s důvěrou svěřím ještě více.«

376
Vpravdě byl Pán s Františkem všude, ať šel kamkoli, potěšoval ho svými zjeveními a povzbuzoval svými dobrodiními. Když se František jedné noci uložil ke spánku, zdálo se mu, že jde po cestě, u níž stál vysoký strom, krásný a silný, zdravého růstu a neobyčejně vysoký. Když se k němu světec přiblížil a začal obdivovat jeho krásu i velikost, stalo se, že pojednou sám vyrostl do takové výše, že mohl uchopit jeho vrcholek do ruky a ohnout jej až k zemi. To vidění se shoduje se skutečností; pan papež Inocenc, velký a vznešený strom světa, se dobrotivě sklonil k jeho prosbě a žádosti.

XIV. kapitola: Františkův návrat z města Říma do spoletského údolí a jeho prodlévání na cestě

377
34. Svatý František a jeho bratři v překypující radosti jásali nad darem a milostí takového Otce a pána a ze srdce děkovali všemohoucímu Bohu, který ponížené povyšuje a zarmouceným dává útěchu. František zašel ještě k hrobu sv. Petra, pomodlil se zde, a pak s bratry opustil město a putoval do spoletského údolí. Na cestě si vypravovali, jak velkými a nádhernými dary je dobrotivý Bůh zahrnul, jak láskyplně byli Kristovým zástupcem přijati, jak laskavý k nim byl pán a otec celého křesťanstva. Hovořili o tom, jak by se nejlépe dala splnit jeho napomenutí a příkazy, jak by mohli nejlépe řeholi zachovávat, jak svatý by měli vést život, jak by měli růstem ve ctnostech dávat bližním dobrý příklad.

378
Když si o všech těchto věcech noví Kristovi učedníci ve škole pokory dostatek pohovořili, bylo už dost pozdě. Došli na osamělé místo. Po útrapách cesty byli velmi unavení a hladoví, ale nemohli se ničím osvěžit, protože ono místo bylo daleko od lidských příbytků. Ihned však – Bůh o ně pečoval – potkali muže, který jim dal chléb a hned zase odešel. Oni nevěděli, kdo to je, jenom se divili, a plni oddanosti napomínali se k ještě větší důvěře v Boží milosrdenství. Když pojedli a posílili se, přišli do blízkého města Orte, kde zůstali asi čtrnáct dní. Někteří z bratří odešli do města, aby získali nutné jídlo. To málo, co vyžebrali, donesli ostatním a společně jedli s díkůčiněním a radostným srdcem. Když z toho, co zbylo, nemohli nikomu dát, uschovali zbytky v hrobce, kde kdysi byli mrtví, aby to snědli příště. Bylo to na místě osamělém a pustém, kam nikdy, nebo jen zřídka přišli lidé.

379
35. Bratři se velmi radovali, když neviděli ani neměli nic, co by jim mohlo připravit marnivou nebo tělesnou radost. Proto se zde začali důvěrně seznamovat se svatou chudobou. A protože se přes nedostatek věcí cítili plni útěchy, rozhodli se, že se jí budou vždy a všude držet.

380
Zbaveni všech starostí o pozemské věci, plni radosti z Boží útěchy, učinili si pevné předsevzetí, že se nedají zastrašit žádnou nouzí ani pokušením a že je z objetí chudoby nesmí nic vytrhnout. I když půvab krajiny, který by mohl přispět k ochabnutí ducha, jejich horlivost nezmenšoval, přece toto místo opustili, aby delším pobytem zde nevzbudili zdání, že tu něco chtějí vlastnit, a přišli pak s blaženým Otcem do spoletského údolí.

381
Jako praví milovníci spravedlnosti nyní uvažovali, zda se mají zdržovat mezi lidmi, nebo zda by neměli žít v samotě. Svatý František však, který se nespoléhal na vlastní činnost, nýbrž každé dílo začínal svatou modlitbou, rozhodl se, že nebude žít pro sebe, nýbrž pro toho, který za všechny zemřel. Cítil se poslán, aby Bohu získával duše, které chtěl Zlý uchvátit.

XV. kapitola: Pověst svatého Františka a obrácení mnohých k Bohu; jak dostal řád jméno »Menší bratři« a jak vzdělával blažený František ty, kdo vstupovali do řádu

382
36. Nato putoval František, Kristův udatný rytíř, do měst a vesnic v okolí a zvěstoval Boží království ne přemlouvavými slovy lidské moudrosti, nýbrž učením a silou Ducha: kázal pokoj, učil o spáse a pokání na odpuštění hříchů. Ve všem jednal s důvěrou v sílu, která mu byla dána apoštolskou pravomocí, varoval se krasořečnění i lichocení. Přestupky určitých lidí nezkrášloval, ale pranýřoval, život hříšníků neomlouval, nýbrž káral. Protože konal nejprve sám to, co druhým radil, a protože se nemusel bát, že bude sám pokárán, říkal pravdu tak statečně, že jeho kázání obdivovali i nejučenější a nejlepší mužové a v jeho přítomnosti cítili spasitelnou bázeň.

383
Sbíhali se muži i ženy, klérus i řeholníci, aby Božího světce viděli a slyšeli, zdál se jim přicházet z jiného světa. Lidé každého věku a pohlaví spěchali, aby viděli podivuhodné věci, které Pán neuvěřitelným způsobem působil skrze svého služebníka. Zdálo se, jako by v této době, ať skrze přítomnost sv. Františka, nebo skrze jeho pověst, bylo na zem posláno nové světlo z nebe, aby rozptýlilo temnotu, která zastírala téměř celou zemi a o níž téměř nikdo nevěděl, jak z ní vybřednout. Tak velice se totiž rozšířilo úplné zapomenutí na Boha a lenivá nedbalost vůči jeho přikázáním, že se ze svých starých, zakořeněných neřestí sotva někdo dal vyburcovat.

384
37. A tu zazářil František jako jasná hvězda v tmavé noci a jako jitro, které vítězí nad temnotami. Tak se pomalu měnila tvářnost celé země; odkládala ošklivost a ukazovala radostnější tvář. Dřívější suchopár zmizel a na zpustlém poli rychle vzešla nová setba; také nepěstěné vinice začaly pučet před Pánem jako nové, vonné výhonky a po líbezných květech vydal krásné a bohaté ovoce. Všude zněly zpěvy díků a chvály, takže mnozí zanechávali světských starostí a v životě a učení blaženého Františka získávali sebepoznání a toužili milovat a ctít Spasitele. Mnozí, šlechtici i prostí, duchovní i laici, začali se z Božího vnuknutí přidávat ke svatému Františkovi, aby se pod jeho vedením navždy zasvětili Bohu. Boží svatý jako přetékající řekou zaplavil všechny proudy nebeské milosti a nadpřirozených darů, takže půdu jejich srdcí ozdobil květy ctností. Byl přece vynikajícím umělcem, podle jehož příkladu, pravidel i nauky se Kristova církev obnovila v obojím pohlaví a triumfuje v trojím bojovém šiku vyvolených.

385
A všem dal směrnice pro jejich život a každému stavu ukázal pravou cestu ke spáse.

386
38. Především však zde chceme mluvit o řádu, jehož je František Otcem a udržovatelem v lásce i odvaze vyznavače. Vždyť to byl on, kdo položil základy k řádu Menších bratří a kdo řádu toto jméno dal. Když totiž v řeholi napsal: »A mají být menší«, když větu vysvětloval, řekl: »Chci, aby se toto bratrstvo nazývalo řád Menších bratří.« A jako opravdoví Menší bratři, kteří jsou všem podřízeni, hledali pro sebe vždy nízkou práci a málo hodnocenou službu, kde se jim dalo lehce křivdit. Tak chtěli stavět základy na pevné půdě pravé pokory, aby v nich s požehnáním nebes vyrostla duchovní stavba ctností.

387
A vskutku, na tomto pevném základě vyrostla nádherná stavba lásky ze živých kamenů, shromážděných ze všech konců světa, které se spojily v chrám Ducha svatého. Jakou láskou ke společenství byli noví Kristovi učedníci zaníceni! Jakou láskou planuli! Když se totiž někde sešli nebo se na cestě náhodou potkali, vzlétl z obou stran šíp duchovní lásky, který rozséval sémě pravé lásky daleko vyšší, než je přirozená náklonnost. Co tím míním? Čistá objetí, něžnou oddanost, svatá políbení, radostný pohled, nezkažené oko, pokornou pozornost, laskavou řeč, přívětivou odpověď, týž cíl, přesnou poslušnost, neúnavnou úslužnost.

39. Bratři opovrhovali vším pozemským, nikdy nemilovali sobecky. Vroucnost své lásky vylévali na společenství, a proto toužili dát v nouzi sami sebe každému bratru bez rozdílu, kdyby potřeboval pomoc. Toužili často se setkávat, když byli spolu, měli velkou radost; a naopak – velmi těžké jim bylo odloučení a hořké a tvrdé loučení. Převelice poslušní rytíři nedávali ničemu přednost před příkazy svaté poslušnosti. Dokonce byli vždy ochotni vykonat rozkaz ještě dřív, než byl vysloven. A protože neuměli nad rozkazem mudrovat, vykonávali všecko bez protiřečení, jakoby unáhleně.

388
Jako »učedníci nejsvětější chudoby« k ničemu nelnuli a protože nic neměli, nestrachovali se, že něco ztratí. Byli spokojeni s jedním hábitem, který byl často uvnitř i zevně záplatován. Tak hábit prozrazoval i pohrdání světskými věcmi, lásku k chudobě, aby v něm vypadali jako úplně ukřižovaní světu. Opásávali se provazem a nosili levné kalhoty. Jejich zbožným cílem bylo: být spokojeni jen s tímto a víc nic nevlastnit. Proto byli vždy plni důvěry, nežili ve strachu, ani se nenechávali rozptylovat starostmi nad tím, co jim přinese zítřek, ani se pozdě v noci nebáli, kde najdou nocleh, i když se na svých poutích často setkávali s těžkostmi. Když v největší zimě postrádali přístřeší, ohřívali se u pecí na pečení chleba, nebo nacházeli útulek v rozsedlinách skal či ve slujích.

389
Přes den ti, kdo to uměli, pracovali rukama, ošetřovali malomocné, nebo sloužili v pokorné odevzdanosti na jiných počestných místech. Nechtěli vykonávat žádný úřad, z něhož by mohlo vzniknout pohoršení – naopak, zaměstnávali se vždy svatým, řádným, poctivým a užitečným dílem, aby byli příkladem pokory a trpělivosti všem, s nimiž se setkávali.

390
40. Silou trpělivosti byli tak vyzbrojeni, že chtěli raději trpět tělesná pronásledování než chválu a přízeň světa tam, kde poznali jejich svatost. Často museli strpět spílání a tupení, svlékali je, tloukli, spoutávali, i do vězení je uvrhovali, ale snášeli to všechno trpělivě, u nikoho nevyhledávali pomoc a byli příkladem mužnosti; přese vše jen chválili Boha a konali díkůčinění.

391
Zřídka, spíše však nikdy neopomenuli Boží chvály a modlitbu. Vytrvale zkoumali všechny své činy; za vše dobré, co vykonali, děkovali Bohu, svých opomenutí a nedbalostí litovali v slzách a vzdychání. Kdykoli v duši necítili obvyklou milost, domnívali se, že je Bůh opustil. Když se chtěli oddávat modlitbě, o nic se neopírali, aby je nepřemohl spánek. Někteří se drželi ve stoje za provazy zavěšené na stropě, aby je nepřemohlo spaní a nenarušovalo jim modlitbu. Jiní nosili železné kající nástroje nebo dřevěné kající pásy. Kdykoli bohatším jídlem nebo pitím porušili svou střídmost, nebo pro únavu na cestách překročili hranice nezbytného, trápili se po mnoho dní tvrdým postem. Pokušení těla se snažili potlačit i takovým umrtvováním, že se dovedli svléci i v krutém mrazu, nebo si celé tělo rozpíchali trny.

392
41. Tak rozhodně pohrdali vším pozemským, že nechtěli přijímat ani to nejnutnější k životu, že dlouhým cvičením odvykli tělesným osvěžováním, takže se nezalekli žádné tvrdosti.

393
Při tom všem usilovali o pokoj a snášenlivost se všemi, vždy jednali upřímně a umírněně a usilovně se varovali pohoršení. Mluvili málo a jen když to bylo třeba, z jejich úst nevyšlo šprýmařské a plané slovo, takže v jejich životě nebylo lze nalézt nic nevhodného či nečestného. Všechny jejich činy byly ušlechtilé, chůze vždy skromná, smysly umrtvené, takže mimo to, co vyžadovalo jejich zvláštní pozornost, nic ani neviděli, ani neslyšeli; oči měli sklopené k zemi, myslí dleli v nebi. Žádná závist, malomyslnost, hněv, odpor, žádná trpkost u nich nenalezly místa – naopak, mezi nimi vládla veliká jednota, trvalý pokoj, díkůčinění a chvalozpěv. Takto vychovával zbožný Otec své syny nejen slovem, nýbrž především činy a pravdou.

XVI. kapitola: Jeho pobyt u Rivotorto a zachovávání chudoby

394
42. Blažený František žil s ostatními bratry blízko Assisi na místě zvaném Rivotorto. Stála tam opuštěná kůlna, pod jejíž střechou se před prudkými dešti skrývali ti, kdo pohrdli velkými a krásnými domy. Vždyť, jak řekl jeden světec, snadněji se přijde do nebe z chudé chýše než z paláce. Na tomto místě žili tedy se svým blaženým Otcem bratři a synové všichni pohromadě v tvrdé práci a odříkání. Často neměli ani chleba, aby jím zahnali svůj hlad, a tak se spokojovali s řepou, kterou si v assiské rovině tu a tam ve své nouzi vyžebrali. Ta chatrč byla však tak malá, že v ní mohli sotva sedět nebo ležet. Přesto přes jejich rty nikdy nepřešel nářek nebo reptání – naopak, v klidu a trpělivosti si zachovávali radost.

395
Svatý František však stále bděl svědomitě nad sebou i svými bratry, nenechal na nich ulpět nic, co by je mohlo přivést do nebezpečí, a zaháněl z jejich srdcí veškerou nedbalost. Byl neúprosný v kázni a stále na stráži. Když ho totiž, jak se někdy stává, přepadlo tělesné pokušení, vrhl se, i když byla zima, do ledové jámy a zůstal tam tak dlouho, až tělesné hnutí zmizelo. Také ostatní horlivě následovali příklady takového umrtvování.

396
43. Učil je nejen umrtvovat zlé náklonnosti a potlačovat tělesné žádosti, nýbrž držel v kázni i vnější smysly, jimiž do duše často vchází smrt. Tehdy tou krajinou s velkým hřmotem a pompou táhl císař Oto, aby získal korunu pozemského království. Avšak ani svatý Otec, ani ostatní bratři nevyšli z chatrče, aby se na průvod podívali, ač byla chatrč docela blízko cesty, po níž Ota táhl. Jen jednoho bratra František vyslal, aby císaři důtklivě připomněl, že jeho sláva bude velmi krátká. Přeslavný světec byl ponořen do sebe, pronikal do hloubek svého srdce a připravoval v něm Bohu důstojný příbytek. Proto ani nevnímal hřmot, který přicházel zvenčí, a žádné slovo jím nemohlo otřást nebo ho vyrušit z plnění velikého úkolu, na němž pracoval! Žil pro apoštolské poslání, a proto se rozhodně zdráhal lichotit králům a knížatům.

397
44. Všemožně usiloval o svatou prostotu a šíři svého srdce nenechával omezovat těsností prostoru. Proto napsal na trámy chatrče jména bratří, aby každý při modlitbě nebo odpočinku znal své místo a aby těsný prostor nerušil pokoj ducha.

398
Když tam tak přebývali, přišel jednoho dne k chýši nějaký muž s oslem. Aby nebyl odmítnut, zahnal dovnitř svého osla se slovy: »Jdi dovnitř! Prokážeme tomuto místu dobrodiní.« Když to svatý František slyšel, velmi se zarmoutil, neboť poznal, co si ten muž myslil: domníval se, že tu bratři chtějí zůstat a místo zastavit domy. František z chatrče bez váhání vyšel, na sedlákovo slovo ji ihned opustil a odebral se na nedaleké místo, zvané Porciunkula, kde před tím, jak jsme už výše popsali, opravil kostelík Panny Marie. Nechtěl nic na zemi vlastnit, aby mohl dokonaleji vlastnit v Bohu.

XVII. kapitola: Jak učil blažený František své bratry modlitbě; poslušnost a čistota bratří

399
45. V tu dobu ho prosili bratři, aby je naučil modlit se. Jak tak v prostotě ducha putovali, neznali totiž ještě církevní hodinky. A tu jim František řekl: »Když se modlíte, říkejte Otče náš a Klaníme se tobě, Pane Ježíši Kriste, zde a ve všech tvých kostelích, které jsou na celém světě, a dobrořečíme tobě, neboť skrze svůj svatý kříž svět jsi vykoupil.« To se teď bratři, učedníci zbožného mistra, snažili zachovávat s největší svědomitostí; neboť usilovali nejen o to, co jim blažený Otec František otcovsky v bratrských radách doporučil, nýbrž i to, co z nějakého znamení poznali, že myslil nebo uvážil.

400
Blažený Otec jim totiž říkával, že pravá poslušnost nespočívá jen v plnění výslovného rozkazu, nýbrž také v přání: »Podřízený bratr má bez otálení poslouchat nejen tehdy, když slyší rozkaz představeného, nýbrž už tenkrát, když z nějakého náznaku pozná jeho vůli.«

401
Kdekoli spatřili kostel, byť i jen z dálky, sklonili se hluboce až k zemi, aby tělem i duší projevili úctu a modlili se k Všemohoucímu slovy: »Klaníme se tobě, Pane… a ve všech tvých kostelích,« jak je tomu svatý Otec naučil. A co je stejně obdivuhodné, kdekoli spatřili znamení kříže, ať bylo na zemi nebo na stěně, činili totéž.

402
46. Neboť byli tak plni svaté prostoty, čistota života se stala tak úžasně jejich učitelkou, čistota ovládla tak jejich srdce, že neznali dvojakosti ve smýšlení. Jako jedna víra žil v nich jen jeden duch, jedna vůle, jedna láska, ustavičná shoda srdcí, shoda mravů, péče a ctnost, jednota myšlení a lásky v jednání.

403
Často se zpovídali diecéznímu knězi, který měl špatnou pověst a byl pro své neřesti všemi opovrhován. I když je na špatnost kněze mnozí upozorňovali, nechtěli to věřit, ani se u něho nepřestali zpovídat a prokazovat mu povinnou úctu. Ba dokonce, když tento nebo jiný kněz jednomu bratrovi kdysi řekl: »Dej pozor, bratře, abys nebyl pokrytcem,« hned slovu kněze uvěřil, že pokrytcem je, ve dne i v noci nad tím ve velké bolesti naříkal. A když se ho bratři tázali, proč je tak skleslý a smutný, odpověděl: »Kněz mi řekl slovo, které mě naplňuje takovou bolestí, že sotva mohu myslet na něco jiného.« Bratři ho těšili a domlouvali mu, aby tomu nevěřil. On jim však řekl: »Co to říkáte, bratři? Kněz to byl, kdo mi to řekl.« A v této prosté víře setrv;ával dlouho. Uklidnil se teprve slovy blaženého Otce, který mu výrok kněze vysvětlil a jeho úmysl moudře a jemně omluvil. Žádný bratr nemohl být tak zmatený, aby světcovou ohnivou řečí každý mrak nezmizel a aby se obloha jeho srdce nevyjasnila.

XVIII. kapitola: Ohnivý vůz a znalost, kterou měl blažený František o nepřítomných bratřích

404
47. Protože bratři žili ve velké prostotě před Bohem i před lidmi, zasloužili si potěšení božským zjevením. Zaníceni ohněm Ducha svatého, netísněni pozemskými starostmi a úzkostmi, zpívali zbožně Otčenáš
nejen ve stanovených dobách, nýbrž v kteroukoli hodinu a s vroucím srdcem.

405
Jedné noci se od nich František vzdálil. A hle, asi o půlnoci – někteří bratři spali, ale jiní se zbožně tiše modlili – projel dveřmi chýše ohnivý vůz. Byl velmi jasně osvětlen a dvakrát či třikrát se otočil v místnosti. Na voze zářila obrovská koule jako slunce a ozařovala noc. Bdící bratři na jev hleděli s údivem a spící se probudili. Všichni cítili vnitřní osvícení srdce stejně jako vnější osvícení těla. Když byli pohromadě, tázali se, co by to mělo znamenat. A tu se milostí toho světla zjevilo svědomí jednoho druhému. Nakonec poznali, že to byla duše jejich svatého Otce, která tak nádherně zářila a která si pro velkou čistotu a otcovskou péči o své syny zasloužila takový dar milosti od Boha.

406
48. Z jasných znamení často zřetelně poznali, že jejich svatému Otci nezůstávají skryta tajemství jejich srdcí. Jak často poznal – a nikdo z lidí ho nepoučil, jen Duch svatý mu zjevil činy nepřítomných bratří – tajemství jejich srdcí a stav jejich svědomí. Jak mnohé ve spánku hříšnosti napomínal a poučoval, co mají dělat a jak se mají chránit před tím, co konat nemají. Jak mnohým, kterým zářilo ve tváři přítomné štěstí, předpověděl budoucí neštěstí! Tak o mnohých už předem věděl, že upustí od svých hříchů a zvěstoval jim do jejich srdcí přicházející milost záchrany. A konečně, když někdy pro čistotu a prostotu ducha osvícení zasluhoval, dostal jedinečnou útěchu zjevení takovým způsobem, že to jiní nepozorovali.

407
Chci říci jen jeden příklad, který jsem slyšel od věrohodných svědků. Bratr Jan z Florencie byl svatým Františkem ustanoven ministrem bratří v Provenci. Když pak v té provincii slavil kapitulu, otevřel mu Pán ve své lásce dveře slova a učinil bratry pozornými a dobrými posluchači. Mezi nimi byl kněz výtečné pověsti, slavný svatým životem, který se jmenoval Monald. Jeho ctnost byla založena v pokoře, posilována hojnými modlitbami a chráněna štítem trpělivosti. Této kapituly se účastnil také bratr Antonín, jehož mysl Pán otevřel, aby svatá Písma chápal, takže dovedl o Ježíši úchvatně kázat slovy nad med sladšími. Zatímco tedy ohnivě a pln horlivosti kázal o slovech »Ježíš Nazaretský, Král židovský«, pohlédl Monald ke vchodu domu, kde byli bratři shromážděni a na své vlastní oči viděl vznášet se Františka ve vzduchu, s rukama rozpjatýma do tvaru kříže, jak bratřím žehná. A na všech bylo vidět, že jsou plni útěchy Ducha svatého. Blažená radost, kterou při tom pociťoval, učinila jim dostatečně věrohodné zjevení i

408
49. Že František znal tajemství srdcí druhých, jak se o tom mnozí přesvědčili, o tom chci uvést z mnoha svědectví jedno, o němž nemůže být pochybnost. Jeden bratr, jménem Ricerius, šlechtického původu, ale ještě šlechetnějšího chování, Boží přítel, veliký v sebezáporu, měl zbožné přání a vřelou touhu dosáhnout a stále mít plnou přízeň svatého Otce Františka. Obával se však, že by se z nějakého důvodu mohl svatému Františkovi znelíbit a tak jeho lásku ztratit. Bratr totiž ve své bohabojnosti věřil, že každý, koho má svatý František rád, je také hoden Boží milosti. A naopak, myslil, Boží hněv by padl na toho, kdo by přízeň a dobrotu svatého Otce ztratil. O tom bratr často hloubal, sám se sebou o tom hovořil, ale nikomu se s tím nesvěřil.

50. Když se jednou blažený Otec ve své cele modlil a ten bratr, tísněn obvyklými myšlenkami, tam vešel, věděl Boží světec o jeho příchodu a poznal, co trápí jeho ducha. Hned ho dal k sobě zavolat a takto ho oslovil: »Můj synu, žádným pokušením se nenech zneklidňovat a nepřípouštěj si trpké myšlenky! Jsi mi velmi milý a věz, že mezi mými přáteli jsi zvlášť hoden mé důvěry a lásky. Vždy, kdykoli chceš, ke mně přijď a mluv se mnou zcela důvěrně.« Bratr byl z toho velmi udiven a překvapen, jeho důvěra v Boží milosrdenství rostla tím víc, čím víc stoupal v přízni svatého Otce.

409
Svatý Otče, jak velice musí tvoji nepřítomnost snášet ti, kdo už nemají naději, že najdou někdy otce podobného tobě! Pomáhej nám, prosíme, svou přímluvou, když vidíš, že se zaplétáme do vin a hříchů! Ač jsi byl naplněn duchem spravedlivých, ač jsi budoucí předvídal a přítomné znal, vždy jsi byl svatě prostý a nikdy ses nevyvyšoval.

Ale vraťme se k předcházejícímu, abychom zachovali dějinný sled.

XIX. kapitola: Péče, s níž bděl nad svými bratry, jeho pohrdání sebou a opravdová láska

410
51. I tělesně se blažený František vracel ke svým bratřím, od nichž se, jak už bylo řečeno, duchem nikdy neodlučoval. Opatrnými a svědomitými zkouškami pozoroval jejich počínání, puzen šťastnou touhou znát své poddané. Když zpozoroval, že někdo učinil něco, co nebylo správné, neponechal to bez trestu. A nejprve odsuzoval chyby duchovní, pak tělesné a nakonec se snažil vymýtit příležitosti, které by mohly dát k hříchu podnět.

411
Se zvláštní horlivostí a pečlivostí střežil svatou Paní Chudobu. Nestrpěl v domě něco zbytečného, i kdyby to byl jen hrníček, kdyby se bez něho bylo lze obejít. Je nemožné, tvrdil, ukojit všechny potřeby, aniž by se uniklo touze po požitku. Vařených pokrmů si takřka nikdy nedopřál. Když je někdy jedl, míchal je buď s popelem, nebo jim odnímal chuť tím, že je poléval studenou vodou. Jak často býval na svých cestách, když kázal radostnou zvěst, zván ke stolu vznešenými knížaty, kteří se mu obdivovali a ctili ho! Zde, věren evangeliu, okusil kousek masa, ostatní skryl ve svém hábitu, ale zdvíhal ruku k ústům, aby se zdálo, že jí. Co mám říci o požívání vína? Když si František v žízni nepopřál ani dost vody, aby ji ukojil.

412
52. Byl-li někde hostem, nedopustil, aby mu lůžko vystlali pokrývkami nebo kusy oděvu; holá zem přijala jeho holé údy a jen jeho spodní šat mu byl podložkou. Když někdy svému tělu dopřál dobrodiní spánku, často spal vsedě, aniž by se položil. Pod hlavu si dával kus dřeva nebo kámen. Měl-li chuť na nějaký pokrm, což je přirozené, sotva se dal pohnout, aby jedl, když mu byl přinesen.

413
Jednou, když byl nemocen, požil kousek kuřete. Když se pozdravil, šel do města Assisi a v městské bráně poručil bratrovi, který s ním šel, aby mu dal provaz kolem krku a vedl ho jako loupežníka celým městem. Přitom měl volat: »Pohleďte na toho labužníka, který se krmí kuřecím masem, aniž byste to věděli.« Lidé se k tomuto nevídanému divadlu sbíhali a se slzami a vzdechy volali: »Běda nám! Celý život se živíme masem a v přejídání a pitkách ničíme srdce i tělo!« Tento příklad je v srdci burcoval k pokání a předsevzetí, že povedou lepší život.

414
53. Takové věci dělal František často, aby sám sebou dokonale opovrhoval a bližní zval k nepomíjející cti. Sama sebe považoval za bezcennou nádobu. Neobtížen žádným strachem ani starostí o své tělo, vydával je nebojácně napospas jakékoli nepohodě a snažil se kvůli tělu nežádat si nic časného. Jako ten, kdo pravým způsobem pohrdá sám sebou, vybízel důtklivě všechny slovem i příkladem, jak jím mají pohrdat. Jak? Všemi byl velmi vážený a oslavovaný a chválený, sám se však měl za nejnepatrnějšího a vášnivě sebou pohrdal.

415
Často totiž, když mu druzí prokazovali úctu, velmi ho to bolelo, a aby lidskou přízeň odrážel, dával si od někoho spílat. Zavolal si nějakého bratra a řekl mu: »Mocí poslušnosti ti přikazuji, abys mi tvrdě spílal, a tak vyvracel pravdou lživé řeči těchto lidí.« A když ho pak ten bratr proti své vůli nazýval hrubcem, ničemou a povalečem, usmíval se František, souhlasil a říkal: »Žehnej ti Pán, neboť říkáš úplnou pravdu! Syn Petra Bernardone si zaslouží slyšet takové věci!« Těmito slovy narážel na svůj původ a nízký rod.

416
54. Aby se pohrdání vystavoval a druhým dával příklad, přiznával se otevřeně k pravdě, když v něčem pochybil, nestyděl se přiznat i v kázání, přede všemi lidmi, k těmto chybám. Dokonce i tehdy, když si o někom něco nesprávného jen myslil, nebo mu náhodou uklouzlo prudší slovo. Hned svůj hřích vyznal tomu, jehož mylně soudil nebo něco o něm řekl, a prosil ho za odpuštění. Ačkoli jeho svědomí bylo dokonale čisté, nebyl klidný, dokud s pečlivostí a bdělostí nevyléčil každou ranku svého srdce. V každém dobrém díle chtěl jít příkladem, ale nechtěl, aby to bylo zjevné. Proto vším možným způsobem prchal před obdivem, aby se neušpinil ješitností. Běda nám, ctihodný Otče, kteří jsme tě ztratili, náš vzore ve všech skutcích i pokoře! Ano, spravedlivým úradkem jsme ztratili toho, jehož jsme se nesnažili poznávat, dokud jsme ho měli.

XX. kapitola: Touha po mučednictví, která ho hnala nejprve do Španělska a pak do Sýrie. Jak skrze něho Bůh zachránil z nebezpečí lodníky rozmnožením potravin

417
55. Žhavý božskou láskou, usiloval blažený Otec František konat vždy velké činy, ochotně putovat cestou Božích přikázání a usilovat o dosažení vrcholu dokonalosti.

418
V šestém roce svého obrácení chtěl totiž, roznícen touhou po svatém mučednictví, plout do Sýrie a zde kázat Saracénům a jiným nevěřícím křesťanskou víru a pokání. Avšak loď, na kterou vstoupil, byla nepříznivým větrem zahnána na pobřeží Dalmácie. Zklamán ve svém žhavém přání, prosil po nějaké době lodníky, kteří chtěli plout do Ankony, aby ho vzali s sebou, protože bylo nepravděpodobné, že by ten rok nějaká jiná loď mohla do Sýrie doplout. Lodníci se však tvrdě zdráhali vzít ho s sebou, protože nemohl zaplatit. A tu Boží muž, spoléhaje na Boží dobrotu, nastoupil na palubu tajně. Boží prozřetelnost pak zavedla k lodi muže, který měl u sebe dost potravin. Ten si zavolal zbožného námořníka a řekl mu: »Toto všechno si vezmi, spravedlivě to spravuj, a v čase nouze to dej chudým, kteří se na lodi ukrývají.« Když museli lodníci pro velkou bouři několik dní namáhavě veslovat, spotřebovali všechny potraviny, takže zbývaly jen ty, které byly určeny pro Františka.

Tyto potraviny se pak milostí a mocí Boží tak rozmnožovaly, že bylo dost jídla pro všechny až do Ankony, ačkoli plavba trvala ještě několik dní. Když lodníci viděli, že z nebezpečí vyvázli pro zásluhy Božího sluhy Františka, děkovali všemohoucímu Bohu, který se ve svých služebnících projevuje tak podivuhodně a laskavě.

419
56. Služebník nejvyššího Boha František vystoupil tedy na pevninu a procházel krajem, zúrodňoval jej Božím slovem, zaséval sémě života a toto sémě přinášelo bohaté plody. Mnoho schopných a pracovitých lidí, kněží i laiků, se rozloučilo se světem a podle milosti a vůle Nejvyššího následovali světce v jeho způsobu života.

420
Ačkoliv František jako evangelní vinný kmen vydal nejvybranější plody, přece v něm neochabovala jeho vznešená předsevzetí a vřelá touha po mučednictví. Po krátkém čase se vydal do Maroka, aby sultánu Miramolinovi (latinizované slovo: Emir-el-mumeninovi – pozn. překl.) a jeho lidem hlásal evangelium. Jeho horlivost byla tak veliká, že svého průvodce nechal mnohdy pozadu a pln nadšení spěchal, aby své předsevzetí co nejrychleji naplnil. Ale veliký Bůh, jemuž se z velké dobrotivosti zalíbilo myslet na mne a mnohé jiné, seslal na Františka nemoc, když už došel až do Španělska, a tak ho zavolal zpět, aby od započaté cesty upustil.

421
57. Když se vrátil ke kostelíku Panny Marie v Porciunkule, přidalo se k němu po krátkém čase několik učených mužů a několik šlechticů opravdu z celého srdce.

Jednal s nimi podle svých ušlechtilých a vybraných způsobů a důstojně. Každému projevoval úctu, jaká mu náležela. (Pozn. překl.: K Porciunkule se vrátil koncem roku 1214 nebo začátkem roku 1215. Mezi »učenými muži« byl, zdá se, i Celano.) Protože měl skutečně mimořádný dar rozlišování, moudře oceňoval postavení každého.

422
S neochabujícím nadšením toužil provést to, k čemu ho srdce vybízelo a nenechávalo v klidu, proto putoval v třináctém roce svého obrácení do Sýrie, kde vypukly urputné boje mezi křesťany a pohany. Vzal si s sebou průvodce a nestrachoval se předstoupit před sultána Saracénů. Kdo by mohl vylíčit, jak odvážně a s jakou silou ducha k němu mluvil! Jak výmluvně a s důvěrou čelil a odpovídal těm, kdo měli pro křesťanství jen úšklebky a výsměch! Neboť než byl předveden před sultána, jeho vojáci ho zajali a zasypali ranami a nadávkami. On se však zastrašit nedal. Hrozili mu mučením, ale ani tehdy se nezalekl. I když mu pak hrozili smrtí, nebál se. Ačkoli se k němu snad všichni chovali nepřátelsky, odmítavě a pohrdavě, přijal ho sultán s nejvyšší úctou.

Ctil ho, jak jen mohl, a četnými dary se snažil obrátit jeho srdce ke statkům světa. Když však viděl, jak rozhodně vším pohrdá jako blátem, velmi se divil a začal se na něho dívat jako na výjimečného muže, který nemá na zemi rovného. Jeho slova na něho učinila veliký dojem a rád mu naslouchal.

423
Pán tedy nesplnil žhavé Františkovo přání, dal mu však přednost v jiné jedinečné milosti (poukaz na stigmatizaci – pozn. překl.).

XXI. kapitola: Kázání ptáčkům a poslušnost tvorů

424
58. Zatím, jak jsme se už zmínili, počet bratří se stále rozmnožoval. Blažený František putoval jednou spoletským údolím a přišel do blízkosti městečka Bevagna.

Bylo tam veliké množství rozličných ptáků, holubů i malých vran, kterým lidé říkají kavky. Když je blažený služebník Boží spatřil, zanechal své druhy na cestě a spěchal k ptákům. Byl přece mužem dobrotivého srdce a vroucně i něžně miloval také nízké a nerozumné tvory. Když došel do jejich blízkosti a viděl, že na něho čekají, pozdravil je svým obvyklým způsobem. A nemálo se divil, že ptáci, jako obvykle, neodlétají. Velmi se proto zaradoval a pokorně je prosil, aby vyslechli Boží slovo. A k tomu, co jim říkal, připojil: »Moji bratři ptáčci! Musíte svého Stvořitele pilně chválit a vždycky ho milovat! Vždyť vám dal za oděv peří, k létání křídla a všechno, co potřebujete. Dokonce vás mezi svými tvory učinil vznešenými a dal vám příbytek na čistém vzduchu. Nesejete ani nežnete, a přece vás bez vašeho přičinění chrání a opatruje.«

Jak František sám a přítomní bratři vypravovali, velmi se po svém ptáčci zaradovali. Natahovali krčky, rozpínali křídla, otevírali zobáčky a dívali se po světci. Ten mezi nimi chodil a jeho hábit hladil jejich hlavičky a tělíčka. Pak jim znamením svatého kříže požehnal a dovolil jim, aby si letěli jinam. Blažený František pak s druhy putoval dál a radostně děkoval Bohu, kterého ctí všichni tvorové, pokornou chválou.

425
V prostotě, která u něho byla darem milosti a ne přirozenosti, dělal si výčitky, že ptáčkům, kteří s úctou Božímu slovu naslouchají, nekázal už dávno. A od toho dne horlivě napomínal všechny živé tvory, ptáky i plazy, ba i neživá stvoření, aby svého Stvořitele chválili a milovali. A neminul den, aby se z vlastní zkušenosti nepřesvědčoval o poddajnosti tvorů, když se dovolával jména Vykupitele.

426
59. Jednoho dne se František odebral do městečka Alviano, aby tu kázal Boží slovo. Vystoupil na vyvýšené místo, aby ho všichni viděli, a prosil o klid. Všichni zmlkli a uctivě stáli, jen vlaštovky, které tu hnízdily, cvrlikaly si dál a působily velký hluk. Protože lidé pro jejich štěbetání Františkovi nerozuměli, obrátil se světec k ptáčkům a řekl: »Moje sestry vlaštovky, už jste si toho napovídaly dost. Teď je čas, abyste pustily ke slovu mne. Poslouchejte Boží slovo a buďte zticha, dokud nebude kázání skončeno.« A ku podivu – vlaštovky zmlkly a nehnuly se z místa, dokud kázání neskončilo. Když to lidé viděli, velmi se divili a říkali: »Tento muž je vpravdě svatý a přítelem Nejvyššího.« Plni hluboké úcty spěchali, aby se dotkli aspoň jeho hábitu, a chválili a velebili Boha.

Vskutku bylo podivuhodné, že i nerozumní tvorové poznali vřelou příchylnost, kterou k nim světec choval, a vytušili jeho něžnou lásku.

427
60. Když jednou dlel František ve vesnici Greccio, přinesl jeden bratr zajíčka, který se lapil do oka a byl ještě živý. Když ho blažený Otec uviděl, pln soucitu řekl: »Bratře zajíčku, pojď ke mně! Proč ses dal přelstít? « Bratr zajíčka pustil, ten se ke světci rozběhl a uvelebil se mu na klíně jako na nejbezpečnějším místě. Svatý Otec ho chvíli s mateřskou něžností hladil, pak ho postavil na zem, aby se vrátil do lesa, ale zajíčkovi se do lesa nechtělo. Pak světec poručil bratřím, aby ho do blízkého lesa odnesli.

Když se zdržoval na ostrově jezera u Perugie, přihodilo se něco podobného s divokým králíčkem, který je jinak velmi plachým zvířátkem.

428
61. Stejnou lásku a něžnost měl světec k rybám. Když je viděl chycené v síti, ihned je pouštěl zpět do vody s napomenutím, aby byly opatrné a nedaly se podruhé chytit.

Když jednou seděl v loďce blízko přístavu na jezeře v Rieti, chytil právě rybář velikého lína a uctivě ho nabídl světci. S radostí si ho vzal a začal mu říkat bratře. Dal ho vedle loďky do vody a začal zbožně chválit jméno Pána. Ryba, pokud totiž světec zpíval chvály Boží, kroužila kolem loďky a neodplouvala, dokud jí Boží světec nedal dovolení odplout.

429
Tak dostal slavný Otec František, protože sám chodil věrně cestou poslušnosti a vždy se radostně skláněl pod jho Boží vůle, vznešené vyznamenání, že ho tvorstvo poslouchalo.

Když v poustevně San Urbano ležel těžce nemocen, proměnila se mu voda ve víno. Když se toho vína napil, uzdravil se tak rychle, že to všichni považovali za zázrak. A také to zázrak byl.

Vskutku musí být světcem ten, koho tvorové poslouchají a na jehož pokyn i živly se proměňují, aby jich bylo lze užít k dobru.

XXII. kapitola: Jeho kázání u Ascoli a jak předměty, jichž se dotkl, uzdravovaly nemocné i v jeho nepřítomnosti

430
62. V té době, kdy ctihodný bratr František, jak jsem se už zmínil, kázal ptáčkům, přišel na svých cestách po městech a vesnicích, kde rozséval požehnání přinášející sémě, do města Ascoli. Když tam s obvyklou horlivostí kázal slovo Boží, událo se mocí Nejvyššího, že byl všechen lid naplněn tak velikou milostí a mocnou zbožností, že chtělo tolik lidí světce vidět a slyšet, že by se málem utlačili. Třicet mužů, kněží i laici, přijalo tehdy z jeho ruky kající hábit.

Víra mužů a žen byla tak veliká, že se považoval za šťastného každý, kdo se mohl aspoň dotknout jeho hábitu.

431
Když do některého města přišel, kněží se radovali, zvony zvonily, mužové i ženy jásali, děti radostně tleskaly rukama světci vstříc. Nezřídka mu vycházeli naproti s ratolestmi a zpěvem.

Zloba kacířů byla zahanbena, víra církve triumfovala, bludaři se skrývali, neboť na Františkovi bylo tak jasné znamení svatosti, že se mu nikdo neodvážil odporovat – už pro množství, které ho milovalo.

432
Především se snažil, aby se udržovala víra svaté římské církve, aby byla v úctě a aby se podle ní ;žilo. Neboť jen v ní je spása a záchrana pro všechny. Měl v úctě kněze a každému církevnímu stavu prokazoval lásku.

433
63. Lidé mu nosili chléb, aby ho požehnal. Dlouho jej pak opatrovali, a když z něho jedli, byli uzdraveni z rozličných nemocí. Ve své silné víře a důvěře stříhali si lidé kousíčky z jeho hábitu, takže jednou na něm takřka nic nezbylo. A čemu je třeba ještě více se podivovat, když se světec něčeho svýma rukama dotkl, byli těmito předměty pak mnozí uzdraveni.

434
Jedna žena, která bydlila v malém domku v Arezzu, ležela v těžkých porodních bolestech a už několik dní se zmítala mezi životem a smrtí. A tu se příbuzní a sousedé dozvěděli, že tudy má jít František do poustevny. Když tedy na něj čekali, stalo se, že jel pro slabost a nemoc na koni jinou cestou. Když do poustevny dojel, poslal koně prostřednictvím bratra Petra zpět muži, který mu ho půjčil. Bratr Petr se dal řízením Božím však cestou, která vedla kolem domku nemocné ženy. Jakmile ho lidé zdaleka spatřili, běželi k němu v domnění, že to je blažený František. Brzy však poznali svůj omyl a velmi se zarmoutili. Začali se mezi sebou ptát, zda by tu nebyl předmět, kterého se František dotýkal. Po dlouhém uvažování přišli na to, že když světec na koni jel, musel v ruce držet uzdu. Sňali tedy koni uzdu, položili ji na nemocnou, a ihned bylo nebezpečí zažehnáno. Žena radostně porodila dítě a dařilo se jí dobře.

435
64. Walfried byl zbožný muž. Bydlil v Citta` della Pieve, žil s celou svou rodinou v Boží bázni a měl provaz, kterým byl kdysi blažený František opásán. I stalo se, že v oné krajině onemocnělo mnoho mužů i žen rozličnými nemocemi a horečkou. A tu začal Walfried chodit po domech nemocných, dával jim napít vody, do níž předtím ponořil provaz, nebo do ní namíchal několik vláken – a všichni se ve jménu Kristově uzdravili.

A tato uzdravení se stala v nepřítomnosti svatého Františka. Avšak ani nejdelší vypravování by nestačilo, kdybych chtěl jen část těchto znamení uvést. Několik zázraků však, které náš Pán a Bůh v jeho přítomnosti dobrotivě způsobil, chci v této knize krátce uvést.

XXIII. kapitola: Jak uzdravil v Toscanelle ochrnulého a v Narni stiženého dnou

436
65. Když jednou Boží světec František putoval rozmanitými odlehlými krajinami a kázal Boží království, přišel do města Toscanelly. Když tam jako obvykle rozséval sémě života, přijal ho s velkou pohostinností jakýsi rytíř, jehož syn byl na celém těle ochrnutý. Ačkoliv byl podle věku už chlapcem, stále ležel v kolébce. Když nyní hochův otec poznal svatost muže Božího, vrhl se mu pokorně k nohám a prosil ho o uzdravení svého syna. František se však měl za nehodného takového daru milosti a dlouho se zdráhal. Nakonec se však prosbami toho muže dal obměkčit. Když se napřed vroucně pomodlil, vložil na chlapce ruce, požehnal ho a pozdvihl. Ve jménu našeho Pána Ježíše Krista chlapec vstal úplně zdráv a začal běhat po domě před očima všech.

437
66. Jednou přišel Boží muž František do Narni, kde se zdržel několik dní. Jeden obyvatel tohoto města, jménem Petr, ležel v posteli ochrnutý dnou. Už pět měsíců měl všechny údy ochrnuty, takže nemohl vstát ani se pohybovat. Ruce, nohy i hlava byly nehybné, jen oči a ústa mohl otevřít. Když uslyšel o Františkově příchodu, poslal k biskupovi posla, aby se nad ním pro lásku Boží smiloval a služebníka Nejvyššího k němu poslal, věřil totiž, že se jeho přítomností a pohledem uzdraví. Blažený František k němu přišel, od hlavy až k nohám ho poznamenal svatým křížem, a nemoc ihned zmizela. Byl zdráv jako dřív.

XXIV. kapitola: Jak vrátil slepé ženě světlo očí a jak v Gubbiu uzdravil ochrnulou ženu

438
67. Jedné ženě z výše jmenovaného města, která byla raněna slepotou, udělal blažený František na očích znamení svatého kříže a ihned se jí vrátilo vytoužené světlo očí.

439
V Gubbiu byla jiná žena, která měla ochrnuté obě ruce, takže nemohla pracovat. Když slyšela, že do města přišel svatý František, hned k němu spěchala. S pláčem a nářkem mu ukazovala své ochrnuté ruce a úpěnlivě ho prosila, aby se smiloval a dotkl se jich. Pln soucitu dotkl se jejích rukou a uzdravil ji. Žena se radostně vrátila domů, vlastníma rukama připravila sýrový koláč a nabídla ho světci. Přívětivě si kousek ulomil. Pak ženě přikázal, aby ostatní snědla se svou rodinou.

XXV. kapitola: Jak osvobodil bratra od padoucnice nebo od zlého ducha a jak v San Gemini uzdravil posedlou

440
68. Jeden bratr měl těžkou, na pohled velmi ošklivou nemoc. Jak bych ji měl pojmenovat, nevím, protože se mnozí domnívali, že v tom je zlý duch. Často padal na zem a žalostně, s pěnou u úst, se díval kolem. Jeho údy se hned křečovitě stahovaly, hned napínaly a nato zase se zkroutily a zkřivily a byly ztuhlé a neohebné. Chvílemi, jak roztažený a ztrnulý ležel, vymrštil hlavou i nohama do velké výše a pak náhle bouchl o zem. Svatý Otec František měl s jeho těžkou nemocí soucit, modlil se nad ním a požehnal mu znamením svatého kříže. Bratr se ihned uzdravil a v budoucnosti už nikdy neměl ani nejmenší potíže, které by upomínaly na jeho dřívější nemoc.

441
69. Když procházel diecézí Narni, přišel jednou blažený Otec František do městečka jménem San Gemini, kde hlásal radostnou zvěst o Božím království. Bohabojný a zbožný muž, který tam měl velmi dobrou pověst, ho pohostinně pozval do svého domu. Jeho manželku trápil zlý duch. A v tom kraji o tom všichni věděli. V pevné důvěře, že by jí světcovy zásluhy mohly pomoci, prosil za ni manžel svatého Františka.

Protože však František toužil ve své prostotě spíš po pohrdání než po slávě pro lesk své svatosti, rozhodně se zdráhal to učinit. Zde však šlo o věc Boží, a tak na něho mnozí naléhali, až se nakonec dal jejich prosbami obměkčit. Zavolal své tři druhy, kteří s ním zde byli, každého postavil do jednoho rohu domu a řekl jim: »Modlete se za tu ženu, bratři, k Pánu, aby od ní Bůh ke své cti a chvále odňal jho zlého ducha. Každý z nás bude stát v jednom rohu domu, aby nás ten zloduch neoklamal tím, že by se někam schoval.«

Když bratři dokončili modlitbu, odebral se blažený František v síle ducha k ženě, která se svíjela a hrozně křičela, a řekl: »Ve jménu našeho Pána Ježíše Krista poroučím ti, zlý duchu, abys ženu opustil a dál ji neobtěžoval.« Sotva ta slova vyslovil, opustil zlý duch posedlou s tak vzteklým řevem, že si svatý Otec myslil: ta náhlá poslušnost ďábla i uzdravení ženy vypadají jako žert. A styděl se odejít z té místnosti. Boží prozřetelnost si jistě přála, aby neupadl do ješitné samolibosti.

Později však, když do té vesnice přišel s bratrem Eliášem a uzdravená se o tom dozvěděla, přiběhla za ním a volala: »Pocti mne aspoň slovem!« On s ní však nechtěl mluvit, protože poznal, že to je ta žena, z níž působením Boží síly vyhnal kdysi zlého ducha. Žena však líbala stopy po jeho nohou a děkovala Bohu a svatému Františkovi, že ji osvobodil z moci smrti. Eliáš ho konečně velkými prosbami přiměl – když její nemoc i uzdravení mnozí potvrdili – aby s ní přece jen promluvil.

XXVI. kapitola: Jak světec také v Città di Castello vyhnal ďábla

442
70. Také v Città di Castello byla žena posedlá zlým duchem. Když se tam blažený František zdržoval, přivedli ženu k domu, kde dlel. Žena však venku začala skřípat zuby, křivila obličej a strašně, po způsobu zlých duchů, křičela. Mnoho lidí obou pohlaví se z celého města sešlo a Františka za tu ubohou ženu prosili. Zlý duch ji už dlouho trápil a mučil a svým křikem obyvatele města rušila. František k ní nejprve poslal svého druha, aby zjistil, zda opravdu jde o zlého ducha, nebo zda žena vše předstírá. Jakmile však žena bratra uviděla, vysmála se mu, neboť poznala, že to není František. Světec se mezitím v domě modlil. Když modlitbu skončil, vyšel ven. Jeho moci nemohla žena odporovat; začala se chvět a válela se po zemi. Tu ji František zavolal k sobě a řekl jí: »Mocí poslušnosti poroučím ti, nečistý duchu, vyjdi z ní!« Aniž jí zlý duch ublížil, ihned z ní nerad vyšel.

443
Díky všemohoucímu Bohu! Působí vše ve všem. Naším předsevzetím však nebylo, abychom vyprávěli a popisovali zázraky, které svatost nečiní, jen potvrzují. Spíše chceme ukázat jeho příkladný život a přečisté putování mezi námi. Proto chceme přejít množství jeho jiných zázraků a vrátit se k jeho spolupůsobení na díle spásy.

XXVII. kapitola: Čistota a vytrvalost jeho ducha a jeho kázání před panem papežem Honoriem. Jak se světec a jeho bratři svěřili panu Hugovi, biskupu z Ostie

444
71. Boží muž František se naučil nehledat své, nýbrž myslet především na to, co žádá spása bližních. Nade všechno si však žádal odpoutat se a být s Kristem. Proto usiloval především o to, aby se odříkal všeho pozemského, aby pozemský prach nerušil klid jeho ducha. Vůči světské hřmotnosti se stal necitlivým, celou vnitřní silou ovládal své smysly a svá hnutí, aby zůstával svobodným jen pro Boha. Hnízdil v trhlinách skal a zdržoval se v kamenných slujích.

445
V pravdivé, blažené zbožnosti, oproštěn ode všeho, přebýval v nebeských sídlech a dlouho dlel v ranách Vykupitele. Se zvláštní zálibou vyhledával osamělá místa, aby svou mysl bez vyrušování obracel k Bohu, ale nemrzel se, když bylo třeba něčím jiným se zabývat, a s radostí pracoval na spáse bližních.

Jeho nejjistějším útočištěm byla modlitba. A nemodlíval se krátce. Jeho modlitba nebyla ješitná ani smělá, nýbrž dlouhá, plná oddanosti a pro pokoru Bohu milá. Když se večer začal modlit, těžko skončil do rána. Když seděl i když chodil, když jedl i pil, byl ponořen do modlitby. S oblibou vyhledával osamělé a opuštěné kostely, aby tu mohl strávit celou noc a zcela sám na modlitbách. Zde přemáhal pod ochranou Boží milosti mnohou bázeň a duševní úzkost.

446
72. Zde často bojoval i s ďáblem. Ten ho totiž na těchto místech nenapadal jen vnitřními pokušeními, nýbrž i zevně ho děsil tím, že tu něco zničil nebo převrhl. Ale udatný Boží bojovník věděl, že jeho Pán všude může všecko, a proto se nedával zastrašit, nýbrž v srdci si často říkal: »Ty, zlý duchu, proti mně nemůžeš používat silnější zbraně své zloby, než kdybychom byli uprostřed lidí.«

447
Vpravdě byl mimořádně vytrvalý a vždy pamětliv toho, co bylo Páně. Často hlásal Boží slovo mnoha tisícům lidí a při tom vystupoval tak jistě, jako kdyby mluvil s důvěrným společníkem. I největší zástup lidu viděl jako jednoho muže a tomu jedinému kázal tak svědomitě jako celému množství.

Tuto jistotu v kázání mu dávala čistota jeho smýšlení; aniž by o tom předem přemýšlel, dovedl říkat všem věci podivuhodné a neslýchané.

448
Když si však jednou připravil kázání, nemohl si chvílemi před shromážděnými vzpomenout, co má mluvit, a také nevěděl, co jiného by měl říci. Bez uzardění se tedy posluchačům přiznal, že si předem vše připravil, ale že si na nic nemůže vzpomenout. A pak byl náhle naplněn takovou výmluvností, že se všech zmocnil údiv. Když jednou nevěděl, co říci, dal zástupu požehnání a rozpustil jej. I to však bylo pronikavým kázáním.

449
73. Jednou přišel v záležitostech řádu do Říma a zde se ho zmocnila horoucí touha před papežem Honoriem a kardinály kázat. Přeslavný biskup z Ostie, který Božího světce zvlášť miloval a ctil, byl nad tím naplněn radostí i úlekem zároveň, protože i obdivoval světcovu plamennou horlivost, i znal jeho prostotu a čistotu. Ale důvěřoval v milosrdenství Všemohoucího, které těm, kdo ho dětinně ctí, v čas nouze nikdy nechybí. I uvedl Františka před papeže a důstojné kardinály. Když se František postavil před vznešená knížata a dostal požehnání, začal bez chvění a meškání kázat. Mluvil s tak ohnivým nadšením, že se radostí už nemohl zdržet, a zatímco jeho ústa mluvila, pohybovaly se jeho nohy jako v tanci – ne však z bujnosti, nýbrž v zápalu božské lásky. Proto jeho pohyby nedráždily k smíchu, nýbrž hluboce dojímaly.

V úžasu nad milostí Boží i upřímností Božího muže byli mnozí z nich dojati. Ctihodný pan biskup z Ostie trnul strachem a vroucně se k Pánu modlil, aby nebyla zahanbena prostota blaženého muže. Vždyť i na něho padala světcova sláva či hana, protože byl ustanoven Otcem jeho rodiny.

450
74. František na něm totiž visel jako syn na svém otci a jako jediné dítě matky, které bezstarostně spočívá na jejích prsou. Zajisté zastával úřad pastýře a plnil svěřený úkol – ale jméno pastýře ponechával blaženému muži. A blažený Otec předvídal vše, co bylo nutné, a tento úctyhodný pán předvídané uskutečňoval. Kolik lidí kladlo – zvlášť zpočátku – novému řádu osidla, aby jej zničili! Jak mnozí se snažili tuto vyvolenou vinici, kterou ruka Páně tak dobrotivě ve světě založila, v zárodku udusit! Jak mnozí chtěli ukrást a zničit první přečisté plody! Všichni však padli mečem slova důstojného Otce a pána a jejich úsilí bylo zmařeno. Byl totiž zdrojem výmluvnosti, oporou církve, bojovníkem za pravdu a přítelem pokorných.

Požehnán buď a ve věčné památce zůstaň den, kdy se Boží světec tomuto důstojnému pánu svěřil!

451
Stalo se to v době, kdy se biskup jako legát pana papeže zdržoval v Toskáně. Blažený František, který tehdy ještě neměl mnoho bratří, byl na cestě do Francie a setkal se s ním ve Florencii. Oba tehdy ještě nespojovalo zvláštní přátelství. Jen pověst svatého života je k sobě přitahovala vzájemnou, srdečnou láskou.

452
75. Kdykoli přišel František do některého města nebo země, měl ve zvyku jít k biskupovi nebo kněžím. Jakmile se dozvěděl o přítomnosti nějakého církevního hodnostáře, ihned se k němu s velikou úctou odebral. Když ho pan biskup spatřil, obvykle ho přijímal láskyplně. Uctivě se choval ke všem, kdo příslušeli k svatému řeholnímu stavu, především však k těm, kdo bojovali pod praporem blahoslavené chudoby a prostoty.

Protože se biskup snažil pomáhat chudým v jejich nouzi a o jejich záležitosti se zajímal, horlivě pátral po důvodu jeho příchodu a o světcovy plány projevoval velký zájem. Když poznal, že František pohrdá vším pozemským víc než druzí a že je zanícen ohněm, který Ježíš seslal na svět, sblížily se jejich duše a pan biskup světce prosil o modlitbu i mu ochotně přislíbil pomoc ve všech věcech. Také mu poradil, aby nepokračoval na cestě do Francie, ale aby se věnoval péči a ochraně bratří, které mu svěřil Bůh. Když svatý František poznal zbožnou mysl, laskavou náklonnost a moudrou řeč tak vznešeného pána, zalila ho veliká radost; nakonec se mu vrhl k nohám a oddaně mu sebe i své bratry odevzdal do ochrany.

XXVIII. kapitola: Duch lásky a jeho vřelý soucit s chudými a co učinil s ovečkou a jehňátkem

453
76. Otec chudých, chudý František, cítil s každým chuďasem jako se sobě rovným. Nemohl vidět chudšího, než byl sám. Ne z touhy po marnivé slávě, nýbrž ze skutečného soucitu. Ačkoli měl jen jeden chudý a hrubý hábit, často si přál s chudými se o něj rozdělit.

Aby jako chudý, přesto však přebohatý svou velkou láskou k chudým, mohl jim přece nějak vypomáhat, vyprošoval si občas v zimě od bohatých tohoto světa plášť nebo kožich. Když mu ochotně vyhověli, přeblažený Otec jim říkával: »Rád bych to od vás přijal, ale s tím, že nečekáte, že vám věc vrátím.« Jakmile potkal prvního chuďasa, oblékl ho do toho, co dostal.

454
Nejvíc ho bolelo, když slyšel, že se chudákovi spílá, nebo že mu někdo činí bezpráví. Stalo se, že si jeden bratr vyjel na chudáka, který prosil o almužnu: »Možná, že jsi bohatý, a jen tak se děláš chudý!« Když to slyšel František, Otec chudých, velmi se zarmoutil, bratra ostře pokáral, poručil mu svléci před chuďasem hábit, políbit mu nohy a prosit ho za odpuštění.

Říkával totiž: »Kdo pohrdá chudým, uráží Krista, protože chudý nosí jeho vznešené znamení – vždyť se Spasitel pro nás stal na tomto světě chudým.« Často, když na cestě potkal chuďasa s otepí dříví nebo jiným břemenem, ač byl slabý, pomáhal mu břímě nést, aby mu prokázal službu.

455
77. František byl pln ducha lásky. Nepociťoval upřímný soucit jen s trpícími lidmi, ale i s nerozumnými zvířaty, se vším, »co lezlo nebo létalo«, se vším živým i neživým stvořením. Mezi zvířaty zvlášť něžně však miloval jehňátka, protože svaté Písmo přirovnává našeho Pána Ježíše Krista k beránkovi s upozorněním na jeho mírnost. Tak miloval zvláště ty tvory, u nichž mohl nalézt nějakou podobnost, nějaký vztah k Božímu Synu.

456
Jednou putoval do Marky Ankonské. V tom městě zvěstoval Boží slovo a s bratrem Pavlem, kterého ustanovil ministrem tamějších bratří, zamířil k Osimu. Šli kolem pole, na němž pásl pastýř stádo kozlů a koz, mezi nimiž bylo jehňátko, které se zvlášť tiše a skromně páslo.

Když je blažený František viděl, zůstal stát a s hlubokým dojetím bratrovi pravil: »Vidíš toho beránka, jak mírně se chová uprostřed kozlů a koz? Říkám ti, právě tak mírně a pokorně se choval náš Pán Ježíš Kristus mezi farizeji a velekněžími. Prosím tě, synu můj, pro lásku Boží, mějme soucit s beránkem; kupme jej a vyveďme ze středu těch koz a kozlů!«

78. Bratr Pavel se podivoval jeho bolesti a začal také pociťovat hluboký soucit s beránkem. Neměli však nic než bezcenný hábit, a tak začali mít starost, zda by stačil na vyplacení beránka. Právě však šel tou cestou kupec a sám jim nabídl potřebné peníze. Oba děkovali Bohu, vzali beránka a šli do Osima. Nejprve navštívili biskupa města a ten je přijal s velkou úctou. Nemálo se však divil beránkovi, kterého Boží muž přivedl a kterého tolik hýčkal. Když mu však Boží služebník vyložil podobenství o beránkovi, byl biskup nad prostotou Božího muže dojat a děkoval Bohu. Protože František měl druhého dne opustit město, přemýšlel, co by měl s beránkem udělat.

Na radu svého druha a bratra svěřil ho služebnicím Božím v San Severino. Ctihodné Boží služebnice přijaly dar s takovou radostí, jako by to byl dar Boží. Dlouho ho s velikou péčí opatrovaly. Z jeho vlny zhotovily Františkovi hábit, který mu poslaly, když dlel na kapitule v Porciunkule. František přijal hábit s největší radostí, políbil jej a vedl všechny přítomné k tomu, aby se s ním radovali.

457
79. Když šel podruhé do této Marky a zase ho provázel týž bratr a šli radostně, potkali muže, který nesl na ramenou provazem svázaná dvě jehňátka na trh. Jakmile zaslechl František jejich bolestivý bekot, bylo mu jich líto a jako matka je něžně hladil. Muži pak řekl: »Proč svazuješ mé bratříčky beránky, věšíš si je na ramena a tak je trápíš?« On mu odpověděl: »Nesu je na trh, protože nutně potřebuji peníze.« Světec se ho tázal: »A co se s nimi pak stane?« Nato ten muž: »Kupci je zabijí a snědí.« »To se nesmí stát! Vezmi si místo peněz můj plášť a přenech mi ty beránky.« Muž s radostí souhlasil a vzal si plášť, protože byl daleko cennější. Světec ho totiž dostal nový téhož dne od jakéhosi zbožného muže, aby se chránil před zimou. Když měl nyní František beránky v rukou, přemýšlel, co si s nimi počít. Tázal se také bratra. Pak je dal tomu muži zpět s příkazem, aby je už nikdy neprodával, ale pečlivě se o ně staral.

XXIX. kapitola: Láska, kterou všechny tvory kvůli Stvořiteli miloval a popis jeho vnitřního i vnějšího člověka

458
80. Bylo by příliš rozsáhlé, ba nemožné, všecko, co přeslavný Otec František za svého pozemského života učil a vykonal, sebrat a vylíčit. Kdo by dokázal vypsat velikost jeho lásky, kterou měl ke všemu, co pochází od Boha? Kdo by byl s to vylíčit sladkost, kterou pociťoval, když v tvorstvu odkrýval Boží moudrost, moc a dobrotu? Opravdu, když pozoroval a obdivoval tvory, překypoval podivuhodnou a nevypověditelnou radostí, ať už obdivoval slunce, pozoroval měsíc nebo ho nadchla krása hvězd. Jak prostá zbožnost, jak zbožná prostota!

I červy měl ze srdce rád, protože přece o Spasiteli četl: »Červ jsem, a ne člověk.« Proto je zdvihal ze země a odnášel stranou, aby je lidé nepošlapali.

A co mám říci o jiných malých tvorech? Když bylo chladno, dával přece ke včelínu postavit nádobku s medem a dobré víno, aby nemusely zemřít zimou a hladem. Jejich pilnou práci a výtečný instinkt vychvaloval ke slávě Boží často celý den.

459
Jako zvali kdysi tři mládenci v ohnivé peci ke chvále Tvůrce všechny živly, tak neustával tento muž plný Ducha Božího dobrořečit Tvůrci za všechny živly a tvory.

460
81. Jak jeho ducha utěšovala nádhera květin, když obdivoval jejich půvabné tvary a vtahoval jejich líbeznou vůni! A hned se jeho rozjímavému oku vynořila krása oné květiny, která na jaře vyrazila z kořene Jesse a která svou vůní tisíce tisíců probudila z duchovní smrti k novému životu. A když někde našel pohromadě mnoho květin, kázal jim a povzbuzoval je ke chvále Pána, jako by to byly rozumem obdařené bytosti. Tak připomínal osetým polím i vinicím, kamenům i lesům, bublajícím potůčkům i zeleni zahrad, zemi i ohni, vzduchu i větru Boží lásku a napomínal je k radostné poslušnosti.

461
Všechny tvory také nazýval svými bratry a sestrami, a tak vnikal pro jiné nezvyklým, ale jedinečným a hlubokým způsobem srdcem do tajemství tvorů. Dospěl totiž už ke svobodě a slávě Božích dítek. Nyní tě, dobrý Ježíši, Podivuhodný, chválí v nebi s anděly, když tě na zemi všem tvorům zvěstoval jako přelaskavého Tvůrce.

462
82. Láska nad všechno lidské chápání ho uchvacovala, kdykoli vyslovil tvé svaté jméno, Pane. Jásal, byl pln nejčistší radosti a zdál se být opravdu novým člověkem z jiného světa.

Když někde, ať už na ulici, v domě nebo na zemi, nalezl něco napsaného, zdvihl to s úctou a položil na nějaké svaté nebo důstojné místo z obavy totiž, aby tam nebylo napsáno jméno Páně nebo něco, co se vztahuje na Boha.

463
Když se ho jeden bratr tázal, proč sbírá také spisy pohanů a takové, v nichž jméno Páně jistě není, řekl: »Můj synu, vždyť v nich jsou písmena, z nichž se může přeslavné jméno Pána, našeho Boha, složit. A to dobré, co je v jejich spisech, nepatří ani pohanům, ani jiným lidem, nýbrž jen Bohu, kterému náleží každé dobro.«

A co je neméně podivné, dal-li psát několik řádek jako pozdrav nebo napomenutí, nikdy nedovolil, aby bylo některé písmeno vyškrtnuto, i když bylo zbytečné nebo nesprávné.

464
83. Jak krásný, jasný a vznešený byl v nevinnosti svého života, v prostotě svých slov, v čistotě srdce, v lásce Boží i bratrské, ve stravující poslušnosti, v prosté poddajnosti, ve svém andělském zjevu. V jednání laskavý, od přirozenosti mírný, v řeči přívětivý, v napomínání taktní, ve svěřeném mlčenlivý, když radil, moudrý, kde bylo třeba pomoci, spolehlivý, vždy laskavý.

Byl radostný, měl příjemné způsoby a byl vytrvalý v modlitbě, ve všem horlivý, v předsevzetí stálý, pevný v ctnostech, zakotvený v milosti, vždy stejný.

Byl rychlý k odpuštění, pomalý v hněvu, svobodný v duchu, měl vynikající paměť, v rozhovorech přesně myslil. Když měl volit, byl opatrný, ve všem prostý, vůči druhým dobrotivý, při všem jemný.

465
Byl neobyčejně výmluvným mužem radostné tváře s dobrotivým výrazem obličeje, prost zbabělosti, bez jakékoli pýchy. Postavou nebyl veliký, spíš malý, hlavu měl velkou, kulatou, obličej protáhlý, rovné, nízké čelo, rovné obočí, přiměřený, rovný a jemný nos, malé uši, ploché spánky, získávající a ohnivou i bystrou mluvu, silný, příjemný a libozvučný hlas, husté, stejnoměrné a bílé zuby. Jemné a úzké rty, černé a ne husté vousy, štíhlý krk, rovná záda, krátké paže, jemné ruce, dlouhé prsty s poněkud protáhlými nehty, štíhlé nohy, velmi malá chodidla, jemnou kůži. Byl velmi hubený, nosil drsné roucho, popřál si jen krátký spánek a byl velmi štědrý.

A protože byl mezi pokornými nejpokornější, byl vůči všem lidem vlídný a vhodným způsobem se přizpůsoboval všem povahám. Mezi svatými byl ještě světější, mezi hříšníky jako jeden z nich.

Přimlouvej se za hříšníky, příteli hříšníků, přesvatý Otče, a svou mocnou přímluvou pomáhej milosrdně těm, které vidíš ležet v nečistotě hříchů.

XXX. kapitola: Slavnost jesliček, kterou František na Narození Páně konal

466
84. Jeho nejvyšším úsilím, nejvznešenějším přáním a hlavním životním pravidlem bylo: ve všem a za všech okolností zachovávat svaté evangelium. Se vší bdělostí a horlivostí, s celou touhou svého ducha a s celým zápalem svého srdce snažil se dokonale následovat učení našeho Pána Ježíše Krista a chodit v jeho šlépějích.

467
Stálým rozjímáním si připomínal jeho slova a bystrými úvahami promýšlel jeho činy. Zvlášť pokora jeho Vtělení a láska, kterou prokázal ve svém utrpení, zaměstnávaly světcova ducha tak, že jen nerad myslil na něco jiného.

468
Proto musím vzpomenout a uctivě vylíčit onu slavnost, kterou konal tři roky před svou slavnou smrtí u vesničky jménem Greccio v den Narození našeho Pána Ježíše Krista. V té krajině žil muž dobré pověsti a ještě lepšího života jménem Jan. František ho zvlášť měl rád, protože přes znamenitou pověst a vážnost, kterou tam požíval, pohrdal šlechtictvím těla a snažil se dosáhnout šlechtictví duše. Toho si – jak často činíval – povolal blažený František k sobě. Bylo to asi čtrnáct dní před Narozením Páně. A řekl mu: »Chceš-li, abychom blížící se slavnost vánoc slavili u Greccia, pospěš si a pečlivě obstarej, co ti říkám. Chtěl bych totiž oslavit památku toho Dítěte, které se narodilo v Betlémě, a chtěl bych, pokud možno, svýma očima vidět hořkou nouzi, kterou už jako dítě muselo snášet, jak leželo v jeslích, u nichž stál vůl a osel, i jak leželo na seně.« Když to dobrý a oddaný muž uslyšel, spěšně na jmenovaném místě připravil všecko, jak mu světec uložil.

469
85. Den radosti se blížil, čas jásotu nadešel. Z různých chýší přišli bratři, muži i ženy z okolí, jak jen mohli, připravili svíce a pochodně, aby osvítili onu noc, která ozářila jasnou hvězdou všechny dni a roky.

Konečně přišel světec, všecko našel připraveno, viděl to a radoval se. Postavili jesle, přinesli seno a přivedli i vola a oslíčka. Je uctěna prostota, povýšena chudoba, zvelebena pokora a z Greccia se stává nový Betlém. Noc je jasná jako den a lidé i zvířata se cítí blaženě. Lidé se sem scházejí a naplňuje je z obnovené tajemné události nová radost. Les zní písněmi a od skal se odráží jásot. Bratři zpívají, přinášejí tak Bohu náležitou chválu, a celá noc jásá čistou radostí. Boží světec stojí u jesliček, vzlyká bolestí a zároveň je proniknut svatou zbožností a podivuhodnou radostí. U jeslí se slaví slavná mše svatá – kněz pocítí netušenou útěchu.

470
86. Světec si obléká jáhenská roucha – byl totiž diakonem – a libozvučným hlasem zpívá evangelium. Jeho hlas, jeho silný hlas, jeho něžný hlas, jeho jasný hlas, jeho libozvučný hlas zve všechny k nejvyšší chvále. Pak shromážděnému lidu káže o narození chudého Krále a blahořečí městečku Betlému. Často, když chce vyslovit jméno »Ježíš«, říká pln převeliké lásky »Děťátko betlémské«. A když vyslovuje slovo »Betlém«, zní to jako mečení jehňátka. Víc než slovy přetékají jeho ústa láskou. Když vyslovoval jméno »Děťátko betlémské« nebo »Ježíš«, olizoval rty jazykem, jako by chtěl ještě názorněji ukázat sladkost tohoto jména. Ukázala se tam štědrost a velkomyslnost Všemohoucího. Jeden zbožný muž měl podivuhodné vidění. Spatřil v jesličkách neživého chlapečka, viděl, jak k němu přistupuje Boží světec a dítě budí jako z hlubokého spánku. A nebylo nevýstižné toto zjevení; vždyť Ježíš byl v mnoha srdcích zapomenut. Milostí Boží ho v jejich srdcích svatý služebník František probudil a znovu uvedl do jejich vědomí.

Když slavnost skončila, odcházeli všichni domů v blahé radosti.

471
87. Seno, které v jesličkách leželo, lidé schovávali, aby skrze ně Pán, který tak rozličnými způsoby prokazuje své milosrdenství, uzdravil jejich koně a jiná zvířata. A vskutku se stalo, že v té krajině se uzdravila zvířata, sužovaná rozličnými nemocemi, když dostala kousek onoho sena. Ba i ženy, které trpěly těžkými a dlouho trvajícími porodními bolestmi, šťastně porodily, když na ně bylo položeno trochu z onoho sena. Také četní poutníci obou pohlaví, kteří sem přišli, dosáhli tu touženého uzdravení z různých nemocí.

Později bylo místo, kde stály jesličky, posvěceno jako chrám – ke cti svatého Františka – aby tam, kde kdysi požírala z jesliček zvířata seno, mohli v budoucnosti ke spáse těla i duše požívat lidé Tělo Pána Ježíše Krista, Beránka bez poskvrny, který v převeliké a nevýslovné lásce sama sebe obětoval, a který s Otcem i Duchem svatým žije a kraluje jako věčně přeslavný Bůh po všechny věky věků.

Amen. Aleluja, aleluja.

Končí první kniha o životě a skutcích blaženého Františka.

II. KNIHA

Začíná druhá kniha o posledních dvou letech života a o blažené smrti našeho blaženého Otce Františka

I. kapitola: Doba před blaženou smrtí svatého Františka a jeho stále větší dokonalost

472
88. V předcházejícím pojednání, které jsme milostí Boží vhodným vyprávěním uzavřeli, popsali jsme, jak jsme mohli nejlépe, život a činy našeho přeblaženého Otce Františka až do 18. roku po jeho obrácení. Jeho působení od jeho předposledního roku života chceme – pokud je ze zkušenosti známe – v krátkosti připojit k této knize.

Chceme v ní vyprávět jen to, co se zdá důležitější, aby ti, kdo chtějí podat obšírnější zprávu, mohli najít leccos, co by připojili.

473
V roce 1226 po vtělení Pána, ve 14. indikaci (indikace je stále se opakující časový kruh patnácti let a začíná rokem 3. před Kr. Počítá se však jen číslo roku uvnitř časového kruhu, tedy 1226 je 14. rok 82. indikace – pozn. překl.), v neděli 4. října (tehdy se počítal den od západu slunce a ne od půlnoci; proto podle dnešního počítání zemřel František 3. října večer, v sobotu, a byl v neděli 4. října pochován; přesnou hodinu smrti sdělil bratřím v oběžníku bratr Eliáš po Otcově smrti – pozn. překl.), opustil náš přeblažený Otec František vězení svého těla. Bylo to v jeho rodném městě Assisi u Sancta Maria v Porciunkule, kde vyrašil řád Menších bratří, kde dvacet let co nejdokonaleji sloužil Kristu a kde vstoupil do stop apoštolů. To, co započal, dokonale dokončil, a blaženým letem spěchal do nebeských příbytků. Za zpěvu hymnů a chval bylo jeho tělo oním městem neseno a uctivě pohřbeno. Hrob se ke chvále Všemohoucího nyní skvěje mnoha zázraky, přemnoha zázraky.

474
89. Od raného dětství, takřka nepoučován o cestách a přikázáních Božích, žil v přirozené prostotě, a nejen krátký čas i v žáru vášní. Až se, zasažen pravicí Nejvyššího, obrátil, byl ospravedlněn a z milosti a síly Boží byl víc než jeho současníci pln Boží moudrosti. Neboť učení evangelia – i když ne ve všech oblastech – obecně přece jen pro lidskou slabost ztratilo svou průbojnost a účinnost. Proto byl od Boha poslán tento muž, aby po příkladu apoštolů v celém světě vydával svědectví pravdě. Svým učením jasně ukázal, že všechna moudrost světa je jen pošetilostí, a v krátké době, pod Kristovým vedením, »pošetilostí« svého kázání změnil lidská srdce na citlivá pro pravou Boží moudrost.

475
Jako nový evangelista vyléval v této poslední době jakoby rajské proudy, zbožnou vláhu evangelia na celý svět a skutky zvěstoval cestu Božího Syna a učení pravdy. Tak se v něm a skrze něho na světě ukázaly naděje radostné zvěsti i svatá obnova. Nový výhonek staré víry náhle obnovil zkostnatělé a zestárlé lidstvo. Když Kristův služebník a světec zazářil jako světlo nebes nevídaným způsobem a novými znameními, byl do srdcí vyvolených vylit nový duch a v jejich středu i nové pomazání spásy.

476
I staré divy byly skrze něho obnoveny, když v poušti tohoto světa byla novým řádem, ale starým způsobem, založena plodná vinice, která všude rozšířila ratolesti nového řádu, rozkvetla líbeznými květy, které šířily vůni svatých ctností.

477
90. I když byl světec podroben utrpení jako my, nespokojil se jen zachováváním přikázání. Hnán žhavou láskou, spěšně vykročil k nejvyšší dokonalosti a usiloval dosáhnout vrcholu svatosti. Proto v něm nacházely všechny stavy, obě pohlaví i každý věk jasné důkazy učení spásy a skvělé příklady svatých skutků. Ti, kdo chtějí statečně usilovat o vrcholy a touží po vyšších darech milosti na cestě dokonalosti, nechť se dívají do zrcadla jeho života a pochopí, co to je dokonalost. Kdo hledají méně srázné, rovnější cesty, protože se bojí šplhat po příkrých stezkách, ale přece by rádi došli k vrcholům, také u něho najdou vhodná pravidla. Konečně ti, kdo hledají znamení a zázraky, nechť se otáží jeho svatosti, a dostane se jim odpovědi.

478
Ano, jeho slavný život staví také dokonalost minulých světců do jasnějšího světla. Ukazuje smysl utrpení Ježíše Krista a zjevuje Kristův kříž. Opravdu, ctihodný Otec byl na pěti místech svého těla označen znameními utrpení a kříže, jako kdyby se Synem Božím visel na kříži. Toto tajemství je veliké a zjevuje vznešenost a přednost lásky. Je v tom tajemný úradek, jakási bázeň probouzející tajemství, které – jak věříme – je známé jen Bohu a které světec jen částečně odhalil jednomu člověku. Proto není třeba vynakládat úsilí na oslavu Otce – vždyť jeho sláva pochází od toho, který je slávou všech a pramenem cti a který dává odměnu světla.

Velebme tedy svatého, pravého a převelebného Boha, a vraťme se opět k vypravování.

II. kapitola: Nejvyšší touha blaženého Františka. Jak poznal vůli Pána o sobě, když otevřel svatá Písma

479
91. Jednou se blažený a ctihodný Otec František vzdálil od zástupu lidí, kteří se denně zbožně scházeli, aby ho viděli a slyšeli, a odebral se na odlehlé osamělé místo, aby tu byl jenom pro Boha a aby setřásl prach, který na něm snad ulpěl při styku s lidmi. Míval totiž ve zvyku rozdělovat si čas, který mu byl propůjčen, aby se otevíral Boží milosti, jednak ke službě bližním, jednak k rozjímání v blažené odloučenosti. Brával s sebou jen pár průvodců, kteří znali důvěrněji jeho svatý život, aby ho bránili před návalem a obtěžováním lidí a střežili jeho klid. Když strávil nějaký čas v ustavičné modlitbě, důvěrném rozjímání a nevylíčitelném spojení s Bohem, toužil i zvědět, co se v jeho životě a působení věčnému Králi líbí a co by se mu líbilo ještě víc.

480
Přitom se snažil zjistit a zbožně toužil odhalit, jakým způsobem, kde a s jakou horlivostí by měl Pánu ještě dokonaleji podle jeho vůle o sobě sloužit. To byla stále jeho nejvyšší moudrost, tato veliká touha ho stravovala, pokud tu žil: učit se od prostých i moudrých, od dokonalých i nedokonalých, jak kráčet po cestě pravdy a dosahovat vždy vyšších cílů.

481
92. Neboť, ač byl velmi dokonalým člověkem, nikdy se za dokonalého nepokládal – byl přesvědčen, že je velmi nedokonalý. Okusil totiž a viděl, jak milý a dobrý je Bůh Izraele k těm, kdo jsou přímého srdce a kdo ho hledají s ryzí prostotou a opravdovou čistotou.

Sladká vlitá blaženost, která mu byla, jak tušil, dána shůry, nutila ho, aby odumřel sám sobě. Toužil mocně, aby stále hlouběji pronikal tam, kam právě začal vstupovat, když odumíral sám sobě. Tento člověk, který měl Božího Ducha, byl ochoten snášet všechny úzkosti srdce i všechny tělesné strasti, jen aby se na něm milostivě naplnila vůle nebeského Otce.

482
Proto přišel jednoho dne k oltáři, který byl zřízen v poustevně, kde dlel, vzal knihu evangelií a uctivě ji položil na oltář. Pak padl před Bohem na kolena, pokorný srdcem i tělem, a vroucně dobrotivého Boha v modlitbě prosil, aby mu On, Otec milosrdenství a Bůh veškeré útěchy, milostivě zjevil svou vůli. Aby dovedl k dokonalému konci to, co kdysi v prostotě a pokoře započal, vroucně prosil, aby se mu při prvním otevření knihy zjevilo, co má dělat. Byl totiž veden Duchem, který řídil svaté a dokonalé muže, o nichž čteme, že ve své touze po svatosti jednali s podobnou dětinnou důvěrou.

483
93. Domodlil se, vstal a v duchu pokory a se zkroušeným srdcem se poznamenal svatým křížem. Pak vzal z oltáře knihu a s uctivou bázní ji otevřel. I stalo se, že jeho pohled padl na líčení o utrpení Páně – na to místo, kde Pán Ježíš oznamuje své hořké utrpení. Aby vyloučil jakoukoli náhodu, otevřel knihu podruhé i potřetí a nalezl vždy stejné nebo podobné místo.

Jak už byl pln Ducha Božího, poznal, že do nebeského Božího království půjde mnohými zármutky, utrpeními a boji.

Statečný rytíř však nemá strach před nadcházejícími zápasy, neklesá na mysli, protože ví, že na bojištích tohoto světa bude bojovat boje Boží. A nebál se, že nepříteli podlehne, protože nespoléhal na sebe a dlouho už pracoval nad lidské síly. Uchvátila ho horoucí a plamenná horlivost. I když v minulosti žili světci, kteří usilovali o týž cíl, přece se nenašel žádný, který by ho předstihl vroucností touhy. Došel k poznání, že je snadnější dokonale jednat, než o tom mluvit. Vždy ukazoval – ne slovy, která o dobru mluví, ale dobro netvoří – spíše svatými skutky svou velikou horlivost a píli. Tak zůstával neotřesen a veselé mysli a svému Pánu zpíval radostné písně. Proto byl hoden ještě větších zjevení, když z malých věcí dovedl mít velkou radost, a byl nad mnohým ustanoven, když dovedl být věrný v malém.

III. kapitola: Vidění člověka, který měl podobu ukřižovaného Serafa

484
94. Dva roky před tím, než František vrátil svou duši nebi (sv. Bonaventura píše přesněji: Jednoho rána kolem svátku Povýšení kříže, 14. 9. – pozn. překl.), dlel v poustevně na místě zvaném Alverna. Tu měl od Boha vidění: viděl nad sebou muže v podobě Serafa se šesti křídly, který visel na kříži s rozpjatýma rukama a nohama u sebe. Dvě křídla měl zdvižena nad hlavu, dvě byla rozpjata k letu, dvě zahalovala tělo. Když blažený služebník Nejvyššího spatřil zjevení, byl pln údivu, ale nemohl si vysvětlit, co by mělo toto zjevení znamenat. Pronikla ho veliká blaženost a zmocnila se ho ještě větší radost, když zpozoroval milostiplný pohled Serafa, který byl nepopsatelně krásný. Ale jeho ukřižování a hořkost jeho utrpení naplňovaly Františka hrůzou. Byl zároveň smutný a radostný, blaho a bolest se v něm střídaly. Pln neklidu přemýšlel, co by mělo toto zjevení znamenat, a v touze pochopit jeho nejvnitřnější smysl, byl pln úzkosti.

485
Zatímco rozumově nemohl stále do smyslu zjevení proniknout a jeho úžasnost a neobvyklost zaměstnávaly jeho srdce, začala se na jeho rukou i nohou ukazovat znamení hřebů týmž způsobem, jak je krátce předtím viděl na ukřižovaném muži.

95. Jeho ruce i nohy jako by byly vprostředku probodeny hřeby, přičemž se hlavičky hřebů objevily na rukou na vnitřní a na nohou na horní straně, na protější straně pak byly stopy hrotů. Znamení totiž byla na vnější straně rukou kulatá, na vnitřní podlouhlá. A byl vidět kousek masa, který přečníval, jako by to byly zkřivené, ohnuté konce hřebů. Stejně byly vtištěny hřeby na nohách. Také pravý bok byl jakoby kopím proboden a byla v něm jakoby zajizvená rána, z níž často teklo tolik krve, že jeho hábit i kalhoty byly nasáklé jeho svatou krví.

486
Jak málo bylo těch, kdo mohli ránu v boku vidět, dokud ukřižovaný služebník ukřižovaného Pána žil! Šťastný Eliáš, který tuto ránu ještě za života světce prohlédl co nejpřesněji. Neméně šťastný byl Rufin, který se jí mohl vlastníma rukama dotýkat. Jednou totiž, když třel prsa svatého Otce, sklouzla mu ruka, jak se může lehce stát, k jeho pravému boku. A tak se náhodou dotkl drahocenné jizvy. Tento dotek způsobil světci nemalou bolest. Odstrčil Rufinovu ruku a hlasitě zvolal, aby mu to Bůh odpustil.

S největší úzkostlivostí skrýval totiž František svaté rány před cizími. I před nejbližšími je skrýval s velkou opatrností, takže i bratři, kteří s ním stále byli a byli nejoddanějšími učedníky, dlouhou dobu o tom nevěděli.

Ačkoli se služebník a přítel Nejvyššího viděl ozdoben jakoby drahocennými drahokamy a korunován slávou a ctí, nepřipouštěl si žádné ješitné myšlenky. Nesnažil se z ješitné touhy po slávě nikomu líbit, naopak, snažil se toto vyznamenání co možná utajovat, aby mu lidský obdiv nebral propůjčenou milost.

487
96. František totiž byl zvyklý nikdy, nebo jen zřídka zvláštní tajemství odhalovat. Obával se totiž, že by mohl umenšit propůjčenou milost, kdyby z náklonnosti, jak to mezi dobrými přáteli bývá, své tajemství svěřil. Proto v srdci stále nosil slovo proroka a často je i říkal: »Tvůj výrok uchovávám ve svém srdci, abych se proti tobě neprohřešil.«

Pro případ, že by k němu přicházeli světští lidé, s nimiž nechtěl hovořit, domluvil se svými bratry a syny toto znamení: Když se začal modlit tento verš, měli návštěvníky ihned zdvořile odeslat pryč. Udělal totiž zkušenost, že sdělovat všechno všem je velké zlo a že nemůže být duchovním člověkem, kdo by neměl žádná nebo větší tajemství, než by bylo lze vyčíst z jeho tváře. Lidé totiž posuzují sdělené rozličným způsobem. Zpozoroval, že s ním mnozí navenek souhlasí, ale uvnitř odporují; že ho navenek chválí, ale za jeho zády že se mu vysmívají. I dobří jsou někdy podezřelí svým překotným úsudkem. Neboť zloba často hledá, jak by očernila čistotu, a lži mnozí věří víc než pravdě.

IV. kapitola: Plamenná horlivost blaženého Františka a jeho oční neduh

488
97. Během této doby začal blažený František trpět různými chorobami – a to daleko hůř než dříve. Často trpěl záchvaty slabosti; své tělo totiž přísně ukázňoval a v předchozích letech tvrdě pracoval. Už plných osmnáct let nikdy, nebo jen zřídkakdy dopřál tělu odpočinek. Stále putoval i vzdálenými kraji, aby ochotný, oddaný a plamenný duch, který dlel v jeho nitru, mohl všude zasévat sémě Božího slova. Celý svět zúrodnil Kristovou radostnou zvěstí a často v jediném dni prošel pěti místy nebo městy a všude hlásal radostné poselství o Božím království. Posluchače vzdělával svým příkladem jako svými slovy.

489
Tak veliký byl u něho soulad mezi tělem a duchem, tak veliká byla jeho poslušnost, že tělo nikdy neodporovalo, když se duch snažil dosíci plné svatosti, nýbrž dokonce předbíhalo, podle žalmisty: »Má duše po tobě žízní, mé tělo po tobě prahne.« Stálé ukázňování učinilo tělo ochotné a každodenním sebezapíráním dosáhl vysokého stupně ctnosti, protože zvyk se často stává druhou přirozeností.

490
98. Ale protože to podle přirozeného zákona tak má být, vnější člověk denně slábne, i když se vnitřní obnovuje, i u Františka se opotřebovávala ona vzácná nádoba, v níž byl skryt nebeský poklad, a síly mu očividně ubývalo. A přece člověk, teprve když je dokonalý, vpravdě začíná, a když to s ním jde ke konci, je činný. Tak byl duch v nemocném těle stále čilejší. Tak velice mu spása duší ležela na srdci, tolik žíznil získávat bližní, že když už nemohl chodit pěšky, začal jezdit krajem na oslu. Často ho bratři naléhavě napomínali, aby své nemocné a zesláblé tělo svěřil péči lékařů, aby ho léčili. František však, jehož duch byl upřen k nebi a jehož jediným přáním bylo odloučit se a být s Kristem, nechtěl o tom slyšet.

491
Protože ještě nenaplnil všecko, co z Kristových utrpení měl na svém těle nést – i když rány Páně nosil – byl navštíven těžkou oční chorobou, skrze kterou na něm Bůh rozmnožil svoje milosrdenství. A protože se tato nemoc den ode dne zhoršovala a utrpení se pro jeho bezstarostnost značně zvětšovalo, přemluvil ho bratr Eliáš, kterého si zvolil, aby mu byl matkou, a zároveň ho ustanovil ostatním bratřím za otce, aby už neodmítal léky, nýbrž je ve jménu Božího Syna, který je stvořil, užíval, jak je psáno: Pán dává ze země růst lékům a moudrý muž jimi nepohrdá.

To se svatý František podrobil a pokorně poslechl toho, který ho napomínal.

V. kapitola: Jak Františka ve městě Rieti přijal pan Hugo, biskup z Ostie, a jak mu světec prorokoval, že se stane biskupem celého světa

492
99. Mnoho lidí mu bylo ochotno svými léky pomáhat, ale účinný lék se nenašel. Jel tedy do Rieti, kde podle názoru lidí bydlil muž, který byl na tyto nemoci odborník. Když tam dojel, byl přijat přátelsky a uctivě celou římskou kurií, která tam tehdy dlela. Se zvláštní blahosklonností ho uvítal ostijský biskup, pan Hugo, který žil zvlášť úctyhodným a svatým životem.

493
Jeho si blažený František se souhlasem a z vůle pana papeže Honoria zvolil za otce a pána celého bratrstva a řádu, protože ctil svatou chudobu a měl zalíbení v prostotě.

Tento vznešený pán se snažil přizpůsobit svůj život bratřím. Ve své touze po svatosti byl s prostými prostý, s pokornými pokorný, s chudými chudý. Mezi bratry byl bratrem, mezi menšími nejmenší. Pokud mohl, napodoboval způsob života bratří. Velmi horlivě se snažil všude zakořeňovat svatý řád a svým čistým životem i ve vzdálených krajích řád doporučoval. Pán mu dal výmluvnost, kterou přemáhal protivníky pravdy, přemáhal nepřátele kříže Kristova, bloudící přiváděl na pravou cestu, nepřátele usmiřoval a ty, kdo žili ve svornosti, spojoval ještě pevnějšími pouty lásky. V Boží církvi byl lampou hořící a svítící a přeostrým mečem, připraveným v pravý čas.

Často odkládal svůj drahocenný šat, oblékal se prostě, chodil bos jako jeden z bratří a usiloval o to, co slouží pokoji. Jeho ustavičnou a horlivou snahou bylo zprostředkovávat mír mezi lidmi, zvlášť však mezi člověkem a Bohem. Proto ho Bůh brzy nato vyvolil za pastýře celé své svaté církve a povýšil mezi všemi národy.

494
100. Aby se poznalo, že se tak stalo Božím vnuknutím a podle vůle Ježíše Krista, už dávno předtím to slovy i znameními blažený Otec František předpověděl. Neboť když se řád působením Boží milosti začal rychle rozšiřovat, když jako cedr v Boží rajské zahradě začal zvedat k nebi svatý vrchol svých zásluh a když jako vybraná vinice vyháněl ratolesti nad celým okrskem zemským, obrátil se svatý František na pana papeže Honoria, který byl tehdy hlavou římské církve, s pokornou prosbou, aby pana Huga, biskupa z Ostie, ustanovil otcem a pánem jeho i jeho bratří. Pan papež souhlasil, světcově prosbě vyhověl a na pana Huga přenesl moc nad řádem bratří. Pan Hugo pak převzal úřad s úctou a pokorou. Jako věrný a moudrý služebník, který je ustanoven nad Pánovou rodinou, usiloval v každém ohledu dávat svým svěřeným v pravý čas pokrm věčného života.

495
Proto se mu svatý Otec ve všem podřídil a ctil ho podivuhodnou a uctivou láskou.

František byl veden Duchem svatým a byl jím zcela také naplněn. Proto viděl to, co mělo přijít, daleko dřív, než se to ukázalo očím ostatních. Kdykoli mu totiž v záležitosti řádu psal, nebo kdykoli psal puzen Kristovou láskou, kterou k němu pociťoval, neoslovoval ho jen: biskup z Ostie, nebo z Velletri, jak obvykle činili ostatní, nýbrž rozšiřoval pozdravnou formuli takto: »Nejdůstojnějšímu Otci«, nebo »Panu Hugovi, biskupu celého světa«.

Často ho také pozdravoval s neslýchaným požehnáním. Ačkoliv mu byl věrně oddaným synem, přece ho někdy z vnuknutí svatého Ducha utěšoval otcovskou domluvou, aby se nad ním upevnilo požehnání Otců, dokud se na něm nenaplní touha pahorků věčných.

496
101. Také jmenovaný biskup měl k světci převelikou lásku, a proto souhlasil se vším, cokoli blažený muž řekl nebo učinil. Často byl láskou uchvácen, už když Františka spatřil. Sám dosvědčuje, že kdykoli byl rozladěn nebo rozrušen, kdykoli světce spatřil nebo s ním mohl promluvit, že zmizely všechny temné mraky, že se rozradostnil, že zmizela skleslost a kolem něho se rozlila nebeská radost.

Tento biskup sloužil blaženému Františkovi jako služebník svému pánu. Kdykoli ho viděl, prokazoval mu úctu jako Kristovu apoštolu a pokorně mu líbával ruku.

497
Proto se nyní pečlivě staral, aby došel blažený František opět dřívějšího zdraví očí. Vždyť ho znal jako svatého, spravedlivého, pro církev Boží nepostradatelného a nesmírně zasloužilého muže. Měl soucit s celým bratrstvem a kvůli nemoci Otce obviňoval i syny. Svatého Otce napomínal, aby o sebe pečoval, léčení neodmítal, že by mu bezstarostnost v této věci mohla být připočítána spíš za hřích než za zásluhu. Svatý František poslouchal tedy pokorně, co mu tak důstojný pán a milovaný Otec přikazoval. Byl opatrnější a klidněji přijímal to, co bylo zapotřebí k jeho ošetření. Jeho choroba však už tak zastarala a pokročila, že bylo zapotřebí nejschopnějších odborníků a nejúčinnějších léků, aby se jeho utrpení aspoň poněkud zmírnilo. Ačkoli ho na několika místech na hlavě pálili, žilou pouštěli a dávali náplasti a masti, jeho stav se nezlepšil, spíše zhoršil.

VI. kapitola: Ctnosti bratří, kteří svatému Františkovi sloužili, a jak on sám o nich soudil

498
102. Tato utrpení snášel František v trpělivosti a pokoře asi dva roky a při tom všem vzdával Bohu díky. Aby však mohl ještě nerušeněji zaměřovat svou pozornost na Boha a v častých vytrženích lépe přebývat v nebeských příbytcích a od nekonečně dobrotivého a milostivého Pána všehomíra získávat plnost milostí, přenechal péči o svou osobu několika bratřím, kteří mu byli pro své zásluhy zvláště blízcí.

499
Byli to muži ctnostní, Bohu oddaní, svatým milí, u lidí oblíbení. O ty se blažený Otec opřel jako o dům na čtyřech pilířích. Abych jejich skromnost nezranil, je totiž důvěrnou přítelkyní těchto duchovních mužů, zamlčím zatím jejich jména.

Skromnost je ozdobou každého věku. Je svědectvím nevinnosti, znakem čisté mysli, oporou kázně, zvláštní slávou dobrého svědomí, ochránkyní dobré pověsti a ozdobou počestnosti. Tato ctnost tyto bratry zdobila a činila je lidem milé a příjemné. Tento milostiplný dar byl společný všem. Každého z nich však zdobila ještě jiná zvláštní ctnost: jeden vynikal jemnocitem, druhý bezpříkladnou trpělivostí, třetí chvályhodnou prostotou, čtvrtý velkou tělesnou silou, spojenou však s něžnou myslí. Tito bratři chránili vnitřní klid blaženého Otce a pečovali o nemocné tělo. Žádné těžkosti ani námaze se nevyhýbali a zcela se věnovali jeho službě.

500
103. Ačkoli přeslavný Otec před Bohem došel milostí už dokonalosti a před lidmi tohoto světa se skvěl svatými skutky, přece se vytrvale snažil dojít ještě vyšší dokonalosti a jako zkušený rytíř na Božím bojišti vyzýval protivníka a vítězil nad ním ve stále nových bojích. Předsevzal si – pod Kristovým vedením – vykonat veliké věci. Ač byly údy už oslabeny a tělo odumřelé, přece chtěl v novém boji získat nad nepřítelem nový triumf. Vždyť pravá ctnost nezná časových hranic, protože čeká věčnou odměnu.

Proto planul touhou vrátit se k prvním dílům pokory. V přemíře své lásky a v radostné naději chtěl své tělo přivést zpět k naprosté poslušnosti, ačkoli už bylo krajně vyčerpáno. Všechny starosti, které by mu mohly překážet, nechával stranou a všechen neklid potlačoval. Když byl pro svou nemoc nucen zmírnit dřívější přísnost, říkával: Bratři, začněme konečně sloužit Bohu, našemu Pánu; vždyť jsme dosud neudělali žádný, nebo takřka žádný pokrok. Nedomníval se, že by už došel k cíli.

Byl neúnavný v úsilí o novou svatost a vytrvale žil v naději, že bude moci začínat stále znovu. Chtěl se vrátit ke službě malomocným a nechat sebou pohrdat. Také si předsevzal, že bude utíkat před stykem s lidmi, že bude vyhledávat nejskrytější místa, aby, prost starostí o druhé, nic – mimo tělesnou schránku – ho nedělilo od Boha.

501
104. Viděl totiž, jak mnozí usilují o úřady ve vedení řádu. Ošklivil si opovážlivost těchto bratří a přál si je svým příkladem odvrátit od této chorobné ctižádosti.

Říkával, že starat se o druhé je dobré a v Božích očích bohumilé, že však by tuto péči měli přebírat jen ti, kdo nehledají sebe, nýbrž mají vždy a ve všem před očima Boží vůli. Mínil tím ty, kdo ničemu nedávají přednost před spásou, kdo nehledají pochvalu, nýbrž dokonalost svých poddaných, kdo nehledají slávu před lidmi, nýbrž čest před Bohem, kdo se za úřadem představeného nehoní, nýbrž se ho obávají, kdo se jmenováním nepovyšují, nýbrž jsou pokornější, kdo se necítí sesazením poníženi, nýbrž povýšeni.

Právě v této době, kdy je na světě zloba tak hojná a kdy špatnost stále vzrůstá, je vládnout nebezpečné, říkával světec.

Naproti tomu je daleko užitečnější dávat se ovládat. Bolelo ho, že mnozí své první skutky opustili, že zapomněli na svou dřívější prostotu a šli za novým. Truchlil nad těmi, kteří kdysi z celé duše usilovali o vyšší věci, nyní však klesali k nízkým a nicotným, kteří se odvrátili od pravé radosti, rozptylovali se v marnivých a neužitečných věcech a nalézali zalíbení v nevázané svobodě. Proto Boží dobrotu vroucně prosil, aby jeho syny od tohoto pobloudění osvobodila, a stále úpěnlivě prosil, aby je uchovávala v jednou propůjčené milosti.

VII. kapitola: Jak se vrátil ze Sieny do Assisi; kostelík Panny Marie v Porciunkule; požehnání bratřím

502
105. Šest měsíců před svou smrtí byl František v Sieně, kde mu léčili oční chorobu. A zde se roznemohl těžkou nemocí v celém těle; žaludek byl dlouhotrvající nemocí i nemocí jater velmi zeslaben, často zvracel krev, takže se zdálo, že se blíží smrt. Když se o tom bratr Eliáš dozvěděl, z daleka k němu spěchal. Jeho příchodem se svatý Otec natolik zotavil, že tu krajinu mohl opustit a odejít do Celly u Cortony. Po nějaké době mu tam oteklo celé tělo, i ruce a nohy. Žaludek slábl víc a více, takže nemohl takřka nic jíst. Proto prosil bratra Eliáše, aby ho dal přenést do Assisi. A dobrý syn vyhověl přání dobrého Otce. Když vše připravil, na žádané místo ho převezl. Město se nad příchodem blaženého Otce radovalo a všichni velebili Boha. Lidé totiž doufali, že svatý Boží brzy zemře – a to byl důvod jejich velké radosti.

503
106. Božím řízením se stalo, že se svatá duše oddělila a do nebeského království odešla tam, kde – dokud žila v těle – získala první poznání nebeských věcí a kde jí bylo vlito spásonosné pomazání. Věděl sice, že do nebeského království lze vejít z každého místa na zemi, že se vyvoleným všude udílí Boží milost. Věděl však také, že kostelík Panny Marie je zvlášť milostiplným místem, které je vyznamenávané častější návštěvou nebeských duchů. Častěji proto říkával bratřím: »Synové moji, hleďte, abyste toto místo nikdy neopustili! Kdyby vás jednou stranou vyhnali, druhou se vraťte zpět, protože toto místo je vskutku svaté a Božím stánkem. Zde nás Nejvyšší rozmnožil, když nás bylo jen pár, zde osvítil srdce svých chudých světlem své moudrosti, zde zapálil naši vůli ohněm své lásky. Zde dostane každý, kdo v pokoře srdce prosí, oč žádá. Kdo na tomto místě chybuje, bude přísněji potrestán. Proto, moji synové, mějte velkou úctu k tomuto místu Božího přebývání a chvalte zde Boha z celého srdce, s radostí a zpěvy!«

504
107. Jeho nemoc se však stále zhoršovala a síly ubývalo, takže se nemohl ani pohybovat. Když se ho jeden bratr tázal, co by raději snášel: zda tuto vleklou a obtížnou chorobu, nebo nejtěžší mučednictví z katovy ruky, odpověděl: »Synu, to je mi vždy milejší, sladší a příjemnější, co se víc líbí Pánu, mému Bohu. Jen jeho vůli si přeji vždy a všude poslouchat. Měl-li bych však tuto nemoc jen na tři dni zaměnit za jakékoli mučednictví, bylo by mi to těžké. A neříkám to kvůli odměně, kterou za to očekávám, nýbrž kvůli mukám utrpení, která snáším.«

Mučedník, ano mučedník, který s úsměvem, radostně a ochotně snášel to, co pro všechny už jen na pohled bylo trpké a bolestné! Doslova: neměl na těle místa, které by bylo ušetřeno bolesti. Přirozená teplota těla se pomalu ztrácela, denně se blížil jeho konec. Lékaři žasli, bratři se divili, jak mohl v tak bědném těle žít ještě duch; masa už takřka nebylo, byl už jen kost a kůže.

505
108. Když František viděl, že se jeho poslední den blíží – už před dvěma roky mu to totiž zjevil Bůh – dal k sobě zavolat bratry, které u sebe chtěl mít. Každému dal požehnání, podle vnuknutí shůry, jako kdysi praotec Jakub svým synům, jako druhý Mojžíš, který syny Izraele zahrnul požehnáním, když vystupoval na horu, kterou mu označil Bůh.

506
Eliáš zaujal místo po jeho levici, bratři usedli kolem, a světec zkřížil ruce a položil pravici na Eliášovu hlavu. Protože mu bylo vzato světlo očí, otázal se: »Nad kým držím svou pravici?« Odpověděli: »Nad bratrem Eliášem!« »To také chci,« pravil a pokračoval: »Tebe, můj synu, žehnám ve všem a za všechno. Protože Nejvyšší v tvých rukou rozmnožil bratry a syny, žehnám tobě a v tobě všechny. Požehnej ti Bůh, Král všehomíra, na nebi i na zemi. Pokud mohu, a víc než mohu, ti žehnám! A co nemohu, nechť doplní ten, který může všecko! Nechť Bůh chová v paměti tvé námahy a práce a nechť tě odmění, až bude odplácet spravedlivým! Kéž Bůh požehná všemu, co si žádáš, a kéž ti splní všechno dobré, co si přeješ!« – »Žijte blaze, moji synové, a zůstávejte v bázni Boží! Přijdou na vás těžká pokušení a velké zkoušky. Blažení, kdo vytrvají v tom, co započali! Ve vašem středu vzniknou pohoršení a mnozí z řádu odejdou. Já nyní spěchám k Pánu a mám naději, že jsem na cestě k Bohu, jemuž jsem oddaně, z celého srdce sloužil.«

507
Tehdy se ještě nalézal v domě biskupa z Assisi. Proto prosil bratry, aby ho co nejrychleji odnesli k Panně Marii u Porciunkuly. Chtěl totiž svou duši odevzdat Bohu tam, jak už bylo řečeno, kde došel plného poznání pravdy.

VIII. kapitola: Co činil a říkal při své blažené smrti

508
109. Jak mu bylo vůlí Boží oznámeno, měla se doba jeho obrácení dokonat ve dvaceti letech. Když byl kdysi blažený Otec s bratrem Eliášem ve Foligno a večer se uložili ke spánku, objevil se před bratrem Eliášem bíle oblečený kněz vysokého stáří a ctihodného zevnějšku a pravil: »Vstaň, bratře, a oznam bratru Františkovi, že od té doby, co opustil svět a začal Kristu sloužit, uplynulo už osmnáct let. Ode dneška zůstane na světě jen dva roky a pak si ho k sobě zavolá Bůh. Půjde cestou smrtelných lidí.«

509
I stalo se, že se slovo Páně, tehdy předpověděné, ve stanovené době naplnilo.

Když světec několik dní odpočíval na vroucně vytouženém místě, poznal, že se hodina jeho smrti blíží. Zavolal k sobě dva milé bratry, aby za jeho blízkou smrt i za budoucí život zapěli Bohu chvály. Nakolik jen mohl, sám zpíval Davidův žalm: »Hlasitě k Pánu volám, hlasitě k Pánu lkám.«

510
Avšak jeden z bratří, kterého světec zvlášť miloval, který o bratry mimořádně pečoval, když viděl, v jakém je stavu a že se smrt blíží, řekl: »Běda nám, dobrotivý Otče! Nyní zůstanou děti bez otce a přijdou o pravé světlo svých očí! Pamatuj na své syny sirotky, které opouštíš. Odpusť jim všechny chyby a potěš přítomné i nepřítomné svým svatým požehnáním!« Světec mu odpověděl: »Můj synu, Bůh mne k sobě volá. Svým bratřím, blízkým i vzdáleným, odpouštím všechny přestupky i viny a nakolik mohu, je rozhřešuji. Oznam jim to a místo mne jim požehnej!«

511
110. Pak dal přinést knihu evangelií a prosil, aby mu z ní předčítali evangelium podle Jana od místa »Šest dní před Velikonocemi, když Ježíš věděl, že přišla jeho hodina, aby z tohoto světa odešel k Otci…« Také představený si předsevzal číst toto evangelium dřív, než to František žádal. Proto při prvním otevření knihy to místo hned našel, ač to byla kniha celého Písma svatého.

512
Nato se dal světec obléci v kající roucho a posypat popelem, protože se měl brzy rozpadnout v prach a popel.

A bylo tu mnoho bratří, jimž byl Otcem a vůdcem. Stáli s úctou kolem něho a čekali na jeho blaženou smrt a šťastný konec. Tu se jeho přesvatá duše odpoutala od těla a vešla do moře světla bez hranic; tělo pak zesnulo v Pánu.

513
Jeden pak z bratří a učedníků světce, jehož věhlas je velmi známý, ale domnívám se, že jeho jméno je třeba zamlčet, protože pro takové vyznamenání nechce být za života slaven, viděl duši přesvatého Otce stoupat přímo k nebi. Byla to hvězda velikostí podobná měsíci, leskem slunci, a vznášela se na světlém oblaku.

514
111. Vskutku můžeme říci: »Jak slavný je tento světec, jehož duši viděl učedník stoupat do nebe! Krásná jako měsíc, jasná jako slunce vznášela se na světlém oblaku a nádherně zářila.

Ty pravé světlo světa, které v církvi záříš jasněji než slunce, odňals nám paprsky svého světla, když jsi vešel do světlem zalité vlasti a zaměnil jsi společenství s námi, ubohými, za společenství andělů a svatých! Dobrotivý, přeslavný Otče, i když ses osvobodil od smrtelného těla, nepřestávej o své syny pečovat! Ty nejlépe víš, v jakém nebezpečí jsi je zanechal. Nesčetné útrapy a námahy jim dříve zmírňovala milosrdně tvá obšťastňující přítomnost. A tys byl skutečně milosrdný, přesvatý Otče, protože ses ve své dobrotě vždy ochotně smilovával nad svými hříšnými syny a šetřils je.

Velebíme tě, ctihodný Otče, protože tě požehnal Nejvyšší, který je vždy nade všechno požehnaný Bůh. Amen.«

IX. kapitola: Nářek bratří a jejich radost, když spatřili znamení kříže. Křídla Serafa

515
112. Do Porciunkuly proudilo množství lidí, kteří takto velebili Boha: »Chválen a veleben buď, Pane, náš Bože, že jsi nám nehodným svěřil tak drahocenný statek! Budiž ti čest a chvála, nevýslovná Trojice!«

V zástupech přicházeli lidé z Assisi i z okolí, aby uviděli veliká Boží díla, která Pán slávy přeslavně zjevil na svém svatém služebníkovi. Zpívali písně radosti, jak jim tryskaly ze srdce, a všichni slavili všemohoucnost Vykupitele, když jejich touhu splnil. Synové však, kteří ztratili tak velkého Otce, truchlili a jejich slzy a vzdechy ukazovaly, jak dětinnou lásku k němu nosili ve svém srdci.

516
Jejich bolest však zmírnila neslýchaná radost a velikost divu vzbudila nesmírný úžas. Jejich zármutek se změnil ve chvalořečení a nářek v jásot, neboť nikdy neslyšeli a ani v knihách nečetli o tom, co spatřili a co by bývali nevěřili, kdyby to nebylo ověřeno jasným důkazem. Na světcově těle zářilo znamení kříže a utrpení neposkvrněného Beránka, který sňal hříchy světa; zdálo se, jako by tělo právě bylo sňato z kříže, jako by ruce a nohy byly proraženy hřeby a pravý bok probodnut kopím.

Viděli totiž, že tělo, které dříve bylo tmavé, nyní zářilo jasným leskem a svou krásou svědčilo o odměně blaženého zmrtvýchvstání. Jeho obličej se podobal spíše tváři anděla, a zdál se spíš živý než mrtvý. Údy byly jemné a ohebné jako nevinného dítěte. Šlachy se křečovitě nestáhly, jak to u mrtvých obyčejně bývá; jeho kůže neztvrdla, údy neztuhly, takže se jimi dalo volně pohybovat.

517
113. A protože tělo vyzařovalo podivuhodnou krásu a bylo oslnivě bílé, podivuhodněji zářily na rukou i nohou nejen jizvy, ale i hřeby, z masa utvořené v černi jakoby železa, a v jeho pravém boku červeň rány. Znamení umučení diváky nelekala, protože Františka zdobila půvabem, jako by na bílém podkladu ležely černé kamínky.

518
Bratři a synové se slzami líbali ruce a nohy milovaného Otce, který je opustil; uctívali i ránu na pravé straně prsou, která upomínala na toho, jemuž z této rány vytryskla krev a voda, a usmířila svět s Otcem.

Všichni lidé věřili, že dostali převelikou milost, když mohli políbit, nebo aspoň spatřit svaté rány Ježíše Krista na Františkově těle.

Neboť kdo by se při pohledu na něj spíš neradoval než plakal, a kdyby plakal, nebylo by to spíš z radosti než z bolesti? Mohl by být někdo tak tvrdý, že by ho toto nedojalo? Čí srdce, ať jakkoli kamenné, by se nedalo pohnout až ke zkroušenosti, nedalo se roznítit božskou láskou, posílit k dobré vůli? Kdo by mohl být tak otrlý a bezcitný, že by se mu jasně nezjevila pravda: tento světec byl na zemi vyznamenán jedinečnou milostí a v nebi nevýslovnou slávou.

519
114. Ó jedinečná milosti a znamení mimořádné lásky! Rytíř je vyzbrojen touž zbraní slávy jako nejvyšší královský Majestát! Ó věčně pamětihodný div, tajemství, na něž nelze vzpomenout bez hluboké úcty, protože zraku víry zpřítomňuje ono mysterium, v němž krev neposkvrněného Beránka, tryskající z pěti ran, obmyla hříchy světa. Ó vznešená slávo kříže, která uděluješ mrtvým život! Jak příjemně tíží a jak sladké rány vtiskuje jeho břímě, že v něm mrtvé tělo oživuje a slabý duch nabývá síly!

František tě velmi miloval a ty jsi ho přeslavně ozdobil. Čest a chvála jedinému moudrému Bohu, který obnovuje znamení ran a koná stále nové divy, aby nemocné těšil novými zjeveními a jejich srdce zázrakem ve světě viditelném uchvátil k milování věcí neviditelných! Jak podivná a líbezná jsou Boží ustanovení!

Aby byla vyloučena jakákoli pochybnost – takový zázrak je neslýchaný – ukázal jej Bůh milosrdně nejprve na svém Synu, který byl z nebe a žil na zemi, aby jej brzy ukázal na tom, který byl ze země a pozemským člověkem. Vpravdě chtěl Otec milosrdenství ukázat, jaké mzdy je hoden ten, kdo se ho snaží milovat opravdu z celého srdce; dostane totiž místo ve vyšším a Bohu bližším řádu nebeských duchů (mezi Serafy – pozn. překl.).

520
Toho bychom mohli i my dosáhnout, kdybychom po způsobu Serafů rozevřeli nad hlavou dvě křídla, kdybychom po příkladu svatého Františka při každém dobrém díle měli čistý úmysl a správný způsob, když dílo zaměříme k Bohu a neúnavně usilujeme líbit se jedině a pouze jemu. Obě křídla musí být nad hlavou nutně spojena, protože čestný čin bez čistého úmyslu Otec světla nepřijme, právě tak jako obráceně, jak sám říká: »Je-li tvé oko zdravé, celé tvé tělo bude jasné. Je-li však tvé oko nemocné, celé tvé tělo bude zatemněné.« Oko přece není zdravé, chybí-li mu poznání pravdy, nebo protože nemá čistý úmysl a vidí to, co nemá. V prvém případě bude zdravý rozum mít oko za nezdravé, slepé, v druhém případě za špatné.

Peří těchto křídel je láska k milosrdně zachraňujícímu Otci a bázeň před přísně soudícím Pánem. Obojí musí srdce vyvolených udržovat svobodná od pozemského tím, že potlačují zlá hnutí a pečují o čistá bažení. Dvě křídla musíme pozvedat k letu, abychom bližním prokazovali dvojí službu lásky: osvěžení duše Božím slovem a pozemskou pomoc k udržování jeho těla. Tato křídla se zřídka spojují, protože málokdo umí splnit oba požadavky zároveň. Peří těchto křídel jsou rozličné dobré skutky nezbytné k tomu, abychom bližnímu opravdu pomáhali radou a skutkem. Dalšími dvěma křídly je pak zakryto tělo, které je bez zásluh. To se děje právem, když je někdo pro hřích zbaven milosti, ale pak pro kající vyznání je opět oblečen v nevinnost. Peřím těchto křídel jsou všelijaká hnutí mysli, vznikající z ošklivosti před hříchem a z touhy po ospravedlnění.

521
115. Toto všechno plnil přeblažený František tím nejdokonalejším způsobem. Byl obrazem a znamením Serafa a svou vytrvalostí v nesení kříže si zasloužil povznést se až mezi nejvznešenější duchy. Stále totiž visel na kříži, neuhýbal žádné námaze a žádné bolesti, jen aby na sobě vždy dokonale plnil Boží vůli.

522
Bratři, kteří s ním žili, vědí, že měl denně, ba ustavičně na rtech slova o Ježíšovi, že rozhovor s ním byl milý, dobrotivý a líbezný. Jeho ústa mluvila z plnosti srdce a pramen lásky, která druhé osvěcovala a jíž byl plný, vyvěral z nitra navenek. Ježíšem se stále zaměstnával, Ježíše ustavičně nosil v srdci, Ježíše měl v ústech, Ježíše v uších, Ježíše v očích, Ježíše v rukách i v ostatních údech.

Jak často, když seděl u stolu a slyšel jméno Ježíš, pronesl, nebo jen na ně myslil, zapomněl na pokrm a – jak čteme o svatých – »měl oči a neviděl, měl uši a neslyšel«. A ještě víc! Když šel a přemýšlel nebo zpíval o Ježíšovi, úplně na cestu zapomněl a všechny tvory vyzýval k Ježíšově chvále. A protože Ježíše, a to Ukřižovaného, stále v podivuhodné lásce nosil v srdci, byl přede všemi jinými nádherně vyznamenán jeho jizvami. Směl také na Ježíše u vytržení patřit, jak sedí v nevýslovné a nepochopitelné velebnosti po pravici Otce, s nímž jako rovnocenný Syn Nejvyššího v jednotě Ducha svatého žije a kraluje, vítězí a vládne jako věčně nejvýš velebný Bůh po všechny věky věků. Amen.

X. kapitola: Nářek panen u sv. Damiána a jak byl se slávou a ctí pochován

523
116. Bratři a synové s velkým množstvím lidu z celého okolí Assisi se shromáždili a radovali se, že se mohou účastnit tak velké slavnosti. Celou noc po Františkově smrti strávili ve chválách Božích, takže pro velký jásot a množství světel to vypadalo, jako by tu byli na stráži andělé. Za časného rána proudily sem další zástupy lidí s klérem.

Bratři vzali mrtvého Františka z místa, kde zemřel, a za zpěvu hymnů a chval, za hlaholu pozounů nesli ho uctivě do města. Lidé trhali olivové a jiné ratolesti a slavnostně doprovázeli pohřební průvod. Stále přibývalo světel a stále mohutněl chvalozpěv. Synové nesli Otce, stádce následovalo pastýře, který spěchal k Pastýři všech.

524
Když došli k místu, kde kdysi František založil společenství a řád Bohu zasvěcených panen a Chudých paní, postavili nosítka s tělem Otce v kostele sv. Damiána, u něhož přebývaly jmenované dcery, které získal pro Pána.

Tu se otevřelo malé okénko, kterým se Kristovým služebnicím v určitou hodinu podávalo tělo Páně v nejsvětější Svátosti, otevřeli také rakev, v níž ležel ukryt poklad nebeských ctností. Doneslo ho sem několik bratří, ač on byl zvyklý nosit břímě tak mnohých. A hle, objevila se paní Klára, zářná svou svatostí i svými zásluhami, první Matka ostatních panen, protože byla první ratolestí svatého řádu. Přišla se s ostatními dcerami podívat na Otce, který k nim nyní nemluvil, který k nim už nikdy nepřijde, protože odešel jinam.

117. Ve velkém zármutku srdce vzdychaly a plakaly, skrze slzy se na něho dívaly a bolestně volaly: »Otče, Otče, co si počneme? Proč nás v naší bídě opouštíš? Komu nás v naší bezútěšnosti svěříš? Proč jsi nás napřed neposlal tam, kam odcházíš? Rády bychom tě byly předešly. Teď nás tu v zármutku zanecháváš.

Co nám ukládáš dělat, když jsme zavřeny v tomto vězení a když nás už nenavštívíš, jako jsi dříve navštěvoval? Tebou nám mizí celá naděje, nemáme za tebe náhradu a jsme světu pohřbeny. Kdo bude utěšovat nás, na zásluhy i majetek tak chudé? Ty, Otče chudých a milovníku chudoby! Kdo nám v pokušeních přispěchá na pomoc? Ty jsi nesčetná pokušení přestál a prozíravě jsi je rozlišoval. Kdo nás posílí v našem zármutku, když tys byl pomocníkem ve všech bědách, které nás tísnily? Ó trpké loučení, neblahý odchod! Jak hrozná jsi, smrti, když jsi tisíce synů a dcer oloupila o takového Otce a když jsi všechny tak zarmoutila! Neodvolatelně nám odnímáš toho, pod jehož vedením naše horlivost, byla-li jaká, nejvíc vzkvétala!«

Panenská plachost zastavila konečně veliký pláč. A také se neslušelo bezútěšně naříkat nad tím, při jehož odchodu byl zástup andělů a radovali se obyvatelé nebes a Boží svatí. A tak kolísaly mezi zármutkem a radostí, když líbaly ruce Otce, ozdobené nejdrahocennějšími kameny a zářivými perlami. Pak nesli tělo dál a jim se zavřela brána, která se pro tak velkou bolest už nikdy neotevře.

Jak velký byl zármutek při dojímavém a soucit vzbuzujícím nářku dcer! Bolest jednoho byla společnou bolestí všech, takže nikdo nemohl zadržet slzy, když andělé míru hořce plakali.

525
118. Konečně dospěl průvod do města a za radosti a jásotu bylo svaté tělo pochováno na posvěceném místě, které mělo být v budoucnosti místem světějším. Odtud František osvěcuje svět ke cti Nejvyššího, všemohoucího Boha nesčetnými zázraky, jako ho dosud podivuhodně osvěcoval slovy svých svatých kázání. Bohu díky! Amen!

526
Přesvatý, blažený Otče, tebe i tvé skutky jsem oslavil náležitou, důstojnou, i když nedostatečnou chválou, když jsem je popsal, jak jsem nejlépe mohl. Propůjč tedy mně ubohému, abych tě v upřímném životě následoval, a tak mohl být v životě budoucím v tvém průvodu. Dobrotivý Otče, pamatuj na své ubohé syny, kterým po tobě, jejich veliké útěše, sotva zbývá jiná. Neboť jak jsi vskutku nejvznešenějším a prvním podílem všech bratří, který nyní patříš ke sborům andělů a do řady apoštolů u trůnu Boží velebnosti, tvoji synové zatím jsou v bahnitém kalu, uzavřeni v temném vězení a v slzách k tobě volají: »Otče, ukaž Ježíši Kristu, Synu nejvyššího Otce, své svaté rány, odhal znamení kříže na svém boku, na svých nohou i rukou, aby ve svém velikém milosrdenství ukázal Otci své vlastní rány. A pak nám jistě bude milostiv.«

Amen. Amen. Amen.

Konec druhé knihy.

III. KNIHA

Začíná třetí kniha o svatořečení našeho blaženého Otce Františka a o jeho zázracích

527
119. Přeslavný Otec František, který svůj blažený začátek korunoval ještě blaženějším koncem, poručil svého ducha nebi ve dvacátém roce po svém obrácení. Tam, korunován slávou a ctí, dosáhl místa mezi ohnivými kameny (srov. Ez 28,14) u Božího trůnu a stal se účinným pomocníkem těch, které zanechal na zemi. Vskutku, co by bylo lze odřeknout světci, který ozdoben svatými ranami připodobnil se tomu, který je soupodstatný s Otcem, sedí na pravici Nejvyššího, je odleskem slávy a obrazem božské podstaty a působí očištění hříchů? Neměl by být povýšen ten, kdo měl účast na Ježíšově smrti a utrpení a nese na rukou, nohou i v boku svaté rány?

Vpravdě už naplňuje celý svět blahem a radostí a nabízí všem štěstí pravé spásy! Jasným světlem svých divů osvětluje svět a leskem pravé hvězdy osvěcuje celou zemi. Kdysi se svět rmoutil, že byl František světu vzat a zdálo se, jako by se proto ponořil do temné propasti. Ale nyní cítí, že je osvěcován jakoby ještě jasnějšími paprsky nového světla, pod nimiž všechna temnota mizí. Chvála Bohu, nářek ustal a nyní jásá nad svědectvími Františkových ctností. Od východu, západu, jihu i severu přicházejí ti, kdo zakusili jeho podivuhodnou ochranu a věrohodně o tom svědčí.

528
Jako zvláštní milovník nebeských dober – dokud žil v těle – nic si na světě nepřivlastňoval, aby jednou vlastnil dokonaleji a radostněji dobro v plnosti. Proto byl ustanoven nad celým, když nechtěl být pánem nad polovičním, a zaměnil věčnost za časnost. Všude a všem přichází nyní na pomoc a všem je blízko, a protože jednotu vpravdě miluje dál, je dobročinný a neubývá mu.

120. Pokud žil mezi námi hříšnými, proputoval celý okruh světa a všude hlásal evangelium. A nyní, když vládne na výsostech s anděly, lehčeji než myšlenka – jako posel nejvyššího Krále – prokazuje všem národům skvělá dobrodiní. Proto ho ctí a uctívají, chválí a velebí všechny národy. Neboť všichni mají účast na společném štěstí.

529
Kdo by mohl vyjmenovat počet a druh zázraků, které skrze něho Pán působí?

Kolik divů učinil František jen ve Francii, kde se sešli král, královna i velmožové země jen k políbení polštáře, na němž František ve své nemoci ležel! Moudří a velmi učení muži, kterých vždy bylo v Paříži dost, pokorně, uctivě obdivují a vysoce cení Františka, muže nevzdělaného, přítele pravé prostoty a nejvyšší čistoty!

A právem nese jméno František, protože měl víc než ostatní šlechetné »francouzské« srdce. Kdo znali jeho ušlechtilost, vědí, jak byl ve všem upřímný a dobrosrdečný, jak jistě a bez bázně vždy vystupoval, s jakou rozhodností a žárem srdce šlapal nohama všecko světské.

Co mám nakonec vyprávět o jiných částech světa? Útržkem jeho oděvu tam ustupují nemoci, mizí starosti a hoře a pouhým vyslovením jeho jména dosahují mnozí obou pohlaví pomoci ve svých trápeních.

530
121. Také na jeho hrobě se dějí neustále nové zázraky a na prosby se zde dochází úžasných milostí pro duši i tělo. Slepí vidí, hluší slyší, chromí opět chodí, němí mluví, dnou stižení poskakují, malomocní se očišťují, vodnatelní uzdravují, nejrůznějšími chorobami stižení dosahují plného zdraví.

Mrtvé tělo tak uzdravuje těla živá, jako za svého života probouzel k životu mrtvé duše.

531
O těchto věcech se dozvěděl římský biskup, nejvyšší z biskupů, hlava křesťanů, pán zemského okrsku, pastýř církve, pomazaný Páně, Kristův zástupce. I on plesá a překypuje radostí, neboť vidí, že se za jeho dnů obnovuje církev Boží novými tajemstvími, ale i starými zázraky. A to vše se děje na přímluvu jeho syna, kterého nosil v srdci, hýčkal na svém klíně, živil mlékem slova a vychovával pokrmem spásy. Ty zprávy slyší i ostatní strážci církve, pastýři stáda, obránci víry, přátelé Ženicha, kteří jsou mu oporou, kteří jsou sloupy světa, ctihodní kardinálové.

Blahopřejí církvi, radují se s papežem, velebí Vykupitele, který ve své nevýslovné moudrosti, z nejvýš nepochopitelné milosti a převeliké dobrotivosti zvolil na tomto světě pošetilé a nepatrné, aby k sobě přitáhl silné. Slyší o tom i celý okruh země, s radostí přisvědčuje a všichni, oddáni katolické víře, překypují svatou a radostnou útěchou.

532
122. Náhle se však věci mění a vynořuje se nová zkouška. Je porušen klid a mír, rozhořuje se pochodeň závisti, církev se dostává do vnitřních bojů. Římané, odbojný a divoký lid, zuří opět podle svého zvyku proti svým sousedům a zpupně vztahují své ruce po svatyni. (Pozn. překl.: Císařská strana podporovaná Fridrichem II. rozpoutala 27. 3. 1228 proti papeži povstání, takže musel z Říma utéci.)

Výtečný papež Řehoř se snaží v zárodku udusit rozpoutanou zlobu, zastavit kruté řádění, utišit bouři a jako opevněná věž chrání Kristovu církev. Hrozí mnohá nebezpečí, hrůz přibývá. Také v jiných částech území (pozn.: papežského) se pozvedají hříšní proti Bohu. Co činit? Vidí, co vše by mohlo v příštích týdnech nastat, bere do úvahy přítomnou situaci, a proto se rozhoduje přenechat město vzbouřencům, aby ostatní kraje uchránil od bouří. (Pozn. překl.: Řím opustil 20. 4. 1228.)

533
Objevuje se ve městě Rieti, kde ho přijímají s náležitou úctou. Odtud jde dále do Spoleta. I zde mu měšťané prokazují hlubokou úctu a váží si ho. Zdržuje se zde několik dní, zkoumá stav církve, a pak ve své dobrotivosti, provázen ctihodnými kardinály, navštěvuje Kristovy služebnice, které odumřely světu a žijí jakoby pohřbeny. Jejich svatý život, nejvyšší chudoba a skvělý řád života dojímají všechny až k slzám a učí je chápat pohrdání světem a panenský život.

Ó pokoro, z níž líbezně vycházejí všechny ctnosti! Pán okruhu země, nástupce knížat apoštolů, navštěvuje Chudé paní pohrdané a pokorně uzavřené! Ač se tato pokora podle zdůvodněného mínění slušela, přece byla svým příkladem neobyčejná a marně by se dříve hledala. (Pozn. překl.: Ve Spoletu se zdržoval Řehoř IX. od 10. 5. 1228 a navštívil klášter klarisek S. Paolo u Spoleta.)

534
123. A už spěchá, skutečně spěchá do Assisi, kde je pro něho uložen skvostný poklad, který má zažehnat všechno utrpení a všechny nesnáze. Z jeho příjezdu se raduje celý kraj, město jásá, občané pořádají velké slavnosti a jasný den je pro nová světla ještě jasnější. Všichni mu jdou vstříc a uctivě ho zdraví. Jde mu vstříc zbožné společenství chudých bratří a všichni vítají pomazaného Páně líbeznými písněmi. Kristův zástupce jde ke hrobu Otce Františka a uctivě a radostně poprvé pozdravuje místo, kde uložili jeho tělo. Hluboce vzdechl, bije se v prsa a tryskají mu slzy. Ve vroucí zbožnosti sklání u hrobu svou ctihodnou hlavu.

535
Pak začínají slavnostní porady o kanonizaci světce. Častěji se schází osvícené kolegium kardinálů. Ze všech stran sem spěchají zástupy těch, kdo byli na přímluvu světce zbaveni svých neduhů, odevšad přicházejí zprávy o skvělých zázracích; zprávy se zkoušejí, ověřují, jsou čteny a potvrzovány.

Mezitím ale úřední záležitosti a nové hrozivé události nutí Svatého otce, aby cestoval do Perugie. Ve své jedinečné a veliké blahovůli vrací se však co nejdříve zpět do Assisi, aby nejvýš důležitou věc dokončil. Poslední porada je v Perugii. V bytě pana papeže se schází svaté kolegium ctihodných kardinálů. Všichni stejně myslí a stejně o věci soudí. Předčítají se zápisy o zázracích, chvalitebně se o nich vyjadřují, a život i skutky Otce Františka zahrnují převelikou chválou.

536
124. »Jako důkaz svatého života tohoto blaženého muže,« praví, »nemáme zapotřebí žádných zázraků. Vlastníma očima jsme viděli jeho život a takřka rukama jsme se ho mohli dotýkat, a zkoušeli jsme ho ve světle pravdy.«

Všichni jásají, radují se a prolévají slzy radosti. A v těchto slzách je veliké požehnání. A hned je také stanoven den, v němž měl být svět naplněn milostiplnou radostí.

537
Také tento slavný den přišel (16. 7. 1228 – pozn. překl.) a stal se pamětihodným pro všechny časy. Nejen země světa, i nebeská obydlí má naplnit radostným jásotem. Jsou pozváni biskupové, přicházejí opati a z nejvzdálenějších zemí se scházejí církevní hodnostáři. Dokonce i jeden král vzdává světci úctu svou přítomností, rovněž zástup hrabat a vznešených tohoto světa. Tito všichni provázejí pána okruhu země a v nádherném průvodu vcházejí do města Assisi. Přicházejí k místu, které je připraveno pro slavnostní akt. Kolem Svatého otce je vznešený zástup kardinálů, biskupů a opatů. Je tu i veliký zástup kněží a kleriků, šťastná obec řeholníků, skromných řeholnic v závojích, i veliký zástup ze všech zemí a nesčíslné množství lidu obojího pohlaví. Ze všech stran sem přicházejí mladí i staří a bouřlivě si žádají, aby se mohli účastnit tak velkolepé slavnosti.

538
125. Velebně stojí papež, snoubenec Kristovy církve, obklopen tak pestrou nádherou synů. Na hlavě má papežskou mitru, oděn ve svatá roucha protkávaná zlatem a posetá broušenými drahokamy. Tak tu stojí, pomazaný Páně, ve zlatém lesku majestátní nádhery a přitahuje oči všech. Kolem něho stojí kardinálové a biskupové, ozdobeni lesklými řetězy a oblečeni v bílá roucha; obraz krásy, v němž se jako v zrcadle odráží radost blažených v nebi.

539
Všechen lid očekává s napětím slova radosti, slova plesání, slova nikdy neslyšená, slova sladkosti, slova chvály, slova věčného blahoslavení. Nejprve všemu lidu káže papež Řehoř: vřele, vroucně a zvučným hlasem hlásá Boží chválu a slávu. Také blaženého Otce Františka velebí vzletnými slovy a při zmínce o čistotě jeho života je dojat až k slzám. Řekl: »Jako denice uprostřed mlh, jako měsíc v úplňku, jako září jasné slunce, tak zazářil on v Božím domě.« Když papež skončil pravdivou a důstojnou řeč, čte jeden z jeho podjáhnů, jménem Oktavián, daleko slyšitelným hlasem světcovy zázraky. Pan kardinál jáhen Reiner, muž obdařený bystrozrakem a zbožností a muž přísných mravů, se slzami v očích vysvětluje zázraky vznešenými slovy. Je vidět, jak se pastýř církve raduje, jak je v srdci hluboce pohnut a vzlyká štěstím. Ani ostatní církevní hodnostáři se nemohou ubránit slzám, které kanou na jejich roucha. Také lid, unavený napjatým čekáním, slzí.

540
126. Nato pozdvihuje Svatý otec ruce k nebi a mocným hlasem volá: »Ke cti a slávě všemohoucího Boha, Otce i Syna i Ducha svatého, přeslavné Panny Marie, svatých apoštolů Petra a Pavla, i ke cti svaté římské církve, po poradě s našimi bratry a jinými hodnostáři rozhodujeme, aby byl přeblažený Otec František, jehož Pán oslavil v nebi a kterého ctíme na zemi, zapsán do seznamu svatých a jeho svátek aby se slavil v den jeho smrti.«

541
Po těchto slovech zanotovali ctihodní kardinálové spolu s papežem hlasitě Te Deum. Vtom zazněl nadšený potlesk všeho lidu, který velebil Boha. Země se hlukem otřásá, vzduch se chvěje jásotem, půda vlhne slzami. Znějí nové zpěvy, duchovními melodiemi jásají Boží služebníci. Hudební nástroje znějí, zástupy zpívají, rozkošná vůně stoupá k nebi a dojímavé písně se rozléhají údolím. Je jasný den, zkrášlený ještě jasnějšími paprsky. V zástupech se zelenají olivové ratolesti i čerstvé listí jiných stromů, kolem papeže slavnostní roucha a skvělost nádhery. Srdce všech uchvacují a rozradostňují pokoj a požehnání.

542
Tu vstává konečně přešťastný papež Řehoř ze svého vznešeného trůnu, ubírá se po stupních dolů, vstupuje do svatyně, aby se modlil a obětoval. Šťasten, chvějícími se rty líbá rakev, která chová svaté, Bohu zasvěcené tělo, a stále přednáší nové prosby. Pak slaví svatá tajemství.

Je obklopen kruhem bratří, kteří se klanějí, chválí a velebí všemohoucího Boha, toho, který učinil veliké věci na zemi.

Lid se k chvále Boží přidává a ke cti vznešené Trojice a svatého Františka přináší dary díků. Amen.

To se stalo v městě Assisi dne 16. července, v druhém roce pontifikátu pana papeže Řehoře IX. (Pozn. překl.: Tento druhý rok byl od 21. 3. 1228 do 20. 3. 1229. Z bezprostředního a detailně přesného líčení svatořečení se právem uzavírá, že se této slavnosti Celano osobně účastnil.)

ZÁZRAKY SVATÉHO FRANTIŠKA

Ve jménu Krista začínají zázraky našeho svatého Otce Františka

543
127. V pokorné prosbě o milost našeho Pána Ježíše Krista chceme, abychom u současníků probudili líbeznou zbožnost a u budoucích posílili víru, pod vedením Krista uvést krátce, ale věrně zázraky, které byly – jak jsem napsal výše – čteny v přítomnosti pana papeže Řehoře.

I. Uzdravení chromých

544
V den pohřbu, kdy bylo zemi svěřováno tělo našeho přeblaženého Otce Františka jako drahocenný poklad, balzamované spíše nebeskou vůní než pozemským balzámem, donesli sem dívku. Měla už přes rok nepěkně zkřivený krk a hlavu, která přirůstala k zádům. Nahoru se mohla podívat jen ze strany. Když na nějakou dobu položila hlavu na rakev se vzácným tělem světce, srovnal se krk pro zásluhy svatého muže a hlava zaujala normální polohu, takže dívka, překvapená náhlým uzdravením, s pláčem odtud utekla. Na rameni však bylo vidět prohlubeninu, do níž byla hlava zabořena.

545
128. V hrabství Narni byl chlapec, jehož holenní kost byla ohnutá a chromá, takže mohl jít jen o dvou berlích. Byl odkázán na žebrotu a už více let takto trpěl. Otce ani matku neznal. Pro zásluhy našeho přeblaženého Otce Františka byl z této nemoci tak dokonale uzdraven, že chodil normálně a bez berlí. Chválil za to Boha a jeho svaté.

546
129. Jakýsi Mikuláš z Foligna měl chromou levou nohu. Protože ho silně bolela, i proto, aby se uzdravil, stáli ho lékaři tolik, že se velmi zadlužil. Když mu léčení nepomáhalo a bolesti se množily, takže kvůli jeho sténání a křiku sousedé ani spát nemohli, odporučil se Bohu a svatému Františkovi a dal se donést na jeho hrob. Celou noc se u hrobu světce modlil, pak ho náhle přešla bolest, nohu natáhl a s radostí a bez hole se vrátil domů.

547
130. Opět chlapec – měl tak ochromenou nohu, že měl koleno na prsou a patu na sedací ploše, a nemohl jí pohnout. Dobelhal se na hrob blaženého Františka. Otec za jeho uzdravení konal žínicí pokání a matka se velmi trápila. I tento chlapec byl úplně a náhle uzdraven, takže mohl zdráv a radostný běžet ulicemi a děkovat Bohu a svatému Františkovi.

548
131. Ve městě Fano žil mrzák. Nohy měl plné vředů a přirostlé k sedacím plochám. Z vředů šel takový zápach, že ho špitální otcové nechtěli přijmout. Vroucně se utíkal o přímluvu k blaženému Otci Františkovi a pro jeho zásluhy byl úplně uzdraven.

549
132. Malé děvčátko z Gubbia mělo chromé ruce a už celý rok nemělo vládu ani nad nohama. Aby došla milosti uzdravení, dopravila ji její matka s voskovým obrazem ke hrobu blaženého Otce Františka. Byla tam osm dní, když se jí náhle uzdravily všechny končetiny.

550
133. Jiný chlapec z Montenero ležel několik dní před dveřmi kostela, kde bylo tělo svatého Františka. Nemohl chodit ani sedět, protože měl tělo od pasu dolů úplně ochrnulé. Jednoho dne ho vnesli do kostela, dotkl se hrobu blaženého Otce Františka a odcházel odtud zdráv. Hoch sám vyprávěl, že zatímco ležel před hrobem slavného světce, objevil se před ním u hrobu jakýsi mládenec v hábitu Menších bratří. Měl v rukou hrušky, zavolal ho, a když mu jednu podával, povzbuzoval ho, aby vstal. Vzal hrušku z jeho ruky a řekl: »Vidíš, že jsem chromý a nemohu vstát.« Nabídnutou hrušku snědl a natáhl ruku po druhé, kterou mu onen mládenec nabízel. Když ho mladík znovu povzbuzoval, aby vstal, vzal jeho ruku, pozvedl ho a zmizel. Když viděl, že je zdráv, začal hlasitě volat a hlásat, co se s ním stalo.

551
134. Ženu z vesničky Coccorano přinesli k hrobu slavného Otce na nosítkách, protože mimo jazyk nebyla s to používat žádného údu. Za malou chvíli po tom, co dlela u hrobu svatého muže, zvedla se zdravá.

Jiný občan z Gubbia přinesl k hrobu svatého Otce svého syna, také ochrnutého, v koši – a dostal ho zpět úplně zdravého. Byl tak zmrzačený, že měl nohy jakoby přirostlé k sedací části těla a byl úplně vyhublý.

552
135. Bartoloměj z města Narni, chudý a potřebný muž, spal jednou ve stínu ořešníku. Když se probudil, byl tak ochrnutý, že se nemohl pohnout. Nemoc se stále horšila, holenní kost a chodidlo mu slábly a úplně seschly. Ani říznutí nožem necítil a také vůči pálení byla noha necitlivá. Ale milovník chudých, svatý František, se mu jednou v noci zjevil a přikázal mu, jat soucitem z takového utrpení, aby se šel vykoupat, že ho tam od nemoci osvobodí. Probudil se a nevěděl, co má dělat. Proto celé zjevení vyprávěl biskupovi města. Biskup ho povzbudil, aby jmenovanou koupel vyhledal, a požehnal mu. Muž se o berlích belhal na jmenované místo. Velkou námahou cestou vysílen, slyšel hlas: »Jdi v pokoji Páně. Já jsem ten, kterému ses svěřil.« Když se místu blížil, zabloudil, protože byla noc, a opět slyšel hlas, že není na pravé cestě a kudy má jít. Když na místo došel a sestoupil do koupele, cítil, jako by se ho čísi ruka dotkla na chodidle a holenní kosti a jako by obojí narovnávala. Hned vyšel z koupele zdráv, chválil a

II. Slepí prohlédají

553
136. Žena jménem Sibilia, řadu let slepá, nechala se ve smutku dovést ke hrobu Božího muže. Radostně se vracela domů, protože tam znovu uviděla. Také jeden slepec ze Spello byl ze své slepoty u hrobu světce uzdraven.

Jiná žena z Camerina neviděla na pravé oko. Její rodiče položili na slepé oko šátek, jehož se blažený František dotkl, a složili slib. Tu se jí vrátilo světlo očí a děkovala Pánu Bohu a svatému Františkovi.

Něco podobného se stalo jedné ženě z Gubbia; složila slib a vrátilo se jí světlo očí a opět viděla.

Jeden assiský občan byl pět let slepý. Protože za života blaženého Františka byl jeho přítelem, upomínal blaženého, kdykoliv se modlíval, na minulé přátelství. Když se pak dotkl jeho hrobu, byl uzdraven.

Jakýsi Albertin z Narni, který byl už téměř rok slepý, se zasvětil blaženému Františkovi, vrátil se mu zrak a hned se vydal na jeho přeslavný hrob.

III. Posedlí

554
137. Ve Folignu žil muž jménem Petr. Jednou, když ze slibu nebo pokání putoval ke svatyni svatého archanděla Michaela, zastavil se u pramene. Protože byl žíznivý, z pramene se napil. A tu se mu zdálo, jako by do sebe vpil démony. A skutečně byl jimi po tři roky posedlý a vyváděl věci hrozné na pohled i k vyprávění. Když přišel k hrobu svatého Otce, démoni zuřili a hrozně jím cloumali. Jasným a zjevným zázrakem byl od nich podivuhodně osvobozen, když se hrobu dotkl.

555
138. Jedna žena z městečka Narni byla posedlá hroznou vzteklostí, přišla o zdravý rozum, dělala hrůzné věci a zmateně mluvila. Jednou se jí zjevil blažený František a řekl: »Udělej znamení kříže!« Žena odpověděla: »Nemohu!« Tu ji světec pokřižoval sám a byla osvobozena od bláznovství a ďábelské vzteklosti.

Ještě mnoho mužů a žen, kteří byli souženi ďábelskými trápeními a šalbami, bylo z ďábelské moci pro zásluhy svatého a slavného Otce osvobozeno. Protože se však tento druh lidí lehce nechává oklamat, nechceme se u těchto věcí zdržovat a přejdeme k větším zázrakům.

IV. Smrtelně nemocní dosahují zdraví: uzdravení vodnatelných, nemocných dnou a jinými nemocemi

556
139. Malý chlapec jménem Matouš, z městečka Todi, ležel osm dní ve své posteli jako mrtvý. Ústa měl sevřená a neviděl. Hlava, ruce i nohy byly úplně černé. Všichni se už vzdali naděje, že by se zachoval při životě, ale na slib své matky se podivuhodně rychle uzdravil. Z úst mu začala téci krev a vypadalo to, že vykrvácí. Matka klekla na kolena a jakmile v bolesti vyslovila jméno svatého Františka, začalo dítě otevírat oči, zrak se mu vrátil a z prsou matky začalo opět pít. Brzy se ztratila také černá barva kůže, dítě sílilo a brzy začalo být normální. Když se dítě uzdravovalo, tázala se ho matka: »Kdo tě uzdravil, dítě?« A dítě trhaně říkalo: »Ciccu, Ciccu!« (Pozn. překl.: ještě dnes dialektem Františkovi v Itálii říkají »Cecco«.)

A pak se ho matka znovu ptala: »Čí jsi služebník?« A dítě opět odpovědělo: »Ciccu, Ciccu.« Neumělo totiž ještě normálně mluvit, protože bylo velmi malé. Proto koktalo jen polovinu jména blaženého Františka.

557
140. Mladý muž spadl z velké výšky, ztratil řeč a nikdo se pro bolest nemohl jeho končetin ani dotknout. Tři dni nic nejedl, nepil a ani nejevil známky života. Měli ho za mrtvého. Jeho matka nehledala žádnou lékařskou pomoc, nýbrž vroucně vyprošovala jeho uzdravení skrze blaženého Františka. A když složila slib, obdržela ho zpět živého a zdravého. Děkovala za to všemohoucnosti Spasitele.

558
Jiný, jménem Mencinus, byl smrtelně nemocen. Nikdo už nevěřil, že by se mohl uzdravit. On však, jak jen mohl, volal jméno blaženého Františka a byl náhle uzdraven.

Chlapec z Arezza jménem Walter trpěl neustále horečkou a měl dva vředy. Všichni lékaři se už vzdali naděje. Když rodiče udělali ke cti svatého Františka slib, byl syn uzdraven.

Druhému, blízko už smrti, zhotovovali voskovou masku. Dříve však, než ji dohotovili, byl náhle ze všech nemocí uzdraven.

141. Jedna žena byla už léta upoutána na lůžko a nemohla se ani hnout. Zaslíbila se Bohu a blaženému Františkovi, byla z nemoci uzdravena a mohla opět vést svou domácnost.

V městě Narni žila žena, která měla už osm let uschlou ruku, takže s ní nemohla nic dělat. Konečně se jí zjevil blažený Otec František, narovnal jí ruku a ona byla zdráva jako jiní.

Mladý muž z téhož města ležel už deset let těžce nemocen. Měl celé tělo oteklé a žádné léky nezabíraly. Pro zásluhy blaženého Otce Františka, když jeho matka složila slib, byl šťastně uzdraven.

Ve městě Fano byl nemocný vodnatelností. Končetiny měl hrozně oteklé. Zasloužil si na přímluvu blaženého Františka vysvobození z této nemoci. Občan z Todi trpěl tak hrozným revmatismem kloubů, že už nemohl ani sedět, ani jinak odpočívat. Jeho těžká nemoc působila takové mrazení, jako by se měl úplně rozpadnout. Volal lékaře, bral mnoho koupelí a různých léků, ale žádná úleva nepřicházela. Jednoho dne udělal však v přítomnosti kněze slib, jestli mu svatý František dopomůže k dřívějšímu zdraví. Ještě se modlitby ke světci nedomodlil, když zjistil, že se mu dřívější zdraví vrací.

559
142. Žena v Gubbiu, stižená dnou a upoutaná na lůžko, byla uzdravena po trojím vzývání blaženého Františka.

Muž jménem Bontadoso měl v rukou i nohou tak těžké bolesti, že se nemohl ani pohybovat, ani na straně ležet. Ztratil chuť k jídlu a spát také nemohl. Jednoho dne ho žena povzbuzovala, aby se pokorně obrátil s prosbami na blaženého Františka, zda by na jeho přímluvu nebyl brzy uzdraven. Muž ve velkých bolestech řekl: »Já však nemohu věřit, že je svatý!« Když mu však žena dále domlouvala, aby složil slib, slíbil konečně muž tímto způsobem: »Odporoučím se svatému Františkovi a uvěřím, že je svatý, když budu do tří dnů vysvobozen z této nemoci.« A byl brzy uzdraven pro zásluhy Božího světce. Mohl opět chodit, jíst i spát a velmi všemohoucího Boha chválil.

560
143. Jeden muž byl železným šípem těžce zraněn na hlavě. Protože šíp pronikl oční dutinou a zůstal v hlavě trčet, žádný lékař nemohl pomoci. Odporučil se tedy v pokorných prosbách Božímu světci Františkovi s pevnou důvěrou, že by na jeho přímluvu mohl dojít uzdravení. Když trochu usnul, zjevil se mu ve snu svatý František a řekl mu, aby si nechal šíp vyjmout zadní částí lebky. Jak to ve snu viděl, nechal si druhého dne provést operaci a byl bez jakýchkoli těžkostí zdráv.

561
144. Jeden muž z městečka Spello, jménem Imperator, měl po dva roky potíže s velkou kýlou, že vnitřnosti vyhřezávaly ven spodním trupem. Nemohl je udržet uvnitř, takže musel nosit kýlní pásy. Hledal pomoc u lékařů, kteří z něho tahali peníze. Když pak neměl peníze ani na živobytí, byl zoufalý. Utekl se tedy k Bohu a pokorně prosil, aby mu pomohl na přímluvu blaženého Františka. Tak se modlil na ulici, doma, všude. A tak se stalo, že během krátké doby byl milostí Boží na přímluvu svatého Františka vysvobozen z útrap.

562
145. Jeden bratr v Marce Ankonské, který v poslušnosti sloužil v řádu, měl v bederní krajině velikou píštěl, tak zlou, že se vzdal naděje na vyléčení lékaři, protože nemoc byla již pokročilá. Prosil provinciála, pod jehož poslušností žil, aby mu dovolil navštívit místo, kde byl pohřben blažený Otec. Měl totiž naději, že na přímluvu světce dostane milost zdraví. Představený mu to nechtěl dovolit, protože leželo mnoho sněhu a byla zima a on se obával, aby se velikou námahou nemoc ještě nezhoršila. Bratr se začal proto zneklidňovat. Jedné noci u něho stanul svatý Otec František a pravil: »Synu, nestrachuj se! Odlož kožešinu, kterou na sobě máš, odhoď náplast i obvazy, zachovávej řeholi a budeš zdráv!« Jakmile ráno vstal, učinil, jak mu bylo přikázáno, byl uzdraven a dobrořečil Bohu.

V. Uzdravení malomocných

563
146. V San Severino v Marce Ankonské byl jinoch jménem Atto, který byl po celém těle poznačen malomocenstvím. Lékaři ho měli za malomocného. Všechny končetiny měl nateklé, zřítelnice rozšířené a na vše se díval netečným pohledem. Nemohl chodit, byl trvale upoután na lůžko. Rodiče tím velmi trpěli. Otec už nevěděl, co si s ním počít. Konečně přišel na to, že by ho mohl celého zaslíbit svatému Františkovi, a řekl synovi: »Dítě, nechtěl by ses zasvětit svatému Františkovi, který je všude proslaven divy, zda by ti v této nemoci nepomohl? « On odpověděl: »Ano, otče, chci.« Otec dal přinést papír a odměřil délku syna. Pak řekl: »Zasvěť se blaženému Františkovi; jestli na jeho přímluvu dojdeš zdraví, doneseš mu každý rok svíčku tak dlouhou, jak jsi sám.« Syn sepjal ruce a začal blaženého Františka prosit o slitování. Když se domodlil, byl od vyrážky očištěn. Vstal z lože, vzdal Bohu a blaženému Františkovi čest a začal chodit.

564
Ve městě Fano žil mladík jménem Bonomo. Lékaři ho prohlásili za chromého a malomocného. Když ho jeho rodiče zbožně zasvětili svatému Františkovi, byl od malomocenství očištěn, ochromení zmizelo a byl dokonale zdráv.

VI. Němí mluví, hluší slyší

565
147. V Città della Pieve byl ubohý mladý žebrák, který byl od narození hluchoněmý. Jazyk měl tak krátký a nevyvinutý, že se těm, kdo ho vyšetřovali, zdál uříznutý.

Jednou večer přišel k domu Marka v Citt`a a znameními, jak němí dělávají, ho prosil, aby ho pohostinsky přijal. Naklonil hlavu na stranu, dal si k tváři ruce, aby naznačil, že chce u něho přenocovat. Ten muž ho přijal a ponechal si ho u sebe, protože ten mladík uměl služebné práce. Ač byl od narození hluchoněmý, byl nadaný a podle znamení rozuměl rozkazům. Když jednou ten muž se ženou seděli večer u stolu a chlapec před nimi stál, řekl muž své ženě: »Byl by to veliký zázrak, kdyby blažený František vrátil tomuto chlapci řeč i sluch.«

148. A připojil: »Před Bohem slibuji, jestli blažený František na něm udělá ten zázrak, bude mi chlapec velmi milý a chci o něho pečovat po celý jeho život.« Ó dive! Jakmile slib vyslovil, řekl chlapec: »Ať žije blažený František!« Pozvedl oči a pokračoval: »Vidím zde nahoře stát svatého Františka. Přišel mi vrátit řeč.« A ještě připojil: »Co ale teď řeknu lidem?« Ten muž odvětil: »Budeš chválit Boha a budeš mnoha lidem ke spáse!«

Chlapec skákal a radoval se a všem hlásal, co se stalo. Ti, kdo ho dobře znali, sbíhali se a plni údivu chválili na kolenou Boha a blaženého Františka. Jazyk chlapci narostl a mohl normálně mluvit a vyslovoval tak pěkně, jako by mluvil odjakživa.

566
149. Jiný chlapec, jménem Villa, nemohl mluvit ani neslyšel. Jeho matka slíbila, že dá udělat voskovou figuru chlapce a donese ji ke hrobu blaženého Otce Františka. Když se z pouti vrátila domů, našla svého syna, jak chodí i mluví.

567
Jeden muž z diecéze Perugia úplně ztratil řeč. Stále měl otevřená ústa a lapal po dechu, protože měl hrdlo podebrané. Když přišel k hrobu svatého Františka a kladl nohu na schody do krypty, vyšla mu z úst krev a hned byl dokonale zdráv. Mohl mluvit a ústa zavírat a otevírat, jak chtěl.

568
150. Jedna žena trpěla tak velkými bolestmi v hrdle, že měla jazyk úplně vyschlý a přilepený na patře. Nemohla ani mluvit, ani jíst, ani pít. Přikládali jí náplasti, dávali léky, ale úleva se nedostavovala. Nakonec učinila v srdci – protože nemohla mluvit – svatému Františkovi příslib. A hned se jí ulevilo, z hrdla vyšel kulatý kamínek, který pak všem ukazovala, a byla zdráva.

569
V Grecciu byl mladý muž, který ztratil sluch, paměť i řeč. Byl slabomyslný. Jeho rodiče, kteří měli velikou důvěru k svatému Františkovi, v pokorné oddanosti mu mladíka zasvětili. Když to učinili, dostal na přímluvu slavného Otce Františka všechny smysly, které mu chyběly.

Našemu Pánu Ježíši Kristu bud’ chvála, sláva i čest, neboť jeho království a vláda trvá pevně a neochvějně na věky. Amen.

Konec.

Doslov

570
151. Uvedli jsme několik zázraků našeho přeblahoslaveného Otce Františka.

Daleko více jsme vynechali. Těm, kteří chtějí jít v jeho šlépějích, rozmnoží horlivost, aby si vyprošovali milost nového požehnání; aby ten, jenž slovem i příkladem, životem i učením překrásně celý svět obnovil, udělil rosu nebeského požehnání těm duším, které milují jméno Páně.

571
Pro lásku Ukřižovaného, skrze jeho svaté rány, které blažený Otec František na svém těle nosil, zapřísahám všechny, kdo toto budou číst, aby před Bohem na mne, ubohého hříšníka, nezapomínali. Amen.

Jedinému moudrému Bohu buď sláva, čest a chvála, který působí všechno ve všem s nejvyšší moudrostí.

Amen. Amen. Amen.


LIST Z GRECCIA

(datovaný 11. 8. 1246)

Tento list bývá uváděn jako úvod ve vydáních Legendy tří druhů. Nemá však s ní (viz poznámky k ní) mnoho společného.

Spíše je splněním příkazu generální kapituly řádu (Janov 4. 10. 1244) a nového generálního ministra Crescencia z Jesi, aby bratři – svědkové života sv. Františka – »sepsali skutky i slova« (Františkova) a neomezovali se jen na »znamení a zázraky«.

Bratři v listu jmenovaní na příkaz odpověděli tímto listem (z r. 1246), k němuž připojili výbor vzpomínek (který není totožný s Legendou tří druhů, odvislou spíš od 2. životopisu Celanova). Tento výbor vzpomínek použil s jinými písemnými zprávami Tomáš z Celana ve svém 2. životopise sv. Františka (sám jej označuje za kolektivní dílo).

Těchto několik záznamů napsali tři druzi svatého Františka o jeho životě ve světě a o jeho podivuhodném a dokonalém obrácení. Také psali o dokonalosti původu a základu řádu, jak se jevila na něm a na prvních bratřích.

572
Důstojnému v Kristu Otci a bratru Crescenciovi – z milosti Boží generálnímu ministru – bratr Lev, bratr Rufino a bratr Angelo, kdysi druhové blaženého Františka, ač nehodní, vzkazují povinnou a oddanou úctu v Pánu.

573
Protože jsou bratři povinni, z příkazu vašeho i generální kapituly, posílat vám zprávy o znameních a zázracích blaženého Otce Františka, které jsou známy.

574
Rozhodli jsme se, protože jsme s ním, ač nehodní, po delší čas žili, oznámit vám pravdivě některé z mnoha událostí jeho života, které jsme viděli buď sami, nebo o nichž jsme se dozvěděli od jiných svatých bratří, zvlášť od bratra Filipa, vizitátora Chudých paní, od bratra Ilumináta z Hradce, od bratra Matouše z Marignana, od bratra Jana, jenž byl druhem svatého Otce, od bratra Jiljího, od něhož jsme se dozvěděli o mnoha událostech. Také od bratra Bernarda svaté paměti, prvního druha sv. Františka.

575
Také jsme se nespokojili s tím, že bychom zázraky jen vypsali, protože ony svatost jen potvrzují, ale nepůsobí. Spíš jsme se snažili ukázat význačné rysy svatosti života Otce Františka a jeho pevnou vůli ke svatosti. To vše ke chvále a slávě nejvyššího Boha, přesvatého Otce, i k povzbuzení všech, kdo se ho snaží následovat.

576
Nepsali jsme na způsob legendy, protože ty jsou o jeho životě i zázracích už napsány. Spíš jsme jakoby na krásném luhu natrhali několik kvítek, které se nám zdály nejkrásnější. Také jsme nesledovali dějinný pořad i jsme opomíjeli mnohé, co je už ve zmíněných legendách pravdivě a květnatě řečeno. Uznáte-li za správné, můžete těchto několik vyprávění k těmto legendám přidat. Máme totiž za to, že kdyby tyto události jejich pisatelé znali, jistě by je byli vypsali i vyšperkovali svým ozdobným slohem.

577
Kéž jste ve jménu Ježíše Krista úplně zdráv! Jako vaši oddaní synové se vám pokorně a oddaně poroučíme.

Dáno v klášteře v Grecciu 11. srpna 1246.

Facebooktwittergoogle_plusmail