Narození Boha, který klepe na naše dveře

Narození Boha, který klepe na naše dveře

Leden 12, 2019
Františkáni
No Comments

Zveřejňujeme český překlad dopisu, který zaslal generální ministr (představený) františkánů Michael Perry OFM k letošním Vánocům.

Drazí bratři a sestry,

Pán, který se narodil mezi námi, ať vám dá svůj Pokoj!

Pro svou nekonečnou lásku chtěl Bůh přijmout naši lidskou přirozenost se všemi důsledky. Narodil se v té největší pokoře z chudé ženy a na chudém místě, daleko od svého domova, protože rodiče byli na cestě, když plnili administrativní příkazy uložené tehdejší vládou. Novorozenec pak žije jako uprchlík v Egyptě (srov. Mt 2,13-15): Matouš jako jediný evangelista používá při vyprávění o této události žánr teologie exodu. Egypt totiž představoval útočiště pro pronásledované či pro lidi v nesnázích, pro oběti hladomoru: příkladem jsou postavy Jarobeáma (srov. 1 Král 11,40) a Urijáše (srov. Jer 26,21) nebo také Jakubova rodina, která musela opustit zemi Kanaán zničenou hladem (srov. Gen 46,8nn).

Teologie exodu prostupuje zjevení Ježíše, který je představován jako Bůh osvoboditel, „ten, který je“ (srov. Jan 8,28). Zvláště je to evangelista Jan, kdo nám nabízí tuto hermeneutickou možnost, neboť teologii svého evangelia utváří na základě zjevení Boha Mojžíšovi (srov. Ex 3,14). Bůh, který se stal tělem uprostřed svého lidu, je ten, který nadále naslouchá volání svých synů a dcer, jejichž život je v ohrožení. V teologii exodu nacházíme různé tradice, které jistě odrážejí konkrétní události. V nich je Bůh vždycky přítomen, je zde hlavním aktérem dějin. Slyší volání svého lidu, sestupuje, aby viděl zblízka jeho utrpení, a vyvádí lid z Egypta, osvobozuje jej z otroctví (srov. Ex 20,2).

Zkušenost exodu může být proto považována za paradigma pro nejrůznější situace mnoha národů, jež jsou nuceni utíkat z vlasti kvůli ohrožení na životě, hladu, násilí, pronásledování, válkám a ozbrojeným konfliktům, nebo z jiných důvodů.

Ježíš, vykreslený jako „nový Mojžíš“ (srov. Žid 3, 1-6), je vůdcem Božího lidu a novým zákonodárcem (srov. Mk 12,28,34; Mt 22,34-40; Lk 10,25-28, Mt 7, 12). Matouš dále propojuje historii Izraelského lidu, v níž se zjevuje konkrétní Boží jednání, s příběhem „nového izraelského národa“, ve kterém se zjevuje reálné a konkrétní jednání vzkříšeného Ježíše Krista, v církvi a ve světě (srov. Mt 19,28; 28,20) 

V Lukášově vyprávění se Ježíš narodil v Betlémě ve velmi konkrétním okamžiku dějin, když byl římským císařem Augustus a místodržitelem Sýrie Kvirinius. Lukáš říká, že dítě bylo po narození položeno „do jeslí, protože v zájezdním útulku nebylo pro ně místo“ (Lk 2,7). Pastýři, kteří jsou nablízku (srov. Lk 2,8-17), vidí hvězdu, a ta je vede k Světlu světa: hvězdu naděje pro chudé, pokorné, prosté pracující a pro všechny, kteří jsou v temnotách. 

I svatý František chtěl znovu prožít Vánoce v jejich konkrétní realitě, a tak vytvořil chladné prostředí, bez kolébky, židlí a dveří, avšak zahřáté přítomností vola a osla vedle jesliček. Světec z Assisi chtěl vidět, dotýkat se a kontemplovat Boha, který se rozhodl přijít a přebývat mezi svými syny a dcerami, aby jim daroval plnost života. A z Greccia se ozývá radostná a pronikavá zpráva: Celé lidstvo může opravdově žít, může se radovat a oslavovat se svými drahými, s přáteli a s celým stvořením. Ježíšovo narození je tajemstvím lásky, milosti a osvobození, je souhrnem síly Božího působení ve světě.

I blahoslavený Jan Duns Scotus ve své teologické reflexi učí, že příčinou vtělení Božího Syna nemůže být jednoduše hřích člověka: takové interpretaci by ve skutečnosti hrozilo, že bude limitovat vůli Stvořitele, která spočívá v touze Boha milovat své děti a vstoupil do společenství s nimi (srov. Reportata Parisiensia, in III Sent.). Proto je Ježíš prezentován jako „Summum Opus Dei“, plný projev trinitární lásky k lidské bytosti. Ježíšovo jednání totiž zjevilo bezpodmínečnou božskou lásku, otevřenou všem, plnost Boží univerzální spasitelné vůle.

Navzdory tomu sice Spasitel světa přišel mezi své, avšak nebyl přijat nikým kromě Marie, Josefa, zvířat a pastýřů. Donucení opustit svou vlast předjímá všechna další protivenství, kterým musel následně čelit. Matoušovo vyprávění (srov. Mt 2,13-15) označuje představitele politické moci za strůjce hrozeb proti Ježíši. Všichni ale víme, že politik, který je zrovna u moci, je krytý a podporovaný mocenskými skupinami nebo dokonce celými společnostmi. Hrozby, jimž čelil Ježíš, k nám mluví o lhostejnosti, pokrouceném strachu a zmatených podobách egoismu projevujících se v potřebě vytvářet nepřátele, proti nimž se bude následně bojovat. 

V naší době je mnoho dětí nuceno utíkat ze své země, kde jsou pošlapávána jejich svatá práva na zdravý život, jednotnou rodinu, kvalitní vzdělání, růst ve společnosti schopné přijímat, nabízet a vyžadovat úctu, stejně jako vytvářet příležitostí pro každého. Všechny děti by se měly rodit a růst ve společnostech schopných prožívat lásku, solidaritu, spoluodpovědnost, spravedlnost a mír. Aby to bylo možné, je potřebný hlubší pohled plný lidskosti. Jsme povoláni, abychom viděli v lidech to, kým doopravdy jsou: „obrazem a podobou“ Boha, který nás stvořil „pro svou pravou a svatou lásku“ (srov. Nepotvrzená řehole 23.1-3).

Bohužel mnohé společnosti dnešního světa nejsou schopny tohoto pohledu. Naopak. Stále se šíří lhostejnost vůči druhým (srov. EG 54), zamaskovaná za prázdné řeči a zcela zbavená skutečného nasazení. Lidstvo, které touží po pokroku, končí zapomenutím na lidskou bytost, nebo v nejlepším případě jejím odložením na druhou kolej. Zarputilá a výlučná obrana vlastních zájmů a výhod ze strany sociálních skupin i jednotlivců posiluje a živí konflikty a směřuje k jedinému závěru, který bychom mohli vyjádřit slovy: „Já mám pravdu a druhý se mýlí; já jsem přítel a druhý nepřítel; já žiji v lásce a druhý žije v nenávisti“.

Ve skutečnosti se mnoho lidí a národů zapouzdří a zamkne uvnitř vlastních zdí, aby se chránilo před jakýmkoliv domnělým nepřítelem. Tato praxe, která se přiživuje na smyslu pro ochranu, vede k izolaci a zabraňuje rozvoji všech členů, brání, aby mohli všichni využívat příležitosti ke zlepšení, a překáží cestě k převzetí vlastní zodpovědnosti ve vzájemné úctě (srov. EG 186-192). Na druhou stranu si málo vládců a společností připomíná, co se v minulosti stalo s jejich krajany, kteří byli nuceni utíkat před násilím, pronásledování, hladem, válkami a vnitřními konflikty. Většina z nich má naopak tendenci zavírat hranice, nenechávat projít lidi, kteří utíkají a migrují v naději, že naleznou novou možnost žít, nasytit se a znovu začít žít s nezbytnou základní důstojností.

Bohužel musíme s velkou bolestí poslouchat od našich vládců nebo od jejich zástupců projevy, v nichž jsou migranti a uprchlíci považováni za zdroj ohrožení jako zloději, zločinci, nepřátelé nebo teroristé; někdy jsou dokonce hanebně srovnáváni se zvířaty. A to nemůže než živit strach z druhého a zapalovat doutnák hněvu, který se pak mění v nenávist, jelikož nás druhý ruší v naší „komfortní zóně“. Ve skutečnosti je to všechno jasné znamení, že se nacházíme tváří v tvář společnostem „v krizi“, jak opakují mnozí současní myslitelé. Co mě děsí, vedle nelidskosti těchto postojů, je skutečnost, že většina lidí vůči tomu mlčí, a tak se stává komplici; nebo ještě hůř: někdo dokonce tleská takovým vládcům a volí je. A tito vládci se stávají zdrojem inspirace a příkladem pro další. Často to sdělovací prostředky ještě zvýrazní a téměř vždy končí pravda v zapomnění, přesně tak, jak to chtějí mnozí politici.

Mezi vážné rozpory takzvaných vyspělých zemí, které uzavírají hranice migrantům a uprchlíkům, patří i ticho nebo spolupachatelství v oblasti vojenského průmyslu. I když vědí, že miliony lidí – a mezi nimi nesčetné děti – musí utíkat před ozbrojenými konflikty, nadále schvalují nebo dokonce podporují výrobu a vývoz zbraní.

Drazí bratři a sestry, je čas lidsky, křesťansky a františkánsky reagovat na situaci dnešních migrantů a uprchlíků. Možná bychom se měli zeptat sami sebe, jestli si skutečně uvědomujeme, co znamená žít roky bez naděje v uprchlickém táboře (jak se děje v Keni, Jižním Súdánu a jinde) a co znamená zůstat před zdí, jež brání v cestě, nebo před ostnatým drátem, který ukazuje krutost a bezohlednost vyloučení, lhostejnosti a sebestřednosti.

Nikdy nezapomínejme na to, co řekl papež František během své nezapomenutelné návštěvy Lampedusy: „Globalizace lhostejnosti z nás všech dělá „nejmenované“, zodpovědné beze jména a bez tváře. „Adame, kde jsi?“ „Kde je tvůj bratr?“ To jsou dvě otázky, které klade Bůh na začátku dějin lidstva a které rovněž klade všem lidem naší doby, také nám. […] Herodes rozséval smrt (srov. Mt 2,16), aby bránil svůj blahobyt, svoji mýdlovou bublinu. A toto se opakuje… Prosme Pána, aby odstranil to, co zůstalo z Heroda v našem srdci, prosme Pána o milost plakat nad vlastní lhostejností, plakat nad krutostí, která je ve světě, v nás, i v těch, kteří v anonymitě rozhodují o sociálně-ekonomických otázkách, které otevírají cestu dramatům jako je toto…“

V závěru bych chtěl připomenout, co zdůraznila Plenární rada řádu 2018: „Jako lidské bytosti a jako františkáni jsme hluboce zasaženi a zataženi do nadějí, úzkostí a utrpení tolika migrantů a uprchlíků. Podle příkladu Krista a v duchu svatého Františka, který nás vyzývá k tomu, abychom byli radostní, když žijeme „mezi málo důležitými a opovrhovanými lidmi, mezi chudými a slabými, mezi nemocnými a malomocnými a mezi žebráky na cestě (srov. Nepotvrzená řehole 9,2), víme, že je musíme přijmout s laskavostí a velkorysostí“(CPO 2018, 119).

Ježíš, narozený v Betlémě, byl nucen utéci a migrovat. Dnes je přítomen v každém migrantovi a v každém uprchlíkovi: Je to stále on, kdo naléhavě tluče na dveře našich takzvaných křesťanských společností nebo přinejmenším společností s křesťanskou kulturou. Dítě Ježíš nám ukazuje cestu, která může vést k budoucnosti v míru, tedy v přijetí, dialogu a vzájemné otevřenosti, jež nás může navzájem obohatit.

Bůh, který doprovázel svůj lid během exodu, nyní doprovází migranty a uprchlíky při hledání ochrany a svobody. Velikonoční poselství nás vyzývá, abychom otevřeli svá srdce a své domovy našim bratrům a sestrám, kteří jsou daleko od své země, a nabídli jim blízkost a solidaritu. Velikonoční poselství nás vyzývá, abychom nikdy neodmítli někoho ze strachu nebo v nenávisti.

Spasitel, který se stal jedním z nás, kéž osvítí cestu těch, kteří jsou nuceni putovat, a dá nám radost z pohledu na Kristovu tvář v bratrech a sestrách, kteří trpí, pláčou a touží po lidštějším životě!

Požehnané Vánoce!

V Římě, 12. prosince 2018

Svátek Panny Marie z Guadalupe

Br. Michael A. Perry, OFM

Generální ministr a služebník

Obrázek: Útěk do Egypta, malba ve formačním Sant’Antonio, Langata, Keňa.

Napište komentář